Časopis Naše řeč
en cz

Na okraj nového vydání Jungmannova Slovníku česko-německého

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Před necelými deseti lety zakončil Jan Petr přehled několika neúspěšných pokusů o nové vydání základního díla novodobé české lexikografie[1] konstatováním, že „není zatím naděje“ na jeho reedici, přestože jde nejen o vzácnou kulturní památku, ale zároveň — a to především — o stále platný a odborníky ceněný zdroj našeho poznání slovní zásoby češtiny 16.—18. století. Pro srovnání: Poláci si šestidílný Lindův Słownik jezyka polskiego, který vyšel v letech 1807—1814 a byl Jungmannovi po mnohých stránkách nejen metodickým vzorem, ale i materiálovým pramenem, znovu vydali už po půlstoletí od prvního vydání (1854—1860). Je proto třeba po zásluze ocenit, že se nyní konečně podařilo tento dlouholetý dluh české jazykovědy vyrovnat. Letos na jaře se na našem knižním trhu objevil první z pěti svazků fototypické reedice díla: Josef Jungmann, Slovník česko-německý. [31]Díl I. A—J. K vydání připravil a předmluvu napsal Jan Petr (2., nezměněné vydání; Praha, Academia 1989, 904 s.); další svazky — doufejme — budou plynule a v krátkých lhůtách následovat.[2]

První svazek reedice je uveden rozsáhlou, faktograficky bohatou vydavatelovou studií (s. 5—31, něm. a rus. souhrn), která v zhuštěné formě na základě dosavadní literatury všestranně osvětluje Jungmannovo dílo. Výklad postupuje od obecné charakteristiky naší společenské situace a českého jazyka v první čtvrtině 19. století k popisu dlouhodobé a postupně se realizující geneze díla (materiálová základna, četní spolupracovníci a jejich podíl, měnící se celkové koncepce apod.). Dále je v hrubých rysech analyzována Jungmannova lexikologická teorie i její konkrétní lexikografická aplikace (se zvláštním zřetelem k některým speciálním otázkám, jako je např. zpracování jednotlivých období, poměr k neologismům a k přijímání slov z jiných slovanských jazyků, podíl slovenštiny aj.). Hodně místa je v předmluvě věnováno popisu osobního exempláře slovníku, do něhož si Jungmann po několik let vlepoval, popř. vpisoval dodatky pro potřebu event. druhého vydání, a zprávám o několika pokusech, k nimž došlo ještě v 19. století.[3] V závěru je načrtnut další vývoj české výkladové lexikografie až do přítomnosti. Předmluva je vlastně prvním pokusem o synteticky pojatý monografický popis, rozbor a osvětlení Jungmannova díla; pro svůj rozsah a množství shromážděných faktů se však místy stává málo přehlednou a rozčlenění na několik menších tematických úseků by jí nepochybně prospělo.

V textu předmluvy zůstalo několik drobných nedopatření, na která je třeba v zájmu čtenářů upozornit. Na s. 12 se uvádí, že se Jungmannovi podařilo v r. 1813 prostřednictvím Dobrovského koupit jeden opis slovníku Václava J. Rosy; nešlo však o opis, nýbrž o Rosův autograf, tedy o rukopis základní. Na s. 17 se mezi stč. prameny uvádí také Glosovaný muzejní žaltář; zkratka Ps. mus. však u Jungmanna označuje dnes tzv. Žaltář kapitulní, uložený v Knihovně Národního muzea (sign. I E 65; v nyní vydávaném Staročeském slovníku ŽaltKap). Na téže s. je zmínka o tom, že Jungmann čerpal ze spisů Milíče z Kroměříže; zkratka Milič však u něho označuje excerpta z Knížek o zamúceních velikých cierkve svaté od Jana z Příbramě († 1448), jehož autorství potvrdil až r. 1890 L. Klicman, kdežto do té doby — a také v obou vydáních Jungmannovy Historie literatury české (1825, 1849) bylo dílo neprávem připisováno Milíčovi. Ze střední doby má Jungmann hojně dokladů nejen z Veleslavínova slovníku Silva quadrilinguis, jak je uvedeno na s. 17, ale i z jeho Nomenclatoru (zkratka Wn).[4] Mezi moravskými místy, z jejichž [32]okolí získal Jungmann nářeční materiál, jsou na s. 23 uvedeny také Boskovice; zkratka Bosk. však spíše označuje Bozkov v Podkrkonoší, odkud pocházel Josef Kouble (1785—1824), Jungmannův kolega na litoměřickém gymnáziu; potvrzují to i samy doklady, touto zkratkou označené. Nejasná je na s. 30 věta: „Souběžně se shromažďováním materiálu pro připravovaný Příruční slovník postupně vznikal od r. 1911 unikátní lexikální archív…“, která by mohla budit nesprávnou představu, že šlo o sbírky dvě. Některá osobní jména jsou v předmluvě citována nepřesně: na s. 17 je jmenován královéhradecký profesor a spisovatel Josef Chmela, tedy instr. Chmelou, nikoli Chmelem; na s. 18 má být A. J. Puchmajer, nikoli J. Puchmajer; podobně tamtéž V. Kl. Klicpera, nikoli Kl. Klicpera; na s. 19 K. Sl. (totiž Slavoj) Amerling, nikoli St. Opravit je třeba i některé chyby tiskové, např. Welemyslowes, nikoli -ny- (s. 19); stč. výraz podkněžie, nikoli podkieže (s. 24).

Pokud jde o technickou stránku fototypické reedice (je provedena v poměru 1 : 1), představuje asi její úroveň dnes u nás dosažitelné optimum; použitý papír však sotva vydrží půldruhého století jako u vydání prvního, o vazbě ani nemluvě. Od reprodukce Jungmannovy podobizny, kterou kdysi jeho ctitelé umístili v čelo díla, bylo by snad bývalo lépe — vzhledem k výsledku — upustit; nedělá naší typografii vůbec čest. Kladně lze ocenit výši nákladu reedice, tj. 2000 výtisků, méně už cenu (145 Kčs za jeden svazek).

V druhé části svého příspěvku chci upozornit na jeden speciální jungmannovský problém, který se stal právě reedicí díla mimořádně aktuálním. Zvláštní, i když poněkud paradoxní a pro českou jazykovědu nepříliš lichotivý význam Jungmannova Slovníku tkví — jak se znovu a znovu, ale jistě právem zdůrazňuje — v jeho až dosud výlučném postavení, pokud jde o sebrání a lexikografické zpracování české slovní zásoby tzv. doby střední. Tuto trapnou mezeru se sice nedávno pokusil částečně vyplnit západoněmecký bohemista Hubert Rösel monografickým slovníkem k českým spisům J. A. Komenského, ale jeho — jinak nepochybně záslužný pokus — nebyl, a ani nemohl být zcela úspěšný.[5] Konkrétnímu a pokud lze i plnému využití bohatého materiálu, který se Jungmannovi podařilo různými způsoby shromáždit, brání však do jisté míry „zmatek zkratek“. Na druhé straně by ovšem nebylo spravedlivé upírat Jungmannovi zásluhu — a to nemalou —, že byl u nás první, kdo chtěl svůj slovník povýšit nad běžnou úroveň praktických nebo didaktických pomůcek, mimo jiné také tím, že všechny citované doklady — patrně podle vzoru polského slovníku Lindova i jiných soudobých lexikografů — označoval zkratkami autorů, spisů, lokalit, ale také jen excerptorů apod. Tyto zkratky jsou však nejednotné, pro jednoho autora, spis apod. se někdy užívá zkratek různých a ty jsou [33]často i odborníkům dnes nesrozumitelné. Seznam zkratek s velmi stručnými vysvětlivkami, publikovaný u Jungmanna patrně dodatečně, jako příloha, v závěru I. dílu, je velmi neúplný (obsahuje jen asi třetinu všech zkratek v slovníku užitých) a v porovnání s obdobným seznamem Lindovým, popř. s informacemi, které lze nalézt v 2. vydání Jungmannovy Historie literatury české (vyšlo 1849 péčí V. V. Tomka, ale přepracování a podstatné rozšíření textu provedl ještě autor sám) působí dojmem dost improvizovaným. Podle některých známek nelze zcela vyloučit ani domněnku, že tento seznam není vůbec dílem Jungmannovým, popř. že byl myšlen jen jako provizórium, které mělo být nahrazeno v závěru slovníku soupisem definitivním a dokonalejším. Vysvětlení této skutečnosti a také nepříznivého rozdílu mezi oběma slovníky, Lindovým a Jungmannovým, je však celkem nasnadě. Zatímco Linde si lexikální materiál sebral v podstatě zcela sám, a to z pramenů téměř výlučně tištěných, Jungmann podstatnou část excerpce získal — přímo nebo nepřímo — od početných, obětavých, někdy však pro tento úkol ne zcela kvalifikovaných spolupracovníků, jak o tom podrobně informuje v předmluvě; kromě toho do svého slovníku pojal mnohem širší materiál než Linde, v rozsahu jazykového „thesauru“, tj. nejen z památek tištěných, ale i z rukopisů, z nářečí, z živé mluvy (zkratka: Us.), nově vznikající odborné terminologie apod.[6]

Této jen zdánlivě marginální otázky, týkající se však zásadní otázky využití Jungmannova Slovníku při jazykovědné práci u nás i v zahraničí, si povšiml i reeditor v předmluvě (s. 18), před ním však a podrobněji už před časem, u příležitosti jungmannovského jubilea (1773—1973) V. Šmilauer: „Nejednotnost citace je osudem mnohých prací, je jí postiženo např. i dílo Profousovo. Ale Profous našel svého J. Svobodu, který s velkou znalostí literatury, s obrovskou pílí a trpělivostí zkratky sestavil a vyložil. Jungmann bohužel svého Svobodu nenašel, a tak se jeho zkratkami trápíme znovu a znovu. Jejich určení (nebo aspoň velké jich části) není věc nemožná…“[7]

V rámci detailního studia Jungmannova díla, kterým jsem se zabýval v souvislosti se shromažďováním materiálu pro individuálně koncipovaný lexikální archív češtiny doby střední,[8] a zejména když jsem se před několika lety dověděl, že plán na reedici Jungmannova Slovníku už není ne[34]reálný, pokusil jsem se uskutečnit výše zmíněný podnět V. Šmilauera, a to v prvé etapě shromážděním potřebného výchozího materiálu. Projektovaná práce Prameny Jungmannova Slovníku a jejich zkratky je do jisté míry obdobou polské práce (ovšem spíše literárněhistoricky orientované) S. Hrabce a F. Pepłowského Wiadomości o autorach i dziełach cytowanych v Slowniku Lindego (Warszawa 1963), ale primárně si klade konkrétní cíl, vnést v míře dnes maximálně dosažitelné řád a jasno do Jungmannových zkratek. Základní pracovní pomůckou je tu ovšem — jak ve výše citovaném článku upozornil V. Šmilauer — 2. vydání Jungmannovy Historie; veškerá biografická a bibliografická data, shromážděná odtud a z další relevantní literatury, je třeba konfrontovat s bohatým dokladovým materiálem, získaným výběrovou, ale účelově zaměřenou excerpcí Jungmannova Slovníku (čítá přes 12 000 záznamů), jakož i s dalšími dostupnými materiálovými sbírkami. Pro staročeské období je to lexikální archív, na jehož základě se v ÚJČ zpracovává Staročeský slovník, pro období střední mám k dispozici vlastní, dnes už více než půlmiliónový lexikální archív, shromážděný za posledních 25 let z více než 600 památek tištěných i rukopisných a z různých jiných pramenů z 16.—18. století (viz výše pozn. 7). Tento postup, jak prokázaly dílčí zkoušky, umožňuje celkem spolehlivou identifikaci převážné většiny zkratek až dosud pochybných nebo zcela nejasných.

Lze tedy konstatovat, že základní, časově však nejnáročnější etapa práce byla v podstatě dokončena a tím jsou dány základní podmínky, aby se přistoupilo k etapě druhé, tj. k zpracování sebraného a prověřeného materiálu do zamýšlené podoby jednoho nebo několika přehledných rejstříků s příslušnými komentáři. Nezbytným předpokladem pro završení projektu však je, že bude uznán za natolik významný a společensky přínosný, aby autor mohl reálně očekávat, že se mu dostane od kompetentních činitelů účinné podpory, počítajíc v to i zajištění edice v dohledné době a v přiměřené podobě. Josef Jungmann jako Magnus parens novodobé české lexikografie by si takový příspěvek, nemálo napomáhající i k aktualizaci jeho památného díla, nepochybně zasloužil.


[1] K neuskutečněnému druhému vydání Jungmannova slovníku, NŘ 64, 1981, s. 80—89.

[2] V polovině roku 1990 vyšel už i díl II. K—O, 1032 s.

[3] Zmíněný vzácný výtisk je uložen v knihovně Ústavu pro jazyk český ČSAV.

[4] Bylo by záhodno včas u nás pomýšlet na fototypickou reedici obou uvedených Veleslavínových slovníků, dříve než ji uskuteční některé zahraniční nakladatelství, jako se už v nedávné době stalo s Rosovou Čechořečností (1983) nebo s Lodereckerovou polyglotou Dictionarium septem diversarum linguarum (1984).

[5] Wörterbuch zu den tschechischen Schriften des J. A. Comenius, Münster 1983; viz o něm např. můj ref. v NŘ 68, 1985, s. 240—249.

[6] O tom podrobněji v mé přednášce Jungmannova škola lexikografická (v Jazykovědném sdružení ČSAV v Praze 18. 10. 1989); výtah má vyjít v Jazykovědných aktualitách.

[7] Jungmannův Slovník česko-německý, Slavica Pragensia 17, 1984, s. 43—56; viz Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl V. Dodatky k dílu Antonína Profouse, Praha 1960. Svobodův Soupis pramenů a literatury a Výklad ostatních zkratek užívaných v Profousově díle je tam otištěn na s. 25—103.

[8] O něm viz teze mé přednášky Česká slovní zásoba tzv. doby střední a některé otázky jejího lexikografického zpracování, Jazykovědné aktuality 21, 1984, s. 28—30.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 1, s. 30-34

Předchozí Pavel Jančák: Monografie o mluvě hradecké mládeže

Následující Ivana Bozděchová: Časopis Český jazyk a literatura — 39. a 40. ročník

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1