Časopis Naše řeč
en cz

Česká a slovenská slovesa typu hanobiti (odvozená ze jmen na -oba)

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Všichni známe sloveso zlobiti; každému je jasné, že je odvozeno od zloba, což je abstraktum od zlý. Mohou tedy slovesa býti odvozena i od abstrakt. Pokusíme se uvésti další příklady toho zjevu, po př. objasniti některá slovesa tímto způsobem. Necháváme však stranou otázku, co jsou tato abstrakta.

[205]Vedle zlobiti bylo v češtině i zlostiti, je také pol. zlościć, ukr. zlostýty; běžné je č. žalostit, hornoluž. žaloscić, dolnoluž. naříkati; slc. je ľútostiť truchliti. Tedy rovněž tak abstrakta na -ost mohou býti podkladem nových sloves. A někdy mohou nabýti obliby. Tak tomu bylo na př. u jistých hornolužických spisovatelů starší doby. J. A. Smolerj[1] je kárá, že oni prý místo přímo od kořene tvoří slovesa z odvozenin na -osć, způsobem, praví Smolerj, lidové mluvě úplně odporujícím. Uvádí pak 10 příkladů; místo zjenoćić (sjednotiti) píší zjenosćić, místo žadać píší žadosćić atd. Chápeme, že se mu nelíbilo rozmnohosćić místo prostého rozmnožić atp. Ovšemže ti spisovatelé překročili slušnou míru; ale horní lužičtina jinak slovesa na -osćić tvořit dovede. Nejnovější slovník Jakubašův[2] má na př. pěknosćić = pěknić, fein, artig machen.

Také abstrakta na -ota se mohou státi východištěm sloves. Č. lichotiti je nepochybně od lichota, to pak od lichý. Podobně abstrakta na -tva: toho původu bude pitvati a plýtvati.

My si zde všimneme jenom sloves na -obiti. Dosud se nám podařilo sebrati tato:

1° č. spis. hanobiti haněti, ostouzeti, tupiti; od hanoba (pro ně má Jungmann doklad z Kollára, Příruční slovník z Tyla).

2° moravskoslov. chudobiť sa uskrovňovati se, šetřiti na sobě. Napij sa, co možeš, nic sa nechudob! A strýc sa nechudobili … O. Strachota, Slovácké figurky (Brno 1949, 2. vyd.), 150 — Ná, Chromečku, nechudob sa, nacpi si, a zaskoč na trochu šedéj. Tamtéž 29.

3° val. ľútobiť sa lítostiti (Bartoš), od val. ľútoba lítost.

4° val. úzkobit sa uskrovňovati se (Bartoš), od val. úzkoba uskrovňování, nouze.

5° sloven. hnusobiť (sa) vedle hnusiť (sa), obé je běžné na středním Slovensku. Východiskem je hnusoba (hnus, ošklivost), obecně rozšířené.

6° sloven. ťažobiť sa býti těžko (mne sa to ťažobí je mi těžko), ť. si obtěžovati si, stěžovati si; od ťažoba těžkost, tíže (duševní), stížnost.

Tvoření sloves na -obiti je těmito případy, váženými z nynější doby, z živého jazyka, zaručeno nade vši pochybnost. V jejich světle se nyní podíváme na tři další slovesa, která už tak průhledná nejsou.

Je to za prvé velebiti. Původní význam byl zřejmý už Jungmannovi: jako první významový ekvivalent je u něho „velikým činiti“. [206]Sloveso je tedy od veleba, to pak od stč. velí (*velьjь) — veliký. Veleba je z velьj-oba, o se tu přehlasovalo v e, takže se ta slova vnější podobou od své skupinky slov poněkud odchýlila. Vzdálila se i významem: velebiti chápeme nyní jako vychvalovati, chvalořečiti, arci „s velkým uznáním, velmi mnoho“ (Přír. sl.).

Původnější odstín významu je zachován ve stč. velbovati se (: toho buoh nemiluje, ktož sě přěd lidmi velbuje Prokop. leg. 511; -uje se zde objevilo zajisté jen pro rým!) a při Rosově velebiti se = velebně, honosně, zpyšna jíti, t. j. dělati se velikým, ukazovati nebo předstírati velikost a s velikostí spojenou honosnost, nádheru, důstojnost. Příruční slovník má jeden doklad ze Světlé, na nějž se tento smysl hodí: Žádná (holka) se chlubit nemůže, že kdy na ni koukl, třeba se mu sebe více na očích „velebila“. V obecné češtině z toho zbylo uvelebiti (se) pohodlně (se) usaditi, v němž nějakou ‚velebnost, důstojnost‘ sice cítíme, ale už jen slabě; spíše nám vytane na mysli pohodlnost místa a uspokojenost člověka takto usazeného.

Další sloveso je pochlebovati. O tom jsem už psal[3] podrobně dříve a nebylo by třeba nic opakovat, kdyby se mylné Brücknerovo domnění, že tu je základem chléb, nedrželo pevně až do nynějška. Drží se ho třetí vydání Holubova (a Kopečného) etymologického slovníku (z r. 1952), ale i Vasmerův právě vycházející etymologický slovník ruský. Útvary obdobné jsou v polštině (pochlebiać, schlebiać, pochlebować), ale — dodávám nyní — též v horní lužičtině (pochlěbnik), v ruštině (pochlébiť, pochlébstvovať) a v ukrajinštině (pochlibuváty). Česká nářečí ukazují původ docela zřetelně: vochalebovat se (dělati se hodným, lichotiti se) má a, které by bylo nepochopitelné, kdyby to sloveso bylo od chléb. A vzhledem k jeho e předpokládám zde nyní příponu -oba (nikoli -ьba jako dříve, neboť ь by v ochalьbovati mělo zmizet beze stopy!). Čeština a polština měly sloveso *chaliti, od kořene kol-, který je i v ř. ϰὀλαξ pochlebník. Od chaliti bylo chalj-oba > chaľeba, od toho pak nové sloveso *chaľebiti, -ovati, s předponou o- nebo po-. Jenže slova poněkud dlouhá (na př. 1. plur. pochalebujeme je šestislabičné) se ráda zkracují: a zde vypadlo, nejdříve asi právě ve složeninách s o- a s po-. Ten stav se pak ustálil všude, takže máme i nářečové jednoduché chlebiti (lichotiti). A protože synkopovaný útvar (-chleb-) je v tom slově i u jiných Slovanů, musíme ztrátu a klásti již do doby velmi dávné. Ale tomu nic nebrání. Vidíme, že rodina slov pocházejících od kořene kol- se v slovanštině rozpadla. Nemáme žádné primární sloveso od něho, ale jen zesílené útvary, jednak [207]*chol-chol-iti v našem chlácholiti (to znamenalo v staré češtině lichotiti),[4] jednak *chaliti a dále *chaljebiti, -ovati.

Kdo by nadále věřil, že pochlebovati je od chléb, měl by si položit otázku, jsou-li kde paralely k tomuto tvoření. Ale žádné by nenašel. A jak potom přesně zachytiti významový vztah? Brückner interpretuje: „Po chlebě jíti.“ Ale toto pojetí předpokládá přílišné zúžení zřetele na činnost možno říci „parasitní“. Hlavní překážkou je, že není obdobných útvarů (totiž sloves z po + lokál). Naopak odvození od slov na -oba má pro sebe další případy stejného rázu, je tedy projevem jistého slovotvorného způsobu produktivního. Tato okolnost hraje v nauce o tvoření slov významnou úlohu. Náš výklad pracuje tedy s jediným (a to prvotním) významem („lichotiti“), jenž se tu neměnil; ovšem uznává ztrátu a, ale ta se vyloží snadno jako následek přílišné délky slov. Naproti tomu domnělé odvození z po + lokál by bylo ojedinělé.

Konečně, za třetí, přicházíme ke slovu nejnesnadnějšímu, k znobiti. U nás je pouze oznobiti si (ruku, nohu) nechat omrznouti, odtud oznobenina. Ale ruština má znobiť jednak se starším významem nechávat mrznout, vystavovat mrazu, jednak v neosobném menjá znobít mrazí mne, zebe mne. A ovšem má i oznobíť a postverbální oznób mrazení (po zádech a p.). Obdobně je ukr. znobyty a oznobyty sja, bylo i starosrbocharvátské oznobiti. Tato slovesa se již od Miklosičových dob spojují se zábnouti (praslov. zębnǫti) a zábsti, a to tak, že se domnělé základy znob- a zenb- (zęb-) spojují v jednu výchozí podobu, jež by v prajazykových hláskách zněla g’enebh-. Oba „kořeny“ by byly vznikly tak, že by byla zanikla buď jedna nebo druhá samohláska, tedy g’nebh- by s pomocí střídy e/o dalo znob-,[5] kdežto g’enbh- by dalo zenb-, zęb-. Případy tohoto druhu se v indoevropské slovní zásobě najdou a patří — možno tvrditi — mezi „parádní“ ukázky v použití srovnávací metody. Slova do takového schematu se hodící patřívají mezi nejstarší útvary a samozřejmě bývají součástí základního slovního fondu. Ale onen dvojslabičný kořen se vždy konstruuje z materiálu nejméně dvou větví indoevropských, zpravidla však větví několika. A zde právě je slabé místo naší slovanské dvojice: v jiných jazycích není nic, co by se k domnělému g’enebh- hodilo. To je závada nadmíru vážná. Kdyby tu šlo o kořeny vskutku úctyhodně starobylé, bylo by neuvěřitelné, že by byly jinde zanikly beze stopy; jdeť přece o pojem zcela běžný a každému známý. Tento důvod nás [208]nutí pochybovat o správnosti staré domněnky (sám jsem jí věřil dost dlouho) a nutí nás hledati nové osvětlení, z domácí slovanské půdy. Toto osvětlení budeme hledati u slova zima. Holub a Kopečný správně tušili, že je „v nějakém vztahu k zima“, my se pokusíme vyjádřiti to podrobněji.[6]

Rus nazývá mrazení po těle oznob; v našem lašském nářečí se praví zimni mě na hřbetě (studí, mrazí). To nás přivádí k adjektivu zimný chladný, studený: v písních jsou doložena spojení zimna rosa, zimna vodička, ale i (rovněž v písni) u starej roby su zimne nohy jako led. V polštině je zimny běžné. Polská nářečí mohou užíti slovesa ozimnieć (vychladnouti) o mrtvole, naopak zase oznobić (ochladiti) o čemkoli jiném: lód znobi; izba się oznobila częstym otwieraniem dwiérzy, po deszczu sã wic uoznabia; po grzmotach powietrze sę oznabia; nie uotwieraj uokna, bo uoznobisz powietrze w izbie; uot wczera uoznobiło sã perzynkã. Z toho vyplývá, že se vedle slov mrznouti, mraziti, studený, studiti a chladný, chladiti mohlo užívati i odvozenin od zima. Toto slovo neznamená jen jistou roční dobu (což byl jeho původní význam), ale i pocit nízké teploty: je mi zima. Odvozenina zimný je tedy totéž co studený, zimniti totéž co studiti, mraziti, chladiti. A tak je možno hledat v oznobiti něco od zimný, t. j. od zimьnъ. Hledíce k slovesům výše uvedeným (úzkobiti a p.) předpokládáme tu výchozí zimьnob-iti. Takovéto slovo bylo pro jazyk příliš dlouhé; bylo tedy zkráceno vypuštěním dvou slabik: z[imь]nobiti dalo znobiti. Popud mohl vyjíti ze slova ještě o jednu slabiku delšího, ze složeniny s ob- > o-. Tímto zkrácením se slovo v povědomí mluvících odloučilo od zimný a od zima, stalo se spíše jakýmsi termínem specialisovaným pro účinky mrazu na tělo (jenom polština a lašská nářečí zachovala staré možnosti daleko širší) a i tu musilo zápasit s konkurencí slova mraziti a studiti. Zde budiž ještě připomenuto, že i řecký název pro oznobeninu (χείμτλου) souvisí s názvem zimy (χειμὠυ, χεῖμα).

V této souvislosti je třeba se zmíniti ještě o slovesu zábnouti (zábsti). To se, jak jsme uvedli, spojuje se znobiti. Klade se nejen o tělesném pocitu mrazu (zebe mě do prstů; zebou mi prsty), ale i jinak (to dnes zíbne mrzne; us. za Jg; obilí ozíblo = omrzlo; Bartoš). Je tedy otázka: dá se zábsti i nyní spojit se zima, zimný a znobiti? Myslím, že ano. Vyjdeme od téhož zimьnoba jakožto základu. Sloveso odvozené příponou i by znělo *zimьnob-jǫ, -iti, [209]bylo však ihned zredukováno, ale jinak: zim[ьno]b-iti > zęb-iti, po př. dále (v 2. třídě) zęb-nǫti.

Snad někoho zarazí, že by sloveso takového vzhledu mělo základ jmenný. Ale zębǫ je třeba klásti už do praslovanštiny, a to byla doba, kdy se děly vývojové změny velmi převratné. Postup mohl býti asi takový, že se vyšlo od sloves na -iti nebo na -ati (je srbocharv. nazebao nastuzení; pol. ziąbić, ziębić): zim[ьno]biti je docela blízko hořejším slovesům na -iti (chudobiť), jenže pro svou délku bylo zkráceno, ale náhodou jinak, takže se od sloves na -obiti odloučilo.

Jsou-li hořejší výklady správné, vznikala slovesa na -obiti již v praslovanštině. V tomto smyslu by bylo doplniti nadpis tohoto článku. Ale naprosto jasné příklady pro slovesa na -obiti máme přece jen dosud pouze z češtiny a slovenštiny.


[1] Haupt-Schmaler, Volkslieder der Wenden in der Ober- und Nieder-Lausitz (Gryma 1841, anast. otisk Berlin 1953) II, 279.

[2] Filip Jakubaš, Hornjoserbsko-němski słownik, Budyšin 1954.

[3] Listy filologické 69, 1942, s. 252.

[4] Zubatý, Sborník fil. 3, 201 = Studie a články I, 1 (Praha 1945), s. 165.

[5] Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves I (Paris 1950) 302 se vyjadřuje tak, že znobiti je „un factitif très secondaire“.

[6] Souvislost se zima tušil již 1903 A. L. Pogodin (v knize Sledy kornej-osnov v slavjanskich jazykach). Zubatý resumoval (Indogerm. Forschungen XXI, Anzeiger s. 103) jeho názor takto: „sl. zima: sl. znobiti: zьm-b-no-b-iti, zębnoti: zьm-b-nonti“. Pogodin tedy viděl v obou slovesech nulový stupeň zьm- proti plnému, který je v zima.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 204-209

Předchozí Pavel Trost, V. Š.: O skloňování litevských a lotyšských vlastních jmen osobních v českých textech

Následující Božena Zimová: O řeči starého Podskalí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1