Jak se mluví v Padařovicích na Českodubsku

Miloslav Wajs

[Drobnosti]

(pdf)

-

Na podzim r. 1929 pořizovala Česká akademie věd a umění v Praze zápisy lidové řeči a lidových písní na gramofonové desky, aby byly zachovány živé doklady mizejících forem jazykových a písňových. Z Poještědí promluvil pan Josef Košek, rolník z Padařovic č. 4 (narozen r. 1865 v Padařovicích, zemřel r. 1935), o tom, jak mívali doma na statku nouzi o vodu, jak si vystavěli studnu a jak byl v Padařovicích zřízen vodovod. Deska s tímto zápisem byla vyrobena francouzskou firmou Pathé, má značku Académie Tchѐque a číslo 1614. Na druhé straně jsou tři krátká vyprávění Antonína Vajsara z Dřevíče u Hronova.

K přepisu gramofonického záznamu, který níže otiskuji, připojuji několik poznámek. Severovýchodočeské retoretné u, které se zpravidla vyslovuje jako druhý člen dvojhlásky ou, přepisuji zde sice u (místo u s obloučkem vespod; na př. přeuzal, staubu), ale vysloveno bylo méně výrazně, s menším napětím rtů. Podobně zní v záznamu i některé v, které se spisovně vysloví retozubně. Odstíny ve výslovnosti souhlásky v je někdy obtížné zachytit sluchem, nepoužijeme-li přístrojů experimentální fonetiky. Samohláska i, označená v zápise jako krátká, byla někdy vyslovena polodlouze. V slově iňžinír, zdá se, je před souhláskou ž letmý d-ový závěr. Vodorovná čárka naznačuje vázanou výslovnost. Písmeno i vyjadřuje i a y; měkkost je vyznačena u předchozí souhlásky.

Text vyprávění zní:

Sem Košek Jozef s Padeřavic u Svijan vo(t) - Turnova a budu viprávjeť, jak sme mívali nouzi vo vodu.

Diš sem přeuzal hospodářství po mem[1] taťinkoj, tak sme mívali často nouzi vo vodu, diž bilo velkí sucho nebo diž dlouho na sucho mrzlo.

Máme u staveňi kal, a diš ten se vibral dobitku a koňum, musela se voziť voda z blískí rokle na voze f sudech a v zejmňe[2] na saňich. Voda k vařeňi na -ídlo a k piťi a miťi se musela nosiť f kondvich na hákách na rameňe nebo f puťňe na zádech. F síňi bejval dřevenej štandlik, tam se voda do foroti nanosila a votamtuť se pag zaz brala. Přez deň se vicejhala a druhej deň se to vopakovalo zas tak. Húř bilo v zejmje. diž bilo náleďi. Človjek se sťeškem nahoru s plnejma kondjema vidrápal.

Diš se k nám hospodiňe, má maňželka, přisťehovala, šel -í devaťináctej rok. Její otec, muj tchán, říkal: „Jozef, muste si vistavjeť ňákou stuďňi, to bi se ta holka tadi utáhala.“ Vona sice vodu nosiť nemusela, vo(t)-toho [63]bila čelátka, ale diš ňedi voda ve štandliku došla a nemňela na máslo, musela vzíť kondvje[3] a -íť taki.

Diš se v-advenťe jednou vimláťilo, tak sme si najali stuďňaře. Dáli sme až do jara ve skále, pak uš nechťel, že se oteplívalo[4], jíť kouř po ráňe vot prachu nahoru[5]; museli sme toho nechať. Na podzim sme to začali zas tak, a teprvá k jaru sme přišli na voďňí skálu, a tu se začala voda táhnouť. Pak sme táhali vokolem a bilo částečně po nouzi, aspoň bila voda pitná a k vařeňi u staveňi. Stuďňe bila vosumadvaceť metru hluboká a vistříleli sme přes půl metráku prachu za ti dvje[6] zejmi.

Souseďi, kerí nemňeli stuďňici, museli nosiť vodu na hákáh dál. Proto pomejšleli na staubu ňákího vodovodu. Utvořili sme vodovoďňí drušstvo s pjeťi souseďňích vopci a dvouch samot, požádali sme pana iňžiníra Černího s Prahi, te(n)-nám vipracoval projekt a uďelal[7] rospočet na jeden milijon vosumkrácto ťisic korun. Staubu sme zadali panu iňžiníru Maťičkoj f Karlíně a te(n)-nám taki staubu provet. A tak máme teť vodi dost a je čistá a zdravá. Máme po nouzi.

---

[1] Obyčejně mim.

[2] Je slýchat v zejmje i v zejmňe.

[3] Hláska v není zde výrazná.

[4] Zpravidla voteplívalo.

[5] Častěji kvantita dlouhá, nahóru.

[6] Skoro dje.

[7] Obyčejně uďál.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 2, s. 62-63

Předchozí Daleko více

Následující Gen. v. v. František Veselý: „Máme pro strach uděláno.“