Časopis Naše řeč
en cz

Tratoliště

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

V dnešní spisovné češtině se slova tratoliště užívá tuším jen ve spojení s krve; jiné spojení, na př. tratoliště vody nebo inkoustu, by působilo komicky, zrovna tak jako kdybychom řekli, že někdo byl zbrocen mlékem nebo pivem. Ustálené spojení s krve a nemožnost spojení jiného svědčí, že tratoliště je velké většině Čechů slovo pouze knižní. Je však každému z četby dobře známo: zabitá oběť leží zpravidla v tratolišti krve; pro kaluž, kalužinu krve nemá Příruční slovník doklad ani jediný, toliko jeden pro kalužinku ssedlé krve. Jen z jižních Čech máme slovo tratoliště dosvědčeno v nynější době z nářečí hornoblanického (Vydra).

Pátráme-li po jeho minulosti, najdeme překvapující věc, že Jungmann znal jenom podoby tratořiště, tratoryště; onu mu dodal Kinský, tuto má jako usuální od Orlíka. Bylo to tedy ještě před sto lety (1838) jen jihočeské nářeční slovo a nic více. Teprve čtvrtý díl Kottova slovníku (z r. 1884) zaznamenává tratoliště krve z Douchy a Regala, a sedmý jeho díl přináší jen tratol ze slovníku Rankova. Nám však tu nejde o vylíčení rozkvětu toho slova (o tom nás poučí PS a pozdější thesaurus), ale o jeho původ.

Tu však, kdybychom hleděli jenom na dané hlásky, nedošli bychom k ničemu. Ať obracíme tratol- jakkoli, uspokojivého výsledku se nedoděláme (domnění, že je v něm *tor-tor-, je klamné). Nelze než hledati schůdné místo na druhé straně toho slova, na straně významové; musíme najíti nějaké synonymum pro pojem „kaluž“, jež by se našemu slovu aspoň v něčem podobalo. Musíme počítati s tím, že hlásková podoba bude na prvý pohled dosti odchylná, jdeť u tratoliště o slovo jinak isolované a taková bývají výsledkem změn dosti pronikavých. A tu se nám vtírá do pozornosti a k srovnání se nabízí slovo latoviště = kaluž. Jungmann má latovisko = rozlitá voda, louže jako slovo chrudimské a moravské (je i v Č. Třebové: Č. lid 10, 396; Bartoš je má ze západní Moravy), podobu s měkkým zakončením latoviště má Kott 6, 820 z Moravy a z východních Čech (Lidové noviny 16/8 42 je citují z Chrudimě). Jsou i podoby latoliště, latolisko (PS z A. Mrštíka); ty se již slovu tratoliště blíží tak, že toto slovo má jen o t- navíc, jinak jenom místo l-l r-l. Odvážíme se tedy ztotožniti obě ta slova: tratoliště bude z latoliště; t je nepochybně přidáno anticipací; pořad souhlásek l-t-l doplněn tak, že proti vnitřní dvojici t-l vystavěna stejná začáteční dvo[11]jice souhlásek; další stupeň byla disimilace l-l > r-l.[1] Jiný začáteční přídavek je v mor. zlátolisko ‚zhlaň, důl, zmola‘, původně jistě ‚kaluž‘ (z- podle zhlaň?). Tratoliště se nám tedy objeví jako jihočeská varianta k moravskému slovu latoliště, to pak zase vzešlo — asimilací v > l k počátkovému l — z latoviště, známého jinde (v západnější části Moravy a v přilehlé části východních Čech).

I další minulost je zajímavá a dovolíme si ji předvésti až k výchozímu výrazu praslovanskému. Odkud je tedy latoviště? Zde bychom tápali v nejistotě, nebýti jednoho nářečního záznamu z Moravy. Vlad. Sova, Památník jubil. oslav města Třebíče … (Třebíč 1935) 36, zapsal z Třebíčska podobu lákoviště = kaluž, a ta nám ukazuje cestu k slovu lák, kaluž. Tak má to slovo Kott 6, 808: lák = veliká skvrna od tekutiny někde rozlité, také tekutina někde rozlitá, jako moravské; tak i Nábělek ze Strážnicka; Koníř má lák, láka, lákanec od Kunštátu; Bartoš ľák (z Valašska?), Horečka łak od Frenštátu, Zima lača od Příbora, Lakomý lách z Hané. Toto lák je tedy snad všude na Moravě kromě pohraničního nářečí moravskočeského. A je to slovo domácí: není to ani něm. Lache kaluž (to samo se pokládá za přejaté z lat. lacus, vlastně *laccus), neboť v tomto oboru jsme přejímati nepotřebovali nic, Slované mají pro kaluž, louži, bažinu, baru odedávna výrazů vlastních dost; není to ovšem ani známý lák okurkový nebo masový (přejatý z něm. Lake). Mám za to, že původnější podoba je ne lák, ale láka, zaznamenaná od Koníře, a že láka není nic jiného než starší — mláka.

Co je mláka? O tom přinesla NŘ, XVI 90 poučení od Získala. Mláka je kaluž a žije dosud v nářečí moravskoslovenském a — též s g. — na Slovensku (přísloví: najde si žaba mláku), bylo i v staré češtině; užívají toho slova Baar a Jirásek (ten je má z Chodska?); v jižních Čechách dosud je mláka lesní, většinou močálovitá louka. Jako místní a pomístní jméno je Mláka nebo Mlaka často v jižních Čechách, ale i jinde (podle Kotta 2, 1038 u Bělohradu).

Tady jsme u konce svých pátrání na naší půdě. Podívejme se nyní na ty výrazy znova, a to směrem od východu k západu. Starobylé slovo mláka žije plně na území slovenském (a ve zbytcích ještě v jižních Čechách). Místo něho je v přilehlé části Moravy láka, lák. Na dalším území — jdeme-li k západu — je lákoviště, latoviště, latoliště a konečně (v jižních Čechách) tratoliště. A ještě dále na západ, v středních a severovýchodních Če[12]chách (soudím podle sebe), ta slova v mluvě lidu už nežijí (základní ani odvozené). Mění se, rozrušují a konečně se ztrácejí směrem od východu na západ. Až budeme míti atlas českého jazyka, budeme moci sledovati tento postup na mapě mnohem přesněji, než jak jsme mohli říci nyní za základě neúplných anebo jen přibližných údajů dialektologických. Krátký obsah našeho výkladu tedy je, že pramateří slova tratoliště je mláka, že je to vlastně *mlákoviště. Máme-li pravdu, je to poučný případ pro methodické úvahy: pevným sloupem, jehož se nesmíme při výkladech slov pustiti, je význam slova; hlásky jsou pevné jen tam, kde slovo je drženo — nemění-li se význam — rodinou příbuzných slov a každodenním užíváním.

Nemohu odolati pokušení, abych dovedl laskavého čtenáře ještě dále, až k východisku slova mláka. I ono je dosti záhadné. Zní tak u Slovanů, pokud je doloženo, všude (je sln., sch., bulh. mlaka, p. a ukr. młaka). Kdybychom předpokládali praslovanské *molka (tak se i činí), musili bychom věřiti, že polská a ukrajinská slova nejsou domácí: že polské je ze slovenštiny, ukrajinské z polštiny nebo ze slovenštiny (tak Berneker, Sl. etym. Wb. II, 72). Pratvar molka předpokládali Brückner a jiní i proto, že byl vhodný pro výklad slova mléko, praslovansky melko (prý společný významový prvek: tekutina), slova velmi sporného, totiž je-li domácí či přejaté z germánštiny. Nemusím ani udávat důvody, proč tomu spojení nevěřím.[2]

Nehodlám čtenáře unavovati podrobným výkladem, diskusí a polemikou. Řeknu jen toto. Podobu mlaka musíme klásti za původní, praslovanskou. Příbuzné je třeba hledati v jedné skupince baltských slov. Jsou to litevské slovo pélké slatina, lotyšské pelce kaluž a plācis bažina. Zvláště toto poslední se k našemu slovu hodí výborně, je z plāk-i-s. Slovanské mlaka bude tedy z plak-a, stačí jen uznati jistou změnu v místě artikulace, „vertikální“ záměnu retných souhlásek: výslovnost počáteční retnice se změnila z ústní v nosovou. Pelk- a plak- se dají spojiti Benvenistovou theorií dvou kmenů: pel-k- má základ pel na plném stupni, zato rozšiřovasí prvek *-ek na nulovém, t. j. pouhé k; pl-āk má základ nulový, bez samohlásky, rozšiřovací prvek na stupni dlouhém.

Trpělivý čtenář se takto dostal od tratoliště hodně daleko. Doufám přesto, že jeho důvěra k jazykozpytným prostředkům nebyla oslabena. Viděl však, jaká překvapení někdy skrývá vývoj jazyka.


[1] U Klareta je jakési tlatoliště lodus; ale dokud nevíme, co lodus je (chybné psaní za lacus?), necháme je stranou.

[2] To však neznamená, že bych proto pokládal slovo mléko za přejaté; je nepochybně domácí.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 1, s. 10-12

Předchozí Vladimír Šmilauer: Lidské typy v lidovém jazyku

Následující Augustin Jar. Doležal: Ty nešťastné čárky!

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1