Časopis Naše řeč
en cz

Dva příspěvky k románským vlivům v češtině

Karel Titz

[Články]

(pdf)

-

1. Kaprál

Slovutný kolego, za své vojenské kariéry jste býval také kaprál, ale na své žáky a posluchače jste nebyl nikdy kaprál. Dovolte mi tedy promluviti o tomto slově.

Jungmann říká o něm toliko, že je z franc., Kott za etymon uvádí franc. corporal, ale nic více, nic o tom, má-li slovo to nějaké dějiny. Masarykův Slovník má u hesla kaprál, corporal odkaz na slovo desátník. U tohoto hesla je článeček, podepsaný VÚV., je tedy vypracován členy Vědeckého ústavu vojenského. Tam se praví, že francouzsky se říká caporal, angl. a něm. Corporal, z toho je české slovo kaprál.

To je řečeno nejasně, z korporal nemůže býti kaprál. Pro změnu a první slabiky v o máme sice v češtině i v jiných slovanských jazycích doklady velmi hojné (ze starých na př. kostel z castellum, komže z ital. nář. kámeže, z mladších modrace z něm. Matraze (původem z arabštiny),[1] lokaj z něm. Lakay (pův. slovo španělské),[2] ale že by se o měnilo v a (korporal v kaprál), to není možné. Také definici VÚV. třeba poopraviti: pravíť se tam, že kaprál je velitel desíti mužů, nyní velitel družstva. Kaprál nevelel původně desíti mužům; velitel desíti mužů (nebo vozů) je právě desátník. Pražská bible (srov. Gebaurův Stč. slovník) překládá slovem desátník latinské decanus. Ve Francii zato caporal [311]velel čtyřem mužům; viz Littré, Dict.: avec quatre hommes et un caporal on viendra à bout, říká se o lehké věci, a jak je výsada takových pořekadel, zrovna tak o věci nesnadné: il faudra un caporal et quatre hommes pour le faire sortir. Vůbec, praví Dict. gén., když se volala policejní hlídka ve Francii, objevili se quatre hommes et un caporal. V Německu (viz Helbling 44) znamenalo jméno Corporal velitele roty různé síly: r. 1577: ein Korporal mit seiner ganzen Rott; r. 1617 Wallhausen, Corpus militare: Die Corporale oder Rottmeister. Za cizí slovo kaprál se dalo české slovo desátník bez zřetele na to, souhlasí-li věcně.

Když se v Evropě zase uplatnila nauka Vegetiova, znamená kaprál jako desátník velitele desíti mužů, srov. Vegetius, De re militari lib. 2, cap. 8: Erant decani decem militum praepositi. U Komenského, Orbis pictus, str. 266, vyd. H. Jarníka: Decuriones: Corporale (Rottmeister) v československém textu desátníci (kapráli). Základem slova kaprál jest italské caporale = vůdce, odvozenina z ital. capo = hlava, toto z lat. caput *capum = hlava, viz Meyer-Lübke, Rom.Et.Wb3, 1668.

Jak se do toho dostalo lat. slovo corporalis (něm. Korporal), není pořád dost vysvětleno: snad má pravdu Seiler, Die Entwickelung der deutschen Kultur in Spiegel des deutschen Lehnworts IV, 46, a po něm Weigand-Hirt 5, že se při vojenském slově caporal myslilo na jiný vojenský výraz corpus, fr. le corps, armádní těleso, armádní sbor. Lat. corporalis znamená »tělesný«, corporale n. je terminus technicus katolické liturgie; je to bílá rouška, na niž kněz při mši klade kalich (v tom smyslu žije to slovo v liturgické franštině, němčině i češtině). Podivný doklad má Ducange Gl.: corporalis = náčelník; z Joana de Monstrerivolo z roku 1341 čteme citát: »Quorum tamen capitaneus et ut ipsi vocant corporales… fuerunt honorati.« Je to citát zcela osamělý, nepodobá se pravdě, že by se už tou dobou vyskytoval takový význam. Snad tu subst. caporale latinisováno, byť neodůvodněně v corporalis, neboť Ducange má i heslo caporalis z ital. caporale.

Toto italské caporale m. je velmi životné, znamenajíc nejen poddůstojníka jako u nás desátník, nýbrž i předáka, dohližitele nad dělníky, fem. caporala značí dozorkyni nad dělníky.

Do francouzštiny však přešlo v 16. stol. slovo caporal, srov. Brunot, Histoire de la langue française 2, 210 a Dict. gen.: u Rabelaisa 4, 64: Mon petit bedon, mon caporal Xenomanes; vniklo však do franc. i slovo corporal, jež Dict. gen. zná ze [312]spisu Agrippy d’Aubigné. K tomu podotkl Henri Estienne (podle téhož pramene): La place de ce »corporal« qui estoit natif du pays, fut baillie à cet estranger »caporal«, ale tu se mýlil, maje všechno italské, tedy i slovo »caporal«, v nenávisti; caporal nebylo o nic méně cizí než corpoval. V Německu slovo to dlouho nebylo známo, ještě Georg von Frundsberg, veliký vojevůdce německého žoldnéřstva i theoretik válečnictví, na počátku 16. století nezná tohoto slova, nýbrž jen název Rottmeister. Od druhé polovice 16. století se rozšířilo v Německu vedle slova Corporal jak jsme viděli svrchu, i slovo Caporal. Slovo Corporal pak mělo ten osud, že se ho užívalo v rakouské vojenské němčině. Proto když vznikla říšská německá armáda, užilo se v ní v tomto významu slova Unteroffizier.

Vraťme se do 16. století. Slovo Caporal se rozšířilo v Německu velmi rychle, přišlať doba pronikavé organisace vojenské, patrně zásluhou slavného vojevůdce a organisátora prince Maurice z Oranže (Oranien) a zásluhou slavné švédské armády.

Hláskové soustavě německé mluvy se přiblížilo více tvarem staženým Capral, o níž Seiler na uvedeném místě tvrdí, že žije dosud (jako i slovo Caporal) v německých nářečích, jež však nejmenuje. Weigand-Hirt, Deutsches Wörterbuch 5 má tvar Caporal doložen z r. 1694 z Nebringova slovníku, zato Capral je doložen k r. 1634 v knize Šebestiana Bürstera, Beschreibung des schwedischen Kriegs 1630 bis 1649.[3] Doklady našeho slova jsou v té knize tyto: na str. 7 hauptleut, leutenambt capral und dergleichen; na str. 35 tragoner nebst etlichen capralen, ale na str. 100 corporale und gemeine Soldaten.

Podle toho mělo slovo Kaporal Kapral v němčině týž hláskoslovný vývoj jako na př. Kàpellán — Kaplan, totiž se synkopou intertonické samohlásky (kaplan u nás je slovo původu německého, neklamme se!): Kàporál — Kàprál, pl. Kapräle, podobně Kapläne. Tvar Kapral byl patrně v Německu populární o hodně dříve, než by jevil nejstarší jeho doklad, který dosud známe z Bürstera. Pokud jde o češtinu, nejstarší doklad, pokud vím, je v podobě korporal u Václava Březana v životopise Petra Voka (tedy kolem r. 1610); tam na str. 258 se vypravuje, jak »pán ráčil odbýti guardie své«: na str. 259 »korporálům a přednějším doplaceno.«

[313]Jinak slovo kaprál — a je to zajímavé proto, jak dychtivě tehdy byly u nás přijímány evropské civilisační pojmy a slova, zejména z oboru vojenského — je v Čechách zapsáno o několik let dříve než v Německu, ač o tom nemůže býti pochybností, že je to slovo zprostředkované nám Němci, viz v dalším výkladě doklady Jana Jiřího Haranta, M. Škvoreckého, který píše vedle kaprál i capral. V Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova, dopsaných r. 1626, vyskytuje se slovo kaprál jen jednou, nemýlím-li se (vydavatel A. Rezek je neuvádí v indexu). Tam se čte na str. 248 II. dílu (kolem roku 1624): »Matěj Sládek z kláštera sedleckého, jmaje nelibost nějakou k vojakuom, jenž tu v Malíně vždy leželi a drancovali, zabil sekerou jednoho z týchž vojákův, kaprála, v cestě na voze ležícího, opilého: pročež vzat a dán do vězení ku právu do města Hor Kutných. Ale když jiní oficírové vojenští, pod něž týž zabitý náležel, na to tuze nastupovali, jest jim tejž Sládek podle vůle a v moc jejich vydán. Potom jedním z přátel penězi vyplacen a při hrdle zůstal.«

Zajímavé a důležité jsou doklady Jana Jiřího Haranta, vyhnance českého, jenž bojoval v saském vojsku; zapsal to slovo o málo let později než Dačický, avšak ve variantě německé, a to ve svých Pamětech, str. 66: jsouc korporálemkaparal, oba kaparálové, na str. 141: (zajato) 52 karparálů. Tedy vesměs jsou to tvary osvětlující jazykový vývoj tohoto slova. Dále zapsal naše slovo často Martin Škvorecký, úředník na Pacově, ve své »Hospodářské korrespondenci z dob války třicetileté« (vyd. Fr. Teplý v Publikacích ministerstva zemědělství, roč. 1928, č. 78; je to ze čtyřicátých let 17. století). Tam se čte jednak na str. 23—4 »mušketýři s korporálem«, na str. 142 a 146 corporal, avšak na str. 15 »na kaprála utraceno«, na str. 150 »na caprála«,… 166 kaprál, 164 »kaprál od artilerie«. Pak sem časově patří doklad ze slovenského překladu spisu Orbis pictus, uvedený svrchu na str. 311, z druhého konce československé oblasti. Dalších dokladů tuším netřeba.

Kaprál byl v stálém styku s mužstvem, a poněvadž se pak tehdy kázeň ve vojsku udržovala jen křikem, kletbami, nadávkami a holí (kaprál vyplácel lískovkou, kaprálkou), dostávalo slovo to význam peiorativní; odtud se říká po kaprálsku, kaprálsky = řízně, sprostě.

Je podle nynějšího stavu určeno k zániku, brzy je budou znáti jen staří, mladí znají jen desátníka, pak brzy zmizí z hovorové řeči. Ale pomníčku si přece zaslouží: tu jej má.

[314]2. Baladrána

Fr. Oberpfalcer nalezl v smolné knize města Chlumce nad Cidlinou k r. 1625 tento zápis: »… tomu fendrichovi z hrdla vzal (j)sem felcajch s kordem, baladránu a pistoli.« Z toho dokladu nevysvítá, co slovo to znamená.

Vysvětlení se najde u jmenovaného Martina Škvoreckého, v úvodě Fr. Teplého, obsahujícím historický výklad s četnými důležitými citáty kulturně historickými, čteme na str. XXIV, že pan Voldřich Skuhrovský má »červenou baledránu«. Je to dlouhý a široký plášť, podšitý »pácem«, tedy lehkým suknem. Šíře se o té věci mluví na str. 70: »Vašnosti… děkuji, že mi ráčíte tu baledranu dáti udělati… Jest tak na mne Vašnostina baledrana dobře: jen tak aby byla ušita, nic delší a nic kratší, taky tak široká a knoflíků věčích, vokolo rukou taky tak a kalounů taky, jako Vašnostina pácem podšitá.« Tak si to r. 1635 objednává prostřednictvím Jana Černína jeho švagr pan Adam z Doupova na Vlčovsi. Avšak tyto baladrány patřily k Černínské liberaji, a proti je r. 1636 šije krejčí Abrahám Cívka a potřeby dodává »Léblova-Šmírmacherová židovka«. Na str. 91 t. se píše: »… na baledránách po dvou šňůrách premování… dáno … šňůrek širších na valadrány… knoflíků velkých k valadránám«; (92) šňůrek širších na valadrány… knoflíků velkých k valadránám… páce pod valadrány… šňůrek na valadrány; (93) baladrány; (94) na paladránu (pro Jirku maštalíře), pod paladrány, do paledrany. Poslední doklad znám z Rohnova Nomenclatoru či jmenovatele, slovníku sestaveného podle oborů; v 2. díle na str. 181 (z r. 1763) stojí: Paledrána, všeliký oděv proti zimě neb dešti.

Jsou tedy ty doklady paladrána, paledrána, baladrána, baledrány, valadrána, valandrána důkazem, že se to slovo přejímalo a šířilo sluchem.

Fr. Teplý správně vysvětluje význam tohoto slova jako »široký, řasnatý plášť mužský na způsob pytle, až na paty sahající, s rukávy« (pozn. na str. 70); původ vidí ve (franc.) slově pellerine, avšak slovo to i pojem byly zavedeny ve Francii teprve koncem 18. století. Ovšem ani slovo paletot, Teplým navrhované na druhém místě, nevyhovuje. Je to italská palandrana, široký a dlouhý šat neznámého původu; starší tvar je palandra a dnes se ho užívá ve smyslu pohrdlivém (podle Petròchia). Podle Melzia žije ještě v Toskaně, kde tedy snad vzalo původ.

Z Italie se rozšířilo, stavši se módním, v 16. století do Francie, jež podléhala italskému vlivu: Mathurin Régnier zná podle slovníku Huguetova ve 14. satiře slovo Balandran. [315]Rozšířilo se však také na počátku třicítileté války k nám, a to asi přímo, bez německého prostřednictví, neboť marně hledám podobné německé slovo u Weiganda-Hirta a Seilera. Stalo se i u nás módním, jak jsme viděli. Ale život módních slov je život jepic: hynouť s módou.


[1] V devadesátých letech min. století, kdy jsem byl na obecné škole, pokládalo se slovo modrace za žižkovácké nebo košířské, zkrátka za sprosté. Hoši ve škole byli za ně káráni, slyšeli je však doma a v lidu žilo tradičně od 16. stol. To brusiči nevěděli. Je to pravidelný hláskoslovný výsledek něm. slova Matraze. Zapsal je koncem 16. století Krištof Harant z Polžic a Bezdružic ve své »Cestě z království Českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále do Egypta (vykonána 1598, cestopis vydán 1608); tam popisuje, jak v Benátkách koupili matracen, dále však říká modrace, na př. na str. 80 vydání Hrdinova. V tu dobu se však modrace také nosily pod brněním.

[2] Zapsáno nejdříve u Václava Březana, srov. také Slavatovy Paměti, kde se ve III. dílu na str. 102 praví »Adam posel, aneb tehdáž raději lokaj«.

[3] Protože tuto knihu vydal v Sasku (v Lipsku r. 1878) dr. Freiherr von Weich, doufal jsem, že bude obsahovat dějiny švédské války v Sasku a že třeba i něco poví o české účasti v ní; je to však toliko historie kláštera u Kostnice na Bodamském jezeře a nejbližšího okolí.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 310-315

Předchozí František Šimek: Mé styky s profesorem Smetánkou

Následující František Trávníček: Záporky ve spisovné češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1