Časopis Naše řeč
en cz

Druhý svazek sborníku o česko-německých vztazích

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

R. 1968 vyšel ve spisech Saské akademie věd v Lipsku druhý svazek sborníku Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, opět za redakce B. Havránka a R. Fischera. Sborník vyšel k VI. slovanskému sjezdu a k stému výročí narození pražského německého bohemisty Fr. Spiny (1868—1938), průkopníka ve výzkumu česko-německých vztahů. Už v předmluvě k 1. svazku r. 1965[1] si byli redaktoři vědomi, že je se třeba obrátit i k přítomnosti, aby bylo posíleno dorozumění mezi našimi národy. Proto se v 2. svazku objevuje větší počet statí věnovaných současným vztahům a paralelám, především našich jazyků. Jen pět příspěvků ze čtrnácti není jazykovědných. Jak plyne z historických podmínek, zkoumá se v jazykovědných příspěvcích nejčastěji vliv němčiny na češtinu v slovní zásobě, [112]méně už v mluvnické stavbě. Nejvíce si studie tohoto svazku všímají doby obrozenské.

Josef Filipec v čl. K jazykově stylistické analýze českých překladů dramat Bertolda Brechta (s. 17-45) podává podrobný a místy objevný pohled zvláště na překlady Vápeníkovy a Kunderovy, ale cituje i překlady jiné. Konfrontuje také české převody s překladem ruským. Přitom často připojuje teoretické poznámky k teorii překladu vůbec, takže jeho článek má širší dosah. Filipec vychází z výkladu, že při stylistické analýze je třeba brát zřetel především na text originálu, na jeho místo v literárním životě a vývoji, na styl literárního druhu (zde dramatu) a na dobové souvislosti. V samostatné kapitole se pak zamýšlí nad jazykově stylistickými problémy překladu dramatických textů a dokumentuje svoje výklady především na překladu Žebrácké opery. Rozlišuje pět možností, jak převést cizí text do jiného jazyka: textovou složku („segment“) je možno převést plným ekvivalentem, částečným ekvivalentem, je možno něco vynechat, něco přidat, nebo konečně vyjádřit cizí jev kalkem nebo výpůjčkou. V rozboru Filipec ukazuje, že jednotlivosti originálu nemusí být překládány vždy, že věci mohou být vynechávány nebo přidávány. Rozhodující nejsou podrobnosti, ale celkový charakter díla, výsledná kvalita celého překladu. Ta je u převodu Vápeníkova a Kunderova podle Filipcova mínění výborná. V přídavku otiskuje autor Jarmareční píseň o Mackie Kudlovi (Mackie Messer) v originále, v českém překladu a v překladu ruském a dokumentuje na ní svých pět možností. Mimo tyto jevy sleduje Filipec i hláskovou kompozici textu, rytmus atd.

V článku K německému překladu Haškova Švejka (s. 47-49) stručně probírá Pavel Trost jediný dosud německý překlad Švejka od Grete Reinerové a hájí jazyk překladu. Bylo kdysi vytýkáno, že překladatelka Švejkovu obecnou češtinu nahradila místním nářečím.

Eduard Beneš přispěl do sborníku článkem srovnávajícím typy aktuálního členění větného v češtině a v němčině (Aktuální členění větné v němčině ve srovnání s češtinou, s. 57-69). Klade si za úkol zjistit, jak se na pozadí českého volného slovosledu projevuje aktuální členění větné v němčině, v níž je slovosled vázanější, a jak se tu rozpory řeší. Podle postavení slovesa je možno v němčině lišit tři typy slovosledu (sloveso na druhém místě, na začátku nebo na konci věty). Svědčí to o malé „pohyblivosti“ slovesa v němčině, ale to může být kompenzováno rozličnými způsoby, stejně jako může být kompenzována malá pohyblivost podmětu. Podle závěrů Benešových by bylo ještě třeba vyzkoumat, do jaké míry má vliv na pořádek slov sdělovací hodnota jednotlivých sémantickogramatických kategorií a do jaké míry z této hodnoty vyplývají obvyklé slovosledné typy. Mělo by to význam i pro generativní mluvnici.

K poměru češtiny a němčiny za obrození obrátil pozornost Adolf Kamiš. V článku Česko-německé vztahy v politické terminologii na počátku konsti[113]tučního života (s. 71-83) vysledoval na spisech Havlíčkových, jak se ve čtyřicátých letech 19. století vyplňovala mezera v české politické terminologii. Některé termíny z politické oblasti se sice objevovaly již v době Krameriově, ale za zakladatele této terminologie jako celku lze přece jen pokládat až Havlíčka. Objevuje se tu mnoho přejatých slov, přicházejících nejčastěji z francouzštiny přes němčinu. Kamiš potom probírá jednotlivá slova pro oblast vlády, státní a vládní formy, státní organizace atd., stručně je dokumentuje z Havlíčka a za pomoci slovníků (i Dudenovy Etymologie) určuje jejich původ a popř. i dobu prvního výskytu u nás. Některé doklady dobře ukazují, že se tato terminologie utvářela opravdu pozdě. Např. u Jungmanna ještě nenajdeme slova levice, pravice v politickém významu, ale objevují se u Havlíčka. Kamiš pak tuto terminologii stručně člení podle původu a podle způsobu tvoření (např. zvlášť produktivní je přípona -ost, rovnost, rovnoprávnost, svobodomyslnost atd.).

Z obdobné oblasti si vybral téma ke své zajímavé práci Jaroslav Batušek (K problematice německo-českých vztahů v oblasti dějin české fyzikální terminologie, s. 85—95). Svou práci založil na excerpci obrozenské literatury, jež v menšině sleduje cíle vědecké, ve většině však cíle vzdělávací a popularizační. Základní význam pro vytvoření fyzikální terminologie mají J. V. Sedláček a J. S. Presl, kteří dobře znali nejen obor, ale také zásady tvoření slov. Pokládali odbornou terminologii za součást národní slovní zásoby, snažili se počeštit cizí termíny, terminologizovali stará slova neterminologická (hmota, moc = síla, skřipec = kladka apod.) a přijímali slova z jiných slovanských jazyků. Značnou úlohu tu měla i němčina, z níž si čeština vypůjčovala slova od starých dob (např. kotel, kužel, váha apod.). Způsoby, jakými se německá slova počešťovala, ukazuje autor na slově šroub (s. 88). Z přípon zaslouží pozornost (-ič)nost, např. električnost, voltaičnost, a latinská přípona -tor (od latinských kořenů), jíž se zvláště u J. K. Smetany tvoří jména nářadí a nástrojů: duplikátor, kollektor, induktor apod., s českými paralelami na a -tel (hustič a hustitel, odrážeč a spořádatel aj.). Příklady ukazují, že slova tvořená příponami -tel a -č nebyla ještě v obrozenské terminologii významově rozlišena. Článek přináší vcelku zajímavý a nový materiál (proč se však na s. 93 píše sice barvíř, ale probýř a štěpýř?).

Jaroslav Porák volně navázal na svoje studie o staré češtině článkem Modální slovesa v češtině a v němčině (s. 97—101) a dospěl k zajímavým závěrům. Nejstarší, už praslovanské, je sloveso moci (jeho kořen je jen v slovanštině a v germánštině!), asi v 13. století vznikla přejetím z němčiny slovesa musiti a drbiti, ve 14. století dostalo modální význam sloveso jmieti a ještě později sloveso směti (původně - odvážiti se). Podobný proces asi proběhl i v polštině a v horní i dolní lužičtině. Čím dál na západ u Slovanů modálních sloves přibývá. Podnět k tomu asi vyšel z němčiny. Rozdíl v počtu a uplatnění těchto sloves mezi západními a východními Slovany má [114]i souvislosti syntaktické a typologické. V češtině souvisí s rozvojem dvojčlenných vět a s ústupem jednočlenných infinitivních typů všem jest umřieti, které u východních Slovanů trvají (srov. ruský typ mne nužno apod.).

Ernst Eichler otiskuje dosud neuveřejněný komentář Dobrovského k školnímu programu J. L. Frische z r. 1743. Komentář je uložen v literárním archívu Památníku národního písemnictví. Dobrovský v něm uvádí soupis německých slov v češtině z Beneše z Hořovic, Tomáše ze Štítného a málo známého Václava Rameše (zemřel r. 1599). Eichler k tomu připojuje poukazy na některé problémy v přijímání německých slov do češtiny. Německá slova přejatá do češtiny s počátečním sk-, ač mají dnes v němčině počáteční š-(skýva, skříně, škopek apod.), musela být přejata před polovinou 11. století, kdy v němčině přešlo sk- v š-. Z toho vyplývá, že slova přejatá s náslovným š-, vzniklým ze sk-, byla přejata později, ne však všechna ve stejné době. Slova začínající š + souhláska mají často š jako náhradu za německé s vyslovované blízko souhlásce š. Eichler jako obvykle projevuje dobrou znalost češtiny. Jen by se snad mohlo připomenout, že slovo škopek není tak vzácné, jak Eichler myslí (s. 105), a podoba spiež (= spěž) není moravsko-slovenská, nýbrž slovenská (s. 106).

Dalším jazykovědným příspěvkem je čl. Sl. Utěšeného K jazykově zeměpisnému studiu německých výpůjček v českých nářečích (s. 109—125). Utěšený na základě starší korespondenční ankety Ústavu pro jazyk český ČSAV sleduje zeměpisné rozšíření některých přejatých německých slov starých i novějších. Ukazuje se, že některá jsou rozšířena obecněji, jiná jsou oblastní (často podle bývalých zemí Čechy-Morava-Slezsko), a některá dokonce úzce lokální. Vcelku lze říci, že jich směrem k východu pomalu přibývá. Podrobněji pak autor pojednává o slovech trakař, šufan (= sběračka), trychtýř, hřbitov, kvelb, kór, kvedlačka, trajfus a o jejich modifikacích i synonymech. K těmto slovům jsou také přiloženy mapky. K výkladu o slově hajtr, prý úzce chodském, lze jako drobnost připomenout, že ženská podoba hajtra je obecně česká a mužskou podobu hajtr uvádí SSJČ jako oblastní moravskou.

Jako poslední jazykovědnou práci čteme v sborníku čl. Emila Skály Německé výpůjčky v dnešní obecné češtině [Umgangsprache] (s.127—141). Skála opírá svoje závěry o bohatý materiál (14 000 dokladů z let 1963—1966), ponejvíce pražský. Upozorňujeme, že je to studium velmi potřebné, protože po 2. světové válce v naší zemi (prakticky jednojazyčné) germanismů ubývá. Skála jejich relativní množství ukazuje jednak na materiálu Slovníku spisovného jazyka českého, v jehož 1 svazku je zhruba 2000 slov německého původu z celkových 65 000, tj. 1,67 %, jednak na materiálu olomouckých badatelů Fr. Hladiše a J. Kovalčíka: v řeči olomouckých studentů je podle Hladiše jen asi 0,43 % slov německého původu. Podstatnou část práce tvoří abecední seznam asi 300 nejčastějších takových slov a rozbor jejich zvukové [115]podoby. Ukazuje se, že velká část z nich má tzv. inherentní expresivitu, tj. hlásková spojení v češtině neobvyklá (souhlásky c, č, ď, j, ň, ž, š, ť ve spojení se samohláskami o, u, např. coulštuk, čundr, cuk(s)fíra, nebo skupiny -ajs, -ajzl apod.). Ne plně a ne vždy expresívní jsou však německá slova v reportážích a v profesionální mluvě, např. krejčích (entlovat, heftovat), truhlářů (falc) atd. I Skála jako Utěšený konstatuje, že na Moravě je slov německého původu víc, a dokládá to z různých krajů. Pro budoucnost se i zde dá čekat úbytek těchto slov.

Vedle těchto jazykovědných článků obsahuje sborník i články z jiných oblastí vzájemných styků. R. Fischer hodnotí L. Fürnberga jako překladatele české lyriky (s. 7—14), A. Blaschka se rozepsal o mottu k Pohorské vesnici od Boženy Němcové (s. 51—55), J. Skutil charakterizuje poměr německého a českého prostředí v klášteře na Starém Brně v době Mendelově (s. 143—150), E. Wolfgramm charakterizuje styky a spolupráci pokrokových lidí obou národů mezi dvěma válkami (s. 153—168) a H. Olbrich obdobně sleduje vztahy a součinnost pokrokových umělců v téže době.

Po tomto druhém svazku je možno říci, že sborník plní dobře své poslání stát se výrazem spolupráce a přátelství obou našich socialistických zemí.


[1] Viz naši zprávu Sborník o česko-německých vztazích, Naše řeč 49, 1966, s. 160-165.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 2, s. 111-115

Předchozí Alios Jedlička, Jaroslav Machač: Nové výkladové slovníky slovanské

Následující Blažena Rulíková: Jazykovědné příspěvky ve sborníku Slavica Pragensia XI

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1