Časopis Naše řeč
en cz

Václav Machek šedesátníkem

Karel Janáček

[Články]

(pdf)

-

Dne 8. listopadu 1954 dožil se šedesáti let vynikající český jazykozpytec Dr Václav Machek, profesor srovnávacího indoevropského jazykozpytu na universitě v Brně, loni zvolený za člena korespondenta Československé akademie věd. Čtenáři Naší řeči dobře znají profesora Machka — člena redakční rady — z dlouhé řady příspěvků, které zde začal uveřejňovat r. 1927. Právě v předešlém čísle tohoto ročníku podal dvě zralé ukázky svého umění. Proto chce tento nenáročný jubilejní článek navázat na to, co je čtenářům Naší řeči známo, a vědecký portrét Machkův dokreslit. Nejprve však několik životopisných dat.

Václav Machek se narodil 8. listopadu 1894 v Úhlejově u Hořic v Podkrkonoší v početné rodině chudého venkovského krejčího. Jen s cizí hmotnou pomocí mohl vystudovat gymnasium ve Dvoře Králové nad Labem. Studium na filosofické fakultě Karlovy university přerušila mu na tři roky světová válka. Dostudoval v r. 1921 a také složil doktorské zkoušky ze srovnávacího a slovanského jazykozpytu. Na fakultě byli jeho učiteli hlavně profesoři Zubatý a Hujer; ti určili směr celé jeho životní práci, podle nich se soustředil i Machek zejména na studium jazyků baltoslovanských a na etymologii. Od konce r. 1921 do r. 1924 studoval v Paříži — byl tu zároveň knihovníkem Slovanského ústavu — zvláště u Meilleta, Blocha a Vendryesa (francouzští jazykozpytci měli i nadále vliv na jeho vývoj, zejména Benveniste). Po návratu učil jako gymnasijní profesor v Pardubicích, Trnavě, Novém Městě nad Váhem, Tišnově a Brně. Kratší dobu působil v kanceláři Slovníku jazyka českého tehdejší České akademie věd a umění. V Brně se v r. 1931 habilitoval ze srovnávacího indoevropského jazykozpytu, v r. 1936 byl jmenován profesorem. Na brněnské filosofické fakultě působí dodnes, šíře mezi posluchači lásku ke svému nesnadnému oboru a vychovávaje vědecký dorost.

Prof. Machek zahájil vědeckou práci v době, kdy byl vynikající kdysi směr mladogramatický již v krisi. Jedním východiskem z ní chtěl být strukturalismus; k tomuto směru se přikláněl velmi pěkný Machkův výklad slovanského ch jako tvrdé dublety k š, vzniklé [258]podle existujících již dvojic k — č, g — ž, při čemž ch v jazykovém materiálu slovanském již bylo, ale původně jen ve slovech expresivních (ve sborníku Charisteria G. Mathesio … 1932, s. 42 n.). Ale nadále přece Machek, rozený etymolog, zůstal věren metodě srovnávací a historické, hledal však nové východisko, t. j. do jisté míry pokračování směru mladogramatického, ale s novým materiálem a novými metodami.

Novému materiálu, t. j. slovům, pro něž je charakteristický — vedle vlastního významu — silný citový přízvuk, věnoval Machek celou svou první knihu: Studie o tvoření výrazů expresivních (1930). Říká v ní výslovně (s. 9), že „je to jazyková látka dosud neopotřebovaná“. Jádrem knihy je kapitola o původu slovanského ch, tedy problém, k němuž se autor několikrát vrátil. Již v této mladistvé práci vyhlašuje Machek pokrokovou zásadu, jíž se řídil celý život: „Gramatické studium musí vycházeti především z důkladného pozorování vlastního jazyka, při němž nám pomáhá dostatečná znalost jeho slovního pokladu, jeho možností výrazových atd., a všude nás může říditi cit“ (Studie, s. 27). Současně odmítá Machek neživotné, jen slovníkové a slovičkářské řešení nových etymologií: „Máme za to, že se věc (t. j. původ ch — K. J.) osvětlí jen trpělivým rozborem a shledáváním významů, jak žijí mezi lidem v své pravé podobě“ (Studie, s. 61). Proto sbírá materiál — zvláště slovanský — z pramenů ještě neopotřebovaných, z řeči lidové a nářečí. Machek si však uvědomuje, že v našem zkoumání zůstává subjektivní prvek, i když zachováváme správný postup. Říká proto o etymologické práci: „V tomto oboru není receptu, který by dovedl člověka vždy k správnému výkladu“ (Listy filologické 75, 1951, s. 303). Třebaže sám pracuje systematicky, uznává i jiné cesty, jak nalézat etymologii: „Nalézti původ slova je výsledkem někdy dlouhého hledání, někdy jen pouhé náhody“ (NŘ 25, 1941, s. 199).

Machkova metoda spočívá především v tom, že zachází s každým slovem podle jeho rázu: u normální slovní zásoby žádá pravidelné hláskové vztahy, kdežto „výrazy zvukomalebného nebo expresivního rázu nedají se zpravidla uvést na přesný a jednotný základní tvar; kriteriem pro seskupování v rodiny musí u nich býti především význam“ (Listy filologické 67, 1940, s. 305). Význam slova se pak stává Machkovi základem etymologického bádání vůbec. Odtud jeho četné výtky mladogramatikům pro jejich mechanický postup, odtud jeho heslo „zjišťování přesného významu je první předpoklad pro správnou etymologii“ (Naše věda 21, 1942, s. 79), odtud i svérázný začátek všech Machkových článků: pečlivé sebrání dokladů a bedlivé zjišťování významu. Stejně dbá prof. [259]Machek stavby slova: těsnou příbuznost jazyků baltoslovanských a arijských dokazuje — mimo jiné — na základě stejného tvoření slov, jinde často úplně neznámého. Sloveso peskovati, jak si čtenáři pamatují, spojuje Machek se slovem pysk hlavně z důvodů slovotvorných.

Rozlišuje-li Machek dvojí jazykový materiál, neznamená to, že se u slov afektivních (s citovým zabarvením) vzdává přesnosti: naopak, aby se zbavil nebezpečí libovůle, zkoumá celé skupiny slov stejného rázu a stanoví pro ně řadu zásad, podle nichž se hláskový sklad těchto slov mění. Tak ve své druhé knize — Recherches dans le domaine du lexique baltoslave (1934) — zkoumá zvláště dvojice slov z jazyků baltských a slovanských, v nichž se střídají hlásky znělé a neznělé. Stejně systematicky zkoumá slova na ch-, důmyslně vykládá z jednotného hlediska slovesa na -sati, -chati, ve větší míře než bylo dříve zvykem počítá při výkladu s přesmyknutím (metathesí), s t. zv. mylnou dekomposicí, se zánikem hlásek a slabik funkčně oslabených a s náhradou hlásek. Machkova technika mně připomíná dnešní práci horníka, při níž místo kusu uhlí padají celé vrstvy.

Nelze popřít, že v rukou nezodpovědných by znamenal tento smělý postup jisté nebezpečí. Machek sám se mu brání stálým zřetelem k vývoji významovému a k reáliím, o nichž ještě pojednám. Ostatně je Machek sám sobě přísným soudcem a svých starších řešení se často vzdává. Bodře to vysvětluje v Naší řeči 30, 1946, s. 38: „Dnešek je moudřejší včerejška a chybovati je lidské“. Ale právě i zde se můžeme u Machka učit. Spojoval-li (Listy filologické 67, 1940, s. 304) sloveso rousati t. zv. mylnou dekomposicí se slovesem brusiti, odmítá později tuto etymologii (Sborník prací fil. fak. brn. univ. 1, 1952, 85) a sloveso rousati spojuje, jako intensivum na -sati, s něm. rupfen a pod. Vidíme, že jde o boj dvou principů, v podstatě stejně oprávněných. Machek se dnes rozhoduje pro výklad podle systému tvoření slov proti t. zv. změně nahodilé. Své názory o etymologii vyložil Machek nejúplněji na olomouckém sjezdu slavistů v r. 1953, zde na ně aspoň odkazuji (Slavia 21, 1953, 314 n.: O potřebě a problematice slovanského etymologického slovníku).

Ale specifičnost Machkovy vědecké metody tkví ještě jinde, v jeho jedinečné znalosti reálií: ve svých pracích vystupuje Machek střídavě jako agronom, botanik — jeho velká kniha Česká a slovenská jména rostlin (1954)[1] je toho dokladem — zoolog, znalec řemeslných technik. Základem toho všeho je Machkova láska k pří[260]rodě a jedinečný pozorovatelský talent. Aspoň několik ukázek: „Podíváme-li se na ony světlé čárky na spodní straně jehliček, modrý odstín na nich hledáme marně“ (Listy filologické 63, 1936, s. 132); „Je třeba jenom si všímat dozrávajícího ječmene“. Etymologii slъza slizьkъ odmítá lakonickým „slzy nejsou slizké“ (Recherches, s. 29).

Prof. Machek se však nespokojuje těmito svými praktickými schopnostmi a znalostmi. Jako neisoluje studium jazyka od studia člověka, tak usiluje o spolupráci jazykozpytu s jinými vědními obory, v první řadě s národopisem, archeologií, srovnávací vědou náboženskou. Proto dovedl linguista Machek vysvětlit lépe ráz homérského domu, než se podařilo dosud, při čemž objevil zároveň přesnou etymologii stropъ — erephó (Listy filologické 68, 1941, 94 n.). Proto dovedl — za pomoci sovětské ethnologie — vyložit souvislost slov pьrstъ a pьrsi (Recherches, s. 60 n.), proto jeho přesvědčivé výklady o tabu různých názvů, známé opět i čtenářům Naší řeči. Machek však nejenom od jiných věd přijímá, nýbrž jim také dává. Zas jenom příklad: historické zprávy o valašské kolonisaci a její ukrajinské větvi podpírá ukrajinskými názvy rostlin na Valašsku (Naše Valašsko 1949). Bezpečným výkladem jména Kocanda (NŘ 1947, s. 87 n.) zjišťuje konkretně vliv německého práva na našem území. Machkův zájem o primitivní náboženství Indoevropanů je takový, že píše odborné články mythologické bez úzkého vztahu k jazykozpytu (vycházejí zvláště v Archivu orientálním). V nich objasňuje pomocí slovanské mythologie, dosud zanedbávané, nejasné rysy náboženství staroindického, na př. původní funkci boha Rudry.

Mám-li se od metody obrátit k jejím výtěžkům, mohu podat na tomto místě zase jen ukázky. Zásluhou Machkovou bude vypadat příští etymologický slovník slovanských jazyků (přípravné práce na něm řídí Machek ve Slovanském ústavě Československé akademie věd) hodně jinak než slovníky dosavadní. Machek provedl nejenom dlouhou řadu oprav a škrtů ve slovnících Bernekerově a Trautmannově, nýbrž vyložil nově velký počet slov, mezi nimi zvláště slova začínající na ch- a š-. Dokázal bezpečně, že slovanské ch je v podstatě expresivní střídnicí za indoevropské k, kh, g, gh (velární, před zadními samohláskami i palatální), čili že ch stojí vedle normálních slovanských střídnic k, g. Četná jsou i nově vysvětlená slova staroindická, řecká, germánská, hetitská i jiná. Uvádím aspoň evidentní dvojici korvъ, borvъ (čes. kráva, brav) a staroindické čarvati, bharvati (obě znamenají ‚přežvykuje‘). Teprve v poslední době se odvážil prof. Machek — těže z dlouho[261]letých zkušeností — etymologisovat i vlastní jména, a to Olomouc, Kreml a Volga. Z nich je přesvědčivý zvláště výklad jména Volhy (Sborník prací fil. fak. brn. univ. 2, 1953, s. 136 n.), totožného s jménem ptáka (rus. ivolga [čes. vlha = žluna] značí ptáka i řeku); pták byl původně vtělením boha řeky.

Vedle etymologií vykládá Machek řadu jevů morfologických, tak na př. původ slovanského kmene infinitivního, pokud je tvořen nějakým suffixem, odvozuje od starých slovesných adjektiv, která jsou zachována v jiných indoevropských jazycích. Kausativum na -p-, známé dosud jen ze sanskrtu, objevil Machek i ve slovanském kropiti, pův. ‚polévati vřelou vodou‘ (= stind. šrapayati ‚vaří‘). Proti thematickému tvoření indickému je slovanský athematický tvar starší. Jednotně vykládá (Sborník 1, 1952, s. 82 n.) slovanská slovesa na -sati jako intensiva (= litev. -soti, lat. -sare, které bylo dosud špatně vykládáno), na př. klusati vedle něm. laufen, got. hlaupjan (ve slov. p před zubnicí zaniklo). Jinde (Lingua Posnaniensis 4, 1952, s. 111 n.) osvětluje Machek typ sloves na -chati jako expresivní, stojící v úzkém vztahu k hypokoristikům jmenným, na př. brachъ od bratrъ. Není tedy v rus. prochať od prosiť ch místo s, nýbrž je příponové. I zde paralely řecké a staroindické ukazují na starý typ.

Nové cesty razí prof. Machek v otázce germánsko-slovanských slov, jež svědčí o výpůjčce z jednoho jazyka do druhého. Ve světle nových poznatků archeologických, podle nichž byla pravlast Slovanů západněji a kultura Slovanů vyspělejší, než se myslilo, a s pomocí vnitřně jazykových etymologií (v germánštině jde o slova isolovaná, ve slovanštině je celá rodina slov) ukazuje Machek, že často šel směr výpůjček opačně, ze slovanštiny ke Germánům, kteří byli v té době ještě nerozděleni. V jiných případech uznává — a to stále hojněji — pro slova označující rostliny, zvířata, ryby a pod. původ předindoevropský, t. j. přejetí od obyvatel, na něž Germáni a Slované v nových sídlech narazili. V poslední době uznává Machek tytéž změny, jež připisoval expresivitě slovanských slov, i při přejímání z jazyka neindoevropského (srov. na př. Slavia 21, 1953, s. 267).

O všech těchto a jiných problémech jazykových píše prof. Machek nadmíru prostě a jasně. Je to jistě také proto, že má rád krásnou literaturu. Z ní si také vybírá náměty pro svou práci: tak čtenářům Naší řeči (30, 1946, s. 141 n.) vyložil nesnadné slovo krondaro z Čapkova Zahradníkova roku, četba milovaného Hviezdoslava mu pomáhá k etymologickému výkladu (Recherches, s. 55). Jindy říká (Sborník Matice slov. 1937, s. 142): „Požehnanou studnicí tu jsou jako obyčejně spisy nevyrovnatelného Kukučina.“ [262]Četba Saltykova-Ščedrina mu evokuje rysy starobylých Slovanů. Ale je zamilován i do své vědy tak, že i o odborných knihách píše, že „jejich četba je pravým potěšením“. Myslím, že za čtenáře Naší řeči, ale i za ostatní, můžeme říci totéž o pracích Machkových.

Je radostné a nadějné, že vrcholná léta Machkovy tvorby padají v jedno s rozmachem historické a srovnávací metody v sovětské linguistice i s rozvojem slovanské archeologie. Plodná spolupráce na tomto poli nám přinese v tvorbě Machkově jistě další krásné výsledky.

Za vše to, co profesor Machek vykonal pro výklad češtiny, baltoslovanských i indoevropských jazyků, ale i pro slávu českého jména v cizině, budiž mu vřelý dík.


[1] Srov. zde následující rozbor této knihy od V. Vážného.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 9-10, s. 257-262

Předchozí Sr: Kurník, perličník, krůtník, husník a kachník

Následující Václav Vážný: Na okraj Machkovy práce o českých a slovenských jménech rostlin