Časopis Naše řeč
en cz

Na západní frontě klid

František Oberpfalcer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Erich Maria Remarque, Na západní frontě klid. Z němčiny přeložil Boh. Mathesius. V Praze 1929, nákladem »Melantrichu«. Stran 228, za Kč 22.—.

Tato kniha podává úžasný obraz války. Vede čtenáře do kasáren, kde se koná tvrdý výcvik nováčků; potom na bojišti ukazuje život vojáků v zákopech za normální posiční války i za nejprudšího běsnění bubnové palby a neustálého střídání útoků a protiútoků; z fronty přicházejí vojáci na zotavenou do stanic v etapním pásmu, kde také těžce ranění druhové v lazaretech [15]umírají. Cesta vojákova domů na dovolenou dává autorovi podnět k vylíčení průměrné německé společnosti za války a k pohledu do zajateckého tábora. Po návratu na frontu následují nové hrůzy bojů, až zranění přenáší děj do nemocnice; zde je názorně viděti, jaké nesmírné bolesti válka mužům způsobila, jaké proudy lidské krve byly prolity. Ale tato veliká tragedie lidstva trvala dlouho. Se zahojenými ranami musili vojáci zase do zákopů. Tam bylo den ze dne smutněji. Starých kamarádů stále ubývalo, boje byly pro Němce beznadějné. Před samým koncem války, v říjnu 1918, padl hlavní hrdina knihy Pavel Bäumer, v den, kdy generální štáb hlásil, že na západní frontě je klid…

To je děj knihy v nejhrubších obrysech. Z bohatého obsahu ještě bych rád upozornil na několik podrobností. Bäumer se dal na vojnu dobrovolně, v osmnácti letech, stejně jako všichni ostatní jeho spolužáci. V kasárnách byli »připravováni na hrdinství jako koně v cirkuse«. Na bojišti trvala dělostřelecká příprava větších akcí zpravidla celé dni a noci. Tyto hrozné hodiny nepřetržitých explosí přímo drásaly lidské nervy. Po nich docházelo teprve k útokům pěchoty: »Nebojujeme, bráníme se před zničením. Neházíme granáty proti lidem, — co o nich v tomto okamžiku víme? — tam, hle! žene se za námi s rukama a přílbami smrt, můžeme se jí po prvé za tři dny podívat do obličeje, můžeme se jí po prvé za tři dny bránit, máme šílený vztek, neležíme už bezmocně a vyčkávavě na popravišti, můžeme ničit a zabíjet, abychom se zachránili, abychom se zachránili a pomstili« (str. 94). V těchto slovech je pronikavě vystižena podstata t. zv. hrdinství v moderní válce. Z událostí na frontě se nezapomenutelně vrývá v paměť, jak Bäumer ubodal v sebeobraně dýkou francouzské vojáka za ranního šera a musil pak viděti jeho pozvolné umírání až do tří hodin odpoledne, protože se nemohl hnouti z granátového trychtýře. Hlubokému dojmu se čtenář neubrání při líčení dělostřeleckého přepadu, za něhož se vojáci musili krýti na hřbitově, kde jejich pohřbení druhové »byli ještě jednou zabiti; ale každý, jenž byl roztrhán, zachránil jednoho z nás«. A do mysli se bolestně zařezává strašlivé řičení raněných koní.

Než Remarquovi nešlo jen o vypsání války v celé její fatálnosti. V knize jsou scény prodchnuté citem takového přátelství, jaké se v obyčejném životě mezi dospělými ani nevyskýtá. Společné nebezpečí a strádání sdružuje v bratrství lidi bez rozdílu stavu a věku. Devatenáctiletí studenti Bäumer, Kropp, Müller a Leer mají za své nejlepší kamarády zámečníka Tjadena, sedláka Deteringa, kopáče rašeliny Westhusa a čtyřicátníka Katczinského. Bäumer nese raněného Katczinského se svrchovaným napětím [16]svých sil na obvaziště, ale cestou je Kat zabit granátovou střepinkou, která mu prorazila hlavu. Když si to Bäumer uvědomí, svět se s ním zatočí. »Je to veliké bratrství, jakýsi odlesk kamarádství z lidových písní, pocitu solidarity trestanecké a zoufalého soužití k smrti odsouzených…« — V tklivém setkání s maminkou na dovolené je symbolisováno veliké utrpení matek, které měly syny na frontách. Množství měkkého soucitu je v pohledech do života zajatých Rusů. »Kolik bídy se umí dívat z takových dvou malinkých otvorů, které bys přikryl palcem: z očí!« »Žebrají měkkými, tichými basy, které jsou jako teplé peci a rodné jizby.«

Podle úvodních slov vydává kniha svědectví o generaci, »která byla válkou rozbita, i když unikla jejím granátům«. Co z nás bude po válce?, tak se opět a opět ptají mladí lidé Remarquovi. Bäumer sedí o dovolené v pokoji, kde kdysi studoval, a čeká, že jej dřívější život k sobě zavolá. Obrací listy v milých kdysi knihách, ale marně. »Slova, slova, slova — nedolétají až ke mně. Pomalu stavím knihy opět na jejich místa. Po všem«. — Bäumer je Remarque sám. Jako osmnáctiletý šel na vojnu přímo ze školy, sloužil na západní frontě jako prostý voják a byl tam vážně raněn. Po návratu z války byl nejprve učitelem na malé vsi a pak rychle měnil svá zaměstnání; byl účetním, korespondentem a redaktorem odborných listů. Jest tedy jeho vlastní život svědectvím, jak těžce zasáhla válka mladou generaci. V roce 1928 napsal Remarque za šest neděl knihu o tom, co ve válce prožíval. Teprve po půl roce na naléhání přátel nabídl rukopis nakladateli.

Jeho dílo mělo u čtenářů neobyčejný úspěch. V Německu bylo za tři měsíce prodáno půl milionu výtisků. Brzy však byla o něm vedena živá diskuse. Odpor se ozval v kruzích reakčních, kterým vadí, že Remerque svým spisem plní, co sliboval Bäumer v jámě ve Flandrech Francouzovi jeho rukou zabitému: »Dostanu-li se odtud, kamaráde, chci bojovat proti tomu, co nás oba rozbilo: tobě život — a mně —? Taky život. Slibuji ti to, kamaráde. Nesmí se to už nikdy stát.« — Počátkem září 1929 vyšel český překlad. Jeho prvních 10.000 exemplářů bylo rozebráno v několika dnech; nová vydání, každé o 10.000 výtiscích, následují rychle za sebou. V anketě Lidových novin »Kterou nejzajímavější knihu jste četl?«, uspořádané koncem října, měl Remarque velikou převahu u čtenářů ze všech společenských vrstev. Není tedy divu, že se i Naše řeč zajímá o jazyk spisu tolik rozšířeného.

Remarque píše slohem prostým a jasným. B. Mathesius se zpravidla drží originálu, jen zřídka se rozhoduje pro volnější tlumočení. Lze souhlasiti, když píše, že vojáci sedí vedle sebe na latrině jako slepice na bidýlku (14; wie in der Eisenbahn), ale [17]Remarquovo přirovnání, že se malí lidé změní, když se stanou na vojně představenými, »als ob sie Beton gefressen hälten«, sotva bychom překládali jako by se blínu napili (41). Kdo se napije blínu, toho bolí hlava, má závrať, je ospalý a třeští, ale nic z toho se sem nehodí. Pruskou parolu »Auge auf, Finger lang!« překladatel dobře vystihl svým Oči v hrsti, dlouhé prsty! (36), avšak prostomyslnému konstatování Katovu, když se mu po fazolích přihodí něco, co pokládá za málo společenské, »Jedes Böhnchen gibt ein Tönchen« v českém překladě Každý bobeček dá jeden tóneček čtenář hned nerozumí. Nepřeložitelné jest označení Francouzů v ústech německých vlastenců »Franzmann« (nejdřív musíte nasekat Francouzkům 134); podobně v parodii na školní zkoušení: »Říká se: Wir Deutsche…, či wir Deutschen…?« (M. překládá v obou členech otázky my Němci, ač mohl snad po druhé užíti dvojtvaru ‚Němcové‘; str. 72 n.). »Göttinger Hainbund« by v důsledném překladě měl zníti ‚gotinský kroužek básníků‘ a nikoli göttingenský Hainbund (72).

Nesouhlasím s překladatelem ještě v jiných jednotlivostech. M. píše ‚amputace hořeního stehna (33, Oberschenkel) m. prostého ‚stehna‘; vzduch plný karbolu a sněti (31, Brand) m. palčivosti; měl jsem s sebou cíchu (44, Bettüberzug, Bettuch) m. prostěradlo; klepačku držel v zubech… (45, Klopfpeitsche) m. karabáč, důtky; ošetřovatelé chodí kolem s lahvemi a džbery (31, Eimer) m. vědry; východiska nikde (58, Ausweg) m. vyhnutí; po stranách tekou dešťové nitě (63, Regensträhnen) m. přadena deště; T. je májové dítě (72, Sonntagskind) m. nedělňátko; ty bílé hadry jsou ve tmě hrozné (78 o husách, Lappen) m. kusy, fláky; stěna zákopu je vydlážděna… masnými hadry (92, Fleischfetzen) m. kusy, cáry masa; máš figuru jako fackovací panák (83, Schießbudenfigur) m. panák na střelnici; ztratili jsme styk s nepřítelem (97, Verbindung) m. dotyk; střelový postoj mého mládí (138, Bereitsein) m. pohotovost; je líp o tom špásu (= válce) vůbec nemluvit (164, Kram) m. krámu; tobolka s papíry (176, 216, Brieftasche) m. (náprsní) taška; zlatý hřeb večera (184, Glanzstück) m. nejskvělejší číslo (jde o pečená selata k obědu). Některá deminutiva překladu jsou nevhodná, jako legracička (76 o menším útoku), vidím v dřímotince (81) m. v polospánku, bestie (husy) bijí kolem sebe pazourky (78) m. nohama; naproti tomu je nutné zdrobnělé ‚lopatka‘, když jde o nástroj, kterým se vojáci zahrabávají (ne: lopata 96 n.).

Jiné nepřesnosti jsou: nádherně vyčištěný (27, geschniegelt) m. vyšnořený, vyfintěný; lícní kosti jsou vysunuty (30, stehen vor) m. vysedlé; řevní jeleni (53, in der Brunst) m. řijící, v říji; [18]jsem hotov (112) m. srozuměn; noc je rozvětřená (168, windig) m. větrná; význačné gesto (201, bezeichnend) m. příznačné; suché stvoření (207, verhutzelt) m. zohyžděné; jsme vykořenění (226, wurzellos) m. bez kořenů; v smrtelném řevu explosí (50, Todesbrüllen) m. smrtonosném; — děvčata ještě nepřevládají (23, sind nicht beherrschend) m. nás neovládají; promazal jsem pár bot (26) m. namazal; H. se kolem nás plazil (27, umschlichen) m. plížil; jsme vzteky štěkali (28, geheult) m. vyli; K. ztratil láhev piva (41, verloren) m. prohrál; písmenkuje (43) buchstabiert) m. slabikuje; někam to silně uhodilo (54, eingehauen) m. prásklo, třísklo; než se skrčí (79) m. dá hlavu zpět (doga); (husu) podlévá (81, begießt) m. polévá; ho nemilosrdně zažižlají (86, abgemurkst) m. utratí, odpraví; než frnkneme dál (94, forthuschen) m. upláchneme; (nepohřbení padlí) ksikají (104, zischen) m. vydávají sykot. Mathesius píše: (život) je vytěsněn na sám okraj těla (19) m. vytlačen; (granáty) odjištěné (93, abgezogen) m. k explosi připravené; nikdo se nemohl… vydělit (17, sich ausschließen) m. vyjmout, vyprostit; (houfeček) se vydělí (111, sondert sich ab) m. se odloučí; vzdali jsme první zákopy (95, aufgegeben) m. vzdali jsme se zákopů.

Mimo to má Mathesiův překlad značný počet germanismů. Nečeské jest klásti za zpodstatnělá přídavná jména německá, jako das Gemeinsame, das Große, das Ungewisse a pod., česká spojení to společné 101 m. co máme společného, ono veliké 154 m. ta veliká věc, to nejisté 227 m. co jest nejisté atd. Tímto nesprávným tlumočením německé předlohy se do knihy dostalo též množství superlativů, jako to nejdůležitější je 9, dělají to nejlepší 17 (stejně: 29, 133, 137, 150), označovali službu státu jako to nejlepší 18, i to nejmenší ústívalo… na cestičku do nekonečna 101, to je na nich to nejsilnější 99, to nejkrásnější jsou lesy 149, omezuje se na to nejnutnější 211 a p. Zde všude český jazyk dodává nějaké jméno podstatné, na př. věc, jev, vlastnost a j., jak toho žádá souvislost. Pak se ovšem obejde bez ukazovacího zájmena, kterého jest v knize i jindy často nesprávně užito podle němčiny. Na př. když ti první z nás lezli do baráku 10, kde jsou ti ostatní? 11, K. je ten nejmazanější ze všech, co znám 36. — Snad každé německé ‚natürlich‘ překládá M. přirozeně: přirozeně, že nelze z toho vinit K. 17, přirozeně, že tomu rozumějí 135 (totéž: 48, 74, 123, 216); saniťáci je (boty) přirozeně seknou 21 (stejně: 26, 53, 107, 149, 200, 216). Je nejen češtější, ale žádá toho i rozmanitost slohu, aby se místo tohoto stereotypního germanismu užívalo přísloví ‚ovšem, arci, zajisté‘ nebo obratu ‚rozumí se, že…‘ Po boku takových kazů, třeba i adverbia ‚nanejméně‘, ‚na[19]nejvýše‘, která již NŘ. II, 155 n. měla za zbytečná a podezřelá, přičísti na vrub doslovného převádění německého textu. Srov. nanejvýš že bychom je mohli poslat jeho rodině 19 m. leda (podobně: 72, 115, 185, 189, 190, 194, 207); je jich nanejméně sto 83 m. nejméně (tak i 71, 84). — Něm. ‚mir fällt ein‘ zde ovšem česky zní po každé jen napadá mi (20, 40, 48, 50, 74, 117, 138, 156) a ne ‚přichází mi na mysl, zdá se mi, napadlo mě, vzpomněl jsem si‘ a pod. Čteme tu dále pestrý inventář germanismů tolikrát už vytýkaných, jako patřiti o vlastnictví m. ‚náležeti‘ (stáj patří plukovnímu štábu 78 a ještě 9, 100, 140, 175), prosadil svou 42 m. provedl, doznávám 193 m. přiznávám, to vyvolá… veselost 104 m. způsobí, vzbudí, dá podnět k; vědí, co dluží vojákovi 134 m. jsou dlužni; ostřelují široký pás 89 m. střílejí po; naslouchám jim 179 m. poslouchám je (druhy); poslouchali jsme jejímu tichému šumění 99 m. její šumění (aleje); nahlíží to 77 (i 82) m. uznává, chápe; zvykli jsme si na to 25 m. zvykli jsme tomu; abychom přišli taky na řadu 45 m. aby také na nás došlo, abychom se vystřídali (podobně: 77, 123); musím dát v kantině něco k lepšímu (123, einen ausgeben) m. ukázat se, zatáhnout to; co rozumíme pod soudržností? 73; následkem toho vypadají jako zpráskaní (150, dadurch) m. proto, tím; pokládám to za vyloučené 73 (též 58, 224) m. nemožné; ulil mu druhou (facku), prvotřídně mířenou 45 m. výborně, znamenitě; pověsti všeho druhu 15 m. všeliké, všelijaké; sporý lesík 51 (dürftig) m. bídný, chudý. Nečesky zní, když se Feuer skoro napořád překládá oheň (na našem úseku leží těžký oheň 88 (stejně: 57, 91, 105, 165, 171, 188; docela i: pancéřníky plivající oheň 218 rauchspeiend) m. palba. Velmi často kazí M. správnost svého jazyka tím, že po větách časových a podmínkových vkládá do vět řídících příslovce tak: když nevěříte, tak co se ptáte? 21; pakliže mi uříznou kousek (m. uříznou-li mi) kosti, tak udělám konec 189; stejně i 78, 84, 104, 109, 153, 189, 213.

Tento dlouhý výčet by byl snad menší, kdyby byl překlad pracován svědomitěji. Ale čteme-li v září 1918 (str. 228) m. v říjnu, udávají-li se ztráty jednou osm mrtvých a šest raněných (63) a po druhé pět mrtvých, osm raněných (76; jde o touž věc, tento druhý údaj je u Remarqua na obou místech), počítáme-li s Mathesiem: »z dvaceti jen osm (72, má býti ‚sedm‘) mrtvých, čtyři ranění, jeden v blázinci. Sešlo by se nás tedy nanejvýš (!) dvanáct,« je-li bez důvodu přidáno na str. 87 »to jsme potom měli osm dní a osm nocí bubnovou palbu« (má býti ‚sedm dní a sedm nocí‘), jsou to závažná svědectví pro povrchnost. Dají se však bohužel ještě značně rozmnožiti. Zůstaňme v oblasti čísel! [20]M. překládá »Mit acht Mann müssen wir…« osm nás má hlídat vesnici (181); ten počet je později rozmnožen o dva jiskráče (Funken), Remarque potom praví »alle elf Mann«. To se Mathesiovi arci nehodí, a překládá nyní celá posádka (185). Kdyby byl nahoře správně přetlumočil »já s osmi muži musíme…«, nebylo by došlo k tomuto rozporu. Sem se druží chyby v číslech mluvnických, t. j. kladení singuláru místo čísla množného, jako: při prvním zadunění granátu 50 m. dunění granátů; vytí nenebezpečného velkého kufru (107, Kohlenkästen) m. málo, nikterak nebezpečných kufrů (břicháčů, telat, hovad); vyndávám cigaretu, lámu ji na dva díly a podávám ji Rusům 154 m. cigarety, lámu každou…; podáváme si… skřínku na náboje, každý se tam vymočí 215 m. skřínky. Téhož rázu jsou záměny osob, na př. počkejte, až se vás budou ptát 28 m. čekejte, až se vás zeptám; ptá se rozhořčeně Albert (73, frage ich Albert empört) m. ptám se Alberta; povídám 180 m. dodává Kat; znají se… příliš málo 152 m. známe se; odpůldne je klidnější 177 m. jsem klidnější. — Neodůvodněná je změna mluvnických časů, rušící nejednou povážlivě smysl. Srov. nikdo neměl… zdání, co přichází 17 m. přišlo; buď rád, že se z toho takhle dostaneš 29 m. ses dostal; (anglické baterie) začínají o hodinu dříve. U nás začínají punktum v deset hodin 48 min. m. příliš brzy, o celou hodinu. U nás začínaly vždy přesně v 10 hodin; divím se, jak… aktivum (život) se přizpůsobí i této formě 212 m. se přizpůsobilo; z vnitřku se propracovává smrt, oči ještě ovládá 19 m. oči už má v moci. — Chvatnost práce prozrazuje i spletení slov Anblick a Augenblick: Je na nás podivuhodný pohled, jsme-li nazí; pak jsme civilisty a cítíme skoro jako civilisté 31 m. je to zvláštní okamžik… Hned na prvních stránkách líčí Remarque, že vojákům na zotavené bylo požitkem i vykonávání tělesné potřeby, že při tom seděli na skřínkách v trávě, uprostřed vlčího máku. Ale Mathesius najednou na str. 16 překládá »že bychom dnes ve svých budkách neseděli« m. na svých skřínkách. O profesorech tu čteme »když to trůnilo za katedrou a napichovalo tužkou francouzská nepravidelná slovesa« 141 m. napichovalo nás při slovesech. Po sladké pomstě nad zlým poddůstojníkem odjíždějí nováčkové na frontu dosti rozkuráženi. »Vlající plnovous nás proto slavil velmi dojatě jako hrdinnou mládež« 46 m. nějaký, jeden vlající plnovous nás nazval, označil, pojmenoval…

Daleko by mě vedlo, kdybych chtěl citovati všecka místa, kde zůstala nepřeložena jednotlivá slova, zvláště příslovce, nejednou podstatně modifikující smysl. Na př.: jsou to většinou zatracení holomci (malí velitelé setnin) 16, docela jsme chápali, že část [21]těch věcí je nutná 25 (stejně: hrst soli a dokonce kolečko sádla 38), pole večer na slunci vypadají jako perleť 32, doga (po níž předtím bylo střeleno) zase čilá 79, nejsem zvyklý odvinovat (ostnatý drát) 53. Neporozuměním bylo zaměněno již a ještě na str. 183: v špíži leží ještě dvě hlávky kapusty m. již. Ale jsou také větší mezery v překladu, jako: poddůstojník fasoval normální kvantum jídla pro den našeho návratu z fronty 10; za mnou to žblunkne, jednou, dvakrát. Utru si průhledy své masky, dechem zamžené. Je to Kat 59; »Neptali jste se (co bude stát operace)? »Přímo ne, to nejde když se pak lékař stane nevlídným, to přece nejde, vždyť má přec matku operovat.« Ano, přemýšlím trpce, tací jsou, ti chudí lidé. Neodvažují se zeptat po ceně 156; »přece však je docela dobře, že to právě teď vidíš.« Sergeant Oelbrich zase přistoupí k předprsni. Ústí jeho pušky se pohybuje sem a tam. — Pozornému čtenáři, a těch má u nás Remarque jistě velmi mnoho, neujdou tyto vady. Sám jsem byl jen jimi přiveden k srovnávání překladu s originálem.

Remarquův román jedná o válce. Jsou v něm často jmenovány odborné věci vojenské a vojáci sami hovoří svým slangem. I mluva německých studentů se tu časem ozve, neboť bývalí studenti jsou hlavními osobami. Zde se překladatel setkává s nemalými obtížemi. Názvosloví německé se leckdy odchyluje i od terminologie rakouské, která byla u nás za války běžná. Dnešními českými názvy, zavedenými po dlouhém a pečlivém výběru, není vždy dobře možné tlumočiti válečnou terminologii německou. Mathesiův překlad zpravidla nechává vojenské termíny nepřeložené; srov. regiment 111, obrst 76, oficír, hejtman, lajtnant, frajtr, execirák 42, mašírovat, komanduje se 141, kvartýr 100, artilerie, artilerák, landšturmák. Místo něm. Kochgeschirr říká esšálek (na str. 68 překládá něm. Eßnapf miska; na str. 138 je miska za něm. Schale), místo Unteroffizier kaprál (ale: děláš svou poddůstojnickou službu 68); stupně trestu dicker Arrest, Mittelarrest překládá ajnclík a zostřený kriminál. Několik názvů je zkráceno způsobem obvyklým u našich vojáků za války: torna (Tornister), celta (Zeltbahn), felák (158, Feldwebel), štába 218, obrštába 65 (Stabarzt, Oberstabarzt). I jest si těžko vysvětliti, proč je Sandsack pytel na písek (38), Brotsack chlebník (81) nebo Feldflasche čutora (98, 222); tato slova si pravý voják teprve musí převésti zpět do německého znění, má-li jim řádně rozuměti. Přímo jako anachronismus působí, čteme-li zde stále rota m. kompanie, setnina, kulomet m. mašinkver, strojní puška, letoun m. letadlo, vojenské zátiší m. vojenský domov. Tím méně sem náleží názvy našich ruských legií, jako rozvědka (183), [22]rozvědčíci (166) m. patrola, frontovik (39, altes Frontschwein; na str. 87 se tento pojem překládá stará svině zvyklá na frontu) m. starý fronťák, starý kozák. Rusismus je také: K. je… naznačen velitelem čety 141 m. určen za velitele. Divným nedopatřením se tu ještě setkáváme se směšným spojením kaprál ode dne (27, Unteroffizier vom Dienst, v Rakousku Korporal vom Tage) m. dozorčí poddůstojník (nebo: který měl »deníka«). Je povážlivé, mluviti na západní frontě německo-francouzské o kavernovém strachu (91, Unterstandsangst), neboť kaverna je kryt vytesaný ve skále, obvyklý na frontě italské, na Krasu a v Alpách. Korporalschaft je u Mathesia jednou družstvo, po druhé četa: vydrhl jsem na jeho rozkaz kartáčkem na zuby do běla světnici naší čety (26). — Celkem jest, co se týče vojenských názvů, překlad velmi nejednotný.

Mluva vojáků má sice u každého národa některé rysy zvláštní, ale mnoho představ a pojmů mají vojáci všech národů společných. Způsobuje to život vojenský, který je ve mnohém všude týž. Proto jsou si značně podobny i humoresky z vojenského života, na př. německé Schlichtovy a francouzské Courtelinovy. Také mysl českého vojáka se velmi často pohybovala v týchž pojmových oblastech jako u vojáka německého. Mathesius sám byl ve válce, napsal i aktovku s námětem z války. I podařilo se mu leccos z vojenského slangu výrazně přetlumočiti. Ale mám své poznámky též k této stránce jeho překladu.

(Příště ostatek.)

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 1, s. 14-22

Předchozí Josef Zubatý: Pišme zřetelně!

Následující Nekola

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1