Časopis Naše řeč
en cz

O koordinaci českého a slovenského názvosloví z hlediska teorie i praxe

Jaroslav Kuchař

[Články]

(pdf)

-

Náš časopis přinesl již zprávu o novém, politicky důležitém úkolu české a slovenské jazykovědy: cílevědomě posilovat koordinaci českého a slovenského odborného názvosloví, zejména nověji vytvářeného a dotvářeného.[1] Toto úsilí se realizuje nejrůznějšími cestami, z nichž ne všechny jsou širší veřejnosti obecněji známé: jmenujeme tu zvláště koordinaci názvosloví ve všech vydávaných zákonech a zákonných směrnicích, koordinaci názvoslovných norem ČSN, názvosloví některých oborů vědních apod.; po stránce teoretické slouží tomuto úkolu také celostátní Československý terminologický časopis vydávaný v Bratislavě (v roce 1964 vychází již třetí ročník).[1a]

Jedním z dílčích projevů této snahy je také vydání Česko-slovenského vojenského slovníku,[2] třebaže původní podnět k jeho zpracování vzešel vlastně z jiné situace: Teprve v posledních letech, kdy se začaly pravidelně vydávat vojenské řády a předpisy též v jazyce slovenském, uskutečnily se totiž směrnice, dané už v Košickém vládním programu, o postavení slovenštiny jako druhého služebního jazyka armády rovnocenného češtině. Pro tuto novou funkci spisovné slovenštiny bylo ovšem nutné její vojenské názvosloví uspořádat, sjednotit, doplnit chybějícími výrazy, zvláště z oboru novodobé vojenské techniky, organizace apod., a všestranně je přizpůsobit dnešnímu stavu armády (nezapomínejme, že poslední oficiální úpravy slovenského vojenského názvosloví — za Slovenského státu — byly odrazem zcela jiné doktríny a tendencí izolacionistických). Ovšem už při tomto novém dotváření slovenského vojenského názvosloví a při jeho normalizaci se nutně musely projevit — a také se projevily — tendence a prvky sbližující je s názvoslovím českým, takže recenzo[2]vaný slovník již (v předmluvě) zásadu o co největší shodě programově vytyčuje. Že k této progresívní tendenci vedla mimo jiné i sama specifičnost vojenského vyjadřování, jehož se — v obou národních variantách — užívá vlastně na celém území ČSSR (a to jen podle národní příslušnosti mluvčích), je samozřejmé.

Máme tedy před sebou výsledek cílevědomé koordinace názvosloví v obou jazycích v začáteční vývojové etapě a můžeme si na něm ukázat některé problémy této koordinace i cesty, které budou asi nejschůdnější. Je především zřejmé, že je značný rozdíl v možnostech koordinace názvů nových, nebo alespoň novějších, a názvů, které jako celek nebo svými prvky pevně tkví v slovní zásobě obou národních jazyků. Pro soubor vojenského názvosloví, jak nám je „Slovník“ představuje, je příznačné, že všechny vskutku nové termíny — nehledíme-li na příslušné hláskové, popř. pravopisné rozrůznění — jsou totožné. Týká se to samozřejmě především výrazů rázu mezinárodního, jako (uvádíme jen slovenské podoby) fugas, pelengátor, rádiolokátor, turbokompresorový, ale i výrazů vytvořených z prvků domácích i cizích, jako raketometník, turbovrtuľový, pretlaková kabína, elektronický umelý horizont aj., a konec konců i názvů z prvků ryze domácích, jako letovod, záznejový, bezzáklzové delo, odpaľovacie stanovište.[3] Že jsou možnosti koordinace nových názvů značně široké, ukazují také takové případy, kdy slovenský název (naslúchateľňa) byl přiblížen názvu českému (naslouchatelna), ačkoli se základ tohoto výrazu objevuje ve slovenštině řidčeji.[4]

Jestliže se v dalším výkladu soustředíme především na rozdíly mezi termíny českými a slovenskými, neznamená to ovšem, že jsou tyto rozdíly v celkovém souboru nějak zvlášť početné nebo výrazné. Jak již bylo uvedeno na jiném místě,[5] je procento odlišujících se dvojic termínů málo významné a pohybuje se v rozmezí 5 % až 8 %. Ve vysoké míře shod se odráží nejen velmi blízké příbuzenství obou jazyků, ale také skutečnost, že se i samo vojenské názvosloví — a odborné názvosloví vůbec — jako celek vyvíjelo v obou jazycích po celou [3]historickou dobu v těsných vzájemných vztazích, v rozhodujícím posledním období pak v jednotné vojenské organizaci ve společném státě.

Proto také obě varianty názvosloví zachycují naprosto shodný systém vojenských pojmů, v podstatě shodným způsobem odrážejí vojenskou realitu. Tam, kde byl tento shodný pojmový (obsahový) podklad v nedávné době porušen (událostmi, o nichž jsme se již zmínili), obnovuje nová normalizace vlastně původní stav, ovšem — vzhledem k vývoji systému pojmů — na vyšší úrovni. Přitom názvosloví slovenské sleduje již dříve vypracovaný a rozvinutý systém terminologie české. Ukazuje se to například — kromě termínů již uvedených — v rozlišení takových pojmových dvojic, jako je bojové zabezpečenie bojové zaistenie, nebo např. v terminologickém rozlišování přídavných jmen vojenský (např. vojenská hodnosť) a vojskový (např. vojskové delostrelectvo) apod.

Shoda je ovšem nejen v systému pojmů, ale také v tom, jak se tyto pojmy jazykově zobrazují, v pojmenovacích, onomaziologických strukturách, a to jak v strukturách slovotvorných, tak i v strukturách pojmenování sdružených. Příznačná je tu už ta skutečnost, že rozdíly se týkají z valné části pojmenování víceméně zastřených, neprůzračných, ať už v obou jazycích (válka — vojna, puma — bomba), nebo v jednom z jazyků (tryska — dýza). Tam, kde jde o rozdíly v pojmenováních průzračných, motivovaných, neodlišuje se — kromě výjimek — jejich pojmenovací struktura, nýbrž jen prostředky (lexikální a slovotvorné), které tuto strukturu vyplňují a které zpravidla nemají podstatný vliv na odlišné chápání pojmů, a nejsou tedy ani vážnou zábranou ve vzájemném dorozumění. V tomto smyslu se koordinace české a slovenské terminologie zásadně odlišuje od mezinárodní koordinace terminologie.[6]

Inventář těchto prostředků, slovních základů a prostředků slovotvorných, popř. i tvaroslovných, má ovšem v obou jazycích některé osobité rysy (srov. čes. topeniště — slov. kúrenisko), které je třeba při koordinaci respektovat potud, pokud jsou tyto osobité prostředky trvalou součástí spisovného jazyka a pokud jejich rozdílná normalizace není na překážku vývojovým tendencím daného pojmenovacího systému ve smyslu jeho zpřesňování a zdokonalování. Uvedené podmínky vyžadují ovšem velmi obezřetné hodnocení jazykových jevů, které bere v úvahu všechny vztahy a souvislosti, v nichž se osobité jazykové [4]prostředky vyskytují. Jde jednak o to, že spisovná slovní zásoba obou jazyků, zejména pak slovenštiny (a tím méně ta její oblast, kterou tvoří odborné názvosloví), není v četných oborech natolik ustálená, aby se v ní některé dílčí změny a úpravy pociťovaly jako nevhodné neologizování, jednak o to, že je třeba důkladně zkoumat systém pojmenování nejen v jeho statickém průřezu, ale také vzhledem k jeho dynamice, vzhledem k jeho perspektivním potřebám a vývojovým možnostem.

Z tohoto hlediska je rozhodování usnadněno, jestliže osobité prostředky (nejdříve probereme prostředky lexikální) jsou trvalou součástí slovní zásoby a v druhém jazyce nemají obdobu (nebo sice obdobu mají, ale s jinou významovou, popř. slohovou charakteristikou). Sem patří diferencované dvojice výrazů jako selhaná — zlyhávka, hřeb — klinec, mýcení — kynoženie, proklestit — prerúbať, pražec — podval, doutnák — tlejak, léčka — pasca, pěch — ubíjačka, smyčka — slučka, které koordinovat nelze. Jestliže však taková dvojice výrazů existuje alespoň v jednom z obou jazyků, a to se shodnou (nebo velmi blízkou) významovou a slohovou charakteristikou, opírají se koordinační úvahy a rozhodování o kritéria objektivně nesnadněji postižitelná, a proto tu mohou být rozmanité, někdy dosti protichůdné názory. Tak např. lze z českého hlediska považovat do jisté míry za odstranitelné tyto dvojice českých a slovenských výrazů (ve „Slovníku“ uvedené) a přijmout termín shodný se slovenským: čes. horkovzdušný — slov. teplovzdušný, čes. mošna — slov. chlebník, čes. puma — slov. bomba, čes. ráž — slov. kaliber, čes. kázeň — slov. disciplína (zvláště když je v českém právním názvosloví disciplína jinak normalizována) ap. Tu všude zřejmě převládly nad úsilím o sblížení obou názvosloví úvahy jiného rázu.

Také z hlediska slovenského jazyka by bylo jistě možné uvádět podobné příklady, v nichž mohlo dojít ke koordinaci důslednější (to mohou ovšem posoudit především slovenští uživatelé). Svědčí však o tom i některé nedůslednosti autorů slovníku: Tak český výraz protokol má na s. 72 slovenský ekvivalent zápisnica (kópia zápisnice), ale na s. 162 protokol (protokol o prevzatí a odovzdaní); českému slovesu nastražit odpovídá na s. 80 slovenské vytvoriť (vytvoriť pascu), ale na s. 103 nastražit (nastražiť pascu); český výraz zděř má slovenský ekvivalent spona, ale za zdířka je slovenský ekvivalent zdierka ap. Jistě takové diferencované dvojice, jako čes. hledí — slov. cieľnik, čes. seřídit — slov nastaviť (srov. slovenská spojení jako nastavenie upchávok nebo medzery nebo zbraně, nastavovacia dielňa, nastavovač aj.), i když jed[5]notlivé výrazy mají určitou stabilitu v obou jazycích, bude možno postupem doby sjednotit, zvláště když základy obou výrazů jsou v obou spisovných jazycích zakotveny (jde tu o jedny z mála příkladů, kdy se výrazy od sebe liší i svou pojmenovací strukturou).

Vedle těchto kritérií, která jsme již uvedli, mají svou důležitost i kritéria jiná, z nichž si zaslouží pozornosti především odstraňování homonymie výrazů. Z tohoto hlediska je třeba např. přivítat, že mnohoznačný výraz provoz, vedoucí často k nejednoznačnému a nepřesnému vyjadřování, má v slovenštině ekvivalenty dva, premávka a prevádzka, dále např. že českému výrazu praporečník odpovídá slovenský zástavník, čímž se — nepřímo — odstraňuje homonymita českého výrazu prapor (‚organizační jednotka‘ a ‚symbol‘). Patří sem také dvojice čes. strůj — slov. odenie (slov. „doslovný“ překlad strôj by vedl k nežádoucí homonymitě).[7] Je ovšem třeba, aby příslušné výrazy, které mají být ekvivalenty výrazu homonymního, byly od sebe jasně významově odlišeny. K tomu jeden příklad: český výraz rána má jednak slovenský ekvivalent rana, jednak výstrel. U všech spojení s výrazem výstrel je zkratka děl., takže by bylo možno očekávat, že jde o speciální výraz dělostřelecký; tomu však na druhé straně brání slovenské spojení krátka rana, které je rovněž opatřeno zkratkou děl., takže uživatel „Slovníku“ nemá jasné vodítko k významovému rozlišení obou slovenských výrazů.

Na druhé straně však dochází v některých slovenských názvech naopak k vytváření homonymie, někdy — vzhledem k specifičnosti vojenského vyjadřování již dříve zmíněné — až poněkud matoucí. Tak slovenské názvosloví, jak je zachyceno v „Slovníku“, nerespektuje důležitý rozdíl mezi vojákem a vojínem (má jen vojak), za čes. ranec má ekvivalenty batoh a torba, které však mají v češtině jiný význam, a českou významově rozlišenou dvojici dovolená a dovolenka, tj. povolení, vyjadřuje jen jedním slovem dovolenka. (V tomto posledním příkladě nás nesmí mýlit, že i v českém vojenském slangu se užívá výrazu dovolenka v obou významech; pro odborné vyjadřování je slovotvorné rozlišení nepochybně potřebné.) Méně závažné je, že se zavádí jen jeden slovenský výraz lietadlo za dva české výrazy, letadlo a letoun (tato česká diferencovanost se jeví v poslední době jako poněkud umělá), i že slov. seč (jako ekvivalent české zteče) svádí k poněkud jinému pojetí důležitého taktického pojmu (srov. např. slovenská spojení seč budovy, tanková seč, klamná seč, [6]popř. spojení sečná vzdialenosť, kde by mohlo dojít i k vážným významovým nedorozuměním); toto řešení bylo jistě jen prvním východiskem z nouze.

U prostředků slovotvorných je situace snazší o to, že jejich hodnota v současném slovotvorném systému spisovného jazyka a popř. jejich možnosti vývojové, vyjádřené v produktivnosti prostředků, jsou vcelku známé.

Není proto jistě na závadu sbližování terminologie české a slovenské, jestliže např. českým činitelským jménům s příponou -čí (která je ostatně dnes i v češtině neproduktivní),[8] jako závodčí, dozorčí, návodčí, odpovídají při zachování stejného základu slovenské ekvivalenty odvozené jinými prostředky (závodný, dozorný, navádzač). Na druhé straně lze zase přivítat, že došlo k vyrovnání slovotvorných slovenských podob samopalník, guľometník apod. s českými (dříve bylo guľometčík, automatčík), což je plně v souhlase s přibližně totožnou hodnotou a produktivitou přípony -ník v obou jazycích. I řešení, ke kterému autoři slovenské části „Slovníku“ sáhli u přípon -ište a isko, odpovídá zcela vývojovým tendencím slovotvorné soustavy spisovné slovenštiny:[9] dávají — ve shodě s češtinou — přednost, zvláště u nově tvořených termínů, příponě -ište (koľajište, nábojište, nákladište, nástupište, obväzište, preväzište), kdežto u několika výrazů ustálených ve spisovné slovenštině (kúrenisko, čes. topeniště) nebo v jiném odborném názvosloví (sportovní výrazy doskočisko, hádzalisko) ponechávají podobu s příponou -isko. K českému výrazu bojiště jsou pak uvedeny obě slovenské varianty bojiště i — v závorce — bojisko; k českému přepraviště jsou však obě varianty (na s. 174 je jen prepravište, na s. 67 jen prepravisko) patrně jen nedopatřením.

Ojediněle mohlo být dosaženo většího souladu slovotvornou úpravou termínů českých: např. je — tuším — dnes již zbytečné udržovat v českém názvosloví jen podobu výbušina (vedle slovenského výbušnina), která má poněkud odbornický charakter.

Jak je patrné i z recenzovaného „Slovníku“, jedním z vážných otevřených problémů koordinace českého a slovenského názvosloví v oblasti slovotvorných prostředků zůstávají rozdíly mezi českými výrazy (zpravidla dosti ostře významově rozlišenými) s předponovými dvojicemi pro- (prů-) a pře- (pří-), [7]jimž odpovídá jediná slovenská předpona pre- (prie-). Kámen úrazu je v tom, že modifikační příznaky, které dodávají slovním základům uvedené předpony, jsou pro vyjadřování natolik potřebné, že je nelze prostě vypustit (jako je tomu s příznakem deminutivnosti u jmen prostředků, kde dvěma českým příponám -dlo a -tko odpovídá v podstatě jediná slovenská přípona -dlo), a natolik slovotvorně vázané, že je lze jen s obtížemi a těžkopádně převádět v příslušná slovní spojení. Homonymie slovenských výrazů s předponou pre- se tak dostává na samu mez dorozumitelnosti, protože zahrnuje významy se znaky značně odlišnými, někdy až protichůdnými (příznak dostatečné, hojné míry totiž snadno přechází v znak míry nadbytečné, popř. i v jiné znaky, jako opakování apod.). Na tuto homonymii možno uvést řadu příkladů: české propracování a přepracování (návrhu) a naproti tomu slovenské jen prepracovanie, čes. propočet a přepočet — slov. prepočet, čes. prokreslovat a překreslovat (snímek) slov. prekresľovať, čes. prohlídka a přehlídka — slov. prehliadka, čes. propálení a přepálení — slov. prepálenie.

Tento nesoulad se ve vojenském názvosloví, jehož propracovanost a jednoznačnost je zdůrazněna specifickými funkčními potřebami vojenského vyjadřování, odráží zvlášť nepříznivě. Vedle toho jsou ovšem také příklady kontextově (v širokém slova smyslu) vázanější, a proto i méně závažné, např. čes. prosedání (letounu) a přesedání — slov. presedanie, čes. procházet (překážkami) a přecházet (mosty) — slov. prechádzať, čes. přepoustěcí (ventil) a propouštěcí (místo) slov. prepúšťací, čes. přelet a průlet — slov. prelet, čes. průkop a příkop — slov. priekop (vedle čes. překop — slov. priekop) aj.

Přes tuto více či méně závažnou disharmonii je radikálnějšího řešení, totiž záměny předpony, užito jen jednou, když česká dvojice prostřelovat a přestřelovat je vyjádřena slovenskou dvojicí prestreľovať a nadstreľovať (vedle toho je také čes. průstřel — slov. priestrel). To může být považováno za náznak řešení, které bude asi nejlépe vyhovovat perspektivním potřebám rozvoje slovenského pojmenovacího systému vzhledem k jeho vyrovnání se systémem českým. Takových vhodných řešení (někdy i starších) bychom mohli jmenovat více i z jiných oblastí, třeba ze specifické oblasti povelů: např. sjednocení povelu Nazad zbraň! z původních dvou variant, čes. Na záda zbraň! a slov. Na chrbát zbraň!, jakož i povelu Na rameno zbraň!, který zněl dříve v češ. Na rámě zbraň!

Probrali jsme poněkud podrobněji rozdíly v českých a slovenských vojenských termínech nikoli proto, abychom kriticky hodnotili některé postupy užité [8]v recenzovaném „Slovníku“, ale spíše z toho důvodu, abychom naznačili některá důležitější kritéria koordinace názvosloví v obou jazycích.

Zbývá ještě zmínit se dodatkem o lexikografické stránce „Česko-slovenského vojenského slovníku“. „Slovník“ neuvádí vojenské názvosloví v plném rozsahu, jak je dnes již zachyceno v četných lexikografických dílech, zejména ovšem ve speciálních slovnících rusko-českých, popř. i ve vojenském slovníku česko-ruském,[10] zpracovaných MNO. Je tu na 350 stranách jen uvážený výběr asi 25 000 důležitějších termínů ze všech vojenských oblastí, zejména se zřetelem k novější vojenské technice (přesto tu však některé závažné novinky, zejména z oblasti raketové techniky, chybějí). Tento výběr není speciálně zaměřen k diferenční charakteristice českých a slovenských názvů, nýbrž jen k důležitosti a frekvenci jednotlivých termínů, není to tedy jen slovník diferenční, nýbrž obsahuje i termíny shodné v češtině i slovenštině (někdy v míře poněkud abundantní).

Specifický ráz „Slovníku“, daný jeho zaměřením k dotvoření souboru slovenského vojenského názvosloví v koordinaci s názvoslovím českým, je vyjádřen i v jeho způsobu zpracování: řazení termínů (nebo spíše termínových hesel) je abecední, termíny se uvádějí bez definic a bez výkladů, jen zřídka se zkratkou příslušnosti k určitému vojenskému oboru; je to podstatný rozdíl od způsobu, jakým se zpracovává názvosloví např. v názvoslovných normách ČSN, vydávaných Úřadem pro normalizaci, v nichž ovšem převažuje funkce normalizace (technické) terminologie (tu v daném případě nahrazují vojenské řády a předpisy). Vedle toho plní však „Slovník“ i jiné informativní úkoly pro české a slovenské čtenáře (zejména vzhledem k nedostatku slovníků slovenských a česko-slovenských) a také úkoly rázu mluvnického a pravopisného (v úvodu je podán stručný přehled hlavních mluvnických, slovníkových i pravopisných znaků slovenštiny ve srovnání s češtinou).

Bohaté zkušenosti vojenských odborníků z lexikografické práce, počínající již vydáním „Malého vojenského slovníku“,[11] našly svůj výraz i v tomto díle. Bylo by snad ještě užitečné, kdyby některé skupiny důležitých vojenských termínů — máme na mysli zvláště názvy jednotek, vojenských hodností a povely — byly shrnuty v přehledných tabulkách na konci knihy, i když jsme si [9]vědomi, že právě v těchto skupinách názvů — až na zmíněné výjimky — podstatné rozdíly mezi češtinou a slovenštinou nejsou.[12]

Cílevědomá snaha o koordinaci českého a slovenského názvosloví proniká dnes již do mnoha vědních, technických i společenských oborů, nové české i slovenské termíny se již do značné míry vytvářejí právě s tímto zřetelem. Není náhodou, že příslušníci naší armády (ovšem za spolupráce s odborníky jazykovými) svým „Slovníkem“ jako jedni z prvních nastoupili tuto cestu; jejich práce a zkušenosti mohou být dobrým poučením i pro odborníky jiných odvětví.


[1] J. Bělič, Perspektivy rozvoje české jazykovědy, Naše řeč 35, 1962, s. 269, a zpráva o soustředění terminologických prací v témže čísle, s. 106.

[1a] Viz o něm podrobnější zprávu v tomto čísle na str. 52n.

[2] Vydalo ministerstvo národní obrany, Praha 1962, 350 stran; slovník má vnitřní značku Škol-51-26, je však určen i širší veřejnosti.

[3] Další příklady je možno najít v článku K. Richtra, České a slovenské vojenské názvosloví, uveřejněném v Československém terminologickém časopise I, 1962, s. 129.

[4] Slovník slovenského jazyka, vydávaný Slovenskou akademií věd, charakterizuje např. (v III. díle, 1963) sloveso poslúchať ve významu ‚vnímat sluchem‘ jako zastaralé a sloveso naslúchať (díl II, 1960) jako knižní; také starší vojenský termín slyšitelnost má v recenzovaném vojenském slovníku slovenský ekvivalent počuteľnosť.

[5] Odkazuji tu na diskusní příspěvek K. Richtra na bratislavské konferenci o spisovné slovenštině, publikovaný ve sborníku Jazykovedné štúdie VII, Bratislava 1963, s. 190n.

[6] Srov. mou odpověď na otázku k V. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Sofii Jaké jsou problémy koordinace terminologie v slovanských jazycích? ve sborníku Slavjanska filologija I, Sofie 1963, s. 287n.

[7] Srov. již výše citovaný (v pozn. 3) článek Richtrův.

[8] Srov. práci M. Dokulila, Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, Naše řeč 39, 1956, s. 142, kde se zjišťuje, že se nové názvy příponou -čí dnes již netvoří.

[9] Srov. např. J. Horecký, Slovotvorná sústava slovenčiny, 1959, s. 129, a článek F. Buffy, Slová na -isko, -ište v spisovnej slovenčine v čas. Slovenské odborné názvoslovie 6, 1958, s. 129—132.

[10] Vojenský česko-ruský slovník, Praha 1959.

[11] Malý rusko-český a Malý česko-ruský vojenský slovník, oba Praha 1952; srov. o nich Naše řeč 36, 1953, s. 301n.

[12] Kritické připomínky k způsobu zpracování „Slovníku“ má ve své recenzi O. Uličný, Čs. terminologický časopis 2, 1963, s. 367.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 1, s. 1-9

Předchozí Miloslava Knappová: Těreškovová, nebo Těrešková?

Následující Alexandr Stich: Neúplné (eliptické) věty v publicistických projevech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1