Výklady slov

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Prof. Vladimíru Šmilauerovi k šedesátinám

 

sekyra dluh

Příruční slovník jazyka českého zaznamenává tento význam se čtyřmi doklady, vesměs z nedávné doby: (hospodský) měl v pivovaru pěknou sekeru za odebrané pivo (Lid. nov.); — však von ti dá Karel na sekeru (Böhn.); — takhle kdyby to byla kořalna, anebo kdyby dával [kupec] na sekyru (Herrm.); — dva nebo tři žijí už teď v hostinci na sekyru (Kop.). Ze starších slovnikářů má toto užití slova sekyra, pokud je mi známo, teprve Kott v 7. díle (roku 1893), a to větu udělal v hospodě pěknou sekyru, jakožto místní výraz krajový od Kdyně. Později je u Ranka: brát na sekyru = auf das Kerbholz kommen. Z nářečí severovýchodních Čech i z Brněnska je mi znám obrat zarazil tam (u kupce) sekyru = začal bráti na dluh, má tam sekyru (totiž „zaraženou“).[1]

Tyto obraty dávají tušiti, že se jimi nevyjadřuje (ani ne žertem) každý dluh (na př. u peněžního ústavu), nýbrž právě jen dluh v hospodě nebo u kupce, po př. u většího dodavatele. Je však známo i další přenesení: jak mi sdělil dr. A. Erhart, je v Brně běžné i vlak má sekyru (zpoždění); vyšlo se z pojetí, že i tu je jakýsi dluh proti náležitému výkonu.

Původ tohoto zvláštního významu slova sekyra vězí ve starém způsobu, jak se zaznamenával takový konsumentský dluh. Za Jungmanna se říkalo na př. pivo na vrub bráti, napište to na můj vrub, obrazně pak každý bere na svůj vrub = „každý za sebe počet činiti bude“. Již tehdy se říkalo i v přeneseném smyslu máš u mne vroubek. [252]Takováto některá rčení žijí podnes. Jejich východisko je jasné. Jungmann uvádí z Rosy spojení na vrubu vroubiti = zaznamenati, co se vydává nebo přijímá. Jednotky zboží, dávky nebo i pracovní výkony se zapisovaly pomocí jednoduchých zářezů čili vrubů do dřeva, prostých čárek zaříznutých do dřeva (podobných čárkám, jaké se teď dělají křídou na dveřích a p.). Kde bylo třeba dokonalé shody v záznamech jak se strany přijímajícího, tak i se strany dodávajícího, dělaly se zářezy na t. zv. rabuši (slovensky rováš, což je z maďarštiny; piť na rováš), což bylo dřevo asi toho způsobu, jako je dřevěný loket obchodníků s tkaninami. Tu měl příjemce i dodavatel; při dodání se obě rabuše po délce přiložily k sobě a zářez se udělal na obou zároveň; při konečném účtování počet (a ovšem i místa) zářezů musily na obou rabuších přesně souhlasiti. Rozumí se, že u hospodského nebo kupeckého braní na dluh se spokojovali s jedním zářezem, a ten dělal — dodavatel. Dlužník byl pak samozřejmě vydán nebezpečí, že si dodavatel něco „připíše“ neprávem, a není třeba pochybovati o tom, že se skutečně připisovalo. Ale to se nás netýká. Když se dělalo konečné vyrovnání dodávek a platu, dělalo se ze vrub (odtud je zevrubný), propočítáním vrubů; vruby pak byly „sřezány“, t. j. dřevo bylo v té části, kde byly vruby, do hladka ořezáno a tak připraveno pro nové vruby. Vrub sřezati někomu ovšem znamenalo metaforicky také „vyrovnati si s někým účty“ ve smyslu pomsty za urážku, za příkoří.

Sloveso (s)řezati ukazuje, že se ty vruby vřezávaly nožem: to bylo obvyklé při rabuších. Ale vroubiti nutí uznati, že dříve se ty značky „rubaly“ do dřeva, ovšem do silného dřeva, do trámu, do dveřní zárubně — nástrojem vhodným pro rubání. A tím byla sekyra. Při tom slově je právě na místě spojení se slovesem vroubiti: Jungmann má sekyru vroubiti „vtíti“ ze střední doby (z Veleslavína i odjinud). Můžeme tedy míti za to, že se na př. v starodávných dřevěných krčmách dluh zapisoval tak, že sekyrou se vrubla solidní „čárka“ do stěnové klády. Na některých místech Slovanstva se tak dělo snad ještě nedávno. V románu A. S. Serafimoviče Město v stepi (čes. překlad, Praha 1951), s. 41 říká jeden dlužník: „Jak to? Vždyť jsem si dělal sekyrou vruby a všechno jsem zaplatil.“

Vzhledem k tomu, že první doklad pro sekyru (= dluh) má Kott od Kdyně, je pravděpodobné, že se tento starožitný způsob zaznamenávati dluh zachoval i u nás v lesnatých krajinách, kde bylo dost dříví na stavbu obydlí. A dále je zřejmé, že z takových oblastí proniká to slovo s významem „dluh“ i do měst; ale ve městech, jak jsem se přesvědčil dotazy, není mluvícím důvod té metafory už zřetelný.

[253]stračka

O jméně té rostliny jsem psal dosti podrobně v knize „Česká a slovenská jména rostlin“ (viz referát v Naší řeči 37, 1954, s. 262 až 275). Tam je řečeno, že staročeský název je stračie nóžka, staropolský srocza nóžka, dosud je slovensky stračia nôžka. Zkrácením vzešlo pak z toho dvojsloví konečně stračka. Ale je tu otázka, proč ta rostlina byla nazvána právě nožkou stračí, a na tu není v knize náležitá odpověď. Praví se tam, že „kromě ke stračí noze byly její ostruhovité květy přirovnávány též k noze skřivana: pes alaudae, z toho něm. Lerchenklawe, franc. pied d’ alouette“. O stračie nóžka se praví, že je překladem latinského pes picae, picopeda. Nuže tedy, proč stračí?

Hovořil jsem o té věci s brněnským zoologem prof. S. Hrabětem. Ujistil mě, že noha straky se nijak zvlášť neliší od noh jiných ptáků, takže není vidět důvod, proč byla vzata do názvu té byliny. Zato noha skřivana se liší nápadně: zadní prst je o hodně delší než přední prsty. Tím právě se podobá oné „ostruze“ ve květu stračky: kalich jejího květu „skládá se z pěti… lístků, z nichž zadní jest protažen ve dlouhou … ostruhu“ (Polívka, Názorná květena II, s. 45). Jméno pes alaudae (= noha skřivana) je tedy v pořádku.

Pro nohu straky nelze nalézti žádný důvod. Ale jména rostlin jsou často produktem velkých změn. Mám nyní za to, že v tom jméně vězí název jistého magického znamení. Jde patrně o „můří nohu“, což je nepravidelný pentagram nebo hexagram, jehož se užívalo v magii[2]. V konkretních značkových kresbách se vyznačoval tím, že jeho výběžky bývaly nestejně dlouhé, jeden z nich mnohem delší než ostatní. Této „můří noze“ se říkalo (podle Moszyńského) „stopa (łapa) zmory albo skrzata“ (= skřítka), německy Drudenfuss (Drude = čarodějnice, můra). To se na květ stračky hodí výborně: za prvé je v „můří noze“ zpravidla výběžků pět, jako je oněch pět lístků v květu stračky (kdežto noha ptáků má celkem jen čtyři prsty!), za druhé jeden ten výběžek je nepoměrně dlouhý, jako „ostruha“ stračky. Jenže ten původ byl brzy zapomenut: *skratčí podlehlo „adideaci“ ke straka, a tak *skračí změněno ve stračí. Samozřejmě musíme při tom pak uznati, že středolatinské pes picae a picopeda (toto má Klaret) je překladem z češtiny (tím opravuji své starší opačné domnění), ale tomu nic nebrání.

[254]špaček 1° (pták)

Toto slovo bývá zpravidla pokládáno za přejaté z němčiny, a to ze Spatz (tuto domněnku podrobně vypracoval Jos. Janko ČMF 24, 1938, s. 366n.). Jenže toto německé slovo všude znamená jen a jen vrabce. To je závada, kterou nelze ničím odklidit. Jde tu přece nikoli o ptáky vzácné, zřídka vídané nebo cizí, kde by záměna byla pochopitelná, ale o ptáky každému známé. Vrabce zná opravdu bez výjimky každý, takže nelze uvěřit, že by si někdo mohl s vrabcem splésti jiného ptáka. Lze zkrátka říci, že vzhledem k této obtíži nemohou umělé konstrukce Jankovy přesvědčiti. Byl by to ostatně neobvyklý případ: jinak přece spíše Němci přejímali jména ptáků od Slovanů (Zeisig = čížek, Stieglitz = stehlík).

Původní slovanský název špačka vězí patrně v slově sk(v)orec[3] (praslov. skorъcь), což je asi od zvukomalebného základu sk(v)or-, značícího ptačí švitoření. To slovo je v slovenském škorec, pol. skorzec, ukr. a rus. skvorec, rus. též škvarok, luž. skórc, slovin. skorec a šk(v)orec, srboch. skvorac a čvorak, bulh. sk(v)orec a škvorec. Je zastoupeno i v češtině, patří sem nářeční škorec (Přír. slovník). Místo tohoto starého jména je na západě slovanské oblasti slovo jiné, špak (je laš. a sloven. špak; pol. szpak, odtud ukr. a bělor. špak); v češtině je běžná zdrobnělina špaček, také v slovenštině (špaček, špačok) a v polštině (szpaczek). Napsali jsme už, že z němčiny být nemůže. Jaký je tedy původ názvu špak?

Odpověď na tuto otázku se nám objeví, vezmeme-li v úvahu to, jak na špačka pohlíží slovanský lid. Poučení o tom najdeme na ruské půdě, a to — u Maxima Gorkého. Tento velmistr ruské prózy byl i znamenitým znalcem ptactva; v mládí se jeden čas živil i chytáním a prodejem drobných zpěváčků. Při tom měl dosti příležitosti seznámit se jak se životem a zvyky ptáčků, tak i s lidovými názory o nich. Nuže, ruský lid řadí špačka mezi „posměváčky“. Některý ptáček totiž dovede zpívat jako několik jiných ptáčků; to lid chápe tak, že prý se jim posmívá, že je napodobuje pro posměch, že se jim „pošklebuje“. U nás takovým posměváčkem je sedmihlásek: je zván na Moravě pošklebač, vyškerák, vyščeřák, vyskeřák, přesmýkač, přesmykovač, v Příručním slovníku je název přeškvírák.

U Rusů je takovým „pošklebačem“ i špaček. „Špaček … hvízdá jako žluva, posměšně napodobuje sojku, kukačku, snaží se mňou[255]kat jako kočka, napodobuje psí vytí, ale lidská řeč se mu nedaří“. (Gorkij, Dětství = Sebr. spisy 13, s. 115). „Jarní písně uvězněných ptáků přehlušoval posměšný pískot špačků, … dráždili všechny, neboť směšně mísili píseň skřivánka s kokrháním slepice … Špačkové a vrabci nevěří v Boha, a proto jim Bůh nedal vlastní píseň“. (Gorkij, Život Matveje Kožemjakina, Praha 1953, s. 28). „V zahradě hvízdali špačci, posmívajíce se všemu na světě, a Petr si vzpomněl na slova Tichonova: Nemám rád špačky, jsou podobni čertům“ [totiž kropenatí; tak si lid představuje démony a čerty. V. M.] (Gorkij, Podnik Artamonových, s. 77). Zkrátka, špačkové jsou „uštěpační“, takový přívlastek jim dává Gorkij (Život M. K. s. 28) a s ním zajisté i ruský lid. Že zpěv špačka chápali již staří takto, svědčí Ibráhím ibn Jakub z 10. století: prý u Slovanů je pták svrchu tmavozelený, který napodobuje všechny zvuky; Slované jej chytají a nazývají jej sbá.

Z tohoto pojetí špačka máme v češtině už jenom zbytky. Kott 3, s. 925 má špačkovati = žertovati, šprýmovati, špačky = člověka veselého žerty (rozvázal š-y, rozpouští š-y). Tyto „žerty“ jsou totiž velmi blízko „posměškům“: co jeden člověk chápe jako žert, chápe nedůtklivý jako posměšek. Pěkný příklad toho, jak špaček dovede „žertovat“, máme v pamětech malíře Jos. Lady.[4] Také Poláci vědí o šprýmovnosti špačků: szpak je totéž co frant, chytrák, lišák, šibal, totéž je i szpakami karmiony: Waści szpakami musieli za młodu karmić (Sienkiewicz).

Lidový názor, že špaček je uštěpačný, vede nás, hledáme-li původ jeho jména, k slovesu štípati, a to k onomu, které znamená škádliti, dobírati si výsměškem. Rozlišujeme totiž dvojí štípati: druhé znamená (jak to udává Příruční slovník) sekyrou nebo jiným nástrojem děliti (dřevo) a p. Naše sem patřící štípati (staré ščipati) vězí dále v odvozeninách štiplavý = výsměšný, štipek, úštipek nebo štipka = výsměšek, v uštěpačný; v Kottových Dodatcích je mor. nářeční poščepovat, dělati si úštipky. Je to sloveso staré: je příbuzno s ř. σχώπτω vysmívati se, se staronorským skoppa míti za blázna, [256]se středohornoněmeckým schimph výsměch.[5] Můžeme tedy sestrojiti starý název pomocí přípony -kъ, (jako je zpěvák od zpievati, zpívati), a to *ščipakъ. Připustíme-li pak, že či vypadlo, dostaneme špak, z toho dále zdrobnělinu špaček.

Vypadnutí celé slabiky se snad bude zdát podivné. Ale uvažme, že západní Slované záhy přestali špačka mít za posměváčka; takový názor není u nich doložen (měli ho nadále jen za šprýmaře), zanikl tedy v době předhistorické, kdežto u Rusů se zachoval až do našich dní. Se zánikem toho názoru se však nutně ztratilo také povědomí o souvislosti se slovesem ščipati. Jakmile se stane něco takového, pak je dané slovo vydáno všanc změnám dalším; v našem případě bylo zkráceno o celou slabiku.

 špaček 2° (tyčkrle)

Popisovati tohoto špačka zajisté není třeba. Známe všichni, jak krásně odletí mohutným obloukem, udeří-li se pálkou správně na kuželovitý jeho konec. Nevím, hrají-li si s ním kluci dosud; snad upadá v zapomenutí, ale v literatuře žije stále jako klukovská hra nadmíru oblíbená.

Nuže, tento špaček nemůže mít s ptákem špačkem kromě jména nic společného. Nevidím pražádný spojovací znak, pražádné „tertium comparationis“.

Zato můžeme, jsouce poučeni předešlým číslem, i v tomto druhém slově špaček předpokládat událost stejného druhu jako u prvého slova, totiž ztrátu celé slabiky. Ale jaké slabiky? Cestu nám tu ukážou dvě místa. Jos. Krušina ve své knize Dějiny Trpína a okolí (Praha 1948), jež popisuje starodávný život jedné obce na Poličsku, mluví na s. 189 o hračkách mládeže, o dřevěných šavlích, o píšťalách, panenkách atd. a praví mezi jiným: „Rovněž dřevěný špalíček »špaček«, odrážený ze země dřevěnou »pálkou«, byl oblíbenou hrou.“ Laskavý čtenář si jistě uvědomil, co mu ta věta dává na ruku. Že totiž tento špaček je vlastně špa(lí)ček. K tomu nepotřebuji zajisté dodávat už nic leda jeden další náznak. S. P. Orlov v záslužné knize Hry a písně dětí slovanských (Praha 1928) s. 401 mluví o jiné hře, při níž se „hůlkou sráží špalíček“: prý se ta hra vyskytuje i v Čechách, ale zřídka; „místy jí také říkají špaček“. Konečně mohu uvésti ještě svědectví o slově špalíček. Akad. Trávníček mi potvrdil (ústně), že si — podle jeho paměti — děti na venkově dříve hrály se špalíčky a že název příslušného předmětu byl právě špalíček.

[257]I naše tyčkrle, zvané špaček, je vlastně malý špalíček, jenže na rozdíl od obyčejných špalků nebo špalíčků je na jednom nebo na obou koncích, jak už řečeno, kuželovitě zaostřen. Přes to rozdílné zakončení však nepřestává být špalíčkem. Je tedy nasnadě, že slovo špalíček bylo od nepaměti názvem i našeho tyčkrle. Jenže v té podobě se to slovo udrželo jen málokde; většinou (a nyní snad všude) bylo zkráceno jistou „haplologií“.

špaček 3° (zbytek doutníku)

Sem řadíme všechny ostatní významy slova špaček. Výchozí význam je „zbytek doutníku“; pak přistoupil „zbytek cigarety“, dále „zbytek tužky“ a konečně v sportovním slangu „prodloužená osa zadního, kola velocipedu“ (vše v PS).

Ani tu, podobně jako u š. 2°, není žádného významového pojítka se jménem ptáka špačka. Původ jest tedy hledati jinde. Slovenština má tu slovo zbačok = špaček doutníkový. To nás přivádí k čes. vulgárnímu slovesu bagovat ‚žvýkat tabák‘, zbačok je postverbální útvar k sloven. *zbagovat. Vedle něho je české i slovenské bago = kus tabáku žvýkaného v ústech, t. j. žvýkaný nedopalek doutníku nebo žvýkaný zbytek tabáku z dýmky. Kott 3, s. 925 uvádí slovo špaček („opalek doutníku“) z mor. Valašska a od Uher. Hradiště (ale též špačky sbírati z usu); je tedy pravděpodobné, že zbačok se na jihovýchodní Moravě přeformovalo — buď žertovnou obměnou nebo snad neporozuměním — ve špaček a že odtamtud proniklo pak i do Čech. Tady je třeba připojit něco z nedávné minulosti. Za našeho dětství se kouřil zpravidla tabák z dýmky, doutník bylo kuřivo panské nebo aspoň sváteční. Obyčejný dýmkař „dělal fijóna“ v neděli, šel-li do hostince, do města nebo vůbec do společnosti — tehdy kouřil doutník. Nedopalek se obyčejně nezahodil, ale uschoval a doma rozkrájel do dýmky, anebo (tak dělali arci jen málokteří) se — zbagoval, kterážto činnost bývala předmětem posměchu a v očích žen i prudké ošklivosti. Cigarety nebyly tehdy ještě tak rozšířeny jako dnes (říkalo se jim retko, což je zkrácenina z cigaretko, to pak je úprava cizí odvozeniny z cigáro; později fem. retka, když proniklo fem. cigareta). Jakmile nastaly cigarety, užívalo se názvu špaček i o nedopalku cigarety, ačkoli ten se už nebaguje. Ale právě proto, že hlásková forma názvu se změnila, a že tedy mluvícím nebyla už průhledná, bylo to rozšíření významu i na zbytek cigarety velmi usnadněno. Další postup („zbytek tužky“ a další) zvláštního výkladu už ani nepotřebuje.

---

[1] Z literatury mám tento citát (starý vorař uvažuje o svých dluzích): Na mlynáře nesmí ani vzpomenout, bůhví, mnoho-li jsou mu dlužni! Už to ani nepočítá. U řezníka má „zaseknutou sekeru“ tak hluboce, že už ani nepomýšlí na její vytažení… (Jan Morávek, Plavci na Sázavě, Praha 1954, s. 56).

[2] O tomto užití viz Moszyński, Kultura ludowa Słowian II (Krakov 1934), s. 332.

[3] Toto slovo skorec přijal Presl jako termín pro ptačí rod Cinclus aquaticus (ale Staněk — jak mne při jiné příležitosti upozornil Šmilauer — má 1843 skvorec, tak i Palliardi 1852; Pečírka 1849 má škvorec).

[4] Ladův otec byl obuvníkem v Hrusicích na Benešovsku; v jeho dílně pracoval i malířův starší bratr. „Měli jsme také špačka, jenž byl velmi nezvedený; nenechal nic na pokoji. Sedal bratrovi při práci na rameno, tahal ho za ucho, a když bratr vsunul flok do dírky v podešvi, špaček jak šipka slétl a flok zase vytáhl. Špaček lítal otevřeným oknem i ven, a vždycky se vrátil. Jednou ke konci léta se nevrátil a otec soudil, že pták odlétl s ostatními do teplých krajin. Přes zimu jsme na něj zapomněli, ale špaček nezapomněl na nás. Na jaře vlétl otevřeným oknem s radostným pokřikem do světnice. Všude všecko kontroloval, zdali je, jak bývalo, pak usedl bratrovi na rameno a popadl ho za ucho, abychom si nemyslili, že přes zimu na vše zapomněl“ (Kronika mého života, Praha 1954, s. 30).

[5] Více o tom v Lingua Posnaniensis 5, 1955, s. 68.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 9-10, s. 251-257

Předchozí Karel Sochor: Blikavá světla, nikoli blinkry

Následující Antonín Frinta: Česká jména lužickosrbského původu