Naše řeč před 70 lety

Běla Poštolková

[Články]

(pdf)

-

V prosinci minulého roku uplynulo 70 let od vydání prvního čísla Naší řeči (vyšlo 1. 12. 1916, ostatní čísla 1. ročníku, kterých je celkem deset, mají vročení 1917). Od té doby vychází časopis nepřetržitě až do současnosti. V průběhu tohoto dlouhého časového úseku vyvstaly některé problémy v jeho obsahovém zaměření. Týkaly se vztahu k aktuálním společenským úkolům, jež vznikly v jednotlivých obdobích vývoje naší společnosti a české jazykovědy (především pokud se týče filozofického pojímání jazyka a jazykové kultury).[1]

Činnost časopisu byla již několikráte souborně při jeho předchozích výročích zhodnocena.[2] Zejména naposledy bylo zdůrazněno, že základním úkolem NŘ zůstává od počátku péče o spisovný jazyk. Ta se chápe nejen jako praktická činnost poradenská a jazykově výchovná, ale mnohem šíře jako „odborné pěstování spisovného jazyka, záležející v odborných výkladech o jednotlivých jazykových jevech, zvl. slovníkových a mluvnických, ve výkladech přinášejících rozbor a hodnocení prostředků spisovného jazyka“.[3] O toto širší zaměření spolu s popularizačním, obecně přístupným podáním výkladů usiluje časopis od svého založení. Naznačuje to i jeho původní podtitul Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého, který byl z názvu vypuštěn až r. 1949, tj. od 33. ročníku (srov. o tom dále).

Málokterý dnešní čtenář má snadný přístup k prvnímu ročníku Naší řeči[4]; jistě tedy nebude nezajímavé trochu se s ním seznámit. Základní struktura příspěvků byla obdobná jako dnes: články [2](z nichž mnohé vycházely na pokračování), posudky a drobnosti. Kromě toho se pravidelně referovalo (v rubrice Z našich časopisů) o jazykově kritických příspěvcích publikovaných v jiných časopisech a v novinách. V rubrice Hovorna nebo Listárna redakce se otiskovaly odpovědi na dotazy čtenářů. Časopis vydávala tehdy III. třída České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a redakční radu tvořili Fr. Bílý, E. Smetánka, Jar. Vlček a J. Zubatý.

Tak tomu bylo na počátku. V r. 1930 však v redakční radě zbyli (po úmrtí dvou členů) jen J. Zubatý a E. Smetánka, v r. 1931 (po smrti Zubatého) přibyli tři noví členové, a to: O. Hujer, V. Machek a J. Haller. Do redakční rady nebyl v té době jmenován nikdo z členů nebo blízkých spolupracovníků budoucího Pražského lingvistického kroužku (dále PLK). Podle toho možno usuzovat, že zde mezi tradičně orientovanými českými jazykovědci, v jejichž rukou NŘ byla, a novým, tehdy se formujícím lingvistickým proudem (PLK) bylo určité napětí. To pak vyústilo v známý konflikt v 30. letech.[5]

Autoři (profesí zejm. filologové, literární historici, gymnaziální a univerzitní profesoři) zaměřovali své příspěvky k velmi rozmanitým okruhům otázek.

Články se zabývaly posuzováním jazykové správnosti (např. J. Král, Naše brusy; V. Ertl, Širé moře[6]; V. Flajšhans „Měsíční čeština“; J. V. Klíma, „Roentgenův“ a „roentgenový“; G. C. Křikava, Breviář či brevíř?; K. Juda, Přídavné jméno místo podstatného aj.), novými významy slovesa a ve spojení s nimi i rozšiřování nových vazeb a jejich oprávněností (příspěvky J. Zubatého), českým slovosledem (V. Ertl, O postavení podmětu po členech úvodních), správným přízvukem v češtině (J. Jakubec, Fr. Strnad, J. Vycpálek), básnickým metrem (J. Král, České jamby; Fr. Frýdecký, Zeyerův blankvers), uměleckým překladem (Fr. Táborský), jazykovými prostředky uměleckého díla (V. Mostecký, [3]O jazyce románů Jiráskových), onomastickou problematikou (B. Vydra, V. Flajšhans) apod. Některé příspěvky byly informativního rázu (např. o připravovaném Slovníku jazyka českého, tj. o pozdějším Příručním slovníku jazyka českého, o Blahoslavově mluvnici), jiné, příležitostné, se týkaly výročí nebo úmrtí.

Posudky se na rozdíl od současného úzu v NŘ týkaly zejm. tehdy vydávaných literárních děl. Zpravidla byl nejprve naznačen obsah díla a autorův styl, pak následovalo vyjádření k jazykové stránce díla. To spočívalo převážně ve vyjmenovávání jednotlivých gramatických chyb, nesprávných (popř. méně obvyklých) vazeb a výrazů, resp. toho, co se z tehdejšího hlediska za chybné, nesprávné či méně vhodné považovalo. Kritice neušli ani takoví autoři, jako byli V. Hálek (Na statku a v chaloupce, s. 86) a A. M. Tilschová (Stará rodina, s. 180) aj. Vytýkalo se jim např. užívání předložky kvůli místo pro, vůči místo k, 4. p. po záporových a jiných slovesech (např. šetřiti, přáti, potřebovati) místo 2. p., výrazy malé ruce (místo ručinky), v stoje (místo jen stoje) ap.[7]

Drobnosti byly zaměřeny k tehdejším aktuálním jevům, zejm. proti vyjadřování závislému na němčině a proti výrazům pod jejím vlivem vzniklým. Některé kritizované jevy bychom nemohli přijmout ani dnes (např. obrátil se ku na ulici stojícímu člověku, to by „jeden“ (tj. člověk) neřekl aj.), jiné se vžily a dnes je jako cizí už nepociťujeme (např. užívání slov záležitost, vykolejit, semišový, zodpovědět něco apod.). Dále se tyto příspěvky zabývaly gramatickými chybami (hladovící dítky místo hladovějící, 6. p. podst. jm. vojsko není ve vojště, správné je vědec, nikoli vědátor apod.). Posuzovala se podoba výrazů z hlediska původu a historického vývoje, např.: spropitné je správně se „s“ (s. 214n.), neboť pochází od spojení „s propitie dáti“, tj. „dáti, co by stačilo na propití“, kdežto „z propitie dáti“ smysl nedává.

Mnoho zajímavého nalezneme i v rubrice Z našich časopisů. Hned v prvním čísle NŘ se reprodukují ukázky z Práva lidu obsahující kritiku „pražské češtiny mluvené“ (dnes bychom spíše užili označení obecné češtiny), např. výrazů děsný, báječný, barák a bouda (místo dům), užívání přípony -ák (Václavák, Riegrák, učitelák, zubák, chemák) a jiných jevů. Z nich jako přežívající (sociologicky zajímavou) skutečnost citujeme (uvedená informace v NŘ se týká fejetonu v Právu lidu ze září 1916!): „Pozorujme pětileté hochy, všimněme si hochů desítiletých a patnáctiletých nastávajících jinochů — kdykoli mluví [4]mezi sebou, zahájí rozhovor homersky prostým a výrazným oslovením „ty vole“. To už vůbec není nadávka, to ztratilo všechen zneucťující význam a nikdo se tím necítí uražen“ (s. 25). Dále se zde kritizují výrazy (dnes bychom řekli studentského slangu) jako blbárna, kantoři, děsně votravovat, čoek, číman, gramajzna aj.

Odpovědi v rubrice Listárna redakce bývají názorné a věcné. Např.: Mašlovati je poctivé slovo české; základ jeho je v zaniklém slovese másliti („potírati máslem“), k němuž se utvořilo mašlovati, jako k mysliti přemyšlovati, k bývalému krásliti okrašlovati (s. 160). Nebo ukázka z jiné (delší) odpovědi (s. 127—8): „Ale u jmen neživotných, vzniklých přenesením ze životných, nebývá v jazyce provedena vždycky a hned i změna deklinace. Až dosud hoši napalují špačka (dřevěného), pouštějí vlka nebo draka, kupují si na jarmarce plechového slavíka a vedle toho otvírají kohoutek, lezou na kozlík atp. Jazyk nezná lineálu, nýbrž jen způsob zvyklostí ustálený. To platí i o nom. dobří vodiči tepla, za něž navrhujete nom. dobré vodiče (podle meče).“

Uvedené ukázky svědčí o tom, že autoři při posuzování správnosti jazykových jevů vycházeli ze skutečného vývoje jazykových prostředků, z existujícího stavu a úzu. Vysoce se např. hodnotí schopnost jazyka rozmanitě se vyjadřovat. Kritizují se „oprávcové“, kteří uznávají jen jeden způsob vyjadřování: „Zapomínají, že každý jazyk stále a stále má rozličné způsoby vyjadřování na vybranou, a že se mluva jen ochuzuje, odnímá-li se jí možnost takové volby.“ (s. 29 a pod. i s. 199). Jsou si vědomi nepravidelností jazykového vývoje: „Jazyk při tvoření slov nepočítá si jednostejně, podle jediného pravidla; miluje rozmanitost a výminky.“ (s. 100). Uvědomují si nesnadnou a omezenou možnost ovlivnit vývoj jazykového jevu pro jeho proměnlivost a závislost na skutečném užívání: „Kdo ví, jak jazyk od staletí do staletí, ano od roku do roku se stále mění, jen ztěžka se odhodlá, zapovídati mu to, a kdyby zapovídal, jazyk toho nedbá… Proto … je zbytečné, vzpírati se tvaru, jenž v mluvě lidu vznikl a v ní žije, tvaru, jehož vznik v očích jazykozpytcových je měrou tak velkou oprávněn půdou slovní, v níž vznikl.“ (s. 75).

Podaná charakteristika prvního ročníku NŘ a uvedené ukázky svědčí o postupně se rodících kritériích hodnocení jazykových jevů. Ve všech číslech je tedy třeba odlišovat postoje vyplývající z doby, z tehdejšího jazykového vývoje a z národní situace, které se projevují důsledným pronásledováním germanismů a někdy až pedantickým vytýkáním chyb. Na druhé straně nelze přehlédnout krystalizující názory na vývoj [5]a pojetí jazykové správnosti, které mohou i dnes být podnětné a užitečné, a to zejm. porozumění pro mnohotvárnost jazykových prostředků a pro dialektickou proměnlivost (i výjimečnost) vývoje jazykových jevů.

Uvedená charakteristika prvního ročníku ovšem nepostihuje další složitější vývoj časopisu. Převládlo v něm totiž tradiční pojetí jazykovědy a puristické chápání jazykové správnosti. Tato skutečnost dala podnět ke kritice NŘ ze strany PLK i od předních českých spisovatelů a kulturních pracovníků (zvl. pak I. Olbrachta a S. K. Neumanna).[8] Změnu obsahového zaměření časopisu přinesl zejm. r. 1949 (jmenování B. Havránka hlavním redaktorem), r. 1950 (NŘ se stává časopisem Ústavu pro jazyk český ČSAV) a samozřejmě pak léta další.

Za 70 let svého působení vykonala NŘ mnoho potřebného a užitečného, což bylo také jistě zásluhou předních jazykovědců v její redakční radě. V každém období měla zřejmý vztah k naléhavým potřebám společnosti. V tom se také odrazilo vědomé úsilí redakce a přispěvatelů o aktuálnost obsahu a o službu praxi. Přesto však se časopisu ani v naší dnešní společnosti zdaleka tak nevyužívá, jak by se využívat mohlo a mělo. Snad by se jeho větší popularitě a znalosti obsahu napomohlo vydáním nejdůležitějších a nejpotřebnějších příspěvků v knižním souboru.[9]

Krátký pohled do minulosti nám také měl připomenout důležité společenské poslání NŘ, totiž odrážet vývoj spisovné češtiny a české jazykovědy a být tak i přímým pramenem poznání jejich dějin.

---

[1] Srov. o tom J. Petr, Na okraj výročí Ústavu pro jazyk český ČSAV, NŘ 64, 1981, s. 1—14; týž, K pojetí marxistické jazykovědy, SaS 42, 1981, s. 84—90; dále např. sb. K marxistické metodologii v jazykovědě, Praha 1980 (interní publikace ÚJČ ČSAV a JÚĽŠ SAV). — Vývoj jazykové kultury výstižně charakterizuje M. Sedláček, K současnému stavu jazykové kultury, sb. Přednášky z 27. běhu LŠSS v r. 1983, Praha 1984, s. 51—64 (recenze sb. v NŘ 69, 1986, s. 266—8); srov. též článek A. Polívkové a I. Svobodové v tomto čísle NŘ.

[2] Srov. J. Zubatý, Na prahu druhého desítiletí, NŘ 11, 1927, s. 1—7, 25—31; J. Haller, Dvacet let Naší řeči, NŘ 21, 1937, s. 1—10, 33—46; A. Jedlička, Na prahu pátého desetiletí, NŘ 41, 1958, s. 1—9; týž, Na prahu druhého padesátiletí, NŘ 51, 1968, s. 1—6.

[3] Srov. poslední cit. d. v pozn. 2, s. 6.

[4] Stránky uváděné v dalším textu jsou citovány z 1. ročníku NŘ.

[5] Srov. o tom např. z poslední doby M. Sedláček, 90 let od narození Jiřího Hallera, NŘ 69, 1986, s. 99.

[6] Této stati předcházela diskuse, která vznikla z poznámky o českém názvosloví námořnickém (s. 151), kde se kritizovalo spojení vysoké moře (die hohe See) jako germanismus a doporučovalo označení širé moře. Proti tomu vystoupil O. Vaňorný (s. 190) a dokazoval, že moře je skutečně vysoké („Římané říkali mare altum = moře vysoké“). Označení širé moře považoval za chybnou představu vnitrozemských obyvatel. V. Ertl obhajuje širé moře. Vychází z toho, že za základ pojmenování bývá v každém jazyce vzat jen jeden určitý znak (v daném případě jednou „představa hladiny do šíře rozlité, břehy neomezené“, podruhé „představa hladiny do výše stoupající“ — s. 240), dále z významů obou příd. jmen a ze srovnání s jinými jazyky. V poznámce k jeho článku je pak navíc uvedeno, že vysoké moře v mluvě námořníků znamená ‚moře neklidné‘.

[7] Srov. též M. Sedláček, cit. d. v pozn. 1, s. 55.

[8] Srov. o tom F. Havlová, Ivan Olbracht a Naše řeč, NŘ 65, 1982, zvl. s. 210n. — Z dobových reakcí nefilologů, např. F. X. Šalda, O té filologické patálii, Šaldův zápisník IV, s. 116—129; St. K. Neumann, Mezi brusiči a lingvisty, pův. Přítomnost 9, 1932, jinak ve výboru O umění, Praha 1956, s. 354—361.

[9] Např. Poláci vydali výbor z příspěvků časopisu Poradnik językowy pod názvem Polszczyzna piękna i poprawna (Porady Językowe), vyd. St. Urbańczyk, Wrocław 1963 (1. vyd.), 1966 (2. přeprac. a rozšíř. vyd.).

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 1, s. 1-5

Předchozí Ivana Svobodová: Staničení

Následující Alena Polívková, Ivana Svobodová: Současný stav a úkoly jazykové poradny