Časopis Naše řeč
en cz

První program výzkumu českých nářečí (1879)

Jan Petr

[Články]

(pdf)

-

Počátky zájmu o česká nářečí jsou spojeny s činností jazykovědců, spisovatelů a národopisců. U jazykovědců se projevovala především snaha zkoumat nářeční slovní zásobu a na jejím základě obohacovat spisovný jazyk. Tak tomu bylo především v období národního obrození; příklady obdobného úsilí najdeme v naší jazykovědné praxi také v následujících desítiletích. Spisovatelé využívali nářečních prvků jako situačních prostředků, k uměleckému zvýraznění místa, v němž se odehrál děj jejich literárního díla, nebo jako součást charakteristiky života, [120]smýšlení a jednání vesnického lidu.[1] Národopisci přispívali v různé míře k poznání nářečí svými zápisy lidových pohádek, pověstí, bajek a písní, pokud ovšem vědomě a programově jejich texty jazykově neupravovali. Teprve v dalším období se přistoupilo k shromažďování nářečních jevů s úmyslem pěstovat dialektologii. Výběr zachycovaných jevů se řídil především mírou jejich odlišnosti od spisovného jazyka (např. ve studiích J. Jirečka 1863 nebo J. Kouble 1864 o severovýchodočeském nářečí) a výraznosti, jíž si běžně mohli povšimnout také nevyškolení sběratelé.

Když se u zapisovatelů lidového folklóru začal projevovat zájem nejen o obsah, ale také o jeho jazykovou (nářeční) formu, byl to projev vědomého úsilí rozvíjet naše poznatky o dialektech v různých částech Čech a Moravy. K tomu také měl přispět záměr, aby se tentýž text (pohádka nebo bajka) přeložil do více místních nářečí.[2] Naši filologové totiž nabyli přesvědčení, že je přínosné sbírat nářeční jevy podle stejného vzoru, vzájemně je srovnávat a hledat v rámci celého území českého jazyka míru jejich odlišnosti od spisovného jazyka. Kromě literárního uměleckého využití sloužil nářeční materiál v té době k poznávání „ducha“ a „smýšlení“ lidu, vyspělosti jeho duchovní a materiální kultury, v rámci jazykovědy pak jako pomocný materiál při studiu historické mluvnice a slovní zásoby národního jazyka nebo jako předmět prosté registrace nespisovných jevů, jichž se mohlo využívat v kulturně osvětové činnosti.

Obraz českých a slovenských nářečí, který zpracoval na základě údajů kolektivu spolupracovníků A. V. Šembera pod názvem Základové dialektologie československé (Vídeň 1864), přinesl první celkový po[121]hled na nářeční rozrůznění v českých zemích a na Slovensku. Přes veškeré nedostatky této práce (o nich se již vícekráte psalo v odborné literatuře) spočívá její význam v tom, že ukázala české území jako jednotný jazykový celek (obdobně to platí pro část práce věnovanou slovenským nářečím), který se však územně liší jednotlivými, převážně podle Šemberova názoru archaickými jevy. Hranice nářečí vymezil značně široce a jevy, kterými nářečí charakterizoval, uvedl bez bližšího místního určení. K jejich poznání také měly sloužit ukázky textů, bajka Slunce a stromy a píseň Loučení, přeložené podle jednotné předlohy do několika místních nářečí. Teprve po nich následují rozdílné texty z Domažlicka, Vysokomýtska, Olomoucka, Opavska a od Frýdku.

V šedesátých letech u nás výrazně zesílily výzvy k sbírání lidových písní (dříve se občas ozývaly již od r. 1814, jejich autorem byl V. Hanka). A. V. Šembera, sbor při Matici české a někteří folkloristé (např. J. Konopas, Lumír 1860) naléhavě vybízeli naše kulturní pracovníky, aby zapisovali pro národní potřeby ústní lidovou slovesnost („plody ducha národního“) ve všech nářečních oblastech, aby se tak uchovala před zapomenutím. Tyto výzvy, zaměřené téměř výlučně národopisně a jen v omezené míře dialektologicky, byly příliš všeobecné; neobsahovaly bližší údaje o tom, jak by tento sběr měl probíhat a jak by se mělo nářečí zapisovat, aby výsledky sběru měly trvalejší hodnotu. Vše záleželo na školení, na schopnostech a nápaditosti dobrovolných sběratelů na vesnicích.

V této souvislosti se dostává do popředí činnost Literárního a řečnického spolku Slavia (byl založen r. 1869 v Praze), a zvláště jeho pohádkové komise, která byla ustavena r. 1870 z podnětu J. L. Píče.[3]

Předsedou komise se stal student právnické fakulty A. V. Nevšímal, jeho nejbližšími spolupracovníky byli J. Dunovský a J. Hrubý. Práce komise i spolku Slavia se zúčastnili budoucí přední představitelé naší vědy a někteří zkušení odborníci, J. Jireček, J. Máchal, J. F. Hruška, J. Polívka, K. J. Jireček, J. Jakubec, Č. Zíbrt, J. Gebauer, J. Zubatý a další. V rámci spolkové činnosti prakticky pěstovali slovanské jazyky, folkloristiku, etnografii, českou dialektologii a také slovanskou jazykovědu. Ve srovnání s tehdejší univerzitní slavistikou, reprezentovanou profesorem M. Hattalou, prosazovali členové Slavie její modernější a pokrokovější zaměření, stávali se nositeli nových směrů v jazykovědě a dalších společenskovědních oborech. Pěstovali také osobní styky s představiteli mladé generace zahraničních slavistů, zvláště s těmi, kteří v té době studovali v Praze.

[122]Literární a řečnický spolek Slavia — ve snaze postavit sbírání ústní lidové slovesnosti na pevný odborný základ a zajistit jeho jednotnost — pověřil svou pohádkovou komisi, aby připravila stručný návod pro sběratele folklóru. Takto vzniklo 1. vydání Navedení ke sbírání pohádek, pověstí, písní a říkadel, pak obyčejů všeobecných a zejména právních mezi lidem českým (Praha 1870, 16 s.). K tisku je připravili V. Šrut a J. Nejedlý. Mělo usnadnit širokému okruhu spolupracovníků sbírat v Čechách a na Moravě pohádky, pověsti, písně atd. Spolek Slavia je chtěl shromažďovat a dále zpracovávat. Vždyť podle tehdejšího pojetí duševní povahu každého národa bylo možno nejlépe poznat podle jeho lidové poezie a národní filozofie.

Navedení bylo určeno pro sbírání různých druhů ústní lidové slovesnosti a podle toho také bylo rozčleněno. Na prvním místě se uvádějí pokyny pro sběr pohádek; po nich následují údaje o pověstech, báchorkách, písních a popěvcích, říkadlech a o obecných a právních obyčejích. V Navedení najdeme některé skromné dialektologické pokyny, aby zapsané texty také poskytovaly informativní materiál pro poznání českých nářečí. Sběratelům se doporučovalo, aby si všímali neobvyklých vlastních jmen a jednotlivých slov neznámých ve spisovném jazyce, protože „to mívá velikou důležitost pro jazykozpyt vůbec a dialektologii zvláště“ (s. 4). Dále se vybízejí, aby neupravovali po stránce jazykové lidové písně, ale zapsali je přesně tak, jak je slyšeli, a aby uvedli místo zápisu a jméno zpěváka, od něhož píseň zapsali.

Tato skromná jazyková doporučení znamenala určitý pokrok ve folkloristicko-dialektologické činnosti. Jsou namířena proti Erbenově praxi vydávat jazykově upravené texty. V Navedení se poukazuje na odbornou hodnotu původního zapsaného textu a na potřebu sbírat vlastní jména a nářeční slova.

Navedení mělo očekávaný ohlas v české kulturní veřejnosti. Na základě výročních zpráv Slavie a dalších dokumentů se dá soudit,[4] že počátkem r. 1873 bylo asi 30 pravidelných sběratelů, v polovině r. 1874 již 54 a koncem 70. let se jejich počet zvýšil na 280. Mezi nimi byli převážně studenti vysokých a středních škol, učitelé, redaktoři, vesničtí duchovní a některé ženy. Sběr se prováděl v Čechách a na Moravě, od r. 1875 po rozpuštění Matice slovenské také na Slovensku, v následujících letech také ve Slezsku a ukázkově i v Lužici v lužickosrbských vesnicích.

Praxe záhy ukázala prospěšnost Navedení, současně však vyvstala potřeba doplnit je o další metodické údaje a tematické okruhy, aby mohlo lépe sloužit svému poslání. Měl se v něm posílit zřetel k etno[123]grafické problematice a právním zvyklostem, v souvislosti se zapisováním textů se měla více zdůraznit hodnota foneticky a skladebně věrného zápisu.

Na přípravě 2., rozšířeného vydání Navedení se podíleli tehdejší přední bohemisté, národopisci, historikové kultury a jazykovědci: J. Čelakovský, J. Gebauer, J. Jireček, P. Sobotka, J. Zubatý, J. Polívka, Č. Holas, J. Vlček, T. Škrdle a V. Macák. Rukopis před vydáním prohlédl, opravil a doplnil J. Jireček, vzdělaný slavista a bohemista širokého filologického zaměření.[5]

Druhé, rozmnožené vydání vyšlo v Praze r. 1879 pod názvem Navedení pro sběratele. (Vydala pohádková komise lit. a řeč. spolku Slavie.) Na rozdíl od 1. vydání Navedení z r. 1879 vymezuje částečně odlišným způsobem sběratelské kruhy a jejich charakteristika je podrobněji zpracována. Kromě toho přináší návod ke zkoumání dalších okruhů vesnického života. Okruhy sběru se vymezují takto: dětský věk (ukolébavky, vyprávění, hádanky, rozpočítávání, hry…); písně (světské a duchovní, doporučuje se zapisovat také varianty již známých písní); pohádky; pověsti; bájesloví a symbolika; obyčeje a pověry; obyčeje právní; přísloví a pořekadla; místní nářečí („obecná řeč“); povaha lidu, vzdělanost a umění; práce a živnost; postava lidu a jeho kroj; popis obcí, jejich uspořádání a vesnické stavení („popis území“).

V Navedení z r. 1879 se významným způsobem prohlubuje zřetel ke zkoumání místních nářečí. Autoři se nespokojili jen obecným doporučením, aby se text písní neupravoval, ale požadovali, aby se věrně zapisoval tak, jak je lid zpívá (s. 8). Předložili návod, jak se mají folklórní texty zapisovat. Jeho autorem byl J. Gebauer, tehdejší habilitovaný soukromý docent pražské univerzity pro obor český jazyk a literatura.

Jeho návod v úplnosti zní takto (s. 8):

I. Psáti tak, aby každá zvláštnost dialektu vytčena byla i ve formě napsané. Na př. černovoký, černohoký, černojoký; dyť, dybych; pudu, přiď, di, eště, nejní, támle, kapca, odevři, vrajte, zdrava, vdáče, skoval, přezeň, přindu, syrp, vilk a t.p.
II. Ve všem jiném ponechávati pravopis knižný, zejména tam, kde slovo i dle napsání knižného taktéž anebo skoro taktéž zní, jak by znělo dle nějakého zvláštního pravopisu dialektického. Tedy na př.: „kde“ a nikoli „gde“, poněvadž i knižné „kde“ vyslovuje se „gde“; „zůstanu“ a „pánům“, nikoli „zustanu“ a „pánum“, poněvadž knižné „ů“ skoro taktéž vysloví se jak „u“; a taktéž „radši“ (ne „rači“ nebo „radči“) a t.p.
[124]Při tom (zvl. ad I.) varovati se jest distinkcí nejistých a malicherných, neboť ledaco připadá nám někdy jako zvláštnosť dialektická, co jiným tak nepřipadá, ano zdá se, že totéž slovo někdy tak, někdy jinak nám zní.
V případech takových dlužno dáti přednost psaní knižnému.
Při tomto spůsobu psaní třeba jest, aby zaznamenávaly se písně jasně a, kde o provincialismus jde, výrazně.

Je to stručný výklad o tom, jak je třeba polofoneticky zapisovat mluvené projevy se zachováním všech funkčních distinktivních nářečních jevů. Vzhledem k takovému pojetí zápisu se v návodu nemohlo přihlížet ani k fonetickým pozičním variantám, ani k jevům shodným s obecnou češtinou (krácení délek některých samohlásek, zpodobňování a zjednodušování souhláskových skupin.[6] Poněkud odlišné doporučení však najdeme v oddíle H Obecná řeč. Tam se žádá „čistě fonetické napsání“ toho, co se slyšelo, tzn. pořizovat zápisy se zachycením všech zvukových zvláštností nářečí. V tomto oddíle se již neuplatnilo výše uvedené Gebauerovo funkční hledisko.

Ve sporných nebo pro zapisovatele nejistých případech se doporučuje užít v zápisu spisovné podoby. Takový návrh však mohl způsobit, že méně vyškolený dialektolog zapisoval jen ty jevy, které on sám považoval za příznačné pro místní nářečí, a ostatní opomenul, resp. jejich zápis shodně s návodem upravil podle spisovného jazyka. S ohledem na okruh zapisovatelů by bylo nejspíše vhodnější doporučit, aby zapsali vše, co slyší, a vlastní vyhodnocování jejich rozdílů aby prováděli zkušení dialektologové. J. Gebauer se však rozhodl soustředit pozornost sběratelů jen na zápis jistých nářečních jevů.

V Navedení se stále přihlíží k jazykové formě zápisů. Uvádí se, že se mají zapsat, uvozovacími znaménky označit a v závorce vyložit hláskoslovné, tvaroslovné a lexikální dialektismy a frazeologismy (s. 4), zachytit dětské posměšky na jména (s. 5) nebo dětské slovní napodobování úderů cepů, řeči, zvířat, pasácká hlásání, provolávání a různé slovní hříčky (s. 6). Na jiném místě se upozorňuje na to, aby se u pověstí zapsalo místo, k němuž se vztahují, a aby bylo správně pojmenováno (s. 11). Při zkoumání bájesloví se doporučuje zjistit, která jména mystických bytostí dosud žijí v povědomí lidu (např. Ježíbaba, Jezinka, divé ženy, hejkal, rusalky, můry, upíři, plivník, klekánice…) a jaké před[125]stavy a pověsti se o nich vyprávějí (s. 13). Při zápisu jejich jmen se žádá, aby se tak stalo „se všemi dialektickými zvláštnostmi“ (s. 14). Sběratel se také měl ptát na lidové názvy souhvězdí a hvězd (např. Blíženci, Orion, Kuřátka, s. 15), na pojmenování studánek (s. 16), svatodušních svátků (např. svátky rusadelné čili rusadla, s. 18), vybízí se také k zapisování tzv. ptačí řeči, která je v Čechách podle názoru autorů „významná i poetická“ (s. 17), dětských volání na ptáky a napodobování ptačího zpěvu (s. 17).

Oddíl H, nazvaný Obecná řeč (s. 33—38),[7] obsahuje dotazy na jevy národopisné a čistě jazykové. V prvém případě šlo o zjištění nářečního pojmenování materiálních a v omezené míře také nemateriálních jevů (sběr slovníkového materiálu) a zapisování pomístních, místních a osobních jmen. Druhý soubor otázek je zaměřen na zachycení zvukových, tvaroslovných a skladebních nářečních jevů. Obě složky tvoří jeden celek, poskytují vodítko k široce zaměřenému dialektologickému výzkumu, umožňují, aby se materiál shromážděný na jejich podkladě mohl vzájemně porovnávat v rámci celého území Čech a Moravy.

Dialektologická složka Navedení, a zvláště jeho oddíl o obecné řeči jsou významným dokumentem tehdejší české jazykovědy. Jsou výrazem programového úsilí mladé vědecké generace pozvednout jazykovědu na vyšší úroveň a spojit ji se současným rozvojem tohoto oboru v Evropě. V té době si totiž razila cestu mladogramatická škola a její nový pohled na jazyk a úkoly jazykovědy. Pozvolna upadal význam kdysi slavné Schleicherovy historickosrovnávací metody a rodokmenové teorie, zaměřené ovšem na výzkum rozrůzňování nejstarších prajazyků a na jejich rekonstrukci. Mladogramatici naproti tomu zdůrazňovali význam studia současného živého jazyka, jeho útvarů spisovných i nespisovných, protože podle jejich přesvědčení právě v mluveném jazyce je možné nejlépe studovat zákonitosti vývoje a příčiny fyziologických a psychologických jazykových změn.

Takový přístup mladogramatické školy k živému jazyku nezbytně vyvolal zájem o zkoumání místních nářečí a o studium jednotlivých národních jazyků. Na tuto převratnou změnu v jazykovědě reagovala mladá generace a někteří příslušníci generace střední ve spolku Slavia tím, že vytvořili spolehlivou vědeckou základnu pro rozvoj české dia[126]lektologie. Navedení je jedním z prvních ohlasů mladogramatické teorie jazyka v naší vědě.

V souladu s tradičním filozofickým pojetím lidu a lidovosti členové Slavie hledali ve studiu nářečí také cestu k dalšímu poznávání české národní povahy, smýšlení a duchovní kultury. Poznávání lidové mluvy mělo také zprostředkovat další podněty k rozvíjení spisovného jazyka, v každém případě se mělo stát příležitostí k zachycení (a ukázání) bohatosti češtiny. V době, kdy se připravovalo rozdělení pražské univerzity na českou a německou, kdy čeští poslanci po dočasných neúspěších předkládali vídeňské vládě další oprávněné národní požadavky, bylo zvláště důležité ukazovat slovní bohatství a neomezené vyjadřovací schopnosti českého národního jazyka. Právem můžeme říci, že to byla společenská objednávka českého lidu vůči naší jazykovědě.

Zájem o studium nářečí v Slavii šel souběžně s tehdejším rozvojem evropské dialektologie, projevoval se však odlišnými badatelskými přístupy. Marburský profesor G. Wenker se (od r. 1876) opíral při budování základů německého nářečního atlasu o překlad stejných čtyřiceti krátkých vět do nářečí mnoha vesnic. U J. Gilliérona, který připravoval až koncem 19. století sběr materiálu pro francouzský jazykový atlas, převládaly jednotně kladené dotazy na slovní zásobu a jen v omezené míře (nebo zprostředkovaně v rámci slovníkového materiálu) na jevy hláskoslovné a tvaroslovné.

Oddíl H Obecná řeč je prvním dotazníkem pro zkoumání českých nářečí. V té době to byla vskutku průkopnická pomůcka. Na rozdíl od předchozích údobí, kdy se dialektologové zaměřovali převážně na zápisy souvislých textů podle jedné předlohy a na nesoustavné zaznamenávání charakteristických jednotlivostí, nastoluje se nyní šíře zaměřené studium nářečí podle jednotného programu. Tento výzkum měl zahrnout celé české území a doplnit značné mezery v tehdejších znalostech našich nářečí.

Oddíl H je rozdělen do tří tematických okruhů, které obsahují dotazy /1/ na názvy jevů v přírodě, /2/ na názvy jevů v hospodářství a /3/ na běžně mluvené nářečí. V prvním okruhu se měly zapisovat názvy domácích a lesních rostlin, zvířat a meteorologických jevů, pomístní jména polí, luk, vodních toků, kopců a vrchů a místní jména vesnic, měst, celých krajin a území včetně lidových etymologií a pověstí, které se vztahují k původu /po/místních jmen nebo názvů rostlin (zvláště léčivých). V druhém okruhu se měly sledovat názvy nářadí a náčiní užívaných v domácnosti a hospodářství, lidová pojmenování peněz a počítání, částí oděvu, lidského těla a jeho vlastností, vyvolávajících po[127]jmenování jejich nositelů, názvy nemocí a charakterizačních pojmenování zvířat, osobní a rodinná jména, pozdravy užívané při rozličných setkáních a příležitostech.

V třetím okruhu se shrnují pokyny pro zapisování běžně mluveného nářečí. O něm se uvádí, že je „největším a nejbohatším … pramenem pro sběratele“ (s. 35). Vychází se ovšem z toho, že se mají zapisovat odchylky od spisovného jazyka, také jemné fonetické zvláštnosti nářečí. V hláskosloví se upozorňuje na rozdílnost v délce samohlásek (náděje-naděje), na odlišné samohlásky v témže kořenu slova (hlyboký-hluboký), na místo slovního přízvuku, větnou melodii a barvu koncových slabik. V tvarosloví se měl sběratel soustředit na zachycení zvláštností ve skloňování (do Soběslavě-do Soběslavi), stupňování (delechnější-delší) a časování a na dvojí mluvnický rod některých podstatných jmen (koblih-kobliha). V rámci skladby si měl zapisovatel všímat slovosledu ve větě, zvláště místa slovesa (přísudku) v hlavních a vedlejších větách, v otázkách a při důrazu, užití spojek a jejich významu a frazeologických spojení neznámých ve spisovném jazyce. Závěrem se doporučuje zapisovat všechna slova (v širším větném kontextu), kterých se neužívá ve spisovném jazyce a v sousedních nářečích (s uvedením zeměpisného určení), slova užívaná ve spisovném jazyce i v nářečích, avšak s odlišnými tvaroslovnými rysy nebo rozdílným významem, dále taková česká slova, za něž se užívá ve spisovném jazyce germanismů, posléze různé slovní obraty a spojení, v nichž se může projevovat „čistota a krása, porušenosť a skleslosť, zkrátka povaha jazyka“ (s. 37).

Od sběratelů se také žádalo věrné zapsání (tj. bez jakýchkoliv úprav) souvislého nářečního textu, pohádky, vyprávění apod., ovšem původního, nikoliv přeloženého podle předlohy. Upozorňuje se také na význam dopisů od pisatelů vesnického původu, v nichž vystupují nářeční jevy. Závěrem oddílu se žádají údaje jen o zapisovatelích nářečního materiálu, nikoli o informátorech, což by mělo pro posouzení průkaznosti shromážděného materiálu prvořadý význam.

K tomuto návodu ke sběru nářečního materiálu se ještě váže doporučení vyslovené v kapitole J Postava lidu a jeho kroj, aby sběratel zapsal názvy částí lidového kroje také s ohledem na jeho dobové (v létě, v zimě…), společenské (svobodné a vdané ženy…), popřípadě pracovní (ovčácký, kozácký…) užívání (s. 40).

Závěrem se uvádí poznámka, která je dosti příznačná pro to, jak autoři Navedení chápali místo nářečních výzkumů v rámci výzkumů [128]etnografických a folklórních, jimž je jejich příručka především věnována. „Ať se udají význačné a odlišné známky řeči, kroje a spůsobu, kterými se lidé jisté krajiny od ostatních liší, čili udati, po čem poznáme člověka (pokud a kde to ještě vyznačiti lze), že jest odtud a odtud“ (s. 40).

Navedení z r. 1879 je významnou prací v dějinách českého národopisu a dialektologie. V něm se poprvé uplatnil jednotný a značně celostní přístup k výzkumu českých nářečí. Je zaměřeno nejen na tradiční hláskosloví, tvarosloví a slovní zásobu, ale nastoluje také požadavek, aby se zkoumala větná melodie, nářeční skladba, význam slov a vlastní jména (místní, pomístní a osobní). Zvláště první dva uvedené okruhy znamenají přínos k stanovení předmětu nářečního výzkumu. V návodu ke zkoumání slovní zásoby se uvádí značná část těch tematických okruhů (někdy ovšem jen stručně), které nacházíme také v současných nářečních dotaznících. Jeho autoři dobře znali nářečí, a proto také mohli určit některé otázky na zjišťování rozdílů mezi nimi.

Navedení našlo ohlas v české veřejnosti. Podle něho pracovalo přibližně 120—150 sběratelů v různých obcích Čech a Moravy. Jejich přičiněním se podařilo spolku Slavia shromáždit nejen dosti rozsáhlý národopisný materiál,[8] ale také údaje o českých nářečích. Materiál však měl nestejnou vědeckou hodnotu a vyžadoval určité odborné vyhodnocení. V následujících letech se nepodařilo v nářečním výzkumu takto široce zaměřeném pokračovat a obsahově jej prohlubovat, nedokázalo se využít těch možností, které byly skryty v útlém spisku Navedení.

Výzkum započatý ve spolku Slavia přinesl své nesporné vědecké výsledky. Zápisů částečně využil V. J. Dušek při zpracování Návodu pro sbírání materiálu pro odbor strakonický a při přípravě mapy českých nářečí, umístěné na Národopisné výstavě r. 1895 v Praze.[9] Nářeční materiály Slavie se staly východiskem pro další práce jednotlivců na úseku české dialektologie, Navedení posloužilo jako vodítko pro výzkum v terénu (např. J. F. Hruškovi při výzkumu chodských nářečí). V neposlední řadě dialektologická činnost spolku Slavia poskytla J. Gebauerovi, řediteli semináře pro slovanskou filologii,[10] podněty pro stanovení [129]odborné náplně četných seminárních prací. Přestože J. Gebauer nebyl svým zaměřením dialektolog,[11] dovedl některé své žáky a posluchače získat pro výzkum lidových nářečí (zvláště pokud pocházeli z vesnic) a z několika vychoval naše přední představitele tohoto oboru. Mezi ně patří J. F. Hruška, Kv. Hodura, F. Jokl, J. Malovaný, J. Zachoval, V. J. Dušek a někteří další, kteří přivedli výzkum českých nářečí k velkému rozkvětu a dialektologii zajistili pevné místo v rámci jazykovědné bohemistiky.

Dodatek

Obecná řeč

Navedení pro sběratele. V Praze 1879, s. 33—38.

Poněvadž mnohý začátečník neví, čeho všeho si má všímati a kam až obor působnosti své má rozšiřovati, klademe tuto hlavní věci, kterých dlužno dbáti sběrateli při zkoumání obecné řeči české.

Celý obor sbírání rozdělujeme ve tři hlavní skupiny:
I. předměty v přírodě;
II. předměty v domácnosti;
III. řeč běžná.

I.

Z přírodních předmětů dlužno si zaznamenávati úplně dle řeči lidu pojmenování
1. polí, luk, vod, hor, vrchů, kopců, vesnic, měst, krajin, zemí a vůbec názvy topografické, k čemuž, kde to možno, připojiti dlužno i pověsti a pověry, které původ toho jména udávají, aneb se k němu vztahují;
2. stromů domácích a lesních, křů, především pak domácích, lučních a lesních rostlin, rovněž s vyložením pověstí, původ názvu aneb léčivou jich moc do sebe označujících;
3. ssavců, ryb, ptáků, plazů;
4. úkazů přírodních, jako: bouře, hromu, vichrů, mračen.

II.

Z předmětů v domácnosti třeba si zaznamenávati pojmenování
1. domácího nářadí v nejširším smyslu;
a) ve světnici, v kuchyni, v komoře a ve sklepě jména: hrnců, mis, rendlíků, lžic, věšáků, řešet, nebozezů, seker a t.d.;
b) v chlévě, pod kolnou a v stodole jména částí: řezačky, bran, pluhů, ruchadel, vozů v koši i řebřinách, trakařů, kotoučů, cep — zkrátka každé sebe nepatrnější věci z nářadí, které existuje pod zvláštním jménem. Kde název schází, nechť se obrátí sběratel k řemeslníkům toho druhu. V tomto pro kulturní dějiny veledůležitém názvosloví pracovati mohou systematicky především sběratelé z měst.
[130]Pozn. Vedle toho nářadí všímejž si také částí studně, sklepa, půdy, krovu a vůbec celé stavby domu.
2. peněz (ku př. ňaf, nový = krejcar), měr (strych = 1½ míry), jakož i zvláštního spůsobu počítání (ožení se sprovoda = z jara; sil žito na Havla; kráva se votelí 16. tejden, t. j. 16. týden po Vánocích);
3. šatů od hlavy až do paty, všedních i svátečních, dětských, mužských a ženských;
4. jmen osobních, rodinných, mezi manžely, sousedy, pozdravování na cestách, do kostela, z kostela, přání štěstí při vstoupení do domu, do chléva, při spatření malých dětí, hlavně novorozeňátek, při práci, na trhu.
Některé příklady: Káča m. Kateřina; Honza a v důvěrném hovoru Johanes m. Jan; voni se palackujou m. u nich se říká u Palackých; vítám vás k slovu božímu; požehnej pán bůh, to je chlapeček jako ryba, jako bulíček, vočičky mu jen hrajou.
5. Dále jména a epitheta označující
a) barvu lící (vypadá jako žluna m. je bledá), vlasů, vousů;
b) konstrukci těla: délku (čahán), krátkosť (drdek), tloušťku (břicháč), hubenosť (štípanka);
c) nemoce a churavosť.
Rovněž jména a epitheta dobytka: volů, krav, telat, ovcí, prasat, jakož i, pokud je to obyčejem, u holubů, husí, slepic a kachen. Na př.: Šiml, lysý, plavka; má voly tlustý jako štuky; to jsou koně jako lvi; to prase se jen houpá, stavák = volatý a silný holub a t.d.

III.

Největším a nejbohatším však pramenem pro sběratele jest řeč běžná. Pojav snahu sbírati a nabyv v snaze této záliby zvykne si sběratel oné pozornosti v rozmluvě s jinými, které neujde téměř žádná odchylka od řeči spisovné, ano on nabude takové jemnosti sluchu, že zpozoruje i všecky zvláštnosti vlastní řeči, o nichžto dříve neměl ani zdání. Že se obzvláštní pozornost musí věnovati málo aneb vůbec nevzdělanému lidu, jest na bíledni.

Vedle toho, že si sběratel jako mimochodem doplňovati bude pojmenování předmětů v předešlých odstavcích vytčených — řečí běžnou získá si veliké množství jiných slov, odchylek, frází a bude moci stopovati vůbec i ducha a ráz jazyka. Protož bude míti pozor na slovosled, hlavně, je-li pozorovati jakési pravidlo, byť i ne všeobecné platnosti, kam se klade časoslovo ve větách hlavních, vedlejších, v otázkách aneb důrazné řeči. Všude ovšem dlužno uvésti příklady, ale zrovna tak, jak je lid vyslovil, tedy čistě fonetickým napsáním. Dále, pokud tomu rozumí, bude dbáti germanismů, jakož i naopak zachovaných, čistých frází, kterých řeč knižní buď vůbec nemá, aneb které se nahrazují frázemi jinými a špatnými.

Nemalý zřetel bude míti k spojkám, jaký totiž mají jednotlivé z nich v rozličném rčení význam; ku př.: musím něco vodprodat, abych ale (zde to značí = přece) měl taky ňáký peníze.

Jako výrazy u předmětů nejvíce hmotných, tak zase vedle výrazů hlavně formy řeči obecné jsou velmi ustáleny v písních, příslovích, pořekadlech, částečně v oby[131]čejích, pohádkách a pověstech a proto všímati si bude sběratel neméně i těchto prostonárodních básnických výtvorů.

Ustálené výrazy poskytují také domácí modlitby ráno, v poledne, před a po jídle. Ku př.: Oče náš jensi … posvejce meno … buď bůle atd.

Abychom měli z každé krajiny obraz řeči venkovské, napíše každý úplně v řeči obecné, se všemi chybami, odchylkami, německými výrazy a germanismy nějakou krásnou buď již uveřejněnou aneb, pokud možno, původní pohádku, pověst neb delší pověru.

Sběratelům ve vsích zrozených tuto, co se týká frází a výrazů, pomohou dopisy z domova, psané od osob literárního vzdělání nemajících a tudíž podle výslovu píšících.

Vyjmenovavše jednotlivé věci, kterých sběrateli všímati si třeba, zmíníme se nyní o zvláštnostech, které se vztahují ke všem třem oddělením, i dlužno si zaznamenávati odchylky:

1. ve skloňování, časování, stupňování a vůbec v tvarosloví, ku př.: já du do Soběslavě m. Soběslavi; věčetnější, delechnější m. trochu větší, delší;

2. délky, krátkosti a rodu, ku př.: náděje m. naděje; bajka m. bájka; někde se říká koblih, jinde kobliha;

3. střídání hlásek, ku př.: hlyboký, hlejpka m. hluboký, hloubka.

Zvláštnosti přízvuku naznačovati se budou “/“ nad slabikou, a důležitější věci vysvětlí se slovy. Neobyčejná slova, hlavně časoslova, budou se uvozovati v celých větách, při čemž se vysvětlí význam jejich slovy; ku př.: Dal mu (pasákovi) „ctí a darem“ (m. zcela dobrovolně) dva šňorky bramborů.

Barvitosť a ton řeči (jak totiž lid jisté krajiny ku př. hlásky na konci dlouze neb zpěvavě vyráží) naznačovati, každému, dovede-li to, na vůli zůstaveno budiž. Snad by nejlépe vypomohly noty?

Co tuto řečeno jest a snad by ještě řečeno býti mělo, dá se zahrnouti krátce v tyto věty:

Každý sběratel zaznamenávej si takové výrazy,

1. kterých řeč knižní aneb jiná krajina nezná, a naopak kterých krajina jeho postrádá, ku př.: „náston“ značí na severu Čech v jedné krajině náš špalek; „kraslice“ (červené veliké vejce) na jihu Čech je neznámo;

2. které řeč knižní sice zná, ale jinak je píše, skloňuje, časuje aneb stupňuje, ku př.: kerej m. který, rymík m. rybník atd.

3. které řeč knižní aneb jiná krajina zná, ale jiný smysl jim podkládá, ku př.: čepejřiti se = na jihu Čech zlostí neb studem se červenati, u Hradce Králové třepetati se, chvěti se;

4. které řeč knižní aneb jiná krajina německými slovy aneb vůbec cizími naznačuje, v lidu pak pravý český význam se nalezá;

5. konečně zapisuj si čisté a zpotvořené fráze a vůbec vše to, v čemž může se zračiti čistota a krása, porušenosť a skleslosť, zkrátka povaha jazyka.

Ke konci radíme, aby psány byly příspěvky na šestnácterkových lístcích; udá se slovo, jeho vysvětlení, pokud možno fráze, v kterých se vyskytá, a jak již v pra[132]vidlech všeobecných poznamenáno jest, připíše se také krajina a vlastní i křestní jméno sběratelovo.


[1] J. Bělič, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 104, upozornil také na to, že archaická forma spisovné češtiny v počátcích národního obrození, odvozená z její podoby v době předbělohorské, se postupně začala měnit vlivem mluveného jazyka (nářečí), především ve frazeologii a větné skladbě. Toto oživování literárního jazyka na lidovém podkladě podle něho souvisí s národopisnými zájmy a s přímým užíváním regionálních nářečí, zejména v dialozích.

[2] Do období A. V. Šembery a částečně ještě také F. Bartoše se obvykle získávaly nářeční texty tak, že se informátorům na vesnicích předkládal vybraný literární text folklórního původu a sběratel jej upravil do místního nářečí. V jiných případech text předkládal sběratel sám a podle své znalosti nářečí prováděl jeho stylizaci. Takto se daly zachytit některé fonetické, tvaroslovné, slovotvorné a slovníkové jevy, setřela se však nářeční skladba. Původní nářeční texty se začaly ve větším měřítku zapisovat až koncem 19. století. Kromě toho se folklórní texty upravovaly (např. K. J. Erben); jen některé zachovávaly původní zapsanou podobu (např. u B. Němcové). Srov. S. Utěšený, K istorii i sovremennomu etapu izučenija češskich dialektnych tekstov, Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas, Materialy i issledovanija 1979, Moskva 1981, s. 79—88.

[3] Z. Urban, Česká národopisná „Navedení“ ze 70. let XIX. století a jejich význam (K 110. výročí Slavie), Český lid 66, 1979, 142—148.

[4] Srov. d. c. v pozn. 3, s. 144.

[5] Srov. heslo Josef Jireček (1825—1888) v biograficko-bibliografickém slovníku M. Kudělky, Z. Šimečka a kol., Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760, Praha 1972, s. 204—205.

[6] Výklad J. Gebauera o tom, že dlouhé ů se ve spisovném jazyce vyslovuje téměř stejně jako krátké u, vyplývá z jeho znalosti rodného nářečí (narodil se v Ubislavicích v jičínském okrese); pro jiná nářečí však neměl tento poznatek platnost.

[7] Autoři Navedení užívají termínu obecná řeč ve významu ‚místní nářečí‘ jako protikladu termínu spisovná, knižní řeč, termínu běžná řeč pak ve významu ‚běžně mluvený jazyk‘.

[8] Srov. d. c. v pozn. 3, s. 147.

[9] V. J. Dušek, Řeč lidu v koruně České a na Slovensku. Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895 … Pořádají K. Klusáček, E. Kovář, L. Niederle, F. Schlaffer, F. A. Šubrt, Praha 1895.

[10] 100. výročí založení semináře pro slovanskou filologii na Univerzitě Karlově v Praze, Práce z dějin slavistiky VII, UK Praha 1979; J. Petr, Jan Gebauer — zakladatel semináře pro slovanskou filologii na UK, Slavia 50, 1981, s. 23—29.

[11] T. Syllaba, Jan Gebauer. Bibliografický soupis publikovaných prací s úvodní studií a dokumentací k 100. výročí založení Gebauerova slovanského semináře, Praha 1979.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 3, s. 119-132

Předchozí Zdeněk Tyl: K historii vzniku Jungmannova Slovníku česko-německého

Následující Jaroslava Hlavsová: Z tradice vzájemných vztahů české dialektologie a etnografie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1