Vyšel I. díl Slovníku spisovného jazyka českého

Rd (= Redakce)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Začátkem srpna 1960 vyšel 14. sešit Slovníku spisovného jazyka českého a tak byl ukončen první díl našeho nového jednojazyčného slovníku; má 1311 stran textu a 28 stran předmluvy.[1] Připravil jej lexikografický kolektiv Ústavu pro jazyk český ČSAV za vedení akad. Bohuslava Havránka (jako hlavního redaktora), J. Běliče, M. Helcla, A. Jedličky, V. Křístka a Fr. Trávníčka. Slovník bude mít tři díly přibližně stejného rozsahu jako díl právě vyšlý. Bude i nadále vycházet po sešitech a bude ukončen r. 1964; od druhého dílu však budou mít sešity větší rozsah (128 stran) při nezměněné ceně 7,50 Kčs; sníží se tím tedy cena dalších svazků přibližně o čtvrtinu.

Tento nový slovník českého jazyka[2] zpracovává především soudobou českou spisovnou slovní zásobu; klade si v tom za úkol vyhovět naléhavému volání veřejnosti po odpovědně vypracované a všestranně informující jazykové příručce. Chce být spolehlivým rádcem nebývale dnes rozšířeného okruhu těch, kdož užívají spisovného jazyka. [293]O tom se zmiňuje i úvodní slovo akad. Havránka k Slovníku, představující toto nové slovníkářské dílo, jeho úlohu a poslání v naší společnosti v období dovršování kulturní revoluce u nás, jeho poměr k dosavadním slovníkům i jeho novost po stránce teoretických zásad a praktického zpracování.

Výklad o uspořádání slovníku (s. VIII—XVIII) je vlastně přístupně podanou lexikografickou teorií — má sloužit uživatelům jako pomůcka k dobré orientaci ve Slovníku, k jeho vhodnému a účelnému užívání. Seznamuje s obsahem Slovníku, ukazuje, jak jsou v něm uspořádána a zpracována hesla, vysvětlován význam slov a jak je dokládán, kdy se připojují tvaroslovné údaje, a vysvětluje, co znamená trojí různá podoba údaje o původním jazyku slov přejatých.

Ve výkladu o stylistickém hodnocení slov, slovních spojení, frazeologie a popř. i tvarů je podána celková klasifikace stylové charakteristiky, jež umožní čtenářům dobře rozlišovat jazykové prostředky podle jejich slohové platnosti.

Vlastní náplní Slovníku je ovšem výklad významů jednotlivých abecedně seřaděných slov a jejich spojení; tyto výklady jsou doloženy vhodnými příklady, převedenými do formy typických spojení, nejčastěji jen dvouslovných, v kterých se heslové slovo běžně vyskýtá (spojení jsou vybrána z rozsáhlého lexikálního archívu). Citátů (zkrácených) užívá tento slovník jen výjimečně, a to u slov, která sice nenáleží do spisovné lexikální normy, jsou však do Slovníku zařazena — přestože jde o výrazy nářeční, obecné, slangové, zastaralé a řídké, ba i argotické — proto, že se uživatel potřebuje seznámit s jejich významem, pokud se s nimi setká ve významných uměleckých literárních dílech (k citátům je připojena zkratka autorova jména).

Slovník hojně zařazuje a vysvětluje základní odborné názvy nejrozmanitějších oborů. Větší pozornost věnuje zejména termínům novým a vůbec termínům nových oborů, jako je politická ekonomie, jaderná fyzika, raketová technika, astronautika a kybernetika, jimž pomáhá termíny vytvářet a ustalovat.

Za výklady významu uvádí Slovník i slova významu blízkého (synonyma), popř. opačného (antonyma, opozita), a tím zatím nahrazuje i slovník synonymický. U slov přejatých a mezinárodních informuje také o původním jazykovém prostředí, z něhož pocházejí. V příkladové části heslového odstavce zřetelně (výraznou značkou) u každého významového oddílu označuje frazeologii, v níž se heslové slovo vyskytuje, a též ji po stránce významové vysvětluje, mimo případy zcela jasné. Důsledným poukazováním na vidové dvojice sloves a připojením seznamu předpon k heslům základních, řidčeji [294]i předponových sloves pomáhá, zejména při stylizování projevů, zvládnout složitost této zvláštní stránky českého slovesa.

Slova jsou sice seřaděna abecedně, ale přesto Slovník naznačuje jejich významové, slovotvorné a jiné souvislosti vzájemnými odkazy a tím, že spojuje slova v jednom heslovém odstavci.

Slovník také poučuje o spisovné normě mluvnické tím, že uvádí spisovné tvary jmen a sloves, kde je toho třeba, i náležité vazby sloves, dějových jmen a některých přídavných jmen. V zásadě se Slovník v tvaroslovných údajích shoduje se školním vydáním Pravidel českého pravopisu z r. 1958. Přináší však navíc i některé jiné tvary, je-li to potřebné, vždy však s náležitým omezením na příslušnou slohovou vrstvu (školní vydání Pravidel se v tom omezilo na potřeby školy), a ovšem i tvary u slov v školních Pravidlech nedoložených.

Veřejnost právem na jazykové příručce žádá, aby poučovala i o pravopisném psaní jazykových prostředků. Také tomu Slovník vyhovuje a je prvním výkladovým slovníkem českého jazyka, v kterém jsou již uplatněny poslední úpravy českého pravopisu z r. 1957.

Dále obsahuje Slovník údaje o spisovné výslovnosti některých slov domácích a těch přejatých, u kterých je to pro odlišnost pravopisu původního jazyka nutné. Náš slovník tu sice zatím plní úlohu příslušné příručky, protože pro výslovnost přejatých slov nebyla dosud vypracována; tyto jeho údaje však nejsou tou měrou závazné jako na úseku pravopisu, mluvnice a slovní zásoby.

Můžeme tedy tuto informační zprávu o novém slovníku uzavřít opakováním přání vysloveného v úvodu k Slovníku, aby tento nový obraz české slovní zásoby byl platným pomocníkem, a tím se stal i účinným nástrojem zvyšování jazykové kultury nás všech. A protože vyšší všeobecná jazyková kultura je nerozlučnou složkou kulturní revoluce, chce Slovník spisovného jazyka českého přispět k jejímu dovršování v našem socialistickém státě.

---

[1] Obšírnější referát přinese Naše řeč v některém příštím čísle.

[2] Naše řeč o něm psala zejména po vydání ukázkového sešitu v r. 1954 a po vydání prvního sešitu v r. 1958.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 9-10, s. 292-294

Předchozí Jaromír Spal: K Šmilauerově práci o stáří místních jmen

Následující František Cuřín, Františka Havlová: Z knih, časopisů a novin