Složená podstatná jména s první částí samo-

Přemysl Hauser

[Články]

(pdf)

-

Nové druhy našich obchodů, v nichž zboží nenabízejí prodavači, ale kde si je kupující vybírají sami, staly se již zcela běžnými, jako se již stal součástí běžné slovní zásoby název pro ně — samoobsluha.

Historie našeho slova není dlouhá. Poprvé je doloženo v materiále Ústavu pro jazyk český z r. 1937 ve spojení jídelna se samoobsluhou. Toto spojení zaznamenává u hesla samoobsluha také Příruční slovník v prvním ze dvou dokladů. V dokladu druhém se mluví o potravinářských velkotržnicích založených na samoobsluze. Oba doklady jsou z novinářských zpráv (podle materiálu Ústavu jsem zjistil, že první je z r. 1941, druhý z r. 1939). Slovo samoobsluha má v nich význam dějový, značí ‚samoobsluhování‘. Ve čtyřicátých letech bylo ještě řídké. Rozšíření našeho slova se datuje od r. 1955, kdy se začal nový způsob prodeje u nás hromadně zavádět. Velmi [263]brzo bylo slovo samoobsluha přeneseno i na označení druhu prodejny a nabylo tak vedle abstraktního dějového významu i významu konkrétního.[1]

Podstatných jmen utvořených stejně jako slovo samoobsluha skládáním s první částí samo- v poslední době stále přibývá. Přesvědčí nás o tom již letmý pohled do novin a seznámení s každodenní skutečností. Nedávno se objevilo slovo samovýběr, technické názvy samospínač, samonakládač, administrativní termíny samofinancování, samoplátce, v zemědělství slova samokrmení, samovýkrm apod. Z toho je zřejmé, že jde o způsob tvoření živý a produktivní. Rozbor všech slov s první částí samo- nám dovolí podrobněji zjistit podmínky jejich tvoření, jejich rozsah v dnešním jazyce i významové okruhy, které se jimi vyjadřují.

V našich mluvnicích se složeniny rozlišují podle vztahu mezi jejich částmi.[2] U všech složenin s první částí samo- první část určuje druhou jako její doplněk: samochvála — chválí se sám. Doplňkový vztah se vyskytuje pouze u našich složenin. Spolu s jejich shodným vnějším znakem, první částí samo-, je sjednocuje a dostatečně odlišuje od složenin jiných typů. Ale po jiných stránkách to není typ zcela jednotný. Je rozrůzněn na skupiny podle významových oblastí, které se těmito složeninami vyjadřují, podle odlišných významů první části samo- a podle podoby části druhé. Jednotlivé skupiny mají své vlastní podmínky tvoření. Teprve podle nich můžeme posoudit, jak je určitá složenina utvořena, a rozhodnout i o její správnosti, eventuálně nesprávnosti.

Složenými podstatnými jmény s první částí samo- se označují děje, např. samoobsluha, samochvála, samokrmení, samovýsev, samozápal, osoby, např. samoplátce, samovládce, samouk, samozásobitel, samovrah, a nástroje a zařízení, např. samopal, samonakládač, samovazač, samopřed.[3]

Význam první části není ve všech složeninách týž. Zájmeno sám, [264]které v kmenové podobě samo- vstupuje do složenin, má význam značně široký. V Příručním slovníku je u hesla sám uvedeno na 10 významových odstínů. Ve složeninách se ovšem uplatňují jenom některé z nich. Složka samo- v nich označuje:

vztah děje vyjádřeného druhou částí k podmětu: samochvála (chválí se sám), samokrmení, samozásobitel;

bezděčnost, spontánnost: samokvašení, samozahřátí, samoindukce, samozápal;

automatičnost (u názvů nástrojů): samonakládač, samospoušť, samostartér, samovazač;

jedinost: samovláda (zastarale také jedinovláda), samovládce, samopanování.

V druhé části našich složenin bývá často hotové podstatné jméno; např. samo/výkrm, samo/zápal, samo/kvašení apod. Můžeme tedy podle ní přímo určit základní význam celé složeniny, stanovit, do které ze tří výše uvedených významových skupin přísluší. Někdy je tu však pouhý slovní základ, který se jako samostatné slovo nevyskytuje, např. samo/vaz, samo/před, samo/uk, a význam slova je patrný teprve z celé složeniny; srov. též níže: samo/pal, samo/stříl, samo/chod.

U názvů dějů bývá v druhé části vždy dějové jméno existující v jazyce i mimo složeniny. Podle slovotvorné povahy to bývá buď podstatné jméno slovesné (samofinancování, samokrmení, samoopylení), nebo dějové jméno ženského rodu bez zvláštní odvozovací přípony (jenom s koncovkou -a: samoobsluha, samochvála, samonákaza), anebo tvořené odvozovací příponou -ba (samoobžaloba, samoléčba, *samoučba);[4] řidčeji je v druhé části dějové jméno mužského rodu bez zvláštní odvozovací přípony (samovýsev, samozápal, samospád, *samoklam). To je starý způsob tvoření, podle kterého se tvoří i slova nová, např. samohyb. Ve staré době měl však tento typ dvojí význam: dějový, např. chod = ‚chození, chůze‘, a činitelský, chod = ‚chodec‘. Význam dějový přecházel ve význam činitelský: samopal = ‚samopálení‘ i ‚*samopálič‘. Toto proplétání obou významů se pozoruje v celé době historické. V několika slovech je v druhé [265]části dějové jméno cizího původu, složenina je hybridní, jako samoindukce, samokontrola, *samokritika.

V oblasti názvů osob se skládají se složkou samo- jména od původu činitelská, tvořená běžnými příponami: samozásobitel,[5] *samopěstitel, *samomyslitel; samomleč; samovládce, *samobijce, samovýrobce; *samochodec, samozvanec; samovlastník, *samovražedník; *samovladař. Méně často vstupují do těchto složenin slova s významem činitelským, ale bez zvláštní odvozovací přípony: *samovrah, *samožrout. Ve složenině samouk je v druhé části pouhý základ -uk, který mimo tuto složeninu existuje ještě jen v předponové odvozenině nedouk.[6] Činitelský význam mají i hybridní složeniny *samofilosof, samokontrahent. Jenom ve dvou dnes neužívaných starších slovech označujících osoby, *samodruh, *samopán, je v druhé části slovo, které význam činitelský nemá.

Názvy nástrojů a zařízení mívají v druhé části podstatné jméno odvozené některou běžnou příponou pro tvoření jmen tohoto významu (samospínač, samonapáječ, samonakládač; samokrmidlo; samokrmítko) nebo slovo bez zvláštní odvozovací přípony (samospoušť, samobrzda), ojediněle slovo přejaté (samostartér). Zhusta tu však bývá pouhý slovesný základ, který jako samostatné slovo dnes neexistuje, např. samohyb, samolap, samopal, samostříl, samovaz, samotoč, nebo existuje jako označení děje, např. samo/tah, samo/kop, samo/let.

Podle významu první části samo- a podle významu a formální podoby druhé části se rozlišily složeniny našeho typu na několik skupin. Pro odhalení dalších podmínek jejich tvoření má velký význam také otázka jejich vzniku, tj. vztah k předpokládanému výchozímu spojení dvou slov, např. samoobsluha — obsluhuje se sám.

Základní schéma pro tvoření složenin našeho typu označujících děje nebo osoby je sám a sloveso se zvratným zájmenem se: zahřeje [266]se samo — samozahřátí, vysévá se sám — samovýsev, zásobuje se sám — samozásobitel. Děj obsažený v základu druhé části složeniny se vždy vztahuje na podmět děje, který je jeho předmětem. Je tomu tak i u složenin samomluva, samomluv, samovýroba, samovýrobce; u nich není ovšem podmět přímým předmětem děje jako u předchozích příkladů: samomluva — mluví sám pro sebe, samovýroba — vyrábí sám pro sebe. K těmto slovům se přiřazuje i nově vzniklé slovo samovýběr, které označuje ‚vybírá sám pro sebe‘, resp. ‚vybírá si sám‘. Na pozadí převážné většiny dějových jmen typu samoobsluha, samochvála apod., v nichž jde vždy o poukaz ke spojení slovesa s přímým předmětem se, je slovo samovýběr možno chápat také jako ‚vybírá se sám‘. Pro tuto významovou nezřetelnost je místo složeniny samovýběr vhodnější slovní spojení volný výběr, kterému i praxe dává dnes přednost.[7]

Uvedené základní schéma platí i pro slova hybridní, např. samoindukce — indukuje se samo, stejně samokontrola, samokritika. Složenina samostudium, častá zvláště ve vojenském prostředí, však znamená ‚studuje sám‘. Je tedy pro významovou nezřetelnost stejně nevhodná jako slovo samovýběr.

Ojediněle je základem druhé části sloveso stavové: samokvašení — kvasí samo. Slova samovláda, samopanování, která poukazují ke spojení vládne, panuje sám, mají v první části základní významový odstín, tj. ‚jediný‘. U dějových jmen se tento význam části samo- jinde nevyskytuje. Je pouze u několika názvů osob, jako samovládce, samomyslitel, samovlastník, i u těch, v nichž v druhé části není jméno činitelské: samodruh, samopán, samofilosof.

Názvy nástrojů a zařízení poukazují svým vznikem vždy ke spojení sám s příslušným slovesem: nakládá sám — samonakládač, spouští samo — samospoušť, přede sám — samopřed. Poukazuje-li někdy druhá část ke slovesu zvratnému, jako u složeniny samotoč — točí se samo, jde tu o význam stavový, nikoli o vyjádření předmětu jako u složenin typu samochvála. Produktivní je dnes v této skupině typ, v němž je druhá část slovo, které už samo označuje nástroj nebo zařízení. Označují se tak zařízení a nástroje automatické proti zaříze[267]ním a nástrojům neautomatickým: napáječ — samonapáječ, spínač — samospínač, krmítko — samokrmítko, výkrmna — samovýkrmna.

Z pouhé podoby našich složenin není nijak patrno, poukazují-li k předpokládanému výchozímu spojení zájmena sám se slovesem zvratným nebo se slovesem bez zvratného zájmena. Ve složeninách jako samoobsluha je přímo vyjádřen doplněk sám v jejich první části samo-, a děj v základu části druhé. To, že podmět děje je současně jeho předmětem, v nich vyjádřeno není. Tam, kde je tento vztah k předmětu důležitější nežli doplněk sám, volí jazyk složeniny jiného typu, s první částí sebe-, např. sebevýchova, sebeobrana, v nichž je předmět jasně vyjádřen.

Často existují dvojice složenin s první částí sebe- i samo- se stejným významem. Srovnání takových dvojic ukazuje, že jazyk dnes dává přednost složeninám se sebe-, složeniny se samo- v těchto případech ustupují. Např. sebevědomí je zcela běžné proti řídkému samovědomí, sebeobžaloba proti samoobžaloba, sebezapření proti samozapření, sebekritika proti samokritika, sebeklam proti samoklam. (Jen zřídka je tomu naopak u dvojic samolibost — *sebelibost, samospráva — *sebespráva.) Rovněž složeniny samovražda, samovrah byly vystřídány výraznějšími složeninami sebevražda, sebevrah.[8]

Složenin s první částí sebe- v novějším jazyce stále přibývá. Ukazuje to srovnání slovníku Jungmannova s Příručním slovníkem. V Jungmannově slovníku je takových složených podstatných jmen osm, v Příručním slovníku kolem sta.

Někdy se složeniny se sebe- významově odlišují od složenin se samo- se stejnou druhou částí, např. samovláda znamená ‚autokracie‘ — sebevláda ‚ovládání sebe samého‘.

S oběma typy složenin je někdy souznačný ještě typ další, s první částí své-. Poukazuje ke spojení zájmenného přívlastku svůj s podstatným jménem: svá pomoc — svépomoc. V souznačných dvojicích složenin je však jedna z nich vždy častá, druhá řídká: samoúčelnost [268]— *svéúčelnost, samovláda — *svévláda, svébytnost — *samobytnost. Zřídka existují vedle sebe všechny tři typy složenin se stejným významem: samolibost — sebelibost — svélibost (i tu je však první složenina běžná, ostatní řídké). V trojici se stejnou druhou částí -vláda se složeniny významově odlišují: samovláda (‚autokracie‘) — sebevláda (‚sebeovládání‘) — svévláda (‚vlastní vláda‘).

Významová blízkost složenin s prvními částmi samo-, sebe-, své- se projevuje i v tom, že všechny tři odpovídají velmi často jedinému typu cizích složenin s první částí auto-: samouk — autodidakt, samovláda — autokracie, samospráva — autonomie; sebekritika, samokritika — autokritika, sebeanalýza — autoanalýza; svéprávnost — autonomnost, svéživotopis — autobiografie.

Uvedený rozbor ukazuje, že složeniny se samo- jsou dnes produktivní typ složenin pro tvoření dějových jmen vyjadřujících, že podmět děje je i jeho předmětem (samoobsluha, samovýkrm), řidčeji pro označení děje probíhajícího nebo vzniklého bez zjevné příčiny (samokvašení, samozápal), dále pro tvoření názvů osob s významem činitelským (samozásobitel, samovýrobce) a pro označení automatických nástrojů a zařízení (samonapáječ, samovýkrmna). Mezi těmito složeninami se vyskytují i slova volně, individuálně tvořená. Tak Šalda užil slov samomyslitel, samofilosof (s významem ‚samostatný myslitel, filosof‘), v pohádkách se vyskytují názvy zázračných předmětů pracujících bez lidské pomoci: samopec, samomel (‚zázračný mlýn‘).

Mnoho těchto složenin vzniklo nepochybně cizím vlivem, nejčastěji přímým překladem: samovláda — autokracie, samomluva — monolog, řidčeji přejetím: samovar (z ruštiny); některé jsou však již staré: samostříl, samopal.

V Jungmannově slovníku jsou složeniny s první částí samo- již dosti početně zastoupeny. Doklady v Příručním slovníku, a zejména v lexikálním archívu Ústavu ukazují, že jich hojně přibývá od třicátých let tohoto století. Tvoří se jimi především názvy technické, zvláště v oblasti zemědělské.

Vedle složenin typu rychlotavba, velkovýkrmna představují složeniny s první částí samo- další produktivní typ složenin, zastoupený především v současném odborném názvosloví.

---

[1] Srov. Fr. Daneš, Jazykový koutek, Literární noviny z 23. 1. 1960. — M. Helcl, Samoobsluhy, Naše řeč 43, 1960, s. 126.

[2] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1948, s. 409.

[3] Takto jsou jejich významové okruhy určeny i v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny I, s. 421.

[4] Slova označená hvězdičkou (*) jsou řídká.

[5] Ján Horecký v studii Slovotvorná sústava slovenčiny, Bratislava 1959, s. 76, uvádí, že slovotvorný model samozásobitel je neživý, protože jiné složeniny, v jejichž druhé části je činitelská přípona -tel, jsou archaické (prírodoskumatel aj.). — Je možné, že ve slovenštině jde skutečně o slovo ojedinělé. Bylo by však správnější posuzovat živost tvoření složenin s první částí samo- zvlášť a nemísit výklady o nich s výklady o složeninách jiných typů.

[6] Slovo samouk bylo vytvořeno Antonínem Markem a poprvé ho bylo užito v jeho Umnici.

[7] Fr. Havlová v Tvorbě 24, 1959, s. 813 odmítá proto slovo samovýběr.

[8] Slova sebevražda užil již Jos. Jungmann ve Ztraceném ráji. Ještě dlouho však nebyla jazykovědci pociťována větší výraznost této složeniny proti složenině se samo-. Svědčí o tom citát ze studie A. Vaška, O složených slovech v češtině, Časopis Matice moravské 10, 1878, s. 157—8: „Novinářům našim zalíbil se v poslední době tvar sebevrah, sebevražda, avšak starší Čechové užívali vždy samobojce, samobojství…, nač tedy důraznější sám vyměňovali za slabší se, sebe?“

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 9-10, s. 262-268

Předchozí Bohuslav Havránek: Prof. Kvido Hodura (1879—1960)

Následující Josef Beneš: Výslovnost našich příjmení německého původu