Výklady slov

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

1. Plivník

Představa o plivníkovi žije v našem lidu dosud, třebaže už jenom mlhavě. Plivník bral na sebe zpravidla podobu černého kuřete; seděl na peci, na půdě nebo i jinde a nosil hospodáři obilí, někdy i peníze a vůbec úspěch ve všem. Kde měli plivníka, nalézali ráno pod stolem hromady obilí. Obdobného dárce hojnosti mají kromě Čechů ještě Lužičané: nazývá se u nich plon a má stejné podstatné vlastnosti a znaky jako náš plivník (v. Máchal, Nákres slovanského bájesloví, 153-156). Není tedy pochyby, že je to představa od původu společná oběma těm národům a že i obě ta jména mají společný základ. Plivník je jeden z těch nižších duchů, jakých ctila slovanská lidová víra veliké množství.

Neveliká zeměpisná oblast plivníka a plona činí pravděpodobným, že v nich máme výtvory domácí a že pro výklad jejich jmen vystačíme se slovy domácími.[1] Východisko obou názvů [62](plen) je správně udáno v dolnolužickém slovníku A. Muky (Praha 1928), ale bez podrobného výkladu hláskového a s nepřesným postupem významoslovným. Chci se tedy zde pokusiti obě ta slova osvětliti podrobněji.

Plon kromě „hospodáříčka“ znamená i hojnou úrodu; pólski plon = polní úroda, a toto slovo je vskutku totožné s naším slovem plen, jež sice nyní znamená u nás válečnou kořist, ale původně označovalo, jak uvidíme, jakýkoli výtěžek vůbec. K slovu plen se dostaneme zpětným pochodem i od našeho plivníka. Slovo plivník je jistě od *plivní nebo od plivný, doloženého z Moravy (Kott 7, 263: zrno, zaseté v říjnu, zroste-li, nebývá plivné). Ze západní Moravy zaznamenal Bartoš podobu pliný ‚sporý, hojný‘ (to žito není pliné; pliná jabloň = která hojně rodí), z východní Moravy pak podobu plejný, rovněž o zboží čili obilí. V jižních Čechách u Orlíka byl za Jungmannovy doby plíný oves ten, který hodně sypal; z Rosy pak cituje Jungmann vlastní a původní podobu plenný, zase o obilí. Staročeský slovník má nerodilá a neplenná (neplodná) léta. Je tedy z našeho území zaručeno přídavné jméno, jež znělo prvotně plenný a znamenalo ‚vydatný, výnosný, dávající hojný výtěžek‘ a jehož se užívalo hlavně o obilí. Také p. plenny a slovin. plênjav je ‚plodný, vydatný, úrodný‘. Toto přídavné jméno je zřejmě odvozeno od slova plen. U sousedních nebo kdysi sousedních Slovanů je to (p. plon, slovin. plên) výnos, výtěžek obilní, úroda, zisk mírový, a tento nebo podobný význam je i v ekvivalentech příbuzných jazyků jiných: v litevském pelnas, lotyšském nuopelns, pelńa ‚výtěžek, zisk‘ (lit. atpelnas = odměna) a v staroindickém pana- (z *palna-, to dále z *pelno- mask.) ‚ujednaná odměna; cena, o kterou je sázka‘. Máme tu, jak viděti, starobylý výraz z doby už prajazykové, jenž zněl asi *pelnos; je to jeden z těch, které jsou společným majetkem baltoslovanských a árských jazyků a dokazují dávné sousedství obou skupin a jejich vzájemné vztahy nebo dokonce bližší příbuznost.

Takový byl původní význam slova plen (praslov. pelnъ). U Slovanů se ho časem začalo užívat — patrně nejdřív jako vtipu mezi vojáky — i o zisku z výprav válečných a dokonce se vyvíjelo až k významu ‚drancování, lup‘. Ale to je zřejmě druhotné, pozdější; shoda západní slovanštiny s baltštinou a s indičtinou zaručuje, že původní význam je toliko výtěžek. A ten, jak jsme uvedli, byl jistě i v češtině; ukazuje k tomu příd. jméno plenný.

Ale ještě jedno slovo je svědectvím, že podst. jméno plen mělo u nás onen původní význam. Je to odvozené sloveso, jež by normálně znělo pleniti. Máme sice pleniti = drancovati, ale to je, [63]abych tak řekl, druhé dítě téhož jména, zrozené až tehdy, když první dítě z rodiny odešlo a odcizilo se; bylo zrozeno až tehdy, kdy v slově plen i u nás ovládl význam ‚drancování‘. Ale první dítko, první pleniti, znamenalo ‚dávati hojný výnos, hojnou úrodu, hojné potomstvo‘. Objevuje se nejčastěji v podobě zvratné: slc. plieniť sa plemeniti se (rozpleniť, naplenit sa) a pol. plenić się množiti se. V moravských nářečích se však dosti liší od očekávané podoby; zní tam pľéhnit sa, pľéhnút sa a užívá se ho zpravidla o rozmnožování nevítaných živočichů nebo plevele: pýř na poli, hmyz a všecka neplecha se pľéhní, všelijakéj téj škrobače moc sa vypľehlo (Bartoš ze Zlínska), jak sa vám do domu napľéhní hydu (= odporných živočichů), těžko sa ho zbýť (Kott 7, 256), to se tam napľahlo mravencuv, oni si napľahli mocej druběře (F. Horečka od Frenštátu), chrustov se zpľohlo letos moc (Bartoš), kuře se vypľahlo (= vylíhlo, Kott 7, 1078). Naopak vypľéhnit a p. nář. wyplenić[2] je ‚vyhubiti‘ (plevel, hmyz), asi jako č. vyplemeniti = vytrhati, vyhubiti plemeno.[3] Zcela odchylné je slovo pľch, vyorané zmotky pýře (Bartoš), zřejmě plh, jak je vidět z odvozeniny zaplhněný (z—é pole, Kott 7, 1118). Že všechna tato slova a jejich význam jsou od plen, toho důkazem je obdobné rus. nářeční (na severu!) za-poloniť o plevelu snadno se množícím a dusícím osení nebo trávu (krapiva zapolonila ves, sad), od domácího polon (kdežto spisovné plen, dříve psané plěn, je z církevní slovanštiny). V našich moravských nářečích slovo pleniti tedy zabočilo se svým významem na „pole“ zcela jiné, než je ušlechtilé obilí, na všeliký hyd a plevel, a podlehlo jistým hláskovým změnám, protože se octlo bez rodiny a bylo úplně osamoceno, jakmile spojení s plen bylo v povědomí mluvících osob přerváno (to se stalo, když plen zúžilo svůj význam na výtěžek z války). Jde tu hlavně o dva zjevy: o vložené h a o změnu samohlásky. Vložené h bychom mohli chápat jako pejorativní (projev nelibosti, odporu), asi jako v mor. žhrať. Totiž není to pouhé vložení: -hnit a -hrat musíme chápati jako nová zakončení, jako nové expresivní přípony slovesné, paralelní k -chati, -chrati, -chlati, -chliti, -chniti (na př. pi-chlati se z pi-plati se), o nichž promluvím později na jiném místě. Změna v samohlásce (’a místo původního e; z a je v laštině dále normálně o) se objevila nepochybně zkřížením se slovesy od ľah- (*lęg-, č. vy-líh-nouti se, sloven. ľah-): výraz o vylíhnutí kuřat a podobných mláďat (jde [64]o vyležení jich, matka-samice leží) byl přenesen na „plenění“ (= množení) hmyzu a plevele. Při slově takto nepevném pak nepřekvapí už ani úplná ztráta samohlásky (plhniti).

Dvě slova tedy, plenný ‚hojný výnos dávající‘ a *pleniti ‚množiti‘, zbyla u nás jako pozůstatky z doby, kdy jejich východisko plen mělo ještě původní význam ‚hojný výtěžek, úroda‘. Obě ta slova jsou chorá; nemajíce už opory v rodinném příbuzenstvu, podléhají rozkladu ve formě i ve významu. Plivník je z podoby už nepůvodní (*plenník není dosvědčeno); byl to i podle významu svého jména „plenný (nebo plenní) skřítek“, dárce plenu, hojnosti obilní. Stran přípony -ík srv. vodník.

Místo plon, což se rovná základnímu *pelnъ, čekali bychom — ve shodě s češtinou — i v Lužici odvozeninu. Pouhé „hojnost, úroda“ jako jméno skřítka odporuje zvyklostem. Ale tato obtíž je v tomto případě jen zdánlivá. Slovo plon — soudíme-li podle Mukova slovníku, jenž kromě výrazu pólski plon jiného rčení nemá — je tam už jen mlhavým, abstraktním termínem rolnickým, něco jako „požehnání polní“ (Muka: der Segen), nikoli „zisk obchodní, válečný nebo jiný“. A jakožto mlhavý, osamocený, neprůhledný termín, slovo nikoli profánní, mohlo se plon stát i jménem mythické bytosti.

 

2. Ještě jednou tratoliště

Několik čtenářů NŘ. mi poslalo dopisy, jimiž jednak doplňují obraz o životě a oblasti slova tratoliště, jednak projevují domněnku, že u něho jde o souvislost s tratiti. V mém článku bylo, že t. je dosud — nehledíme-li k spisovné řeči — jihočeské nářeční slovo. Ukazuje se nyní, že je rozšířeno ještě dále k severu: je známo i v západních Čechách, ba i ještě výše, na západ od Labe. V západních Čechách se význam toho slova již pozměnil. Podle spisovatele J. Vrby se slova t. na Chodsku a Domažlicku užívá ve smyslu „kaluž tratící se vsakováním do půdy“. Jinde se pak vyvinul docela nový význam. Dr. O. Seydl a dr. F. Krčma slýchali ve svém rodišti Merklíně spojení tratolíště (s í!) jahod = „nápadně velké množství těch drobných lesních plodů na poměrně malé části půdy“; dr. Ant. Procházka s prof. Leop. Zubrem znají z okolí Mšece spojení tratoliště (nebo tratol) hub, nalézali tam „celé tratoly (celá tratoliště nebo tratolišťata) kožíšků a lišek“ a jejich obraz takového tratolu vypadá takto: „na jednom místě hustá skupina žlutých lišek už povyrostlých a od ní se v nevelkých mezerkách táhnou pruhy a půlkruhy houbiček drobnějších a drobnějších, až se v okruhu dalším ztrácejí; tvarově právě týž vzhled, jako když pozorujeme tratoliště krve“.

[65]Toto přenesení významu naprosto nepřekvapuje: máme tu přece slovo osamocené, jeť od svého východiště mláka v povědomí mluvících osob už docela odloučeno; ostatně mláka v těch krajích, kde se význam takto posunul, už asi nežije. Je to obdobný případ jako třeba se slovem (o)kopiště, jež má týž přenesený význam (kopiště 1. a 2. v PS. je třeba sloučiti v jeden článek). Svým nářečím (východočeským) bych takové místo v lese, plné hub nebo jahod, nazval okopištěm hub, jahod. Co je (o)kopiště od původu? Když sušení sena pokročilo již tak, že jsou nadělány kupky, rozházejí ráno tyto kupky, aby se seno důkladně vysušilo. Seno se z nich rozloží na louce ve vrstvě poměrně tlusté, a proto nepokrývá již celou louku, ale vždy jen nejbližší okolí bývalých kup; tak vznikají okruhy sena tlustě nakladeného, kopiště (PS), okopiště (viz i PS) nebo okopišťata. Přirozené a původní spojení je tedy „(o)kopiště sena“, ale obecně se objevuje i přenesený význam, stejný jako u západočeského tratoliště: keříčky „černých jahod“ (borůvek) bývají v lese někdy seskupeny na takových nevelkých plochách, zřetelně ohraničených proti prázdnému okolí. Najdeme tedy pěkné okopiště jahod, houbařům se poštěstí najíti „celé okopiště“ lišek, babička má kolem sebe celé okopiště děcek a pod. Našim lidem není ani vždy jasné, že (o)kopiště je od slova kopa „kupa, hromada“, neboť kopa v tomto významu někde není, je toliko kůpa, kupa, kupka. Někde si to slovo změnili v kopnisko (u Kyjova; Kolaja má správný výklad věcný!) nebo dokonce v klopiště (tak píše Světlá, viz PS). Původní je arci kopiště, tak je i v srbocharvátštině.

A nyní se vraťme opět na západ. V témž přeneseném významu, jaký má západní tratoliště (jahod a p.) a východní (o)kopiště, objevuje se na Chodsku steliště (od stláti) a plápoliště. Na př. steliště doubravníků (jakýchsi hřibů) v lese, spadaných hrušek na zahradě (viz Hruškův slovník). O plápolišti píše Jan Vrba, že znamená „plochu barevně odlišnou od okolí — plápoliště vlčího máku v jeteli, slziček na mezi, jahodových plodů v mýti, mateřídoušky na břehu úvozu a pod.“ Slovník J. F. Hrušky vykládá to slovo jen jako „volné prostranství“ (ani se to tu tak velký nezdálo, ale ičko, dy to vyhořílo, té [= to je] plápoliště) a nemá spojení s genitivem obsahu (jahod a p.). Srovnáme-li obě ta svědectví, vyplyne z nich nejspíše to, že plápoliště je slovo asi řídké (Hruška uvedl jen dvě věty s ním) a lidu neprůhledné; ovšem básnické založení Jana Vrby si je patrně spo[66]juje s plápolati, neboť uvádí jen plápoliště červené[4] (fialové) barvy; vlčí máky mu asi plápolají svou červení, tak jako Kosmákovi v obilí hořel divoký mák nebo K. Světlé hořely pivoňky a ohnivé lilie (viz PS). Laskavému čtenáři je — jako mně — jistě zřejmé, že toto chodské plápoliště není nic jiného než tratoliště, totiž samostatná, poslední a nejpronikavější obměna *mlákoviště nebo nějakého dalšího tvaru z něho vyšlého (*mlátoliště?); popud ke změnám vyšel asi z počáteční skupiny ml-; po záměně retných souhlásek (p za m) se asimilací objevilo i druhé p uprostřed slova.

Kromě útvarů s významovými a hláskovými změnami objevuje se, jak bylo uvedeno, v západní polovině Čech místy i útvar s novou podobou kmenovou: pouhé tratol. Nebude pochyby o tom, že tratol je toliko zpětný výtvor, že bylo přitvořeno k slovu tratoliště jako domněle základní slovo. Svědectví uvedená výše potvrzují, že to je slovo lidové; bude však známo jen asi v oblasti neveliké; do psané literatury téměř neproniklo: Kott má — kromě citovaného již dokladu z Ranka — v Přísp. 3, 448 jen jediný doklad z novin, pro nás téměř bezcenný.

Tak se obraz o osudech slova *mlákoviště doplňuje takto: Na nejzazších místech své oblasti (máme-li na mysli směr od východu k západu) je to slovo zcela osamocené (ani mláka, ani láka, lák „kaluž“ tam nežijí), a proto podlehlo pronikavým hláskovým, příponovým i významovým změnám; někde se změnilo až v tratoliště a plápoliště, někde se pak tratoliště zkrátilo v tratol, někde se význam od představy „kaluž“ přesunul k představě „malé bohaté naleziště“. A někde konečně, zůstalo-li při významu „kaluž“, začala pracovati lidová etymologie.

Tu přicházíme k druhé části svého dodatku, k úvaze etymologické. Někteří dopisovatelé se domnívají, že tratoliště je přímo od tratiti, jiní pak připouštějí aspoň dodatečný vliv slovesa tratiti jakožto působení t. zv. lidové etymologie. Na př. dr. Procházka píše, že je významový rozdíl mezi kaluží krve a tratolištěm trve. „Ač pro kaluž krve nemá PS ani jediný doklad, slyšeli jsme to spojení na př. při zabijačce, při podřezávání husy, když z neopatrnosti vyšplouchla slušná dávka krve na zem a udělala skutečnou kaluž. Tratoliště krve není pouhá kaluž krve; vedle plochy země, souvisleji potřísněné prolitou krví, vidíme zároveň také rozstříknuté kapky, které se tratí v určitém okruhu jako [67]stopy řidší a řidší… Slovo tratoliště je snad odborný výraz myslivecký, i bylo by třeba doklady pro něj shledávati v této literatuře … Zvíře ztratilo krev, prchá, ztrácí krev, stopa se tratí, a oběť zraněná zůstane konečně, prolivši poslední krev, ležet v tratolišti krve.“ I ti, kdo připouštějí vliv až dodatečný (řed. L. Novák a jiní), myslí na to, jak zraněný nebo zabitý ztrácí krev, nebo jak se krev tratí v zemi a pod. Na to odpovídám toto. Domněnka o spojení s tratiti je vskutku typická „lidová etymologie“. Nějaké slovo dostane — tím, že v něm nastaly hláskové změny — novou podobu; tuto novou podobu si lid potom „vřadí do nové souvislosti“ a je zcela možné a běžné, že — v duchu domnělého příbuzenstva — přikládá slovu jako právě v tomto případě i nový významový odstín. Jestliže lid rozumí tratolišti tak, že se v něm „tratí voda steklá s polí“ (také domažlické tratol je prý „místo, kde se voda odněkud vytékající … opět v půdě ztrácí“), není v tom nic jiného, než že lidové jazykové povědomí je činné, že si slovo zřejmě domácí (a mající běžnou příponu -iště) rozbírá, když přece i jiná slova s tou příponou bývají průhledná, a že pak vidí významový odstín, jehož původně nebylo. Rozbírá si je po svém, neohlížejíc se nic na to, co tam má co činiti -ol-. To je právě znakem „lidové“ etymologie, že se spokojuje shodou (nebo jen podobností) třeba i jediné slabiky daného slova se základní slabikou domnělého příbuzenstva; nestará se o to, že je třeba věnovati pozornost i ostatním částem slova, že je třeba uvažovati o tom, jaká je tu přípona, jakou má funkci, je-li živá, produktivní (pak může slovo býti z nové doby) či už neživá (pak jde o slovo staré), která slova jsou tvořena obdobně atd. Kdo soudí, že naše slovo je přímo od tratiti, nechť osvětlí i -ol- a nechť najde několik případů obdobného tvoření; připomínám, že -ol- po slovesných kořenech je běžné jenom ve vulgárních útvarech typu smrkola = usmrkanec; případů — ostatně řídkých! — tvoření od jmenných základů (hrbol, vrchol, hranol) nelze se tu dovolávati. Trvám tedy na tom, že tratoliště je z latoliště (t je zde anticipací, r disimilací); že není od slova tratiti, ani že nemá t a r jeho vlivem. A dodávám, že z mysliveckého slangu tratoliště nepochází; Rozmarův slovníček (Mluva myslivecká, Praha 1928) je nemá.

Ještě bych měl uvésti z listu dr. Procházky toto: slovo tratoliště není prý pouze knižní. „Kdo pozoroval někdy (na př. v Praze) čerstvé stopy krve mezi kolejemi elektrické dráhy brzo po nějakém krvavém úrazu, mohl to slovo slyšet z úst diváků několikrát.“ Proniká tedy v Praze slovo tratoliště z jazyka knižního [68]do neknižního. Tím svou stať tedy doplňuji. Jde tu právě o knižní rčení, o ustálené spojení s gen. krve. Je zcela nasnadě, že nějaký Pražan, od mládí duševně živený z večerníků, které žádné tratoliště krve nikdy nevynechaly, užil právě tohoto slova a ne jiného. Pro něho mělo pečeť vzdělanosti, spisovnosti a jakési soudně referentské odbornosti; na venkově by řekli, že to byla kaluž krve (p. řed. L. Novák mi potvrzuje, že ve Slezsku se v takovém případě říká právě v kaluži krvje nebo krvi). Pražan je ostatně náchylný přijímati do své živé řeči kdeco nového nebo zvláštního; viděli jsme to zde XXVI, 33 na slově fukýř.

Dále píše dr. Procházka, že šumavské jezero Laka (Lakasee) Češi jmenují Mláka („Průvodce Šumavou“ Ant. Bašty, P. 1923, str. 108). „V ústech šumavského Němce zmizelo začáteční m a zbylo Laka. Stejně všechna ostatní šumavská jména s kmenem Lack jsou toho původu. Němci sami odvozují jméno toto od Lache = louže.“

Laskavý čtenář při slovu tratoliště opět viděl, jak je naše znalost české slovní zásoby neúplná, mezerovitá. O spojeních tratoliště jahod (hub) jsme dosud nevěděli. Nedovedeme také přesněji určit oblast, kde se vyskytují. Také nevíme nic přesného o tom, kde všude žije slovo tratol. O oblasti slova tratoliště víme nyní jen zhruba to, že je v západní polovici Čech. Po této stránce jsme my Češi mnoho zanedbali. A. Meillet tvrdil, že přední úlohou nynějšího jazykozpytu je prozkoumání slovní zásoby. Každý čtenář Naší řeči může sbírati slovníkovou látku, objeviti a zachovati důležité věci.

---

[1] Starší, nezdařený pokus Matzenauerův (Listy filologické 13, 164), citovaný též u Máchala 155, připomínáme jen pro úplnost. U Holuba, Stručný slovník etym. ²205, čteme toliko: „asi baltoslovanského původu“.

[2] Miklosichův Et. Wb. mylně osamostatnil pleniti a mylně rozdělil plen na dvě hesla (pelnъ a plěnъ).

[3] Zpětným postupem z tohoto vypleniti pak dostalo pleniti význam ‚plíti (býlí), mýtiti (hloží)‘, nikoli z ‚drancovati, pustošiti‘. Tři doklady v PS.

[4] Tu lze uvésti to, co píše B. Němcová: „… spatřila jsem nevelkou paseku, ale jahodami tak pokrytou, jako by červený šátek prostřel; sotva že zelené listy a tu a onde bílý květ vidět bylo.“ (Spisy VII, Praha 1929, 101.) To bylo na Čerchově u Domažlic.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 3-4, s. 61-68

Předchozí Josef V. Bečka: O essayi a o essayistickém slohu

Následující František Cuřín: Poznámky k jazyku české odrhovačky