Ještě ke slovesu peskovat

František Kopečný, Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Chtěl bych přičinit k diskusi mezi akademikem Ryšánkem a prof. Machkem několik poznámek, které snad dovolí najít východisko z diskusního sporu. Budou to poznámky, které snad napadly i jiným čtenářům této zajímavé diskuse.

1. Domněnka, že existovalo ještě před Rokycanou hanácké peskovat, nedá se držet. Matějkův materiál dokazuje jen větší rozšíření předhanácké změny y nebo i v e. Jde tedy o změnu, která má za výsledek normální e, a to i na územích, kde později dojde ke změně y/i v ê. Jde dále o změnu (ale to už se netýká naší otázky), která má u i jiné podmínky nežli pozdější změna i v ê (je i po palatálních souhláskách ď, ť, ň, j), a o změnu, kterou máme doloženou i v oblastech nehanáckých.

2. Nemůžeme však vycházet ani z nějakého „předhanáckého“, tedy staršího peskovati, chceme-li je vykládat z pyskovati. Bylo by divné předpokládat onu starou (obyčejně sporadickou) změnu pyskovati-peskovati, když přece běžně existovala dále starší podoba pyskovat, respektive její pozdější řádná hanácká podoba pêskovat. Ledaže bychom pomýšleli na změnu pyskovati-peskovati jen na území českém, na moravském by zůstala dál podoba pyskovati. Tato domněnka je ovšem jen čistě logická konstrukce, aby se na žádnou možnost nezapomnělo. V bodě 4. uvidíme, že je sotva možná.

3. Nedá se ovšem popřít sama existence hanáckého pêskovat. Právě to, že anketa prof. Machka ukázala na mizení tohoto hanáckého pêskovat, ukazuje na dřívější jeho velké rozšíření. Já sám jsem na př. v určickém nářečí toto slovo už nezachytil. Ale dodatečným dotazem jsem nyní zjistil, že si na ně nejstarší generace opravdu pamatuje. Tedy jen pamatuje, neužívá ho už. Po této stránce doplňuji výsledek Machkovy ankety (v tomto ročníku Naší řeči na s. 33). Říkalo se prý, dost běžně, na př. pořať pêskovala, [278]pêskovala ji (dativ) a pod. Nahrazovalo se někdy ještě afektivnějším paščêkovat, které znám ještě já sám z dob svého mládí.

4. Myslím, že cesta z dilemmatu není tak těžká: Nutno připustit existenci obou sloves:

a) nepřechodného[1] pêskovat = pyskovat ‚nadávat, láteřit‘,

b) přechodného peskovat někoho (jež může mít někdy předmět neudán, jak vyplývá z některých Ryšánkových dokladů v Naší řeči 39, 1956, s. 78—79).

Na tento rozdíl ve vazbě je třeba obrátit pozornost. Jde o rozdíl podle mého soudu dost závažný; ztěžuje do značné míry etymologické spojování obou sloves, jde tedy patrně o dvě slovesa různá i původem (viz nahoře bod 2).

To platí přesto, že rozdíl mezi slovesy a) a b) není apodikticky nutný, je jen a posteriori zjišťovaný. Nedají se tedy vyloučit a priori případy občasného předmětového užití ani u pêskovat; srov. zcela podobné hubovat, jehož se může užívat předmětově (podle Příručního slovníku by bylo dokonce nepřechodné užití jen nářeční, ale to je jistě přepínání). Na druhé straně se však přece jen předmětovost u sloves typu pêskovat, paščêkovat dá předpokládat až po jisté deetymologisaci (ztrátě souvislosti s původním jménem), při živém povědomí souvislosti je u takových sloves význam ‚provádět činnost pyskem, užívat (zneužívat) pysku (paščeky)‘ a pod.

Zajímavé je, že nikde nejsou doložena na stejném území obě tato slovesa vedle sebe. K tomu srov. bod 6.

5. Přechodné peskovat někoho souvisí skoro jistě s pes. Jde tu jen o jinou formaci než ve slovese jinak stejného významu psovati, dnes lidově psut, zepsut někoho ‚(z)hanit, pomluvit‘ nebo psut, zepsut něco ‚(z)kazit něco‘ (= polské psuć). Významné je i sousedství synonym hanáckého (ze)psut neco a krkonošského (z)peskovat něco, peštit něco, obé ‚(z)kazit něco‘. Toto sousedství dovoluje rovnici: hanácké psut nekeho (‚hanit, pomlouvat někoho‘) = české peskovat někoho. Připouští-li totiž Machek pro první peskovat (‚kazit‘) souvislost se psem, těžko ji může odmítat pro druhé, když každé z těchto peskovat má synonymum v psut. — Slovo pes se už pro zvláštní povahu svého kořene vyznačuje velkou proměnlivostí odvozených podob, zmnožovanou ještě afektivní povahou této slovní skupiny. Stačí srovnat zdrobnělá slova psík (psíček), pesánek a pejsek a slovesa psut/psovat, peskovat a peštit (jinak odkazuji na materiál Ryšánkův v Naší řeči 39, 1956, s. 77—78).

[279]6. Sloveso peskovat nemusí však po stránce odvozování souviset nutně jen s příslovcem pesky a přídavným jménem peský (třebaže tato slova jsou i pak pro jeho podobu hodně závažná). Je možné, že jde o napodobení formace na -kovati z případů, kde je -k- ještě kořenné, srov. slovesa fackovat, pohlavkovat ze stejné významové oblasti; nebo jde o vliv toho druhého slovesa pyskovat. To mohlo žít zrovna tak v Čechách, jak je nyní dosvědčeno na Moravě; mohlo zaniknout právě v té oblasti, kde dalo vznik odvozené podobě peskovat, neboť je jisté, že se udrželo jen tam, kde žije psut.

Shrnuji: Je třeba předpokládat existenci dvou sloves: a) peskovat někoho ‚plísnit někoho‘ (krkonošské peskovat něco ‚břídit něco‘) — a b) pyskovat, hanácké pêskovat ‚hubovat, nadávat‘. První peskovat, přechodné, souvisí s pes; druhé, bezpředmětové, s pysk. V oblasti, kde žije pyskovat, nemáme od pes odvozenou podobu peskovat, nýbrž psut (také v obojím významu, ‚hubovat‘ i ‚břídit‘). To dovoluje domněnku, že pyskovat zaniklo v oblastech, kde svou podobou pomohlo vyvolat od slova pes právě podobu peskovat (k níž jistě pomáhala i slova pesky, peský!). Mohlo ovšem zaniknout i jinde. Celá tato domněnka není pro řešení naší otázky nutná, je možné, že pyskovat na západě vůbec nežilo (předpokládáme-li je, pochopíme jen ještě líp právě výběr odvozeného peskovat od pes). Žilo-li však přece, pochopíme, že snadno zaniklo, udrželo-li se sloveso podobně znějící odvozené od pes, peský, pesky — totiž peskovat.

* *

K článku doc. Kopečného poznamenává prof. Machek toto:

1. Kopečný se domnívá, že změna y/i v ê, typická pro hanáčtinu, v době před Rokycanou ještě neexistovala; že tedy Matějkovy případy jsou jen toho druhu jako sporadické e v jiných oblastech, chronologicky starší. Proti tomu však mohu poukázati na to, že změna u v o, kterou pokládám za hanáckou, je již ve 14. století doložena (na př. Ostopovice za starší Ustupovice; je to obec blízko Brna) tak, že nemůže být pochyby, domnívám se, o jejím obecném rozšíření v hanáčtině. Vzhledem k požadavkům hláskového systému jazyka (v tomto případě hanáckého nářečí) je však svrchovaně pravděpodobné, že i paralelní změna y/i v ê mohla existovat nebo že vskutku existovala již ve 14. století, i když doklady má teprve pozdější. Strukturální myšlení nezbytně vede k tomu, že vedle změny u v o se musí v dané době provést i změna y/i v ê, aby hláskový systém byl vskutku systémem hodným toho jména.

[280]2. Je-li tomu tak, není třeba uvažovat o druhém odstavci Kopečného.

3. Stran dnešního rozšíření slova pêskovat dodávám, že je běžné i na západ od Brna: mám svědectví z Neslovic (16 km na zjz.), které mi poskytl dr. Mojmír Hájek (je tam i pesk, na př. dám ti na peske).

4. Rozdíl v tom, že pêskovat je nepřechodné, ale peskovat přechodné, nepadá na váhu (Kopečný sám uvádí přechodné hubovat, tvořené stejným způsobem).

5. Pořád ještě se nemohu odhodlat k tomu, abych přisvědčil Kopečnému, že „přechodné peskovat někoho souvisí skoro jistě s pes“. Dovolím si několika větami znovu uvažovat o zajímavém tvoření příslušných slov. Od pes pochází psuji, psovati, tvořené (v 6. třídě) jako kočkovati, bulíkovati. Vedle infinitivního kmene psova-, zcela náležitého, je též psu- (infinitiv psouti, příčeští psul). Tento způsob je u denominativ (sloves odvozených od jmen podstatných a přídavných) 6. třídy výjimkou; pochopíme jej nejspíše u odvozenin: ze-psovati bylo zkráceno tím způsobem, že vypuštěno a, tedy v ze-psovti > ze-psouti, čímž se přiřadilo k typu duji, douti, v němž u/ou není příponové, ale je součástí kořene. To přichýlení je tak dokonalé, že zplodilo ještě frekventativum (sloveso opakovací) zepsouvati (Příruční slovník jazyka českého, dále PS), jako je nadouvati. Obdobné sloveso na -ovati nebo -uti mají též některé jiné slovanské jazyky. Když tedy náš jazyk měl od pes slovesnou odvozeninu psovati, nepotřeboval si pro tytéž významy tvořit jinou, od peský (ani jiní Slované peskovati nemají). Je důležité, že sloveso psovati/psouti (po př. s předponou s-, z-) má (viz PS) významy, ‚1° spílati, láti někomu jako psovi, 2° kaziti, rušiti‘ (na př. práci, vkus); vynechávám třetí význam (p. se ‚čubčiti se‘), protože ten pro naši otázku nemá důležitosti. Tytéž významy má i německá odvozenina od Hund, pes: aushunzen, verhunzen, herunterhunzen je ‚zepsouti‘, prosté hunzen je ‚bříditi, kaziti‘, verhunzen je ‚zbříditi‘. — Pak je sloveso od peský, totiž pěstit, jehož význam jsem popsal v Naší řeči 37, 1954, s. 195, a dokonavé zpeštit, které znal i Jungmann jakožto běžné (PS však už peštit ani zpeštit nemá). Je tvořeno obvyklým způsobem (srov. český — počeštit, po-panštit, z-lidštit atd.) a znamená tedy ,učiniti něco peským, t. j. mrzkým (odporným, nepěkným, nechutným, zkaženým)ʻ. Jungmann má jen spojení zpeštit les. Vedle tohoto (z)peštit je (z)peskovat s těmito významy: u Jungmanna zpeskovati = ‚1° vyhubovati, vyplísniti, 2° bříditi‘ (a ‚3° pesky sobě vésti, nugas caninas agere‘, z Rosy, jinak bez dokladu); vedle toho ještě vypeskovati ‚vyhubovati, vyláti‘ (Jung[281]mann má i formu vypeskati, vypeskám, kterou pochopíme podobně jako výše psouti: sloveso bylo „pro úsporu“ převedeno k typu o jednu slabiku kratšímu). Příruční slovník má u peskovati jen význam ‚hubovati‘ a pod. (k tomu vy-peskovati), ale u zpeskovati má vedle ‚vyhubovati‘ i jeden doklad z Wintra pro význam ‚zkaziti něco‘. Nelze říci, měl-li Winter ten význam ve svém vlastním usu; spíš je to u něho — jako zpravidla — výsledek jeho záliby v starších slovech; pak by jeho pramenem byl Jungmann. — Zdálo by se tedy, že je oprávněna úvaha (kterou podává — jinými slovy — Kopečný v odstavci 5) takováto: když psovati má oba významy (‚1° hubovati, 2° kaziti‘) a když i peskovati je má nebo mělo, je na bíle dni, že tedy peskovati v obou významech je sloveso jedno a totéž. Jenže — a tu jsme u jádra věci — kdyby peskovati bylo od peský, byl by to útvar naprosto výjimečný. Jak jsem už napsal, neznám případu, že by od přídavného jména na -ský bylo sloveso na -skovati (od -stiti je v 6. třídě jenom -šťovati : počešťovati, pokatoličťovati, zlidšťovati) a ani moji oponenti žádné takové nenašli. To je, opakuji, závada nadmíru vážná a nelze ji obejíti; způsob tvoření slova má v hierarchii hodnot místo důležitější nežli přesuny významové (v tomto případě jde o přesun snad jen individuální). Dokud se nenajdou aspoň 2—3 případy jiné, neuvěřím, že od adjektiv na -ský je možno odvodit slovesa tak, aby se končila na -skovati (domnělý vliv — u Kopečného — sloves fackovat, pohlavkovat neuznávám, ani slovotvorný „vliv toho druhého slovesa pyskovat“). Významová podvojnost (‚1° láti, 2° kaziti‘) není (proti Kopečnému) důkazem nebo svědectvím pro původ ze stejného základu (peský), ale vyplynula asi ze znalosti německých ekvivalentů (o tom níže).

Když trvám na tom, že od -ský nemůže být sloveso na -skovati, musím ovšem nějak vyložit ono Jungmannovo krkonošské a Wintrovo (z)peskovat ‚(z)bříditi‘. Především konstatuji, že v mém rodném nářečí z Podkrkonoší je sice peštit, ale že peskovat jsem v něm nikdy neslyšel, ani v jednom ani v druhém významu. Kott jen opakuje Jungmanna, nových dokladů nemá. Konec konců se tedy peskovat ‚bříditi‘ redukuje asi na usus nějakého Jungmannova přispěvatele od Krkonoš. To pak je pro domněnku, že i peskovat ‚láti‘ je od peský, opora velmi slabá. Onen usus podkrkonošského přispěvatele bych si vyložil čistě individuálním změtením, jehož příčinou bylo německé hunzen a jeho složeniny. Jungmannův dopisovatel jistě německy uměl. Znal peštit ‚hunzen‘ a byl si také vědom toho, že to je od peský; znal i peskovat ‚hubovati‘ (verhunzen) a tak německé spojení hunzen — ver-, aushunzen, které je protějškem českého psovati v obou významech (‚1° hubovati, [282]2° bříditi‘), přivedlo ho k tomu, že vedle peštit používal ve stejném významu (‚bříditi‘) i slova peskovat.

Mám-li v tom pravdu, zůstává pro naše zkoumání pouze peskovat ‚hubovati‘; to však od peský odvozovat si netroufám, poněvadž neznám žádný jiný případ stejného způsobu tvoření. Nezbývá mi než uznati, že peskovat bylo přejato z Moravy, a to ve formě hanácké (z původního pyskovati) již před několika stoletími.

V. Machek

---

[1] Třebaže náhodou jediný doklad Bartošem na sloveso pyskovat uváděný (Slovník₂ 348) je předmětový: pyskoval sám sebe…

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 9-10, s. 277-282

Předchozí Vladimír Šmilauer, předseda Názvoslovné komise kartografické: Revise českých pomístních jmen

Následující Zdeněk Tyl: Nové vydání Dalimilovy kroniky