Časopis Naše řeč
en cz

Devadesát let od narození Jiřího Hallera

Miloslav Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Třebaže naše naučné slovníky z 60. a 70. let tohoto století jméno Jiří Haller neznají, patřilo v 30. letech mezi jmény českých jazykovědců k nejznámějším. Jeho nositel se narodil 1. ledna 1896 v Keblicích u Litoměřic a zemřel 25. ledna 1971 v Praze. Toto dvojí jubileum v letošním roce je vhodným podnětem k tomu, abychom se pokusili sine ira et studio zhodnotit alespoň v hrubých rysech místo Hallerovy osobnosti v dějinách české jazykovědy. Není to samozřejmě pokus první[1] a nepochybně ani poslední. Jsme přesvědčeni, že jméno Jiří Haller nelze v naší jazykovědě obejít.

Základní životní data a souhrnný přehled jeho díla je možno najít v 53. ročníku Naší řeči (viz pozn. 1), proto je nebudeme opakovat. Zmíníme se hlavně o těch stránkách jeho činnosti, které vzbudily zvýšenou pozornost, a o těch, které si pozornosti ještě dnes zasluhují.

Pro starší generaci je jméno Jiřího Hallera těsně spjato s časopisem Naše řeč a právě ve spojení s ním se před druhou světovou válkou také vyskytovalo nejčastěji. Haller totiž byl osmnáct let odpovědným redaktorem tohoto časopisu. Třebaže od jeho nástupu do této funkce uplynulo již pětapadesát let a přímá svědectví současníků nemáme k dispozici, pokusíme se zrekonstruovat, jak a proč asi k tomu došlo.

Ještě u 13. ročníku Naší řeči v r. 1929 tvořili redakční radu Václav Ertl, Emil Smetánka, Jaroslav Vlček a Josef Zubatý. Avšak 12. února 1929 zemřel V. Ertl a za necelý rok nato (21. ledna 1930) J. Vlček. Čtrnáctý ročník (r. 1930) měl redakční radu už jen dvojčlennou; tvořili ji Zubatý a Smetánka. Zřejmě proto se od ročníku patnáctého (1931) objevují v redakční radě tři nová jména, a to O. Hujer, V. Machek a J. Haller. Z dřívějších členů zůstal jen E. Smetánka, nikoli už J. Zubatý (ten zemřel 21. března 1931). Jak patrno, vedení Naší řeči se v krátké době změnilo značně. Co ovlivnilo výběr nových členů redakční rady, můžeme se pouze dohadovat. Hlavní slovo při tom jistě měli dosavadní členové, tj. Zubatý a Smetánka. Nepovažujeme za náhodu, že nebyl jmenován nikdo z členů Pražského lingvistického kroužku, ba ani z těch, kteří s kroužkem spolupracovali jen volně (např. M. Weingart). Dá se předpokládat, že mezi víceméně tradičně orientovaným křídlem české jazykovědy a tehdy značně novátorským lingvistickým kroužkem bylo určité napětí už koncem dvacátých let. Zároveň je třeba upozornit, že jak tehdejší pravopisná kodifikace, tak ani dosavadní zaměření Naší řeči (obojí bylo dílem onoho tradičně orientovaného křídla) nebyly přijímány bez výhrad. Je málo známo, že ta vydání Pravidel českého pravopisu, která vychá[100]zela po Gebauerově smrti (Gebauer zemřel r. 1907), byla po nějaký čas odmítána Akademií, a stejně tak, že hned první sešity Naší řeči byly podrobeny kritice, která svým zaměřením dost připomíná výhrady vznesené na začátku 30. let.[2] Na složení redakční rady časopisu tedy hodně záleželo.

Není tajemstvím, že hlavním autorem úprav provedených v Pravidlech po smrti Gebauerově byl E. Smetánka. V jeho úpravě platila Pravidla bez závažnějších změn až do r. 1941. Smetánka tedy mohl mít zájem na tom, aby se základní linie Naší řeči neměnila a aby se v ní neprojevovalo záporné stanovisko k tehdejší kodifikaci. To ovšem předpokládalo, že v redakci NŘ budou lidé s orientací jemu blízkou. Přitom bylo zapotřebí, aby alespoň někdo v redakční radě byl specializován na současný jazyk a jeho problematiku. Smetánka, Hujer a v podstatě i Machek věnovali ve své vědecké práci nejvíce pozornosti starším obdobím ve vývoji jazyka, naproti tomu Haller už v několika publikovaných pracích prokázal zájem o současný stav češtiny. Nejspíše proto se r. 1931 stal Haller odpovědným redaktorem Naší řeči. Bylo mu tehdy pětatřicet let. Kritikové jeho názorů později podotýkali, že byl pro tak zodpovědné místo příliš mlád. Domníváme se, že je na tom hodně pravdy. V pětatřiceti letech může být jazykovědec na potřebné výši po odborné stránce, ale pro regulování stavu spisovného jazyka a vůbec pro koncepční a hodnotící jazykovědnou činnost nemůže mít dostatek zkušeností ani dostatek potřebné rozvahy, zvláště je-li odkázán převážně sám na sebe. V jazykovědném oboru se zraje dlouho.

Z Hallerových prací, které měly být jeho vizitkou pro redigování Naší řeči, byla patrně nejdůležitější studie Problém jazykové správnosti. Její první část vyšla ve výroční zprávě českého státního reformního reálného gymnázia v Ústí n. Labem na konci školního roku 1929—30, druhá část ve stejné zprávě o rok později, tj. na konci škol. roku 1930—31. Protože je tato studie těžko dostupná,[3] věnujeme jí více pozornosti.

[101]V první části Haller shledává kritéria, podle nichž se dosud jazyková správnost hodnotila, a snaží se posoudit jejich závažnost. Svá zjištění shrnuje takto: „Jsou tedy v podstatě tyto prostředky, jimiž můžeme určovat jazykovou správnost: 1. starý jazyk, 2. lidový jazyk, 3. jazyk dobrých autorů; pomocné discipliny jsou estetika a logika, rozhodující okolnosti srozumitelnost, významová určitost a nutnost výrazu, nebo jejich opak.“[4] Dochází k závěru, že „žádný z nich sám o sobě neobstojí. Docela přirozeně jsme tedy přivedeni k tomu, abychom jednotlivé metody kombinovali.“

V druhé části se kritérii správnosti zabývá znovu a hlavní pozornost věnuje jejich kombinacím. Např. se snaží posoudit, jakou míru správnosti lze přisoudit výrazu, který vyhovuje kombinaci dvou z prvních tří kritérií, kupř. když se výraz vyskytuje v jazyce starém a lidovém, ale není běžný v textech současných dobrých autorů. Tyto kombinace asi měly být podle autorova mínění jeho hlavním přínosem k teorii jazykové správnosti. Ve skutečnosti Hallerovo pojetí kritérií správnosti už v době vzniku přínosem nebylo. Avšak při pohrávání si s kombinacemi se autor intuitivně přiblížil k ideji, kterou česká jazykověda akceptovala a rozvíjela v posledních desítiletích, tj. k ideji centra a periférie jazykového systému. Srov.: „Ke středu nejblíže jsou výrazy společné všem třem oblastem jazyka, vlastní to jeho jádro; kolem něho se seskupují výrazy doložené jenom ve dvou z těchto oblastí a nejdále od středu jsou výrazy nové, mimo nový jazyk knižní nedoložené.“ Najdou se v Hallerově studii i další zajímavé a správné jednotlivé postřehy,[5] avšak jako celek má silně tradiční ladění, doprovázené nářky nad úpadkem češtiny, nad existencí germanismů a nezdravých cizích vlivů atp. V otázkách jazykové správnosti má Haller výhrady k názorům B. Trnky, V. Mathesia a dokonce i k Ertlově teorii „dobrého autora“. Té věnuje poměrně hodně pozornosti. Dochází k názoru, že „ani na dobré autory nemůžeme dnes spoléhati absolutně… Ta dlouhá léta kulturního útisku, v nichž oslabený organismus našeho národa byl vydán ustavičnému vlivu německého jazyka a německé kultury, musila zanechat hluboké stopy v celém našem národním životě, tedy také, a to především, v jazyce… A dnes stále ještě vlečeme tu přítěž cizoty a mnoha nesprávností v jazyce. Ani dnešní spisovatelé se z nich ještě nemohli vymanit, protože je zdědili od svých přímých předchůdců.“

[102]Hallerova kritéria jazykové správnosti včetně jejich kombinací nutně vedla k tomu, že pro vytvoření delšího textu bez „chyb“ bylo nezbytně zapotřebí znát spoustu jednotlivostí, nesystematickou tříšť příkazů a zákazů. Přitom neexistovala příručka, která by tyto příkazy jednotně a v celém rozsahu zachycovala; existovat ovšem ani nemohla, protože hodnocení jednotlivých jevů se časem měnilo, hlavně když začala vycházet Naše řeč. Přesto jazykové kritiky v NŘ otiskované bývaly psány značně ostrým tónem. To budilo nespokojenost v řadách spisovatelů, překladatelů a novinářů, což vyústilo ve známý útok Pražského lingvistického kroužku proti Naší řeči, přesněji řečeno, hlavně proti J. Hallerovi.[6]

Pokud jde o meritum věci, byl to útok oprávněný, i když dnes — po více než půl století — nedáme kritikům za pravdu úplně ve všem. Pokud se však týká terče útoku — osoby J. Hallera —, nutno přiznat, že mnohé šlehy nepatřily jemu, resp. nepatřily jen jemu. Haller hájil dosavadní zaměření NŘ, které převzal od svých předchůdců a které nijak podstatně nezměnil.[7] Neodpovídalo tedy skutečnosti, co v kolektivním prohlášení napsali přední členové PLK, že totiž Haller je „odpovědný redaktor vedoucího brusičského orgánu a hlavní jeho přispěvatel, jediný ideolog a obránce purismu v Naší reči“.[8]

Právem si stěžoval Haller na postup Jakobsonův: „Své výroky při tom stylizuje tak, že se zdá, jako bych si jazykové předpisy a zákazy vymýšlel sám … a při tom docela stranou nechává puristickou činnost zesnulého J. Zubatého a V. Ertla, neboť proti nim vystupovat v otázkách spisovné češtiny by nebylo dost taktické a zavazovalo by k větším ohledům. Takto však se může o nich mluvit dále jako o „geniálních umělcích na poli české filologie“ a podobně a při tom se může dnešní purismus zatracovat.“[9] Haller se skutečně stal hromosvodem všech kritik činnosti Naší řeči, třebaže na základní linii časopisu podstatný vliv neměl a za pouhý rok svého odpovědného redaktorství ani mít nemohl. Vytknout by se mu dalo snad jen to, že nenavázal na průbojné názory Ertlovy z posledního období jeho života [103](„dobrý autor“), nýbrž mnohem více na konzervativnější směr, v redakci zřejmě představovaný hlavně Smetánkou.[10]

Reakce na vystoupení členů PLK nebyly zcela jednotné. Velká část představitelů české kultury kritiku posuzovatelské praxe Naší řeči uvítala, ale ne všichni souhlasili s jejím tónem. Z významných pokrokových osobností se postavil dosti ostře proti Naší řeči Ivan Olbracht.[11] Rozvážné stanovisko s kritickými připomínkami na obě strany zaujal S. K. Neumann.[12]

Haller doplatil na to, že se příliš rigorózním způsobem snažil vynutit u veřejnosti respektování tehdejší kodifikace, třebaže její slabiny už byly zcela zřejmé. Možno považovat za paradox, že právě tímto vynucováním Naše řeč na její slabiny stále upozorňovala a tím útok proti ní i proti sobě do značné míry vyprovokovala. I když Haller svůj zásadní přístup k jazyku v podstatě nikdy nezměnil, nelpěl později ortodoxně na všem, co kdy Naše řeč hlásala. Jen náhodná shoda okolností učinila z něho na začátku 30. let mluvčího a zastánce určitého pojetí spisovného jazyka, které už tehdy bylo zastaralé a neodpovídalo současným potřebám.[13]

Věnovali jsme hodně pozornosti událostem, které životní a vědeckou dráhu Jiřího Hallera ovlivnily podstatným způsobem. Bylo by však nespravedlivé a zkreslující, kdyby snad měl být na jejich základě považován pouze za neúspěšného teoretika jazykové správnosti a poněkud pedantského jazykového kritika. Haller byl schopný lingvista, a to toho typu, který především pracuje s jazykovým materiálem a svou činností sleduje hlavně praktické cíle. Takových je vždy zapotřebí. Zmíníme se alespoň o několika jeho pracích, které stále stojí za pozornost.

V r. 1932 vyšla kniha Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích. Je to dialektologická práce, „první soustavné dílo z oblasti nářečí stře[104]dočeských“.[14] Vyniká důkladností a pečlivostí a zachycuje i některé stránky nářečí, kterým ve starších dialektologických pracích nebývala vždy věnována dostatečná pozornost. Platí to hlavně o kapitole Přízvuk a výška hlasu, v níž autor kromě jiného podává pomocí grafických záznamů přehled intonačních schémat uplatňujících se v popisovaném nářečí.

Hallerova studie Spisovný jazyk český (připomenutá v pozn. 7) je jakýmsi pendantem k Havránkovu Vývoji spisovného jazyka českého (z r. 1936). Havránkova práce vyniká obecnějším pohledem, Hallerova přináší množství konkrétních údajů, které čtenáři vhodně přibližují hlavně komplikovaný vývoj kodifikace spisovné češtiny od počátku 19. století do 30. let století našeho. Za zajímavou považujeme hned první Hallerovu větu: „Úkolem tohoto článku je podati přehledný obraz práce, která byla dosud vykonána v oboru kultury českého jazyka.“ Tedy už nikoli jazykové správnosti, nýbrž kultury jazyka.

Závažné Hallerovy práce vyšly ve 40. letech. V r. 1940 to byla první část jeho Rukověti mateřského jazyka (A—K). Pokud bychom ji považovali za jakýsi brus, pak by to byl nejlepší brus, jaký kdy u nás vyšel. Je to typ příručky, které jsou oblíbeny v mnoha zemích.[15] Procházíme-li Rukověť pozorně, zjišťujeme, že jen zřídkakdy je v ní užito charakteristiky „nesprávně“, a to ještě leckdy v případech, které ani dnes nejsou přijímány bez výhrad. Spatřujeme v tom doklad autorova odborného vyzrání a je třeba litovat, že bez jeho viny nemohla vyjít i zbývající část knihy.

S Hallerovou činností v Kruhu přátel českého jazyka za druhé světové války jsou spojeny dva závažné příspěvky. Jeden z nich vyšel ve sborníku Hovory o českém jazyce (později nazvaném První hovory o…) s názvem Rozdělovací znaménka. Je to příspěvek průkopnický, neboť je v něm poprvé v české jazykovědné literatuře probrána se značnou důkladností soustava české interpunkce. Autor v něm velkou měrou doplnil a rozpracoval dosavadní kodifikaci, a to na základě důkladného poznání tehdejšího interpunkčního úzu. Autoři kodifikace z r. 1957 mohli na tuto práci s prospěchem navázat.

Ve sborníku nazvaném Druhé hovory o českém jazyce vyšla r. 1947 závažná Hallerova studie nazvaná O přívlastku. Autor se v ní pokusil osvětlit z různých hledisek větný člen nazývaný přívlastek a probrat jeho druhy. Poukázal při tom i na některé dosud přehlížené stránky tohoto větného členu i na důsledky, které z toho plynou pro užívání jazyka, např. pro pořadí několika přívlastků závislých na témž řídícím členu, pro interpunkci různých druhů přívlastků a jejich seskupení. Studie svědčí o autorově schopnosti řešit složité jazykové otázky.

Z četných Hallerových příspěvků otištěných v časopisech (hlavně v Naší [105]řeči a v Listech filologických) připomínáme alespoň článek z doby jeho mladosti Řeč přímá, nepřímá a polopřímá (NŘ 13, 1929, s. 97—107, 121—130), v němž u nás jako první upozornil na existenci polopřímé řeči v uměleckých textech.

V poslední fázi svého života pracoval Haller velmi intenzívně na rozsáhlém kolektivním lexikografickém díle, na Českém slovníku věcném a synonymickém. Je to slovník uspořádaný podle věcných okruhů, nikoli tedy alfabeticky. Vyniká značným rozsahem jazykového materiálu, avšak ten zatím není plně využitelný, protože věcné uspořádání ztěžuje leckdy vyhledání potřebných údajů. Haller se dokončení tohoto slovníku nedočkal, ale vždy bude spjat s jeho jménem. Je třeba doufat, že toto u nás zatím ojedinělé slovníkové dílo nezůstane torzem.

Pokusili jsme se při 90. výročí narození Jiřího Hallera alespoň zčásti osvětlit jeho osobnost, a to především pro mladší generace. Stávalo se totiž, že bývala odbyta nálepkami jako „purista“, „konzervativec“ atp. To je ovšem značné zkreslení, Haller byl osobnost složitá. Z jeho díla lze ještě dnes čerpat užitečné podněty pro lingvistickou práci, a konec konců i ty jeho názory, které jsou pro současnost nepřijatelné, jsou svými omyly poučné. Bylo Hallerovou předností, že dovedl o jazykovou problematiku vzbudit u veřejnosti zájem a že tím nepochybně přispěl ke zvýšení průměru jazykové úrovně veřejných textů. Škoda jen, že se to dělo na základě orientace, která už nebyla ve shodě se společenskými potřebami doby ani se stavem poznání v tehdejší pokrokově zaměřené jazykovědě.


[1] Viz např.: A. Stich, Jubileum Jiřího Hallera, NŘ 53, 1970, s. 299—302.

[2] V prvním ročníku Naší řeči (r. 1917) byla třikrát otištěna tato poznámka: „Naše Řeč“ se z usnesení III. třídy České Akademie spravuje pravopisem úředních „Pravidel“ pravopisných z r. 1904. Akademie tedy odmítala vydání Pravidel z r. 1913 a z let následujících a stejně byla nucena postupovat i Naše řeč.
Po vyjití prvních dvou čísel Naší řeči napsal středoškolský profesor a tehdy dosti známý kulturní pracovník Ferdinand Strejček: „Konečně vyšlo, bohužel přineslo mi mnohé zklamání. Především nic tam nebylo, co by posilovalo víru v soustavné studium českého jazyka, zato hodně takového „slovíčkaření“, většinou nevědeckého, které se ničím nelišilo od neblahé metody malicherných brusičů, a pak takové články, které se opíraly výhradně o staré texty z dob před stoletím devatenáctým, jako by vůbec nebylo pronikavého vývoje a potřeb nové doby. … Kdyby se mělo po této stránce stále tak postupovat jako dosud, znechutila by se práce každému jemnocitnějšímu spisovateli, neboť v každé knize, pravím, v každinké našlo by se dosti odchylek od onoho ideálního stupně správnosti a ryzosti jazykové, jaké vyžaduje ve své přesnosti ten onen recensent, ba shledal by je jiný odborník v jeho recensi samé.“ — Původně otištěno ve Věstníku českých profesorů v r. 1917. Přetištěno v publikaci: F. Strejček, Olověné boty včerejška, Praha 1945, s. 20 a 21.

[3] Bylo by záslužným edičním činem sestavit „čítanku“ k dějinám jazykové kultury českého jazyka.

[4] Jak je patrno, v základní kritéria jazykové správnosti jsou zde přetvořeny Jungmannovy pvní tři prameny obohacování jazyka českého (1. „památky literatury staré“, 2. „mluva národní“, 3. „čítání spisovatelův novějších“). — Viz J. Jungmann, Slovesnost, 2. vyd., Praha 1845, s. 22—23.

[5] Uvedeme alespoň dva:
„A přece se rozumí samo sebou, že stáří výrazu je jen jedna stránka jazykové správnosti; druhá, neméně významná, je jeho životnost, a právě jí se řídí konečný směr rozhodování.“
„Řeč je vlastně úhrn takových schémat dlouhými věky vytvořených a těsně navzájem souvisících jako kolečka v nesmírně složitém stroji.“

[6] Viz sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932.

[7] Haller častěji připomínal, že je pouze vykonavatelem, nikoli samostatným tvůrcem programu Naší řeči. Srov.:
„Tohoto programu se NŘ vzdát nemůže; byl jí ostatně předepsán třetí třídou České akademie věd a umění.“ — NŘ 17, 1933, s. 83.
„Platnost akademického usnesení o starém a lidovém jazyce jako hlavních pramenech poučení pro jazyk spisovný trvá stále, neboť nebylo dosud odvoláno, a jeho závaznost pro pokračovatele Zubatého a Ertlovy byla potvrzena ještě důrazným připomenutím, s nímž Zubatý odevzdával v přítomnosti prof. Smetánky a Qu. Hodury redakci Naší řeči svému nástupci: že se na linii NŘ nesmí nic měnit.“ — J. Haller, Spisovný jazyk český, sb. Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937, s. 41.

[8] Viz NŘ 17, 1933, s. 208.

[9] Viz NŘ 17, 1933, s. 108—109.

[10] Překvapuje, že ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura se jméno Smetánkovo vůbec nevyskytuje. Jediný V. Mathesius dokázal otevřeně jmenovat Smetánku jako hlavního autora tehdejší konzervativní kodifikace a také o Zubatém napsal nepokrytě, že „se patriarcha české lingvistiky vzdálil pomalu od svého původního protipuristického smýšlení a nakonec nebylo valného rozdílu mezi jeho míněním a stanoviskem tradičního českého purismu“. — Viz soubor statí Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 449 a 452n.

[11] Olbrachtovy názory jsou nyní shrnuty v brožuře O jazyce a literatuře (Praha 1953), kterou připravil R. Havel. Srov. též F. Havlová, Ivan Olbracht a Naše řeč, NŘ 65, 1982, s. 208—212.

[12] To nebývalo v posledních desítiletích připomínáno příliš často, ačkoli je rovněž dobře přístupné, např. v souboru Neumannových statí Umění a politika I, Praha 1953, s. 63—72. Přiblížíme je krátkým citátem: „Sám učil jsem se z Naší řeči rád a stále, i když jsem se někdy právem zlobil na její přemety a málo oprávněné útoky na autonomii básnického jazyka; přijímal jsem z ní prostě to, co jsem z dobrých důvodů za správné uznal.“

[13] Politická situace však způsobila, že v období nástupu fašismu a později při okupaci našich zemí fašistickým Německem mělo toto pojetí relativně kladný vliv, tj. přispívalo k odporu proti národnímu útisku. Dělo se to hlavně v Kruhu přátel českého jazyka, jehož byl J. Haller předním členem.

[14] Viz: J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 336.

[15] Srov. např. Slovar’ trudnostej russkogo jazyka vydaný už několikrát v SSSR, pod. Wörterbuch der Sprachschwierigkeilen nedávno nově zpracovaný v NDR atp.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 2, s. 99-105

Předchozí Eva Macháčková: Nová publikace o utváření věty

Následující Eva Macháčková: Životní jubileum Zdeňka Hlavsy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1