Slovník textilního slangu

Jarmila Bachmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

K řadě nejrůznějších prací o slangu, materiálově i teoreticky orientovaných,[1] se nedávno připojil slovník věnovaný slangu textilnímu.

Jiří Cihlář[2] je autorem publikace Jak se dříve mluvilo v textilních továrnách (68 s.), kterou v roce 1999 vydal OFTIS, s. r. o., a Městské muzeum v Ústí nad Orlicí. Je v ní shromážděno na 2 500 výrazů z profesní mluvy především starších lidí pracujících v textilním průmyslu v první polovině 20. století, tedy ještě v době před znárodněním průmyslu, kdy existence menších soukromých továren vytvářela předpoklady pro bohatou lexikální diferenciaci. Materiál je tedy neobyčejně bohatý. Obdivuhodná je i skutečnost, že sběr byl proveden (za přispění studentů Střední průmyslové školy textilní v Ústí nad Orlicí) na velmi rozsáhlém území, ve většině bavlnářských závodů existujících na počátku padesátých let především v severočeském a slezském pohraničí, řada dokladů však pochází i odjinud (z Chodska, Kdyně, Humpolce, Jihlavy, Brna apod.), takže [212]výsledný soubor reprezentuje textilní slang prakticky celého dnešního Česka. Je roztříděn na devět věcněvýznamových oddílů:

1. Názvy osob, 2. Názvy pracovních prostorů a jejich zařízení, 3. Názvy strojů, 4. Názvy částí textilních strojů, 5. Názvy nástrojů a pracovních pomůcek, 6. Názvy pracovních činností a úkonů, 7. Názvy materiálů a výrobků, 8. Ostatní názvy z textilní výroby, 9. Názvy z ručního předení a tkaní.

Ty se dále člení na pododdíly (Předení, Tkaní, Úpravna, popř. i další). Z charakteru textilní výroby vyplývá, že nejobsáhlejší jsou soubory týkající se předení a tkaní, množství teritoriálně diferencovaných synonym (tautonym) je typické především pro pojmenování textilních strojů a jejich součástí. V rámci pododdílů jsou jednotlivá hesla řazena abecedně, toto řazení však není dodržováno při zpracovávání synonym. Ta se uvádějí vždy u abecedně prvního z celé synonymické řady, a to buď ve výčtu za sebou po čárce (jako např. k heslu kroužek jsou přiřazena slova laufr, maršrink, ouško, rinklaufr, ringlojfr ‚běžec‘ – s. 24), nebo jako samostatná hesla s výkladem významu a lokalizací (po hesle dekdublér následují hesla dublmašina, dublovačka, finis/š/ér, hodinovka, kérštreka, kremplštreka, protahovačka, štreka, štrekmašina, viklmašina ‚protahovací stroj‘ – s. 13). V těchto výčtech synonym by však neměla společně stát podstatná jména a slovesa (např. apšnajt, apcuk, /v/opcůk, sundavat ‚sundání, -at potáče z vřeten‘, andrchovat, antrágovat, cvrkat, gravink, přismolovat, smolit ‚přisukovat (posukování)‘ – s. 39).

Jak jsme se již zmínili, je u všech zachycených slov za výkladem významu důsledně uváděno místo jejich výskytu, takže uživatel tak získává cenné informace i z pohledu jazykovězeměpisného. Pokud se však jedná o vícečetné synonymické řady, je někdy dost obtížné příslušný výraz správně lokalizovat, zvláště tehdy, nelze-li k tomu dospět ani pouhým „odpočítáváním“ daných možností (cvirnšpule, ketšpule, konus, kónusovka, kops, krajcšpula/e/, křížková špule, lejkasna, plechy, špalky, špule, šusšpule – ‚druhy cívek‘ Šumperk, Šumperk, Krkonoše, Bruntál, Krkonoše, Krkonoše, Krkonoše, Liberec, Krkonoše, Krkonoše, Krkonoše – s. 38).

V úvodu publikace autor charakterizuje postavení slangu v rámci národního jazyka, podmínky jeho vzniku a užití. Zmiňuje se o historii předení a tkaní obecně i o vývoji této výrobní činnosti na našem území.

Ačkoli cílem této studie není jazykový rozbor slangových slov z oblasti textilu, jak autor poznamenává na s. 51, v závěrečné části práce uvádí přehled způsobu jejich tvoření, s ohledem na působení němčiny v prostředí národnostně smíšeném, a zmiňuje se o vlivu místních nářečí. Ten se však, podle mého názoru, v slovníkové části promítá leda do „moravského“ zakončení substantiv (typu špula, kisňa) a nářeční rysy se výrazněji projevují jen v souvislejší ukázce profesní mluvy z Frýdku v příloze. Shromážděné lexikum však představuje velice bohatý materiál dokumentující nejrůznější typy tvoření slov. Slangové výrazy se derivují běžnými derivačními sufixy (dublovačka, hodinovka, hajmanka, podbidelnice, podbidelníček, podbidelník, piclák apod.), typické jsou složeniny (šucplechy, šponrám, fuslágr, dvoucilindrovka vedle dvoucilindrová mašinka, štanglovka vedle štanglová mašinka a jejích dalších synonymních názvů žakármašina a žakárka). Dvojslovná pojmenování (typu fajnštychová mašina ‚jemný pletací stroj‘, galovací stádlo ‚galovací stojan‘, křížková špule ‚druh cívky‘) jsou řídká a vyskytují se obvykle vedle výrazů univerbizovaných. Typické jsou názvy expresivní, metaforické (kruťák ‚ždímací stroj‘, houpačka ‚kartáčovací stroj‘, kačena ‚podávací zařízení‘, kalhoty ‚rozdělovací ústrojí na dopravníku potrubí‘, policajt ‚zarážka‘ apod.).

[213]Je rovněž zajímavé, že při tvorbě pojmenování se uplatňovaly nejrůznější motivační aspekty. Tak např. spisovný termín podnožka/podnožky má slangové názvy brdíčka, fisna, fushe/j/bl/e/, habry, podníška, podnůšky, trajba, trajta, trit/e/ – s. 26, termínu vratidlo odpovídá slangové bám, baum, grunval, ket/n/bán, ketnbaum, ketnválec, poun, sojnválec, še/í/rvá/ó/l, trám, vál, várnválec, vendajs, vintajzna, vratník, zbožník – s. 28.

Gramatická charakteristika heslového slova se neuvádí, ve většině případů uživatel nezaváhá. Laik „netextilák“ (a Čech) však může znejistět třeba při tvorbě genitivu u výrazů jako excentrvele ‚výstředníková hřídel‘, vulfárňa ‚oddělení čechracích strojů‘ nebo při určování rodu subst. typu cimeraj, kameraj, špuleraj.

Příloha pak obsahuje několik textiláckých písní (včetně notového záznamu), vyprávění, anekdoty, úsloví a záznamy pracovních rozhovorů a příkazů mistrů. Publikace je opatřena německým resumé.

Způsob věcněvýznamového detailního řazení svědčí o autorově důvěrné znalosti textilní výroby, bez níž by materiálově tak obsáhlé dílo nemohlo vzniknout. Při možném dalším vydání by uživatelé jistě ocenili, kdyby byl slovník ještě doplněn abecedním rejstříkem hesel, který by usnadnil práci s ním (např. při činnosti jazykověporadenské).

Přes tyto drobné připomínky víceméně zpracovatelského rázu si tohoto slovníku textilního slangu vysoce cením. Materiálovou bohatostí i šíří zkoumaného teritoria nemá v této oblasti konkurenci. Představuje jedinečný a s odstupem času již nepostižitelný soubor slangového výraziva, které neoddělitelně patří k jedné etapě vývoje textilního průmyslu v našich zemích. Ve své kompletnosti pak poslouží nejen lingvistům-specialistům zabývajícím se slangy, slovotvorbou a problematikou mezijazykových kontaktů, ale cenné poučení přinese i všem uživatelům, kteří se blíže zajímají o naši mateřštinu.

---

[1] Z těch nejobsáhlejších připomeňme např.: J. Hubáček, Malý slovník českých slangů. Profil, Ostrava 1988; P. Ouředník, Šmírbuch jazyka českého, Ivo Železný, Praha 1992 (recenze R. Blatné v NŘ 76, 1993, s. 98–100); J. Suk Několik slangových slovníků, Inverze, Praha 1993 (recenze H. Konečné v NŘ 79, 1996, s. 147–150). Slangu a argotu jsou věnovány konference organizované od r. 1977 Ped. fakultou Západočeské univerzity v Plzni (sborník přednášek zatím z poslední VI. konference vyšel v r. 1998).

[2] PhDr. Jiří Cihlář, CSc., nar. v r. 1927, působil po mnoho let jako profesor češtiny a dějepisu a zástupce ředitele gymnázia ve Vysokém Mýtě, později jako ředitel Památníku tradic v Ústí nad Orlicí. Počátky jeho pedagogické činnosti na Střední průmyslové škole textilní v Ústí nad Orlicí a zájem o historii Ústeckoorlicka ho přivedly ke studiu slangu zaměstnanců textilních továren. Výsledkem mnohaleté vědecké práce je recenzovaná publikace Jak se dříve mluvilo v textilních továrnách.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 4, s. 211-213

Předchozí Alexandr Stich: Slovinská (a trochu i česká) jazykověda o vojenském jazyku

Následující Jiří Damborský: Názvy zvířat v české frazeologii a idiomatice