Časopis Naše řeč
en cz

Několik poznámek o užívání a významu tvarů množ. čísla podstatných jmen

Zdeněk Hlavsa

[Články]

(pdf)

-

Podnětem k naší úvaze byly dopisy čtenářů denního tisku a posluchačů rozhlasu, v nichž se pozastavovali nad užíváním tvarů množného čísla u některých podstatných jmen, která na základě jejich významu zařazujeme do skupin tzv. jmen látkových a abstraktních. Pisatelé citují formulace jako dělníci nastoupí v neděli do práce podle potřeb…, výrobu speciálních ocelí pro reaktor zajistí VŽKG, rozhlasové četby z knih našich spisovatelů si získaly velkou oblibu posluchačů atd. Považují to za zbytečné, svévolné novotaření: stačilo by prý užít čísla jednotného, tedy … nastoupí do práce podle potřeby…, výrobu speciální oceli (popřípadě speciálních druhů oceli)…, rozhlasová četba z knih… apod. Své námitky odůvodňují logicky, totiž tak, že množné číslo označuje množství kusů nějaké věci; to však u jmen označujících látku nebo jev abstraktní není možné, poněvadž pojmenovávaný jev se na kusy nečlení, v kusech se nevyskytuje. Odvolávají se i na naše mluvnice, které obvykle říkají, že podstatných jmen látkových a abstraktních se užívá zpravidla jen [267]v čísle jednotném.[1] Ani při počítání se množné číslo neobjevuje; tato jména se nespojují s číslovkami základními, nýbrž druhovými, a číslovka pak vyjadřuje počet druhů označené věci, přičemž pojmenování věci zůstává ve tvaru čísla jednotného (tedy např. dvojí ocel).[2] Pisatelům našich dopisů se zdá, že citované příklady z denního tisku zanedbávají jak základní rozdíl mezi kategoriemi skutečnosti, tak i jazykové zákonitosti.

Dříve než přistoupíme k podrobnějšímu rozboru tohoto problému, upozorňujeme, že uvedené mluvnice sice vymezují obecný princip, ale nepředkládají jej jako normativní předpis. I tehdy, když se jazykovědci opírají o kritéria významová, nemohou nepřipustit, že jazyková praxe je někdy v rozporu s předpokládanou zákonitostí.[3] Ani staršímu jazyku nebyly tvary množného čísla podstatných jmen látkových a abstraktních cizí. Z tohoto důvodu je někteří puristé necítí jako nenáležité, i když jinak přísně stíhají podobné „nelogičnosti“.[4]

Bylo by však jistě nesprávné, kdybychom námitky pisatelů našich dopisů vyvraceli jenom tím, že nesprávně pochopili formulaci mluvnic, nebo poukazem na stáří jevu. Je nepochybné, že se počet podstatných jmen, u nichž se takové „nenáležité“ množné číslo objevuje, neustále zvětšuje. Proto si chceme zmíněného jevu povšimnout blíže.

Opírajíce se o běžnou zkušenost, můžeme z tohoto hlediska rozdělit česká podstatná jména do dvou skupin:

A. jména, která tvoří množné číslo zcela běžně (např. dívky, ubrusy, koťata, brambory, hodiny, tóny); jsou to označení jevů převážně hmotné povahy a v prostoru, v čase nebo jinak pro naše smyslové vnímání vydělitelných, a tedy počitatelných jako individua;

B. jména, která tvoří množné číslo omezeně nebo je vůbec netvoří (asi bychom nenašli takový tvar např. u jmen prach, žluč, listí, plování, chudoba). [268]Tato skupina je z významového hlediska hodně různorodá; její podstatnou část tvoří jednak pojmenování jevů látkových, tj. jména označující „jak část, tak i celek, tedy látku samu bez zřetele na množství“,[5] jednak pojmenování jevů „nehmotných“ (v některých mluvnicích se užívá termínu „abstraktní“, avšak bez přesného vymezení, proto zde dáváme přednost označení obecnějšímu). Jde vesměs o jevy, které se jako ohraničená individua nevyskytují.

Věnujme nyní pozornost jménům látkovým a „nehmotným“. Všimněme si především, že jejich význam připouští také počítání, ovšem jako počitatelná individua se vydělují celky vymezené jinými znaky než u jmen skupiny A: tak u látek můžeme vydělovat jejich druhy, u dějů jejich fáze nebo individualizace podle kvality, podle přiřazení k různým činitelům, místům atd., u vlastností individualizace podle nositele apod. Vyskytují-li se pak takové celky víckrát než jednou, můžeme pozorovat u mnoha pojmenování tohoto typu kolísání v tom, jak se jejich množnost vyjadřuje: někdy se setkáváme s tvarem v čísle jednotném, jindy — v témž kontextu a významu — s tvarem v čísle množném. Schematicky si to můžeme znázornit jako kolísání mezi typy

(a) dvě látky, vlastnosti, činnosti; mnoho látek, vlastností, činností,

(b) dvojí látka, vlastnost, činnost; mnoho druhů látky, vlastnosti, způsobů činnosti; tento typ je někdy hodnocen jako náležitější.

Ponecháváme stranou ty případy, kde jde o přenesené, často konkretizované významy jmen skupiny B (výstava prací současných výtvarníků, dělá hlouposti, liška se chytila do želez) nebo o jejich použití ve zvláštní stylistické funkci (vody se valily úzkým korytem, nechce se mi poslouchat vaše křiky). Tvary množného čísla jsou zde zcela běžné, ovšem důvody pro jejich použití jsou jiné než ty, které souvisí s našimi příklady. Proto se touto problematikou zde zabývat nebudeme.

K typu (a) má větší sklon jazyk mluvený, dále sloh publicistický a útvary popularizačně odborného zaměření. V projevech rázu knižnějšího převládá typ (b). Vedle toho inklinují k typu (a) podstatná jména určitých významových skupin. Tak pokud jde o jména látková, patří sem zejména pojmenování některých potravin (masa, kompoty, minerální vody, vína), chemikálií (kysličníky, tuky, kovy) a různých materiálů užívaných při řemeslné a průmyslové výrobě (laky, pojidla). Pokud jde o jména jevů nehmotných, projevuje se kolísání zvláště u názvů dějů (akce, činnosti, jednání, práce, příjmy, tavby), [269]ale také u jmen jiných (agendy, dovednosti, metody, síly, vztahy). V této skupině je kategorizace dost obtížná, protože tato jména jsou zpravidla mnohoznačná a kolísání se projevuje u některých významů více, u jiných méně. Tak např. podstatné jméno práce jako fyzikální termín je zjevně omezeno jen na typ (b): práce je součin síly a dráhy, ale kolísá u významu práce v domácnosti ji těšila/y; přitom ovšem tento význam ještě není „konkrétní“, jako je tomu ve zmíněném výstava prací současných výtvarníků nebo ve starším ustáleném ruční práce. Nejméně se projevuje kolísání u některých typů jmen vlastností (nevyskytuje se např. u typu upřímnost, hluchota).

Vycházíme-li z celkem obecně přijímané teze, že množné číslo je kategorií příznakovou, je třeba si položit otázku, proč se tedy těchto tvarů užívá, zda nejsou nadbytečné, fungují-li tvary čísla jednotného v mnoha případech jako rovnocenné.

Naznačili jsme, že některé významové znaky slov, která jsme zařadili do skupiny B, umožňují vznik takových situací, že je potřebné vyjádřit množnost s nimi spojenou. Pokud se tak děje druhovou číslovkou, pak není nutné, aby tuto množnost vyjadřoval tvar jména: budete potřebovat dvojí olej. V ostatních případech musíme ji vyjádřit jinak, např. v otázce Kolik druhů oleje budu potřebovat? nebo Kolik olejů budu potřebovat? (Dříve býval považován za jedině správný typ kolikerý olej; dnes je však zcela knižní.) Z pouhého srovnání vidíme, že vyjádření, které jsme označili jako typ (a), je ekonomičtější; v typu (b) má slovo druhů toliko tu funkci, že signalizuje množnost, jinak je nadbytečné; v typu (a) k tomu plně postačí koncovka podstatného jména. Jako příčinu kolísání můžeme tedy označit snahu o stručnost a ekonomičnost vyjadřování. Čím běžnější je pak taková situace, čím frekventovanější je potřeba vyjádřit množnost bez pomoci číslovky druhové, tím spíše ztrácí podstatné jméno svou výlučnou přináležitost k typu (b). To platí především o jménech jevů nehmotných; u jmen látkových působí jako protisíla v tomto procesu známý jev, že totiž množné číslo některých takových jmen označuje počet společensky ustálených množství: krabice mýdel (kostek mýdla), několik piv (sklenic piva).

Jestliže v některých kontextech je množné číslo nejekonomičtějším způsobem vyjádření množnosti, snadno dojde k tomu, že kolísání se objeví právě jen ve spojení s určitými slovy. Tak u některých jmen, jichž se jinak běžně užívá v čísle množném, zůstává ve spojení s druhovou číslovkou číslo jednotné: běžně slýcháme máme tyto svetry ve dvojí barvě i ve dvou barvách, méně často [270]v různé barvě vedle běžnějšího v různých barvách a výlučně jen svetry v mnoha barvách. Podobně je tomu např. u jména hlas, množství, směr atd.

Kolísání může mít někdy i příčiny jiné, např. je může způsobit vliv cizích jazyků. V některých jazycích jsou totiž také rozlišeny skupiny našeho třídění na A a B, avšak hranice se v mnoha jednotlivostech nekryjí s hranicemi, které pozorujeme v češtině. Může se stát, že v jazykovém povědomí člověka, který hodně čte cizí literaturu (nebo při zběžném překládání z ní), dojde vlivem cizího jazyka k určitému rozkolísání nebo „posunutí“ hranic. Tím si můžeme např. vysvětlit formulaci otázkou je, jakými tempy budeme tyto ekonomické změny uskutečňovat; jde zřejmě o omyl, k němuž došlo vlivem ruštiny, kde podst. jméno temp se běžně objevuje v množném čísle. Naopak některá podst. jména, která v češtině bývají i v čísle množném, jsou v angličtině omezena jen na číslo jednotné: čes. rada i rady, ale angl. jen advice.

Z naší úvahy snad dost zřetelně vyplynulo, že pronikání množného čísla u podstatných jmen látkových a „nehmotných“ není projevem svévolného zacházení s jazykem, nýbrž že má důvod v systému jazyka. Několik příkladů také ukázalo, že nejde o novotu, nýbrž že nás asi překvapuje množné číslo jenom u těch jmen, u nichž jsme nebyli zvyklí je nacházet; četná jiná, velmi frekventovaná jména téhož významového typu se v množném čísle objevují, aniž si uvědomujeme zdánlivou nelogičnost tohoto jevu. Je však třeba si položit otázku, zda množné číslo u jmen látkových a „nehmotných“ je skutečně nelogické. Nechápeme význam kategorie množného čísla příliš úzce, jestliže si ji vykládáme tak, že vyjadřuje větší počet „kusů“ označovaného předmětu?

Vyjděme z toho pojetí, že podstatné jméno je většinou označením třídy jevů (spojených nějakou společnou vlastností). Tak např. pojmenování student je pojmenováním třídy všech lidí, kteří se vzdělávají na nějaké škole vyššího typu. Tento význam se ovšem ve skutečných výpovědích uplatňuje zřídka, nanejvýše ve větách všeobecné platnosti: Student býval vždy radikálním živlem. Pro to, že jde opravdu o význam třídy, tj. celé množiny pojmenovaných jevů, svědčí fakt, že v podobných větách můžeme číslo jednotné nahradit množným, aniž se význam výpovědi nějak podstatně změní: Studenti bývali vždy radikálním živlem. Dále můžeme názvem třída označit i každý jednotlivý její prvek, tedy v našem případě každého studenta. S tímto významem se setkáváme v řeči nejčastěji: Na chodbě stál student a čekal na svého učitele.

[271]To neznamená, že všechny prvky téže třídy jsou totožné nebo přesně stejné; naopak jsou mezi nimi rozdíly, ovšem nepodstatné, nebo lépe řečeno nepodstatné v dané situaci. Slyšíme-li větu Na chodbě stálo několik studentů, není nijak v rozporu s významem slova student, jestliže se jeden jmenoval Novák, druhý Procházka, jestliže jeden byl vysoký, druhý menší atd. Pro mluvčího a posluchače je důležitý jen zvolený společný znak, totiž že to všechno byli lidé vzdělávající se na škole vyššího stupně. Mohli bychom tedy obecně konstatovat, že pojmenování a označuje třídu A a všechny její prvky, které mají vlastnosti a b, a c, a d, …; znak a je ovšem společný, znaky b, c, d,… odlišné.

Domníváme se, že právě tato odlišnost, vědomí různosti uvnitř třídy, jež je v dané situaci sice nepodstatné, ale přece jenom zřejmé, umožňuje chápat pojmenovávaný jev jako třídu, jako množství; pak také množství může být tvarem množného čísla mluvnicky vyjádřeno. Jestliže jsme ovšem uvedli vědomí odlišnosti jako předpoklad chápání pojmenování jako třídy, neznamená to, že každý prvek lze nějak — pomocí jazykových prostředků — výslovně odlišit, specifikovat (bylo by to jistě obtížné např. u množ. čísla hřebíky), avšak aspoň nějaké vědomí různosti, vydělitelnosti zůstává. „Kusovost“ nebo „počitatelnost“ je již zjevem speciálnějším, spíše průvodním, platným pro mnoho případů nikoli však pro všechny. Z toho tedy vyplývá, že množné číslo studenti je možné a potřebné právě proto, že jsme si zmíněných rozdílů mezi jednotlivými studenty vědomi, že je cítíme v pozadí našeho pojmenování.

Pojmenováním třídy jevů mohou být názvy nejrůznějších předmětů našeho myšlení: nejen názvy osob nebo věcí, nýbrž i názvy dějů, vlastností a jiných jevů nehmotné povahy; mohou jimi být názvy množin individuí i jména látek. Tím netvrdím, že všechna podstatná jména jsou názvy tříd; takové povahy nabývá jméno jen tehdy, má-li pojmenovaný jev tolik vnitřních znaků, aby k diferenciaci prvků uvnitř jeho třídy mohlo vůbec dojít. To je asi důvod, proč jména jako plování, chudoba nemají množné číslo. Domníváme se, že vydělit zcela obecně nějakou skupinu jmen jako typ, který vylučuje takovou diferenciaci, není možné, zvláště když za kritérium vybereme význam jmen: spíše by snad bylo možné určit některé slovotvorné typy, u nichž se množné číslo neobjevuje.

Zdálo by se, že naše pojetí řeší podstatu věci jen zčásti. Odůvodňuje možná počitatelnost jmen látkových a „nehmotných“, nevyvrací však, že při jejich [272]počítání jde o druhy. Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom trvat na vyjádření této druhovosti jak při užívání číslovek, tak i v jiných kontextech, a to i při tom, že se vyjadřování stane „neekonomickým“ (tedy vyžadovat mnoho druhů látky, vlastnosti, mnoho způsobů činnosti).

Domníváme se, že také tento problém lze vyřešit. Je třeba si především ujasnit, co to druh z hlediska pojmenování vlastně je a jaký má vztah k třídě a k prvkům.

Jedno možné chápání druhu je takové, že druh je podtřída, která se vytváří uvnitř třídy na základě znaku společného jen některým prvkům: Romány uvykli jsme rozvrhnouti na dvoje, historické a sociální. — Cech rozhodoval o druhu, množství a cenách výrobků. Jak ukazují doklady, je tento typ možný také u jmen látkových: rozdělit druh suken pro Benátky a pro Dubrovník, „nehmotných“: Krize rodinného života nastává zpravidla z dvojích příčin: z příčin vnějších, hospodářských, sociálních a jiných, a z příčin vnitřních, z malé soudržnosti typů… Poslední příklad názorně dokládá, že třídu P, skládající se z prvků s vlastnostmi puh, pvt, pus, pvr, rozdělujeme takto na podtřídu PU s prvky puh, pus a na podtřídu PV s prvky pvt, pvr,… atd.[6] Provádíme tak další členění třídy neboli seskupování prvků (což je zde totéž). Je důležité, že výsledkem jsou opět celé skupiny, množiny prvků; pro jazykové vyjádření z toho nutně plyne, že druhová číslovka nebo jiné vyjádření druhu se spojuje toliko s číslem množným příslušného podstatného jména. Můžeme snad říci, že jde o jakési rozčlenění „druhého stupně“; proto je tato rozčleněnost i dvakrát signalizována: jednak druhovou číslovkou (dvojí) nebo jiným podobným způsobem (dva, různé druhy, způsoby), jednak koncovkou množného čísla.

Avšak náš typ dvojí látka, vlastnost, činnost, mnoho druhů látky atd. sem zjevně nepatří: vyjádření druhu se spojuje s číslem jednotným, nejde o žádné vyjádření podtřídy, o žádné další třídění prvků. Daleko lépe můžeme tento jev vykládat jako výsledek pouhého dělení třídy na prvky, tedy rozčleňování „prvého stupně“, ekvivalentní běžnému rozčlenění typu dvě dívky, mnoho dívek apod. Rozčleněnost třídy je signalizována jen jednou: mnoho druhů látky, mnoho dívek. Jsou-li oba typy ekvivalentní, není zřejmě v rozporu s logickou správností ani mnoho látek, a podobně i mnoho vlastností, činností atd.

[273]Jiné možné chápání druhu je takové, že „druh“ vyjadřuje větší míru odlišnosti jevu od ostatních, jeho nápadnou různost, ovšem ještě v mezích třídy. Protože „kusovost“ je omezena jen na některé jevy, pro ostatní (k nimž patří i látkové a „nehmotné“) zbývá druhovost jako jediný prostředek vyjádření množství.

Abychom mohli přijmout takové pojetí, bylo by nutné, aby rozdíl druhu bylo možno vyjádřit ve všech typech kvantitativních vztahů. Avšak v češtině to není možné u jmen naší skupiny A, týká-li se tento rozdíl jen dvou prvků, jinými slovy druhové vyjádření nemůže stát před číslem jednotným těch jmen, která tvoří běžně množné číslo. Nemůžeme říci „dvojí dívka“, nebo dokonce „mnoho druhů dívky“, i když v realitě takový rozdíl mezi dvěma jedinci „kusové“ povahy existovat může. To jen potvrzuje, že prostředky vyjádření druhu mají v systému kvantitativních vztahů funkci komplementární, tj. jenom doplňují prostředky jiné.

Je třeba poznamenat, že výjimečně se objeví druhová číslovka i před jednotným číslem jmen skupiny A. Je to zvláště v obrazném rčení měřit dvojím loktem, kde skutečně vyjadřuje druhový rozdíl. V jiných případech však kontext jasně ukazuje, že mluvčí měl na mysli počet; např. v Olbrachtově Jeden opičák viděl tesaře, jak sedí obkročmo na kládě a rozštěpuje ji dvojím klínem („O mudrci Bidpajovi“) by bylo možné zcela rovnocenně užít dvěma klíny. Zajímavé jsou také ty ojedinělé případy, kdy proti sobě stojí typ (a) a (b) jmen látkových a „nehmotných“ s významovým rozlišením: ani v těchto případech neukazuje vyjádření pomocí druhové číslovky větší míru odlišnosti. Tak spojení dvě manželství označuje pouhé fáze (prožila dvě manželství, obě šťastná), dvojí manželství má složitější význam: ‚manželství uzavřené s dvěma ženami současně‘; naproti tomu dvojí uhlí označuje druhy (např. hnědé a černé), ale dvě uhlí (v odborném užívání) ještě přesnější specifikaci (druh, hrubost a důl).

Můžeme tedy konstatovat, že vyjadřování druhu, ať již se děje číslovkou druhovou, nebo prostředky jinými (např. spojením mnoho druhů, způsobů atd.), označuje před tvarem podstatného jména v čísle jednotném toliko rozčleněnost třídy na prvky. Stejnou funkci má množné číslo podstatného jména. Náš typ (a), tj. dvě látky, vlastnosti…, a typ (b), tj. dvojí látka, vlastnost…, jsou funkčními variantami, jsou zaměnitelné; proti jejich záměně nelze nic namítat ani z důvodů logických, ani jazykových. Proto také nelze považovat za neústrojná ani spojení, která jsme citovali na začátku našeho článku z dopisů [274]čtenářů: nastoupí do práce podle potřeb, výroba speciálních ocelí, rozhlasové četby z knih našich spisovatelů. Snad bychom se mohli i dohadovat příčin, které podporují šíření typu (a): je to snaha o větší logickou přesnost, vyvolaná rozvojem teoretického myšlení ve všech oblastech našeho života a těsně spjatá s diferenciací a zpřesňováním významu slov (podporovaná i velkou frekvencí množného čísla jmen skupiny A). Typ (b) odpovídá naopak spíše empirickému pozorování skutečnosti, které opírá svá kritéria o hmotné jevy, jež se vyskytují kolem nás jako počitatelné kusy.

Spojení druhové číslovky nebo jiné vyjádření druhu s číslem množným má naproti tomu jedinečnou, nezaměnitelnou funkci, a to jako projev seskupování prvků do podtříd. Rozdíl mezi typem dvojí, mnoho druhů + množné číslo a typy jinými je třeba důsledně zachovávat.

Naše poznámky se zabývaly otázkou vhodnosti jednoho typu vyjadřování množství; avšak dosah problému je širší, a tak se staly i pokusem o výklad významu celé kategorie. Zůstávají ovšem jen pokusem, který by bylo třeba ověřit přinejmenším na jiných zvláštních případech užívání tvarů jednotného a množného čísla.


[1] Např. J. Gebauer - V. Ertl, Mluvnice česká II, 1926, s. 116; B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, 1963, s. 118.

[2] Gebauer-Ertl, tamtéž.

[3] Fr. Miko, Rod, číslo a pád podstatných mien, 1962, s. 79: „Látkové a abstraktné javy predstavujú nevymedzené celosti, ktoré okrem prevládajúceho prvku jednosti implikujú množnosť. Preto je plurál vylúčený. Rovnako i počítanie.! Tamtéž, s. 83: „V niektorých prípadoch sa vyskytuje aj plurál: … ochránia životy našich vojakov.“ (Autor se ovšem opírá o jazykový materiál slovenský.)

[4] Např. Fr. Bartoš, Nová rukověť správné češtiny, 1901, s. 26, kritizuje velmi přísně užití množného čísla ve spojeních jako na noze měla nové pantoflíčky (B. Němcová, Babička), ale za správné považuje ženy v náramných žalostech a pláčích zůstaly; člověk rozličnými strastmi hyne; uherská vína; žita se letos nepovedla.

[5] Havránek-Jedlička, tamtéž, s. 119.

[6] V uvedeném příkladě symbolika znamená: P třída příčin — PU podtřída příčin vnitřních — PV … podtřída příčin vnějších — puh prvek s vlastnostmi „příčina vnitřní hospodářská“ apod.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 5, s. 266-274

Předchozí Milan Jelínek: Sedmdesátiny profesora Václava Machka

Následující Ernst Eichler (Lipsko): Slovanské prvky v bývalém německém nářečí města Mimoně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1