Časopis Naše řeč
en cz

K původu slova fakan, fagan

František Svěrák

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovo fakan nebo na Moravě fagan vyskytuje se hojně v lidové řeči a znamená hanlivě ‚dítě‘. Odtud proniklo do literárního jazyka jako slovo s citovým, hanlivým zabarvením. Příruční slovník jazyka českého má doklady z Kronbauera a z Kosmáka. Z Kronbauera zaznamenává Příruční slovník ještě zdrobněliny fakanče, faganče a z Kosmáka fakaně, faganě. Jungmannův slovník, Vášův-Trávníčkův slovník a Slovník spisovného jazyka českého mají též podoby fakáně, fagáně. Slovník spisovného jazyka českého i zdrobněliny fakánek a fakáňátko. Z lidové řeči na Moravě znám zveličelou podobu faganisko. Karel Ignác Thám uvádí ve svém česko-německém slovníku[1] jen podobu fakáně s významem ‚Fratz‘. Příruční slovník má také přídavné jméno fakanský, faganský. Na Moravě jsem slyšel v lidové řeči běžné spojení ty fagane faganský (te fagane faganské)! K. M. Kálal (Slovenský slovník z literatury aj nářečí, 1923) uvádí slovo fagan, které je už u Bernoláka, s významem ‚parchant, špinavé, nahaté dítě‘ a spojení faganské dieťa. U J. Š. Kubína najdeme v Lidomluvě Čechů kladských, s. 175, vedle fagan také podobu fagant, stejně jako je podle sdělení prof. V. Machka vedle klazan, hanlivě ‚dítě, výrostek, klacek‘, ve východočeském nářečí klazant; koncové -t je podle slova parchant, hanlivě ‚dítě‘.

Prof. Václav Machek ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského pokládá slovo fakan, fagan za etymologicky nejasné. Myslí, že snad vzniklo z fa-frnoch přidáním vulgárního zakončení -gan, které je v slovech lagan, ragan apod.

Soudím, že lze přijmout jiný výklad původu slova fakan, fagan, na který myslil už V. J. Dušek v Kmenosloví nářečí jihočeských 1903, s. 34. Ve francouzštině totiž existuje podstatné jméno faquin, které [108]označuje člověka bez určitého zaměstnání, drzého, sprostého, domýšlivého a hloupého, ničemu, halamu, maňase a vedle toho slaměného nebo dřevěného panáka ke cvičení ve střelbě nebo v klání.[2] V dnešní spisovné francouzštině je slovo faquin knižní, ale Bescherelle Ainé v Dictionnaire national de la langue française z roku 1856 připomíná je jako běžné slovo hovorové. Říkalo se: C’est un faquin (to je halama). — Ce n’est qu’un faquin (to je takový halama). — C’est un faquin fieffé (to je prohnaný ničema). — Il fait le métier de faquin (je to povaleč bez zaměstnání). V hovorové řeči se říkalo o člověku, který se oblékl elegantněji než obyčejně: Vous faites bien le faquin (vy děláte šviháka). Tento slovník uvádí též příklady z Molièra a z Boileaua. U francouzského spisovatele Prospera Mérimée jsem našel doklad, který ukazuje, že se slova faquin užívalo též o mládeži. V jeho povídce Les Ames du purgatoire (Duše z očistce) čteme tuto větu: C’est un de ces faquins d’étudiants qui prétend nous empêcher de passer! (Jeden z těch sprostých studentů nám chce překážet v cestě!) — Bescherelle Ainé v připomenutém slovníku pomýšlí dokonce na etymologii slova faquin z keltského fachym ‚malý‘.

Podle francouzské spisovné výslovnosti vyslovuje se přípona -in jako široké nosové e, které se v lidové výslovnosti blíží nosovému a. A skutečně jsem také slyšel jazykově neškolené Čechy, kteří žili dlouho ve Francii, vyslovovat v těchto případech nosové a, např. v slově cousin (bratranec).

Jde tedy už jen o to, jak se k nám dostalo slovo faquin, které nabylo v lidové výslovnosti podoby fakan, na Moravě pak fagan (srov. cikán - cigán). Tu je třeba připomenout, že v 17. a 18. stol., kdy bylo slovo faquin běžné v hovorové francouzštině a tak se dostalo i do dramat Molièrových, žila u nás cizácká nebo odrodilá aristokracie na českých zámcích životem podle vzoru francouzské kultury, tvrdě utlačujíc český lid. Z tohoto kulturního života šlechty neměl náš národ téměř nic, neboť mezi lid pronikly jenom nepatrné pablesky této kultury v nápěvech písní, které zaslechl při zámeckých zábavách, a v nemnoha slovech, která zachytili panští úředníci a sluhové od šlechty a jež přenášeli mezi lid. Byla to ovšem i slova vyjadřující pohrdání neurozenými vrstvami společnosti. Sem patří patrně slovo faquin, v lidové výslovnosti pak fakan, fagan. K němu se později přiřadila jiná citově zabarvená slova, jako kuš (z franc. couche), kanálija, velmi hrubá nadávka ženám (z franc. canaille), která k nám přinesli francouzští vojáci v době válek o tzv. dědictví rakouské (1740—1748) a ve válkách [109]napoleonských, hlavně v letech 1805—1806, v době před bitvou u Slavkova a po ní.[3]

Počet přejatých francouzských slov byl rozhojňován nebo aspoň jejich znalost byla udržována francouzskými rolníky a dělníky, kteří se u nás usazovali v 18. stol. v obnovovaných a nově zakládaných osadách. Tak např. staré městečko Čejč u Hodonína, zpustošené za válek husitských nebo už předtím, bylo obnoveno jako obec vlastně až r. 1769, kdy tehdejší ředitel císařských statků povolal do nově zakládaných osad v Uhrách a na Moravě francouzské rodiny z Lotrinska a z Franche Comté; z nich přišlo 17 rodin do Čejče. Ostatních 13 rodin zde bylo usazeno z Hovoran a z blízkého okolí. Francouzi se počeštili, ale zůstala zde některá francouzská jména, jako Bizet, Žorž, Masson, Petit, Šalio, Kré, Debré aj.[4] V blízkém okolí pak zdomácněla některá francouzská slova, např. kunfuz (pomatenec, blázen). I na Kyjovsku jsem slyšel nadávku: Tento kunfuz jeden! Je to z francouzského slova confus ‚zmatený‘.

Řadím tedy slovo fakan, fagan mezi nejstarší slova, která se k nám dostala z francouštiny lidovým prostředím. Podle výskytu hojných zdrobnělin lze usuzovat, že se napřed užívalo o dětech zdrobnělin fakáně, fagáně, fakanče, faganče, fakánek, fakáňátko aj. a teprve později základní podoby fakan, fagan s hanlivým významem ‚děcko‘. Poučný je tu slovník K. I. Tháma, kde je jenom zdrobnělina fakáně, a nikoli základní jméno fakan, ačkoli je to podle autorova označení obšírný a úplný česko-německý slovník.[5]


[1] Karel Ignác Thám, Neuestes ausführliches und vollständiges böhmischdeutsches synonymisch-phraseologisches Nationallexikon oder Wörterbuch, Prag 1805

[2] Vl. Šmilauer v redakční poznámce upozorňuje, že se podle O. Wandera (Sprachbrockhaus) vyskytuje i v němčině, třebaže zřídka, slovo Faquin s významem ‚darebák‘ nebo též ‚dřevený panák, na kterého se hází oštěpem‘.

[3] Srov. P. M. Haškovec, Francouzské kapitoly, Praha 1930, s. 92n.

[4] Srov. Vlastivěda moravská, Hodonský okres II, 1926, s. 142n.

[5] Při korektuře článku mě V. Machek upozornil na další pokus o výklad slova fakan, fagan. Karl Treiner v čas. Lingua 9, 1960, s. 100, je spojuje s lat. vagans. Doslovně říká toto: In neueren Zeitabschnitten wieder gilt es, ständig die allgemeinen Voraussetzungen des westlichen Abendlandes im Auge zu behalten, darum ist in der gebräuchlichen Urkundensprache des Mittelalters gemäss ... fagan, fakan ‚verkommener Jugendlicher‘ eins mit lat. vagans. (Pro vnější údobí to opět znamená, že je nutno mít stále na zřeteli veškeré předpoklady západních zemí, a proto je podle běžného jazyka středověkých listin ... fagan, fakan ‚zpustlý mladík‘ totožné s lat. vagans.) Bližší zdůvodnění svého výkladu však nepodává. — Vl. Šmilauer připomněl při korektuře výklad Ant. Kotíka (Naše příjmení, 1897, s. 63), že fakan je odvozeno od slovesa fakati ‚káleti‘.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 2, s. 107-109

Předchozí František Váhala: Autokempink a trempink

Následující Josef Polák: Trha, trhák a trojí význam slova trhan

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1