Několik názvů jídel, vážných i posměšných

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

[1]1. bába, bábovka

Slovo bábovka náleží nyní češtině již obecné, je to slovo nejen spisovné, ale i lidové na celém snad území našeho jazyka. Bábovky se na nás smějí z reklam prášků do pečiva, z kuchařských knih, ze ženských týdeníků; popisovati je není třeba.

Slovo bábovka je zřejmě odvozeno od slova bába. U Jungmanna bábovka je ještě toliko „pekáč na báby“, nikoli pečivo samo, rovněž J. Š. Kubínovi[2] je bábovka jenom kulatý hliněný pekáč. Také hrnčíři — zdá se — užívají slova bábovka dosud v původním smyslu: v NŘ XII, 130 je bábovka ještě hliněná forma. Takovýto význam je zcela v pořádku. Metonymické přenesení slova na pečivo bylo usnadněno tím, že vešly v oblibu zvláštní [150]okrouhlé (nikoli pekáčovité) formy vlnovitě zdobené; pečivo v nich upečené se jak tvarem, tak i chutí velice liší od obyčejné „báby“. Toto zjištění původního významu však neznamená, že bychom tu chtěli něco napravovat; na to je snad už pozdě. V nářečích jsou zato ještě slova babník[3], bábovník, bábovnice[4], babiereň[5]; v polských nářečích Slezska je babůfka forma na pečení „babky“.

Základní bába je pečivo, které se peče jako jednotné po celém pekáči, zpravidla původně „lité“; slovo to je známo nejen v českých nářečích, na př. ve východních Čechách a v Kladsku[6], ale i na Volyňsku[7], dále na východní Moravě (baba, babka, babička)[8] a na Slovensku (bramborová baba); žemlová bába (nyní žemlovka) je doložena už v 15. století, později bába mandlová, maková.[9] Obdobné pečivo „baba“ mají i Poláci, Lužičané, Ukrajinci, Rusové. Také Němci v Bavorsku, Sasku, Poznaňsku a Slezsku, tedy v sousedství Slovanů, mají Babe, Bäbe.[10]

A nyní nechť si laskavý čtenář položí s námi otázku, odkud je ten název bába. Budeme zajisté nejprve uvažovati, není-li totožné se slovem bába = stařena; obdobně mají Němci střhn. bâbe = babička, stařena. Ale jaký rozumný důvod by pro to byl? Již Grimm a po něm Weigand a Hirt nadhazují, že snad Babe tak nazvána proto, že se pečivu často dávají podoby člověka. Myslí patrně na rozličné ty panáky, Mikuláše, čerty, jaké se pekávaly dětem v jistých výročních dnech. Ale bába? Těžko je tomu uvěřiti. Mělyť ony lidské podoby zvláštní funkci náboženskou, což plyne i z toho, že bývaly pečeny jen při jistých příležitostech. Ostatně „báby“ nemívají žádnou jinou podobu, než jakou jim dá pekáč. Podle Grimma též, „weil ihn alte weiber zu essen pflegten“; Holubův slovník to vyjadřuje slovy „původně pro báby, ženy“. Možná, že se tato druhá domněnka bude čtenářům zdáti nejpřirozenější. Ale uvažme, že na venkově nečiní takových rozdílů jako měšťáci. Za starých dob byly „babské“ kaše a podobné věci obecnými jídly pro všechny, i když mužové raději sahali po mase; nikoho nenapadlo přenechávati je — babám, u Rusů dosud společný táborový kuchař je — kaševar. Třetí domněnku nalézáme u Weiganda-Hirta; týká se ovšem jen německých slov: že to je dětské slovo, a uvádějí k tomu švábské babe ‚chléb‘ a švýcarské babi ‚pečivo z chleba a jablek‘ (něco jako žemlovka). To jest, bylo by to slovo asi jako dětské papu. Vskutku nalézáme rus., ukr., bělorus., pol. papa „chléb nebo [151]jiné jídlo z mouky“, také lat. pappa označovalo nejmenším dětem jídlo. U nás bychom ovšem musili uznati — kdybychom chápali slovo baba obdobně —, že vedle pap- byla i domácí znělá varianta bab-. Ale to pokládám za nemožné, neboť slovanské jazyky všecky mají slovo baba ‚stařena‘ a jistě by si nebyly tvořily homonymon takovéto, když by byly měly po ruce slovo papa. Podle V. Šmilauera (NŘ XXVI, 194) by tato bába přece souvisela s názvem stařeny: „Lidová řeč přirovnává totiž ráda předměty sehnuté, nachýlené, obloukovité k schýlené podobě stařen. Proto znamená babka větší beránky na obzoru, koláč s přehnutým krajem…“ Každý vidí, jak je nesnadné dopátrati se pravého původu, resp. důvodu jména. Předkládám proto čtenářům tyto výklady, aby o nich uvažovali sami. Snad by nebylo na škodu věděti, jaké „tertium comparationis“ (významové pojítko) má tu lid, nebo má-li vůbec jaké. Tu by mohli přispěti čtenáři svými zprávami. Já sám bych se klonil k tomu, že naše jméno jídla bába bude asi od Němců přejato[11]; u nich pochází z „dětské“ řeči. Slované přejímali i jiných kulturních názvů vždycky dost. Že je u nás rozšířeno na velké oblasti, větší než u Němců, a že je to jídlo pouze lidové, není důvodem proti tomu; vynálezy v oboru jídla se šíří snadno; u Slovanů mělo to slovo prostě větší úspěch.

2. bacan

Nejlépe je popsán chodský bacán[12]. Je to (zkracuji) buchta z řídkého těsta, jež se nalije na pekáč; těsto bývalo z mouky ječné a ze syrových bramborů, do nichž se přidalo mléka a trochu kvasnic; nyní bývá i ze pšeničné mouky. Hruška dí, že „některé hospodyně přidají jen málo strouhaných bramborů vařených, aby byl bacán kypřejší“; z toho je vidět, že starodávný bacán asi příliš kyprý nebyl, namáčel se ostatně do omáček, do mléka atp. U Kdyně a u Staňkova se říká bacan[13] s krátkým a, jinde v západních Čechách zkráceně bác nebo báč. Ve východních Čechách, u Nové Paky,[14] bacánek je „nevzhledně upečený bochánek chleba nebo koláč“, zřejmě se míní pečivo jakoby rozlité, neforemné. Jiné zprávy z Čech nemáme, není však pochyby, že to slovo bude známo na oblasti jistě veliké. Odtud přechází jeho oblast na Moravu[15]: han. bacan je „nepodařené pečivo“, a tento význam nás přivádí — jak se domnívám — na stopu další souvislosti, k dalšímu článku řetězu, na jehož začátku bude — osúch. „Nepodařené pečivo“ se u jiných Hanáků zve bacúch (u Střílek) [152]a bacóch (u Kyjova). Jinde se uvádí bacóch jen jakožto „vdolek“ (z Boskovska) nebo „velký vdolek“ (z Brněnska); jč. je bacouch,[16] k tomu se dále svým c pojí slovo ocouch „koláč, placka“, běžné za Jungmanna.

Není nesnadné rozeznati, že bacúch je pokažený posúch. Slovenský posúch je „pečivo z poškrobka“[17], t. j. bochníček nebo placka nikoli kvalitní, ale zbytková, ze zbytků těsta seškrabaného po díži, a tvarem je to slovo zajisté ze staršího osúch: na Valašsku je to koláč z chlebového těsta (= č. podplamenice), nemazaný placek[18]. Slovo osúch bylo známo i na Slovensku[19]; jeho u bylo patrně vždy dlouhé, psaní osuch, posuch (Jg.) bude asi mylné.

Poslední člen této řady, osúch, souvisí ovšem se slovy suchý, sušiti; je to vlastně postverbální jméno k slovesu osúšať, č. osoušeti. Dnešní doba pro osvětlení té významové spojitosti neposkytuje už nic. Ale od Poláků se dovídáme, že jejich osuch je „koláč suchý, bez kvasu“; Rostafiński[20] ztotožňuje staropol. osuch s horalským ovesným chlebem. „Ovesný chléb u Lachů se pekl toliko z nouze, v dobách hladu, ale u horalů byl to chléb vezdejší; pekli jej v podobě plochých kruhů s velkou dírou uprostřed a navlékali jej na bidlo, visící pod stropem; taková bidla jsou do dneška v horských chatách.“ Vedle Poláků znají osuch dále Ukrajinci (osuch = suchar, suchý kus chleba) a Lužičané (hl. wosuch, dl. wósuch pokrutina, dl. wósušk podplamenice).

U nás tedy pozorujeme pronikavé změny jak formy, tak i významu. Příčinou toho je, že starý způsob sušení pečiva na žerdích pod stropem zanikl; s ním zaniká u nás i stará podoba hlásková: místo o- proniká předpona po-, nemající zde smyslu; a protože nemá smyslu, přispívá k přeměně celkové: jako osúch dává ocouch, tak posúch dává bacúch; nemám za nemožné (ale netvrdím to určitě), že z toho je dále bacan (bacán) a bác. A významy se mění také: povědomí o suchosti, sušení je už jenom mátožné, nejasné: dříve to bylo pečivo bez kvasu a suché, nyní je to už jen nekyprý, nepodařený, nenáležitý chléb, pak ušket, výškrabek, nekypré, nevalné pečivo pekáčové atd. Zdá se, že přechod k významu „lité pečivo pekáčové“ byl způsoben vlivem názvu bába, o němž jsme promluvili výše. K dokonalému obrazu by však bylo třeba přesně znáti zeměpisnou oblast jednotlivých podob slovních i významů, zkrátka míti daleko více materiálu. Tento náš výklad není než prvním náčrtkem; možná, že je i mylný; podrobný obraz umožní až důkladná anketa jazykově zeměpisná; tyto řádky nechtějí než býti pobídkou a upozorněním na nesnáze.

[153]3. cirifinda

Podivné slovo! Pod tímto heslem má Příruční slovník význam „káva“ a poznámku, že je to výraz familiární a humorný. Vskutku se tím slovem míní jen špatná káva. Je i několik hláskových variant: curifinda, culifinda[21], cilifinda[22], cifirinda[23], cifinda[24], ficinda[25], cinda[26]. Odchylnější je špricirinda[27], ale i to se dá vysvětliti: vyjdeme-li z *cipirinda, přesmykem dostaneme *piricinda, pohyblivé čili přídatné š a anticipované r pak vydají onen tvar. Všecka ta slova jsou lidová, neřku-li vulgární, všecka se vztahují na špatnou kávu. Jejich význam naznačuje, že jde o výrazy pohrdlivé, hanlivé, posměšné, tedy expresivní. Takové útvary bývají často velmi proměnlivé v hláskách, a to je právě zde viděti nadobyčej zřetelně. Proto jsme ani nezaznamenávali, z kterého nářečí ten onen tvar pochází, neboť jejich hláskové odchylky nemají s hláskoslovím našich nářečí co činiti. Jsou však doloženy od jihozápadních Čech až po Lachy. Máme tu patrně výrazy v lidu běžné a rozšířené po velkém území.

Pro domněnku o původu toho slova vycházím z podoby, která je v nadpisu.[28] Zakončení -nda je zajisté příponou jako v slovích junda, švanda, šeptanda; podle Šmilauera (v dopise) „přímou předlohou pro -inda je brynda, doložené i ve významu „špatná káva“ z Hořicka a z Litomyšlska, dále pak i švinda „kořalka režná, čistá“ (na Litomyšlsku a Humpolecku)“. Špatná káva je ta, k níž se užije náhražek. Kávovou náhražkou par excellence bývala v starší době pouhá cikorie (cikorka); ta byla podstatnou částí chudší bílé i černé kávy. Není ostatně třeba o tom široce mluviti, my všichni známe takovouto bryndu z nedávné války, pívali jsme ji za drahé peníze i v kavárnách. Tato náhražka mívala v starší době lidový název cikorikafe[29], přejatý arci z němčiny, a cirifinda nebude tedy nic jiného než *cikorikafinda.

Jakmile se však zrodilo, musilo se toto slovo podrobit vydatnému zkrácení, lidový jazyk názvů tak dlouhých nemiluje. Zkrácení o dvě slabiky zároveň oddálilo nové slovo od jeho východiska, takže pro dnešní jazykové povědomí je to slovo už neprůhledné, nemá rodinné opory, a je proto vydáno na pospas dalším změnám.

4. huspenina

Co je huspenina, víme všichni, ale tuším málokdo toho slova užívá. Připadá nám jako těžkopádný výmysl pohlovského ra[154]žení a přitom, ač má domácí příponu -ina, je nám neprůhledné. Ve skutečnosti je to slovo již ze staročeské doby: u Klareta je uspena galreda (toto z něm. Gallerte), v některých rukopisech jeho je uspenina, v Bohemáři a u Chelčického huspenina. Klaretův vydavatel upozorňuje, že metrum žádá tři slabiky; přesto nemusí uspena býti klaretovská zkrácenina, ale může to býti podoba původní. Od nás měli to slovo v 16. století Poláci (huspenina, též uspanina).

Odkud je uspena? Nelze nalézti žádné domácí slovo, které by pomohlo je osvětliti.[30] Zdá se mi, že uspena je z němčiny. U severních Němců se jisté oblíbené jídlo z vepřových nožiček nazývá Eisbein. Není to sice totéž co Sulze, ale že přenesení jeho názvu na huspeninu nebo obráceně je možné, soudím z toho, že dolnolužické tśěsadło je podle Mukova slovníku jak „Sulze“, tak i „Eisbein“. Po stránce hláskové jsou arci nesnáze; ale kostra obou slov -sp-n- je totožná, souhlásky jsou stejné, ve stejném pořadí a na stejných místech. Odborníci mi namítnou, že se vracím do „předvědecké“ doby jazykozpytu, kdy něco platily jen souhlásky, ale samohlásky nic. Uznávám, že je těžko z ei- dojíti k našemu u-. Něm. Eisbein nepřešlo v naši uspenu arci přímo, ale skutečnou cestu neznáme. Snad nám tu pomohou naši germanisté. L. Zatočil mi sděluje aspoň to, že ve východní střední němčině je v jiných slovech za ei- doloženo i psaní oi-. Povážíme-li, že na př. proti něm. Eiche je angl. oak (= ouk), není nemožné, že vývoj obdobný, ale nám nepostižitelný, se stal i tu mezi slovem německým a přejatou formou českou. Mohla zasáhnouti i nějaká analogie. V češtině bylo slovo uspena rozšířeno o příponu -ina, nepochybně podle domácího názvu klevetina.

Česká a slovenská nářečí jmenují huspeninu takto: *koty (= nohy, totiž vepřové), na př. han. kote je „rosol“[31], slc. kotovina, studeno[32], jč. třesivo[33], laš. třasavisko[34], msl. drkotina[35], laš. śedlina[36]; porůznu sulc; stč. bylo uvedené už klevetina[37] od klí „klej“.

5. úšelo

V několika valašských obcích se takto nazývá jisté velikonoční jídlo, rozličného způsobu podle vesnic a dní. A. Václavík[38] o něm píše: „Starodávným pokrmem jest úšelo. V Kaňovicích jest to omáčka z krupice, vajec, cukru a skořice, která se jí k obědu o velikonoční neděli. V Doubravách velikonoční pokrm téhož [155]jména pozůstává z nakrájené upražené slaniny a klobásů, což se zalilo smetanou, zahustilo trochou mouky a rozbilo se do toho deset vajec. Ve Slopném se pokrm téhož jména připravoval na Velký pátek a jedl se jako postní jídlo v poledne, po návratu z kostela. Byla to kyselá polévka z bečkového zelí, mléka a vajec.“

Václavík má zajisté pravdu, že je to pokrm starobylý; pro svou starobylost se stal rituálním. I jeho jméno je starobylé. Je to zajisté relikt staročeského slova júšel, pozměněný v rodě, se zajímavou ztrátou počátečního j. Slovo júšel, mužského rodu, má hojnost staročeských dokladů, ale žádný z nové doby; v této podobě zcela vyhnulo. Je odvozeno od slova júcha (nč. jícha), které znamenalo hustou polévku nebo omáčku; slovo jucha bylo už praslovanské a má příbuzenstvo i v jiných jazycích (lat. ius atd.). V nynější češtině jícha snad už ani nežije, jen zdrobnělé jíška = zásmažka.

Ztráta počátečního j se nedá vysvětliti žádným pravidlem, není zde také žádné přímé souvislosti s ruským zněním základního slova uchá, kde j také zaniklo. Máme však jiný doklad obdobné ztráty j v slovenštině: utiereň (půlnoční mše vánoční, vlastně „jitřní“) od jutro = jitro.

Je tam i příjmení Úšela. Má obdobu v příjmeních Polívka, Vomáčka, Kaše, Kyselo, Varmuža.

6. omachel

Toto slovo bylo do nedávna rozšířeno po středních a východních Čechách; je-li dosud ještě, nevíme; do krásné literatury se nedostalo, a proto je Příruční slovník ani nezaznamenává.

Jungmann uvádí omachejl „omáčka“ jako běžné u Libochovic. Z pamětí Fr. Dědiny[39] se dovídáme, že vomachel byla bílá křenová omáčka; týká se to Boleslavska. U Čes. Brodu[40] je omachel „hustá omáčka“; 7. pád zněl omachelem. U Ronova[41] je o. omáčka bramborová (2. pád prý omachle), u. Č. Třebové omáčka z mléka a mouky na knedlíky, na Jičínsku[42] je to „mléko svařené s mákem a houskou drobené“. V přeneseném smyslu bylo na Benešovsku[43] vomachejl = nepořádný člověk, hajdaláckého chování.

Toto sestavení ukazuje, že základní význam toho slova je — jak jej uvedl již Jungmann — „omáčka“. Že to je zpravidla bílá omáčka, nic na věci nemění, jeť bílá, zvláště křenová omáčka pro hovězí maso omáčkou na venkově nejobvyklejší; venkovské zahrádky mívají při stavení vždy skupinku křenových rostlin, někde se i uprostřed pole opodál od stavení udržuje trs křenu po dlouhá [156]léta mezi obilím; po žních ho bývá na strništích zdaleka vidět. Význam slova nám usnadní vyložiti si pak útvar hláskový, sám o sobě jinak velmi podivný. Začáteční oma- bude jistě totožné se stejnou částí slova omáčka. Ale -chel je něco naprosto nezvyklého; jeho e není jerové, mělo by tedy měkčiti ch v š. Běžné, produktivní přípony té podoby také nemáme. Je to případ vskutku výjimečný; možno jej vyložiti, jak se domnívám, jediné křížením slov. Byla by zde zkřížena slova omáčka a júšel (o němž psáno výše); slovo júšel bylo mužského rodu a mělo příponové -el-, význam pak velmi blízký, ne-li stejný. Ale za očekávané *omašel máme formu, jejíž ch musíme chápati tak, že jde o „zhrubění“: ch často charakterisuje slova citově zabarvená ve smyslu nepříznivém (NŘ 25, 198). Slovo omachel bude asi výrobkem nějakého muže, který omáčky příliš nemiloval nebo dostával na talíř omáčky nepodařené. Tato domněnka o kontaminaci dvou slov předpokládá ovšem, že jméno omachel vzniklo v době, kdy slovo júšel v Čechách ještě žilo (na Moravě se u Luhačovic udrželo jako úšelo do dneška).

7. metyja

Tak se nazývá na našem východě jídlo odpovídající zhruba asi českým škubánkům, ale zajisté chutnější. Podobu metyja udává Kott,[44] je prý to „kaše z turkyně (= kukuřice) se sýrem“; témuž Kottovi ji dosvědčil i jeden přispěvatel od Uher. Hradiště a jiný z Valašska („kaše prosná moukou zasypaná a mastná“), dále ji zná Bartoš z Valašska; je tedy vskutku „slovenská“. Naproti tomu jinde na Moravě se jmenuje netyja. To jest u Kotta už jen „kaše prosná s povidly“ (místo omastku!), u Vyhlídala[45] „kaše uvařená v mléce, do níž pak nadělaly se díry, jež se zasypaly žitnou moukou, vše se zamíchalo a kusy pak pekly na brutvaně“; podle Bartoše „z kaše na řídko uvařené a moukou zasypané udělají se kule, nadějí povidlím, omastí a posypou tvarohem“. Takovéto jídlo znala i G. Preissová[46], z jejích slov je vidět, že to bývalo něco zvláštního, jen nedělní pochoutka pro děti. Daleko chudší je už netyja na luhačovském Zálesí[47]: „rozvařené brambory ve vodě se zahustí trochou mouky“; na Kyjovsku[48] je to „bramborová kaše, obyčejně posypaná makem“, ale u Slavkova[49] „přidávali do ní též škvarky“. Hanácká[50] neteja je prosná nebo kukuřičná kaše „trnkami (= povidlím ze švestek) popluskaná“. V. Šmilauer, jenž kdysi přednášel o tomto slově v Kruhu přátel č. jazyka a sebral i jiné doklady, než které uvádím já, poskytl mi k použití mapku dokladů, kterou si tehdy sestavil. Podle ní je to slovo moravské a slezské.

[157]V Čechách (a v pohraničním Žďáru na Moravě a u Jevíčka) jsou místo toho podoby poněkud jiné: 1. netuh, na př. na Jičínsku[51] „jahelné škubánky“, ve východním koutě Čech „škubánky s krupicí, z mouky a jahel“; 2. netyk(a)[52], nytyk[53] (u Litomyšle, Jevíčka,[54] Poličky[55] a j.) je však jídlo bramborové.

Toto slovo už prozrazuje souvislost s názvy majícími hn-: laš. hnětka je velikonoční koláč zakládaný[56], vánočka[57], han. hnětka je přesná placka, kaše prosná zasypaná moukou, kaše z brambor a mouky[58], litomyšlské netynka je bábovka[59], u Nové Paky druh koláče[60], jč. hnětynka[61] je třepanka z brambor, chod. hnětanka, mětanka[62] jakési pečivo (hanlivě též o chlebě „nízkém, nevydělaném a nevypečeném“).

Z uvedených dokladů je vidět především to, jak málo jsme o těchto věcech dosud zpraveni. Ač jsou tu mnohé shody, nemůžeme říci ani to, zdali ta všechna slova souvisí a jak. Tím méně lze ukázati na jejich původ. Západní slova s hn- ovšem souvisí s hnísti, patrně označovala pokrm ze hmoty hnětené, nikoli kypřené kvasem nebo kvasnicemi; to by se mohlo vztahovati na jisté placky i na škubánky. Na opačném kraji naší oblasti je metyja. To už je tak vzdáleno od hnísti, že jeho původ jistě bude jiný. Ale jaký? Zdá se mi, že by snad mohlo býti z pol. mecyje (doloženo jen v plur.) „lahůdka, pamlsek“, jež samo pochází dále ze žargonu polských židů.[63] Z popisů uvedených výše vyplývá, že pravá metyja může být a byla opravdu pochoutkou. Bližší okolnosti tohoto domnělého přejetí bohužel neznáme. Člen střední, netyja, vypadá tak, jako kdyby byl přikloněn k týti, že se po tom jídle netyje, netloustne; všimněme si, že tam, kde je n-, je to většinou jídlo vskutku chudé, bramborové, bez omastku. Litomyšlská netuha dostala svou podobu asi přikloněním k tuhý.

Toto vše je, abych tak řekl, nikoli výklad, ale jenom nejstručnější naznačení otázek, úkolů a nesnází pro budoucího pracovníka. Opět zdůrazňujeme, že dosavadní materiál naprosto nestačí k závěrům. Organisátoři českého jazykového atlasu mají zde lákavou úlohu.

8. trdlovka, trdelnica

To je „trdlová polívka = pouze jen voda, trochu omaštěná, ve které se drob vařil“ (Jungmann). Je dobře známa všem účastníkům vepřových zabijaček jakožto první pokrm — spolu s ovarem — ze zabitého vepře. Takto se nazývá ve východních Čechách[64]; na Moravě zpravidla trdelnica, -ice[65]; slovensky obarovica (z ob-v-). Obyčejně znamená teď t. polévku „jaternicovou“, ale tu záměnu lze snadno pochopit.

[158]Slovo podivné, jako většina jiných v tomto článku, a jistě domácí. Podivné proto, že nemůže býti v nijaké souvislosti se slovem trdlo, význam tomu brání zcela a naprosto. Trdlo je od tříti, je to nástroj k tření, k roztírání máku nebo jiných věcí (tr-, náležitý nulový stupeň kořene ter- „tříti“, -dlo přípona ve jménech nástrojů), anebo i místo, kde se třou ryby. Ale zde, u ovarové polévky, není ani nejslabšího významového spojení s třením.

Na stopu starší podoby nás uvádí jeden nářeční záznam z Moravy: na Kyjovsku se tato polévka jmenuje podhrdlena.[66] Je to zřejmě odvozenina od slova podhrdlí, jež dosud žije ve valašském a lašském nářečí a znamená podbradek (vepřový), ovar[67]; slovensky je podhrdlina = ovar. Srv. p. podgardle, ukr. pidhórľa, hornoluž. podhordło, dolnoluž. pódgjardlo = lalok, podbradek. Naše trdlovka tedy bude z *podhrdlovka > *potrdlovka; na Moravě byly odvozeniny s jinými příponami.

Lidový rozmar užívá i variant pro lepší společnost závadných: mor. prdelnice[68] laš. prdeľanka[69], prdeľuna[70], prdelufka[71], vč. prdelovka. Jejich p je nepochybně z doby, kdy bylo ještě *podhrdelnice, *podhrdlovka. Dlouhá slova se někdy pronikavě redukují, a to několikerým způsobem. Formy s t i s p jsou obě z téhož základu, ale výsledky různého vývoje. Rozumí se, že varianty s p byly i schválně trochu přichýleny k jistému slovu.

9. koláč

Laskavý čtenář se otáže, proč psáti o tomto slově, když přece je každému zřejmé, že jeho základem je kolo; koláč nazván tak asi podle podoby. Vskutku je nám Čechům samozřejmé, že jistě souvisí se slovem kolo; přípona -áč je běžná a častá, i druhá část je správná. Ale je třeba to osvětlit blíže. Jak to, že podle podoby? Podle své okrouhlosti? Okrouhlé jsou však i placky, vdolky, lívance, koblihy, bochníky chleba i svatební kravaje. V čem se právě koláč podobal kolu?

Odvození od slova kolo se nám zdá tak přirozené. Nicméně cizí badatelé zvučných jmen hledali původ jiný; pokusy ty jsou uvedeny u Bernekera; nebudeme je zde opakovati ani vyvraceti. Jméno kolačь je zastoupeno též u jiných Slovanů, takže je možno bez rozpaků prohlásiti je za praslovanské.

Dnešní naše koláče jsou tak nepatrné, že bychom si, kdyby bylo třeba vytvořiti jim jméno, na slovo kolo jistě ani nevzpomněli. Zvláště koláče posílané o posvícení nebo při svatbě výslužkou přes pole nebo do sousedství bývají pouhé koláčky, vskutku jen na ochutnání, jakési vzorečky s průměrem sotva [159]několika centimetrů. Jaká byla skutečná podoba koláče, můžeme vysuzovati ze rčení, která mluví o díře v koláči, na př. vybral z koláča dieru a z pečenky papier[72]; dostal z koláča dieru.[73] To, že uvedené věty jsou přísloví, každému srozumitelná, dokazuje, že spojení díra - koláč bylo přirozené, známé, každému běžné. Díra v koláči byla tedy význačným znakem podoby u toho pečiva, právě u tohoto; nemluví se o díře v bochníku, ve vdolku atd. Musíme tedy hledati, zda i lid znal takové domácí pečivo uprostřed prázdné (t. j. preclíkové podoby), dosti veliké, aby připomínalo kolo. Z jedné dědiny na Slovensku je doloženo, že „na cestě z kostela hádzali družbovia koláče, t. zv. mrváne, ktoré maly podobu kruhu a uprostred boly prázdne; priemer koláča bol až 40—50 cm“[74]. V jiné dědině nevěsta, když vchází po svatbě do domu ženichova, „prekročí práh a kotúľa koláč smerom k peci“[75]. Když služebníci odcházeli ze služby, dostávali od hospodyně koláč (mrváň) a s tím pak šli do nové služby. „Mali ho navlečený na palici, na ktorej bola připevnená haluz rozmarínu a veľké jablko.“[76] Vandrovat na sv. Štefana s koláčom — jíti ze služby.[77] Je zřejmé, že i tento sluhovský koláč čili mrváň[78] měl podobu kola nebo věnce, neboť si jej nesli na holi. A dále, že takový koláč je pečivo obřadové, obětní, že má podobnou funkci jako starodávný kravaj. I kravaj je nejen pečivo svatební (= oběť domácím bůžkům), ale i dárek tomu, kdo třeba odchází navždy z domova, kdo odchází ze služby a pod.[79] Obdobně tomu bylo u starých Čechů. V slovníku Mater verborum se dí výslovně, že koláč je crustula, panis in medio cavus (= uprostřed prázdný) et tortus. U starých Čechů (též u Poláků, zčásti též u Srbocharvátů) slovo koláč dostalo význam „odměna, dar, odměna za půjčení peněz, odměna poslovi, spropitné vůbec“, ba i „úplatek“.[80] To pochopíme právě z toho, co vyloženo nahoře o koláči, dávaném při odchodu ze služby[81]: staročeský koláč byl jistě roven slovenskému mrváni, jejž si sluha nese na holi, [160]byl dáván jako dobrovolný přídavek ke mzdě, uznání při odchodu za dobrou službu. Sem náleží přísloví bez práce není koláče. Staří měli tedy na mysli ono obřadní pečivo formy ohromného preclíku, nikoli náš plný koláč, mazaný „omastou“ (povidly, mákem a j.) nebo nadívaný.[82] Takový starodávný koláč se tedy už podobal kolu.

Co jsme takto nalezli na naší půdě jako vlastní podobu a funkci koláče, potvrzuje se i od jiných Slovanů. Berneker uvádí toto: bulh. koláč, kolák je „chléb s prohlubeninou uprostřed; sváteční pečivo při rozličných příležitostech“, srbochrv. kolač je „druh chleba kolovité podoby; sváteční pečivo“, u Čakavců „chléb podoby věnce“, ukr. k. je „pletená žemle, preclík“, r. koláč „bílý pšeničný chléb; pletená žemle“, koláčki = „nekvašené preclíky z žitné nebo ječné mouky“, pol. k. byl svatební kravaj i „odměna, spropitné.“ Tyto významy vzešly z toho významu, který jsme výše dostali pro český a slovenský koláč. Opakujeme a doplňujeme: bylo to již u pohanských Slovanů pečivo podoby velikého preclíku, pečené jako obětní, tedy z „pěkné“ mouky, někde zdobené v podobu věnce.[83] Místy jeho funkce obětního pečiva způsobila splynutí koláče s kravajem svatebním, jenž byl také okrouhlý, ale plný, a tak jednak dostává kravaj místy uprostřed díru (do níž házejí peníze pro nevěstu), jednak začíná další vývoj, zprofanování pečiva kdysi rituálního nebo magického. U Bulharů je podobnost s kolem vyjádřena ještě názorněji.[84] Bulharské koláče mají často vskutku zřetelnou podobu kola s dobře vyznačenými paprsky čili špicemi, zpravidla čtyřmi (ale jsou koláče i se šesti), aneb s napodobením primitivních loukotí. Ozdoby ty nejsou tedy „kříž“, ale paprsky kola. Plochu mezi paprsky vyplňuje ovoce a p. To už upomíná na naše koláčky, které mívají také přes sebe jakýsi kříž z těsta, přikrývající omastu z máku, povidel, tvarohu. U nás byl tedy vývoj jistě obdobný jako u Bulharů, jenže podrobnosti nám unikají.

Ještě dávnější, předobětní minulost koláče je třeba ponechati budoucímu zkoumání. Zdá se, že nejpůvodnější jeho funkci je třeba hledati v oblasti magie. U Bulharů „kolo má skutečnou moc; skrze kolo se provléká dítě, které má nakažlivou chorobu; [161]pověra tvrdí, že nemoc, což je zlý duch ženského pohlaví, prchá před kolem“.[85] S tím se shoduje zajímavá úloha, kterou mělo pečivo takové podoby v lidovém léčení u moravských kopaničářů.[86] Onemocněl-li tam někdo tyfem, uchylovali se k tomuto zoufalému prostředku: upekli koláč jako obruč se vhodným průměrem, provlékli nemocného tím pečeným kolem, věříce, že koláč sebere s chorého všecku nemoc a pojme ji v sebe; položili pak ten koláč někde na rozcestí a pozorovali zpovzdáli, zdvihne-li jej někdo a pojí-li z něho, ať člověk (nezkušené dítě) nebo zvíře; na toho pak přejde nemoc uzavřená v koláči. Podobně se léčilo na Luhačovsku ještě kolem 1900.[87] Možno mysliti i na to, že kolo je symbolem štěstí, že tedy při odchodu do světa dávali pečivo, které by obdařenému bylo blahodárné v nejvlastnějším smyslu. Jsou-li tyto stopy správné, byl pak vývoj asi takový, že pečivo magické vniklo na místo starobylého kravaje obětního, též okrouhlého (ale plného), zvláště u obětí menšího významu, nejvíce jako pečivo dávané při odchodu ze služby.

---

[1] Prof. V. Šmilauer četl tuto práci v rukopise a poskytl mi i jistý počet dokladů. Vzdávám mu za to srdečný dík. Konečná úprava těžila z hojných jeho poznámek kritických.

[2] Lidomluva Čechů kladských 163. V dalších poznámkách jsou známé knihy a práce citovány jen zkratkami filologům běžnými.

[3] NŘ 20, 252, PS.

[4] Kott 5, 928; Rous.

[5] Doklady od V. Šmilauera.

[6] Kubín 163.

[7] Kubín 163.

[8] Bartoš.

[9] Doklady od V. Šmilauera.

[10] Grimm, Weigand-Hirt; Kretschmer, Wortgeogr. 353.

[11] Naopak Kluge-Götze, Et. Wb., se domnívá, že německé slovo je přejato od Slovanů.

[12] Hruškův slovník.

[13] Kott 5, 929.

[14] Kotík, Řeč lidu na Hořicku…

[15] Bartoš, Lakomý, Kolaja, Svěrák.

[16] Dušek, Km. 40.

[17] Záturecký, Sloven. přísloví 233, p. 2.

[18] Bartoš.

[19] Jungmann, PS.

[20] Symbola 497.

[21] Obé PS.

[22] Dušek II, 51, Km. 23, Kott 5, 1131.

[23] Bartoš.

[24] Kott 5, 1129.

[25] Petrák, ČL 20, 219; Markvartová, Jeřabiny 11.

[26] Kott, Př. 3, 365.

[27] Kubín, Lidomluva 237.

[28] Jiný pokus učinil J. Janko v ČMF 22, 242, viz NŘ XX, 217; jinak též o slově cinda v ČMF 25, 134, viz NŘ XXIII, 92.

[29] J. Brambora, NŘ 24, 276.

[30] Domnělému spojení se sъp- „sypati“ chybí přesvědčivé významové pojítko.

[31] Lakomý.

[32] Kálal; Záturecký XV, 54.

[33] Dušek, Km. 24.

[34] Doklady od V. Šmilauera.

[35] Doklady od V. Šmilauera.

[36] Doklady od V. Šmilauera.

[37] Viz Flajšhans, u Klareta s. v. podle Soukupa.

[38] Luhačovské Zálesí (Luhačovice 1930) 138.

[39] Když si náš dědeček maminku bral, P. 1942, 206; srv. NŘ 19, 25.

[40] Čes. lid 1, 238.

[41] Kott 7, 99.

[42] Kubín, Lid. povídky z č. Podkrkonoší I, P. 1922.

[43] NŘ 18, 122 = 22, 253.

[44] 6, 969; z něho Kálal.

[45] Č. lid 4, 498.

[46] viz PS.

[47] Václavík v uv. d. 133/4.

[48] Kolaja 139.

[49] Rous 70.

[50] Kott Dod.

[51] Doklady od V. Šmilauera.

[52] Nářečí litomyšlské 71.

[53] viz PS.

[54] Doklady od V. Šmilauera.

[55] Doklady od V. Šmilauera.

[56] Bartoš.

[57] Horečka.

[58] Bartoš.

[59] Nářečí litomyšlské 71.

[60] Kotík, Řeč lidu na Hořicku…

[61] Dušek, Km. 33 (Š.)

[62] Hruškův slovník.

[63] Varšav. slovník II, 914.

[64] Kott 4, 155, Hodura.

[65] Kott 4, 154, Bartoš, Koníř.

[66] Kolaja.

[67] Č. lid. 4, 447, Horečka.

[68] Kott 4, 154.

[69] Kott Dod., Horečka.

[70] Lisický (Š).

[71] Čes. lid 4, 446 (Š.).

[72] Záturecký XII, 428.

[73] Tvrdý, Sloven. frazeol. slovník, 2. vyd.

[74] Bednárik, Duchovná a hmotná kultúra slov. ludu (Turč. Sv. Martin 1943) 39 n.

[75] Tamtéž 42.

[76] Tamtéž 84.

[77] V Čechách se nyní čeledi odcházející ze služby na sv. Štěpána dává darem vánočka. Zdá se tedy, že tento dar je derivátem starobylého „koláče“, totiž jeho podoby pletené, věncovité.

[78] Nový název mrváň chce vyjádřiti asi to, že takové obřadní pečivo bylo drobeno a po drobtech (po kouscích) házeno do ohně, drůbeži, dobytku a pod. (srv. mrva, omrvinka = drobeček). Na Slovensku místy „nevesta, keď prvý raz vojde do domu mladého zaťa, vhodí do ohňa kúsek koláča“. „Nová čelaď, ktorá príde do domu, vhadzuje do ohňa omrvinky alebo kúsok chleba“ (Bednárik 59).

[79] Základní myšlenkou toho byla vždy oběť bohům při významné události rodinné. Viz o tom více v mém článku o slově kravaj v Zeitsch. f. slav. Ph. (srv. NŘ 28, 84).

[80] Hojné doklady u Jungmanna, Gebauera a ve Flajšhansových Příslovích.

[81] Jinak (sotva správně) o tom Flajšhans, Přísloví I, 543.

[82] Od veliké díry, prázdnoty uprostřed koláče třeba ovšem lišiti „přehrozné diery“ kvasnicové, které uzřel staročesky sedláček, když si koupil za haléř koláček (Hrad. rukopis).

[83] Proto se i svatební veliký kravaj v Čechách místy nazývá věnec. Věncová podoba koláče je zajisté od toho, že lid si nějak sdružil výslužkový (obětní) koláč se slavnostním věncem obžinkovým (míval též obětní a magický charakter, byl nošen na holi atd.).

[84] Velmi podrobné poučení o bulharských koláčích podal Marinov, Narodna věra etc. (Sbornik za nar. umotvorenija i narodopis XXVIII, 1914). Za laskavé upozornění děkuji doc. A. Václavíkovi.

[85] Marinov 131.

[86] Jos. Hofer, Povídky z Kopanic (Olomouc 1916), 6 n.

[87] Ústní zpráva A. Václavíka.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 7-8, s. 149-161

Předchozí Josef V. Bečka: Přídavné jméno jmenné v nové češtině

Následující Jan Menšík: Rytmické závěry větné u Erbena