K původu slovesa peskovati

František Ryšánek

[Články]

(pdf)

-

V. Machek, nejsa spokojen s dosavadním odvozováním slovesa peskovati od podstatného jm. pes, podal nový výklad (Naše řeč 37, 1954, s. 193—196). Machek odvozuje peskovati od jména pysk; tedy původní znění bylo pyskovati, hanáckou změnou y v e vzniklo peskovati; v této podobě se rozšířilo, jako citově zatížené slovo, hanlivé a vulgární, se snadno uchytilo, proniklo i do spisovného jazyka. Při peskovati, odvozuje-li se od pes, je mu na závadu, že není druhého slovesa na -skovati, t. j. odvozeného z adjektiva, adverbia na -ský, -sky. O rok později v témž časopise, str. 255 vrátil se znova k peskovati, odpověděl k námitkám proti jeho výkladu mu poslaným a znova opakuje výzvu, aby se i jiní vyslovili, jak to slovo cítí, znají-li slovo z živé lidové řeči.

Vyhovuji tedy autorovu přání a opakuji své pochybnosti o správnosti jeho etymologie, které jsem vyslovil, když jsem mu dával starý doklad pro peskovati, o němž se zmínil autor hned v svém prvním článku. Klade jej omylem nějakým až do 16. stol., je ze stol. 15. Machek vůbec má to slovo za poměrně mladé.

Pyskovati znám ze severovýchodní Moravy, z Ostravska, z lašského nářečí a ze slovenských nářečí severních; v těch ve všech pysk znamená také hubu, a tedy pyskovati je „mlíti hubou, hubovati, láti, míti nevymáchanou hubu, nadávati, vaditi se, hašteřiti“. Běžné je tam: Piznuć, dać po pysku, tak jako v sousedních nářečích polských: bić, dać w pysk. Pyskuňa, pyskula ‚pyskatá ženská‘ znamená tam hubatou, vadivou ženskou, která má dobrou vyřídilku, dobrou mluvnici, štěkavou, která má pysk-hubu.

Tohoto významu nemá pysk na Hané, tam znamená jen ret, „olezojó se peske“; „peskatá ženská“ má „veleky peske, peščóre“ nebo je „nadóvá, otrčoje“. Je přirozené tedy, že není tu ani slovesa pyskovati, v hanácké podobě tedy peskovati, jež předpokládá pro pysk význam ‚huba‘. To platí o vlastní Hané. Machek uvádí doklad ze slovníčku Ant. Lakomého (14. výroční zpráva reálky v Mor. Ostravě) pro peskovat ze Seničky na Litovelsku. Mám pochybnost o tom, že by to bylo lidové slovo, vyslovované s širokým e, tedy spisovně pyskovati. Autor je sice příslušník hanáckého nářečí litovelského, které má již některé známky společné s nářečími českými, ale byl i v Ostravě, kde slýchal pyskovati. Snad to natřel na hanácko. Na Hané není ani ze spisovného jazyka známé peskovati. Znám doklad z Kosmákova Kukátka, z Obrovského Prasete, ale to je buď převzato z literatury nebo z nářečí [77]českých, jsou to doklady z okrajových nářečí, žijí-li vůbec ta slova v lidové řeči. Na Hané není ani pyskovati, ani peskovati. Peskovati z pyskovati by předpokládalo změnu y v e v době velice dávné, ale není pro ni dokladu. Ani na severní Moravě na Úsovsku není jich v řeči lidové. To je tedy myslím silná námitka proti etymologii Machkově. Ovšem mohlo by se na obranu říci, že mohlo zaniknouti později. Ctibor Tovačovský v Hádání Pravdy a Lži má na 112a: „ano nás jako psy hanějí, peskují, zlořečí“, ale to je vzato z fondu literárního; kdyby bylo žilo pyskovati-peskovati, byl by Tovačovský, který píše jazykem spisovným, jako Hanák zajisté převedl slovo na spisovnou formu, tedy pyskovati, má však peskují. Doklad z Tovačovského je poučný i v jiném směru, ukazuje nám přidanými synonymy, že souvisí peskovati s pes, když tu vedle sebe stojí: „jako psy hanějí a peskují“.

Druhá závada je, že peskovati má doklady značně staré na území českém; dále že zřetelně k slovu pes je přitvořeno veliké množství sloves, podstatných jmen a přídavných a od těch zase jsou hojná adverbia. Východiskem jsou ovšem vlastnosti psa, jeho povaha, tedy když se přenáší na poměry lidské: jako pes; jindy je pes při tom předmětem, tedy jako psa, psovi atd. Slova odvozená mají dvojí podobu (podle jerového pravidla): pes- a ps-, obojí je staré: pesský (pьsъský) a peský, pesky, peskovati; psíti, psíti sě, psieti, opsěti, zepsěti, psotný, psovati, novotvar psuć podle psuji, opsovati, zepsovati; psota, psotný, psotiti atd.

Uvedu zde některé doklady.

psíti: nebudem psíti, ale erimus divites HomMak 89, všickní psíme, město pustne 89a, ihned psíme, chudnem;
psíti sě: ješto nečistě bydlé a psie sě kromě manželstva ŠtítVrť. 36, 35, psíti sě se zlými kožemi ŠtítVrť 43,37;
zepsilý: obývanie zepsilé Reš;
psieti: mnějíc (kněží) by skrzě úřad kněžský zbohatili, ani ovšem hynú a psejí HusErb 134,38;
opsěti: snad ještě skrze to opsie ŠtítVávr 116a1, Nastanú jiní (řemeslníci) s novějšími výmysly a tento (řemeslník, který zaváděl novou módu) opsie i nestane za nic ŠtítVávr 102a1, Velmi jich viece kostkú opsie, nežli zbytčie 103b2, pod. MusVrť 100,9. Ta mi jest nynie opsěla (proměnila se v psici) Hrad 104a (105a Pat.), abych opsěl Rožmb 176;
zepsěti: když uzřie ani mrú aneb jinak zdrávi jsúc a sbožie ztratie a zepsějí Kruml. 277a, Sb. V. z Poř. 39b;
zepsovati: Persida již nynie jest velmi od Tateruov zepsována Mil 16a;
psovati: kto psují tvój lid Ol. Eccli 36,11, MamVíd 136a; (ostrav. psúć, zepsúć, popsuć);
[78]opsovati: (Kristus) naliť velmi opsován VítAns 274, tak je velmi opsovachu, až jě ottud i vyhnachu HradProk. 975 (25a-26a Pat.);
adjektiva psí a psový rovněž souvisí zcela zřetelně s podstatným jménem pes, můžeme je tedy nechati stranou.
Psota, psotný mají již zvláštní postavení mezi odvozeninami: (Josef) obžaloval byl bratří psotným hřiechem o smilství s dobytkem, Com 42a2 (v lat. crimine pessimo). V psotiti (HusErb I, 195), o němém smilství, ještě more canum proniká; většinou je psota miseria, egestas, penuria, aerumna, calamitas, bída, nouze, ubohost, strast a bývá často ve spojení bída a psota. Psotný se klade také za pessimus, patrně pro podobné znění slov: I slyšechu ho psotní mužie Com 258a1, v bibli Olom. Num. 20,5, t. Gen. 13,13 a j.
Rovněž pesský, peský, pessky, pesky ještě častěji stávají za latinské pessimus ve významu ‚zlý, nešlechetný, ohavný‘, ovšem vedle necudný. (Vršovici velmi peskú radu mějiechu DalCamb, jiné rukopisy mají za to zlú radu; smrt hřiešných peská pessima ŽKlem; peské myšlenie Ol. Prov. 6,18 pessimas cogitationes, peskému srdci přitovařišena t. 26,23. Oko peské Čt.Ben. Luk. XI, 34 nequam, sluho pesský t. Mat. 18,32, sluho peský t. Luk. 19,22 nequam.
U Štítného bývá často: břidké a pesské řeči ŠtítErb 111,32, Zlé řeči a nekázané aneb peské 111,38 t., neb řeč peská, nekázaná ovšem jest nezdravá duši Řsv. 101a (197,84). Peskéť jest tělesné žádosti sě nebrániti a stud opustiti … psíti sě se zlými kožemi MusVrť 43,36, pesská ukrutnost Lomn. Kanc. 2, 113,318, život peský ChelčPař 191b.
Adverbium pesky: šeředně bydliti, pesky kromě manželstva ŠtítVrť 13,30, mnozí pesky mluvie a šeředně ŠtítŘsv 118a (226,90). S tiemť vás pesky vyženú Podk 120, ta léta, protože jest pesky živ byl (Zachariáš), nejsú mu počteny Com 211a1 pessime.
Peskovati, peskuji: Machek myslí, že je to slovo poměrně mladé. Jungmannův Slovník III, 71b má doklady z Rosy, Sychry, také z Peity z poč. 17. stol., pak z usu krkonošského: V, 739b zpeskovati cituje se Rosa, usus, V, 307b vypeskati, vypeskovati ze Zlobického; IV, 235a speskovati, zpeskovati (někoho) má z excerpt Dobrovského. Tu ovšem vypadá slovo to jako mladé. Ale jsou pro ně doklady starší, bezpečně od pol. XV. stol. Nejstarší je asi ze Sepsánie o životiech a mraviech mudrcóv starých v rukopise Pelzelovském (Un. kn. praž. XIX, B, 9, fol. 3al): také pravil jest (Pitakus), že přietel neměl by peskován býti; Machek klade jej do 16. stol. nějakým nedopatřením. Další doklad je v Hádání Pravdy a Lži Ctibora Tovačovského, nahoře již citovaný. Potom je několik dokladů v Rokycanově Postille, ve vydání v textu základním i ve variantách: Děti peskují, (speskují) II 91, 350, Muž peskuje II, 74, 102, zpeskuje biedník muž (ženu) II, 219, 385, páni i panie služebníky zpeskují II, 612, upeskujete II, 219, 388 a snad i jinde. V Gebauerově slovn. materiále jsou excerpta Mat. Opatrného z knih [79]kolínských a v nich k r. 1603 čteme: Upral ji … peskovala a na vzdory dělala… (Ona), že nepeskovala. Potom je doklad Jungmannův z Peity. V pozdější době znají slovo J. N. Štěpánek, Tomsa, Marek, Sabina, Doucha atd., z novějších Nováková, Herrmann, Kunětická, Theer, Medek a j.; přehojné doklady jsou v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český.

V Čechách jsou doklady od patnáctého století, jdou stále až do doby nejnovější, na Moravě je však v lidové řeči peskovati neznámo, znají je čtenáři z knih. Zejména na vlastní Hané není slova toho a ani snad vůbec nebylo, aspoň není pro ně dokladu, nebylo peskovati (spojovaného) s pes, ani pyskovati k pysk, je tedy nemyslitelné, aby odtud vzalo peskovati svůj vznik a šířilo se do jiných končin, do Čech, kde má velmi četné doklady v řeči spisovné, nevím zda také v nářečích, lidové řeči.

K námitce Machkově, že nemáme od adj. na -ský, nebo adv. na -sky slovesa na -skovati, přiznávám, že o žádném také nevím, a myslím, že je zbytečno je hledati. K přídavnému jm. múdrý je již staré mudrovati Chelč. Repl. 26b. Je také chytrovati, hubenovati, cudnovati, proč by nemohlo k pesský, peský býti pesskovati, peskovati? Můžeme vyjíti zde také z adv. pessky, pesky, tedy peskovati; ‚pesky, jako pes si vésti‘. Doklad z Tovačovského je i v té věci poučný: „ano nás jako psy hanějí, peskují“. Toto spojení ukazuje mi, že mezi oběma rčeními je příbuznost, že vycházejí z téhož pojetí, že peskovati nějak souvisí přece jenom se psem, a nikoli s pyskem.

Ještě méně odůvodněno se mi zdá, když na konci svého článku Machek peštiti (dítě zpeštilo chléb [pošpinilo] v nářečí východočes., jež zná z vlastní zkušenosti) uvádí v souvislost s mor. špatiti, špetný. V Legendě o sv. Kateřině v. 2325 Druhú barvu bez všiej pesti bylo viděti na těle světice, t. j. barvu bílou, bez poskvrny, čistě bílou, neušpiněnou barvu dobré naděje.[1] V ŽWitt. máme sloveso popestiti delinquere: abych nepopestil jazykem svým 38,2; aby nepopestil t. 35,2; řekl sem popeščeným (delinquentibus) ŽKap. 74,5; káti sě svého popeščenie nepřestávajú Tul. 92b (quae delinquerunt). S tím bych raději spojoval krkonošské zpeštiti, pův. zpestiti, ale vlivem příčestí trp. st změněno v šť i v tvarech jiných, jako okrasliti - okrášliti, nebo v Lid. nov. jsem četl okleštiti m. oklestiti.

Pozn. red.: Prof. V. Machek odpoví na tento článek v některém z příštích čísel.

---

[1] Viz Píseň o barvách (Vilikovský, Staročeská lyrika, s. 63, strofa 3).

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 3-4, s. 76-79

Předchozí Miloš Dokulil: Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce

Následující František Daneš: Zboží pracovní síla?