Dodatek o futeři

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Na mou žádost v NŘ. XXVI, 212 přišlo mi několik zpráv. Potvrzují podobu futeř a ženský rod tohoto slova; skoro všecky jsou z východních nebo severovýchodních Čech. Pan dr. J. Kalhous píše: „Futeř, fem. Toho slova (nikdy fukeř, fukýř) se užívá v Činěvsi u Králové Městce v blízkosti Bydžovska, o němž mluví Kott. Nikdy maskulinum.“ Pan dr. J. Lepař: „Na Jičínsku a na Novopacku je dosud běžný výraz futeř (žen. r.) ve smyslu metelice, tedy i smyslově něco odlišného, než jak se teď (a slyšel jsem to hlavně od lyžařů) užívá slova fukýř. Slovo futeř jsem slýchal na vesnici od starších, méně od mladších lidí, když někdo přišel zvenku, kde byla nepohoda.“ Pan Seidl k tomu připojil potvrzení futeře ze Železnobrodska. P. univ. prof. J. Prokeš píše m. j.: „Když jsem pročítal Vaši stať, vynořily se mi vzpomínky na mládí, kdy jsem opětovně slýchal v rodném svém kraji a hlavně od svého otce slova futeř, futeřina a futeřice. Slova ta mi utkvěla pevně v mysli nepochybně v souvislosti s jejich významem. Znamenala sněhovou bouři, metelici, která ve vesnici, v níž jsem prožíval své dětství (v Oseku u Kněžic v okrese královéměsteckém), měla za následek, že nás odřízla od světa na několik dní, neboť bylo to v letech 1900—1905, kdy ani sněhové pluhy ani organisované svépomoci prohazování sněhu nebyly známy. Také později, po r. 1905, jsem ta slova slýchával za svých středoškolských studií v Novém Bydžově. Nadbytečně snad připomínám, že slovo futeř bylo femininum. Dodávám ještě, že nejvíce se užívalo v naší vsi slov futeř a futeřice, kdežto slova futeřina se užívalo méně často. Zkomoleniny fukeř, fukéř, fukýř, fukejř byly mi až do přečtení Vaší stati neznámy.“ Pan řed. v. v. Alois Vaněk, můj bývalý učitel, mi napsal, že sám slýchal slovo futeř od svého děda v Staré Huti u Berouna. Také v Ústí n. Orlicí neslyšel jinak než futeř. Opatřil mi též zprávy od svých známých a žáků, že na Jilemnicku, dále na Berounsku a Zdicku se dosud říká futeř. Naproti tomu jeho bratranec z Hradce Králové (jenž o mém článku neví!) zná útvar fukeř, s krátkým e, jenž je prý „všude, kde žijí vyznavači lyžařského sportu.“ Cituji doslova z listu tohoto Hradečana: „Podle mého soudu jde tu o novotvar, původně jaksi žertovně-lidový, vzniklý někdy po převratu, jejž přespolní lyžařští prkýnkáři přinesli s sebou z weekendového horského klání mezi domorodými tam lyžaři a zasloužili se tak o jeho rozšíření mezi lidem obecným v oblastech [155]níže položených. Výraz ten zdomácněl tak i u čistokrevných Pražáků, jichž neděli co neděli celé vlaky zajíždělo do Krkonoš za bílým opojením.“ I když se p. pisatel mýlí stran původu tohoto nového slova, přece jen dobře je si vědom prostředí, kde je slovo fukeř doma, a toho, že vzniklo někdy po převratu.

Na konec uvádím svědectví (nadmíru důležité pro otázku o původu slova futeř), jež mi poslal p. řed. v. v. Václav Bartoš: „Pocházím z Turnovska, z Louček Sekerkových… Jsem přes 80 let stár. Ve svém mládí neslyšel jsem nikdy slova fukéř neb fukýř, nýbrž jen to je tam chutéř, to byla chutéř. To bylo asi do roku 1880, později jsem tam býval řidčeji.“

Žádná z těchto zpráv nechce tedy nic věděti o tom, že by vytýkané podoby fukéř, fukýř atd. byly živé u venkovského lidu. Utvrdily mě v přesvědčení, že na svém výkladu v NŘ. XXVI, 33 n. nemusím nic měnit a nic z něho odvolávat. Odkazuji též na výrok v NŘ. VII, 94, že „čeští lyžaři mají také svůj vlastní jazyk podobný trochu jazyku českému“. Je arci možné, že pražská zkomolenina fukejř a pod. se již rozšiřuje i na venkov mezi mládež holdující bílému sportu. Svědectví pro fukejř (NŘ. XXVI, 159) jsou — což je příznačné — z míst „na dráze“ a z oblastí zimního sportu v jižních Čechách a na západní Moravě. Tam, zdá se, futeř nežije, a proto byl snad pražský výtvor přijat v těchto krajinách bez odporu, spíše naopak s podporou prestiže hlavního města. Ostatně literárního dokladu pro fukeř (nebo pod.) Příruční slovník nemá, a tedy nemusil tento domnělý „dialektismus“ ani uváděti.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 7, s. 154-155

Předchozí Jiří Haller: Potíže s čárkou

Následující Karel Říha: Barabové