Současný stav a úkoly jazykové poradny

Alena Polívková, Ivana Svobodová

[Články]

(pdf)

-

V koncepci pracovní činnosti Ústavu pro jazyk český ČSAV (dále ÚJČ) je nejenom požadavek vědeckého výzkumu, ale i požadavek, aby se vědecké poznatky přenášely do společenské a výrobní praxe a aby existoval soulad mezi poptávkou a nabídkou vzájemného působení výzkumu a praxe.[1] S tím úzce souvisejí i úkoly moderní jazykové kultury, neboť řešení těchto problémů patří k významným jazykovědným úkolům. Společenské funkce jazykové kultury nutně vyvěrají ze základních marxisticky pojímaných vztahů jazyka a socialistické společnosti, a to ze vztahu jazyka a společenské praxe, ze vztahu jazyka a společenského vědomí a ze vztahu jazyka a společenského styku.

V posledních desetiletích se výzkum jazykové kultury češtiny soustřeďuje na čtyři dílčí úseky, resp. na dvě dvojice úseků. V každé dvojici jde jednak o studium reálného stavu se zřetelem k dynamice vývoje, jednak o aktivní a uvědomělé ovlivňování tohoto stavu. První dvojice se týká jazyka (langue), druhá dvojice jazykových projevů, textů, komunikátů (parole). Podle toho se rozlišuje: a) jazyková kultura, tj. stav, úroveň spisovného jazyka jako soustavy, b) kultura, kultivování jazyka (spisovného), péče o něj, aby se vyvíjel ve shodě s poznanými zákonitostmi, c) řečová kultura, tj. stav realizovaných jazykových projevů, d) kultivování řeči, jazykových projevů, péče o zvyšování úrovně vyjadřování, sdělování.[2]

O mnohých otázkách týkajících se jazykové kultury jsme v NŘ již několikrát psali; zaměříme se proto pouze na část, která patří do oblasti kultivování řeči, jazykových projevů, péče o zvyšování úrovně vyjadřování, sdělování, tj. do oblasti tzv. péče o kulturu řeči. V této péči můžeme využít několika prostředků, např. jazykové výchovy a vyučování ve škole, jazykové výchovy veřejnosti, jazykového poradenství, jazykové kritiky, popularizace aj.

Jedním ze způsobů péče o kulturu vyjadřování je jazykové poradenství, které má u nás dlouhou a dobrou tradici. Příležitostně se uplat[7]ňovalo již před druhou světovou válkou, od vzniku ÚJČ funguje jako jeho trvalá složka jazyková poradna; ta byla v Praze založena v r. 1946 a na brněnském pracovišti v r. 1952.[3]

Nejrozšířenější složku poradenství tvoří odpovědi na telefonické, písemné i ústní dotazy jazykového charakteru. Ti, kdo potřebují radu, jsou především aktivní uživatelé spisovného jazyka, tzn. pracovníci hromadných sdělovacích prostředků, redaktoři a korektoři, odborní pracovníci, sekretářky a písařky veřejných institucí, ale i učitelé, žáci, jejich rodiče a další soukromé osoby. Dotazy se týkají především otázek pravopisných a tvaroslovných, jsou však i dotazy na význam a tvoření slov, na etymologii, na užívání slov cizího původu, na správnost vazeb aj. Kromě dotazů, které se po několik let pravidelně opakují, vyskytují se dotazy nové, které bezprostředně souvisejí s aktuálním politickým a kulturním děním u nás. (Např. dotazy na názvy nově vzniklých států, skloňování jmen státníků přijíždějících k nám na návštěvu apod.[4])

Jedním z předních úkolů kultury jazyka je též doplňování dosavadní zásoby odborných pojmenování ať už dotvářením termínů živelně vzniklých, nebo přetvářením termínů starších, anebo i adaptováním termínů přejímaných z cizích jazyků. To však nejsou jediné způsoby terminologické péče; neméně důležité je i významové zpřesňování odborných názvů a jejich specifikace, třídění a pořádání termínů do soustav s jistými vztahy pojmovými a tematickými, s klasifikačními závislostmi v systémech skloubených logicky nebo tematicky. Jazykovou stránku termínů vědeckých i technických sledují pracovníci ÚJČ (slovenskými názvy se zabývá Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra v Bratislavě). Terminologická pomoc, kterou poskytuje ÚJČ odborným autorům a redakcím, je založena na obsáhlé kartotéce, v níž jsou shromážděny odborné termíny normalizované státními názvoslovnými normami vydávanými Úřadem pro normalizaci a měření nebo použité v základních odborných dílech, vysokoškolských učebnicích a v odborných slovnících. Nejsou to však jenom naše národní potřeby, které nás vedou k stále větší péči o terminologickou práci. Vzhledem k postupující hospodářské integraci socialistických států bylo nutno přikročit k vypracování jednotně uspořádaných a obsahově koordinovaných názvo[8]slovných norem, které by umožňovaly řídit ekonomický rozvoj v rozsahu překračujícím hranice členských států RVHP.[5]

Praktickou náplň jazykové poradny (která je součástí úseku jazykové kultury ÚJČ) lze vymezit i dalšími okruhy. Její pracovníci upravují též jazykově a stylisticky (společně s ostatními členy ústavu) velký počet oficiálních dokumentů, textů ČSAV, oborových norem, textů navrhovaných zákonů, vyhlášek a jiných důležitých dokumentů.

Dnešní jazyková poradna je vybavena nejenom jazykovědnými a encyklopedickými příručkami, ale i vlastní soustavou menších archívů a rejstříků odkazujících k jazykovědné literatuře, především na příspěvky k jednotlivým otázkám otištěné již v NŘ a v dalších časopisech, úkolem poradny je také statistické sledování počtu dotazů a jejich charakteru a vyvozování závěrů pro obecnější otázky jazykové kultury, mj. také o aktuálním pohybu prostředků v běžně mluveném jazyce, o jeho rozvoji v návaznosti na rozvoj společnosti u nás i v zahraničí atd. Uplatňují se tedy při hodnocení dotazů i některá sociologická hlediska.

Poradenská činnost má již od samého počátku na zřeteli i další složku jazykové kultury v širokém slova smyslu, a to jazykovou výchovu. Z funkce a poslání poradenství, resp. z charakteru dotazů vyplývá, že pochopitelně nejde a ani nemůže jít o výchovu komplexně pojatou, široce zaměřenou a zejména pak systematicky prováděnou, která by mohla zastupovat výchovu školní či mimoškolní. Snahou pracovníků jazykové poradny je především napomáhat k dosažení základního cíle jazykové výchovy: vypěstování takových postojů k jazyku a jeho užívání, které by byly ve shodě se soudobým vědeckým poznáním jazyka jako univerzálního společenského sdělovacího prostředku.[6] Jde tedy o to, aktivně ovlivňovat jazykové chování uživatelů, jejich postoje k jazyku (včetně postojů hodnotících) a názory na něj, překonávat přežívající puristicky laděné tendence, názory vycházející z chápání jazyka jako jevu nikoli dynamického, ale statického, zbaveného schopnosti stále se vyvíjet a rozvíjet, vymycovat nedůvěru k užívání některých nových jazykových prostředků, zejména funkčních neologismů a některých (zvláště terminologizovaných) cizích slov, převážně internacionalismů, zastoupených také v druhých slovanských jazycích,[7] [9]vést uživatele k tomu, aby kritický pohled na některé jazykové projevy byl komplexní a nelpěl zbytečně jen na jednotlivostech. Souhrnně řečeno, přispívat k tomu, aby si uživatel češtiny vytvářel uvědomělý vztah k jazyku a dialekticky chápal jeho neustálý vývoj, v němž vedle jevů značně stabilních také existují jevy proměnné, rychle se vyvíjející (proto se také někdy mluví o pružné stabilitě). Toto úsilí však mnohdy naráží na ostrou bariéru zakořeněných předsudků a pověr o jazyce, na falešné „jistoty“ a „pravdy“ tazatelů a jejich nechuť přijímat jiné, přitom oprávněné, vědecky podložené názory vycházející ze soudobé teorie a filozofie jazyka.

Někteří tazatelé vyžadují na své dotazy pouze odpověď „správně“, anebo „nesprávně“ a nejsou ochotni uznat, že to nemohou být jediná kritéria vhodná pro posuzování reálně existujících a v živém jazyce užívaných jazykových projevů. Jako pozůstatek starších školských přístupů k jazyku se jeví přeceňování jednotlivostí (pravopisných, tvaroslovných, lexikálních aj.) a malá pozornost k textu jako celku a k jeho stylovému charakteru. Je tedy poradenská činnost dosti náročná a někdy i nevděčná, neboť někteří tazatelé projevují své názory a požadavky velice sebevědomě, ba i arogantně, neuvědomujíce si, že ze všech akademických ústavů jen ÚJČ má toto zařízení, které poskytuje přímé informace komukoliv na pouhé telefonické zavolání. Od r. 1946 odpověděli už pracovníci jazykové poradny v Praze na 400 000 telefonických dotazů (tzn. přibližně 10 000 dotazů za 1 rok) a na 55 428 písemných dotazů. V ostatních socialistických zemích slouží obdobná pracoviště pouze stranickým a státním orgánům a institucím, nikoli soukromým jednotlivcům.[8]

Pracovníkům ÚJČ poskytují ovšem dotazy veřejnosti někdy zajímavé podněty a ukazují obraz postojů a názorů některých skupin našeho obyvatelstva k jazyku. Průřez tím, nač se uživatelé jazyka ptají, je jistým způsobem příznačný pro obecnou situaci ve fungování jazyka, a to v několika směrech. Ukazuje na stav jazyka v jeho různých rovinách a podobách, na ustálenost a vhodnost jeho prostředků, na vztah mezi jazykovou normou a kodifikací, signalizuje též úroveň jazykové výchovy (školní i mimoškolní) a názory na spisovný jazyk a jazykovou kulturu vůbec. Toho pak mohou využít pracovníci v oblasti péče o jazykovou kulturu při své práci.

Úkoly, které se na jazykové poradenství v rámci činnosti ÚJČ kladou [10](a opakovaně zdůrazňujeme, že nejde pouze o dotazy veřejnosti na správnost či nesprávnost jednotlivostí), jsou společensky závažné, odpovídají aktuálním potřebám a požadavkům společnosti. Kromě toho tvoří součást našich představ o nejbližším rozvoji jazykové kultury a o úkolech, které na ni budou kladeny ve stále větší míře, jestliže cheme v souladu se závěry XVII. sjezdu naší strany se také prostředky našeho vědního oboru podílet na prohlubování socialistického společenského vědomí našich občanů, zvláště mladé generace, přispívat k výchově a formování socialistického člověka a k jeho vlastenecké a internacionální uvědomělosti.[9] V této souvislosti se již několikrát poukázalo na to, jakou úlohu v uvedeném výchovném a vzdělávacím procesu má výzkum českého národního jazyka, jeho sdělovacích prostředků a uplatňování získaných poznatků ve výrobní a společenské praxi. Nároky na kvalitu tohoto sdělování porostou v souladu s rostoucí vzdělaností, materiální a duchovní úrovní při budování vyspělé socialistické společnosti.

---

[1] Viz J. Petr a kol., K výzkumu uplatnění a využití jazyka při řízení pracovních kolektivů, NŘ 69, 1988, s. 113—121.

[2] Viz např. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979; A. Jedlička, Aktuální problémy jazykové kultury, NŘ 54, 1971, s. 26—33 aj.; J. Kuchař, Péče o jazykovou kulturu v Ústavu pro jazyk český, NŘ 54, 1971, s. 216—217.

[3] Srov. Z. Hrušková, Okénko z naší poradny, NŘ 40, 1957, s. 309; A. Polívková, Z jazykové poradny, NŘ 55, 1972, s. 27—33.

[4] Podrobnou analýzu jazykových dotazů zaznamenaných v jazykové poradně v poslední době uvede některé z příštích čísel našeho časopisu.

[5] Srov. B. Poštolková, M. Roudný, A. Tejnor, O české terminologii, Praha 1983, s. 8.

[6] Srov. A. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1978, s. 118.

[7] Srov. O. Martincová, Problematika neologismů v současné spisovné češtině, Praha 1983, s. 16.

[8] Viz J. Štěpán, Jazyková poradna ve Varšavě, NŘ 56, 1973, s. 48—50; A. Polívková, Jazyková poradna v Leningradě, NŘ 59, 1976, s. 213—214.

[9] Srov. J. Petr, XVII. sjezd KSČ a naše jazykověda, NŘ 69, 1986, s. 169—173.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 1, s. 6-10

Předchozí Běla Poštolková: Naše řeč před 70 lety

Následující Josef Filipec: Čeština z obrazovky