Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Peskovati

Od dob Jungmannových se toto slovo odvozuje od adverbia pesky. Pochází ta domněnka vlastně od Rosy; Jungmann totiž cituje z Rosy peskuji = pesky sobě vésti, co pes sobě počínati. Toto pojetí se asi opírá o německé hunzen, aushunzen, jež uvádí Jungmann, a dále o druhý význam (rovněž Jungmannův), „bříditi, verhunzen“, a konečně o sloveso psovati = spílati, psouti = spílati, láti jako psovi, kaziti, rušiti (které je skutečně odvozeno od pes; patrně kalk německého [ver]hunzen).

Třebaže ten výklad o peskovati vypadá téměř přirozeně, dostaneme se do nesnáze, hledáme-li nějaké jiné slovo, které by bylo tvořeno podobně, t. j. od adjektiva na -ský nebo od adverbia na -sky, tedy druhé takové sloveso na -skovati. Mám za to, že žádné takové neexistuje. Toto je závada nadmíru vážná; peskovati byl by jediný případ svého druhu! Kdyby to bylo sloveso starobylé, dalo by se v tom případě snad říci, že to je zbytek jinak již odumřelého druhu slovotvorného. Ale to sloveso je poměrně mladé, t. j. předpokládáme, že je tvořeno podle nějakého způsobu produktivního, čili máme právo ptáti se na útvary obdobné. Ale opakujeme, takových není, a ani v staré době se taková slovesa od -ьskъ (-y) netvořila. Je sice od adjektiv na -ský (po př. od adverbií na -sky) několik sloves, jako panštěti = přijímati panské zvyky, barbarštěti = upadati v barbarství, počeštiti = dodati českého rázu, učiniti českým, ale to jsou útvary na -ěti nebo -iti. Na -ovati máme od adverbií slovesa jako opětovati, ale — opakujeme — není žádného na -skovati. Ani tam, kde bychom je mohli čekat, t. j., kde adverbium na -sky (po př. -cky) mluvícímu jistě tane na mysli. To lze ukázat na př. na nářečním slovese severovýchodních Čech němcovat: mluví-li Čech po německu, řekne se, že němcuje. Čech umějící trochu německy se sešel třeba se známým Němcem a nemohl s ním mluvit jinak než po německu, protože ten česky neuměl; Čech se pak pochlubí, že němcoval jedna radost. Jiné dva doklady má Příruční slovník. Sloveso má ráz poněkud familiární a sféru přesně vymezenou (neužil bych ho o individuálním [194]jazykovém projevu skutečného Němce, ale jen o Neněmci!). Tedy nefamiliárně bych řekl, že onen Čech mluvil německy, ale odvozené familiární slovo na -ovati není tvořeno od adjektiva německý nebo od adverbia německy, ale od Němec.

Všimněme si i významu sloves psovati (psouti) a peskovati. U prvního slovesa cítíme všichni, že je odvozeno od pes. Sepsouti někoho, na př. podřízeného, znamená vyčiniti mu s takovými nevybranými výrazy a s takovým „odstupem“, jak to lze udělat právě jen psovi. Sepsouti nějakou práci a pod. znamená zkaziti ji na „zmetka“, že je — abych tak řekl — dobrá jen pro psa, jako na př. odpadky nebo zbytky jídla jen pro psa, že by jí mohl vzíti za vděk leda pes.[1] Jinak je tomu u peskovat. Především je nutno říci, že to slovo cítím jako knižní, v mém rodném nářečí (severovýchodních Čech) ono nežije. Rozumí mu snad každý, ale neužívá ho, leda ve spisovných projevech. Pro mne to znamená nikoli „psovati“ někoho nebo něco, spíše jen prostě ‚hubovati, plísniti‘, ale ne tak jako psovati, t. j. ne tak, jako by ten druhý (káraný) byl jen něco jako pes. Na př. nadřízený úředník může peskovat podřízeného pro nějakou chybu, mistr učedníka, učitel žáka, panička služebnou, otec syna, mohu konečně peskovat v duchu i sám sebe. Bylo by vítáno, kdyby se i jiní vyslovili, jak to sloveso cítí a zdali je ono všude součástí živé slovní zásoby lidové. Zatím mám jen svědectví Fr. Daneše, že i pro něho je peskovat slovem knižním.

Tedy od adjektiva peský nebo od adverbia pesky naše sloveso pocházeti nebude. Jaký je tedy jeho původ? Odpověď na tu otázku lze vyčísti z grafiky jednoho dialektického zápisu toho slova. Ve svém „Slovníčku hanáckého nářečí z okolí vsi Senice na Litovelsku“ je Ant. Lakomý[2] píše pêskovat a význam udává jako „nadávati, spílati, odmlouvati“. Hláska ê je u Lakomého „střídnice za krátké y; je to široké, otevřené e.“ Naše slovo je tedy hanácká forma slovesa pyskovat; to je známo na Moravě (mají je Bartoš a Horečka) a na Slovensku (má je Kálal), je dále pol. nář. pyskować (Karłowicz) a záp. ukraj. pyskuváty (Kuzela - Rudnyćkyj), ojediněle je mor. pýskať (Bartoš). Je odvozeno od pysk (s významem ‚ret, huba‘), upomíná tedy jak tvořením (na -ovati), [195]tak i významem a vulgárním rázem na č. hubovat, držkovat, mor. nář. paščekovat, slc. papuľovať. S tím je ve shodě i akusativní vazba předmětná.

Z hanáckého nářečí to slovo proniklo do Čech. Kdy a jakou cestou, o tom nic nevíme. Je otázka, do kterých oblastí krajových nebo do kterých děl literárních. Ale stalo se tak záhy. Prof. Fr. Ryšánek mi poskytl doklad z jednoho rukopisu 16. století: a přietel neměl by peskován býti (XIX B 6 Mudrci). Jungmann má nejstarší doklad (upozorňuje Šmilauer) z Jana Hostounského Peita z let 1612 — 1617. Tady nám právě chybí lepší znalost „střední doby“. Lze říci, že dokladů je ze starší doby dosud jen velmi málo, což u slova toho významu překvapuje. Z minulého století má Ústav pro jazyk český doklady[3] od r. 1822. Že hanácké slovo může proniknout i za hranice hanáckého nářečí, na to máme jiný příklad: kecati, původně kycati[4]. I tu jde o slovo rázu hanlivého, po př. vulgárního, tedy stejného rázu, jako mělo a má i pyskovati. Ale u takových slov si nesmíme představovat šíření tak, že slovo postupovalo od dědiny k dědině, krok za krokem. Slova toho rázu se mohou šířit i jiným způsobem: buď náhodnými pobyty mluvících osob v cizím nářečním prostředí nebo — rovněž náhodně — skrze literaturu. Moji posluchači, kteří sloužili na vojně, mi potvrdili, že právě slova nějak zatížená „citově“, zpravidla hanlivá a vulgárního rázu, mívají neobyčejný úspěch i daleko od svého domova: mezi vojáky a skrze ně dále se s úspěchem ujímají a šíří, v nynější době, na př. v západních Čechách, zvláště „masivní“ nebo „šťavnatá“ slova z nářečí moravských nebo slovenská. V starší době mohly podobně působit rovněž vojenské pobyty, ale i pouti, sezonní pobyty dělnictva i jiné přesuny v pobytech jednotlivců nebo skupin. Pěkný příklad zachytil Zubatý,[5] a to jak z moravského slova včil ‚nyní, teď‘ (včilko a p.) by málem byla vznikla v Praze jedna odvozenina dokonce ve funkci odborného termínu truhlářského.

V této souvislosti si musíme všimnout i jistých sloves stejných nebo podobných. Jungmann totiž uvádí pod peskovati i druhý význam, ‚bříditi, verhunzen‘ (celé sukno mi zpeskoval; nic nejí, jen to peskuje), a to jako slovo běžné v Krkonoších. Toto sloveso je zřejmě něco jiného, i když tu čteme německý ekvivalent verhunzen (od Hund pes). V mém nářečí se dosud říká peštit = k nepotřebě kaziti. Na př. když malé děti zamažou blátem nebo jinou špínou svůj krajíček chleba, že už není k jídlu, zpeštily jej; rozstříhají-li kus dobré látky na hadříky ke hraní; trhají-li nezralé ovoce a pak je nakousnou a zahodí. U Jungmanna toto peštit je v dodatcích; bylo mu dodáno od kaplana Petery, rodilého z Ro[196]hoznice u Miletína. Tehdy mělo i význam ‚mrhati‘ (ženu), dnes ho tuším už nemá. Je zřejmé, že s pyskovati > peskovati nemůže souviset. Mám za to, že toto peštiti souvisí s mor. špatit, sloven. špatit = činiti špatným, to je škaredým, hyzditi; to sloveso má i formy s e, východosl. špecic (u Kálala), mor. špetný a pol. nář. śpetny = velmi škaredý, szpatny. Na východočeském území špetit bylo změněno v peštit. Jungmannovo „krkonošské“ peskovat bříditi místo peštit není jinak doloženo, nebude to než nějaká efemérní místní kontaminace nářečního peštit s nově přišlým peskovat. Můžeme tedy snad toto „krkonošskéů peskovat při úvaze o hanáckém pêskovat nechati stranou.

Zoun

Pod titulem „Co je zoun?“ uveřejnil J. Zubatý v tomto časopise[6] článek pojednávající o záhadě již starší: stejnou otázku položil již r. 1892 Herrmannův časopis „Švanda dudák“ a ještě v témže ročníku uveřejnil došlé odpovědi. Řekněme hned, že neuspokojila žádná z nich, a otázka se kladla znovu a znovu, až článkem Zubatého se zdála být vyřízena.

Slovo to bylo běžné v Praze, ale patrně jenom v jistých přirovnáních. Už Jungmann pod heslem zoun má jen toto: červený (černý?) jako zoun, jako rys. A Herrmann uvádí věty byl (napilý a) červený jako zoun, bába (tlustá a) červená jako zoun, dopisovatelé dodali dále dopálil se, že byl jako zoun červený (prý = jako krocan), děvče mělo pentli kolem pasu jako zouna vole (prý rovněž = krocana), koukal na to jako zoun (prý = jako tele), napitý jako zoun. „Ptali jsme se sta lidí, ale nikdo nemohl pověděti, co je zoun,“ dí Herrmann 1892. A ještě v roce 1915 si postěžoval znovu (jak svědčí Zubatý), že pořád ještě neví, co je zoun. Herrmannovi dopisovatelé měli rozmanité náhledy: mínili, že zoun je jakási ryba barvy červené, jakási cibulovitá rostlina, krocan, zvrhlá švestka (puchr), kovářský měch, rozžhavené želízko do žehličky. Jak takové domněnky mohly vzniknout, o tom vykládá Zubatý, a my se proto jimi podrobně zabývati nemusíme. Ale ani Zubatý se nedopátral toho, co zoun vskutku je. Založil svůj výklad na tom, co napsal už jeden Herrmannův dopisovatel, totiž že v tom slově vězí *rzoun, t. j. podle dnešního usu rezoun, zrzoun, a podrobně vypracoval zvláště hláskoslovnou stránku věci.

Zabýváme-li se dnes tímto slovem znovu, činíme tak proto, že se nám podařilo — jak doufáme — najíti skutečný vlastní význam a původ toho slova. Nejdříve však uvedeme, co ze staršího výkladu zůstane i nyní. Zubatý uvedl příjmení Rzoun, Rzounek a Zou[197]nek. Není pochyby, že tato příjmení jsou vskutku toho původu, totiž od rez, a že znamenala „rezka“, zrzouna. Ale obecné jméno zoun má původ jiný. Mám za to, že jeho východiskem je žhoun. Toto slovo skutečně žilo. Znal je Čelakovský a pojal je do svých „Dodavků ke Slovníku Josefa Jungmanna“, jež vyšly v Praze 1851. Uveďme plné znění jeho hesla:

ŽHAUN, u, žhaunek, u, m. = řeřavý uhel, žhawý oharek, glühende Kohle. Byl wjtr (při tom ohni), že žhaunky na čtwrt hodiny létaly. Exc. 2. W gižnjch Čechách znamená mjstem žhaunek též toliko co padagjcj hwězda, Sternschnuppe, wyslowuge wšak se obycegně žaunek.

Vše je ihned jasné, Žhoun změněno v žoun a dále v zoun. Je dobře na místě v přirovnání „červený, rozpálený jako zoun“, t. j. jako řeřavý uhel. Nezapomeňme, že některá přirovnání ráda nadsazují: říkáme, že někdo je bledý jako křída, zelený jako citron, tenký jako tříska, studený jako rampouch, žena je široká (tlustá) jako díže, jako kamna, maso bývá tuhé jako podešev, polévka (vystydlá) bývá jako led.[7]

Co se týká způsobu tvoření, žhoun je žьg-unъ, od žьgǫ, stč. žhu žéci (nč. žhnu žhnouti), příponou -unъ (kterou máme — po slovesných kořenech — i v běh-oun, tah-oun, bruč-oun, hlt-oun).

Za dob Čelakovského žilo tedy žhoun v jižních Čechách, zdá se však, že spíše už právě dohasínalo. Poslední stopou jeho samostatné existence je zpráva, že znamená „rozžhavené želízko do žehličky“. To nemusí být založeno na přirovnání (jak mínil Zubatý), ale na tom, že do jistého druhu žehliček se vkládaly kousky (do červena) rozžhaveného dřevěného uhlí; ty později nahrazovány žhavým železem: byl tedy do žehliček vkládán skutečný žhoun. Změna ž > z způsobila pak, že slovo přestalo být průhledným; i to uspíšilo jeho zánik jako samostatného slova. A tak se udrželo jen v přirovnáních, kde se konstatuje červenost spojená se zvýšením teploty (při hněvu, spěchu, po vydatném najedení nebo napití). Dodejme ještě, že změnu ž > z mohlo mu způsobit právě příjmení Rzoun.

Jen ve třech bodech můžeme vývody Zubatého doplniti nebo opraviti. Na s. 232 píše Zubatý: »Na rybu „zouna“ jsem se ptal několika zoologů, ale neznají jí; ani není u nás — mimo ozdobné ryby cizího původu — ryb červených.« Ovšem není červených; ale jedna ryba (perlín, červenopeřice čili zruka = Scardinius) má červené ploutve a kromě toho v oku červenou skvrnu (zřetelný rozpoznávací znak!). Ryby mají v rybářském slangu svá jména další. Jako lidský zrzoun má červené jen vlasy, tak i této rybě stačí jen ploutve: může docela dobře rybářům býti „rzounem“. Za druhé zboun, [198]zbon, zún „puchr“ (puchor, bouchoř, zvrhlá švestka). Zbon má po prvé Jungmann pod heslem puchr, dále je u Kotta V, 381 jako „us.“ (slovo běžné) zboun je tamtéž od Mělníka, kromě toho je doložen v Čes. lidu 12, 227 od Čelákovic. Budou původu asi jiného než rzoun! Mám za to, že v nich vězí buch- (puch-nouti), srov. bouchor, s n-ovou příponou puchna,[8] pouchně.[9] Tato a podobná slova[10] podléhají dalším změnám. Přesmykem vzniklo chodské houpor,[11] z toho dále oupor, ale i s b ouborek,[12] oubor, úbor.[13] Od nějakého tvaru s b a s n (asi z-bouchně?) bude i onen zboun, zbon. — A do třetice: koukal na to jako zoun. Zde vězí patrně něco jako *zav-un od záti (mor. zať má u Bartoše význam ‚otvírati hubu‘; husa zeje[14] = otvírá zobák; kdo je udýchanej, zeje[15]); stran -av- srov. slovenské rozavený, rozavúst u Kálala a dále mor. *rozavit > rozdávit ‚rozevříti‘ u Bartoše, rozďavit, rozjaviť u Kálala.


[1] V Příručním slovníku je uvedeno též zajímavé homonymon, slovo stejně znějící, sepsouti se na koho = vrhnouti se, sesypati se na někoho. Doklady jsou uvedeny dva, a to z J. Jahody (Vesnice se na něj sepsula, už je konec jeho vejhudům. Lidé sepsují se na dědečka). Je patrné, že toto sepsouti se má původ jiný. Je to *se-súti se, od stč. spu súti sypati: z praesentních tvarů se-spu se-speš atd. proniklo p i do tvarů infinitivního kmene (*se-spúti), pak se provedl přesmyk sp > ps.

[2] Výroční zpráva reálky v Mor. Ostravě za 1910/11.

[3] Opatřil mi je Fr. Daneš; děkuji mu zde za to.

[4] O kecati viz v mém článku ve Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university I, 1952 s. 85.

[5] Naše řeč 7, 1923, s. 233.

[6] Naše řeč 7, 1923, s. 225n.

[7] Hojné další příklady se najdou v knize J. Zaorálka, Lidová rčení (Praha 1947), s. 423—562.

[8] Naše řeč 3, 1919, s. 85.

[9] Hruška, Dialektický slovník chodský.

[10] Viz je v Naší řeči 7, 1923, s. 311.

[11] Hruška; též v jihozápadních Čechách: Dušek I, 34.

[12] Naše řeč 3, 1919, s. 85.

[13] Naše řeč 8, 1924, s. 223n. (na tomto místě se však oubor neprávem odděluje od oupor!).

[14] Naše řeč 7, 1923, s. 93.

[15] Jakubec, Český lid (Zíbrtův) 1, 1892, s. 455.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 7-8, s. 193-198

Předchozí md: Obyvatelská jména k cizím názvům osadním

Následující Jaroslav Kuchař: Příspěvek k normalisaci hornického názvosloví