Časopis Naše řeč
en cz

České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku

Zdeňka Hladká

[Articles]

(pdf)

-

[1]Před 70 lety (shodou okolností v roce narození jubilanta prof. Jiřího Krause) začal vycházet Příruční slovník jazyka českého, dílo zakládající tradici české jednojazyčně výkladové lexikografie. O sto let dříve[2] byl publikován první díl Česko-německého slovníku Josefa Jungmanna, který tuto tradici přinejmenším předznamenal. V tomto příspěvku chceme připomenout, co oběma velkým slovníkářským počinům předcházelo i co po nich následovalo, tzn. v krátkosti nastínit historii české lexikografie.[3] V rámci popisu vývojových proměn českého slovníkářského umění se zaměříme především na sledování linie vedoucí ke konstituování moderního jednojazyčného výkladového slovníku,[4] neboť tento druh slovníkového díla představuje páteř lexikografie, odráží stav jazyka i úroveň jeho teoretického poznání a do značné míry také zrcadlí charakter společnosti.

 

[141]1. České slovníkářství od počátků do konce 15. století

Zrod českého slovníkářství ve 13.―15. století byl motivován praktickou snahou porozumět cizojazyčnému psanému textu. Za přípravné stadium slovníkových prací je možno považovat už vpisování překladových a interpretačních glos do cizojazyčných, zejména latinských textů. Česky glosovaných rukopisů a později raných tisků se dochovaly stovky; známé jsou např. glosy v slovníku Mater verborum[5] ze 13. století. V některých případech se glosátoři zaměřili na jednu vybranou tematickou oblast a začali vytvářet specializované soupisy slov, které se staly zárodkem pozdějších terminologických slovníčků. Takovou povahu měly především věcně nebo abecedně sestavené soubory glos z latinských herbářů, tzv. rostlináře (ze 14.―16. stol. je jich známo kolem 40, k nejstarším patří rostlinář Olomoucký z počátku 14. století).

Zvláštní určení měly také tzv. mamotrekty,[6] vykládající neobvyklá slova Písma. Mamotrekty mívaly dvojí formu: buď byly řazeny lokálně, tzn. věnovaly se biblickému textu v jeho přirozené posloupnosti (např. mamotrekty Kapitulní z 15. století), nebo abecedně (např. mamotrekt Klementinský, kolem r. 1400). Přínosem mamotrektů bylo především to, že přispěly ke konstituování slovníků abecedních a že se nezaměřovaly pouze na substantiva, jak tomu bylo u většiny ostatních zárodečních typů slovníkových děl.

Rostlináře, mamotrekty, různé jednoduché sbírky latinsko-českých překladových dvojic zvané vokabula nebo vokabuláře, stejně jako (většinou o něco později vznikající) speciální příručky určené pro výuku latiny, k nimž patřily sekvenciáře (vykládající česky latinský text sekvencí), hymnáře (vykládající slova hymnů), poenitenciáře (vykládající slova veršů Poeniteas cito peccator), roháče (hexametricky upravené mnemotechnické pomůcky pro žáky), synonymáře aj., nelze ještě považovat za skutečné slovníky. Chybí jim vlastní sběratelská nebo překladatelská práce směřující k určité materiálové celistvosti a specifická slovníková makrostruktura a mikrostruktura, tj. řazení a výstavba hesel. Středověk se k této metě propracovával postupně. Co se týče makrostruktury, vybudoval dvojí základní formu: abecední soubory slov (tzv. alfabetáře) a věcně řazené soubory slov (tzv. nomenklátory).[7]

Nomenklátory, zpočátku výrazně převažující nad abecedně uspořádanými slovníky, plnily nejen úlohu pomocníků při překladech, ale v podstatě nabízely i logicky uspořádaný přehled dobového poznání. V českém prostředí se tyto tendence zřetelně prezentují především v slovníkářském díle Bartoloměje [142]z Chlumce (zvaného Claretus de Solencia neboli Klaret[8]), které je navíc charakterizováno programovým úsilím o konstituování českého odborného názvosloví všech tehdejších vědních odvětví. Terminologické snahy pak provázejí české slovníkářství po několik staletí.

Klaretovy latinsko-české slovníky,[9] vzniklé zejména pro potřeby studentů právě založené Karlovy univerzity, lze považovat za vrchol přípravné fáze českého slovníkářství. Pocházejí z první poloviny 60. let 14. století a v bohemistické literatuře bývají konvenčně nazývány Vokabulář (gramatický), Bohemář a Glosář. Originály slovníků se nedochovaly, známé jsou pouze pozdější opisy a výtahy. Po celé řadě fatálních omylů a někdy až detektivním pátrání[10] se však podařilo rekonstruovat předpokládanou původní podobu těchto děl téměř v úplnosti.

Typově jsou Klaretovy slovníky nomenklátory a v souladu s dobovým územ jsou psány ve verších, protože byly určeny k pamětnímu učení.

Nejstarší a nejméně rozsáhlý Vokabulář (gramatický), vypracovaný pro potřeby studentů artistické fakulty Karlovy univerzity, tlumočil ve více než 700 verších[11] latinskou terminologii. Prázdná místa v české slovní zásobě Klaret zaplňoval řadou novotvarů, bohužel značně neústrojně tvořených. Pro lingvisty je zajímavá zejména část zaměřená na termíny z oblasti gramatiky, jíž autor věnoval největší pozornost. Obsahuje sice také výrazy, které se v češtině většinou neujaly (např. gramatika = slovočtena, vokativ = volánek, superlativ = nadzdviženie, synonymum = mnohohlas, slabika = sřěk), je však cenná jako první pokus o vytvoření ucelené soustavy jazykovědného názvosloví v češtině.

[143]V pořadí druhý z Klaretových slovníků Bohemář, obsahující v téměř 1000 verších zhruba 2 500 českých slov, se zaměřuje na poněkud méně specializované lexikum nežli Vokabulář a jen v malé míře zahrnuje slova nově utvářená. Hodnotný je zejména tím, že představuje první větší souhrnné zachycení relativně běžné české slovní zásoby, navíc podané v poměrně smysluplné systematizaci.

Poslední a nejrozsáhlejší Glosář přináší v přibližně 2 700 verších zhruba 7 000 latinsko-českých terminologických dvojic uspořádaných podobně jako v Bohemáři, avšak s propracovanější vnitřní strukturou. Slovník byl určen studentům vyšších ročníků, proto zahrnuje i specializovanější slovní zásobu. Klaretovým cílem při práci na tomto slovníku bylo shrnout českou terminologii v relativní úplnosti a oborové komplexnosti. Aby tohoto cíle dosáhl, v mnoha případech chybějící termíny opět neústrojně dotvářel.

Klaretovo dílo se nadlouho stalo základem téměř všech vznikajících slovníků a až do období humanistického rozmachu slovníkářství bylo víceméně pouze opisováno, přepisováno a doplňováno, aniž bylo překonáno. Jako jeden z materiálových zdrojů sloužilo tvůrcům slovníků až do obrození.

Na konci 15. století končí období rukopisných, převážně latinsko-českých, věcně, ale i abecedně řazených slovníků,[12] zpracovaných veršem i prózou, jejichž ambice byly většinou ryze praktické, tj. směřovaly k vysvětlení latinských slov různých tematických oblastí a pouze ve vrcholných dílech též k pokusu o konstituování českého názvosloví jednotlivých oborů. Snahy o zachycení slovní zásoby češtiny ve větší komplexnosti, případně o sledování speciálnějších metajazykových cílů, se objevují až v období následujícím.

 

2. Slovníkářství v období humanismu ― 16. století

Velký pokrok v slovníkářství přinesla doba humanistická, a to nejen díky rozvoji a zesvětštění vzdělanosti a vynálezu knihtisku. Důležitým impulzem pro nebývalý rozkvět slovníků bylo vedle působení reformačních idejí konstituování novodobých národ(nost)ních společenstev, která se začala více zajímat o své jazyky. Latina přestala být jediným jazykem hodným vyššího zájmu a odborného studia, jak tomu bylo po celý středověk, i když si výsadní postavení ještě zachovala. I v českém prostředí se začala projevovat snaha předvést domácí jazyk jako nástroj schopný latině konkurovat. S tím souviselo vzrůstající úsilí zachytit slovní bohatství češtiny v co největší komplexnosti (nejen odbornou slovní zásobu nebo obecně lexikum vyššího stylu) a objevily se též náznaky metodologického přístupu reflektujícího živý úzus. Významným motivem pro vznik lexikografických děl se stává už i teoretický [144]zájem o jazyk. Slovníky postupně přestávají být pouhými překladatelskými příručkami nebo v lepším případě sbírkami dokládajícími lexikální bohatství toho či onoho jazyka a získávají i dimenzi lingvistického popisu shromážděného materiálu (vznikají také první specializované lexikografické práce, zejména slovníky etymologické,[13] i když zpracované většinou ještě na předvědecké úrovni).

Z řady humanistických slovníků je třeba jmenovat alespoň první český tištěný slovník (latinsko-český Lactifer[14] Jana Vodňanského, zvaného Aquensis, vydaný r. 1511 v Plzni; kombinoval řazení věcné a alfabetické) a pravděpodobně první česko-latinský dikcionár od Tomáše Rešela (Reschelius) Hradeckého, který vyšel v r. 1562 v Olomouci jako druhá část k latinsko-českému dílu z r. 1560. Byl vypracován jako školská pomůcka na základě německého vzoru (podle latinsko-německého a německo-latinského slovníku Petra Dasypodia z r. 1537), avšak se značnými autorskými inovacemi.

Vrchol humanistického slovníkářství představuje dílo Daniela Adama z Veleslavína (1546―1599),[15] velké osobnosti rudolfinské doby. Významným rysem vývoje jeho lexikografických prací je zejména postupný nárůst akcentace češtiny. Přínos znamenají Veleslavínovy slovníky též pro metodologický rozvoj českého slovníkářství. Daniel Adam z Veleslavína se opíral téměř výhradně o cizí předlohy, neboť domácí slovníkářskou tradici hodnotil značně kriticky.[16] Pro české slovníkářství je důležité, že rozpoznal kvalitu zahraničních lexikografických postupů, uvedl je do domácího prostředí a aplikoval na češtinu.

Daniel Adam z Veleslavína napsal a vydal čtyři významné slovníky, a to (názvy uvádíme v konvenční zkrácené podobě, v originále jsou několikařádkové): Dictionarium linguae latinae (1579), Nomenclator tribus linguis (1586), Nomenclator quadrilinguis (1598) a Sylva quadrilinguis (1598).

Dictionarium linguae latinae je abecedně řazený latinsko-český slovník sepsaný podle německého vzoru, z něhož Veleslavín převzal uspořádání, cizojazyčný materiál i citáty. Jeho vlastním vkladem bylo převedení práce do češtiny. Ocenění si zaslouží především překlady přísloví, v nichž se Veleslavín nesnažil o doslovnost, nýbrž vyhledával vhodné české ekvivalenty. Slovník měl slou[145]žit při studiu latinské slovní zásoby, proto heslový odstavec začíná latinou a je celý zaměřen k jejímu poměrně obsáhlému popisu. Čeština je zde ještě jazykem spíše pomocným.

Nomenclator tribus linguis je trojjazyčný věcně řazený slovník, který k latině (ještě stále stojící v popředí) přidává češtinu a němčinu. Podkladem byl opět německy psaný vzor, české ekvivalenty latinských výrazů jsou však ve Veleslavínově práci upřednostněny před německými. Tento slovník bývá hodnocen jako nejslabší Veleslavínova slovníkářská práce, zachoval si však dobrou úroveň českých překladů.

Nomenclator quadrilinguis je čtyřjazyčný česko-latinsko-řecko-německý věcně řazený slovník, který vydal Veleslavín současně se svým největším abecedním slovníkem Sylva quadrilinguis jako jeho doplnění. Vznikl rozšířením a přepracováním ne příliš zdařilého autorova Nomenklátoru předchozího, vzorem se tentokrát stal jeden z nomenklátoru hesenského lexikografa Helfrica Emmelia. K věcně řazenému slovníku byl připojen rozsáhlý abecední latinský i český seznam slov a podle vzoru jiného Emmeliova nomenklátoru ještě 7 abecedně řazených kapitol obsahujících vlastní jména. Celý slovník má přes 300 stran. Jeho důležité novum je, že poprvé ve Veleslavínových pracích otevírají heslo české výrazy. Po nich následuje ekvivalent latinský, řecký a nakonec německý.

V roce 1598, rok před Veleslavínovou smrtí, vychází také jeho vrcholné slovníkářské dílo, česko-latinsko-řecko-německý abecedně řazený slovník Sylva quadrilinguis.[17] Autor chtěl zpočátku pouze doplnit svůj Dikcionář, později však vypracoval mnohem kvalitnější slovník podle vzoru pětijazyčného lexikonu Helfrica Emmelia vydaného r. 1592 ve Štrasburku. Francouzštinu a hebrejštinu předlohy nahradil češtinou, kterou upřednostnil do čela heslového odstavce, a celý slovník nově uspořádal podle české abecedy. Dílo (sestavené údajně za jeden rok) má rozsah 958 stran o dvou sloupcích. Podle Emmeliova vzoru v něm byl mj. uveden do českého slovníkářství zárodek hnízdování. V Sylvě se Veleslavínovi podařilo sestavit v určité úplnosti seznam českých slov (nejen substantiv, jak tomu bylo v nomenklátorech) a v dosud nebývalé míře ukázat šíři české synonymiky i pestrost frazeologie.

Teprve Veleslavínovo dílo lze v slovníkářské vývojové linii počínající Klaretovými pracemi považovat za skutečný začátek české lexikografie. Zejména Sylva quadrilinguis si zachovala hodnotu až do obrození. Pořizovaly se z ní různé výtahy a ještě Josef Jungmann ji pokládal za významný pramen svého slovníku (jejímu přepisu a excerpci věnoval dva roky).

 

3. Slovníkářství v 17. století

Za pokračování humanistického lexikografického úsilí lze považovat dílo osobnosti stojící na hranici mezi renesancí a barokem ― Jana Amose Komenského. Jeho největší slovníkářský projekt, latinsko-český a česko-latinský slov[146]ník Thesaurus linguae Bohemicae, který měl obsahovat úplné zpracování české slovní zásoby v synchronním a diachronním pohledu, propojit lexikální a gramatické informace a mj. zahrnovat soubor frazeologie, se však nerealizoval. Většina materiálu, který Komenský shromažďoval přes 20 let, shořela v r. 1656 při požáru polského Lešna. Zachovala se sbírka přísloví a rčení Moudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům, později (v r. 1849) vydaná společně s Didaktikou českou.

Z realizovaných děl Jana Amose Komenského se do slovníkářské vývojové linie zařadily zejména dvě práce určené pro výuku jazyků, a to Janua linguarum reserata (1631; česky Dvéře jazyků odevřené, 1633) a Orbis sensualium pictus (1658). Obě jsou v podstatě věcně řazenými několikajazyčnými slovníky blížícími se svou strukturou i celkovým charakterem modernímu onomaziologicky uspořádanému tezauru[18] anglosaského typu. Kromě koncepčního, ideového a strukturního rozdílu překonávají předcházející věcně řazené nomenklátory např. v tom, že se neomezují jen na substantiva a že ve větší míře zachycují abstrakta.

Období pobělohorského národnostního útlaku znamenalo omezení funkcí českého jazyka a jeho vytlačování z kulturní oblasti. Z pocitu národního ohrožení vzniká jako obranný reflex purismus, snaha očistit český jazyk od cizích, zejména německých vlivů. To se pochopitelně projevilo i v slovníkářství a přineslo s sebou vznik řady prací poznamenaných přílivem neživotných, chybně tvořených a často nepotřebných neologismů.

Materiálově i metodicky hodnotný je z druhé poloviny 17. století pouze slovník Václava Jana Rosy (†1689) Thesaurus linguae Bohemicae.[19] Nevyhnul se sice dobovým neologizujícím tendencím,[20] vývoji českého slovníkářství však poskytl cenné impulzy.

[147]Rosův Thesaurus, na němž autor pracoval podle vlastních slov přes třicet let, zůstal v rukopise a ani přes četné pokusy, k nimž patřily už snahy Josefa Dobrovského, se ho dosud nepodařilo vydat tiskem. V současné době existují tři rukopisné exempláře, z nichž jeden, tzv. Neuberkův, byl v nedávné době použit jako předloha pro elektronický přepis Rosova slovníku.[21]

Ve srovnání s humanistickými slovníky Rosova práce opět pokročila v akcentaci češtiny. Čtyřdílný abecedně řazený Thesaurus (obsahující 30―40 tisíc hesel uspořádaných na principu etymologických hnízd, což bylo v českém slovníkářství metodologické novum) je sice formálně trojjazyčným česko-latinsko-německým slovníkem,[22] ve skutečnosti však už zakládá linii směřující k jednojazyčnému výkladovému slovníku národního jazyka. Zatímco Veleslavín se ve svých slovnících (včetně těch, v nichž stavěl český ekvivalent na první místo) ještě neoprostil od dominance latiny a snažil se v podstatě pouze dokázat paralelní možnosti domácího jazyka ve vztahu k latinskému lexiku, Rosa se v důvěře v český jazyk dostává dále. I on usiluje o sebrání co nejbohatšího slovníkového materiálu (mj. zčásti zachycuje i lexikum nářeční, např. slova z moravského mluveného úzu[23]), nemá však už potřebu poměřovat „výkonnost“ češtiny porovnáváním s jazyky druhými. Latina a němčina se v jeho slovníku posouvají do funkce pomocníka při výkladu slov českých. V centru pozornosti stojí čeština, její sémantika (precizně jsou vypracovány výklady významů slov, pozornost je věnována také polysémii: místy je vyděleno až 10 významů), etymologické a slovotvorné souvislosti a také (poprvé!) gramatika. Rosa si neklade za cíl jen předvedení či případné neologické doplnění lexikálního bohatství češtiny, míří ve své práci dále: snaží se přispět k hlubšímu pochopení českého jazykového systému. Naplnění tohoto záměru české slovníkářství vývojově posunulo, odklonilo ho však poněkud od běžného uživatele. Vědecký přístup omezil praktickou použitelnost slovníku.

Přestože Rosovo lexikografické dílo nebylo vydáno tiskem, mělo velký vliv na další období. Pozitivně ho hodnotil už Dobrovský, bohatě jeho materiálu využil Jungmann ve svém slovníku. (Recepce Rosova slovníku však byla zčásti negativně poznamenána jednak až nadměrnou kritičností k jeho neologismům,[24] jednak [148]nepříliš plodným hledáním dokladů předpokládané souvislosti se zničeným stejnojmenným dílem J. A. Komenského.[25])

 

4. Slovníky 18. a poč. 19. století; nástup obrozeneckého slovníkářství

Největší rozvoj slovníkářství přineslo období obrozenecké. Snaha rozšířit funkční rozsah češtiny na úroveň všestranně „výkonného“ moderního jazyka vedla k nebývalému zájmu o slovní zásobu, a tím i k tvorbě řady slovníkových děl, i když zdaleka ne vždy kvalitních. Touha každého vzdělance i polovzdělance podílet se na očistě a obnově lexikálního bohatství češtiny přinesla s sebou kromě pozitivních výsledků i další vlnu nevhodného neologizování, nadbytečného historizování a slavizování češtiny.

Ze slovníkářských prací počátku 18. století si zaslouží pozornost opakovaně vydávaný trojdílný německo-latinsko-český slovník pražského tiskaře Kašpara Zachariáše Vusína Dictionarium von dreien Sprachen, Teutsch, Lateinisch und Böhmisch… (1700―1706, 1722―1729, 3. vydání pod názvem Lexicon Tripartitum oder Teutsch — Lateinisch und Böhmisches Wörterbuch, 1742), neoprávněně kritizovaný za puristické neologizování (několik málo novotvarů je jen v německo-české části, kde slouží jako ekvivalenty německých hesel[26]). Naopak silně poznamenán neologizujícími tendencemi byl např. Ryvolův Slovář český (1705, 1716) a z pozdějších prací např. slovníky Karla Ignáce Tháma. Ke kvalitním dílům patřily např. slovníky Františka Jana Tomsy, který opíral svou slovníkářskou činnost mj. o živý jazyk z rodného Turnovska. Po malém německo-českém slovníku z r. 1789 to byl především Vollständiges Wörterbuch der böhmischen, deutschen und lateinischen Sprache (1791; 1. část 2. vyd. ― už bez lat. ― 1805 ve zpracování Thámově, 2. část [149]v přepracování Tomsově), který mj. využíval podkladů Josefa Dobrovského a byl také uveden jeho známou předmluvou o tvoření slov.

Kritický postoj k neologizujícím snahám přinesly práce Josefa Dobrovského, jehož zásadní přínos pro vývoj české lexikografie spočívá především ve vytvoření vynikajícího popisu pravidel české slovotvorby (Die Bildsamkeit der slawischen Sprache an der Bildung der Substantive und Adjektive in der böhmischen Sprache dargestellt, 1799). Ve své vlastní slovníkářské práci Deutsch-böhmisches Wörterbuch (I. 1802, II. 1821)[27] navíc poprvé a nadlouho jako jediný prosazoval zásadu zachycování pouze doložených slov.

Obrozenecké lexikografické ambice však v plné míře naplnilo až dílo Josefa Jungmanna.

 

5. Lexikografické dílo Josefa Jungmanna

Představitelé druhé generace národního obrození, jejíž vůdčí osobností byl Josef Jungmann, formulovali ucelený národní kulturně vzdělávací a především jazykový program. Jeho realizace předpokládala rozvinutí českého jazyka v plném stylovém rozrůznění, tzn. v prvé řadě rozšíření a stabilizaci slovní zásoby. K tomuto účelu mělo být vytvořeno velké shrnující lexikografické dílo, které by důstojně reprezentovalo národní jazyk, sloužilo jako opora pro praktické potřeby mluvčích a mj. obstálo i ve srovnání s tehdy vznikajícími velkými slovníky jinonárodních jazyků. Stal se jím pětidílný Slovník česko-německý Josefa Jungmanna.[28]

Pro přípravu slovníku se Jungmann rozhodl v r. 1815, s největší intenzitou na něm pracoval od roku 1828 a už na konci roku 1833 bylo dílo připraveno do tisku. Koncepčně se Jungmann přiklonil k slovníku abecednímu, který by vyhovoval praktickým potřebám uživatelů češtiny. Odmítl tak ideu prosazovanou např. Dobrovským a Puchmajerem, aby slova byla řazena podle kořenů na základě etymologického principu, což by lépe posloužilo vědeckým účelům, např. jako materiál pro zamýšlený komparativní slovník slovanských jazyků. Z praktických důvodů silně omezil i slovo[150]tvorné hnízdování. Lexikografícký vývoj se tak Jungmannovým slovníkem odklání od zaměření k vědeckému popisu jazyka, charakteristického např. pro slovník Václava Jana Rosy.

Slovník česko-německý Josefa Jungmanna vycházel v letech 1834―39 (titulní list uvádí chybnou dataci 1835) za podpory Matice české (v novodobém vydání vyšel v r. 1989). Za vzor Jungmannovi sloužil Słownik języka polskiego (1807―1814) Samuela Bogumiła Linda. Vzhledem k rozsahu díla (4694 stran) je samozřejmé, že materiálové podklady neshromáždil Jungmann sám. Získal je od řady přispěvatelů, z nichž nejaktivnější byl Antonín Marek. K dispozici měl také sbírky slov od Františka Faustina Procházky, Josefa Dobrovského, Antonína Pyšelyho, Václava Hanky a mnoha dalších. Využil i excerpta ze všech relevantních slovníků od Klareta až po současnost, čerpal z velmi rozsáhlé excerpce starých i soudobých literárních památek a v neposlední řadě z úzu.

Jungmannovým cílem bylo shrnout veškerou známou slovní zásobu, tj. slova jazyka starého i nového, mluveného i psaného, slova neutrální i rozličně příznaková, apelativa i vlastní jména. V určitém rozsahu zařazoval výrazy lokálně nářeční a slangismy, nevyhýbal se ani germanismům, pokud přispívaly k expresivnímu rozrůznění jazyka nebo patřily k řemeslnické lidové terminologii apod. V případě potřeby uváděl i obrozenecké neologismy, zejména z oblasti básnického jazyka a nově vznikající české terminologie, dbal však na to, aby odpovídaly pravidlům české slovotvorby; v tomto směru důsledně vycházel z teoretických poznatků Josefa Dobrovského. Pro obohacení slovní zásoby zařazoval do slovníku také kalky z cizích jazyků (včetně němčiny) a zejména četné výpůjčky ze slovanských jazyků, v prvé řadě z polštiny a ruštiny. V relativně velkém množství uváděl také slova ze slovenštiny, ta však v souladu s dobovým pojetím chápal jako slova nářeční. Přejatým slovům s řecko-latinskými základy se vyhýbal.

Jungmann svým slovníkem usiloval o vědomou přestavbu spisovné slovní zásoby své doby.[29] Chtěl poskytnout a také skutečně poskytl konstituujícímu se novodobému spisovnému jazyku vícevrstevnou nabídku lexika umožňující užívat češtinu v široké stylové škále (zejména v odborných a uměleckých textech). Tam, kde pociťoval nedostatek, pokoušel se lexikum různými cestami obohatit. Více než jazykovému inženýrství však důvěřoval přirozenému působení úzu. Snažil se proto uvádět vždy více variant, s předpokladem, že si jazyk sám vybere tu nejvhodnější.

Jeho slovník položil základy novodobé spisovné češtiny a více než 100 let plnil úlohu uznávaného jazykového arbitra. Přispěl „k výchově aktivního uživatele mateřského jazyka“.[30]

Jungmannův slovník představuje už přímý předstupeň novodobé jednojazyčné výkladové lexikografie. Podle názvu je sice stále ještě slovníkem překladovým, ve skutečnosti už však má charakter popisného výkladového slovníku češtiny (němčina v něm slouží především jako nástroj k výkladu sémantiky českých ekvivalentů). Uvádí rozsáhlé údaje o významech a kontextovém užití českých slov, o české frazeologii, synonymice apod. (Jungmann chtěl původně zavádět i podrobnou stylis[151]tickou klasifikaci slov, ale vzhledem k náročnosti takového úkolu v situaci dobové rozkolísanosti lexika a také na radu Dobrovského od tohoto úmyslu ustoupil.) Novodobé výkladové slovníky češtiny Jungmannova práce předznamenává charakterem své makrostruktury a mikrostruktury, snahou o materiálovou komplexnost a zaměřením na stabilizaci spisovného jazyka. Má samozřejmě své limity, materiálově a metodicky ji však překonaly až výkladové slovníky 20. století.

Jungmannův „projekt“ neskončil vydáním česko-německého slovníku. František Ladislav Čelakovský měl jeho slovní zásobu převést do slovníku uspořádaného podle kořenů, tj. podle původní představy Josefa Dobrovského. K realizaci tohoto plánu však nedošlo, Čelakovský vydal v r. 1851 pouze šedesátistránkové Dodavky ke Slovníku Josefa Jungmanna,[31] v jejichž úvodu vyzval veřejnost k pokračování ve sběru slovní zásoby. Získaný materiál pak zužitkoval František Štěpán Kott ve svém desetisvazkovém Česko-německém slovníku zvláště grammaticko-fraseologickém, který vycházel v několika dílech, Příspěvcích a Dodatcích (ve vždy znovu začínajícím abecedním řazení) v letech 1878―1893, 1896, 1901 a 1906. Kottův slovník, na jehož tvorbě se podílelo více než 160 přispěvatelů a spolupracovníků, Jungmannovo dílo sice předčil rozsahem (celek má kolem 10 000 stran), obsahem a zejména lexikografickým uspořádáním ho však zdaleka nedostihl. Jeho jádrem zůstává ne příliš šťastně přerovnaný a dosti zmatečně zpracovaný materiál Jungmannova slovníku. Cenné z dnešního pohledu je poměrně rozsáhlé zachycení frazeologie a zejména nářeční slovní zásoby.

Je třeba ještě zmínit, že ve 2. polovině 19. století vznikla řada menších prakticky zaměřených dvojjazyčných slovníčků, které byly předstupněm novodobého slovníku dvojjazyčného/překladového. Patřily k nim např. opakovaně vydávané česko-německé i německo-české slovníky Josefa Franty Šumavského a jeho příbuzného a následovníka Josefa Ranka. „Vědeckost“ těchto slovníčků byla ve své době zpochybňována právě jejich praktickým určením, kterému byl přizpůsoben i výběr lexikálního materiálu zaměřený ve větší míře, než bylo dosud obvyklé, na výrazy konverzační, ale i na termíny z oboru techniky a výroby, řemesel a obchodu.

Po celé 19. století se bohatě rozvíjely a byly lexikograficky fixovány také snahy terminologické, jejichž první výsledky shrnul Jungmannův slovník.

 

6. Lexikografická tvorba 20. století

Dvacáté století znamenalo nejen kvantitativní a kvalitativní rozmach české lexikografie, ale také její značnou diferenciaci. Z doposud v podstatě jednotného proudu na jedné straně krystalizoval moderní jednojazyčný výkladový slovník češtiny a na druhé straně se emancipovala celá škála specializovaných lexikografických děl. Osamostatnila se tvorba slovníků diachronních (historických a též etymologických), slovníků zpracovávajících slovní [152]zásobu teritoriálně nebo sociálně příznakovou (nářečních a slangových), slovníků vymezených lingvistickou subdisciplínou (frazeologických, onomastických, terminologických), slovníků charakterizovaných nealfabetickým způsobem řazení materiálu a speciálními funkcemi (retrográdních, frekvenčních, věcných/tezaurových, případně synonymických) aj. Typologické rozvrstvení slovníků umožnilo dozrávající české jednojazyčné výkladové lexikografii oprostit se od řady úkolů, které začaly fundovaně plnit slovníky specializované. Moderní výkladový slovník češtiny tak mohl např. opustit reflexi slovní zásoby v celé historické perspektivě a zaměřit se na synchronní zachycení živého jazyka, mohl postupně eliminovat propria, omezit zpracování příliš specializované terminologie apod. Celkově přešel od extenzivního zachycování slovní zásoby k cílenému výběru reprezentativního souboru lexémů.

Prvním velkým jednojazyčným výkladovým slovníkem češtiny a vlastně prvním dokončeným slovníkem tohoto typu v slovanském světě byl Příruční slovník jazyka českého (PSJČ; 1935―1957).[32] Přišel v době, kdy čeština jako mateřština národa žijícího ve vlastním státě byla už relativně stabilizovaným jazykem vládnoucím fungující spisovnou platformou, takže jeho tvůrci neměli ambice dotvářet slovní zásobu či uměle předjímat její další vývoj, jak tomu bylo např. v Jungmannově slovníku. PSJČ se snažil podat co nejkomplexnější popis synchronního stavu lexika (diachronní pohled se od Gebauerova Slovníku staročeského[33] ze začátku století stal doménou historické lexikografie) a přispět ke stabilizaci jeho funkčního stylového rozvrstvení. Neměl statut kodifikační, šlo o vědecký deskriptivní slovník, přesto se však zaměřil především na upevnění slovní zásoby spisovné (a zejména v prvních svazcích v něm přežíval pohled preskriptivní). V souvislosti se snahou o ujasnění hranic spisovnosti/nespisovnosti přinesl i první rozsáhlejší pokus o stylistickou klasifikaci lexikálních jednotek (PSJČ tak realizoval to, k čemu Jungmann pouze nakročil ve svých zamýšlených, ale neuskutečněných plánech).

Materiálově PSJČ už nevycházel ze svých předchůdců, jak to činily dřívější slovníky, nýbrž byl založen na vlastní excerpci do té doby metodicky i rozsahově [153]nevídané. Důslednou pramennou verifikací uváděných dokladů prohloubil směřování českého výkladového slovníkářství k materiálové objektivitě a věrohodnosti (požadované už Dobrovským). Zdokonalil také lexikografický popis, zejména tu součást mikrostruktury, která tvoří základ výkladového slovníku, tj. definici významu lexikálních jednotek a zachycení polysémie.

Příruční slovník jazyka českého (původně plánovaný jako dvousvazkový) vycházel v letech 1935―1957 v osmi dílech a devíti svazcích (4. díl je dvousvazkový; připraven byl ještě devátý díl Dodatků, který však nikdy nevyšel). Redakčně se na jeho přípravě podíleli Oldřich Hujer, Emil Smetánka, Miloš Weingart, později též Bohuslav Havránek, Vladimír Šmilauer a Alois Získal. Podle Doslovu má rozsah 10 824 dvousloupcových stran a obsahuje 250 000 hesel.

Asi jako první se o potřebě takového slovníku vyslovil už v polovině devadesátých letech 19. století Václav Flajšhans v Literárních listech, kde mj. zveřejnil i nárys ukázkového hesla „louka“. Přímým podnětem k vytvoření nového slovníku češtiny pak bylo vystoupení Františka Pastrnka,[34] který 19. března 1905 přednesl před III. třídou České akademie věd a umění konkrétní návrh na jeho vydání. Vlastní realizace přípravy slovníku začala v r. 1911 ustavením specializovaného akademického pracoviště ― Kanceláře Slovníku jazyka českého. Práce na slovníku, který se stal prestižním a společensky sledovaným dílem, se zúčastnili přední čeští jazykovědci i velké množství externích spolupracovníků (na tvorbě hesel se podílelo celkem 26 autorů a stálý počet 125 excerptorů). Slovník začal vycházet v roce 1935, symbolicky sto let po vydání slovníku Josefa Jungmanna, k jehož odkazu se autoři v Předmluvě přihlásili.

PSJČ byl vytvářen bez přímého vzoru (nicméně s reflexí zkušeností současně vznikajících zahraničních slovníků, především velkého tezauru latiny připravovaného za spolupráce pěti univerzit v Mnichově a slovníku vytvářeného švédskou akademií věd; známy byly také např. lexikografické projekty z Krakova a ze Záhřebu) a v české lexikografické tradici znamenal po mnoha stránkách novum. Je proto pochopitelné, že během příprav došlo k několika změnám plánované koncepce. Původní Pastrnkův návrh například počítal s dílem, které by shrnulo slovní zásobu všech dob. V roce 1911 vznikla modifikovaná představa, že by slovník měl obsahovat alespoň slovní zásobu od r. 1770; i v této úpravě se ještě počítalo se slovníkem, který by zobrazoval proměny lexémů v chronologickém vývoji a informoval o vzniku či zániku slov. Nakonec se však tvůrci přiklonili k pojetí víceméně synchronnímu, založenému na excerpci materiálu posledních zhruba 50―60 let (tj. od r. 1880, se začleněním staršího materiálu, pokud pocházel z děl klasiků české literatury). Slovník také nerealizoval původní Pastrnkův požadavek uvádět etymologické výklady slov a paralely z ostatních slovanských jazyků. V průběhu práce se měnil i názor na jeho rozsah. V r. 1931 bylo rozhodnuto vydat dvousvazkové dílo (tomuto záměru odpovídal i název Příruční…), během vydávání prvního svazku se však plán změnil ve prospěch značného rozšíření slovníku. První díly jsou proto stručnější a zhuštěnější. Jsou také poznamenány nedostatky a nejednotnostmi lexikografické metody, která se vyvíjela průběžně. Měnil se i přístup k materiálu, první svazky jsou např. purističtější, omezují rozsah odborného názvosloví apod. Pravou podobu slovníku je tedy možno hledat až v posledních šesti svazcích.

[154]PSJČ je prvním skutečně výkladovým slovníkem češtiny, tzn. lexikografickým dílem, v němž je popisovaný jazyk zároveň jazykem výkladu a v němž se zachycení významů slov a jejich užití stává centrem mikrostruktury. Je to slovník deskriptivní, nikoli kodifikační, přesto však k jeho hlavním cílům patřilo v co největším rozsahu a funkční šíři prezentovat spisovnou slovní zásobu současné češtiny. Materiálově se opírá téměř výhradně o excerpci psaného jazyka, konkrétně především o excerpci beletrie, která byla v dílech dobrých autorů považována za nositele kvalitního spisovného jazyka. Neznamená to, že by se v slovníku neobjevila v relativně hojném množství i slova nářeční, slangová a argotická, avšak pouze taková, která v excerpované literatuře figurovala jako ozvláštňující prostředek jazyka spisovného. Odborné názvosloví zpracovává PSJČ ve výběru, tzn. nezařazuje to, co je známé pouze úzké skupině odborníků. Přesto však zachycuje českou terminologii v dosud nebývalé úplnosti.

PSJČ se opíral o rozsáhlou a promyšlenou excerpci (vybraní excerptoři postupovali podle sepsaných detailních návodů a výsledky jejich úsilí ještě kontrolovali odborní pracovníci; práce na heslech začala v okamžiku shromáždění 5 milionů excerpt, během tvorby slovníku byla excerpta téměř zdvojnásobena) a přinejmenším od 2. dílu také o promyšlenou teorii (především o koncepci A. Získala).

Makrostruktura PSJČ je založena na abecedním řazení hesel. Samostatnými hesly jsou i odvozeniny a složeniny, dokonce i hláskové a rodové varianty. Slovník se tak úmyslně vyhýbá hnízdování (v rámci heslového odstavce jsou zařazena pouze přivlastňovací adjektiva a zvratná slovesa), což jeho tvůrci považovali za jednu z předností deskriptivně pojatého díla (a moderní lexikografie se k tomu opět vrací).

Heslový odstavec je uveden heslovým slovem v základním tvaru (u jmen nominativem, u sloves infinitivem), které může být provázeno značkou signalizující řídký výskyt, zastaralost či nesprávnost (poslední znak se objevuje častěji v prvních dílech slovníku poznamenaných ještě purismem).

Gramatický popis shrnuje pouze základní informace (v duchu Získalových představ, že hlavní náplní slovníku má být informace lexikální, zatímco informace gramatická je doménou mluvnic). PSJČ uvádí nejprve poučení o výslovnosti (je-li potřebné), u jmen tvar genitivu, rod, u sloves vid, dále údaj o slovním druhu, není-li zřejmý z předchozího, popř. některé nepravidelné nebo problematické gramatické tvary.

Důležitým přínosem PSJČ v rámci vývoje českého slovníkářství je zavedení poměrně rozsáhlých stylistických charakteristik zařazujících slovo např. do teritoriálně či emocionálně příznakových vrstev slovníku („ob.“, „lid.“, „hovor.“, „dial.“, „fam.“, „vulg.“). Za zmínku stojí, že purizující tendence prvních dílů vedla mj. k eliminaci řady expresivních slov, případně k jejich negativnímu stylistickému hodnocení.

Jádrem heslového odstavce je výklad významu. Stavba hesel vychází ze základního významu, nikoli z významu historicky etymologického, jednotlivé významy slov a slovních spojení jsou rozvíjeny postupně v jedné nebo v několika řadách. Řídícím principem přitom není etymologická posloupnost, nýbrž logický vztah. Výklad významů je založen na kombinaci opisu a synonym. Po Jungmannově díle je PSJČ dalším slovníkem, který posunul hranice lexikografické práce v oblasti významových výkladů, přesto však jsou jeho sémantické popisy ještě v mnoha ohledech nedoko[155]nalé a ne vždy odpovídají sémantické šíři uváděných kontextových dokladů. Příklady užití slov mají v PSJČ charakter autorsky zakotveného citátu, proto bývá tento slovník nazýván citátovým. Pouze u slov zcela běžných (v pozdějších fázích práce na slovníku též u termínů) bylo od citací upouštěno.

Paralelně s přípravou PSJČ, ale autorsky, koncepčně a materiálově nezávisle, vznikl menší výkladový slovník, který plnil po dlouhou dobu (v několika vydáních a úpravách) funkci příručky pro širší veřejnost. Byl jím původně dvojsvazkový a od druhého vydání[35] v r. 1941 jednosvazkový Slovník jazyka českého pravopisný, kulturní a fraseologický (1935―1937) od Pavla Váši a Františka Trávníčka (později vycházel pod názvem Slovník jazyka českého). Slovník je řazen abecedně, využívá však poměrně rozsáhlého hnízdování. Opírá se především o materiál literární, pozornost však věnuje i nejdůležitější terminologii. Přestože je ― asi jako poslední slovníkové dílo ― dosti poznamenán puristickým poučováním, patřil ve své době ke kvalitním jazykovým příručkám a získal si velkou oblibu.

Cesta české lexikografie k modernímu jednojazyčnému výkladovému slovníku prozatím vyvrcholila v Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ; 1960―1971).[36] Tím, že SSJČ kontinuálně navázal na PSJČ, mohli autoři využít všech teoretických poznatků i praktických zkušeností, které přinesla příprava prvního velkého slovníku, vyvarovat se opakování chyb a rozvinout pozitivní tendence. Účelové zaměření SSJČ, který na rozdíl od „akademického“ deskriptivního PSJČ měl plnit funkci prakticky využitelného slovníku s kodifikačním statutem, vedlo k větší zpracovatelské hutnosti, neomezilo však teoretickou hodnotu popisu lexikálních jednotek, a tudíž ani použitelnost slovníku pro odborné studium slovní zásoby. SSJČ vynikl nad PSJČ promyšlenějším a účelnějším výběrem lexika, vnitřní koordinací zpracování hesel a důrazem na systémové pojetí slovní zásoby.

O vzniku SSJČ bylo rozhodnuto už během přípravy PSJČ. První sešit vyšel v roce 1958, tj. půl roku po dokončení PSJČ, čtyřdílné knižní vydání vycházelo v 1. 1960―1971 (novodobý přetisk vyšel v r. 1989 v 8 svazcích). Členy redakce vedené Bohuslavem Havránkem byli Jaromír Bělič, Miloš Helcl, Alois Jedlička, Václav Křístek a František Trávníček.

[156]Původně měl být SSJČ slovníkem spíše menším, v konečném výsledku však jeho tvůrci plánovaný rozsah téměř zdvojnásobili (na 4 500 stran a 192 908 heslových slov), takže vznikl slovník středního typu. SSJČ byl prvním slovníkem češtiny s platností kodifikátora spisovné lexikální normy a zároveň měl kodifikační charakter po stránce ortografické, ortoepické i gramatické. Podobně jako PSJČ však vedle popisu spisovné slovní zásoby zachycoval také slova nespisovná, zejména pokud se vyskytla v beletrii (ale též v žurnalistice, excerpované pro lexikografické účely od 40. let). Opíral se o lexikální archiv založený už při práci na PSJČ (po válce obsahoval cca 12 milionů excerpt), ve srovnání s PSJČ se však orientoval synchronněji. Zaznamenával především slova z posledních 35 let, ve výběru pak slova od 80. let 19. století. Oproti PSJČ zachycoval ve větším rozsahu a koncepčněji terminologii. (Její základní výběr se řídil učebnicemi všeobecně vzdělávacích škol středního stupně, pro potřeby slovníku však byly vytvořeny rozsáhlé speciální kartotéky termínů všech oborů a jako konzultanti byli přizváni odborníci z vysokých škol, výzkumných ústavů i výrobních podniků.) To, že byl SSJČ koncipován jako slovník středního typu, vedlo k částečnému omezení teritoriálně příznakových slov a slov řídkých, a naopak posílilo rozsah běžné slovní zásoby (stále však excerpované především z literatury, ne z běžné mluvy). Přinejmenším deklarativně se SSJČ snažil svým celkovým zaměřením přispět k vymezení hovorové češtiny jako běžné mluvené řeči uživatelů spisovného jazyka.

SSJČ je stejně jako PSJČ slovníkem abecedním, na rozdíl od něho se však nevyhýbá hnízdování (do heslového odstavce zařazuje např. deminutiva, předponová slovesa, k adjektivům příslovce apod.). Samostatnými hesly jsou v SSJČ běžné předpony, první složky kompozit či samostatné slovesné základy (paralelně jsou však uváděna i utvořená slova). Důkladně zachycuje vidové opozice.

Heslový odstavec obsahuje heslové slovo (s případnou dubletou) s udáním spisovné výslovnosti, pokud je to potřebné. V záhlaví je uveden slovní druh, základní a problematické tvary, u přejatých slov původ (novum slovníku ve srovnání s PSJČ), stylová charakteristika (promyšlenější nežli v PSJČ; detailní škála stylistických kvalifikátorů v zásadě vychází z pěti hledisek: spisovnost, příslušnost ke stylové vrstvě, frekvence, dobový výskyt, emocionalita) a naznačeny jsou také vazebné údaje (další novum slovníku; rozhodně však nejde o zachycení valence v pravém slova smyslu). Následuje výklad významů slova, příklady jejich užívání, ustálená a frazeologická spojení. V závěru jsou přihnízdovány odvozeniny.

Při výkladu významu, který je mnohem explicitnější nežli v PSJČ, se autoři snažili o přesné vystižení podstatných významových znaků a zároveň o co nejhutnější formulaci. Pomocníkem jim byly i pečlivě zpracované synonymní řady (u nespisovných slov spisovné synonymum zcela nahradilo výklad). Výklady významu jsou v SSJČ jednotnější nežli v PSJČ. Systematičtější je také členění a řetězení polysémních struktur, jejichž výchozím významem se podobně jako v PSJČ většinou stává význam nejběžnější. Další (očíslované) významy se připojují podle toho, jak jim přibývá nebo ubývá významových znaků. Po přímých významech následují ustálená metonymická a metaforická přenesení.

Značný rozdíl proti PSJČ je v dokladovém aparátu. SSJČ upřednostňuje před autorsky verifikovanou citátovou autentičností funkčnost dokladu. Užívá tedy typické minimální kontexty (vybrané z materiálu a ověřené územ zpracovatelů), které co nejlépe a v co nejstručnějším kontextu [157]ilustrují významové, emocionální i stylistické odstíny slov. (Citátové doklady se značkou autora jsou zařazovány jen okrajově pro některé příznakové jevy.) Součástí dokladové části hesla jsou i četné příklady frazeologických spojení (začleněním tohoto materiálu SSJČ plnil až do vzniku moderního frazeologického slovníku ve druhé polovině 20. století[37] i funkci relativně obsáhlého pramene synchronní frazeologie).

Celkově lze shrnout, že SSJČ rozvinul, prohloubil a zdokonalil lexikografické postupy PSJČ (ve stylistickém hodnocení, ve výkladu významu, v členění polysémie, v zpracování frazeologie, v uvádění doplňujících pravopisných, výslovnostních a tvaroslovných informací) a zavedl řadu inovací (např. zachycení slovesných vazeb, vidových opozic, usouvztažnění lexikálních jednotek v rámci synonymie a zčásti i antonymie, zapojení informace o původu přejatých slov). Vzhledem k šíři uváděných informací mohl zčásti plnit i funkce řady speciálních slovníků či gramatických příruček. Od vydání SSJČ uběhla už značná doba, takže jeho použitelnost v důsledku zastarávání údajů (zejména některých kvalifikátorů) klesá, především už nemůže plnit funkci normativní. Zatím ho však žádný rozsahem a obsahem srovnatelný výkladový slovník českého jazyka nenahradil.[38]

Řadu výkladových slovníků češtiny 20. století završil Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ; 1978)[39], který je prototypem výkladového slovníku menšího rozsahu určeného pro praktickou potřebu uživatelů. Svému účelu odpovídá výběrem materiálu (na rozdíl od PSJČ a SSJČ reflektuje přesun těžiště spisovného jazyka od beletrie k publicistice a snaží se ve větší míře zachytit i kolokviální vrstvu lexika), zpracováním (přehledností, detailnějším uváděním ortografických, ortoepických a gramatických informací, zařazením praktických příloh apod.) i kodifikačním statutem (platným přinejmenším od 2. vydání z r. 1994, neboť v 1. vydání slovník poněkud předběhl dobovou kodifikaci posunem některých hovorových jevů na ose nespisovnost ― spisovnost[40]).

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978; druhé upravené a doplněné vydání 1994; třetí vydání s drobnými úpravami 2003) zpracoval autorský kolektiv pod hlavní redakcí Josefa Fi[158]lipce, Františka Daneše, Jaroslava Machače (1. vyd.) a Vladimíra Mejstříka (2. vyd.) a dílčí redakcí Libuše Kroupové, Běly Poštolkové a Zdeňky Sochové. Jde o slovník jednosvazkový, který se snaží zachytit lexikum rovnající se rozsahem i obsahem pasivní slovní zásobě středoškolsky vzdělaného člověka (odhadované na 50 000 jednotek), druhé vydání SSČ zahrnuje přesně 45 366 heslových slov a 62 872 vyčleněných významů.

Časovým záběrem se SSČ zaměřuje na slovní zásobu od roku 1945, přihlíží však i k období první republiky. Oproti předcházejícím slovníkům se oprošťuje od slov starší klasické literatury i od různých okazionalismů literárních tvůrců, silně omezuje také slova teritoriálně nebo sociálně specifická. Zvláštní péči věnuje dubletám a variantám, které jsou součástí živého úzu.

Ve srovnání s oběma velkými výkladovými slovníky češtiny je SSČ zpracován úsporněji (užívá např. ve značné míře hnízdování ― opírající se o Dokulilovu teorii, vypouští okrajové významy z významového spektra, neuvádí explicitně vazebné možnosti sloves apod.), nepodléhá však zjednodušení v rovině teoretické. Oproti SSJČ např. poprvé uplatňuje poznání, že základní systémovou i komunikační jednotkou slovníku je jednovýznamový lexém; programově využívá metodu vnitrojazykového porovnávání zpracovávaných jevů a konfrontace souvztažných slov v dílčích systémech (např. sloves pohybu); jednotněji a teoreticky adekvátněji zpracovává některé méně početné slovní druhy (zájmena, číslovky, předložky, spojky, citoslovce a především ― vlastně poprvé ― částice) apod. V systémovosti a v celkové koncepčnosti slovníku se odrazil mj. fakt, že SSČ byl v řadě výkladových slovníků 20. století prvním dílem pojímaným, zpracovaným a vydaným jako celek (tedy ne postupně). Na tom měl zásluhu především Josef Filipec, ale i celý zkušený lexikografický kolektiv.

V souladu s kodifikačním posláním a ve snaze vyhovět potřebám běžného uživatele, kterému slovník často slouží jako jediné poučení o jazyce a nahrazuje i jiné specializované příručky, přináší SSČ (podobně jako už SSJČ) také údaje pravopisné, výslovnostní a gramatické. Praktickým účelům slouží i dvě ze tří příloh slovníku: přehled zkratek a značek a přehled křestních jmen, příjmení a zeměpisných jmen (včetně složitějších tvarů i základních odvozenin). Třetí příloha ― slovotvorný přehled ― slouží spíše odbornému poznání jazyka a doplňuje celkové systematické zaměření SSČ.

V přepracovaném vydání v r. 1994 SSČ reflektoval především výrazné změny v slovní zásobě související s vývojem společnosti na konci 20. století (zejména po r. 1989). Musel se vyrovnat s jazykovou situací, v níž stále větší prestiž a funkční šíři získávají substandardy (především obecná čeština), v níž probíhá značná stylistická diferenciace a objevují se „jazyky“ pro nové účely („jazyk“ reklamy, „jazyk“ elektronické komunikace) a v nebývalém měřítku se projevuje vliv cizích jazyků (zejména angličtiny). Bylo nutno reagovat na vznik řady nových lexikálních jednotek, na ústup mnoha jednotek spjatých s minulou dobou či ideologií a naopak na návrat jednotek dlouho neužívaných. U některých hesel (např. národ, pán, policajt) musely být přehodnoceny výklady významů nebo bylo upraveno pořadí významů apod. Provedeny byly také kodifikační změny pravopisné (podle PČP z r. 1993) a morfologické (např. u 3. pl. sloves vzoru sází). Proměnou prošly i některé zásady zpracování slovníku (např. bylo posíleno hnízdování, pozměněno bylo zpracování frazeologie). Celkově se druhé vydání odlišuje zhruba 5 tisíci úpravami různého typu.

 

[159]Závěr

Druhým vydáním SSČ v r. 1994 česká výkladová lexikografie zatím v podstatě zakončila svůj dosavadní vývoj.[41] Další výkladový slovník češtiny nevznikl (nedostatek aktuálního lexikografického popisu slovní zásoby konce 20. století se snaží zčásti nahradit slovníky neologismů[42]) a je otázkou, kudy se výkladová lexikografie bude nadále ubírat. K příčinám pauzy patří vedle problematiky společenské podpory, financování a personálního zajištění nejednotnost v názorech na účel, koncepci i konkrétní metodiku tvorby budoucích výkladových slovníků. Často diskutovanými otázkami jsou např. relevance kodifikační funkce, poměr zachycení spisovné a nespisovné slovní zásoby a s tím související poměr excerpce psaného a mluveného jazyka, relace mezi lexikální a gramatickou složkou, využitelnost korpusových zdrojů a nástrojů při tvorbě slovníku[43] apod. Není vyloučeno ani to, že budoucí vývoj tendenci vytváření jediného velkého reprezentativního výkladového slovníku opustí a přikloní se k tvorbě různě koncipovaných menších děl. Řadu funkcí výkladového slovníku i slovníků specializovaných pravděpodobně převezmou jazykové korpusy a víceúčelové slovníkové databáze.[44]


[1] Tento příspěvek je výtahem z připravované přehledové studie o českém slovníkářství, která by se měla stát součástí kompendia zpracovávaného v rámci projektu GA ČR Dějiny české jazykovědné bohemistiky (405/03/1418). Autorka bude vděčná za jakékoli připomínky nebo doplňky k textu (zaslané na adresu zdena@phil.muni.cz), které by mohla reflektovat v konečném výstupu grantového úkolu.

[2] Alespoň podle data na titulním listě.

[3] Zčásti se opíráme o dílčí i souhrnné studie jiných autorů. Výchozím orientátorem pro nás byly práce: R. Večerka a kol., Vývoj odborných zájmů o češtinu, UJEP, Brno 1988; R. Večerka, Slovníky češtiny, in: R Karlík ― M. Nekula ― J. Pleskalová (eds.), Encyklopedický slovník češtiny, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, s. 420―423; D. Šlosar ― R. Večerka, Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, SPN, Praha 1979. Dále: J. Páta, Česká lexikografie. Stručný nástin dějin českého slovníkářství, ČMF 1, 1911, s. 6―10, 103―106, 198―202, 296―301; A. Lisický, Z dějin zápasu o české slovo, Osvěta 49, 1919, s. 473―483, 537―548, 613―619; 50, 1920, s. 39―46, 160―169, 214―222, 285―293, 345―352, 415―423, 459―467; E. Skála, Lexikographie in Böhmen im XIII.XIX. Jahrhundert, in: K. Matzel ― H.-G. Roloff (eds.), Festschrift für Herbert Kolb zu seinem 65. Geburtstag, Bern 1989, s. 692―701; E. Malířová, Cesta české lexikografie k jednojazyčnému výkladovému slovníku. Diplomová práce na FF MU vedená Z. Hladkou (rkp.), Brno 2003.

[4] Výkladovým slovníkem zde nemyslíme jakoukoli slovníkovou práci založenou na sémaziologickém postupu, nýbrž syntetické lexikografické dílo, zpravidla synchronně pojaté, deskriptivní nebo normativní, zachycující v cíleném reprezentativním výběru celonárodní slovní zásobu a obsahující nejdůležitější jazykové informace různého druhu, jež jsou pak detailněji rozpracovávány v slovnících speciálních. (Srov. J. Filipec, Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového, in: F Čermák — R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, Nakladatelství H & H, Jinočany 1995, s. 14―49.)

[5] Vedle původních glos však slovník přináší i množství pozdějších glos zfalšovaných Václavem Hankou.

[6] Viz např. B. Ryba, K latinsko-českým mamotrektům, LF 67, 1940, s. 1―68.

[7] Srov. J. Páta, d. cit. v pozn. 3, s. 9―10; též V. Flajšhans, Klaret a jeho družina. Sv. I. Slovníky veršované, Praha 1926, s. XX.

[8] Tuto přezdívku si kněz a lékař Bartoloměj z Chlumce zvolil sám a také překlad místního jména Chlumec do latiny je jeho novotvar. Klaret byl pravděpodobně veden snahou vytvořit latinskou formu, která by zněla co nejslavnostněji, a využil k tomu akustické podoby slov z Chlumce a slunce, odtud pak Solensis, de Solencia (vysvětlení přejímáme z práce B. Ryby, Nové jméno mistra Klareta, Věstník KČSN V, 1943, s. 1―13).

[9] Viz např. (v abecedním pořadí): V. Flajšhans, d. cit. v pozn. 7; E. Michálek, Česká slovní zásoba v Klaretových slovnících, Academia, Praha 1989; B. Ryba, d. cit. v pozn. 8; A. Vidmanová, Mistr Klaret a jeho spisy, LF 103, 1980, s. 213―223.

[10] Např. dva opisy Glosáře označované podle místa uložení jako slovník Prešpurský a slovník Rajhradský byly dlouho považovány za samostatné slovníky. Za autora tzv. slovníku Rajhradského byl na základě mylné interpretace úvodních slov „Clenius rozkochany sclavus slowyenyen“ pokládán už Dobrovským a pak celou řadou dalších badatelů neexistující Klen Rozkochany. (Tento mýtus vyvrátil až na konci 19. století Ferdinand Menčík, který také zjistil, že slovník Prešpurský a slovník Rajhradský se vztahují k jednomu původnímu lexikografickému dílu.) Chybných kroků na cestě za pravdou o Klaretových slovnících však bylo více. Např. Václav Flajšhans, který sám mnohé omyly vyvrátil, se ještě při vydávání slovníků v r. 1926 (viz d. cit. v pozn. 7) chybně domníval, že Vokabulář a Bohemář nemohl napsat Klaret. Klaretovo autorství všech tří slovníků a jeho ztotožnění s Bartolomějem z Chlumce doložil až Bohumil Ryba v r. 1943 (viz d. cit. v pozn. 8). Rybovi se mj. podařilo objevit akrostich tvořený prvními písmeny jednotlivých oddílů Glosáře, v němž Bartoloměj z Chlumce sám potvrzuje autorství slovníku: „A Bohemario Bartholomeo dieto Clareto de Solencia compilatus.“ V novější době přinesly zjištění opravující některé Flajšhansovy názory na Klaretovy slovníky zejména práce A. Vidmanové (d. cit. v pozn. 9).

[11] A. Vidmanová (d. cit. v pozn. 9, s. 214) však přesvědčivě tvrdí, že část B a C, tj. od verše 479 podle Flajšhansovy edice, do Vokabuláře zřejmě vůbec nepatří.

[12] Viz např.: B. Ryba, K rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským, LF 75, 1951, s. 89―123; týž, K novějším pracím o středověkém latinsko-českém slovníkářství, LF 86, 1963, s. 177—182; týž, K dalším pracím o středověkém latinsko-českém slovníkářství, LF 86, 1963, s. 352―363.

[13] V českém prostředí se etymologický slovník konstituoval pracemi Lexicon symphonum, quo quattuor linguarum Europae familiarum, graecae scilicet, latinae, germanicae et slavinicae concordia consonantiaque indicatur (1537, 1544) od Zikmunda Hrubého z Jelení a Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jejich jest rozum (1587) od Matouše Benešovského (novou edici druhého jmenovaného slovníku připravil O. Koupil: Matouš Benešovský zvaný Philonomus, Grammatica Bohemica / Gramatika česká. Knížka slov českých vyložených, Praha 2003).

[14] Lactifer by bylo možno přeložit jako ‘mlékonosný, živný’. Metaforické označování slovníků patřilo k humanistickému úzu.

[15] Viz např.: J. V. Novák, O slovníkářských pracích Daniele Adama z Veleslavína, ČMK LIX, 1885, s. 333―346, 556―563.

[16] V souvislosti s dosavadní českou slovníkářskou produkcí hovořil dokonce o „obludnosti“ či „příšernosti“ (portenta librorum); podle J. V. Nováka, d. cit. v pozn. 15, s. 334.

[17] Latinské slovo silva ― neklasická latina připouští i pravopis sylva ― znamená ‘les, hojnost’. Jeho metaforické užití pro označení bohatosti slovní zásoby nebylo v lexikografii 16. století neobvyklé. Objevuje se i v názvu Emmeliovy předlohy Veleslavínova slovníku.

[18] Thesaurus znamená v latině ‘poklad’. Původně jde, podobně jako v případě sylva ‘les, hojnost’, o dobovou metaforu označující lexikální bohatství. V současné lexikografii se termín tezaurus užívá ve dvou významech: jednak (v duchu odpovídajícím Komenského Thesauru) jako název slovníku snažícího se o co nejúplnější zachycení slovní zásoby určitého jazyka ve všech jejích vrstvách i v celém vývoji, jednak (po vzoru anglosaské lexikografie, srov. od r. 1852 stále znovu vydávaný Rogetův tezaurus) jako označení věcně či pojmově uspořádaného slovníku, jehož prvořadým úkolem je zachytit v promyšleném tematickém nebo logickém sledu lexikální reflexi světa v daném jazyce.

[19] Viz např. (v abecedním pořadí): J. V. Novák, Slovník česko-latinsko-německý Václava Jana Rosy, Věstník ČA XI, 1902, s. 155―169; V. Petráčková ― M. Roudný, Návrat k Rosovu dílu, NŘ 63, 1980, s. 214; V. Petráčková, Pojetí a význam Rosova slovníku, Práce z dějin slavistiky X, UK, Praha 1985, s. 155―166; Z. Tyl, Význam Václava Jana Rosy ve vývoji české lexikografie. Teze přednášky v lexikologické sekci JS v Praze dne 29. 10. 1986, Jazykovědné aktuality, 23, 1986, s. 100―102; J. Volf, Osudy Rosova slovníku. Z dějin české knihy, Český bibliofil, 1929, s. 13―16, 57―62, 90―102, 150―157, 188―192.

[20] Ideovou oporu našel Rosa v Komenského obraně latinských neologismů, která odůvodňovala právo na tvoření nových výrazů rozvojem společnosti a reálnými potřebami života (srov. J. V. Novák, d. cit. v pozn. 19, s. 158).

[21] Elektronický přepis Rosova slovníku je přístupný na webových stránkách ÚJČ AV ČR na internetová adrese: gebauer.ujc.cas.cz. Pořízen byl v rámci projektu GA ČR 405/98/K032 vedeného prof. K. Kučerou a prof. A. Stichem. Na realizaci projektu se výrazně podílel Mgr. M. Stluka.

[22] Sporadicky se v slovníku objevují ještě řecké, hebrejské a jinoslovanské ekvivalenty; ze slovanských jazyků zejména polské, chorvatské, velmi ojediněle též lužickosrbské a ruské. Lze se v něm setkat také s ekvivalenty maďarskými, italskými, španělskými a francouzskými. (Za toto doplnění a též za doplnění uvedené v pozn. 23 děkuji Mgr. M. Stlukovi.)

[23] Tato slova sám Rosa klasifikuje jako moravismy.

[24] Kvůli rozsáhlému neologizování byl Rosův slovník zčásti kritizován už v době národního obrození; v pozdější době ke kritikům patřili např. Flajšhans, Lisický, Novák, Páta, ještě i Havránek aj. Autoři některých novějších prací se však domnívají, že je tvořením novotvarů poznamenán méně, nežli se tvrdilo, alespoň pokud jde o vztah k zákonitostem české slovotvorby (např. V. Petráčková, 1985, d. cit. v pozn. 19).

[25] Už např. Neuberk a také Dobrovský se domnívali, že měl Rosa při své práci k dispozici ztracené materiály J. A. Komenského. Oporou pro podobné dohady byla kromě shodného názvu slovníků a různých jazykových indicií např. zmínka J. A. Komenského, že se z jeho nerealizované práce zachoval blíže neurčený prvotní zárodek, dále Rosova poznámka v Čechořečnosti, že znal jakýsi (v literatuře jinak neznámý) slovník J. A. Komenského, obsahující mj. etymologie slov, dále např. poznámky v Rosově slovníku odkazující na Komenského apod. Názor, že Rosa čerpal z Komenského, podpořil svými analýzami jazykového materiálu např. J. V. Novák (d. cit. v pozn. 19). Touto problematikou se zabýval i B. Ryba (O Komenského neznámém spisku Kořenové jazyka českého“, LF, 73, 1949, s. 171—178), když objevil zprávu o dosud neznámém spisu J. A. Komenského. V otázce vztahu Rosova slovníku k údajné předloze J. A. Komenského však nedošel k jednoznačnému závěru. Kriticky se k možnosti přejímání Komenského materiálu do Rosova slovníku stavěl např. Z. Tyl (d. cit. v pozn. 19). Definitivní soud však nebyl dosud vyřčen.

[26] Za toto doplnění děkuji prof. D. Šlosarovi.

[27] V nedávné době vznikla zásluhou doc. M. Čejky a B. Lehečky elektronická „obrácená“, tj. česko-německá verze tohoto slovníku, která je podobně jako Rosův slovník dostupná na internetové adrese: gebauer.ujc.cas.cz (nutná je předchozí registrace u B. Lehečky).

[28] Viz např. (v abecedním pořadí): V. Červená a kol., K dějinám vzniku a vydávání Jungmannova Slovníku, NŘ 65, 1982, s. 233―247; M. Helcl, Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko-německý?, NŘ 42, 1959, s. 238―240; A. Kamiš, Slovní zásoba v Jungmannově slovníku, AUC ― Philologica 3―4, 1974, s. 67―76; J. Petr, K neuskutečněnému druhému vydání Jungmannova slovníku, NŘ 64, 1981, s. 80―89; týž, Úvod, in: J. Petr (ed.), Josef Jungmann Slovník česko-německý I―V, Academia, Praha 1989―1990, s. 5―31; V. Šmilauer, Jungmannův slovník česko-německý, AUC ― Philologica 3―4, 1974, s. 43―56; Z. Tyl, K historii vzniku Jungmannova Slovníku česko-německého, NŘ 66, 1983, s. 113―119; týž, Na okraj nového vydání Jungmannova Slovníku česko-německého, NŘ 74, 1991, s. 30―34.

[29] Srov. J. Petr, 1981, d. cit. v pozn. 28, s. 80.

[30] J. Kraus, Jungmannův slovník stále živý, NŘ 76, 1993, s. 90.

[31] Viz A. M. Černá, František Ladislav Čelakovský lexikograf („Dodavky ke slovníku Josefa Jungmannaz roku 1851), in: Wrocław v Czechach ― Czesi we Wrocławiu. Literatura ― język ― kultura, Wrocław 2003, s. 133―141.

[32] Viz např. (v abecedním pořadí): J. Filipec, Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen, SaS 19, 1958, s. 211―224; K. Hodura, Z dějin akademického slovníku jazyka českého, NŘ 42, 1959, s. 6―14; Redakce Příručního slovníku jazyka českého, Kancelář Slovníku jazyka českého, Akademický slovník, NŘ 23, 1939, s. 178―185; M. Weingart, Slovník jazyka českého. Zvláštní otisk České Revue, Praha 1916; týž, Slovník jazyka českého, NŘ 1, 1917, s. 8―11, 44―46; A. Získal, Příspěvky k lexikografické teorii a praksi, SaS 4, 1938, s. 19―27; týž, Další příspěvek k lexikografické teorii a praksi. (Vícevýznamnost slov), SaS 4, 1938, s. 149―160; týž, Závěrečný příspěvek k lexikografické teorii a praksi. (Podrobný slovník současného spisovného jazyka a uspořádání hesel v něm), SaS 4, 1938, s. 212―222.

[33] Gebauerův Slovník staročeský vycházel v letech 1903―1904 (reedice v r. 1970). V abecedním řazení zachycuje pouze hesla po písmeno N. Jeho novodobým pokračováním je Staročeský slovník vydávaný od r. 1968 ÚJČ ČSAV (AV ČR).

[34] Srov. též F. Pastrnek, O slovanské lexikografii, Věstník ČA XV, 1906, s. 201―216.

[35] Pro 2. vydání byl materiálově doplněn podle do té doby vyšlých dílů PSJČ. V tomto značně přepracovaném vydání byl také rozšířen o samostatný mluvnický oddíl, což není v tradici českých výkladových slovníků běžné. (Za tuto poznámku a za řadu dalších prospěšných upozornění týkajících se celé studie děkuji dr. M. Homolkové. Za užitečné korekční poznámky k popisu lexikografie 20. století děkuji také dr. B. Poštolkové.)

[36] Viz např. (v abecedním pořadí): M. Helcl, Příprava nového slovníku současného spisovného jazyka, NŘ 36, 1953, s. 309―311; týž, O novém slovníku spisovné češtiny, SaS 15, 1954, s. 161―165; týž, Nový slovník spisovné češtiny, NŘ 41, 1958, s. 45―48; M. Jelínek, První díl Slovníku spisovného jazyka českého, NŘ 44, 1961, s. 32―42; V. Křístek, Slovník spisovného jazyka českého, NŘ 54, 1971, s. 233―239; I. Poldauf, Slovník spisovného jazyka českého, SaS 20, 1959, s. 210―216; týž, K dokončení Slovníku spisovného jazyka českého (1960-1971), SaS 32, 1971, s. 258―267; Redakce /SSJČ/, Vyšel první díl Slovníku spisovného jazyka českého, NŘ 43, 1960, s. 292―294.

[37] F. Čermák — J. Hronek ― J. Machač (red.), Slovník české frazeologie a idiomatiky Přirovnání; Výrazy neslovesné; Výrazy slovesné AP, RŽ, Academia, Praha 1983, 1988, 1994. (V tisku je 4. díl slovníku věnovaný frazémům-idiomům větným a nadvětným.)

[38] SSJČ měl i širší lexikografický význam. Z jeho zkušeností vycházely zahraniční slovníky slovanských jazyků (např. Slovar slovenskega knjižnega jezika, Lublaň 1970―1991), přihlíželo se k němu přizpracování domácích dvojjazyčných slovníků apod.

[39] Viz např.: J. Filipec, Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky, NŘ 75, 1992, s. 1―11; týž, K druhému vydání SSČ, NŘ 78, 1995, s. 9―17; J. Machač ― Z. Sochová, K problematice lexikálního standardu a jeho adekvátního popisu, SaS 29, 1968, s. 167—173; J. Novotný, Nový slovník spisovné češtiny, SaS 41, 1980, s. 221―227.

[40] Obecně lze říci, že SSČ ve srovnání se SSJČ posunul hodnocení řady lexémů z oblasti obecné češtiny do oblasti hovorové vrstvy češtiny spisovné a také např. z oblasti slangové do oblasti neutrálního lexika.

[41] V souvislosti s výčtem výkladových slovníků češtiny 20. století je ještě vhodné připomenout slovníky věnované víceslovným jednotkám (frazémům/idiomům), jejichž prozatímní vrchol představuje Slovník české frazeologie a idiomatiky (viz pozn. 37), a slovníky přejatých slov, z nichž dosud nejrozsáhlejší a metodologicky nejkvalitnější je Akademický slovník cizích slov (1995, 19972), který vydali za účasti řady spolupracovníků V. Petráčková a J. Kraus.

[42] V české lexikografii jde o novum, v řadě jinojazyčných prostředí však pravidelné vydávání slovníků neologismů tvoří organický doplněk klasických slovníků výkladových, především normativních. K domácím pracím zachycujícím neologismy lze zařadit už užitečný slovníček Z. Sochové a B. Poštolkové Co v slovnících nenajdete. Novinky v současné slovní zásobě (Portál, Praha 1994), který však vedle slov nových zahrnoval i některá běžná slova opomenutá v minulých výkladových slovnících. Speciálně neologismům se věnují slovníky zpracované kolektivem lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR pod vedením O. Martincové Nová slova v češtině. Slovník neologizmů (Academia, Praha 1998) a pokračování Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 (Academia, Praha 2004).

[43] K tomu viz např. J. Filipec, K dialogu o české lexikografii a lexikologii, předpočítačové i počítačové, SaS 55, 1994, s. 132―141.

[44] Viz např. ve schváleném výzkumném záměru ÚJČ AV ČR stěžejní samostatný úkol Z90610518 Vytvoření databáze lexikální zásoby českého jazyka počátkem 21. století.

Naše řeč, volume 88 (2005), issue 3, pp. 140-159

Previous Martin Prošek: Spisovnost, nespisovnost a inovace jazyka v praxi jazykové poradny

Next Karel Šebesta: Nově (nejen) o rétorice a řečové kultuře

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1