Slovinská (a trochu i česká) jazykověda o vojenském jazyku

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Slovinský jazykovědec Tomo Korošec je v našem slavistickém, a zvláště bohemistickém prostředí dobře znám, a to nejen jako znamenitý slovenista, ale i jako dobrý přítel české kultury a vědy, propagátor českého lingvistického myšlení v Sloveniji a podporovatel slovinsko-českých vysokoškolských a studentských vztahů. Dodnes je oceňována zvláště jeho studie o slovinské jazykové kultuře ze sborníku Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (1979), v němž obecně v období pro českou společnost a vědu tak obtížném bylo zveřejněno mnoho myšlenek trvalé hodnoty.

T. Korošec se věnuje především současnému slovinskému jazyku, otázkám stylistiky, výstavby textu a jazykové komunikace. Známy jsou jeho práce věnované publicistickému stylu a jazyku novin (přičemž oba pojmy zřetelně a důsledně rozlišuje) – tento směr jeho činnosti byl nedávno završen pozoruhodnou monografií o novinovém žánru zpravodajství.[1]

T. Korošec se však po léta, ba desetiletí systematicky a houževnatě věnoval a věnuje i některým speciálnějším jazykovým a řečovým oblastem, u nás ne zcela obvyklým a pro nás dnes snad i trochu překvapujícím. Korošec je zdatný a vášnivý rybář, a to se projevilo i v jeho péči o rybářskou terminologii.[2]

[205]Druhým oborem blízkým Korošcovu srdci je vojenský jazyk a terminologie. To bude možná v dnešním českém psychicky demilitarizovaném a naivně antimilitárním prostředí leckomu podivné,[3] leč stačí si uvědomit, jakou mají jazyk a problémy s ním spojené váhu v konstituování slovinské státnosti, a uvnitř této sféry právě komunikace vojenská (to souvisí patrně i s faktem, že v rámci bývalé jugoslávské federace byly otázky národních jazyků řešeny sice dost liberálně, avšak v jugoslávské armádě byla služebním jazykem výhradně srbochorvatština). T. Korošec se po léta podílel na tvorbě a kultivaci současné slovinské vojenské terminologie, ale nejen to, zároveň rozvinul v této oblasti i výzkum diachronní, historický. Tím byl přiveden i k úvahám a výzkumům o jazykových poměrech a vztazích uvnitř habsburské monarchie obecně i speciálně v jednotlivých komunikačních oblastech – v jeho případě především právě v oblasti vojenské. Součástí těchto vztahů, a to velmi podstatnou, byly pochopitelně i jazykové souvislosti, kontakty a vlivy slovinsko-české. To vše nyní odborné veřejnosti představuje Korošcova monografie této problematice věnovaná.[4]

Vrcholem dosavadní Korošcovy činnosti v oblasti vojenského jazyka a terminologie byla jeho účast na slovinském Vojenském slovníku z roku 1977.[5] Tento slovník, v němž slovinská heslová slova jsou vykládána podle principu slovníků překladových jen přiřazováním srbochorvatsko-slovinského ekvivalentu a připojením jednoho dvou ilustračních slovních spojení, je ovšem dnes už jen dokument dějin jazyka a vývoje jeho terminologických soustav – odráží právě dobu, kdy jediným služebním a velicím jazykem bývalé velké Jugoslavie byla pouze srbochorvatština. Soustava slovinských vojenských termínů tedy byla tehdy jen jakýsi ideální konstrukt, využitelný na[206]příklad v překladové literatuře, v beletrii, v novinových článcích, při školní výuce atd., nikoli však ve sféře, ve které by byla měla být vlastně primárně využívána. Zároveň však byla tato složka slovinského národního jazyka, existující vlastně, podle principů scholastické filozofie jaksi jen in potentia, i výrazné politikum: už tehdy v sobě obsahovala jeden z nejdůraznějších a nejhlasitějších signálů, že slovinské národní společenství se rozhoduje spět až k dosažení plné státní suverenity. Z tohoto zorného úhlu přestává být téma slovinského vojenského jazyka a terminologie věcí čistě jazykovědnou a významu úzce lokálního a nabývá zajímavosti pro obecné teoretické úvahy sociolingvistické a jazykověprávní.[6] Vztah slovinské a srbochorvatské vojenské terminologie byl tedy odlišný od toho, s čím jsme se setkávali v situaci české. Česká vojenská terminologie byla totiž zčásti vázána na jiný terminologický systém. Do roku 1914 se sice také vztahovala k rakouské terminologii jazykově německé, vedle toho tu však působila jakožto domácí zdroj i sokolská pořadová a velicí terminologie, za první světové války se připojil vliv terminologie ruské, po roce 1918 terminologie francouzské a po roce 1948 názvosloví sovětskoruského – tuto poslední okolnost uvedený (česko-slovenský) Vojenský slovník z r. 1966 manifestoval přiloženým Seznamem termínů a do ruštiny přeložených pojmů (!), s. 352–389.[7]

Po vzniku samostatného slovinského státu v r. 1991 se situace ovšem radikálně změnila, funkční rozpětí slovinštiny se obecně radikálně rozšířilo a obsáhlo pochopitelně i oficiální armádní jazykovou komunikaci – ukazují to i Korošcovy referáty zvané Z redakčního stolu Velkého vojenského slovníku.[8]

Korošcova knížka je v první části věnována historii slovinského vojenského jazyka a terminologie, a právě tento úsek je pro české čtenáře mimořádně zajímavý, protože souvisí s jejich vlastní jazykovou historií.

Na rozdíl od češtiny, v níž přinejmenším už od 15. stol. vznikaly vojenské lexikální subsystémy více nebo méně soustavně a záměrně, a to zvláště v tzv. vojenských řádech, v slovinštině lze první stopy takového úsilí vysledovat až někdy na konci století osmnáctého, a to nikoli jako do[207]provodný jev při vytváření domácích vojenských útvarů, nýbrž jako prostředek vznikající novodobé slovinské žurnalistiky (Ljubljanske Novice známého osvícence Valentina Vodnika, vycházející v letech 1797–1800), a tento proud pochopitelně pokračoval po celé 19. stol. s rozvojem novinářství. Zdroje byly, jak je to přirozené, tři: přejímání s adaptací (typu Schildwache – šildvaha), přímé kalkování (prostak – vedle gmajner, der Gemeinde) a novotvoření motivované samostatně (novak, popř. novinec, tj. „rekrut“).

Naprostý kvalitativní i kvantitativní zvrat přinesla dlouholetá činnost Slovince Andreje Komela ze Sočebranu (1829–1892), rakouského důstojníka, vojenského spisovatele a lexikografa. Jeho první dílo, vydané r. 1872 v Celovci, se nazývalo Poljna služba, raztreseni red, nova puška in slovensko-nemški in nemško-slovenski slovarček (o rok pozdější druhé vydání mělo název pozměněn: Bojna služba, raztreseno vojevanje…; i z toho je vidět, jak se s obtížemi postupně hledala přiměřenější a uspokojivější řešení dílčích terminologických pojmenovávacích potřeb – raztresen znamená ‘rozptýlený, nesoustředěný’).

Publikací tohoto tematického okruhu vydal Komel celkem devatenáct. Pro nás je zajímavý zvláště jeho Službovnik nemško-slovenski za cesarsko in kraljevo vojsko po vprašanjih in odgovorih (2. díl, Polní služba, 1877; 3. díl, Pěchota a myslivci, 1880). Jde o zajímavý příklad dialogizačního zpracování vojenské tematiky po vzoru konverzačních dialogů v jazykových učebnicích, jak je máme v češtině doloženy už od raného novověku.

Na Komelovo terminologické dílo (Korošec shromáždil z jeho prací na 3000 názvoslovných jednotek) působila významným způsobem čeština a celkové české kulturní ovzduší druhé poloviny 19. stol. Už v 60. letech sloužil v Českých Budějovicích a v Terezínu, později i v jiných českých a moravských městech (Olomouci, Ústí nad Labem), uměl dobře česky, česká odborná literatura vojenského zaměření mu byla známa důvěrně.

Komel mohl těžit ze dvou slovinských lexikografických předchůdců, totiž německo-slovinského a slovinsko-německého slovníku A. Janežiče z r. 1850 a o deset let mladšího epochálního německo-slovinského slovníku M. Cigaleho. Vedle toho však byla určujícím pramenem pro jeho vlastní, osobitou terminologickou tvorbu vojenská terminologie česká, a to svým reprezentativním dílem, Vojenským slovníkem německo-českým Ferdinanda Čenského z r. 1871. Tato velká a významná epizoda vývoje češtiny je téměř neprozkoumána, a sama obec bohemistických jazykovědců, o neodbornících ani nemluvě, o ní toho mnoho neví ani v hrubých obrysech. Je příznačné, že ani Flajšhansův Náš jazyk mateřský, ani Vývoje Havránkův a Cuřínův tuto tematiku do svých výkladů nepojaly. A nejen to, ani velký Příruční slovník jazyka českého (1934–1957, PSJČ), který zdánlivě zachytil slovní zásobu 19. stol. v úplnosti, tuto složku české slovní zásoby nezaregistroval – alespoň soudě z toho, že ani jeden z „vojenských“ autorů (tj. Burian, Čenský, Fialka a Friedberg) není uveden v seznamu excerpovaných pramenů (M. Z. Polák pochopitelně využit byl, ale jen v beletristické složce svého díla). Ani jiné prameny s touto tematikou PSJČ v úvahu příliš nebral – to ukazuje např. letmé porovnání materiálu Příručního slovníku jazyka českého (1935–1957) s materiálem z článků Něco pro národní obrance a České komendo, v nichž byl uveřejněn jeden z návrhů na české vojenské povely (viz J. K. Tyl, Pražský posel 1848, Praha 1966, s. 54n. a 261n.). A přesto jde ve vývoji češtiny o lexikální položku velice podstatnou, s dlouhou historií od vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě od poloviny 18. stol. přes celé století devatenácté až po první světovou válku, terminologii legionářskou, monumentální [208]soustavu vojenské terminologie prvorepublikánské[9] – ostatně i teď se něco v tomto oboru lidské činnosti u nás zřejmě děje, v souvislosti se začleňováním české armády do severoatlantického vojenského společenství. Korošcova monografie nám toto téma připomíná velmi důrazně i případně. Bude pro to ovšem nutno vykonat ještě rozsáhlé práce materiálové a vyhledávací.[10]

První vlaštovka se už objevila, nikoli však z okruhu jazykovědců, nýbrž z obce historiků. Vzhledem k tomu, že slovinský Komel ze Sočebranu se pohyboval a své jazykovědné dílo tvořil i v českém prostředí a pod jeho intenzivním vlivem, otvírá se tu nadějné a utěšené pole spolupráce v oblasti srovnávacích dějin dvou novodobých slovanských jazyků.[11]

Korošcův výklad o „Komelově období 1872–1919“ tedy zaujme bohemistu a českého čtenáře vůbec tím, že zde vstupuje do sféry přímého mezislovanského jazykového a kulturního kontaktu. [209]Další kapitoly knihy přinášejí pak informace, které mají hodnotu především pro dějiny slovinštiny, ale sekundárně obsahují leccos podnětného i pro obecnou jazykovou konfrontaci a srovnávací sociolingvistickou typologii.

O období královské Jugoslavie (1919–1941) autor konstatuje, že bylo z hlediska vývoje a uplatňování slovinského vojenského jazyka neplodné – armáda si vystačila se srbochorvatštinou (Korošec zde mluví jen o „srbštině“ a připomíná, že ta měla už své tradice z dob předválečného srbského knížectví).[12] V tom dvacetiletí nevyšlo jediné odborné dílo o vojenské slovinštině (obdobně jako neexistovaly, pokud se nám podařilo zjistit, žádné speciální práce o vojenské slovenštině v ČSR). Ale přece jen se nám nezdá ona úplná autorova skepse na místě – už sám fakt, že Slovinci sloužili v této armádě a přicházeli s jejím jazykem do každodenního styku, měl zajisté svůj dosah – když ne v něčem jiném, pak jistě alespoň v upevnění masivního vojenského slangu. Bylo by naopak možno položit si i otázku, jak podíl Slovinců v jugoslávské královské armádě působil na srbochorvatštinu – analogie se situací slovensko-českou naznačuje, že by odpověď mohla obsahovat i položky kladné.

Radikálně se stav změnil v době druhé světové války. Partyzánská armáda na území Slovinska vznikala a fungovala jako ústrojí od počátku jazykově slovinské, ale z praktických důvodů a politických ohledů se ve velení uplatňovala i srbochorvatština, mimo jiné proto, že Komelovo dědictví bylo už téměř zapomenuto a nic jiného, novějšího k dispozici nebylo. Vojenský jazyk se tím oboustranně dost žargonizoval a hranice dvoujazyčnosti se tím uvolňovala, ba smývala (ostatně to dobře známe ze zkušeností našich – vojenská „českoslovenština“ se stala nejen něčím příslovečným, ale i komickým). Byly tu však zřetelné snahy situaci řešit, a to ve směru jazykové federalizace; už od poloviny r. 1943 se organizovalo vojenské školství a byl vydán štábní rozkaz o slovinském velení v partyzánských jednotkách.

Situace po r. 1945 se však vrátila k stavu Jugoslávie předválečné. Slovinští branci byli povoláváni do neslovinských území a s armádou se setkávali jako s prostředím jazykově cizorodým. Silný podnět ke změně situace slovinštiny v armádě přinesla shodou okolností invaze sovětských vojsk do Československa v r. 1968. Negativní zkušenosti, které tím evropské státy v dosahu sovětské vojenské moci získaly, se v Jugoslávii zužitkovaly v tom směru, že se vytvořila vojenská doktrína všeobecné lidové obrany, vázané na jednotlivá teritoria a předpokládající, že případné vojenské akce proti napadení zvenčí budou ležet na bedrech místního obyvatelstva. To předpokládalo slovinské jednotky na území Slovenije a odtud byl už jen logický krok, že tato jazykově homogenní uskupení budou používat svůj jazyk. A právě to přivedlo k zahájení prací na již uvedeném Vojenském slovníku, kolem něhož se soustředila dalekosáhlá, rozvrstvená a intenzivní výzkumná, koncepční, autorská a redakční lexikologická i lexikografická činnost. Když pak slovník r. 1977 vyšel, byla to ve Slovinsku událost prvého řádu, lingvistická, společenská, kulturní i státněpolitická.

[210]Autoři slovníku řešili složité otázky ve dvou směrech. Jednak tu byl problém vymezit slovinský vojenský jazyk vůči dosavadnímu jedinému oficiálnímu vojenskému jazyku Jugoslávie, totiž srbochorvatštině, jednak zajistit, že ustalující se oficiální vojenská slovinština bude jednotná, jednoznačná a systémová logicky i jazykově.[13] Tento úkol vyřešila slovinská jazykověda ve spolupráci s odborníky příslušných vojenských oborů úspěšně – Korošcova kniha to dokumentuje bohatým názorným materiálem. Alespoň dva příklady: z prvního okruhu problémů se řešil mj. poměr mezi srbochorv. oruđe a slovin. orožje (v běžném jazyku ‘zbraň, výzbroj’), z druhého systémové i významové vztahy mezi pojmenováními izmik, odmik, umik (tj. ‘ústup’ atd. – srbochorvatština zde má slovesná podstatná jména) apod. Je zajímavé, že zřejmě až po vyřešení těchto úkolů, směřujících k spisovné a normalizované komunikaci, se začal odborný zájem více soustřeďovat na vojenské výrazivo slangové – u nás tento zájem budil už po první světové válce slang legionářský a toto směřování neutuchalo ani později.[14]

[211]Vznik prvního suverénního slovinského státu v r. 1991 vývoj završil a situaci zároveň zcela od kořene změnil. Ústavní rozhodnutí o slovinštině jakožto státním jazyku Slovinské republiky (v tom je situace slovinská od české radikálně odlišná, k našemu neprospěchu) měla za následek kodifikování slovinštiny jakožto dorozumívacího a velícího jazyka slovinské armády. To se v Slovinsku pokládalo za součást významného historického aktu, konstituujícího stát. Zároveň to na jazykovědce vložilo značnou odpovědnost. Záhy se přistoupilo k pracím na novém, přepracovaném a doplněném vydání Vojenského slovníku, v němž by bylo rozlišeno, co je materiál už jen historický a co tvoří korpus živé (a závazné) úřední vojenské slovinštiny. Zesílila tím i vnímavost pro rozhraničení spisovné terminologie a výraziva a proti tomu žargonismů.

Více než stoletá usilovná a nepřímočará práce na vojenské slovinštině je přímo kabinetní ukázka k tématu jazyk a společnost. Práce kolegy a přítele T. Korošce nám toto úsilí předvedla názorně, a dala nám snad několik podnětů pro domo sua.

---

[1] T. Korošec, Stilistika slovenskega poročevalstva, Ljubljana 1998. – Prof. Korošec zakládá touto monografií i specifickou slovinskou školu v tomto dílčím oboru, zabývající se hlubinně a podnětně jazykem novin a publicistickým (persvazivním) stylem. V listopadu 1998 s velkým úspěchem obhájila disertaci nazvanou Jezikovno-stilni razvoj v slovenskih poročevalnih besedilih do začetka 20. stoletija (Jazykově slohový vývoj slovinských informačních textů do začátku 20. století), 1998, jeho doktorandka M. Kalin-Golobová; na rozdíl od Korošce je její výzkum orientován diachronně. Oba se přitom zřetelně orientují i na výzkumné tradice české, speciálně na pražskou lingvistickou školu. Oboustranně užitečné by bylo, kdyby tato lublaňská vědecká aktivita, spojující ohledy a záměry lingvistické (a zvláště lingvisticky textové), stylistické a novinovědné, upoutala pozornost naší rozvíjející se novinovědy na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity i jinde.

[2] Připomeňme alespoň jeho podíl na knížce Muharenje (Muškařství), napsané spolu s J. Ocvirkem, L. Urbančičem a B. Volčem, Ljubljana 1980, kde má Korošec speciální kapitolu Jezik (s. 199–243); tam je prezentován kompletní terminologický slovníček oboru.

[3] To má dlouhodobý odraz i v české jazykovědné produkci: připomeňme, že poslední naše jazykovědné dílko věnované této tematice a určené širšímu publiku byla útlá knížka Fr. Švarce a K. Richtra Vojenský jazyk a styl, Praha 1957; viz zprávu o ní v NŘ 43, 1960, s. 294n.

[4] T. Korošec, Slovenski vojaški jezik, vyd. Fakulteta za družbene vede, Univerza Ljubljana, 1998, 174 s.

[5] Vojaški slovar, red. T. Korošec, S. Petelin, S. Suhadolnik, P. Štukelj, J. Švigelj, Ljubljana 1977, 523 s. Poněkud jinou funkci mělo slovníkové dílo týchž autorů, které vyšlo v Bělehradu r. 1982 v sérii Uporedni rečnik vojnih pojmova: srpskohrvatski, makedonski, slovenački, albanski, madžarski (jak vidět, Jugoslávie usilovala poskytnout jednotlivým jazykům federace práva, jak to bylo možné), a to jako jeho část nazvaná: Srbohorvatsko-slovenski… Tento slovník měl umožnit vojákům Nesrbochorvatům jazykové dorozumívání v jinojazyčném armádním prostředí. Obdobou prvního z uvedených lexikografických děl je náš Vojenský terminologický slovník z roku 1966. Slovník je opatřen doložkou: „Jen pro potřebu ozbrojených složek a branných organizací. Majitel musí učinit taková opatření, aby se výtisk nedostal do nepovolaných rukou.“ Z lingvistů se na jeho přípravě podíleli výše uvedení Fr. Švarc a K. Richter, dále J. Horecký, tehdy z Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra Slovenské akademie věd v Bratislavě, a pedagožka Vojenské akademie A. Zápotockého v Brně M. Dobešová. Ale bylo jich asi ještě víc – víme například, že na tvorbě československé poválečné vojenské terminologie se v ne nepodstatné míře podílel i někdejší šéfredaktor tohoto časopisu J. Kuchař. Časopis Naše řeč věnoval této problematice, v duchu tradice předválečné, také občas pozornost: F. Daneš, Novinky ve vojenském názvosloví, NŘ 33, 1949, s. 113n., K. Sochor, Otázky českého a slovenského vojenského názvosloví, NŘ 39, 1956, s. 296n., V. Mejstřík, Jazykové sloupky v Lidové armádě, NŘ 46, 1963, s. 263n., J. Kuchař, O koordinaci českého a slovenského názvosloví z hlediska teorie i praxe, NŘ 47, 1964, s. 1n., K. Richter, Jazyková kultura v armádě, NŘ 52, 1969, s. 195n. A pak už nic.

[6] Pro slovinskou skutečnost, v tomto velmi odlišnou od atmosféry českého vysokoškolského „civilkářství“, je příznačné i to, že slovinský jazykovědec T. Korošec nejen vytvořil zásadní jazykovědné dílo v oboru vojenského jazyka, ale vedl na lublaňské Fakultě společenských věd i katedru „obrambosloví“ (termín těžko přeložitelný do češtiny – český neologismus „obranosloví“ by byl nemístný kalk, tzv. vojenská příprava byla na československých vysokých školách před listopadem 1989 zdiskreditována a samostatný studijní předmět (program) tohoto zaměření u nás nikdy neexistoval – což nám bude v rámci celkového problému české brannosti asi v NATO situaci komplikovat).

[7] Po druhé světové válce se totiž prostě překládaly sovětské vojenské předpisy, a ty, pokud se nám podařilo zjistit, existovaly v Sovětském svazu jen ve verzi ruské. Navíc se při tvorbě československého poválečného názvosloví užívalo i jiných sovětských, jazykově ruských, pramenů, jako byl Kratkij slovaŕ operativno-taktičeskich i obščevojennych slov (terminov), Moskva 1958.

[8] Vycházely v časopisu Revija Obramba (1993, 1994, 1995); k nim se pojí články, úvahy, poznámky atd. o této tematice v jiných odborných časopisech. Není zřejmě náhoda, že v tomto posledním desetiletí se zvýrazňuje Korošcův zájem o vojenský slang (žargon). Je to zřejmě dáno terminologickou potřebou delimitovat v nové situaci pomocí jazykovědné kodifikace oblast oficiality a každodennosti ve vojenském vyjadřování i tím, že osamostatněním Slovinska se stala samozřejmostí národně reprezentativní úloha této terminologie.

[9] Touto terminologií, jakož i jazykem československých odbojů, se zabývá I. Němec, viz jeho článek Jazyk československých legií v Rusku, Historie a vojenství, 1991; o jazyku druhého odboje přednášel v Jazykovědném sdružení ČR dne 20. května 1999.

[10] Lze v té souvislosti uvést alespoň studii J. Rataje Podíl Tomáše Buriana na vytvoření české vojenské terminologie a na vyučování mateřskému jazyku, in: Literární archiv (Sborník Památníku národního písemnictví v Praze), sv. VIII–IX, 1973–4, s. 317n. Tam uvedena i starší, velmi nečetná, literatura předmětu. Rataj čerpal vydatně z neocenitelné sbírky dobové korespondence: F. Čenský, Z dob našeho probuzení, Sbírka přátelských dopisů některých spisovatelů a vlastenců našich, Praha 1875. Texty dopisů tam uveřejněných však Rataj přejímal, podle vlastního prohlášení, přímo z originálů uložených v literárním archivu PNP; zjistil totiž, že editor Čenský texty dopisů měnil nejen po stránce jazykové a slohové, ale někdy i obsahové. Přesto soudíme, že Čenského edice zůstává jedním z úhelných kamenů ve (složitém a obtížném) vývoji české editologie a ediční praxe.

Tuto problematiku pro české 18. a 19. stol. lze alespoň obrysově ohledat v studii T. Buriana Český jazyk ve vojenské akademii v Novém Městě za Vídní, Časopis českého muzeum 18, 1944, s. 515–536, a dále v Riegrově Slovníku naučném (od r. 1860, 11 dílů), a to zvláště v heslech Burian Tomáš, Fialka Moric, Friedberg (Mírohorský) Emanuel Salomon, Polák Milota Zdirad, dále v týchž heslech plus v heslu Čenský Ferdinand v Ottově Slovníku naučném a v 1. dílu Lexikonu české literatury, díl 1 (A–G), Praha 1985 (pochopitelně kromě M. Z. Poláka). Friedberg zpracoval vojenskou terminologii i pro zmíněný Riegrův Slovník. Nakladatel Kober doprovodil Riegrův Slovník ještě doplňkovou řadou, která má název Názorný atlas k Slovníku naučnému a přinesla rozsáhlá souvislá pojednání – první část je věnována výtvarnému umění, druhá národo- a dějepisu, čtvrtá průmyslu a třetí, nás právě zajímající, „válečnictví polnému a vojenství“; redaktory svazku byli F. L. Rieger a V. Zelený, autory pak Friedberg Mírohorský (s. 1–58, 134–168 /kromě hesla prskouny Šeborovy/), M. Tyrš (s. 57–77) a K. Procházka (s. 77–134) (vyšlo 1868); Friedberg na začátek svazku otiskl prohlášení: „leccos, co by mělo podle původního plánu přijíti do textu Názorného atlasu, pro jeho obmezení, napřed určitě vytknuté, musilo býti odkázáno do příštích písmen Slovníka naučného, kdež arci stejným právem nalezne místa. Sem náležejí jmenovitě odkazy ke článkům Řím, Řecko a Slované.“ Do pramenné základny studia tohoto tématu bude ještě zapotřebí vtáhnout materiál z díla E. Rüffera. Tento novinář a vojenský spisovatel, píšící v obou zemských jazycích a ve francouzštině, jehož vojenské práce se překládaly i do francouzštiny a italštiny, založil koncem pohnutého r. 1869 za spolupráce Skrejšovských Vojenskou bibliotéku (se záměrem, aby též v lidu českém podnítil myšlénku zbrojné obrany“). V ní vyšla díla Všeobecný válečný dějepis, Kniha o strategii a Moderní taktika. Roku 1870 založil Rüffer vojenský časopis Žižka, ten však byl vzhledem k vrcholně napjaté politické situaci v českých zemích persekvován už rok nato, ale Rüffer ho nahradil vojenským týdeníkem Vlast (viz Riegrův SN, díl 11, dodatky, s. 125).

[11] M. Sekera, Čeština v rakouské armádě a v císařské rodině, in: Dějiny a současnost, 1994, č. 2, s. 15n.

[12] I zde by mělo smysl uvažovat o možnosti jazykového kontaktu, v tomto případu srbsko-českého, a to vzhledem k úloze, kterou měl v organizaci srbské armády v letech 1849–1878 generál Zach. Srov. V. Žáček, František A. Zach, Praha 1977, s. 145–259. Že Zach měl zájem se v jazykových otázkách angažovat, ukazuje už jeho vyhraněné stanovisko k Štúrovu osamostatnění spisovné slovenštiny.

[13] Obdobný problém řešili, a úspěšně, čeští jazykovědci po r. 1918. Prací se zúčastnili tenkrát např. E. Smetánka (který práci v názvoslovné komisi ministerstva národní obrany ČSR věnoval devět let usilovné práce), později plk. A. Opravil, a zvláště V. Šmilauer. Budiž zde důrazně připomenuto jeho klasické dílo z tohoto oboru, studie Vojenské názvosloví ručních palných zbraní a kulometů, NŘ 20, 1936, s. 25–44 a 77–99, toto nepominutelné dílo z oblasti teorie slovotvorby a zároveň typicky neokázalý a neproklamativní šmilauerovský výsledek jeho cítění občanského a vlasteneckého. O této činnosti referoval v Naší řeči F. Oberpfalzer (Jílek) už v roč. 3, 1919, s. 179–181 (seznámil čtenáře mj. s edicí České názvosloví vojenské, kterou vydávalo hbitě po vzniku státu nakladatelství vrchního velitelství branné moci československé (za vedení významného předválečného sokolského pracovníka J. Vaníčka)). Toto velké prvorepublikové úsilí pak v Naší řeči Šmilauer shrnul symbolicky v NŘ 22, 1938, s. 51, v zprávě O vojenském názvosloví. Mimo jiné tam cituje závažná slova vládního rady osvětové služby ministerstva národní obrany J. V. Sedláka, přednesená na branném semináři pořádaném Svazem československého důstojnictva: „Význam naší vojenské terminologie nelze ani doceniti. Jednotné a promyšlené názvosloví zabránilo chaosu a libovůli, urychlilo konsolidaci výcviku a služby i stabilizaci administrativy. Hlavně však naučilo všechny složky naší armády jazykové pečlivosti, vychovalo citlivost pro jazykové zdokonalení, které charakterizuje celé naše vojenské úřadování i vojenskou literaturu. Stačí srovnati ubohé a toporné koncepty z prvních let naší samostatné armády s dnešním vojenským slohem, abychom si uvědomili velkost vykonané práce.“ Těmto věcem věnovaly pozornost i armádní časopisy Hlas národní obrany a Vojenské rozhledy, jakož i časopis redigovaný plukovníkem A. Opravilem Naše úřední čeština.

[14] Srov. stať F. Trávníčka, Příspěvek k mluvě naší sibiřské armády, NŘ 4, 1920, s. 203–209; článek F. Stiebitze Příspěvek k válečnému slovníku, NŘ 4, 1920, s. 87–89, 121–124, 153–154, a NŘ 5, 1921, s. 22–28; dále výzvu Sbírejme válečná slova, NŘ 4, 1920, s. 16–19, a výklad J. Kudely Stručný výklad o našich legiích na Rusi a o slovanském nářečí, kterým se v nich mluvívalo, takzvané čechoslováčtině, in: V. Valenta-Alfa, Sibiřské jedovatosti, Brno 1934, s. 7–30; a dále studii F. Oberpfalzera (Jílka) Argot a slangy, Československá vlastivěda, svazek III, Jazyk, Praha 1934, s. 311–375 (o vojenském slangu s. 357–363), týž v recenzi překladu románu E. M. Remarqua Na západní frontě klid, NŘ 14, 1930, s. 14–22, 36–40; a článek J. Nekvapila K dnešnímu stavu vojenského slangu, NŘ 62, 1979, s. 130–141 (připomeňme ještě, Nekvapilem citovanou, práci pražského německého slavisty E. Rippla, Die Soldatensprache der Deutschen in dem ehemaligen tschecho-slowakischen Heer, Liberec – Lipsko 1943). (Za doplnění bibliografie o některé položky děkuji prof. Milanu Jelínkovi.)

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 4, s. 204-211

Předchozí Alena Macurová: O výchově ke komunikaci

Následující Jarmila Bachmannová: Slovník textilního slangu