Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Heraldické příspěvky k českému slovníku

jest název studie slovutného auktora »Hradů a zámků českých« Aug. Sedláčka, kterou uveřejnil v letošních LISTECH FILOLOGICKÝCH. Jsme mu upřímně vděčni za tuto práci; přivedl jí nové tóny [22]do českého slovnikářství. Pořizuje si popisy erbů v Praze a ve Vídni, vypsal si všecka slova, která se mu zdála důležitými pro slovník českého jazyka; neboť staročeské popisy erbů vynikají nad německé a latinské tím, že není tu planého mluvení do široka, nýbrž vše řečeno a určeno přesně a jasně. Sedláček je označuje za věc samorostlou a samočinnou, nač pouze vkus žadatelův působil, bez otrockého překládání z němčiny. Takto poznáváme nejen určitě význam slova (na př. calta, dolomen, korbel a j.), nýbrž často i rok, kdy se již vyskytovalo, a tvar, ve kterém se tehdy vyskytovalo (na př. déka m. dýka r. 1545, vúprostřed, vúpol, šňourka 1532, roznítěný m. roznícený r. 1538), ovšem pak i mnohé významy nové (kotrkal, hříč, cilník, feflík, kratec, okoří, přeložek, sanětí, sypen, sápe a m. j.).

Jazykové zvláštnosti Kralické bible

Takto nadepsal známý badatel o Jednotě českobratrské a zvláště o Komenském, řed. František Slaměník, v brněnských LIDOVÝCH NOVINÁCH, pěstujících zvláště pilně literární a vědecký feuilleton, v čísle ze dne 12. srpna 1916 článek, kde uvádí některé jazykové zvláštnosti bratrských překladatelů Nového i Starého zákona. Vyčítá věci tvaroslovné, hláskoslovné, pravopisné, skladebné i frastické, které znalcům starých památek neposkytují nic nového, ale vrstvám širším a neodbornickým podávají dost zajímavého. Vybíráme z toho, že překladatel Jan Blahoslav pokládal za správné toliko znění: Slovo tělo (a ne tělem) učiněno jest. Větu Ejhle panna počne prohlásil za »helekání pastevců a hnojekydů po polích«; chce míti: »Aj, panna počne«; jak prý předkové říkali. — Ze substantiv Slaměník uvádí tvar vývoda m. vévoda, mn. gen. bedr, sestr apod. m. beder, sester, hromadné skálí m. skály, dat. jména Ezau: Ezauchovi, gen. jména Noe: Noele, velryb jest mužsk. rodu, slovo muž se sklání někdy v plurále jako kněží, večer má v dativě k večerou a j. — Jako zvláštnost: děti jsou mu maskulinum: »děti jsou outlí«. Slaměník vytýká, že Kral. bible užívá příslovce více místo již. To však se děje jen při budoucím čase a bývalo v tomto případě obecné. — Po předložce na se klade zájmeno 1. osoby ve tvaru mně m. mne. — Duálu se užívá zhusta: dvě rybě, dvě létě, dvě noze. — U slovesa rovněž užívá starých tvarů, na př.: dadí m. dají, stýšče mi se, modlte se. — Slovesa plakati, utéci, nechati, ostříhati, povolati, přijíti (přijmouti) atd. pojí se s gen. — Sloveso křísiti má v imper. křes, kvíliti kvěl. Přechodník jsuci, řkuci, mecíce (od metati), proseci (prosíc) jsou obvyklé. — Místo nemůžete bývá nemůžte. — Místo supina užívá se infinitivu, ovšem s gen.: vyjde vážiti vody, nepřišel jsem volati spravedlivých, ale hříšných ku pokání. — Věty tázací se označují příklonným -li: Již-li si město podvrátil atd. — Přisvojovací zájmeno zvratné se ne[23]zachovává tak jak v nové češtině: Ovce také vaše i voly vaše vezměte. — Moravismů Bible a užívání německých slov pomíjíme; ty věci jsou známy.

Osobní jména v Slovníku Gebauerově

V čísle ze dne 17. října LIDOVÉ NOVINY počaly uveřejňovati studii: Osobní jména v Gebauerově Slovníku staročeském. Spisovateli jde o to, osvětliti nebo doplniti některá hesla toho Slovníku. Uvádí především velikou skupinu jmen utvořených příponou -on, -un, -en — a dokazuje se, že by vedle hesel Bartoň, Drahoň, Hodoň atd. mělo státi také heslo s tvrdou koncovkou (Barton atd.); vedle Buň (správně vlastně Búň z Bohuň) mělo by býti také Bún (z Bohun), vedle Huněk též Hunek. Velmi důkladně se probídá také přípona -en vedle -ěn. Upozorňujeme na tento článek.

Ke studiu slov vypůjčených a cizích v jazyce českém

O té věci má zajímavý a informační článek prof. Josef Janko v V. roč. ČASOPISU PRO MODERNÍ FILOLOGII A LITERATURY v seš. 2—4 (»Poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickému«). Podav přehled toho, co bylo vykonáno v posledních třech desítiletích v oboru indoevropského jazykozpytu pro pořízení etymologických slovníků jednotlivých jazyků nebo celých větví jazykových, obrací zřetel na oblast slov převzatých k nám z jazyků jiných, zvláště z latiny a němčiny. Praví, že takových slov jest více, než si myslíme, což se vysvětluje zeměpisnou polohou našeho národa. Významová apercepce a associace má při cizích slovech velikou úlohu. Přejímání slov se neděje libovolně, nýbrž téměř podle hláskových pravidel.

Prof. Janko na doklad probírá především slova čapka, čaloun, čokoláda, čankr, ančovička, čatr (šatro), čury-mury, činka, očundrati, pinčl, čamlat, čabraka, čáka a čachy a dokazuje, že slova ta vznikla z cizích přeměnou souhlásky š v č: čapka ze středohornoněm. schappe, čaloun z franc. Chalons (město) vlastně prostřednictvím německým z Catalaunum, tak jako haras ze středohornoněm. arras; čokoláda z franc. chocolate, po př. něm. Schokolade, a toto převzato zase ze španělského chocolato, které se zakládá na mexickém chocolati. Slovo činka (n. činek) odpovídá středohornoněm. schine). V novočeském čury mury poznáváme německé Schuri muri. S očundrati se shoduje s něm. schindern (klouzati se na ledě), dialekticky též tschindern a tschundern. Čabraka jest něm. Schabrake z osmanského čaprak; čáka (z maďarského csákó) má vedle sebe něm. Schako, a čachr (z hebrejsk. šachar) něm. Schacher atd.

[24]Dále se podává výklad slova burda (břímě a svár), končíř (základem jest arabské xandžar, z něhož handžár), hurt, hartusiti, herda, haraburdí.

Proti mínění, že by se cizí š měnilo v češtině v č, vystupuje dr. K. Skála v Listech filologických r. 1916 článkem Jak se jeví cizí š ve slovích přejatých do češtiny, a dovozuje na týchž slovech co prof. Janko, že cizí č v češtině se uchovává, kdežto v němčině bývá nahrazováno zvukem š.

Očista mateřštiny

PRÁVO LIDU přineslo v měsíci září, říjnu a listopadu patero feuilletonů nadepsaných »Očista mateřštiny«, v nichž se mimo jiné probírá pražská čeština mluvená, čeština novinářská i úřední a posléze čeština literární. Neznámý spisovatel (značka —t) promlouvá v nich o předmětu tak pronikavě a přiléhavě a zároveň tak věcně a správně, že ze statí těch uvádíme aspoň některé ukázky. Píše se tam doslova:

Péče o ryzost mateřského jazyka za nynější válečné doby je zajímavým příznakem obecné tendence v každém národě, opříti se o vlastní vzdělanost, zbaviti ji zbytečných cizích prvků a založiti ji na pevných podkladech vlastního národního ducha. Řeč je nejviditelnější znamení národní kultury, v ní se jeví cizí vlivy nejpatrněji, v ní lze také nejsnáze cizí vlivy a jiné škodliviny potírat. Proto se na tomto poli projevuje snaha o kulturní očistu nejsilněji… Že nelze této tendence podceňovati, vidíme již z toho, že se v Německu děje očista jazyka přímo pod assistencí berlínského policejního ředitele — to jest ryzost mateřštiny považují dnes Němci za národní statek skoro tak důležitý, jako dobrou aprovisaci nebo pořádek ve věcech vojenských.

Heslo »za očistu mateřštiny« bylo přeneseno také k nám. Třeba ovšem říci po pravdě, že se o tomto hesle mluvilo a psalo již před válkou; ale teprve válka ukázala konečně každému člověku dobré vůle, že nejde jen o koníčka několika komických professorů, nýbrž o velikou věc naší národní cti a samobytnosti. Denní listy zapřisahají národ, aby mluvil a psal dobře česky; tyto důtklivé epištoly jsou sice namnoze samy psány jazykem, hemžícím se chybami, ale vítáme je i tak, neboť jsou důkazem, že se začíná ve veřejnosti ozývat špatné svědomí, což by byl první krok k nápravě…

Málokterý jazyk je v běžném užívání písemním i ústním tak zkažen, jako náš jazyk český. V novinách, v básních, na divadle slyšíme a čteme češtinu, jež uráží sluch takřka každou větou. Nemůžeme svésti všecko na »germanismy«, t. j. německá slova a německé vazby v naší řeči. Germanismy jsou jen následek, nikoli příčina úpadku jazyka. A prvotní pří[25]čina je v nás samých: je to nedostatek jazykového citu, lhostejnost k jazykové formě slova psaného nebo mluveného. Odtud teprve vyplývá druhé zlo: výpůjčky slov a vazeb z cizích jazyků, najmě z němčiny, a zhrubnění slov a vazeb domácích. Vymýtit germanismy je poměrně ještě nejsnazší úkol jazykové očisty; ale vymýtit domácí zlozvyky a jazykovou neomalenost změniti v jazykovou jemnost, to bude práce nekonečně těžší.

Nikde v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku se nemluví češtinou tak hrubou, nesprávnou, neotesanou a odpuzující, jako u nás v Praze. Zde jakoby jazyková otrlost byla přešla přímo v jakousi jazykovou perversi. V Praze v běžném hovoru i ten, kdo by dovedl mluviti slušně, pomalu se stydí slušně mluvit, aby mu nebyla vytýkána přepiatost. Zjemnit tedy trochu jazykový cit Pražanů, toť by byl již sám o sobě veliký úspěch. V pražské češtině není sice o mnoho více germanismů než kdekoli jinde; v této příčině přece jen šedesát let národní školy vykonalo svůj úkol. Ještě nejvíce germanismů je v odborných terminologiích, ale ty bude třeba v první řadě nikoli vyhánět, nýbrž nahrazovati. Na pražské češtině můžeme také vidět, že germanismus ještě není všechno a i bez něho že může být jazyk zkažen a prohnilý.

Pražan si předně libuje ve výrazech co nejmassivnějších. Ať mluví o čemkoli, je to buď »děsný« nebo »báječný«. Nudy pražský člověk nezná; on zná jen »děsnou otravu«. Slovo »dům« existuje leda v řeči vybrané, jinak zajisté každý řekne »barák« nebo »bouda«. Podobně »muž« je Pražanovi holým přepychem — v jeho řeči se vyskytá pouze »chlap«. A takových příkladů této snahy, vybrat mezi několika výrazy pro tentýž pojem vždycky výraz nejhrubší, mohli bychom uvésti na sta. S touto tendencí pražského jazyka souvisí také naše typicky pražská přípona —ák, která dodává pražské řeči hned na první poslech odpuzující hrubosti.

Psali jsme již jednou o tomto »ák«, ale není pomoci — toto zlo nutno bičovati tak často, až snad konečně přece vymizí. K čemu všemu se tato přípona v Praze nepřivěsí! Máme Václavák, Karlák, Purkyňák, máme Reprák i Lidák, Střelák a Riegrák, učitelský ústav je »učitelák«, škola pro umělecký průmysl »umprumák«, zubní lékař »zubák«, budova chemické fakulty »chemák«.

Každé velkoměsto je plodnou půdou pro různé nadávky, ale nikde se jim nedaří tak dobře, jako v Praze. Pozorujme pětileté hochy, všimněme si hochů desítiletých a patnáctiletých nastávajících jinochů — kdykoli mluví mezi sebou, zahájí rozhovor homersky prostým a výrazným oslovením »ty vole«. To už vůbec není nadávka, to ztratilo všechen zneucťující význam a nikdo se tím necítí uražen. Ale kromě vola kolik jiných zástupců zvířeny se vyskytne za den v pražské konversaci, počínaje trpělivým oslem a konče slonem!

[26]Mluvili jsme o desítiletých hoších; ale »hoch« je opět slovo, kterého se u nás téměř ani neužívá: místo něho zavládl na celé čáře »kluk«. Podobně »dívka« je naprosto zastaralý výraz a dávno je nahrazen slovy »holka« nebo »žába«. Slovo »žena« snad naprosto vymřelo; a jakých výrazů se i v lepší, tak zv. intelligentní společnosti užívá místo něho, toho nelze na papíře reprodukovati. Že se však »mezi námi děvčaty« nemluví o mnoho ušlechtileji, o tom malý doklad: Jdou dvě šestnáctiletá poupátka po Ferdinandově třídě (Pražan opravdový ovšem řekne »po Ferňase«) a spatří mladého elegána, kterého patrně znají od dřívějška. Neboť jedno poupě se pojednou obrátí k druhému a zašveholí: »Podívala se, jak se ten futrál dneska vytáh.« »Ten futrál« toť patrně ten muž, ten člověk. A »vytáhnout se« je termín nesmírně obsáhlý, o jehož vnitřní bohatosti Jungmann jistě neměl ani potuchy. »Na koho se to vytahujou?« je asi totéž, co by civilisovaný člověk vyjádřil větou: »co si to dovolujete?« A vedle toho ovšem »vytáhnout se« má tolik jiných významů, že by na to jediný feuilleton nestačil… Je to patrně termín, jenž měl původně domovské právo v pražské hantýrce zlodějské a apačské.

Bez takové hantýrky se žádné veliké město ovšem neobejde. Každé má svou řeč spodních vrstev (spodních ve smyslu mravním, nikoli sociálním) a velkoměstský »argot« je filologům přečasto vděčným nálezištěm nejrozmanitějších podivnůstek a jazykových zvláštností. Ale nikde není v módě, aby se argot zaváděl do běžného obcovacího jazyka. Tu a tam slovo, jež okoření hovor svou nehledanou rázovitostí a bezděčnou plastičností, budiž. Sám Dickens neváhal občas užíti výrazu z londýnského »slangu« a Sue, Dumas, Zola a jiní nejednou osvěžili své romány ze života pařížské spodiny hutným výrazem argotickým. Udomácniti však argot v běžné konversaci dobré, velmi dobré společnosti, to je také pražská zvláštnost.

Je ku podivu, jak málo zdomácnělo v lidové češtině básnických citátů. Jakoby naši básníci nebyli ani psali. Ale stupidní výrok, slyšený jednou v kabaretě nebo v šantáně, ujme se ihned a pevněji než jakýkoli citát. »Furt se de«, »vo co de« a tak dále — každý rok má Praha a po ní učelivý venkov jednu nebo i několik podobných duchaplností. Mladí umělci zavádějí do hovoru slova, která snad by se snesla ještě v atelieru, ale ztrácejí svůj smysl v řeči normální; náš sport »obohatil« pražskou češtinu o pravou spoustu nepěkných slov, která neurážejí tak, slyšíme-li je na hříšti na Letné, ale působí nesnesitelně všude jinde. A tak z nesčetných zdrojů se pražská řeč napájí nesčetnými nečistotami, sytí se kdekterým odpadkem a vnitřním jazykovým procesem z tohoto nezdravého prostředí vyrůstají pak pravé jazykové zrůdnosti. Ukážeme v jiné stati, čím by měla k očistě jazyka přispěti škola.

Ale i kdyby škola byla sebe ideálnější, nestačila by sama na hroší kůži pražské češtiny. Předně, jak známo, v Praze nemáme školy, nýbrž [27]podle žákovského termínu jen »blbárny«. V těchto »blbárnách« sedí »kantoři«, kteří ubohou pražskou mládež »děsně votravujou«. »Dyby čoek nebyl číman, nebylo by s tou gramajznou ani k vydržení.« Proto si raději pražský »čoek« s tou »gramajznou« dá co nejméně práce. Vyjde ze školy a neodnese si z ní ani ponětí o základech českého tvarosloví a syntaxe, natož pak nějaký jazykový cit a smysl pro ryzost mateřštiny. Více než pět století je tomu, co Mistr Jan Hus pronesl svá slova o zkaženosti pražského jazyka. Dnes by věru nemohl o něm pověděti nic lepšího. Bylo by nutno s několika stran najednou podniknout tažení proti ohyzdnosti pražské češtiny, chtěli-li bychom dosíci vážných úspěchů. Ale, jak ještě ukážeme, činitelé, kteří by tuto výpravu měli podniknout, sami nemají zcela čistého svědomí a musili by nejdříve započíti s očistou před vlastním prahem. Konec konců není otázka pražské češtiny pouze problémem jazykové očisty, nýbrž také estetické výchovy. Vštípený kult krásna by možná působil hlouběji než jazykové výklady. Jenže, bohužel, i estetická výchova je v Praze teprve v plénkách a pro nejbližší budoucnost nelze si od ní mnoho slibovati.

Příště ostatek.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 1, s. 21-27

Předchozí Král hor

Následující Bohumil Vydra: Jihočeské »bátožna«