Z 26. sešitu „Slovníku spisovného jazyka českého“

Vladimír Mejstřík

[Drobnosti]

(pdf)

-

Hesly rybinovitý — situace, která obsahuje 26. sešit SSJČ, vyšlý na konci minulého roku, dostal se „Slovník“ k lexikografickému zpracování sloves s předponami s-, z-, které představují jeden z nejobtížnějších jevů české pravopisné soustavy. „Slovník“ v zásadě vychází z platných akademických „Pravidel českého pravopisu“ z r. 1957.[1] Průzkumem příslušných sloves s předponami s-, z- v celé slovní zásobě bylo možno zpřesnit dosavadní pravopisná pravidla a sjednotit psaní i lexikografické zpracování těchto sloves podle významových hledisek. Zpracování ve „Slovníku“ bylo ovšem ovlivněno i tradičním způsobem psaní některých sloves, který nebylo možno vzhledem k dosavadní kodifikaci měnit (např. psaní skončit, sníst, strpět se s-, ačkoli jde o prosté zdokonavení děje, které se v češtině zpravidla vyjadřuje předponou z-). Bylo třeba brát zřetel i na ustálenou spisovnou výslovnost (srov. např. psaní sloves seprat, seřezat, sesekat — vedle zeřezat, zesekat — se se- podle běžné výslovnosti, ačkoli tato slovesa patří k významové řadě zbít, ztlouci).[2]

V našich poznámkách stručně upozorňujeme na nejvýraznější doplnění kodifikace „Pravidel“ z r. 1957. Sloveso scestovat má i podobu zcestovat (podle významové řady zběhat, zjezdit, zchodit apod.). Obojí podoby jsou i u sloves schvátit / zchvátit, schumlat / zchumlat, shoblovat / zhoblovat, sestrouhat / zestrouhat, sešrotovat / zešrotovat; „Pravidla“ uvádějí v těchto případech pouze podobu s(e)-. Slovesa sešvihat, sešlehat, „Pravidly“ neuváděná, jsou řešena podle dvojice sbít / zbít. Ve významu ‚šviháním, šleháním odstranit, srazit s povrchu dolů‘ píšeme u těchto sloves se-, ve významu ‚šviháním, šleháním zbít‘ ze-.

„Slovník“ ve shodě s „Pravidly českého pravopisu“ zdůrazňuje, že užívání předložky s(e) s 2. pádem je na místě jen „ve spojení s názvy hmotných předmětů a částí těla, v němž označuje výrazně směřování děje s povrchu pryč, popř. po povrchu, s povrchu dolů. V těch případech však, kde se vedle tohoto významu uplatňuje též širší význam směřování z nějakého východiska vůbec a není výrazně odlišen od vyjádření pohybu zevnitř, píše se častěji z a s zde zastarává (např. častější skákat z větve na větev než skákat s větve na větev)“.[3]

Z pravopisných zpřesnění připomínáme [115]ještě zavedení dubletních podob u slov sifon / sifón, seladon / seladón, -a a u chemických termínů silikon / silikón a salicin / salicín. V úzu u nich převládá výslovnost s dlouhým -ó-, popř. -í-, takže zavedení pravopisných dublet je v plné shodě se zásadami dosavadních „Pravidel“.

Cizí vlastní jméno Scylla je možno psát (a vyslovovat) i Skylla. — Sazka jako vlastní název vzniklý zkrácením dvojslovného spojení sázková kancelář se píše s velkým počátečním písmenem; jde-li však o označení jedné ze sázkových her, které tato kancelář organizuje, píšeme počáteční s- malé (např. hrát v sazce, vyhrát sazku; stejně tak vyhrát ve sportce, tipovat sportku). — Sportovní výraz označující poslední podání míče v setu píšeme podle běžné výslovnosti počeštěné setbol; k podobné pravopisné úpravě žel nedošlo předtím u slova matchball [mečbol], ačkoli jde o sportovní termín stejně užívaný jako setbol. Na překážku asi bylo, že se první části slova užívalo v počeštěné podobě mač podle převažující výslovnosti a že toto slovo vychází z užívání; výraz mač nabývá slangového zabarvení, dává se přednost výrazům utkání nebo zápas. — Zkratku ss. (např. ss. Novák a Malý, tzn. soudruzi…), častou dříve v zápisech ze stranických aj. jednání, „Slovník“ nedoporučuje užívat; zkratka s. ve spojení s jedním anebo několika příjmeními dostatečně srozumitelně vyjadřuje, zda jde o zkrácení jednotného nebo množného čísla slova soudruh.

Z tvaroslovných údajů obsažených v 26. sešitě SSJČ povšimneme si především skloňování některých cizích jmen: Zeměpisné jméno ostrovů v Polynésii Samoa se skloňuje podle vzoru „žena“, s výjimkou 3. a 6. pádu, kde jsou koncovky -oi (k Samoi, o Samoi). Jméno řeckého ostrova Samos lze skloňovat bud Samos, 2. p. Samu, nebo 2. p. Samosu. — Dvojslovné názvy Sierra Morena, Sierra Nevada, Sierra Leone mají 2. pád Sierry Nevady, Moreny, Leone, 3. a 6. pád zní Sieře Nevadě, Moreně, Leone.[4]

U dvojslovných jmen San Francisco,[5] San Salvador, San Marino, Sao Paulo se skloňuje pouze výraz druhý (do San Franciska, Sao Paula).

Motoristický termín servis (tj. opravářská dílna) se skloňuje podle vzoru „hrad“; lze ho však užít i jako nesklonného jména ženského rodu. — V odborné mluvě má zoologický termín saranče častější skloňování ženské podle vzoru „nůše“ (2. p. j. č. saranče, 3. saranči), jen zřídka je středního rodu a skloňuje se podle vzoru „kuře“ (2. p. j. č. sarančete); v běžném hovorovém vyjadřování je tomu však naopak.

26. sešit, podobně jako sešity předchozí, přináší celou řadu slov utvořených teprve v nedávné době; zejména přibývá nových odborných názvů. V dnešní češtině vzrůstá počet složenin se základy rychlo- a samo-.[6] [116]To může dosvědčit malá statistika: SSJČ uvádí proti „Příručnímu slovníku jazyka českého“, který zachycuje stav zhruba před patnácti lety, navíc 31 složenin se základem rychlo-, 27 složenin se základem samo-, přestože výběr je v něm v zásadě přísnější. Jde jednak o substantivní složeniny označující stroje, nástroje, zařízení atp., které se vyznačují větší rychlostí proti prostředkům dosavadním (např. rychlomíchačka, rychlopařák, rychlosešívač, rychlospojka, rychlovypínač), jednak o názvy podniků s rychlejším pracovním postupem (rychloopravna, rychločistírna, rychloprádelna, rychložehlírna). Časté jsou základy rychlo- a samo- jak u podstatných jmen slovesných (rychlodojení, -kvašení, -obrábění, -sušení, -svařování, -zchlazování; samokrmení, -ostření, -řízení, -zapaření), tak i u jiných podstatných jmen dějových (rychlooprava, -tavba, -výkrm, -výroba; samorost, -výkrm, -vývoj, -záhřev). Rovněž časté jsou i u přídavných jmen na -cí majících význam účelový (rychloupínací, -vypírací; samolešticí, -lepicí, -nabíjecí, -uzavírací, -vypírací).

26. sešit SSJČ zaznamenává i konatelská jména s příponou -ář, z nichž výrazy sdruženář (sport. ‚závodník v závodu sdruženém‘), sádrař (‚štukatér, fasádník, omítkář‘) a salátář (přechýlené k němu salátářka, slangově salátka) hodnotí jako spisovné, slova jako sektorář (‚vedoucí sektoru, úseku‘), silničář (‚silniční závodník‘), sakař (‚krejčí — specialista na šití sak‘) označuje jako prostředky slangové. Slangovým výrazem je i slovo silnoproudař (a podobně slaboproudař), už i proto, že samo základové slovo silnoproud (slaboproud) se pociťuje jako slangové (vedle spisovného silnoproudá, slaboproudá elektrotechnika). — Slovo sektor má vedle svého staršího významu ‚úsek velkého správního nebo územního celku‘ (např. soukromokapitalistický, socialistický sektor hospodářství, demokratický sektor Berlína) i význam ‚sestavný, sektorový nábytek‘. Užití slova sektor v tomto druhém významu je prostředkem slangovým.[7]

Na závěr připojme poznámky o třech slovesech: Sloveso řešit ve významu ‚plnit‘ (např. řešit stanovené úkoly) je rusismus; užívá se ho někdy nadbytečně v publicistice.

Neopodstatněnost někdejších námitek proti správnosti užívání slovesa scházet ve významu ‚chybět‘ — někdy až dodneška tradovaných — prokázal už před léty Josef Zubatý.[8] Také „Slovník“ uvádí bez omezení spojení jako komu schází jízdenka?, do padesátky mu mnoho neschází a jako hovorové označuje spojení schází ti něco?.

Často vytýkané sloveso sestávat znamenající ‚být složen, skládat se‘ (jeho druhý význam, totiž ‚záležet‘, zcela zastaral) je slovo poněkud zastaralé a silně knižní. Jeho užití v publicistice psané či mluvené (např. návrh sestává z deseti bodů; komise sestává z těchto soudruhů: …) je nevhodné, působí „papírově“.[9]

---

[1] O pravopisných zásadách při psaní předpon s- a z- podrobně informoval v Naší řeči 40, 1957, s. 249n. Fr. Váhala. Dále srov. J. Kuchař - Fr. Váhala, Ohlas nového vydání Pravidel pravopisu a dnešní pravopisná praxe, Naše řeč 43, 1960, s. 47n., a 3. výběr Jazykového koutku Čs. rozhlasu, Praha 1959, s. 48n.

[2] Srov. studii J. Zimy - Z. Sochové Slovesa s předponami s(e)- a z(e)- ve slovníku a v pravopise, Slovo a slovesnost 25, 1964, s. 270n., která teoreticky i materiálově zachycuje zásady zpracování těchto slov v SSJČ.

[3] Citováno ze SSJČ III, s. 241, kde je uveden větší počet typických příkladů, v nichž se užívá předložky s s 2. pádem.

[4] Poučení o tomto typu skloňování přinesla Naše řeč 40, 1957, s. 187 v příspěvku Z. Hruškové Jak skloňovat a psát zeměpisná jména typu Sierra v 3. a 6. pádě. Souhrnné poučení o skloňování vlastních jmen místních cizího původu obsahuje kapitola sb. O češtině pro Čechy, 2. vyd., 1963, s. 198n., vypracovaná Fr. Váhalou; srov. i příspěvek M. Dokulila Skloňování vlastních jmen zeměpisných typu Trója, Sofia, Korea, Samoa, Kapua v Naší řeči 38, 1955, s. 199n.

[5] Srov. o tom příspěvek Z. Hruškové Zeměpisná jména typu Casablanca a San Francisco v Naší řeči 41, 1958, s. 181.

[6] Srov. o tom i čl. A. Jedličky, K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny ve sb. Slavica Pragensia VII, 1965. — Dále srov. i P. Hauser, Složená podstatná jména typu maloměsto, Naše řeč 42, 1959, s. 81 a Složená podstatná jména s první částí samo-, Naše řeč 43, 1960, s. 262n. Jazykovou správností některých složenin tohoto typu se zabývá M. Helcl, Samoobsluhy, Naše řeč 43, 1960, s. 126n.

[7] Srov. i Fr. Daneš v Jazykovém koutku Literárních novin z 24. října 1959.

[8] Srov. J. Zubatý, Chyběti, scházeti, Naše řeč 2, 1918, s. 193n. V článku na historickém jazykovém materiálu prokázal, že scházet není germanismus, neboť východiska slov scházet a abgehen jsou různá. Považoval obě slova za stejně správná, i když chybět je podle Zubatého častější v oblasti moravské, kdežto v Čechách se častěji užívá slovesa scházet.

[9] Viz i J. Kuchař, O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy, Naše řeč 44, 1961, s. 140.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 2, s. 114-116

Předchozí Jiřina Novotná: K diskusi o polském pravopise

Následující Josef Hrbáček: Souřadné spojení větného členu a věty