Nový Český etymologický slovník

Boris Skalka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pro českou jazykovědu i pro všechny, kteří se zajímají o češtinu, zvláště z hlediska historie jejího lexika, přišla dobrá zpráva. V prvním roce nového tisíciletí dostáváme nový etymologický slovník Jiřího Rejzka, působícího v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Univerzity Karlovy (J. Rejzek, Český etymologický slovník, LEDA, Praha 2001, 752 s.). Dobrou zprávu umocňuje příslib nakladatelství vydat vbrzku jeho elektronickou verzi.

Jak sám autor v úvodu k svému dílu předesílá, zaměřil se, na rozdíl od dosud vydaných slovníků, na výklad slov, která jsou v současné češtině frekventovaná nebo jakkoli pro širokou veřejnost zajímavá. Věnuje tedy pozornost jak slovům domácím, tak přejatým, spisovným i obecně českým, ale nevyhýbá se ani výrazům nářečním, slangovým a argotickým. Jistě tak vychází vstříc potřebám i zájmu široké laické i pedagogické veřejnosti. Ve slovníku vyložil více než 11 000 slov a uvedl dalších asi 21 000 slov odvozených. Při výkladu se snažil upozornit na příbuznost mezi slovanskými jazyky i na příbuznost slovanských jazyků s ostatními jazyky indoevropskými. Lexikální doklady z jazyků používajících jiné grafické systémy než latinku jsou důsledně transkribovány do latinky. Publikace je po grafické stránce vkusná a účelně uspořádaná. Zvláštností je jakoby pleonastické nakupení anaforických slov srov./viz se znaky ↓/↑, které naznačují odkaz na heslové slovo. Kvalitní vazba zaručuje, že bude moci čtenář užívat tuto příručku po libosti a že kniha nebude mít jepičí život.

Ke slovníku připojil autor i kapitoly Přehled jazyků světa a K jazykovým změnám. Tato část se zdá být nejdiskutabilnější. Z pohledu uživatele, zvláště laického, je jistě vítaná, protože ho zbavuje nutnosti hledat vysvětlení v další literatuře nebo na porozumění některým informacím rezignovat. Lze tedy říci, že zařazení těchto kapitol by bylo nakonec přínosem, pokud by byly koncipovány tak, aby skutečně ve zkratce osvětlily laické veřejnosti pozadí vztahů příbuznosti, případně vztahů mezi jazyky, ale nezatěžovaly ji nadbytečnými informacemi.

Z tohoto hlediska se jeví v Přehledu jazyků světa mimo jiné jako nadbytečný např. výklad, místy spíše výčet, o afrických, australských, papuánských nebo amerických indiánských jazycích, jejichž reflexe je ve slovní zásobě češtiny minimální. Přitom mnohdy tento stručný výčet ani nezachytí všechny jazyky, které se ojediněle ve výkladu objeví (např. polynéský, heslo tabu). Je zajisté škoda, že tyto dodatkové informace o jazycích nemohou být uživatelem slovníku dostatečně využity, protože mezi slovníkovým heslem a Přehledem jazyků světa neexistuje odkazové propojení (Tento nedostatek mohl být odstraněn jednoduchým odkazovým aparátem v pododdílu Zkratky jazyků a dialektů). Neosvětleny zůstaly termíny všeevropský, valašský, uvedené ve zkratkách, a možná by zasloužil vysvětlení i termín obecně český, protože ani ten není v povědomí široké bohemisticky neškolené veřejnosti.

Kapitola K jazykovým změnám, která má osvětlit některé procesy v historickém vývoji jazyků, aby uživatel zasvěceněji porozuměl etymologickým závěrům, snad měla být koncipována také jednoznačněji z hlediska potřeb lingvisticky neškoleného uživatele. Navíc se do jazyka výkladu místy vkrádají slangové obraty jako „d dalo t“, nebo takové, které nejsou pro populárně-vědný styl vhodné, jako fonetická realizace místo zde užitelného výslovnost (s. 23) ap.

[267]Patrně by bylo bývalo pro uživatele přínosné zařadit do tohoto „úvodu do lingvistické problematiky“ i stručnou informaci o sémantických změnách, které hrají v etymologickém výkladu důležitou roli. Stejně přínosné by jistě bylo i uvedení transkripční tabulky pro alfabetu a cyrilici/azbuku, grafické systémy, které jsou v jisté míře ještě v povědomí všeobecně vzdělané populace. Hloubavějšímu čtenáři by se tím usnadnila identifikace uváděných výrazů při jejich případném hledání v lexikografických příručkách příslušných jazyků.

Drobností pro uživatele však obtížnou je skutečnost, že se v „úvodu“ ve srovnávaných slovech vyskytují zvláštní znaky, např. ę, ъ, ь, dříve, než jsou vysvětleny. Znak vyjadřující palatálnost vokálu ’, např. ’u, vysvětlen není.

Sporné je, zda se jednoznačně vyslovovat k sémantickému vývoji, jestliže představuje jen jednu z mnoha rovnocenných interpretací, např. „kiwi ‘druh tropického ovoce’. Stejného původu jako ↑kivi, asi proto, že ovoce tvarem připomíná vejce uvedeného ptáka“, přitom stejně dobře tu lze vidět buď pojmenování podle formální podobnosti plodu s tělem ptáka (tvar, povrch těla, barva), nebo humorné reklamní pojmenování podle dominantního symbolu Nového Zélandu. Podobná je situace u hesla bíbr, kde lze stěží konstatovat „z něm. Biber ‘bobr’“, není-li význam v něm. odpovídající, stejně jako přichází v úvahu řada jiných motivů pro přenesení významů než jenom ten v hesle uvedený.

Někdy se autor spolehl příliš na jeden pramen, z nějž čerpal etymologický výklad, a tak opomenul další existující etymologie, přinejmenším stejně přesvědčivé, např. aeroplán je vyloženo stejně jako ve slovníku Holuba-Lyera,[1] ale existuje výklad pravděpodobnější: vytvořeno ve 2. polovině 19. st. ve Francii z aero- ‘vzdušný’ a plan ‘plochý’, podle nosných ploch letadla, později kontaminováno s planer ‘plachtit’,[2] podobně workoholik (lze vyložit z anglického/USA work ‘pracování’+ a- prefix ‘na, do ap.’+ -holic základ řeckého původu ‘úplný, absolutní’).[3] Někdy se autor zase spokojil se zbytečně zjednodušeným, do jisté míry i nepřesným výkladem, např. u pesar (středověká latina je pouze prostředníkem pro expanzi pozdně řeckého pessárion ‘pesar, oblý kamínek užívaný jako poševní vložka pro udržení její normální polohy’. U výchozího starořeckého pessós se hodilo uvést, že původně znamenalo ‘oválný kámen užívaný k společenským hrám’).

Jistě bylo pro autora obtížné vymezit, které jednotky českého lexika do slovníku zahrne, protože stanovená kritéria (frekventnost, novost, zajímavost) jsou velmi subjektivní, výběr lexémů pak nutně nastoluje otázku, proč jsou např. afázie, arkebuza, bagán (zast. expr.), luterán zařazeny do výkladu, ale např. afonie, antarktida, kep, marxista nikoli. Systémovější by bylo se vyhnout etymologizování odborných lékařský termínů, které nejsou součástí běžné slovní zásoby (trachom), pokud se termíny z jiných oborů takto hojně neetymologizují (vitráž, abakus, okolík, pod[268]hled atd.). U etymologizovaných odborných termínů by bylo vhodnější uvést stylistickou charakteristiku tak jako u výrazů expresivních, slangových či argotických. Otázkou také zůstává, zda má smysl uvádět etymologicky zcela neprůhledná slova, zvláště jsou-li to expresiva, např. šprťouchlata, nebo onomatopoia typu cmrndat, hrkat, frkat aj., u nichž lze pouze konstatovat, že jsou onomatopoického původu. Diskutabilní je i uvádění etymologicky průhledných výrazů, jako luterán, františkán, u kterých se lze dobrat informace o původu v naučném slovníku. U jednoznačných evropeismů nebo internacionalismů, např. agent, aglomerace aj., by bylo vhodnější tuto skutečnost uvést.

Slovník si však zaslouží vedle drobných kritických poznámek především ocenění. Přináší výklady řady nově přejatých slov (např. billboard, graffiti, hotdog, hosteska, mikrofiš, teflon, piktogram a mnoha dalších), případně zpřesnění výkladů starších etymologických slovníků (khaki, portfej), ale i výklady slov v nich neuvedených (supinum). Pro uživatele je cenné, že u přejetí autor neomezuje výklad slova na etymologizaci ve zdrojovém jazyce, ale uvádí i zprostředkující jazyky a etymologii slovního základu (včetně slov příbuzných) v jazyce, který byl jeho prazdrojem, což zvláště u evropeismů a internacionalismů přibližuje z jazykového hlediska kulturně-historický vývoj evropské civilizace (bankrot). Cenné je nesporně zařazení některých frekventovaných slangových, argotických, expresivních výrazů, a to i vulgarismů, které byly doposud vykládány jen zřídka (binec, lenora, píča, kunda atd.), ale jsou neoddělitelnou součástí českého lexika. Propracovaný odkazový aparát pak poskytuje uživateli dobrou orientaci v naznačených etymologických souvislostech mezi slovy a umožňuje mu utvořit si představu o etymologických „hnízdech“, tj. množinách slov příslušných k jednomu kořeni, a to z hlediska synchronního i diachronního.

Závěrem lze tedy právem konstatovat, že se veřejnosti dostává do rukou přínosná publikace, která jí může poskytnout řadu nových poznatků na poli dějin slov a která přispívá k prohloubení znalostí o určité jazykovědné disciplíně a také o jazyce všeobecně.

---

[1] J. Holub, St. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, SPN, Praha 1978, s. 68.

[2] E. Gamillscheg, Etymologisches Wörterbuch der französischen Sprache, Carl Winter, Heidelberg 1969, s. 14.

[3] B. Skalka, Canisterapie, workoholik, workholic?, NŘ 82, 1999, s. 110 – zde uvedený výklad podporuje i synonymní, avšak eufemistické workaphile (NŘ 79, 1996, s. 110, pozn. 4), jež má slovotvorně obdobnou strukturu work + a- + -phile základ řeckého původu ‘milující’ (srov. E. Klein, A Comprehensive Etymological Dictionary of the English Language, Elsevier, Amsterdam–London–New York 1967, s. 1172).

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 5, s. 266-268

Předchozí Stanislava Kloferová: Kolik tváří má čeština

Následující Miloš Dokulil: Děti, dítky, dětičky