Časopis Naše řeč
en cz

Znova o slově peskovati

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

[1]Hlavním bodem Ryšánkovy kritiky je tvrzení, že — stručně řečeno — „na Hané není ani pyskovati, ani peskovati“. To je námitka velmi závažná. Kdyby byla ve shodě se skutečností, musil bych svůj výklad odvolati od počátku až do konce. Ale na štěstí mohu opakovat, že v hanáčtině pêskovat (s ê místo původního y) bylo a někde dosud je. Zřetelně to sloveso dosvědčil Lakomý r. 1911. Jenže akad. Ryšánek soudí, že Lakomý tu spáchal nějaký omyl: „Autor (= Lakomý) je sice příslušník hanáckého nářečí litovelského, které má již některé známky společné s nářečími českými, ale byl i v Ostravě, kde slýchal pyskovati. Snad to natřel na hanácko“. Akad. Ryšánek neříká ovšem, zdali to Lakomý udělal vědomky či nevědomky. Ať tak nebo onak, Lakomý by se nám pak jevil ve špatném světle: čemu bychom pak mohli v jeho materiálu důvěřovat? Nebyl to přece nějaký diletant, ale odborně vzdělaný bohemista, žák Gebauerův. A pokud je mi známo, dosud se těšil plné důvěře. Myslím, že ji podrží i nadále. Požádal jsem brněnskou pobočku Ústavu pro jazyk český, aby s pomocí svých dopisovatelů (ředitelů škol) zjistila, žije-li to slovo na Litovelsku dosud.[2]

Dostala 16 odpovědí, z nichž některé se týkají i osad vzdálenějších. Z těch odpovědí 6 dosvědčuje, že se toho slova užívá i v nynější době: to platí pro osady Senice („výrazu pêskovat se ještě v lidové řeči používá; pomalu ale je zatlačován hrubším výrazem paštěkovat“), Čunín („ve zdejším nářečí vyskytuje se toto slovo, a to ve významu, jak jej uvádíte“), Pěnčín („slovo p. je u nás dosud živé; má tentýž význam; nejčastěji je užíváno starší generací“), Cholina („slovo p. v obci dosud žije a je běžně užíváno“), Rovensko („slovo p. se ještě vyskytuje ojediněle, pomalu však mizí; před lety se však toto slovo velmi vyskytovalo ve škole i u dospělých; dnes již jen tu a tam“).

Další obce potvrzují, že v nich kdysi bylo, neboť staří lidé se pamatují na ně, po př. jen na užívání záporného imperativu: Červenka („staří pamětníci připouštějí pouze nepêskuj ve významu „netlamuj, nemel hobó, pêském, pantem [33]a p.“), Kostelec na Hané („vím zcela určitě, že nepêskuj = drž pesk se vyskytuje v nářečí z okolí K. n. H.“), Určice („slova pêskovat se užívá u starých lidí“; jmenuje se tu jeden muž starý přes 70 let), Náměšť na Hané („hanácky se skutečně říkalo nadávat, zlořečet, pêskovat v takovém smyslu, jak o tom píšete; slovo p. ustupuje dnes v běžné lidové řeči slovu nadávat; oba [místní osvětový pracovník a poslední volený hanácký rychtář] souhlasně potvrzujeme, že slovo pêskovat bylo užívaným hanáckým slovem“), Rozvadovice („slovo p. … dříve se ale užívalo hodně…“), Čechy pod Kosířem („někteří staří lidé slovo p. znají…, ale již se toho slova neužívá, nebo snad jen ojediněle. Starší lidé říkají, že dříve se toho slova užívalo.“), Uneráz (říkalo se vêpêskovat). — Čtyři obce (Biskupice u Jevíčka, Ponikví, Těšetice, Střemeníčko-Javoříčko) píší, že u nich nyní p. známo není.

Na jiných oblastech hanáčtiny se nepátralo, protože toho pro naši obranu není třeba. Mám jen ústní zprávu od dialektologa Jana Chloupka: jeho matka, narozená 1894 v Bukovině u Brna, zná slovo pêskovat a užívá ho; je si vědoma toho, že to souvisí s pêskê = pysky; a dr. Ch. tvrdí s určitostí, že je nemá z literatury; dodávám, že Bukovina je obec zapadlá v lesích asi 20 km severovýchodně od Brna. — Naprosto se nechci dovolávat toho, že peskovat mají Kosmák v Kukátku (2. vyd., Brno 1923, s. 433) a Obrovský, Vo tem Trósilovym praseti (Praha 1940), s. 76 a 95. Oba autoři pocházejí sice ze západní oblasti hanácké, ale není u nich záruky, že nemají p. ze spisovné řeči: na všech místech je p. nikoli v ústech jednajících osob, nýbrž ve vlastní řeči obou autorů.

Druhá závažná věc je stáří slova peskovati. „V Čechách jsou doklady od patnáctého století, jdou stále až do doby nejnovější“, dí správně Ryšánek; upozornil, že jsou na př. už v Rokycanovi a j. O těch jsem nevěděl: tu pociťujeme, jak nám chybí úplný a podrobný staročeský slovník. Ale to, že jsou doklady už takto staré, není závadou pro můj výklad. Závadou by byly, kdyby měla pravdu theorie nyní běžná, že nářeční rozdíly v Čechách a na Moravě nejsou příliš dávné. Ale i tu theorii bude nyní třeba revidovat, aspoň pokud se týká hanáckého nářečí. Poukazuji tu na článek Fr. Matějka K otázce stáří hanáckých nářečí (ve Sborníku prací fil. fakulty brněnské university V, řada A, 1956, 51—58). Matějek našel jeden urbář z let 1527—34 a jiný rukopis asi z téže doby, které mají už jisté hanácké nářeční znaky zcela zřetelné, a z místních jmen dokládá hanácké znaky z doby ještě starší. Cituji: „(Doklady) zdají se … svědčit o svérázném vývoji hanáckých nářečí už od doby velmi staré. Jako nejstarší se ukazuje změna u v o, a to už v 2. polovici 14. století. Doklady pro ostatní změny se ukázaly od 2. polovice 15. století, zda ve shodě se skutečným vývojem jazyka, ukáže další studium“ (57). „Rozhodně se nelze domnívat, jak se za to někdy má, že by k vytvoření hanáckých [34]nářečí došlo teprve v době pobělohorské“ (58)[3]. Znovu tedy ožívá otázka, jsou-li jisté nářeční celky u nás přímým pokračováním dávných celků kmenových. To se popíralo, ale v nejnovější době se v kladném smyslu o tom vyslovili krakovský slavista Lehr-Spławiński[4], u nás pak — jako historik — Zdeněk Nejedlý ve svých Dějinách národa českého II (Praha 1955) s. 31 a násl. (zvláště 32; o Hanácích 48).

Ať výsledek tohoto zkoumání o stáří dialektů dopadne jakkoli, je v otázce datování hanáckých znaků zatím jisté, že v 15. století ê za původní y již existovalo. Patnácté století byla rušná doba; tato okolnost mohla být právě příznivá tomu, aby se moravské slovo dostalo do Čech, a to v krátké době, takřka rázem, a nikoli pomalým postupem ode vsi ke vsi.[5]

Akad. Ryšánek uvádí i řadu odvozenin od pes (jako psíti sě, opsěti a j.) a jejich staré doklady. Proti tomu nic nemám, ale ty odvozeniny nemohou být důkazem, že i peskovati musí býti konec konců od pes. Akad. Ryšánek trvá na tom, že peskovati je od peský a podpírá své tvrzení existencí slovesa mudrovati a staročeských sloves chytrovati, hubenovati a cudnovati. Připouštím, že mohou být prostá slovesa na -ovati odvozena přímo od adjektiv (nemyslím tedy naše složená jako ob-veselovati, což je nejprve od ob-veseliti, to pak teprve od veselý), ale je to skupina málo živá. Staroslověnština má takových sloves asi 15,[6] na př. (cělo)mǫdrovati, němovati (býti němý), sverěpovati (býti sveřepý), ale dokladů je málo a máme dojem, že to jsou většinou útvary knižní. Podobně je tomu u stč. chytrovati a hubenovati, viz Gebauerův slovník. Cudnovati je třeba úplně vyloučit, neboť patří (to správně tušil již Gebauer) k novočeskému slovesu „dětské řeči“ čundati (má je Jungmann a Bartoš, čondat Svěrák), které znamená tleskání dětskýma ručkama; Gebauer znal od Paky interjekci cundy cundy, jinde je s č: čundy čundy ručičky. Zbývá v nové češtině jen mudrovati. Stsl. mǫdrovati je, pravda, „býti moudrý“, ale naše m. má význam trochu jiný, „filosofovati; hloubati na plano, rozumovati o něčem, čemu dobře nerozumíme“. Vnější podobou je to odvozenina od moudrý, ale varianty (PS) mudroniti, mudrlantiti, mudřílkovati, [35]mudračiti, mudrcovati, mudrlovati (a podobně v polštině: mądrować, mędrować, vedle mądrzyć, mędrkować) dávají tušiti, že naše mudrovati vzniklo spíše jako kratší, redukční útvar za nezvyklé mudrcovati nebo mudračiti. Rozhodně tedy mudrovati, zdánlivě útvar typu prostých sloves na -ovati od adjektiv a přitom jediný (nepočítám-li sporné peskovati) živý útvar toho způsobu, je pro peskovati oporou nepříliš silnou. Zdůraznil jsem, že od adjektiv na -ský nemáme žádného slovesa na -ovati, ani akad. R. o žádném neví: není žádné *mužskovati „mužsky si vésti“ nebo pod., ani staroslověnština mezi oněmi patnácti žádné takové sloveso nemá. Nemohu si pomoci, ale tato okolnost (obecný nedostatek jiných slov na -skovati) je pro mne stále velkou překážkou, takže se nemohu odhodlat k tomu, abych uznal původ od peský.

Akad. R. možná nepřikládá zde velké důležitosti tomu, že významově se naše peskovati dá jen těžko (vlastně vůbec nedá) spojit s peský. O tom jsem tehdy psal na s. 194; kdyby peskovati bylo „býti psovský, počínati si psovsky“, pak bych spojení připustil. Ale všimněme si, že výklad od peský musí nejprve uznati v samém slově peský přesun významu od „psovský“ ke „zlý, nevlídný a pod.“ A když jsme u toho, budiž mi dovoleno pronésti tu i novou domněnku stran toho peský. Když čtu Ryšánkovy doklady (s. 78) na pes(s)ký a jeho latinský ekvivalent pessimus, napadá mi, že by pes(s)ký mohlo být s pessimus příbuzné, nikoli tedy od pes, jen přípony by byly různé. Vskutku lat. pessimus (a peior) nemá dosud uspokojivé příbuzenstvo. K tomu bych se vrátil jindy. Možná, že některého čtenáře tato domněnka pohorší; že bychom právě my — a žádný jiný jazyk — měli příbuzenstvo k tomu latinskému slovu? Není to příliš veliký a zavržitelný lokální patriotismus? Myslím, že není. Slovanské jazyky nejsou ještě po té stránce tak důkladně prozkoumány jako jiné a nesmějí nás proto překvapit případy, že jen u Slovanů (a jen v češtině!) se najdou protějšky k slovům latinským nebo řeckým. Uvedu dva příklady, které jsem našel nedávno. Naše (je jen v češtině!) katiti se (‚zlobit se, hněvat se‘) bývá pokládáno za patřící ke kat. Ale ono patří k ř. xóτoς, ‚hněv, záští‘ a dá se i formálně (-a-!) vyložit bez obtíží. Naše (opět jen v češtině!) kotlati, kotlavý (o zubu nebo o stromě: mající dutinu) se spojovalo s kotel; ale patří k ř. ϰoτύlη dutina! To jsou případy doufám zcela jasné a přitom — jistě náhodou — jsou ta slova zachována jen v češtině a v řečtině.[7] Ovšem toto vše nemá důležitosti pro naši otázku, od čeho je peskovat ‚nadávati‘. Ale [36]připustil bych nyní, že toto peský (= pessimus) by mohlo vězet v nářečním (krkonošském) (z)peskovat ‚kaziti, bříditi‘ a v peštit téhož významu.

Nemá pro mne přesvědčivosti Ryšánkův doklad z Tovačovského: ano nás jako psy hanějí, peskují. Je tu, pravda, naše sloveso vedle spojení, kde je pes, ale to může být i náhoda nebo slovní hříčka.

Pro mne má větší závažnost úvaha takováto. Na Moravě je na východě zcela nepochybně zaručené pyskovati (od pysk), jež v hanáckém nářečí zní pêskovat; o tom po dokladech výše uvedených není už možno pochybovat. A nyní připusťme na okamžik, že by akad. Ryšánek měl pravdu, t. j. že sloveso peskovat, doložené v Čechách, je od peský. Měli bychom pak na území Čech a Moravy dvě slovesa znějící téměř stejně (rozdíl by byl jen v širokosti toho ê proti obyčejnému českému e) a znamenající totéž; přitom by české peskovat mělo jiný původ než moravské pêskovati! To by byl případ ještě zajímavější než ono proslulé perské a anglické bad (vyslov bäd v obojím případě) ‚zlý‘; v bad jde vskutku o zvláštní náhodu, obě slova mají původ každé jiný. Tato kuriosita se týká dvou jazyků velmi od sebe vzdálených a rozdílného vývoje hláskového; zkrátka — náhoda, kuriosita. Ale u nás by šlo o dva útvary dokonce v témže jazyku a na oblastech spolu sousedících! Odhodláme se připustit takovou náhodu? Akad. Ryšánek odklízí tuto nesnáz tím, že existenci hanáckého pêskovat prostě popírá. Ale svědectví z dnešní doby (shromážděná anketou z Brna) se nedají umlčet, a tak ani svědectví Lakomého nelze zbavit věrohodnosti.

Ve svém výkladu jsem napsal: „Že hanácké slovo může proniknout i za hranice hanáckého nářečí, na to máme jiný příklad: kecati, původně kycati“. Dnes mohu dodat ještě jeden: plahočiti se ‚vléci se s námahou, pachtiti se‘. Toto slovo má, pokud je mi známo, po prvé Jungmannův slovník; je mi známo i z nářečí severovýchodních Čech. Odpovídá mu slovenské pluhačiť sa, vléci se s čím, jež souvisí nepochybně s naším plouhat se (z Moravy je doloženo jen plóhat se téhož významu u Svěráka, Boskovické nářečí; též jihovýchodočes. plouhat se u Bartoše, z Pittnerové). Nedovedu si plahočit se vysvětlit jinak nežli přes hanácké (nedoložené) *plohačit se. Z hanáčtiny se to sloveso jakožto emocionální asi rozšířilo i do Čech, při čemž nastal přesmyk o-a > a-o.[8]


[1] Odpověď akad. F. Ryšánkovi na jeho kritiku v Naší řeči 39, 1955, s. 76 n.

[2] Aby nebylo pochybností, cituji z dopisu pobočky ÚJČ onu část, která popisuje hledané slovo: „Dialektolog Ant. Lakomý … uvádí slovo pêskovat s významem ‚nadávat, spílat, odmlouvat‘.“ Hláska e je v tom slově stejná jako v hanáckém reba = ryba. — Prosím Vás, abyste nám oznámil, žije-li to slovo ještě v lidu (nemyslíme tedy na znalost spisovného slova peskovat, získanou ve škole nebo z četby knih), tedy nejspíše u lidí prostých, knihy nečtoucích.“ — Při této příležitosti děkuji jak pobočce ÚJČ, tak i jejím všem dopisovatelům i za sebe.

[3] Matějkův výklad příslušných dokladů není bez závažných pochybností; srov. o nich Fr. Kopečný (Naše řeč 39, 1956, s. 300 n.). — Nebyl také u nás tradován názor, že se hanácká nářečí počala tvořit v době pobělohorské, ale že se „dotvářela“. — BHk

[4] Tło historyczne ugrupowania gwar czeskich. Rocznik slawistyczny 17, 1952, s. 19—27. — Výklady Lehra-Spławińského pokládám za neprokazatelné. BHk

[5] Názor velmi málo pravděpodobný. — BHk

[6] Viz o nich u A. Dostála, Studie o vidovém systému v staroslověnštině, Praha 1954.

[7] Všechna tato spojení, a zejména spojení peský s lat. pessimus jsou spíše věcí víry než vědeckého důkazu. — BHk

[8] Považuji takovýto postup přes nedoložené hanácké sloveso opět za neprokazatelný. — BHk

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 1-2, s. 32-36

Předchozí Bohuslav Havránek: Deset let Jazykového koutku v Československém rozhlasu

Následující Miroslav Komárek: Nová příručka praktické stylistiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1