Ještě jednou peskovat

Václav Machek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Můj výklad o slově peskovati v loňském ročníku Naší řeči (37, 1954, s. 193n.) vyvolal odezvu dvou čtenářů, a to s. Fr. Horečky z Frenštátu a s. Boženy Tomanové ze Zlonic. Oba přinášejí na podporu staršího výkladu hojnost případů, kdy sloveso je utvořeno od jména zvířete. Já sám jsem připustil, že od pes je odvozeno (se)psouti. Horečka kromě psouti, sepsouti (popsouti se) jmenuje dále tato: spisovné kohoutit se, ježit se, lelkovat, opičit se, papouškovat, křečkovat (něm. hamstern), zvlčit, zhovadit, z Bezruče cituje slova páviti se (pyšniti se jako páv) a haditi se (vyhřívati se na slunci jako had). [256]Z lidové řeči, a to z lašského nářečí, má tato slova: kočkovať se (honiti se a škádliti jako kočky), zmyšiť se (pobíhati jako vyplašené myši), žabiť se s něčím (párati se), zabaraniť se (zamilovat se), sviniť (dělati neřád, nečistotu; zasviniť, posviniť zamazati), zbyčiť se (divočeti jako býk) a j.

B. Tomanová uvádí dále špačkovat, bulíkovat, tchořovat. Stran slova peskovati (jež se, jak praví, „v hovorové řeči na Slánsku nevyskytuje“) přidržuje se B. T. domněnky, že ono „je odvozeno od slova pes, pejsek“. Vychází ze dvou možných pojetí, kde se může v různých rčeních vyskytnouti pes nebo pejsek: 1. šéf-pes se zlobí na zaměstnance, 2. šéf se zlobí na zaměstnance-pejska. Fři tomto druhém bodu má na mysli tamější lidové rčení dělá mu pejska (význam není udán, ale bude asi ‚službičkovati‘ a pod.; či ‚lichotiti se‘?). Domnívá se pak, že „v řeči vznikne nutnost vyjádřiti současně poměr 1. a 2., tedy pejskovati a pesovati a že snad tato nutnost dá vznik slovu peskovati“. „Peskovati cítím jako dělati někoho pejskem + počínati si jako pes“. Jak je patrné, velkou úlohu má rčení dělá mu pejska, jinde než na Slánsku tuším neznámé.[1] Jím by se ovšem vysvětlilo ono sk v slovese (vykládá-li se sloveso ze jména zvířete), jenže význam slova peskovati je všude, kde se to slovo objevuje a kde je doloženo, tak jednoznačně omezen na ‚kárati, plísniti‘ (t. j. na bod prvý), že toto vysvětlení nemohu přijmouti. Zdá se, že pro úplné vyjasnění bude vskutku třeba zjistit, kde peskovati žije ve skutečné lidové řeči. Opakuji, co jsem napsal dříve: bylo by vítáno, kdyby se i jiní vyslovili (na př. pracovníci ÚJČ), jak to sloveso cítí a zdali je ono všude součástí živé slovní zásoby lidové. Mám dojem, že v Čechách je to jen slovo knižní. Na Moravě, jak si znovu ověřuji (na př. u členů brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český), je známo — ovšem mimo hanáčtinu — v nářečí východomoravském (msl. a val.) a v lašském, a to v podobě pyskovat.

---

[1] Prof. Jar. Bělič mne dodatečně upozornil, že zná toto rčení i z Kyjovska.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 255-256

Předchozí Zdeněk Tyl, František Kopečný: Z knih, časopisů a novin

Následující Slavomír Utěšený: Stará nářeční podoba vůda u osadních jmen v severovýchodních Čechách