O Českém etymologickém slovníku (a českých etymologických slovnících)
Vít Boček
[Posudky a zprávy]
On the Dictionary of Czech Etymology (and on dictionaries of Czech etymology in general)
The article is a review of Jiří Rejzek: Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2015. 824 s.
Jiří Rejzek: Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2015. 824 s.
[*]S odstupem čtrnácti let od prvního vydání (Rejzek, 2001) a sedmi let od druhého, neupraveného vydání (Rejzek, 2008) vychází nyní v přepracované a rozšířené podobě Český etymologický slovník Jiřího Rejzka (Rejzek, 2015). Protože všechny základní informace o slovníku již byly shrnuty recenzenty prvního vydání (srov. Králik, 2001; Skalka, 2001; Slomek, 2001; Malý, 2001–2002; Blažek, 2002; Havlová, 2002a; Dejkova, 2002; Vavroušek, 2002–2003), podívejme se v prvé řadě na to, v čem a do jaké míry je nové vydání jiné.
Po materiálové stránce nedoznal slovník výraznějších změn. Přibylo šest desítek hesel,[1] což v celkovém počtu asi 11 000 hesel činí přibližně půl procenta. Výhodou je, že autor nová hesla označil na jejich konci znaménkem plus v horním indexu (+), takže chce-li čtenář zjistit, která hesla přibyla, nemusí nové vydání konfrontovat se starým. Mezi novými hesly nalezneme povětšinou výpůjčky, slov domácího původu je méně a zpravidla se jedná o hesla odkazová, tj. přesměrovávající čtenáře k jinému heslu, kde je o etymologii pojednáno podrobně (srov. nová hesla bezpečný, dálnice, hanobit, panic). Mezi výpůjčkami jsou jak slova velmi nová, ovšem se zřejmým potenciálem udržet se ve slovní zásobě natrvalo (srov. voucher či gay s prvním dokladem z 20. století a dron jako snad jediné heslo ve slovníku, pro jehož první doklad v češtině autor uvádí dokonce 21. století), tak slova představující stabilní součást českého lexika (srov. hesla akupunktura, bonus, kapucín). Najdou se však i hesla, o jejichž důležitosti by bylo možno pochybovat, neboť slova v nich rozebíraná představují specializované termíny (srov. josta ‘kříženec černého rybízu a angreštu’, kyreta ‘ostrá lékařská lžička’, kazu ‘jednoduchý dechový hudební nástroj’), jejichž zařazení a naopak nezařazení jiných slov z týchž sémantických okruhů postrádá zřejmou motivaci. U některých z nových hesel zase chybí etymologie (srov. heslo vizuna). Z nových slov zaujmou například dobře zpracovaná hesla mukl a nášup.
Po obsahové stránce je výraznou novinkou přepracování mnoha hesel. Autor v předmluvě uvádí, že drobnějších úprav, doplnění a zpřesnění doznalo asi tisíc hesel. Hesla, u kterých došlo k zásadním změnám, tj. u nichž se nyní uvádí a diskutuje nový výklad, označil autor v jejich závěru hvězdičkou (*), což čtenáři opět velmi vhodně pomáhá v porovnání s první verzí slov[253]níku. Takto označených hesel je necelých osmdesát. Je pochopitelné, že přepracována jsou především hesla k těm slovům, jimž se autor věnoval ve svých dílčích odborných studiích a knihách z posledních let. Postavena vedle sebe tvoří vlastně tato hesla (srov. například dařit se, hejl/hýl, chlup, prostopášný) autorův příspěvek k české etymologii vůbec. Celkově pak lze říci, že tato silně přepracovaná hesla představují nejdůležitější přínos tohoto vydání slovníku (srov. například rozdíl mezi první a druhou verzí hesla poklice, kdy z původní verze nezůstalo v podstatě nic), zatímco výše zmíněná hesla nová přinášejí často jen velmi krátký výklad obvykle s jasnou etymologií.
V rámci přepracování je výrazným novem uvádění rekonstruovaných indoevropských kořenů v laryngální podobě, tj. s první, druhou či třetí laryngálou (*h1, *h2, *h3), popřípadě s laryngálou, jejíž povaha je neurčitá (*H), a také zápis aspirovanosti indoevropských souhlásek pomocí h v horním indexu, nikoli už samostatným písmenem h. Tak místo kořene *dhē- ‘položit, dělat’ stojí nyní *dheh1-, místo *stā- ‘stát’ čteme nově *steh2-, místo *reu- ‘křičet, řvát’ se objevuje *h3reuH- a podobně. Doplnění laryngál sice není stoprocentní (tak v hesle vrána v kořeni *u̯orHnó- ‘černý, spálený’ laryngála je, zatímco hned v následujícím hesle vraný u téhož kořene laryngála chybí, uvádí se *u̯orno-), ale to nic nemění na tom, že se celkově jedná o správný krok. Kromě těchto nejviditelnějších změn došlo i k méně zjevným úpravám indoevropských kořenů v souladu s nejnovějšími výzkumy. Tak například v heslech prach a pršet se v prvním vydání uváděl výchozí indoevropský kořen v podobě *pers- ‘pršet, stříkat’ v souladu s tradiční traktací (srov. ESJS, 12, s. 697), ale v novém vydání je už *pres-, zjevně podle rekonstrukčních upřesnění lexikonu indoevropských verbálních kořenů (viz LIV, s. 492–493).
Další novinkou tohoto vydání je uvádění století prvního zjištěného výskytu pojednávaných slov v češtině. Inspiraci k této změně autor patrně našel ve slovinském etymologickém slovníku, v jehož druhém vydání se tato novinka také objevila (srov. Snoj, 1997, 2003). Přitom je třeba upozornit, že uváděná data nejsou výsledkem samostatného výzkumu (pochopitelně, neboť to je úkol lexikografů historické a současné češtiny), ale – jak sám autor uvádí v předmluvě – pouze odrazem informací uváděných v novočeských slovnících a v elektronických lexikálních databázích vzniklých v poslední době pro různá období vývoje češtiny. Jako pomocnice při zjišťování nejstarších dokladů jsou v předmluvě jmenovány studentky bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Adéla Křížová, Michaela Kubeková a Hana Gabrielová. V některých případech uváděná století neodpovídají aktuálnímu stavu poznání. Jako příklady, kdy víme o doložení více, uvádím tři slova. Pro slovo kaprál se ve slovníku uvádí první doložení z 18. století, ale Titz (1935, s. 310–313) přinesl doklady už z první poloviny 17. století. U slova piskoř se uvádí první doložení v 19. století, ale ve skutečnosti se jedná o slovo už staročeské (k dokladům viz Staročeský slovník, 1996, s. 190). Pro slovo slečna autor uvádí první doklad z roku 1622, ale Vykypěl (2011, s. 223) nalezl první doklad už z roku 1558 a několik dalších dokladů z 16. století a prvních desetiletí 17. století. Informace o prvním zachyceném výskytu slova v tomto vydání slovníku je tedy zapotřebí brát jako velmi orientační. I tak ovšem poskytují čtenáři dobrou základní představu o stáří slova v češtině, takže i tuto novinku druhého vydání slovníku je třeba uvítat.
Samostatnou poznámku si ještě zaslouží typografická a grafická stránka knihy. Etymologický slovník je pro typografa a sazeče velkou výzvou, neboť se jedná o komplikovaný text, který obsahuje celou řadu speciálních znaků (citují se doklady z desítek různých jazyků použí[254]vajících nejrůznější grafémy, pracuje se s rekonstruovanými formami, u nichž je často třeba co nejpřesněji vyjádřit jejich fonetickou charakteristiku, takže jeden základní grafém kolem sebe může mít i několik přídatných znamének vyjadřujících přízvučnost, délku, otevřenost apod.). Při spolupráci sazeče a autora textu během korektur je pak zapotřebí zvýšeného nasazení, aby se zamezilo co největšímu počtu prohřešků. Oproti prvnímu vydání byl ve slovníku změněn druh písma, což asi jednak eliminovalo některé nesnáze, jednak však patrně přineslo potíže nové. Nový grafický návrh slovníku je pěkný, vyskytuje se tu nyní vkusná kombinace patkového písma pro hlavní text hesel a písma bezpatkového, jehož je použito pro záhlaví hesla a uvnitř hesel pak pro odkazování na jiná hesla. Na druhou stranu nové patkové písmo zřejmě nemělo některé složené znaky, sazeč nevyužil možnosti složit je ze znaků jednoduchých a použil prostě jiný, a to bezpatkový font, což působí velmi rušivě. Jedná se zejména o kombinace makronu a čárky nad staroindickými a řeckými vokály, což je relativně častý jev (srov. řecké phrā́tēr v hesle bratr, staroindické bhrīṇā́ti v hesle břitva či řecké ikhthȳ́s v hesle ichtyologie). Některé systematické chyby zůstaly už z prvního vydání. Zejména jsou nesprávně zapisovány jihoslovanské (srbské, chorvatské a slovinské) přízvuky: místo obloučku se užívá stříška jako ve francouzštině (tj. ve slovníku čteme chorvatské bijês, srbské bês, ale mělo by být bijȇs, bȇs (viz běs), podobně stojí například slovinské brščêl místo správného brščȇl (viz brčál). Jiné nedostatky se objevují nepravidelně. Tak někdy je slovenské měkké l zapsáno správně jako jeden znak, tj. jako l s kličkou (ľ), jindy nesprávně rozloženě jako znaky dva, tj. l a apostrof (l’; srov. heslo lhostejný). Naopak přepis ruského měkkého jeru do latinky by měl být důsledně pomocí samostatně stojících apostrofů, ale chybně se poměrně často vyskytují i znaky pro české ť, tedy t s kličkou (například ruské lgať místo náležitého lgat’ v hesle lhát). Původní litevské nosovky jsou někdy nesprávně zapsány pomocí cedily místo ocásku: tak se uvádí litevské blȩ̃sti místo náležitého blę̃sti (viz bloudit) či litevské ká̧sti místo náležitého ką́sti (viz kousat), přičemž však na straně 39 v obecném výpisu značek a na řadě konkrétních míst je vše použito správně a v prvním vydání byla správně i nyní chybná místa. Další chyby jsou jednorázové: v hesle blahý stojí chybně avestské bǝrǝχða ‘vítaný, milý’ místo náležitého bǝrǝχδa (v prvním vydání bylo správně); v hesle dívat se je chybný staroindický tvar dhḯ- ‘pozorovat, myslet’ místo správného dhī- z prvního vydání; litevské adjektivum s významem ‘slaný’ je jednou psáno správně sū́ras (heslo syrový), podruhé délka není zaznamenána (súras v hesle sýr, tam také súris místo náležitého sū́ris ‘sýr’); v hesle kapodastr je místo správného Capo d’Astro obrácený znak ‘, stejně tak v hesle komoň je uvedeno ruské starší komon‘ místo správného komon’. Z dalších drobných opomenutí či překlepů lze uvést: slovenské košťiaľ místo správného koštiaľ (heslo košťál); české píď za píďí místo píď za pídí (heslo píď); polské zdroj místo správného zdrój (heslo zdroj); v hesle vládnout se uvádí indoevropský kořen *u̯eH- ‘být silný’, náležitá je však podoba *u̯elH-; v hesle -věk se tvar vā ‘nebo, ba, i, asi’ uvádí jako ie. (tj. indoevropský), ale mělo by být sti. (tj. staroindický); v souladu se způsobem, který autor užívá pro přepis alfabety, by mělo být zapsáno řecké Iudaῖos, nikoli Iudaîos (v hesle žid); v hesle sudlice stojí nástoje místo nástroje, v hesle a Spouvisí místo Souvisí. Ve většině těchto případů se jedná o chyby zděděné už z prvního vydání. Pro řecká slova zvolil autor už v prvním vydání přepis do latinky, jak to ostatně činí i ostatní slovanské etymologické slovníky popularizačního rázu z nedávné doby. U Rejzka je však velmi nestandardní volba přepisu iota subscriptum pomocí i v dolním indexu za příslušnou samohláskou. V hesle komedie se tak setkáme [255]se zápisem ř. κωµῳδία v podobě kōmōidía (podobně viz v heslech óda, parodie, rapsodie, tragédie). Konvenční zápis by byl kōmōidía. I v řeckých slovech se občas najdou chyby: místo náležitého basilískos stojí basíliscos (heslo bazilišek), místo Ksanthíppē stojí Ksanthíppé (heslo xantipa).
Nečekanou novinkou tohoto vydání je způsob uvádění významů slov ve složených závorkách namísto v etymologických pracích tradičního položení do jednoduchých anglických uvozovek. Namísto argument ‘důvod, důkaz’ z prvního vydání tak nyní čteme argument {důvod, důkaz} a podobně. Změna není ve slovníku nijak vysvětlena, snad šlo o pokus vyhnout se při sazbě boji s různými druhy uvozovek a podobně vypadajících apostrofů. Věcně se samozřejmě nic nemění, ale zvyknout si na netradiční zápis chvíli trvá a čtení je únavné v případech, kdy se vedle složené závorky kupí další závorky kulaté: tak čteme aroma {(silná) vůně}, arch {(dvou)list papíru}, v hesle buřinka pak pasáž {bouřkový (tulipán)} (podle tvaru) a podobně.
Většina recenzentů prvního vydání slovníku nabídla ve svých příspěvcích jednak návrhy na některé koncepční změny, jednak řadu vylepšení konkrétních hesel. Je tedy nyní možno zjistit, do jaké míry ovlivnily podobu nového vydání.
Pokud se týče systematických úprav, zmínit je třeba otázku výběru citovaného slovanského materiálu. Oslyšen bohužel zůstal Králikův návrh všímat si více slovenského materiálu, zejména v případech slov, která kromě češtiny a slovenštiny nemají doložení v ostatních slovanských jazycích. Nepřihlížení k slovenským dokladům pak totiž vede k tomu, že celá řada slov je chybně označena jako pouze česká. Králik (2001, s. 354, pozn. 4) uvedl dvacítku takových případů. Příslušné pasáže však zůstaly v novém vydání nezměněny, a materiálová základna těchto hesel je tak i nadále zkreslená (srov. bachratý, hodlat, malomocný, tasit). Rejzek již v předmluvě k prvnímu vydání stanovil zásadu pouze výběrového citování slovanského materiálu, a to tak, že zástupcem západoslovanských jazyků je vedle češtiny polština, zástupcem jihoslovanských jazyků vedle staroslověnštiny srbochorvatština a zástupcem východoslovanských jazyků ruština. Teprve chybí-li v některém z těchto jazyků doklad daného slova, zařazuje autor doklady z jiných jazyků (lužická srbština, slovenština; slovinština, bulharština; ukrajinština, běloruština; srov. například hesla balvan, bedna, beruška, biřic). Jak naznačuje uvedená absence některých slovenských dokladů, nebyl zřejmě zvolený postup uplatňován důsledně. I u některých dalších hesel doložení slova jinde než v češtině uvedeno není, ač doklady odjinud známy jsou. Někdy se však i v takových heslech uvádí rekonstruovaná praslovanská podoba, takže vzniká dojem, že se k ní dospělo promítnutím pouze jednoho tvaru na praslovanskou úroveň, což by bylo metodologicky diskutabilní. Tak v hesle peruť se rekonstruuje praslovanské *perǫtь pouze na základě českého tvaru. Je to rekonstrukce správná, avšak chybí jí opěrný materiál (slovenské peruť, slovinské perȕt aj., viz Vaillant, 1974, s. 701). Ani staroslověnské a církevněslovanské protějšky českých slov nejsou vždy citovány. V některých případech to nevadí (ve výpisu protějšků staročeského test ‘tchán’ prostě jen chybí staroslověnské tьstь téhož významu, viz heslo tchán), v jiných to opět vede k chybnému konstatování, že zkoumané slovo je pouze české, a navíc se pak etymologie slova považuje za nejasnou, ačkoli ve skutečnosti existují dobré výklady. Příkladem je heslo prkno, v němž se neuvádí církevněslovanský protějšek prъkъno téhož významu ani relevantní etymologie (k dokladům a dosavadním pokusům o výklad viz ESJS, 12, s. 732). Podobně u povlovný se konstatuje, že slovo je jen české, a pomýšlí se málo přesvědčivě na spojení s povolný, přitom [256]se však české povlovný už tradičně spojuje se staroslověnským adjektivem vъlovъnь ‘povlovný, klidný, pomalý’ a církevněslovanským adverbiem vъly ‘pomalu’ a všechny uvedené tvary se chápou jako deriváty původního praslovanského adjektiva *vьlъ, v jehož základu je redukovaný stupeň indoevropského kořene *u̯elH- ‘točit, navíjet, valit (se)’(srov. Reinhart, 2000, s. 107–109, a naposledy Varbot, 2012, s. 478–480). Na první pohled logicky působící způsob výběrového citování slovanského materiálu působí i další potíže. Tak se například poněkud vytrácí důležitý aspekt přejímání slov mezi jednotlivými slovanskými jazyky. Někdy se sice informace tohoto druhu uvádějí (srov. v hesle bouda, kde je naznačen směr šíření polština > ukrajinština, ruština; podobně v hesle brána), jindy však nikoli (například v hesle sobota se neuvádí, že citované polské sobota je bohemismus).
Druhý důležitý koncepční návrh vyslovila Havlová (2002a, s. 305), když radila nepouštět se příliš hluboko do minulosti a nepředstavovat za každou cenu zejména u výpůjček jejich původ ve zdrojovém jazyce. Zde lze již jen omezeněji sledovat aktuální produkci, a tedy i úpravy nebo zavržení méně jistých etymologií, a zbytečně se pak v etymologickém slovníku češtiny traktují velmi sporné nebo již zcela odmítané výklady například latinských slov. Havlová upozornila na spornost původu latinského aprīlis ‘duben’ (heslo apríl) a crux ‘kříž’ (heslo kříž), ale autor sporné výklady ponechal i ve druhém vydání a tento postup nalezneme i u řady dalších latinských slov, ačkoliv je v novém vydání mezi literaturou uváděn i nejnovější latinský etymologický slovník Vaanův, který právě řadu problematických etymologií definitivně odmítá (Vaan, 2008). Platí to například pro latinské imbēcillus ‘slabý, vratký’ (srov. heslo imbecil). Jindy se u Rejzka vztahy mezi latinskými slovy pojednávají vysloveně nesprávně. Například v hesle aceton se latinské acētum ‘ocet’ považuje za derivát od acidus ‘kyselý’ a to za derivát od ācer ‘ostrý’, avšak ve skutečnosti jsou acētum i acidus přímými deriváty slovesa aceō ‘být kyselý, trpký’ (srov. Vaan, 2008, s. 21). Heslo aceton je tak uvedením nenáležitých slovotvorných vztahů mezi latinskými slovy zbytečně znehodnoceno, navíc pod heslem ocet se vztahy mezi těmito latinskými slovy uvádějí zase poněkud jinak, volněji.
Pokud jde o doplnění či zpřesnění jednotlivých hesel, zohlednil autor připomínky jednotlivých recenzentů prvního vydání ve velmi proměnlivé míře. Přijal téměř všechny z asi dvaceti návrhů Králikových (2001, s. 357–359), přibližně dvě třetiny z dvaceti návrhů Havlové (2002a, s. 306–309), s výjimkou laryngalistických rekonstrukcí jen minimum z asi osmdesáti návrhů a oprav Blažkových (2002, s. 197–203) a asi deseti Vavrouškových (2002–2003, s. 117–124) a žádný z pěti návrhů Skalkových (2001, s. 267). V některých případech nepřijatých návrhů se přitom jednalo o jasně správná upřesnění (například oprava pravopisu nebo upozornění na neexistenci citovaného výrazu). Některé opravy v duchu recenzních připomínek byly patrně způsobeny spíše celkovou materiálovou revizí slovníku, než že by se jednalo o jejich přímý odraz, což však samozřejmě nic nemění na tom, že se jedná o vítaná vylepšení jednotlivých hesel.
I přes některé pozitivní změny vedoucí k hlubšímu vhledu do pojednávané látky (rekonstrukce indoevropských kořenů s laryngálami, rámcové zařazení prvních dokladů slov) spadá Rejzkův slovník i nadále do subžánru etymologického slovníku popularizačního či populárně-vědeckého (viz k němu Králik, 2008, a nověji Bjeletić – Vlajić-Popović, 2013). Vyjevuje se to už některými aspekty vnějšími (a tedy méně důležitými), jako jsou například volba nakladatelství, explicitní uvedení, že je slovník vhodný pro širokou veřejnost, přítomnost úvodních textů seznamujících laika-nelingvistu se základním rozdělením jazyků světa do dílčích skupin [257]a s hlavními hláskovými změnami, ke kterým došlo od indoevropského stavu až po novou češtinu (nepodává se však poučení o principech etymologické práce). Podstatnější jsou však aspekty vnitřní, tj. především stavba a rozsah hesel. Sem spadají již výše zmíněná materiálová neúplnost, odkazování na hláskové změny rozebrané v úvodu ke slovníku, aby si laický čtenář mohl dohledat, jakým konkrétním vývojem slovo prošlo, a dále nedostatečné uvádění konkurujících výkladů a absence přímých citací odborné literatury (s výjimkou starších českých etymologických slovníků). U posledních dvou charakteristik je třeba se zastavit déle. Je jasné, že jedinec se nemůže v jednosvazkově koncipované práci ponořit příliš do hloubky a i rešerše vědecké literatury může být pouze omezená. Tak je patrné, že autor se vyrovnává především s názory publikovanými v dosavadních českých etymologických slovnících (Holub – Kopečný, 1952; Machek, 1957a, 1968; Holub – Lyer, 1968), zejména s výklady Machkovými a Kopečného, přičemž je většinou přebírá, ale mnohdy s nimi i přesvědčivě polemizuje (srov. za všechny heslo vazký), zatímco výklady roztroušené v časopisech, sbornících a monografiích reflektuje jenom výběrově. Tím se ovšem v případě poměrně velkého množství slov traktují spíše jen málo pravděpodobné možnosti výkladu. Uvedu několik příkladů. V hesle ogar se – s odkazem na Machka – uvádějí dvě málo pravděpodobné hypotézy (přejetí z novořeckého agórion [sic] ‘kluk, chlapec’ anebo přejetí z tureckého ogul ‘syn’), ale lepší výklad Vaškův (1971), předpokládající původ v rumunském ogár ‘chrt, honicí pes; pes shánějící stáda na pastvě’ (ogar ve významu ‘chlapec’ je doloženo ve slovanských jazycích zasažených valašskou kolonizací), uveden není (podrobněji k možnostem výkladu slova viz i Havlová – Valčáková, 2001, s. 205–206). Fábor patrně nepochází přímo ze starofrancouzského favor ‘přízeň’, ‘stužka dávaná dámou rytíři na důkaz přízně’; pravděpodobné je německé prostřednictví, jak o tom diskutuje Janko (1919, s. 21) předpokládající jako zdroj latinizované německé Favōr téhož významu. Pro praslovanské východisko českého kdoule (viz heslo kdoule a srov. také dýně) je spíše třeba předpokládat latinský, respektive románský zdroj, ne přímé přejetí z řečtiny (srov. Holzer, 2007, s. 98). U slova klokan jsou pravděpodobnější jiné dva výklady než ten, který uvádí Rejzek (Preslův výtvor podle skokan): 1) spojení s *klokati, *klokъtati, *klekъtati apod. zvukomalebného původu s významy ‘bít, působit hluk’ (motivací by byl dupot pohybujících se klokaních stád); 2) spojení s ruským klok ‘chomáč’ a motivace v hrubé srsti; k oběma viz Havlová, 2010, s. 29). U slovesa peskovat mohl být vedle odvození od staršího českého adjektiva peský ‘psí’ zmíněn i alternativní Machkův výklad od slovesa pyskovat (srov. Machek, 1954, 1955 a 1957b; srov. k tomu i polemicky u Ryšánka, 1956; důležitý je i kompromisní výklad Kopečného, 1957, předpokládající původně dvě homonymní slovesa peskovat různého původu). Jindy vede Rejzka absence průzkumu relevantní etymologické literatury ke konstatování, že původ slova je nejasný, ačkoliv existují dobré výklady. Opět uvedu několik typických příkladů. Za nejasné se prohlašuje sloveso probendit, ačkoliv se zjevně jedná o prefixát českého bendit (si) ‘dopřávat si dobrého jídla a pití, hodovat; rozmařile žít; hýřit’, které přesvědčivě vyložil Králik (2006) od antroponyma Benda (< Benjamin). Vulgarismus fakan vyložil Svěrák (1963) z francouzského faquin ‘ničema, halama, drzý, sprostý člověk’. Hajtr(a) ‘špatný, sešlý kůň’ je patrně z bavorského heiter téhož významu (srov. Utěšený, 1968, s. 114, a Cuřín, 1971, s. 114). Etymologii řady slov by autor nemusel považovat za nejasnou, kdyby přihlédl ke studiím Pavla Trosta, zejména k těm, které se věnují různým argotickým výrazům, jak to ostatně doporučoval už Slomek (2001) v recenzi prvního vydání. Tak například slovo čurbes lze vyložit z hybridního cikánsko-jidiš Tschorbeis ‘útulek zlodějů’ (cikánské čor ‘zloděj’ + jidiš bajs ‘dům’; Trost, [258]1973, s. 184) a slovo šťabajzna z německého Stabeler, Stapler < Hochstapler ‘podvodník vyššího stylu, ale uhlazeného chování’ (s českou koncovkou a expresivní palatalizací; Trost, 1975). Pro slovo tréma podle Rejzka chybí přesná románská předloha, ale Trost (1932) předpokládá jako zdroj přímo italské tremolo a počítá s odpadnutím koncové slabiky a náhradním dloužením, jevy v českých argotech častými.
K několika dalším heslům přidávám vlastní poznámky či upřesnění. Bláto: Rumunské baltă téhož významu se v hesle uvádí jako kontinuant ilyrského *boltom, ale tradičně bývá vykládáno jako jedna ze starých rumunských výpůjček ze slovanského prostředí. – Broskev: Spíše než na středolatinský původ je třeba myslet na původ románský, tedy cestou lidovou, nikoli knižní (srov. Boček, 2010, s. 140–142). – Cetka: opakuje se zde tradiční omyl, že v praslovanském *cęta z gótského kintus ‘drobný peníz’ by c bylo jediným dokladem 2. palatalizace veláry před ę (tak i ESJS, 2, s. 95). Obecně se však uznává relativní chronologie praslovanských změn v pořadí nejprve druhá palatalizace (a vznik jerů), potom vznik nosovek, a u daného slova lze tedy předpokládat následující vývoj: gót. kintus > psl. *kintu > *cintu > *cьnta (s nejasným přechodem k femininům) > *cęta (podobně jako psl. *kuningu > *kъnьndzь > *kъnędzь, srov. Holzer, 2007, s. 66–67). Jednalo se tedy prostě o 2. palatalizaci před i a nosovku v etymologickém výkladu není třeba zohledňovat, protože se jedná až o pozdější jev. – Drajv ‘útočný úder’. Nejasná je poznámka „Souvisí s ↑draft a vzdáleněji asi i s naším ↓droždí“. V obou odkazovaných heslech se souvislost nijak neozřejmuje, poznámka může laického čtenáře spíše zmást. – Kočkodan: Správně se uvádí, že do češtiny bylo přejato z polského koczkodan, ale tam určitě není z rumunského coșcodan, naopak rumunské slovo je slavismus: bylo přejato buď přímo z polštiny (tak Tiktin, 2001, 1, s. 619), spíše však ještě ukrajinským prostřednictvím (tak Ciorănescu, 2007, s. 244; doloženo je ukrajinské starší kočkodan a také koškodam, srov. ESUM, 3, s. 67). – Kojot: Nejasné je uvedení posledního zdroje slova ve větě „Přes angl. coyote ze šp. coyote a to z mexického (nahuotl) coyotl“. Mělo by být „[…] z mexického (nahuatl) coyotl“, nahuatl je označení aztéckého jazyka. – Ocel: Autorem uváděné srbochorvatské àcāl mezi kontinuanty praslovanského *ocělь nepatří, vzhledem k -a- ve druhé slabice se musí jednat o pozdější nezávislou výpůjčku rovněž z románského prostředí (srov. Boček, 2010, s. 37, s další literaturou). – Tenký: Náležité je staroslověnské tъnъkъ s tvrdým jerem v první slabice, nikoli autorem uváděné tьnъkъ. – Trimestr: Přesnější popis významu by snad byl prostě ‘tříměsíční období’, nikoli ‘část studijního roku rozděleného na tři části’; primárně jde o období trvající tři měsíce (srov. trimestr jako fáze v těhotenství), nikoli o něco rozděleného na tři fáze.
Možná důležitější než výše nastíněné zařazení Rejzkova slovníku do žánru etymologických slovníků populárně-vědeckých je jeho umístění na jinou osu, totiž tu, kterou zkonstruoval Liberman (srov. například Liberman, 1993, 2005, 2008). Jedná se zde o rozlišení slovníků analytických a slovníků dogmatických[2]. V analytických slovnících každé heslo obsahuje detailní shrnutí pokud možno všeho, co bylo doposud o původu pojednávaného slova řečeno, to znamená, že tento typ slovníku informuje i o polemikách k danému slovu a ukazuje a diskutuje silné i slabé stránky všech navržených řešení, to vše s obsáhlým citačním aparátem. V dogma[259]tických slovnících je naopak většinou podáno pouze jedno řešení, dokonce i bez odkazování na předchozí zastánce tohoto řešení, konkurenční výklady se neuvádějí; pokud podle autora neobstojí žádný výklad, jednoduše se konstatuje nejasný původ. Liberman tuto dichotomii zkonstruoval zejména pro potřeby anglické etymologické lexikografie, nicméně je zjevné, že je dobře použitelná obecněji a aplikovatelná i na situaci českou. A tu se ukazuje, že dosavadní české (československé) etymologické slovníky mají blíže k pólu dogmatickému: všechny vlastně přinášejí – vedle věcí nesporných, ale v rámci abecedně řazeného materiálu pojednaných prostě „povinně“ – sumu etymologických názorů svých autorů, nikoli soustavný přehled existujících názorů na etymologii konkrétních slov a kritické vyrovnání se s nimi. Absence etymologického slovníku analytického typu tak zůstává nedostatkem české etymologie, který bude záhodno odstranit. Přitom je možno hned připomenout aporie, kterým bude třeba čelit. Tou hlavní je skutečnost, že pro češtinu zatím nebyl dokončen historický slovník jako základní empirický zdroj pro slovník etymologický. Kiparsky (1959, s. 227) se kdysi dokonce vyjádřil v tom smyslu, že bez historického slovníku není záhodno s etymologickým slovníkem daného jazyka vůbec začínat. Umírněněji formuloval totéž Abajev (1956, s. 301), když prohlásil, že každý jazyk vlastně musí teprve dozrát do doby, kdy je možné napsat jeho etymologický slovník. Přesto nelze říci, že by lexikografická praxe rovnici „nejprve slovník historický, poté slovník etymologický“ musela nutně kopírovat. Slovníků blížících se pólu analytickému je obecně spíše méně i proto, že vyžadují specifický pracovní postup a jsou náročnější na přípravu. Ačkoliv se najdou i slovníky analytického typu zpracované jediným autorem (sám Liberman sem řadí Vasmerův ruský etymologický slovník, Vasmer, 1953–1958), je zřejmé, že více se pro takový úkol hodí pracovní kolektiv (srov. ESJS). Analytické slovníky bývají většinou dlouhodobými projekty, jimž pak hrozí nejrůznější obtíže (otázka udržení pracovního kolektivu a s tím spojeného udržení původní koncepce, nutnost přizpůsobovat se rychle se měnícím technickým možnostem a požadavkům při přípravě publikací a podobně). Dobrým řešením, které možné problémy tohoto rázu předem eliminuje, je rozhodnutí zúžit pojednávaný materiál podle vybraného kritéria, například časového: vznikají pak etymologické slovníky jen vybrané vývojové fáze daného jazyka (příkladem z poslední doby je starolitevský etymologický slovník, ALEW).
Jiří Rejzek na sebe před časem vzal náročný úkol sestavit nový český etymologický slovník, po kterém již byla společenská poptávka (o okolnostech vzniku slovníku viz Rejzek, 2002). Za to mu patří velký dík, především snad proto, že ve svém slovníku alespoň zčásti demytizoval Machkovy výklady, jimž měla (a někdy dosud má) širší veřejnost sklon věřit jako neoddiskutovatelně správným (srov. o tom Havlová, 2002b, s. 20). Druhé vydání jde v tomto směru záslužně ještě dále. Pokud jde o místo Rejzkova slovníku v české etymologické lexikografii, platí i nadále slova Václava Blažka, že „Rejzkův slovník […] úspěšně zaplňuje povážlivou mezeru mezi příliš stručným slovníkem Holuba a Kopečného a poněkud problematickým slovníkem Machka na jedné straně a neexistencí velkého etymologického slovníku českého jazyka postaveného na aktuálním stavu slavistiky a indoevropeistiky“ (Blažek, 2002, s. 203). Prostor k promýšlení budoucího českého etymologického slovníku analytického typu zůstává otevřený.
[260]LITERATURA
ABAJEV, V. I. (1956): O principach etimologičeskogo issledovanija. In: A. V. Desnickaja – B. A. Serebrennikov (eds.), Voprosy metodiki sravnitel’no-istoričeskogo izučenija indojevropejskich jazykov. Moskva: Izdatel’stvo Akademii nauk SSSR, s. 286–307.
ALEW: Altlitauisches etymologisches Wörterbuch. 1–3 (2015). Unter der Leitung von W. Hock und der Mitarbeit von E.-J. Bukevičiūtė und Ch. Schiller bearbeitet von R. Fecht, A. H. Feulner, E. Hill und D. S. Wodtko. Hamburg: Baar-Verlag.
BJELETIĆ, M. – VLAJIĆ-POPOVIĆ, J. (2013): Jednotomni etimološki rečnik srpskog jezika (metodološki aspekt). Zbornik Matice srpske za slavistiku, 83, s. 171–180.
BLAŽEK, V. (2002): [Recenze: Rejzek 2001.] Slavia, 71, s. 196–204.
BOČEK, V. (2010): Studie k nejstarším romanismům ve slovanských jazycích. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
CIORĂNESCU, A. (2007): Dicţionarul Etimologic al Limbii Române. Bucureşti: Saeculum I. O.
CUŘÍN, F. (1971): Druhý svazek sborníku o česko-německých vztazích. Naše řeč, 54, s. 111–115.
DEJKOVA, H. (2002): [Recenze: Rejzek 2001.] Homo bohemicus. Za chorata i rečnicite, 4, s. 64–68.
ESJS: Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 1–17 (1989–2014). Red. A. Erhart, E. Havlová, I. Janyšková. Praha: Academia [1989–2008] – Brno: Tribun EU [2010–2014].
ESUM: Etymolohičnyj slovnyk ukrajins’koji movy, 1–6 (1982–2012). Red. O. S. Mel’nyčuk. Kyjiv: Naukova dumka.
HAVLOVÁ, E. (2002a): Nad novým českým etymologickým slovníkem. Listy filologické, 125, s. 303–309.
HAVLOVÁ, E. (2002b): Vzpomínka na Václava Machka. Homo bohemicus. Za chorata i rečnicite, 4, s. 19–21.
HAVLOVÁ, E. (2010): České názvy savců. Historicko-etymologická studie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
HAVLOVÁ, E. – VALČÁKOVÁ, P. (2001): Z materiálů Etymologického slovníku slovanských jazyků. Očagъ/odžak, oga, ogar, ogarъ, oger/ajgir, ȍhme, ochechule. Slavia, 70, s. 203–208.
HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F. (1952): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic.
HOLUB, J. – LYER, S. (1968): Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
HOLZER, G. (2007): Historische Grammatik des Kroatischen. Einleitung und Lautgeschichte der Standardsprache. Frankfurt am Main: Peter Lang.
JANKO, J. (1919): Poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickému. Řada III. Časopis pro moderní filologii, 7, 18–23.
KIPARSKY, V. (1959): Über etymologische Wörterbücher. Neuphilologische Mitteilungen, 60, s. 209–260.
KOPEČNÝ, F. (1957): Ještě ke slovesu peskovat. Naše řeč, 40, s. 277–279.
KRÁLIK, Ľ. (2001): [Recenze: Rejzek 2001.] Slovenská reč, 66, s. 353–360.
KRÁLIK, Ľ. (2006): K etymologii slovesa bendit (si), bandit. Naše řeč, 89, 54–55.
KRÁLIK, Ľ. (2008): Populárno-vedecký etymologický slovník ako žáner etymologickej lexikografie (na príklade slovenčiny). In: P. Žeňuch (ed.), XIV. medzinárodný zjazd slavistov [261]v Ochride. Príspevky slovenských slavistov. Bratislava: Slovenský komitét slavistov – Slavistický ústav Jána Stanislava SAV, s. 185–196.
LIBERMAN, A. (1993): Toward an analytic dictionary of English etymology. In: R. H. Bremmer – J. van der Berg (eds.), Current Trends in West Germanic Etymological Lexicography. Proceedings of the symposium held in Amsterdam 12–13 June 1989. Leiden: Brill, s. 133–142.
LIBERMAN, A. (2005): Some principles of etymological lexicography and etymological analysis. Interdisciplinary Journal for Germanic Linguistics and Semiotic Analysis, 10, s. 159–176.
LIBERMAN, A. (2008): An Analytic Dictionary of English Etymology: An Introduction. Minneapolis, London: University of Minnesota Press.
LIV: Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen (2001). Unter Leitung von H. Rix und der Mitarbeit vieler anderer bearbeitet von M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer. Zweite, erweiterte und verbesserte Auflage bearbeitet von M. Kümmel und H. Rix. Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag.
MACHEK, V. (1954): Výklady slov. (Peskovati. Zoun). Naše řeč, 37, s. 193–198.
MACHEK, V. (1955): Ještě jednou peskovat. Naše řeč, 38, s. 255–256.
MACHEK, V. (1957a): Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.
MACHEK, V. (1957b): Znova o slově peskovati. Naše řeč, 40, s. 32–36.
MACHEK, V. (1968): Etymologický slovník jazyka českého. Druhé, opr. a dopl. vyd. Praha: Academia.
MALÝ, J. (2001–2002): Etymologický slovník po 33 letech. Češtinář, 12, s. 118–119.
REINHART, J. (2000): Vier alttschechische Etymologien. In: I. Janyšková – H. Karlíková (eds.), Studia etymologica Brunensia 1. Praha: Euroslavica, s. 105–115.
REJZEK, J. (2001): Český etymologický slovník. Voznice: Leda.
REJZEK, J. (2002): Jak jsem psal Český etymologický slovník. Homo bohemicus. Za chorata i rečnicite, 4, s. 24–26.
REJZEK, J. (2008): Český etymologický slovník. 2. vyd. Voznice: Leda.
REJZEK, J. (2015): Český etymologický slovník. 3., upr. a rozšíř. vyd. Voznice: Leda.
RYŠÁNEK, F. (1956): K původu slovesa peskovati. Naše řeč, 39, s. 76–79.
SKALKA, B. (2001): Nový Český etymologický slovník. Naše řeč, 84, s. 266–268.
SLOMEK, J. (2001): Vzrušující výpravy do indoevropského dávnověku. Lidové noviny, 12. 6. 2001.
SLOMEK, J. (2015): Nášup bez muffinu. Týden, 29. 5. 2015. Dostupné též online: < http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/nasup-bez-muffinu_344297.html >.
SNOJ, M. (1997): Slovenski etimološki slovar. Ljubljana: Založba Mladinska knjiga.
SNOJ, M. (2003): Slovenski etimološki slovar. Druga, pregledana in dopolnjena izdaja. Ljubljana: Modrijan.
Staročeský slovník III. paběničský–pravý (1996). Praha: Academia.
SVĚRÁK, F. (1963): K původu slova fakan, fagan. Naše řeč, 46, s. 107–109.
TIKTIN, H. (2001–2005): Rumänisch-deutsches Wörterbuch. 1–3. 3., neubearbeitete Auflage von P. Miron und E. Lüder. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag.
TITZ, K. (1935): Dva příspěvky k románským vlivům v češtině. Naše řeč, 19, s. 310–315.
TROST, P. (1932): Tréma. Naše řeč, 16, s. 111–112.
[262]TROST, P. (1973): K slovníku brněnské mluvy. Naše řeč, 56, s. 182–184.
TROST, P. (1975): Slangová slova majznout, rambajs, šťabák a šťabajzna. Naše řeč, 58, s. 166.
UTĚŠENÝ, S. (1968): K jazykově zeměpisnému studiu německých výpůjček v českých nářečích. In: B. Havránek – R. Fischer (eds.), Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Berlin: Akademie-Verlag, s. 109–125.
VAAN, M. de (2008): Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages. Leiden – Boston: Brill.
VAILLANT, A. (1974): Grammaire comparée des langues slaves. 4. La formation des noms. Paris: Éditions Klincksieck.
VARBOT, Ž. Ž. (2012): Issledovanija po russkoj i slavjanskoj etimologii. Moskva – Sankt-Peterburg: Nestor-Istorija.
VASMER, M. (1953–1958): Russisches etymologisches Wörterbuch. 1–3. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.
VAŠEK, A. (1971): Ogar. In: M. Komárek (red.), Miscellanea linguistica. Ostrava: Profil, s. 73–77.
VAVROUŠEK, P. (2002–2003): Miscellanea etymologica. Na okraj nového etymologického slovníku. In: Chatreššar 2002–2003. Ročenka Ústavu srovnávací jazykovědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 115–127.
VYKYPĚL, B. (2011): Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských a baltských jazycích. 2., přeprac. a rozšíř. vyd. i s dodatkem o šlechtických titulech v keltských jazycích. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
[*] Text vznikl s podporou grantu GAČR 13-17435S Etymologický slovník jazyka staroslověnského: završení generačního projektu.
[1] Autor v předmluvě uvádí, že nových hesel je 58. Napočítat jich lze 57, ale je třeba k nim přidat ještě heslo vizuna, jež je ve slovníku chybně označeno jako pouze přepracované. Slomek (2015) zjistil další dvě takto chybně označená hesla (bagoun a zombie), která jsou ve skutečnosti také nová.
[2] Přívlastek dogmatický je tu použit v původním významu (srov. řecké δόγµα ‘mínění, rozhodnutí’, δοκῶ ‘mínit, uznávat za správné’), nikoli v sekundárních negativně hodnotících významech ‘vědecky neověřený, nedoložený; nepružný, ustrnulý’, jak se uvádějí v českých výkladových slovnících.
Ústav pro jazyk český AV ČR
Veveří 97, 602 00 Brno
vitbocek@gmail.com
Naše řeč, ročník 98 (2015), číslo 5, s. 252-262
Předchozí Jana Přikrylová: Stručně o komunikaci policistů, zejména o policejním slangu
Následující Marta Šimečková: Basama teremtete a jiná citoslovce klení
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1