Na západní frontě klid

František Oberpfalcer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Erich Maria Remarque, Na západní frontě klid. Z němčiny přeložil Boh. Mathesius. V Praze 1929 nákladem »Melantrichu«. Stran 228, za Kč 22.—.

(Ostatek.)

Kuchaře nazývá Remarque jednou Küchenbulle, po druhé Küchenkarl, jindy zase Speckjäger. M. překládá po každé špekoun, ač naši vojáci měli bohatý výběr slov, jako špajzák, vožrout, travič, žrala, vyjídák; sádelník, nacucanej, mastikulka; smolař, kolomazník, šmírák, špinďoun, zatlapanec, mouně, uzenáč, [37]bryndař, pomyják, flákotář atd. Vojáci si pochvalují dvojité porce slovy »das schafft«, v českém znění: to už něco vydá (9). Ale slang má opět na vybranou jadrnější obraty: to je pravé, rechtovní, správné, parádní, to je cuc, to je bon, to pásne, štěkne, síkne a pod. Hubený jako herynek (9) neříkali čeští vojáci; spíše: jako žirafa po tyfusu, jako ženatej vrabec, jako vyklepaná zorka, krmená viržinka a j. Němec. rčení einen guten Heimatpaß (o zranění ne zrovna životu nebezpečném) lépe odpovídá české: jednu pěknou (nebo také běhnou) domů, než: má prostřelené stehno, tisícikorunovou ránu (16). Za něm. zwiebeln a schleifen nemusíme klást jen sekýrovat (41, 43), neboť máme s týmž významem zavařit vojnu, omastit, dát to horké, dát to vypít, dát papriku, sázet sodu do těla atd. Stejně je pro schinden překlad dělat nohy trochu otřelý; srov. prohnat kostru, lejtka, perka; zvednout mandle, koule, vejce, pajšl; zatnout pohodlí, zatopit a j. v. Přepadení, útok předvídají Němci slovy »es gibt Kattun«, v překladu bude maso (48); výraznější je bude sekaná, skočná, krachec, frmol, mišunk, mrduňk, paseka, šuml, bude kaše horká atp. Inventář slov pro děvče a pro zamilování je ještě bohatší. Český nádeník by asi řekl po remarquovsku: narazil bych si takové správné pometlo, takovou pravou kuchyňskou mašinu, s pořádnými balkony, aby bylo zač chytit, a ne nevýrazně ‚správnou holku, štramandu‘, jak čteme na str. 67. Oslovení ‚Kinners‘ by sedalo napodobit slovem mládenci (ne ‚děti drahý‘ 67). »Fünf Tage Kahn« je česky pět dní basy, kleci, pod dohled, za mříže, do báně, do tmy, do chládku (viz str. 71). Název šikovatele v slangu Spieß se má překládat dravec, pochop, řvoun, štěkoun, otevřhuba, výkoňák, zupoun a pod. (str. 75). Tak by se mohla i leckde jinde zpestřit jadrnost výrazu, na př. na str. 74, 86, 91, 222 (Schlamassel) nebo 90 (verfluchten Kohldampf ‚hlad‘), 107, 146, 176 (arme Hunde) a pod.

Ale mnohem závažnější jest, že Mathesius vnesl do českého Remarqua mnohem více hrubého žargonu, než byl oprávněn. Mám tu na mysli velký počet míst, kde jsou v originále výrazy literární a v překladu slova triviální a tvary nespisovné. Na př.: kdyby chtěl (umírající druh) alespoň otevřít hubu a řvát (32, Mund, schreien); artilerákovi vypadne fajfka z huby 38 m. dělostřelci vypadne dýmka z úst; jsou to hecy, co tu do tebe nalejvají (73, Quatsch, eintrichtern) m. tlachy nalévají; to je mi k zblití (74, das kotzt mich an) m. to mě nutká k zvracení; flákáme se jen tak (86, lungern) m. povalujeme se, lenošíme; ta musí mít pedály… a panimandu (104, Beine, Hintern); odprýsknu (132, ziehe ab) m. jdu po svém; mělo by se to rozflákat [38](136, zerschlagen); jak to máte vypucovaný knoflíky? (140, ist das Knopfputz?); M. by byl trouba, aby nevyužil (142, schön dumm); večer něco sní z těch nevýživných svinstev, které (!) dostávají na lístky (156, Zeug); (nemocniční inspektor) pustí si hubu na špacír (194, ranzt uns an) m. vyjede si na nás; máme sakramentskou radost (198, heilfroh); chcípárna (200, Sterbezimmer); nohama i hubou zahrabat se do země (216, Mund); jak dlouho ta sviňárna ještě bude trvat (222, Schlamassel).

Je správné, užije-li se drsného vojáckého slova, kde toho žádá situace. Ale Remarque není Švejk. Všimněme si jen, jak delikátně mluví o sexuálních stránkách válečného života, o manželském objetí raněného Poláka v plně obsazené světnici nemocniční nebo o pomilování s Francouzkami, za nimiž vojáci plovou v noci přes kanál! V německém textě není také podklad pro formy, jako: nic neřek, leh si do postele, to byste moh vědět, snad si můžu přinést třešňový větvičky, co mu mohu ještě říc, to ještě můžeš utéc, budeš se moct koukat, ty pak neslíkneš jen tak; voda nám schází, ale ještě ne tak moc; vem si atd.

Překladatel si vůbec libuje v nespisovných nepřehlasovaných tvarech slovesných, na př.: neodporuju 31, žiju 34, biju 59, uvažuju 79, uklidňuju se, posunuju, listuju 39, lituju 145, hryžu 148, ovážu 222; bijou 78, pomašírujou 114, přivážou 208. Podivně vedle toho vypadá tvar selhou nervy 108 nebo hyperkorektní formy stištěné rety 88, přitištěná ústa 102 (m. stisklé, přitisklá). Nepěkné chyby jsou: (oba) se sází o láhev piva 39, (Rusové) se klaní 154, až mi (kamarádi) odpoví 178 (m. sázejí, klanějí, odpovědí); snažíme se je zaujat 117 m. zaujmout. Ani jmenné tvary nejsou vždy správné. Srov. saniťáci s nosítkami 56 m. nosítky, tluku jejich hlavama 78 m. hlavami, s oběma ostatníma 92 m. ostatními, že se staneme generáli 100 m. generály; pianisti nastoupit! 40 m. pianisté, rety m. rty (na šesti různých místech knihy), tekou dešťové nitě 63 m. niti. Skoro napořád se tu chybuje m. j. také tím, že se po předložkách a za důrazu užívá slabšího tvaru mě; na př. pro mě a za mě 12 (ale na str. 95 správně!), na mě měl spadeno 26, oboří se na mě 33, podívá se na mě 33, mrká na mě 43, (koukne) na mě 47, se na mě kouká 132, tu na mě vyrazil 140; mě nesmí nikdo dráždit 198. Zájmenného akusativu ho také překladatel vždy neužívá dobře. Místo něho má státi jej v případech, jako: chytám ho (trychtýř) očima 59, už jim ho (nůž) vytrhl 203, dělají ho (chléb) z hoblovaček 35, dá mi ho (kus chleba) bez omezení 214, B. ho (kulomet) přinesl 215. Jindy zase jest správné neutrum je: ty ho (morfium) asi dáváš 21, jen ho (maso) sebrat 98; do[39]konce zde čteme i: člověk naň (mínění) všude narazí 163. — Celou knihou, od začátku do konce, se nesprávně klade o minulosti kondicionál, který vyjadřuje podmíněný nebo neskutečný děj v přítomnosti. Na př. jistě by k něčemu došlo, kdyby se nevynořil velitel 12 n. m. by bylo došlo, kdyby se byl nevynořil; kdyby nás hnali… do zákopu, byla by se většina z nás zbláznila 28 m. kdyby nás byli hnali; utekli bychom, i kdyby nám ustřelili nohy 189 m. byli bychom utekli, i kdyby byli ustřelili; ještě před půl rokem by se o to nestaral a měl by rozum 215 m. by se nebyl staral a byl by měl; zasadil… ránu, že by zabil vola 45 m. že by byl zabil; tak ještě na str. 20, 25, 26, 28, 39, 80, 140, 161, 175, 210, 211, 214, 226. — Proti slovesným vidům chybuje citát: v tom okamžiku to za námi zafičí, bubří, zapraská, hřmí 57 m. nabubří (nadme se), zahřmí. V přísudku mají býti jmenné tvary participální: byla celá třída rozptýlená 26, mé údy jsou jakoby přilepené k zemi 167, jsou pak tak polekané 199 m. polekány. Strojené jest šediviti: popelavá hodina šediví naše obličeje 57 m. činí šedivými. Kolísati se je zvratné sloveso; artilerák kolísá 38 m. dělostřelec je na vahách; všecko kolísá 48 m. všecko se kymácí. Nesprávné vazby slovesné jsou: k tomu potřebuješ přípravu 73 m. přípravy; měli by být používáni k orání 151 m. mělo by se jich používati; přejeme si jen dožít tady konec války 186 m. dožít se konce. Překladatel píše ‚útočit s ručními granáty‘ 86, ale zase ‚(vítr) přináší sebou… pach krve‘ 104 m. s sebou. Nedbá rozdílu mezi jich a jejich: jdou pod jich tíhou jako hrbatí 104 m. jejich. Předložek vůči, k vůli užívá o neživých bytostech, vůči jejich ohromné tíži jsou naše ruce stebélky slámy 218 m. naproti, vzhledem k; dostane člověk k vůli tomu vztek 151 m. proto; jde ještě jednou k vůli tomu ven 207. Lhostejný = netečný, nevšímavý, nedbalý; je docela lhostejné 19 m. na tom nezáleží; utéci, zcela lhostejno kam 56 m. jedno.

Ani pravopisně není kniha bezvadná. Rozděluje spřežky příslovečné: tak se aspoň jednou do syta nažerem 11 m. dosyta najíme; by ti mohlo přijít na nic 19; jdou na slepo 37; vklopýtáme tam po tmě 58; kolem dokola 98, 99; ale za to budete mít koňskou nohu 202; máme jen normální oheň, tak že můžeme spravovat zákopy 105. Překladatel píše též: L. se ptá, jest-li tam bydlí 117 m. zdali. Naopak spojuje nakonec 45, 77, před půlrokem 215; že se vznesu k nebesům, jakobych měl… dva balony 79; vypadá to tak, jakoby každá díra byla naplněna 98. Čteme zde také: sjede nejdřív Himmelstosse 77 m. zjezdí; do destiček 198 m. deštiček; vztýčí se 94 m. vztyčí; čtyři svazy Schopen[40]hauera 25 m. Schopenhaura. Nemá být vokalisována předložka ve spojeních: ve svém, ve svých 49, 81, 84, 92, 147; ke svým 190. Počáteční písmena jsou chybně: Křížová cesta 99, se sotva lišíme od křováků. Také proti interpunkci je chyb dosti; viz str. 15, 24, 26, 26, 59, 63, 81, 99, 104, 133, 135, 145, 153 a j. — Rušivá chyba tisková je na str. 150: (opálová modř) přilétá od okraje lesíka a těrkuje zeleň m. tečkuje, kropí.

Kniha tak rozšířená, jako je »Na západní frontě klid«, má nemalý vliv na jazykovou praxi širokých vrstev. Proto jsme věnovali jejímu rozboru větší pozornost. Kazů je dosti a mnohé jsou zaviněny chvatem, s jakým bylo překládáno. U nás je překladového původu značná část literatury dodávané knihkupeckým trhem. V poslední době se zase množí překlady děl jednajících o válce; náměty z války jsou oblíbeny i na jevišti. Proto bylo třeba zaujmouti stanovisko k otázkám naskytujícím se při převodu takových děl. V referátech o Remarquovi jsme několikrát čtli, že překlad je »zdařilý«, »výborný«, »mistrný«. S těmito epithety by se u nás mělo zacházeti s větší šetrností.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 2, s. 36-40

Předchozí „Ale dejte mi pokoj!“

Následující Z kanceláře Slovníku jazyka českého