Časopis Naše řeč
en cz

Skloňování vlastních jmen zeměpisných typů Troja, Sofia, Korea, Samoa, Kapua

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

Skloňování cizích podstatných jmen vlastních je jednou z nejobtížnějších kapitol české mluvnice. Nesnáze tu pramení z toho, že tato jména samým svým zvukovým složením jsou ve větší nebo menší míře vzdálena naší vlastní slovní zásobě, a že se proto jednotlivé typy těchto jmen nestejnou měrou podřizují domácím skloňovacím vzorům. Složitou zákonitost tohoto přizpůsobování nelze pak ovšem postihnout jednoduchými pravidly.[1]

Poznáváme to dobře i u početné skupiny cizích jmen vlastních ženského rodu zakončených v 1. pádě na -ja, -ia, -ea, -oa, -ua — jde tu především o zeměpisná jména typů Troja, Sofia, Korea, Samoa a Kapua. Jak naznačuje zakončení v 1. pádě těchto jmen, je základní ráz jejich sklonění tvrdý. Ta okolnost však, že se před vlastními koncovkami (buď ve všech, nebo jen v některých pádech) vyslovuje a někdy i píše j, hláska typicky měkká, má za následek, že se některé tvary přiklánějí k sklonění měkkému. V jednotlivostech jsou však mezi jednotlivými typy rozdíly, které v podstatě tkví v různém zakončení základu:

1. Nejdůslednější je vliv měkkého sklonění u jmen zakončených na -ia, kde je ve výslovnosti hláska j — kterou mluvidla mimovolně artikulují vždy po i před samohláskou (srov. výslovnost slova fialka jako [fijalka]) a naopak po samohlásce před i (srov. výslovnost slova stoik jako [stojik]) — ve všech pádech. Tu je 1. pád vlastně jediným pádem podle tvrdého vzoru „žena“, kdežto v pádech ostatních jsou vesměs jen tvary podle měkkého vzoru „nůše“, zcela tak, jako by byl 1. pád na -ie: Sofia, Adria, Alexandria, Valencia, Pavia, Urmia, Soria (Špan.), Virginia…, 2. pád Sofie, Adrie, Alexandrie, Valencie atd., 3., 4. a 6. pád Sofii, Adrii, Alexandrii, Valencii atd., 7. pád Sofií, Adrií, Alexandrií, Valencií atd. Ostatně mnohá z těchto jmen podléhají vlivu měkkého sklonění i v 1. pádě (který se jinak zpravidla nejtěsněji přimyká k podobě cizí) a kolísají pak mezi původní podobou na -ia a zčeštěnou podobou na -ie; srov. na př. Sofia // Sofie, Adria // Adrie, Pavia // Pavie. (Zčeštěné podoby na -ie se ovšem vyskýtají jen u jmen známějších, a i tu dává spisovný usus u jmen osadních přednost podobě na -ia. Naproti tomu u jmen zemí a ostrovů [200]máme zpravidla jen podobu na -ie, srov. Syrie, Sicilie, Armenie, Francie, Arabie a pod.)

Jen pravopisnou obměnou tohoto typu jsou jména na -ija, jako Opatija, Kalvarija (Litev. SSR), Ucunomija (Jap.), a skloňují se proto zcela shodně s ním.

2. V menší míře se dnes projevuje vliv měkkého sklonění u ostatních jmen na -ja (po jiné hlásce než i) — jde o typ Troja —, třebaže mají základ zakončen na j i v písmě, a to ve všech pádech. V starém jazyce měla jména tohoto typu sklonění měkké veskrze: 1., 2., 5. p. Troje, 3., 4., 6. p. Troji, 7. p. Trojí. V současné spisovné češtině jsou však tvary podle „nůše“ zpravidla jen v 2., 3. a 6. p.: u Troje, k Troji, o Troji; 1., 4. a 5. p. je v novém jazyce jen podle „žena“: Troja, Troju, Trojo, v 7. p. se jeví kolísání: Trojou, řidčeji Trojí. Stejně budeme skloňovat i jména Aloja (Lotyšská SSR), Palnoja (Estonská SSR), Nagoja (Jap.), Neja, Njuja, Muchtuja (vesměs SSSR) a rovněž i Latakíja (Syrie), Kolomyja (SSSR) atp. Stejné sklonění mají i jména, u nichž je před koncovkou -ja souhláska, s tím rozdílem, že 7. p. je u těchto jmen jen podle „žena“, srov.: Salja, Amudarja, Šachuňja (SSSR) a pod., 2. p. Salje, Šachuňje atd., 7. p. Saljou, Šachuňjou atd.

Poznámka. Nepatří sem ovšem jména, kde psané j je jen znakem měkčení předcházející souhlásky, jako na př. Varnja, ve výslovnosti [Varňa], a jména, kde se psané j vyslovuje jinak než jako [j], jak je tomu na př. u španělských a iberoamerických osadních jmen jako Loja, ve výslovnosti [Locha].

Rovněž tak nenáleží k tomuto typu ruská jména na -aja, která jsou vlastně zpodstatnělými jmény přídavnými, jako Cimljanskaja, Severnaja, Krutaja, neboť ta skloňujeme i v češtině jako jména přídavná: z Cimljanské, k Severné, za Cholodnou atp. Naproti tomu ruská jména na -ja po souhlásce (v písmě po měkkém znaku) typu Turja (= naše tuří, srov. Turja Remeta — č. Tuří Remety) mají vedle tvaroslovně náležitého sklonění podle přídavných jmen měkkých, vzoru „jarní“, — z Turí nebo z Tuří atd., častěji analogické tvary podle „nůše“: z Turje, k Turji, za Turjí atd. Stejně tak ovšem skloňujeme adjektivní přívlastky v souslovných názvech jako Verchňaja Tojma, 2. p. Verchní Tojmy atd.

3. Složitější je situace u podstatných jmen na -ea, typu Korea. Také tu je 1., 4. a 5. p. jen podle sklonění tvrdého: Korea, Koreu, Koreo — na rozdíl od typu Troja nebylo zde k přejetí tvarů měkkých vůbec důvodu, neboť přechodné [j] se mezi e a samohláskou jinou než i nevyvíjí. Jinak tomu bylo v 3. a 6. p. těchto jmen, kde systémový tvar tvrdý — *Koree — by se zcela vymykal hláskové struktuře češtiny. Vytvořily se tu proto analogické tvary na -i, podle „nůši“, resp. „Troji“. Dále se vývoj rozštěpil. U známějších jmen na -ea, v jistém smyslu zdomácnělých, jako je na př. Judea, [201]Galilea, Chaldea, Guinea a nověji právě i Korea, se přechodné [j], které se v 3. a 6. p. měkkém před -i vytvořilo, počalo pociťovat jakoby rozšíření základu. Působila tu nepochybně i běžná odvozená jména přídavná judejský, galilejský, chaldejský i jména obyvatelská Korejec, Galilejec, Chaldej(ec) a pod. To mělo svůj důsledek v tom, že se jednak vytvořil i analogický 2. pád podle „nůše“, Koreje, kde se ovšem j musilo nutně objevit i v písmě, jednak že i v 3. a 6. p. pronikl pravopis s j, tedy Koreji. Rozšíření kmene a měkké zakončení byly pak přeneseny i do 7. pádu, takže jsou tu dnes vedle tvarů původních Judeou, Galileou, Guineou, Koreou atp. také analogické tvary měkké: Judejí, Galilejí, Guinejí, Korejí atp. Vedle analogického 2. pádu Judeje, Galileje, Guineje, Koreje se udržel i „systémový“ tvar podle „žena — ženy“: Judey, Galiley, Guiney, Korey, kde přechodné [j] ve výslovnosti je v psaném jazyce jakoby zastřeno pravopisně tvrdým -y, takže si je v hláskovém složení slova neuvědomujeme. (Setkáváme se proto někdy i s takovou výslovností, ovšem neorthoepickou, že se mezi -e a -y vsouvá ráz.)

U jmen méně známých, jako na př. Vairatea (Fin.), Ulea, La Linea atp., nepostoupil vývoj tak daleko. Přechodné [j] v 3. a 6. p. se tu necítí jako rozšíření základu (zůstává jen jevem fonetickým), proto se také nevytvořil novotvar v 2. pádě těchto jmen, nýbrž máme tu jen tvar podle „žena“: Varhatey, Uley, La Liney atp. Stejně tak je pouze tvrdé zakončení i v 7. pádě těchto jmen: Vairateou, Uleou, La Lineou. Přirozený důsledek toho je, že i v pádech podle „nůše“, t. j. v 3. a 6. p., zůstává přechodné [j] pouze záležitostí výslovnosti, v pravopise se však neobráží; píšeme tedy v těchto pádech -ei: Vairatei, Ulei, La Linei.

Máme tedy u cizích jmen místních na -ea dnes stav takový, že jména nezdomácnělá (prakticky je poznáme podle toho, že netvoří 2. pád na -eje) mají původní tvary podle „žena“, vyjímaje 3. a 6. pád, který je zakončen na -ei. U jmen zdomácnělých máme tyto původní tvary jen v 1., 4. a 5. p., kdežto v 2. a 7. p. jsou tvary obojí, podle „žena“ i podle „nůše“, vedle sebe; tvary podle „nůše“ mají i v pravopise rozšířen základ o -j.

Tento stav odpovídá celkem situaci u podstatných jmen obecných s tímto zakončením: ryze odborná jména, jako centaurea, chorea, panacea, základ zpravidla nerozšiřují (3. a 6. p. jedn. č. centaurei atp., 2. p. množ. č. centaureí, 3. p. centaureím atd.) a v 2. p. jedn. č. a v 7. p. množ. č. mají ve shodě s tím jen tvary podle „žena“: centaurey atp., centaureami atp.; ostatní jména, jako idea, orchidea, mají základ v tvarech podle „nůše“ rozšířený (3., 6. p. ideji, orchideji, 2. p. idejí, orchidejí atp.) a v 2. p. jedn. č. a v 7. p. množ. č. mají tvary měkké (ideje, orchideje, idejemi, orchidejemi) vedle tvrdých (idey, ideami, orchidey, orchideami).

[202]4. Jen v 3. a 6. p. se přiklánějí k měkkému sklonění jména na -oa, jako Samoa, Mocoa, Sandoa (Belg.), Paraoa, Wairoa, a jména na -ua, jako Kapua, Ranua, Mahagua, Nicaragua; v ostatních pádech si uchovávají tvary tvrdé; srov. ke Kapui, v Ranui, na Samoi proti do Kapuy, na Samou, s Nicaraguou.

Shrňme si nyní tyto poznatky o sklonění našich jmen v praktické závěry:

I. Souhlásku j před skloňovacími koncovkami těchto jmen píšeme:

1. tehdy, jestliže píšeme j již v 1. pádě (Troja, Opatija, Sakíja);

2. po e, jestliže po něm následuje

a) měkká koncovka -e (Judeje, Galileje, Koreje);

b) měkká koncovka -i, -í jen tehdy, mají-li tato jména v 2. p. jedn. č. tvar na -eje (Judeji, Galileji, Koreji),

II. 1. Jen koncovky podle měkkého vzoru „nůše“ jsou

a) v 3. a 6. pádě všech těchto jmen (Troji, Koreji, Variatei, Adrii, Samoi, Kapui);

b) ve všech pádech jmen na -ia (Adrie, Adrii, Adrií) mimo 1. pád (Adria);

c) v 2., 3. a 6. pádě jmen na -ja (Troje, Troji).

2. Obojí koncovky máme

a) v 2. a 7. pádě těch jmen na -ea, která mohou tvořit 2. pád na -eje (Koreje // Kory, Korejí // Koreou);

b) v 7. pádě jmen na -ja po samohlásce (Trojí // Trojou).

3. Ve všech případech ostatních dává spisovný usus přednost koncovkám podle tvrdého vzoru.


[1] Naše mluvnice věnují skloňování těchto jmen pozornost. Podrobně se jimi zabývá zejména Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny I v § 351 a v § 372. K jejím výkladům zde přirozeně přihlížíme.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 199-202

Předchozí Josef Filipec: Byl to můj přítel, který…

Následující Pavel Trost, V. Š.: O skloňování litevských a lotyšských vlastních jmen osobních v českých textech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1