Časopis Naše řeč
en cz

K druhému vydání Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

1. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978; SSČ) je jednosvazkový slovník. Zdálo by se, že tato skutečnost má čistě vnějškový, nelingvistický, a tedy jen praktický a výrobní dosah. Není tomu tak. Vedle praktického zaměření jde tu, jak dále ukážeme, o specifický lexikografický typ, teoreticky zdůvodněný.

Praktický zřetel se týká především uživatele slovníku. Vícesvazkové slovníky jsou hendikepovány nechutí uživatelů namáhat se hledáním příslušného hesla v příslušném svazku. Ideálním se zdá jednosvazkový slovník obsahující co nejúplnější lexikální zásobu, slovník, v němž by každý uživatel našel zrovna to, co právě potřebuje. Tomuto ideálu budou snad v budoucnu nejblíže osobní počítačové slovníky zapojené na centrální počítačový slovník průběžně doplňovaný. I kdyby bylo možno dosáhnout absolutní úplnosti, o čemž lze pochybovat, protože každý den přináší nová slova a nová spojení slov, zůstává otázka, zda právě takový slovník je nejpotřebnější. Potřebujeme totiž spíš slovník souvisící s naší profesí a s našimi zájmy (srov. 3.1). Pokud jde o předpočítačovou situaci, je požadavku jednosvazkové úplnosti nejblíž výborný slovník americké angličtiny Webster’s Third (1986): má zhruba 450 000 hesel na základě 12 milionů dokladů, tedy o 210 000 hesel víc než náš největší český akademický, 8dílný (a 9svazkový) Příruční slovník jazyka českého (PS). Je ovšem otázka, do jaké míry je Websterův slovník únosný pro nejširší obec uživatelů. Kromě ceny není zanedbatelná ani jeho váha (asi 8 kg).

Proto je účelná myšlenka rozložit rozsah lexikální zásoby živého jazyka, nutně otevřený a proměnlivý, do vějíře slovníků různého rozsahu od mikroslovníků až po slovník velkého typu. Slovníky omezeného rozsahu jsou pak dvojího typu, didaktického – od 8 000 hesel – a typu určeného nejširší veřejnosti. Tak např. francouzský slovník Le petit Robert (tj. malý) má 59 000 hesel, Le Robert méthodique 34 290 hesel a 1730 částí slov, Micro-Robert 35 000 hesel, Le Petit Robert des enfants (pro děti) 20 000 hesel. Vedle slovníků jednoho jazyka, mateřského, jsou i slovníky bilingvní, např. francouzské slovníky Robertovy řady a u nás nový Česko-anglický školní slovník J. Fronka. Uvedená rozvětvenost je ovšem možná v zemi s dlouhou lexikografickou tradicí, zásobující rozsáhlý trh frankofonních států. Možnosti a rozvoje české lexikografie jsou naproti tomu hluboce poddimenzovány a brzděny.

[10]Český jednosvazkový slovník plní v naší ediční situaci z úsporných důvodů dvojí funkci. Jistěže by bylo žádoucí vytvořit v budoucnosti i slovníky jednofunkční a rozsahově odstupňované, nakladatelství Academia však v době prvního vydání slovníku tuto možnost vyloučilo. Má-li školní slovník sloužit i veřejnosti, znamená to pro jeho rozsah horní hranici odpovídající rozsahu lexika zaměřeného na žáky středních a odborných škol. Spojení obou funkcí je nakonec pro uživatele slovníku úsporné. Úsporná je při snaze o maximum informací také úprava textu, ovšem v zhuštěném podání dost náročná, a uživatelé slovníku, zvláště žáci, s ní musí být seznámeni, má-li jim být slovník k užitku.

Poznámka: Didakticko-školským aspektům slovníku věnovali pozornost také ruští lingvisté. Jde zvláště o tyto práce: Voprosy učebnoj leksikografíi, red. P. N. Denisov, L. A. Novikov (Moskva 1969); P. N. Denisov, Očerki po russkoj leksikologii i učebnoj leksikografii (Moskva 1974); P. N. Denisov, V. V. Morkovkin (red.), Učebnyj slovaŕ sočetajemosti slov russkogo jazyka; k tomu Denisov v Čs. rusistice 22, 1977, s. 206–214.

SSČ, vytvořený členy lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český býv. ČSAV, pochopitelně navazoval na předchozí slovníky, uvedený PS a na 4svazkový Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), který obsáhl 192 908 hesel. Měl tedy bohaté zázemí, ale samozřejmě i vlastní doplňkovou kartotéku zaměřenou na frazeologii, běžné termíny a neologismy, a vznikl jako jakýsi vrchol pyramidy, ovšem ne mechanicky. Je třeba připomenout, že jednosvazkový byl u nás od druhého vydání r. 1941 také slovník Vášův-Trávníčkův, původně dvousvazkový, ale mnohem méně lexikograficky propracovaný. Tento slovník vznikl z původní lexikální sbírky Pavla Váši, kterou F. Trávníček doplňoval, mimo jiné i na základě seznamů slov dodávaných posluchači. Např. autor tohoto příspěvku odevzdal r. 1938 F. Trávníčkovi jako tzv. malou státní práci seznam slov z básnických spisů A. Sovy, neobsažených dosud v uvedeném slovníku.

Druhé vydání SSČ vychází teprve 16 let po vydání prvním, dávno rozebraném a marně žádaném domácími i zahraničními zájemci. Zásluhu na tom má tehdejší ředitel ÚJČ Jan Petr, který druhé vydání r. 1982 zakázal. Redakce SSČ nebyla komunistická a tři z autorů uvedených k nelibosti mocipánů v tiráži slovníku byli vyloučeni ze strany.

2. Představuje-li SSČ specifický typ slovníku, jak bylo uvedeno, naskýtá se otázka, které jsou specifické rysy tohoto slovníku. Každý slovník je třeba chápat v dobovém kontextu jazykovém, lingvistickém a společenském. Jako jazykový slovník se zakládá SSČ na materiále všech funkčních stylů, avšak více než PS a SSJČ přihlíží k stylu odbornému a publicistickému a k mluvené frazeologii. Jako lingvistické dílo odráží slovník úroveň nejen současné lexikografie, ale v pojetí, v popisu a výkladu materiálu úroveň české lingvistiky jako celku, jejích jazykových příruček a teoretických prací. Mimo jiné přihlédl SSČ v možnostech [11]rozsahu stanovených nakladatelstvím k valenci slov, k jejich kontextové charakteristice a k morfologické části Mluvnice češtiny 2, respektující i mluvený úzus. V teoretickém ohledu se projevil zřetel k vznikajícím pracím z teorie lexikografie a lexikologie. Šlo hlavně o práce autora tohoto článku z let 1957–1980, uvedené v knize Česká lexikologie.

2.1 Zásadní dosah pro typ SSČ mělo rozlišení centrální a periferní lexikální zásoby a mezi nimi oblasti přechodu (Filipec 1966). Např. SSJČ plní nejen cíle popisné, pokud jde o synchronní lexikální zásobu, ale i cíle informativní: zachycuje slova starších klasiků, slova autorská, nářeční aj. Rozdíl mezi centrální a periferní lexikální zásobou dobře charakterizuje např. Duden. Deutsches Universalwörterbuch (1983), který obsahuje 120 000 hesel včetně periferních. Z toho tvoří centrum 70 000 hesel. Šlo tedy v SSČ o výběr především centrální lexikální zásoby s určitým zřetelem k oblasti přechodu, tj. k slovům a ustáleným spojením různě příznakovým, např. termínům nepřesahujícím rozsah učebnic středních škol, k slovům obecné češtiny přecházejícím do hovorové vrstvy, k neologismům, pokud se stávají uzuálními – v poslední době jsou to především anglicismy a amerikanismy. Kolektivní spoluprací členů oddělení byl sestaven heslář lexikální zásoby, tj. slov a frazémů, a o ten projevilo zájem Státní pedagogické nakladatelství jako o základ pro dvojjazyčné slovníky.

2.2 Dalším diferenčním rysem SSČ je důsledný zřetel k různým abstrakčním úrovním lexémů a k jejich sémantické a sémické analýze. Rozlišuje se polysémický lexém s dvěma a více dílčími významy, sémémy, monosémická lexikální jednotka jako symetrický lexikální znak a její exemplář v textovém užití. Např. u lexému láska se konstituoval hierarchický komplex zahrnující pět sémémů lišících se opozicemi relevantních rysů, sémů, uvedených dále v schématu:

[12]Vnitrojazykovou konfrontací slova v různém kontextu se zjišťují relevantní opoziční významové rysy a na jejich základě se konfrontují výklady jednotlivých významů. Např. prvnímu sémému odpovídá výklad ’intenzivní kladný lidský pohlavní cit k osobě (k ženě, k muži)’. Jazyk, kterým vykládáme přirozený jazyk jako jazyk objektový, označujeme jako metajazyk.

Rozlišení polysémie, mnohoznačnosti, a monosémie, jednoznačnosti, má zásadní důležitost. Polysémický lexém je jednotka lexikografická, jednoznačná lexikální jednotka je jednotka komunikační, kontextová a výpovědní. Druhé vydání SSČ má 45 366 hesel, tj. lexémů jedno- i mnohoznačných, a 62 872 lexikálních jednotek. Toto rozlišení abstrakčních úrovní lexému a jeho hierarchie má zásadní význam pro lexikální sémantiku a skrze ni i pro syntax. SSČ je uskutečnil první a v mezích možností je přejal 2svazkový Příruční slovník současné němčiny (Handwörterbuch…, 1984).

2.3 Lexém a slovo nejsou jazykové jednotky izolované a lineární. Jsou to ústřední, komplexní jazykové jednotky, které svými aspekty zasahují do všech jazykových rovin, roviny fonické, grafické, morfologické, syntaktické a textové. Při tom se různě uplatňují vztahy syntagmatické, kombinační, komunikační a vztahy paradigmatické. Má-li být sdělení smysluplné, vyžaduje se u některých slov doplnění jistými pozicemi a obsazení těchto pozic slovy jistého významu. Jde při tom o valenci, tj. komplexní schopnost lexému, zvláště sloves, realizovat svůj význam v jistém počtu syntaktických pozic (0–3), obsazených morfologicky utvářenými lexémy (druh slova, pád ap.). Tyto lexémy musí být slučivé, kompatibilní, tj. musí mít shodný průnikový prvek. Uplatňují se při tom jistá výběrová, selekční omezení. Např. *bolí mě vyžaduje doplnění buď v krku nebo hlava, v symbolickém zápisu Vf–Obj–Adv nebo S–Vf–Obj. Ve větě Včera jsem zas jednou napsal dlouhý dopis domů jsou obligatorní valenční pozice S–Vf–Obj. Psát, tj. ’dělat jistý grafický čitelný záznam’, dovede jen člověk, subjekt toho schopný, jde tedy o lidský záznam. Průnikové rysy mezi subjektem a psaním jsou ’lidský záznam’, mezi psát a dopis, pak ’grafický záznam’. Specifičnost SSČ je v tom, že uvádí valenci pro omezený rozsah, stanovený nakladatelstvím, jen v kontextových dokladech, např. bohatý 2.: život b. událostmi; látka b-á na kyslík; jazyk b. ve výrazových prostředcích; česat 1.: č. (si) vlasy hřebenem; č. dítě; č. koním hřívu 2. č. si pěšinku 3. č. ovoce 4. č. jabloň.

2.4 Vedle vztahů syntagmatických, textotvorných, jsou pro popis jazyka důležité vztahy paradigmatické, výběrové, asociační, systémotvorné, mezilexémové. Jsou to jednak vztahy hierarchické, opoziční (antonyma) a ekvivalentní (synonyma), jednak slovotvorné, vztahy čeledí, svazků a řad (Dokulil 1962, s. 12n.). Při konstrukci těchto vztahů přesahuje sémaziologie, zkoumající [13]význam, tedy obsah lexikálních tvarů, do komplementárního úseku, onomaziologie, která postupuje od obsahu, pojmu, k formě. Onomaziologický slovník – prvním autorem takového slovníku byl Angličan Roget – je nejlepší kontrolou slovníku sémaziologického, abecedního a zpracování polysémie v něm, protože umisťuje lexikální jednotky, tj. sémémy, na různá místa v hierarchické organizaci pojmového systému. Pozoruhodný je v této souvislosti 4svazkový Český slovník věcný a synonymický, spojený s jménem J. Hallera a V. Šmilauera.

2.4.1 Vztahy hierarchické se projevují při výkladu významu (definici) primární lexikální zásoby, tj. slovotvorně nemotivované. Např. vykládáme-li slovo jezevčík a další slova, která na ně při výkladech navazují, docházíme postupně k nadřazeným pojmům, tzv. hyperonymům, pes, šelma, savec, obratlovec, živočich, tvor, organismus, fyzický předmět. Nebo sloveso stát1, homonymní k stát2 ’mít cenu, hodnotu’, patří k slovesům polohy na rozdíl od sloves pohybu, uplatňuje se tedy mezi nimi vztah opozice: pohyb × klid, činnost × stav, dynamičnost × statičnost. U jednotlivých monosémických lexikálních jednotek se s různou tolerancí uplatňují vztahy ekvivalence, většinou neostré, tj. synonymie. Při tom se jednotky s různými příznaky uvádějí na jednotky bezpříznakové, neutrální: cpát se, ládovat se, baštit ob. expr., zhrub. žrát → jíst. Synonyma slouží jednak při výkladu příznakových jednotek ve funkci bezpříznakových ekvivalentů: vesna bás. – jaro, jednak umožňují funkčně stylistickou a pragmatickou diferenciaci: peníze – ob. expr. prachy – odb. finanční prostředky – hovor. finance. V SSČ byla poprvé kontrolována všechna synonyma a antonyma uváděná u jednotlivých významů lexémů, sémémů, se synonymy uváděnými jako hesla a s čísly jejich sémémů, např. hrozný 2. expr. velký 7, ohromný 1, nesmírný (např. mít h. hlad).

2.4.2 Slovotvorných vztahů využívá jednosvazkový slovník z úsporných důvodů – několik různých hesel se spojuje v jednu víceheslovou stať, ale sleduje tím i cíle lingvistického poučení a aktivního přístupu uživatelů slovníku k této příručce. Uživatel slovníku totiž poznává několik heslových slov ve vzájemné souvislosti. Samozřejmě se při tom slovník neubrání ani jistému zjednodušení často velmi složitých slovotvorných vztahů, popsaných v Mluvnici češtiny 1. Spoléhá se i na to, že tvoření slov se věnuje na našich školách dost pozornosti, jakož i na didaktickou zdatnost našich učitelů a profesorů.

V druhém vydání SSČ se týká sdružování slov do heslových statí – těch je v něm 24 311 – odvozenin, složenin a slovnědruhových homonym. Na rozdíl od prvního vydání se hnízdují i polysémické odvozeniny souvisící se základním slovem zpravidla výchozím významem. Hnízduje se i v případě, kdy se zvláště adjektivum vztahuje k dvěma slovům, i když se poruší abecední pořadí: např. [14]básník; básnířka; básnický k básník, k básnictví; básnictví. Ovšem nehnízduje se při významové různosti: bobek 1. ’trus někt. savců’ 2. sedět na bobku hovor. ’v dřepu’; samostatně bobkový příd.: b. list ’sušený list vavřínu’.

Slovotvorný šev se uvádí podle potřeby i u přihnízdované odvozeniny, je-li sama základem odvozeniny další: la/ik; -ick/ý; -y. Složeniny se hnízdují ve výběru, pokud jsou nejméně dvě, pod první částí složeniny a kombinují se s odvozeninami: auto==<ř> v slož. 1. část s význ. 1. sám, vlastní, 2. automobil: ==biograf/ie ’vlastní životopis’; -ický příd. Slovnědruhová homonyma se oddělují značkou □ : hanba ž; □ h. přísl.; □ h. citosl.; – co zájm.; □ co zájm. přísl.; □ co do předl. s 2. p.; □ co sp.; □ co citosl. Na rozdíl od prvního vydání byla při zpracování homonym dána přednost hledisku sémantickému před morfologickým. Homonyma s morfologickými rozdíly typu beran, beránek byla tedy zpracována jako polysémní: beránek 1. zdrob. k beran 2. člověk mírné povahy 3. ovčí kožešina 4. věc pod. ovčí kožešině: b-y na obloze. Na rozdíl od některých odborníků se odlišuje homonymie lexikální a slovotvorná. Např. homonymní sufix -ka1, 2, označující osoby, prostředky aj., nebrání při spojení s týmž významovým základem lad(it) polysémii slova: ladička 1. k ladič 2. prostředek k ladění.

2.5 V SSČ byl poprvé aplikován zřetel k dílčím systémům tzv. nástavbových a nesamostatných slovních druhů. Ty byly zpracovány i jednotně jako celek, nikoli, jako ve většině slovníků, jen v abecedním pořadí. Týká se to zájmen, číslovek, primárních a sekundárních předložek, spojek, částic a citoslovcí. Jednotně byla také zpracována, jak už bylo uvedeno, synonyma, antonyma, homonyma a frazeologie.

Je tedy zřejmé, že SSČ obohatil lexikografickou teorii aplikací dnes běžných lexikologických požadavků a většina těchto rysů by měla být aplikována i dalšími slovníky. Nezanedbatelná je i skutečnost, že byla v mezích možností ručně provedena kontrola vztahů hesel a jednotnosti slovníku, kteréžto úkony budou rutinní záležitostí v počítačové lexikografii.

3. SSČ je ovšem jen jedním typem výkladového slovníku, jehož problematika se dnes stává aktuální teoreticky i v souvislosti se zaváděním počítačů a budováním počítačové databáze. Právě počítačová lingvistika doceňuje lexikální zásobu jako předpoklad úspěšné komunikace, jako tu složku jazyka, která dodává větným schématům a výpovědním exemplářům významové útvary, tzv. scény (frames), na které upozorňuje teoretická lingvistika. Těchto otázek se týkají články v Slově a slovesnoti z r. 1992 a reaguje na ně můj příspěvek v druhém čísle 1994. Kromě typologie slovníku má lexikografie svou teorii, jíž se týká Příručka lexikografie, obsahující za redakce F. Čermáka a R. Blatné řadu příspěvků (příručka je [15]v tisku). Teorie slovníku je zaměřena na jeho makrostrukturu a mikrostrukturu, tj. jednak na celkové uspořádání, jednak na výstavbu jednotlivých heslových statí. Výsledky předpočítačové lexikografie je třeba vtělit do programu počítačů a využít jejich technických možností k hloubkovému lingvistickému propracování slovníků.[1]

3.1 V souvislosti s dvojí funkcí SSČ je významné hledisko didaktické a sociolingvistické. Jednosvazkový slovník nemůže pochopitelně obsáhnout všechna slova a slovní spojení, která znají jednotliví uživatelé jazyka. Jeho úkol je právě ve výběru toho, co je členům jazykového, národního společenství společné, co je uzuální a typické. Naše lexikální zásoba je diferencována do několika soustředných kruhů: obsahuje /1/ všem známé jádro slov zcela běžných, jako matka, chléb, stůl, kniha, být, dělat, dát, dobrý, velký, rychle, ano, ne atd.; /2/ lexikální zásobu speciální, diferencovanou podle různých zaměstnání, např. zemědělskou, vojenskou, astronomickou, /3/ lexikální zásobu zájmovou: každý z nás má svého koníčka, např. zahrádkářství, filatelii, kuchařství, /4/ základní odborný slovník, tj. všem známé odborné názvy různých oborů tvořící už součást běžné spisovné lexikální zásoby. Dnes dochází vlivem škol, zvláště odborných, a vlivem médií k rozsáhlé determinologizaci a rychlému přechodu neologismů z periferie do centra systému. Např. termín ekologie nebyl před 20 lety vůbec běžný, takže se nedostal do prvního vydání SSČ, ačkoli to byl zřejmě termín perspektivní, slovo trend se chápalo jako exkluzivní. Dnes naopak dochází k inflaci anglických a amerických slov a druhé vydání SSČ k tomu v mezích možností přihlíží.

3.2 Lexikální zásoba každého slovníku odráží život národní společnosti, má tedy slovník dosah pro sociální psychologii a sociolingvistiku. Každý uživatel lexika má individuální mentální slovník a ten je právě organizován onomaziologicky, tj. jako jistá víceméně dokonalá hierarchie dílčích systémů, z nichž mluvčí při komunikaci vybírá, kóduje příslušné jednotky různé úrovně a s jejichž pomocí naopak zvukové nebo grafické signály druhého mluvčího identifikuje, dekóduje. Při tom musí být mezi oběma mluvčími aspoň relativní shoda jejich mentálních slovníků, má-li být jejich komunikace úspěšná.

Druhé vydání SSČ muselo přihlédnout k společenským změnám, k nimž u nás po r. 1989 došlo. Změny se týkaly vypuštění některých heslových slov, významů, dokladových spojení a jejich náhrady novými jednotkami. Zvláště se změnily pragmatické postoje uživatelů lexika. Stačí porovnat Dokulilův článek Nová skutečnost v zrcadle slovní zásoby češtiny (1951), hodnotící přínosnost [16]socialistických, sovětsky orientovaných neologismů, a můj článek Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky (1992), aby se poznala hloubka změn právě v profesním a odborném lexiku a zvláště v publicistice. Šlo tu nejen o výměnu lexikálních jednotek, ale i o změnu jejich strukturace. Ve smyslu práce G. Matoré La méthode en lexicologie (1953) nabyla společenské hodnoty nová slova klíčová, např. demokracie, svoboda, tolerance, tržní hospodářství aj. proti diktatura proletariátu, poznaná nutnost, třídní boj, direktivní plánované hospodářství atd. Obsah těchto slov charakterizuje celkovou přestavbu našeho veřejného života, změnu politického systému, ekonomiky, finančnictví, filozofie. Je ovšem třeba uvážit, že v současnosti vždy soužijí nejméně tři generace, že se stále čtou klasikové národní literatury, že v jazyku vždy přetrvávají i jisté retardační tendence a že lexikální zásoba má při své pohyblivosti i své historicky stabilní jádro. Druhé vydání SSČ bylo třeba zbavit nánosu ideologie, která byla slovníkům vnucena po lexikografické konferenci v Bratislavě r. 1952 zvláště F. Trávníčkem a střežena např. v SSJČ V. Křístkem. Proto byla některá slova označena jako marxistická, jiná jako dříve užívaná. Např. u slova třída byl marxisticky pojatý výchozí význam zařazen na druhé místo a označen jako marxistické užití šíře chápaného významu ’společenská skupina lidí’, na první místo se dostal význam ’klasifikační kategorie’. Výklady významu některých slov, jako lid, národ, národnost, byly odideologizovány. Do druhého vydání pronikly jisté změny pravopisné. Je pochopitelné, že publikace vydávané týmž pracovištěm jsou zpracovány jednotně. Tyto zrněny je třeba chápat ve smyslu závěrů diskuse o Pravidlech a Dodatku vypracovaného Ústavem pro jazyk český. Zásady SSČ doporučují liberalizaci v užívání dublet, místo kodifikace se zdůrazňuje normativnost. Těžiště slovníku není v pravopise, pravopis je jedním aspektem mnohoaspektového komplexu, jímž je každý lexém. Obohacen byl počet příloh SSČ o seznam nejužívanějších příjmení. Frazeologie se z praktických důvodů pro usnadnění hledání uvádí na konci heslového lexému za všemi jednotlivými významy a byla seřazena abecedně podle prvních obligatorních členů.

4. První vydání SSČ bylo rozesláno na střední školy, aby žáci mohli se slovníkem v hodinách češtiny pracovat, jak to ostatně odpovídá učebním osnovám. Tato práce dopadla na různých školách různě. Druhé vydání na školy rozesláno nebude a nelze si dělat iluzi, že se slovník stane běžnou učebnicí. Je to škoda nejen z hlediska výuky češtině, ale i z hlediska celkové mentální úrovně žáků, protože uvědomělá práce se slovníkem může přispět k prohloubení znalostí o významu slov, k rozlišování synonym i k formulační obratnosti. Po té stránce je slovník daleko nadřazen Pravidlům pravopisu. Možností práce se slovníkem se [17]týká např. autorův článek Využití lexikální zásoby a sémantiky při vyučování češtině.

Nová tržní situace bude klást vyšší nároky na učitele a jejich iniciativu i vynalézavost, na schopnost podnítit u žáků zkoumavost, soutěživost a aktivitu.[2]

[1] Srov. např. postupy, které uvádí F. Henry, Informatisation du Trésor de la langue française: Problèmes, fínalités, moyens. Cahiers de lexicologie 61, 1992–2, s. 161–174.

[2] Literatura: M. Dokulil, Nová skutečnost v zrcadle slovní zásoby češtiny, NŘ, 35, 1951, s. 121–131; M. Dokulil, Tvoření slov 1. Teorie odvozování slov, ČSAV, Praha 1962; Duden. Deutsches Universalwörterbuch (red. G. Drosdowski), Mannheim, Wien, Zürich 1983; J. Filipec, Probleme des Sprachzentrums und der Sprachperipherie im System des Wortschatzes, TLP 2, 1966, s. 257–275; J. Filipec, Využití lexikální zásoby a sémantiky při vyučování češtině, ČJL 42, 1991–1992, s. 153–161; J. Filipec, Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky, NŘ 75, 1992, s. 1–11; J. Filipec, K dialogu o české lexikografíi a lexikologii předpočítačové i počítačové, SaS 55, 1994, s. 132–141; J. Filipec – F. Čermák, Česká lexikologie, Academia, Praha 1985; J. Fronek, Česko-anglický školní slovník, SPN, Praha 1993; J. Haller – V. Šmilauer, Český slovník věcný a synonymický 1-4, SPN, Praha 1969–1986. Handwörterbuch der deutschen Gegenwartssprache 1, 2 (red. G. Kempcke), Berlin, Akademie-Verlag 1984; O. Henry, Informatisation du Trésor de la langue française: Problèmes, finalités, moyens, Cahiers de lexicologie 61, 1992–2, s. 161–174; Le Petit Robert des enfants, Paris 1988; Le Petit Robert. Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue française 1 (red. A. Rey, J. Rey-Debove), Paris, Montréal 1984; Le Robert méthodique (red. J. Rey-Debove), Paris 1982; G. Matoré, La méthode en lexicologie, Paris, Didier 1953; Micro-Robert. Dictionnaire d’apprentissage de la langue française, Paris, Garnier – Flammarion 1973; Mluvnice češtiny 1–3, Academia, Praha 1986, 1987; Příruční slovník jazyka českého 1–9, SPN, Praha 1935–1957; Roget’s International Thesaurus (ed. R. L. Chapman), New York, Harper – Collins 19925; Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (red. J. Filipec, F. Daneš), Academia, Praha 19942. Slovník spisovného jazyka českého 1–4 (red. B. Havránek et al.), Academia, Praha 1957–1971; P. Váša – F. Trávníček, Slovník jazyka českého 1, 2, Borový, Praha 1937 (2. vyd. 1941); Webster’s Third: New International Dictionary of the English language. Unabridged (ed. P. B. Gove), Springfield, Mass. 19862.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 1, s. 9-17

Předchozí Pavel Jančák: Spisovná a nespisovná slovní zásoba v Českém jazykovém atlase (Josefu Filipcovi k osmdesátinám)

Následující Josef Šimandl: Nad 2. vydáním SSČ, zejména o tvarosloví