Časopis Naše řeč
en cz

Sedmdesátiny profesora Václava Machka

Milan Jelínek

[Články]

(pdf)

-

V plné svěžesti, uprostřed usilovné tvůrčí práce dožil se 8. listopadu 1964 sedmdesáti let český jazykozpytec světového jména Václav Machek, profesor srovnávacího indoevropského jazykozpytu na Purkyňově universitě v Brně, člen korespondent Československé akademie věd a vedoucí oddělení pro přípravu slovanského etymologického slovníku při akademickém Ústavu jazyků a literatur. Čtenářům Naší řeči je znám nejen jako dlouholetý člen redakční rady tohoto časopisu a jako autor četných, převážně etymologických článků a výkladů, nýbrž i jako tvůrce dvou knih, které se staly nepostradatelným zdrojem poučení pro všechny milovníky naší mateřštiny: Českých a slovenských jmen rostlin (1954), a hlavně Etymologického slovníku jazyka českého a slovenského (1957). Stručné hodnocení Machkova vědeckého díla (tehdy čítalo už asi 270 bibliografických čísel) podal v Naší řeči u příležitosti jubilantovy šedesátky zasvěcený znalec indoevropské jazykovědy a klasické filologie K. Janáček,[1] takže náš jubilejní článek se může soustředit na hodnocení Machkovy vědecké práce za posledních deset let (za tu dobu vzrostl počet bibliografických položek asi na 340).[2] Protože však Machkovy studie a články napsané po roce 1953 namnoze úzce navazují na jeho výzkumy dřívější, považuji za nutné vrátit se pro úplnost v některých případech i k pracím, jejichž hodnocení už podal K. Janáček nebo které byly podrobněji recenzovány v Naší řeči.

K životopisným údajům, s nimiž se může čtenář seznámit v článku Janáčkově, připojuji: Nově zavedená hodnost doktora filologických věd byla prof. Machkovi udělena v r. 1955. Za své vědecké zásluhy byl už před druhou světovou válkou zvolen členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk, v r. 1953 byl zvolen členem korespondentem nové Československé akademie věd. Za svou vynikající činnost byl v r. 1964 vy[258]znamenán Řádem práce. Významnou měrou se zasloužil také o organizaci vědecké a pedagogické práce na brněnské filosofické fakultě: od r. 1931 řídil seminář pro srovnávací jazykozpyt, od r. 1950 byl vedoucím katedry starověké kultury, do níž byl seminář včleněn, a v letech 1958—1963 vedl katedru slavistiky a indoevropského jazykozpytu. V letech 1952—1954 zastával funkci proděkana pro vědecký výzkum. Všechny funkce vykonával s nevšední svědomitostí, a co je důležité, nedal se jimi odvést od soustavné a objevitelské práce vědecké.

Hodnotíme-li Machkovu vědeckou činnost za léta 1954—1964, nemůžeme nevyslovit obdiv nad jejím rozsahem a hloubkou. Třebaže autor vydal za toto desítiletí dvě knihy a napsal úctyhodný počet statí, článků a recenzí, které uveřejnil v odborných časopisech domácích i zahraničních (česky, francouzsky, anglicky, německy a rusky), nikde v jeho pracích nenajdeme místa mělká, nedostatečně doložená, která by byla projevem jen chvilkových nápadů (jak tomu často bývá právě v etymologii). Machek pečlivě opírá svá tvrzení o bohatý dokladový materiál, za kterým váží cestu nejen do slovníků spisovných jazyků i nářečí, ale i do literatury popisující příslušné reálie, zejména do prací etnografických, a v široké míře i do beletrie. S neobyčejnou svědomitostí shomažduje dosavadní literaturu o vykládaných jevech, ukazuje na její klady a nedostatky, konfrontuje ji s příslušným materiálem a jasně pak formuluje vlastní stanovisko. Pokud mu to dovolí povaha jevu, snaží se vysvětlovat celé skupiny slov, které mají něco společného po stránce významové nebo formální. Vůbec je třeba říci, že v posledním desítiletí sílí autorova snaha o syntézu; je to jistě ve spojitosti s přípravou druhého, značně přepracovaného vydání „Etymologického slovníku“. Ve všech výkladech zachovává Machek skromnost, nešetří slůvky vyjadřujícími pravděpodobnost, možnost (dokonce je často v recenzích požaduje od jiných autorů, kteří formulují své soudy příliš kategoricky). V programatické stati Zásady pro kompozici etymologických slovníků slovanských jazyků doporučuje: „Soudím, že badatel má podat takový výklad, který pokládá za správný. Není-li naprosto evidentní, je ovšem třeba jej opatřit slůvky jako »snad«, »zdá se«, »pravděpodobně« a jimi nešetřit. Ovšem je radno připomenout, že jsou i jiné výklady. Ona slůvka »zdá se« apod. jsou vlastně nezbytná u velké většiny slov (neboť evidentních rovnic máme pořídku) a autor si je málokdy jist, že jeho výklad je definitivní.“[3] Na druhé straně však Machek [259]dovede, je-li přesvědčen o správnosti svých argumentů, odolávat celému proudu pochybovačných názorů. Můžeme tu čtenářům Naší řeči připomenout např. diskusi o slově futeř (Naše řeč 26, 1942, 33n.; 27, 1943, 154n.), tratoliště (Naše řeč 29, 1945, 10n., 64n.; 30, 1946, 57n.), peskovat (Naše řeč 37, 1954, 193n.; 38, 1955, 25n.; 40, 1957, 32n.) aj.

Protože naprostou většinu Machkových prací napsaných v období 1954—1964 tvoří studie a články etymologické a také jeho příspěvky k jiným jazykovědným disciplínám obsahují ze značné části etymologický materiál, je třeba věnovat pozornost jeho metodickým zásadám. Ty totiž rozhodují o hodnotě výsledků, k nimž etymolog srovnáváním lexikálního materiálu dochází. Budiž řečeno, že si Machek vypracoval metody etymologického výzkumu pod vlivem svých učitelů (hlavně J. Zubatého, O. Hujera, z cizích především A. Meilleta aj.) na základě kritické četby etymologické literatury,[4] a především na základě své vlastní čtyřicetileté tvůrčí práce etymologické.[5] Stručně je charakterizoval už K. Janáček a ilustroval výroky autorovými i příklady z jeho etymologických prací. Posuďme zde, jak se tyto metody osvědčily v Machkových syntetických dílech i v jeho nových výzkumech za posledních deset let. Machek především požaduje, aby se u srovnávaných slov zjistil přesný původní význam a aby se příbuznost slov uznávala jen tam, kde je buď zaručená shoda významů, nebo kde lze významové diference uspokojivě překlenout. Podle jeho vlastních slov „pronikavé zlepšení [v etymologii] nastalo, když se poznalo, že bádání slovní je třeba spojiti s bádáním věcným. Heslo »Worter und Sachen« [= slova a věci] znamená povinnost seznámit se dobře s věcí samou, s historií, s dobovým a společenským umístěním daného pojmu. Je nutné obeznámit se s národopisem a s kulturní historií.“[6] Přitom autor poukazuje na malou propracovanost sémantiky, která sice „zjistila značné množství zajímavých změn významových, ale nedospěla k takovým formulacím, které by dovolily vyvozovat s jistotou, že určitá změna významová jistě nebo aspoň pravděpodobně nastane, anebo [260]že daný stav nynější musí být východiskem takového a takového stavu staršího“.[7] A na jiném místě Machek vyzývá, aby lexikologie zkoumala tendence ve vývoji slovní zásoby, a varuje před ukvapenými závěry, které by těmto tendencím přisuzovaly platnost zákonitostí. Bez rozvinutí lexikologických studií zůstane materiál, který je k dispozici, „neúplným, sporným, někdy pochybným“.[8] Musíme po právu říci, že Machek zásadu, aby se nejprve co nejdůkladněji prozkoumala významová stránka slov, důsledně dodržuje a že je k tomu vybaven obdivuhodnými, někdy až encyklopedickými znalostmi z nejrozmanitějších oblastí hmotné a duchovní kultury. Některé jeho etymologické práce jsou zároveň srovnávacími etnografickými studiemi: jako příklad uveďme alespoň stati o slovech odrъ (Slavia 18, 1947, s. 72n.), klětь (Voprosy jazykoznanija 1957, č. 1, s. 96n.), kocanda (Naše řeč 31, 1947, s. 87n.), rarogъ (Linguistica Slovaca 3, 1941, s. 84n.), o slovanské svatební terminologii (Zeitschrift für slaw. Philologie 18, 1943, s. 315n.), o několika názvech jídel, „vážných i posměšných“ (Naše řeč 29, 1945, s. 149), o slově šči (Rusko-české studie, 1960, s. 349n.). Důkladná výzbroj přírodovědná umožnila Machkovi podat přesvědčivé etymologické výklady názvů četných rostlin, hub, ptáků, ryb apod. Četba těchto statí, které autor uveřejňuje téměř od počátku své etymologické dráhy, je stejným požitkem pro jazykovědce jako pro pracovníka ve vědách přírodních. Jaké pozoruhodné výsledky dovede dát účelné spojení vědomostí lingvistických s přírodovědnými, o tom podává důkaz Machkova kniha o jménech rostlin.

Metodická zásada významové shody dovoluje autorovi odkrývat homonyma (a následkem toho i různé kořeny) tam, kde někteří etymologové dosud předpokládali jeden kořen a jeho vývoj od jednoznačnosti k mnohoznačnosti. Machek sám nazývá tyto opravy „vyčišťováním“ etymologického slovníku a odvážně boří i takové konstrukce, které se považovaly skoro za definitivní. Tak např. odhaluje různé kořeny ve větném příslovci líto (je mi líto, odvozené sloveso litovat), které Gebauer v „Slovníku staročeském“ nesprávně upravoval na domněle starší podobu ľúto, a v přídavném jménu lítý < ľútý. Zjištění dvou kořenů v dnešním základu lít- dává možnost stanovit u prvního příbuznost s něm. slovem leid, u druhého pak wild (Zeitschrift für slaw. Philologie 23, 1954, s. 115n.). Mohli bychom vypočítat desítky případů, v nichž Machek [261]odhalením homonym buď „vyčistil“ etymologický slovník, nebo alespoň učinil o to vážný pokus (pozoruhodná je zvláště homonymita u některých slovesných intenzit, např. čes. sloveso cuchat má tři rozdílné kořeny, ruské pachať nejméně čtyři; viz Lingua Posnaniensis 4, 1952, s. 111n.).

Princip významové shody pomáhá zjistit spojitosti tam, kde dosud nebyly objeveny, nebo dokonce kde se pro různé hláskoslovné potíže ani nepředpokládaly. Mnoho takových dvojic a skupin slov najdeme v Machkových studiích, v nichž se srovnávají slova slovanská s hethitskými, staroindickými, řeckými, latinskými, keltskými, germánskými a baltskými.[9] Uvádět příklady pro objevené spojitosti českých slov by snad bylo zbytečné; stačí otevřít na kterékoli stránce Machkův „Etymologický slovník“ nebo jeho knihu o jménech rostlin. Čtenáři Naší řeči si zajisté pamatují na bystré výklady otištěné v tomto časopise, např. o slově zoun (ze žhoun, Naše řeč 37, 1954, s. 196n.), sekyra ‚dluh‘ (Naše řeč 39, 1956, s. 251n.), stračka (tamtéž, s. 253), špaček (tamtéž, s. 254n.) aj.

Další metodickou zásadou, která se v Machkově práci svrchovanou měrou osvědčila, je snaha sebrat ke zkoumanému slovu i všechen materiál nářeční. Machek mu právem přikládá velikou cenu, pokud ovšem nejde jen o běžné hláskové obměny slova spisovného. Proto nabádá k sestavování nářečních slovníků a každý nový dialektologický slovník vítá jako další zdroj materiálu pro bádání etymologická. Poukazuje na to, že „slušný počet nářečních slov se nedostal do spisovného jazyka, a přece jsou mnohá z nich starobylá a mají příbuzenstvo jinde“. Jako příklad uvádí moravské sloveso vtěloupit se, vťalópit se, přitělópit se, slovenské ťalúpiť sa ‚nenápadně přijít někam‘ a litevské telpù - tilpti (Slavia 22, 1954, s. 316). Přitom nesouhlasí se skeptickým postojem některých jazykovědců k slovům doloženým jen z jednoho moderního jazyka nebo dokonce jen z jednoho nářečí a ve svých pracích přináší celou řadu [262]důkazů o velké hodnotě i takových dokladů. Výslovně říká ve své knize o jménech rostlin, že „v okrajových nářečích jsou leckdy zachována stará slova jinde už zaniklá“ a že „okrajová nářečí mohou míti slova … souvisící se slovy jiných jazyků slovanských, třeba i oddělených prostředím neslovanským“ (s. 10). Jako příklad uvádí jihočeský název ostružin kupiny, který je dobře doložen u všech balkánských Slovanů (viz výklad na s. 102). Důsledné shromažďování nářečního materiálu alespoň v rámci těch možností, které poskytuje značně zanedbaná slovanská dialektologie, dovolilo Machkovi odhalit veliké množství etymologických spojitostí, kterými přispěl do světové pokladnice indoevropských etymologických bádání. Připomeňme alespoň jeden příklad: Machek spojil litevské sloveso kópti ‚lézt, šplhat‘ s vulg. moravským, zejména východomoravským kapat (např. kap po svých ‚táhni po svých‘) a slovenským kapať (např. kap mi z očú) a tím značně otřásl starším etymologickým výkladem Fraenkelovým (Voprosy teorii i istorii jazyka, Leningrad 1963, s. 206n.). A takových příkladů bychom mohli uvést stovky.

Machek neustále doporučuje, aby se ke spisovným slovům připojovaly nářeční podoby, ovšem jenom ty, které se nedají předvídat podle běžných hláskoslovných zákonů. Nářeční podoby totiž v mnoha případech usnadňují výklad slova nebo alespoň dodávají takovému výkladu větší pravděpodobnost. Jako příklad uvádí rozmanité nářeční podoby slova skřivan, které vedou k uznání onomatopoického základu tohoto slova skvir-, popř. skvor- (srov. Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů, s. 171n.). Desítky dalších příkladů poskytují pak zejména Machkovy výklady o jménech rostlin, živočichů, jídel aj.

U výrazů expresívních nebo u takových výrazů, jejichž původ se stal pro uživatele příslušného jazyka nejasným, předpokládá Machek často hláskové úpravy, které se vymykají z rámce běžných hláskoslovných zákonitostí. Není sporu o tom, že tento postup v sobě skrývá značné nebezpečí. Podle Machka však „toto nebezpečí zmizí nebo alespoň poklesne na nejmenší míru, jestliže stavba srovnávaných slov jinak není rozdílná a jestliže významy slov se shodují“.[10] Tak Machek při výkladu některých lexikálních prvků, zejména takových, které mají expresívní odstín nebo u nichž lze expresivitu v minulosti předpokládat, připouští tyto hláskové jevy: sekundární dloužení samohlásek (slabý s původním dlouhým proti něm. schlaff s krátkým *a), „vertikální“ posunutí artikulace souhlásky (např. nahrazení znělé retnice znělou zubni[263]cí: boleti ~ lat. dolēre), změnu znělosti (*krasъ ‚krása‘ ~ lit. grõžis), střídání likvid (láti ~ lot. rāt), změnu cesty artikulačního proudu (hlen ~ řec. chlēdos), rozmanité přesmyky hlásek „na dálku“ (pouhý < pouhlý ~ hloupý), expresívní vsouvání r, l za první souhlásku kořene nebo naopak ztrátu původní likvidy (chlípět viset, nevítaně vyčnívat‘ ~ lit. kabéti) atd. Úplný výčet těchto hláskových jevů s příklady je podán v „Etymologickém slovníku“ (s. 10n.). Tam také autor poznamenává: „Nedělám si iluzí, že tyto prostředky se setkají se souhlasem všech čtenářů. Ale ony nejsou popřením nebo rušením dosavadních způsobů výkladových, nýbrž jenom rozšiřují jejich počet. Má-li se v bádání pokročiti kupředu, je třeba se někdy odhodlat k novým prostředkům, a to i s tím rizikem, že souhlas se dostaví až po dlouhém čase a že pro mnohé čtenáře takové výklady nebudou přesvědčivé“ (s. 12). Soudím, že autor nebude muset dlouho čekat na obecný souhlas, i když zajisté v jednotlivostech budou jeho výklady opravovány.

Dalším metodickým hlediskem, které určuje Machkovu etymologickou činnost, je neustálý zřetel k slovotvorným zákonitostem. Autor zpravidla neschválí nabízející se spojitost hláskově blízkých kořenů, jestliže pro to nezjistí i slovotvorné předpoklady. Vzpomeňme si jenom, jakou úlohu hrála tato okolnost při diskusi o původu slova peskovat. Souvislost s přídavným jménem peský odmítal Machek právě ze slovotvorných důvodů; tvrdil, že by tu šlo o výjimku, neboť čeština netvoří slovesa na -ovat od přídavných jmen (viz Naše řeč 40, 1957, s. 34n.). Právě nutnost počítat při etymologických výkladech se slovotvornými zákonitostmi vedla Machka k prozkoumání některých sufixů, zejména slovesných. Hodnocení těchto vynikajících prací podal už K. Janáček. Zájem o oblast tvoření slov u Machka neutuchl ani po r. 1953. Tak z oboru tvoření sloves uveřejnil znamenité studie o intenzifikujících příponách -st-, -sk-, o slovesech typu hanobit a o slovotvorných prostředcích k vyjadřování slovanských vidových rozdílů.[11]

Měli bychom tu ještě pojednat o metodách, kterými V. Machek zjišťuje výpůjčky z jednoho jazyka do druhého a kterými se mu podařilo dokázat slovanský původ některých slov germánských (např. plugъ ‚pluh‘ > germ. *plōga, [264]něm. Pflug; grędelь ‚hřídel u pluhu‘ > germ. *grindila, něm. Grendel; *stьpika ‚paprsek u kola vozu‘ > germ. *spīka, něm. Speiche; plęsati ‚tancovat‘ > got. plinsjan atd.). Stejně tak bychom měli posoudit Machkovo stanovisko k slovům předindoevropským, „praevropským“, která tvoří dosti početnou vrstvu zvláště mezi názvy rostlin, zvířat a kovů. To však musíme přenechat speciálnějším studiím; zde budiž jenom konstatováno, že autor při řešení těchto obtížných otázek znovu a znovu prokazuje nejen obrovský rozsah svých znalostí, ale i promyšlenost svých badatelských metod. Machek soudí, že na rozdíl od některých jiných indoevropských jazyků (např. indo-árských, řeckého) je podíl „praevropských“ slov v jazycích slovanských a baltských značně nižší a že při přejímání těchto prvků lze zjistit shody s jazyky germánskými. To by svědčilo o existenci předindoevropského obyvatelstva mluvícího touž řečí na území, které bylo později osídleno Slovany a Germány.

Zastavili jsme se déle u metod Machkových etymologických bádání, neboť v nich vidíme po mnohé stránce pokrok proti metodám uplatňovaným v minulosti a namnoze užívaným v etymologické práci ještě i dnes. Zdá se nám, že se Machkovými pracemi dovršuje konstituování československé etymologické školy, jejíž základy kladl J. Zubatý a do níž náleží svými pracemi O. Hujer, J. Janko, J. M. Kořínek, Fr. Kopečný aj. Nyní ještě ve vší krátkosti pojednáme o nejdůležitějších Machkových dílech.

Povaha zvoleného vědeckého oboru nutila autora publikovat výsledky svých výzkumů převážně v statích a článcích. Obdivuhodný rozsah jeho publikační činnosti svědčí o neobyčejné píli jubilantově. Před r. 1954 vydal Machek knižně Studie o tvoření výrazů expresívních (Praha 1930), v nichž pojednal hlavně o afektivním změkčování hlásek, o afektivním vkládání hlásky n do slov a o původu slovanského ch. K tematice se pak vracel v četných článcích a v nich své soudy zpřesňoval, doplňoval novým materiálem a uváděl do širších spojitostí (uveďme zvláště rozsáhlou studii o ch- na počátku slovanských slov, otištěnou v Slavii 16, 1938, s. 161n.). Po r. 1953 patří sem zejména stať o expresívním dloužení samohlásky v několika slovanských jménech (Zeitschrift für Slawistik 1, 1956, seš. 4, s. 33n.) a o střídání samohlásek ǫ/u v praslovanštině (Prace filologiczne 18, 1964, seš. 2, s. 57n.).

Druhá Machkova kniha, Recherches dans le domaine du lexique balto-slave (Výzkumy v oblasti balto-slovanské slovní zásoby), vyšla v Brně 1934. I v ní se autor ze značné části věnuje srovnávacím otázkám hláskoslovným (záměně [265]znělosti souhlásek, pohyblivému počátečnímu s- aj.). Na tuto práci pak navazují četné stati, v nichž Machek zjišťuje genetické vztahy mezi slovy dvou nebo několika indoevropských jazyků (viz pozn. 9). V posledních letech nabývají u něho stále většího prostoru výzkumy hláskových, slovotvorných a lexikálních vztahů hethitsko-slovanských. V r. 1959 pak začal otiskovat své poznámky k Fraenkelovu „Litevskému etymologickému slovníku“, které znamenají podstatné doplnění Fraenkelových údajů (Zeitschrift für slaw. Philologie 28, 1959, 159n.; 29, 1961, 345n.).

Po mnoha dílčích studiích a článcích o jménech rostlin přistoupil V. Machek k syntetické práci a vydal ji v r. 1954 pod názvem Česká a slovenská jména rostlin. Jak už to konstatovala odborná kritika, je to dílo vynikající jak rozsahem shromážděného materiálu, tak i bystrými výklady. Autor v něm podává nový důkaz, že podmínkou úspěchu etymologické práce je dokonalá znalost reálií, v daném případě i znalost historických skutečností etnografických.

V r. 1957 pak následovalo stěžejní dílo Machkovo, jeho Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Tato svým rozsahem i hloubkou obdivuhodná práce důstojně reprezentuje československou etymologickou vědu na mezinárodním vědeckém fóru. Je v ní shromážděn bohatý lexikální materiál z jednotlivých slovanských jazyků i jejich nářečí, zejména pak dialektologický materiál český a slovenský. Autor se obyčejně neomezuje jen na sestavování řad příbuzných slov, nýbrž vysvětluje s nevšední znalostí reálií i významové pohyby. Vůbec lze říci, že mezi etymologickými slovníky slovanských jazyků je slovník Machkův nejbohatší na věcné mimojazykové údaje. Autor pojal do slovníku ve zhuštěné podobě výsledky svých dosavadních etymologických výzkumů, a proto podává u mnoha slov výklad zcela nový, lišící se od výkladů tradičních. Můžeme bez nadsázky říci, že Machkův slovník patří k základním zdrojům poučení o naší mateřštině a že je vysoce ceněn nejen v kruzích jazykovědných, ale i mezi všemi milovníky našeho jazyka.

Bylo by snad zbytečné uvádět desítky názvů statí, které jubilant otiskl za posledních deset let. Nejsou věnovány jen otázkám etymologickým v užším smyslu slova, nýbrž i jevům hláskoslovným, slovotvorným, tvaroslovným a syntaktickým. Ve všech pracuje autor s rozsáhlým srovnávacím materiálem, takže výsledky jeho výzkumů znamenají přínos nejen pro slavistiku, ale i pro historii jiných indoevropských jazyků.

Machek uveřejnil i několik pozoruhodných studií o mytologii starých Indů [266]a Slovanů[12] a přispěl několika články také k rozmnožení našich znalostí etnografických, jak jsem už uvedl.

V. Machek vykonal do své sedmdesátky obdivuhodnou práci. Slovanská a indoevropská jazykověda a mytologie mu vděčí za množství důmyslných objevů, které podstatně obohatily naše dosavadní znalosti. Spolupracovníci a žáci si ho váží nejen pro jeho vědecké úspěchy, ale i pro jeho ryzí charakter, pro jeho poctivost a skromnost. Do dalších let mu přejeme všichni pevné zdraví a duševní svěžest, aby mohl pokračovat ve své záslužné práci.


[1] Naše řeč 37, 1954, s. 257n.

[2] Úplnou bibliografii Machkova vědeckého díla do r. 1964 přinesl Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, A 12, 1964.

[3] Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, 1958, s. 177n.

[4] V. Machek otiskl četné recenze etymologické literatury indoevropeistické a v nich nezřídka hodnotil metody, kterých příslušný autor při výzkumu i při shrnování výsledků užil; srov. např. recenze etymologických slovníků A. Brücknera (Listy filologické 55, 1928, s. 141), E. Fraenkela (Slavia 26, 1957, s. 439n.), J. Holuba (Naše věda 15, 1934, s. 124n.; 18, 1937, s. 220n.), J. Pokorného (Listy filologické 75, 1951, s. 142n.), M. Vasmera (Slavia 23, 1954, s. 63n.; 28, 1959, s. 267n.) aj.; srov. i článek Etymologické práce Jos. Zubatého, Slovo a slovesnost 17, 1956, s. 193n.

[5] Jeho první etymologický článek o slově klъkъ vyšel v Listech filologických 51, 1924, s. 125n.

[6] O potřebě a problematice slovanského etymologického slovníku, Slavia 22, 1954, s. 316.

[7] Tamtéž s. 318.

[8] Vývoj praslovanské slovní zásoby, Čs. přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, 1963, s. 99 a 104.

[9] Viz Hittito-slavica, Archív orientální 17, 1949, s. 131n.; Ario-slavica, Zeitschrift für vergl. Sprachforschung 64, 1937, s. 261n.; Graeco-slavica, Listy filologické 72, 1948, s. 69n.; Lingua Posnaniensis 5, 1955, s. 59n. Mnēma charin (Kretschmerův sborník), Wiesbaden 1957, s. 119n.; Izsledvanija v čest na akad. D. Dečev po slučaj 80-godišninata mu, Sofia 1958, s. 49n.; Etyma latino-slavica, Ezikovedski izsledvanija v čest na akad. Stefan Mladenov, Sofia 1957, s. 355n.; Zur Frage der slawisch-keltischen sprachlichen Beziehungen, Studia linguistica in honorem Thaddaei Lehr-Spławiński, Varšava 1963, s. 109n., Germano-slawische Wortstudien, Časopis pro moderní filologii 26, 1939, s. 161n.; Slawisch-germanische Wortpaare, Zeitschrift für slaw. Philologie 23, 1954, s. 115n.; Quelques mots slavo-germaniques, Slavia 20, 1951, s. 200n.; 21, 1953, s. 252n.; 22, 1954, s. 351n.; Recherches dans le domaine du lexique balto-slave, Brno 1934; Beiträge zum baltisch-slawischen Wörterbuch, Zeitschrift für slaw. Philologie 18, 1942, s. 21n. atd.

[10] Etymologický slovník, s. 10.

[11] Slovanská intenzíva slovesná s příponovým -stati, Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 248n.; Slavische Verba mit suffixalem sk, Slavistična revija 10, 1957, s. 67n.; Česká a slovenská slovesa typu hanobiti, Naše řeč 38, 1955, s. 204n.; Sur l’origine des aspects verbaux en slave, Slavjanskaja filologija III, Moskva 1958, s. 38n.; K otázce tzv. prázdných předpon: imperativy a futura s po- u Slovanů, Slavica Pragensia 4, 1963, s. 437n.

[12] Uveďme alespoň Name und Herkunſt des Gottes Indra, Archív orientální 12, 1942, s. 143n.; Origin of the Aśvins, tamtéž 15, 1946, s. 413n.; Essai comparatif sur la mythologie slave, Revue des études slaves 23, 1947, s. 48n.; Origin of the Gods Rudra and Pūšan, Archív orientální 22, 1954, s. 544n.; Origin of the God Vishnu, tamtéž 28, 1960, s. 103n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 5, s. 257-266

Předchozí Růžena Buchtelová: Jak má správně znít výslovnost slova rekordman: [rekordmen], či [rekordman]?

Následující Zdeněk Hlavsa: Několik poznámek o užívání a významu tvarů množ. čísla podstatných jmen

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1