Z knih, časopisů a novin
František Cuřín, Františka Havlová
[Posudky a zprávy]
-
Kniha o vojenském stylu
Pro příslušníky naší lidové armády vydali Karel Richter a František Švarc drobnou jazykovou a slohovou příručku o vojenském jazyku a stylu.[1] S úkoly, které má příručka plnit, a s cíli, které autoři sledovali, seznamuje čtenáře jednak poznámka úvodní, [295]jednak závěrečná. Podle předmluvy je úkolem knihy „odpovědět na základní otázky týkající se stavby spisovného jazyka, hlavně na otázky slohu vojenských jazykových projevů, ukázat, jakých prostředků se v nich užívá, a posoudit jejich vhodnost“ (s. 3). Podle doslovu však vedle toho autoři v knize ještě chtěli „snést poznatky týkající se odborného stylu a ukázat, do jaké míry platí i pro vojenský odborný styl, (a) objasnit jevy, které jsou příznačné jen pro odborný styl vojenský“ (s. 63).
Celým svým uspořádáním i způsobem výkladu je kniha zaměřena k splnění úkolu prvního. Podává elementární a přístupné poučení o jazykových prostředcích spisovných i nespisovných a stylisticky je hodnotí. Jádrem příručky je výklad o výběru a způsobu využití slov, slovních druhů a tvarů (s. 9—31) a o stavbě věty (s. 32—59). Úvodem k němu je stručné poučení o jazyce a slohu (s. 5—8), shrnutím pak kapitola Spisovnost a nespisovnost ve vojenském odborném stylu (s. 60—62). Ve většině kapitolek autoři podávají nejprve stručné poučení o probíraném jevu, popř. připojují jednoduchou definici a stylistické poznámky k jevu, a nakonec rozebírají a posuzují některé zvláštnosti vojenského jazyka. U čtenářů obvykle předpokládají raději jazykovědných znalostí méně než více; proto se v knize objevuje dost často poučení i o jevech, které jsou běžně známé nebo v nichž se chyby obvykle nedělají (např. výklad o tom, co je číslo podst. jmen, s. 16, o vyjadřování minulosti, s. 28 aj.). Podrobněji se autoři rozepisují o těch jevech, kterých se ve vojenském jazyce užívá běžně, ale nesprávně. Opírají se přitom o bohatou a zajímavou excerpci z vojenských dokumentů a knih a často podrobnějším rozborem jednotlivých dokladů odůvodňují, proč nelze některé prostředky pokládat za spisovné. Někdy však nezaujímají stanovisko dost jasné, nebo hodnotí mírně, např. při výkladu o užívání 1. pádu (typ Skupina se přesune z Loučná hora do Klášterec, s. 21),[2] o užívání infinitivu (s. 24), o některých případech opisného trpného rodu (s. 31) apod.
Obšírnější výklady jsou věnovány stavbě věty. Tu jde častěji než ve výkladech o slovech a tvarech o věci aspoň materiálově nové. Jsou tu poměrně veliké stati o větách jednočlenných, o pořádku slov, o vyjadřování jmenném a slovesném apod. Tyto části jsou pro daný účel vcelku dobře zpracovány a mohou být vojenským čtenářům prospěšné.
Je škoda, že autoři nikde souhrnně nepodali výsledky svého zkoumání otázek, o nichž mluví v doslovu (poměr stylu vojenského k odbornému stylu vůbec a jevy příznačné jen pro vojenský styl). Jed[296]notlivá pozorování jsou roztroušena po celé knize a čtenář si z nich ucelený obraz těžko sestaví. Závěrečná kapitola o spisovnosti a nespisovnosti ve vojenském odborném stylu mluví především o prostředcích nespisovných. Většinu z nich je možno zařadit do dvou skupin: jsou to jednak zbytečné rusismy, které vnáší do vojenského jazyka velmi často „povrchní znalost ruštiny a neodpovědný vztah k našemu spisovnému jazyku“ (např. nespr. pozorování za bojovou čárou místo pozorování bojové čáry, nespr. zapracovat ustanovení do směrnic), jednak slangové výrazy vzniklé zvláště komolením a zkracováním slov (dělvo = dělostřelectvo, koupostroj = koupací stroj).
I při svém nevelkém rozsahu může kniha sloužit dobře jako základní poučení v prostředí, které má některé zvláštní požadavky na jazyk (stručnost a přesnost, potřeba vyhnout se nedorozumění v bojových podmínkách atd.). Autoři mají pro tyto požadavky porozumění, ale správně odmítají snahy omlouvat jimi i chyby plynoucí z neznalosti. Jsou si totiž dobře vědomi toho, že právě i vojenské prostředí v naší společnosti má vychovávat k odpovědnému a uvědomělému vztahu k národnímu jazyku.
Fr. Cuřín
Studie o jazykové charakteristice postav v díle Vl. Vančury
Jako 5. svazek studií Vyšší pedagogické školy v Brně vyšel sborník nazvaný O literatuře (vyd. Státní pedagogické nakladatelství v Praze 1958). Vedle vlastních příspěvků literárněvědných (o vztahu Nerudovy poezie k folklórní slovesnosti píše B. Beneš, na způsob, jakým zpracovával Jirásek literární prameny pro své Staré pověsti české, ukazuje Josef Veselý, náboženské prvky v básnické tvorbě J. Wolkra sleduje A. Hájková, o vzniku a vývoji mravoučné četby pro mládež píše Fr. Tenčík) je do sborníku zařazena i obsáhlá studie O jazykové charakteristice postav v díle Vladislava Vančury. Napsal ji Zdeněk Kožmín, který o Vančurově jazyce a stylu psal téměř současně i jinde, např. v Zlatém máji 1957 („Jazyk fantazie a zákona“), v Českém jazyce 1958 („Sloh Vl. Vančury“), v Kultuře 1959 (o vydání Zbraslavské povídky o opatu Martinovi: „Vančura neznámý“). Je tedy Vančurovo dílo zřejmě v popředí pracovního zájmu tohoto mladého vědeckého pracovníka.
Kožmínova studie má kromě úvodu tři kapitoly: „Jazyková charakteristika a její druhy“, „Využití jazykové charakteristiky v jednotlivých dílech“ a „Úloha jazykové charakteristiky v umělecké výstavbě [297]postav“. Úvod má pouhé dvě stránky, ale kromě vymezení vlastního cíle práce pokouší se naznačit i zhodnotit dosavadní práce o řeči literárních postav. Toto zhodnocení muselo pak dopadnout velmi zjednodušeně, ba zkresleně a mohlo by zmást čtenáře, který není aspoň trochu zběhlý v literatuře o jazyku a stylu literárních děl. Kožmín jmenuje z těch, kteří se zabývali podobnými otázkami, pouze Mukařovského, Doležela a Timofejeva a prostě konstatuje, že metodě Mukařovského prý „chybí důslednější zřetel jak k ideové výstavbě, tak k ostatním složkám uměleckého výtvoru“ (zdá se tedy, že nové studie Mukařovského nečetl), Doležel prý v studii o řeči postav v románě J. Otčenáška Občan Brych „nedošel k poznání systému, nýbrž k pozitivistické klasifikaci“ (neříká, bohužel, jakého systému — patrně neuznává dílčí specifické práce) a teorie literatury, kterou Kožmínovi zastupuje pouze Timofejev, „dospěla k pozoruhodným poznatkům nebo spíše plodným podnětům“ (mělo být ovšem alespoň stručně řečeno k jakým). Bývá sice paušální odsuzování znakem mladistvých pracovníků, ale na druhé straně kdo chce dnes pracovat o tak složité problematice, musí se lépe seznámit se soudobou vědeckou situací. Zkresluje-li ji pak ve sborníku určení pedagogického, je to tím povážlivější.
Úkol své práce si vymezil Z. Kožmín asi takto: Chce svým rozborem přispět k poznání vztahu mezi postavou uměleckého díla a jejím jazykem, k němuž se snaží dojít teorie literatury „především analýzou uměleckých postupů při výstavbě postav“, rozborem jazykových projevů těchto postav. Chce odpovědět na otázku, „proč jedna postava mluví tak a druhá jinak, anebo proč naopak mezi projevy postav není podstatného rozdílu“. Nechce se přitom opírat o dosavadní „kategorie tradiční lingvistiky (sic!)“ jako »řeč přímá«, »polopřímá« apod. — což ovšem „tradiční lingvistika“ nenazývá „kategoriemi“ —, ani o literárněvědné pojmy »monolog« a »dialog« — to však jsou i důležité „pojmy“ právě lingvistické (cožpak se vyskýtá dialog jen v literatuře?) —, nýbrž pokouší se hledat nové přístupy k řešení stylistické problematiky umělecké řeči. Domnívá se, že svého cíle dosáhne, když bude „osvětlovat různé typy jazykových charakteristik a určovat jejich funkci v celkové umělecké výstavbě díla“. Autor je si vědom, že udělal-li východiskem své práce jazykovou charakteristiku, nemůže být jeho práce jen lingvistická, že to znamená přihlížet k tématu díla, k ideovému hodnocení postav a k mnoha složkám, které patří do oblasti literární teorie a literární vědy.
Jazykovou charakteristikou rozumí autor „tu součást umělecké výstavby postav, která jazykovými prostředky postav samých charakterizuje jejich vnitřní svět i vnější rysy, jejich vztah [298]ke skutečnosti i k celku díla“. Tato charakteristika pak může být buď přímá, jestliže postava sama svým způsobem jazykového vyjádření prozrazuje své záměry, sklony, vztah ke skutečnosti apod., nebo nepřímá, když je projev jedné postavy popisován nebo hodnocen projevem postavy jiné. Vyjadřuje-li charakteristika (přímá i nepřímá) neproměnné, stálé rysy jazykového vyjadřování postavy, pak je tato charakteristika konstantní. Vystihuje-li zvláštnosti projevu v určité situaci, vzniká charakteristika situační. Dále rozeznává autor jazykovou charakteristiku individuální nebo kolektivní, podle počtu charakterizovaných osob (tento „typ“ charakteristiky pokládáme za vytvořený mechanicky, poněvadž pouhý fakt, že jde o vyjádření jedné osoby nebo osob více, nemůže vytvářet zvláštní druh jazykové charakteristiky; rozdíl je pouze mluvnický, nikoli stylistický). Promlouvá-li osoba jazykem určité skupiny, jde o charakteristiku typologickou, projevuje-li se určitým slohovým útvarem (nejčastěji dopisem), jde o charakteristiku slohově druhovou. Složitější je výklad charakteristiky kontextové („která charakterizuje postavy včleňováním do autorské řeči nebo která vytváří společné jazykové znaky u více postav“) a mimokontextové (která jednotu kontextu záměrně porušuje, která „vyčnívá“ z kontextu) a charakteristiky typově individualizační (která představuje úhrn a systém všech charakteristik užitých při výstavbě literární postavy). Zde může docházet víc k dohadům než k jasné a přesné klasifikaci (nekritizujeme zde ani stránku terminologickou, dosti libovolnou; např. neužívá ustáleného termínu žánrový, termínu typologie užívá nezvykle, není mu jasný rozdíl mezi dialektický a dialektologický ap.). Výklad o druzích jazykové charakteristiky uzavírá autor souhrnným výkladem o charakteristice autora nebo vyprávěče.
V třetí části své práce probírá autor v chronologickém pořadí knihu za knihou, ať jde o povídku, román, nebo drama, a ukazuje, kterých druhů jazykové charakteristiky Vančura užívá. Množství krátkých výňatků z textu (škoda, že Kožmín neuvádí stránky citátů, aby se daly snadno nalézt a zkoumat v širším kontextu, neboť izolované citáty ztrácejí leckdy na ceně) neusnadňuje představu o jazykovém a stylistickém umění Vančurově, k jehož pochopení chce Kožmín přispět. Chronologický postup sice usnadňuje pochopit určitý vývoj v užívání jednotlivých druhů jazykové charakteristiky, na druhé straně však vede přirozeně pouze k uvádění typických příkladů a neumožňuje zkoumání vzájemného vztahu těchto charakteristik. Okolnost, že každý druh jazykové charakteristiky může být zároveň i několika jinými druhy, ukazuje na složitost Vančurova vyjádření. Autor sám cítí, že jednotlivé druhy jazykových charakteristik, tak jak je apriorně definoval v druhé části práce, nedostačují k tomu, aby ob[299]jasnily zvláštnosti Vančurova vyjadřování, a proto často užívá dalších určení, která znamenají subjektivní hodnocení jazykového vyjádření postavy: „V povídce Usmívající se děvče najdeme charakteristiky méně diferencované, zato v Brusiči nožů, příběhu tuláků, jsou přiléhavé a peprné… Stejně živé charakteristiky, většinou typologické, najdeme v Dobré míře. Řezník Kabrhel tu říká povýšeně cikánovi … Cikán je charakterizován slovy, která by na to rád řekl…“ (s. 139).[3] Určení zajímavý, živý, střízlivý, mnohomluvný, vulgární jsou v Kožmínově studii dosti častá, vzbuzují sice v čtenáři více nebo méně určitou představu, ale z hlediska vědeckého rozboru neříkají o individuálním stylu Vančurově mnoho. I jinak hodnotí Kožmín jazyk postavy někdy subjektivně. Např. na s. 115: „Lékař … je však individualizován touto slovní hříčkou: ‚Dosti‘, řekl, ‚jsem hotov a nechci čekati, až si ještě Josefína zlomí ruce, když jimi lomí‘. Významová hra sloves zlomit a lomit mluví o lékařově bodrosti, o snaze rozveselit nemocné, ale zároveň zůstává dosti drsná, lékařsky věcná“. Takových slovních hříček najdeme však u Vančury mnoho, pronášejí je nejrůznější lidé, u nichž se nedá mluvit o lékařově bodrosti. Ostatně Kožmín sám cituje jednu z „Konce starých časů“: „No, ale pistoli nemusel vytáhnout, to se moc nevytáh, takhle se vytahovat.“
Na několika místech mluví Kožmín o biblickém patosu Vančurova jazyka. Nechci popírat, že někde jde skutečně o vliv jazyka bible na jazyk Vančurův (místo, které uvádí Kožmín z „Obrazů z dějin národa českého“ na s. 98, je průkazné, ale jde o kázání, které je tak vědomě zaměřeno; ostatně stopy biblického jazyka můžeme hledat stejně u Jiráska jako u Olbrachta a jiných), ale zdá se mi, že je tento vliv přeceňován; je to doznívání názoru o barokním jazyku Vančurově.
Čtvrtá část studie, „Úloha jazykové charakteristiky v umělecké výstavbě postav“, netýká se ani tak stylistiky, jako spíše literární teorie. Mluví o Vančurových postavách a jejich vztahu ke skutečnosti, o způsobu Vančurova utváření postav a o jazykové charakteristice v celkové výstavbě postav. I zde užívá autor velmi často spíše povšechných a často opět subjektivně hodnotících výrazů než přesných termínů vědeckých (srov. např. na s. 172: „Jsou to hrdinové plnokrevní a nezjednodušení, plní humoru i drsného sarkasmu, ale vždycky úchvatně lidští a opravdoví“).
Celkem lze říci, že otázky, jimiž se studie Kožmínova zabývá, jsou velmi složité. Zdá se, že by studii bývalo prospělo, kdyby se byl autor omezil na rozbor jedné nebo dvou knih pro Vančuru charak[300]teristických, aby mohl podrobněji ukázat, čeho lze získat pro vědecké poznání Vančurova jazyka a stylu studiem jazykových charakteristik. Toto studium nemusí být neplodné a může přinést aspoň v něčem nový pohled na způsob Vančurova stylistického vyjadřování, bude však třeba ještě dalších studií z jiných hledisek a s jiným metodologickým přístupem, abychom si učinili přesnější obraz o Vančurově stylistickém umění. Závěr, který si čtenář po přečtení Kožmínovy studie učiní, že totiž různé postavy jsou u Vančury jazykově různě charakterizovány, je zcela jiný, než ke kterému dospěl např. Karel Horálek ve studii „K problému takzvané autorské řeči v epické próze“ (Sborník slavistických prací filologické fakulty University Karlovy, Praha 1958). Horálek zde ukázal, že je právě pro Vančuru příznačné stírání rozdílů nejen mezi jazykem autorského textu a řečí zobrazovaných postav, ale i mezi řečí jednotlivých postav.
Až po „Rodinu Horvatovu“ jsou Vančurovy prózy po jazykové stránce přibližně v jedné rovině (i „Obrazy z dějin“); pronikavější zlom nastává právě v „Rodině Horvatově“; a to souvisí s cestou, po které chtěl Vančura jít dál a po které už jít nemohl.
Fr. Havlová
[1] Nadporučík Karel Richter a kapitán František Švarc, Vojenský jazyk a styl, Naše vojsko, Praha 1957, stran 64.
[2] Podrobněji o tomto jevu psal Karel Richter v článku Nominativ ve vojenském odborném stylu, Naše řeč 41, 1958, s, 191n.
[3] Zdůraznění kurzívou zde i dále je ode mne, Fr. H.
Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 9-10, s. 294-300
Předchozí Rd (= Redakce): Vyšel I. díl Slovníku spisovného jazyka českého
Následující František Váhala: Z našich časopisů a novin
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1