Časopis Naše řeč
en cz

Ivan Olbracht a Naše řeč

Františka Havlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

6. ledna tomu bylo sto let, co se narodil Ivan Olbracht, jeden z předních tvůrců české socialistické prózy. Jak již bylo na stránkách tohoto časopisu i jinde několikrát řečeno,[1] věnoval Olbracht jazyku po celý život živý zájem. Neboť jazyk, „jazyk dochovaný nám z dálek minulosti, po tisíc let chráněný, milovaný, k dobově možné dokonalosti vypěstěný“ (z projevu na Prvním sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946 při jednání věnovaném „poslání spisovatele v národě“),[2] je vlastním nástrojem spisovatelovým a jemu je třeba věnovat největší péči.

Olbracht mu věnoval péči až úzkostlivou, protože chtěl psát jazykem co nejčistším. Už na střední škole se snažil zapamatovat si kdejakou poučku, kterou přinášely Brusy, neboť „měl nejlepší vůli naučiti se tomu tak, jak to nejnovější autority předpisují“. Vštěpoval si v paměť poučky týkající se jak pravopisu, tak i tvarosloví, vazeb, tvoření slov i stavby věty. Když pak r. 1917 začala vycházet Naše řeč, stal se jejím pilným čtenářem a sledoval ji až do své smrti.

Psát začal Olbracht velmi brzy. R. 1906 mu vycházejí ve Zvonu Dvě kapitoly románu a Břemeno a zároveň začíná uveřejňovat články a drobné črty v novinách: v Pokrokovém Podkrkonoší, později hlavně v Právu lidu a v Dělnických listech.[3]

Avšak vlastní školou nejen novinářskou, nýbrž i uměleckou bylo Olbrachtovi redaktorství ve vídeňských Dělnických listech, kam přišel r. 1909. Psal nejen každodenní novinářské články a zprávy, ale redigoval i příspěvky mladých dělnických autorů a pro Besídku Listů psal črty a fejetony, jejichž rozsah byl určen počtem řádků příslušné rubriky novin. Při této práci se naučil zkratkovému a přesnému vyjadřování, tomu, aby příběh byl vyprávěn živě a zajímavě, aby ve vyprávění byla gradace a příběh aby pokud možno vyzněl pointou. Od vstupu do Dělnických listů také překládal z něm[209]činy[4] a tato činnost, která si vyžaduje pečlivého výběru adekvátních jazykových prostředků, také přispěla k umění přesně a jasně se vyjadřovat.

Jazyk Olbrachtův se začíná měnit. Místo složitých souvětí s hojnými přechodníkovými vazbami a místo souvětí podřadných, která převládala v psychologických prózách,[5] mají převahu souvětí souřadná a krátké věty o třech či dvou slovech. Jsou zde i věty jednočlenné a eliptické a setkáme se i s osamostatněným členem větným, pro zralého Olbrachta typickým. V pozdějších prózách stále větší místo zabírá dialog, a to dialog velmi úsporný až strohý, stavěný hovorově, kořeněný rčeními z mluvené řeči. Mizejí dobová klišé a ustupují přejatá slova, v prvních povídkách dosti hojná, neboť jejich užívání bylo v literárním jazyce z přelomu století běžné.

Olbracht byl obdařen nejen vyprávěčským nadáním a bohatou fantazií, nýbrž i schopností logicky a teoreticky se zamýšlet nad tím, které jazykové prostředky zvolit a jak jich užít, aby sdělení bylo co nejpřesnější, aby estetický účin vyjádření byl co největší a aby odpovídal jeho uměleckému záměru.

Cílem mu bylo vytvořit plynulý, ničím nenarušovaný dějový proud, s nímž by čtenář splynul.[6] Proto zvolil jazykovou rovinu z hlediska široké čtenářské obce nejméně příznakovou: mluvenou formu neutrálního spisovného jazyka. To ovšem neznamená, že by to vedlo k nivelizaci jazyka, třebaže jsou slova, která Olbracht volí, sama o sobě naprosto neutrální. Jedinečnosti, a tím výrazně estetického účinu nabývají syntagmatickým užitím nebo zapojením do širšího kontextu.

Když si ujasnil, jak dosáhnout uměleckého cíle, který si stanovil, vracel se k svým dřívějším dílům a upravoval je pro vydání ve Spisech (začaly vycházet r. 1926) jak jazykově, tak stylisticky. (Podrobně se těmito změnami zabýval Oldřich Králík ve Slově a slovesnosti: v uvedené již studii o Žaláři nejtemnějším a v studii Jazykové změny v Olbrachtově Bratru Žakovi, 1953, s. 102n.) Mistrovskou realizací Olbrachtových názorů jsou pak vrcholná díla jeho zralosti, Nikola Šuhaj loupežník a Golet v údolí.

Olbracht byl však nejen autorem uměleckých próz ukázněným jako málokterý jiný spisovatel, „velkým milovníkem jazyka a pečlivým sledovatelem jeho vývoje“ jako jeho otec (z Předmluvy ke knize Z Blouznivců našich hor, 1940, O umění a společnosti, s. 122), byl i rozeným žurnalistou. A proto mu nemohly ujít ani nové proudy na poli jazykovědy. Pročítal sice stále pečlivě — podle vlastního doznání — výčty chyb v recenzích posuzovaných [210]knih v Naší řeči, neboť „míval k této filologické autoritě úctu,“ ale živě ho zaujaly názory mladých jazykovědců sdružených v Pražském lingvistickém kroužku o funkční diferencovanosti spisovného jazyka a o novém pojetí jazykové kultury, s nimiž r. 1929 vystoupili čeští lingvisté na I. mezinárodním sjezdu slovanských filologů v Praze. Tyto názory byly v ostrém protikladu k mechanickým názorům na jazyk, které se projevovaly v kritikách a poznámkách autorů Naší řeči a značně svazovaly ruce spisovatelů. Když pak v r. 1931 přinesla Naše řeč rozbor Fischerovy knihy esejí Duše a slovo a „objevilo se, že jest tam přes dvě stě chyb. A to pravopisných chyb 57, tvaroslovných chyb 18, chyb v tvoření slov 16, různých strojeností asi 23, germanismů spousta, mnoho chyb ve skladbě atd., atd., zkrátka přes dvě stě,“[7] Olbracht se vzbouřil.

V Literárních novinách zahájil „bohatýrsky“ (podle F. X. Šaldy, Zápisník 4, O té filologické patálii, s. 116) polemiku o jazykové správnosti a o kompetenci Naší řeči rozhodovat, co je správné a co je nesprávné. Polemika vzbudila zájem široké kulturní veřejnosti a trvala několik měsíců. Zúčastnili se jí jak spisovatelé (E. Vachek, P. Eisner, St. K. Neumann aj.), tak vědci (především členové PLK). Za Naši řeč odpovídal jen její redaktor J. Haller.

Olbrachta ani „nenapadá snižovat význam Naší řeči, neboť vykonala i prakticky kus dobré práce,“ a to na poli jazyka úředního, novinářského, obchodního a překladatelského. Ale protestuje proti tomu, brát „na umělecká díla červeně namočená pera opravovatelů kvintánských úloh,“ protože „literární dílo není kvintánská úloha, v níž by se směly s vášní hubařů hledati poklesky, chyby, nesprávnosti, nepřesnosti a omyly“. Toto slovíčkářské opravování literárních děl jako kvintánských úloh zdá se mu činností levnou a nedosti hodnou vědců. A brusičství, přílišná konzervativnost, s níž se Naše řeč brání výrazům, obratům a spojením již vžitým a ve spisovném jazyce dávno obvyklým, konečně i nejistota jejích pouček (za čas se některé změní) působí podle Olbrachta jazykový zmatek. A skutečnost, že „nikdo na světě neumí bez pomůcek (tj. Pravidel českého pravopisu a rejstříků Naší řeči) psát správně česky, pobuřuje.“ Tento stav pociťuje Olbracht jako nesnesitelný a žádá nápravu.

To, že útok proti brusičství tehdejší Naší řeči zahájil Ivan Olbracht, jehož jazyk byl tehdy již obecně uznáván jako mistrovský, překvapilo,[8] vyvolalo [211]však tím větší odezvu. Nejvýznamnější pak bylo, že polemika o správnosti spisovného jazyka ovlivnila koncepci sborníku Pražského lingvistického kroužku Spisovná čeština a jazyková kultura a uspíšila jeho vydání (vyšel ještě v r. 1932). Sborník se zabýval teorií spisovného jazyka a jazykové kultury a podrobil nemilosrdné kritice praxi Naší řeči.

J. Haller v odpovědi na kritiku sborníku sice připouští, že „by jazykovým referátům prospělo, kdyby vedle popisného srovnání s normou obsahovaly také funkční rozbor odchylek a rozlišení jich na odchylky odůvodněné účelem a strukturou díla a na pouhé jazykové chyby.“ Avšak úkolem jazykových referátů otiskovaných v Naši řeči nebylo bádat teoreticky o jazyce, nýbrž srovnávat jazyk posuzovaného díla s platnou normou, jejíž kodifikace je v obecně uznávaných pomůckách, především v Pravidlech českého pravopisu. Od tohoto programu Naše řeč ustoupit nemůže, a proto musí „vytrvati v činnosti brusičské tak dlouho, dokud u nás nevymizejí spisovatelé špatně umějící česky“ (s. 85). „I oni (tj. brusiči) rádi složí zbraně, až všichni naši spisovatelé budou psát jazykem tak dokonale čistým jako např. Ivan Olbracht v svém Nikolovi Šuhaji“ (s. 219).

Naše řeč tedy odmítla dosavadní linii změnit, a když Fr. Trávníček v Lidových novinách napsal, že se její linie přece jen změnila, když začal vycházet akademický Příruční slovník jazyka českého, odmítl Jiří Haller i to (v článku Obrat v Naší řeči?, NŘ 20, 1936, s. 236). Prohlížíme-li dnes, téměř po 50 letech, tehdejší Naši řeč, vidíme, že jistý obrat v ní přece jen nastal; redaktor Haller si to přirozeně neuvědomoval, protože obrat nenastal a nemohl ani nastat k určitému datu. Na zlomu 20. a 30. let umírají filologové, kteří stáli při založení Naší řeči a byli jejími nejvýznamnějšími přispěvateli, Václav Ertl (1929) a Josef Zubatý (1931), a v jazykovědě získala vedoucí postavení nová generace lingvistů. Redakce Naší řeči by byla opravdu krátkozraká, kdyby si to byla neuvědomila. A tak před založením Slova a slovesnosti (1935) začala se v Naší řeči objevovat jména představitelů této nové školy nebo mladších vědeckých pracovníků, kteří byli více nebo méně novou lingvistikou ovlivněni (B. Havránek, V. Mathesius, J. Mukařovský, Z. Petřík, J. V. Bečka aj.). Na rozdíl od dřívějších filologických studií, týkajících se převážně jednotlivých slov nebo slovních spojení nebo jiného konkrétního jazykového materiálu, začala Naše řeč uveřejňovat studie věnované otázkám teoretickým, studie zaměřené na spisovný jazyk, hlavně na jazyk básnický apod. Pokud jde o posudky české beletrie, upozorňovaly autory i dále na jazykové nedostatky jejich děl, ale činily to již formou opatrnější. A tak když Naše řeč přinesla rozsáhlý jazykový rozbor Olbrachtových Biblických příběhů z pera A. J. Doležala (NŘ 24, 1940, dokonce na pokračování), Olbracht autorovi recenze nejen poděkoval, ale uznal i některé jeho výtky, ponechávaje si ovšem právo mít na literární jazyk odlišný názor než Naše řeč. V jedné věci však „souhlasí s Naší řečí naprosto: Knihy [212]pro mládež mají být bez chyb. A školáci nemají být mateni odchylkami od normy“ (s. 124).

Polemiky kolem Naší řeči, které Olbracht vyprovokoval, nebyly pro vývoj jazyka bez užitku. Především byla prosazena zásada funkčnosti v jazyce a požadavek hodnotit jazykový projev podle toho, jak plní daný úkol. A na tuto zásadu zvolna přistupovala i Naše řeč, když se v jejích statích začalo mluvit o jazykovém úzu. S ulehčením píše o tom Olbracht v předmluvě ke knize Z Blouznivců našich hor (1940): „Jazyk prošel silným vývojem a velká práce našich filologů nás naučila hleděti na mnohé jazykové zjevy jinak. A proto i poněkud jinak píšeme a ovšem i čteme.“

Náš příspěvek chtěl v Olbrachtově jubilejním roce pouze připomenout vztah Ivana Olbrachta k časopisu Naše řeč a ukázat, jak široce Olbracht chápal úlohu spisovatele, jeho povinnost nejen hájit svůj umělecký nástroj, ale i přemýšlet o jeho správnosti, o jeho vývoji a nutných změnách, spojených s vývojem a změnami společnosti.

A to na něm ocenili i jazykovědci, když ústy Fr. Trávníčka řekli:[9] „Jestliže Ivan Olbracht s úlevou pochvaluje pád této metly (tj. brusičství) na spisovatele, nechť přijme ujištění, že se o tento pád zasloužili do značné míry ti naši jazykoví klasikové, do jejichž předních řad sám náleží. Díky jim a jemu!“


[1] Zd. Tyl, Ivan Olbracht a česká jazyková kultura, NŘ 36, 1953, s. 69n.; F. Havlová, K jazyku a stylu Ivana Olbrachta, NŘ 45, 1962, s. 224; táž, K jazyku Ivana Olbrachta, NŘ 55, 1972, s. 233; táž, Ivan Olbracht a nářečí, NŘ 57, 1974, s. 115; J. Mukařovský, K otázce individuálního slohu v literatuře, Česká literatura 6, 1958, s. 199n.

[2] Citováno z výboru O umění a společnosti, 1956, s. 132.

[3] Jmenované prvotiny, mající jazykově i stylisticky všechny znaky psychologické prózy své doby, Olbracht do svých Spisů za svého života nezařadil, ani se k nim už nevrátil. Vlastní dílo pro něho začíná trojicí tuláckých povídek O zlých samotářích (1913) a romány Žalář nejtemnější (1916) a Podivné přátelství herce Jesenia (1917).

[4] Překládal i později, a to i z ruštiny; z němčiny kromě mnoha jiných děl Komunistický manifest (1921), Mladou ženu z r. 1914 od A. Zweiga (1932), Válku židovskou od L. Feuchtwangera (1933), trilogii Thomase Manna Josef a bratři jeho (1937).

[5] Srov. F. Havlová, K jazyku a stylu Ivana Olbrachta v Stylistických studiích I, 1974.

[6] Srov. citovanou studii J. Mukařovského a stať O. Králíka, Rozbor textových změn v Olbrachtově Žaláři nejtemnějším, SaS, 1937, s. 199n.

[7] I. O., Jazykový zmatek, Literární noviny, 5, 1931, č. 9, s. 1—3.

[8] Např. St. K. Neumann v článku Mezi brusiči a lingvisty (Přítomnost 9, 1932, citováno z výboru St. K. Neumann, O umění, 1958, s. 359) píše: „A nevím opravdu, jakou podivnou náhodou se stalo, že boj proti Naší řeči zahájil právě Ivan Olbracht, jehož spisovný jazyk náleží k nejpozornějším a nejpečlivějším v české literatuře, takže i prof. Haller může jím býti povšechně spokojen.“ Že jím spokojen byl, ukazuje expresívní charakteristika jazyka Olbrachtova ve stati Spisovný jazyk český ve sborníku Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, 1937, s. 54: „jeho mluva je vážná, milá a křišťálově čistá.“

[9] F. Trávníček, Spisovatelé, jazyk a jazykozpyt v knize Nástroj myšlení a dorozumění, Praha 1940, s. 193.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 4, s. 208-212

Předchozí Jiří Kouba: Ke 120. výročí úmrtí Pavla Josefa Šafaříka (1795—1861)

Následující Jaroslav Porák: Bohemistika ve sbornících brněnské filozofické fakulty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1