Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy

Jaroslav Kuchař

[Články]

(pdf)

-

Významné jubileum Komunistické strany Československa je nám podnětem k zamyšlení nad tématem velmi aktuálním: jakým jazykem promlouvá strana k nejširším vrstvám, získává je pro své ideály a cíle, rozšiřuje a propaguje myšlenky marxismu-leninismu.

Aktuálnost tématu našeho příspěvku není však dána jen činiteli vnějšími, nýbrž i zřetelem k praktické důležitosti těchto otázek v sou[134]časné době. Stranická agitace a propaganda[1] je podstatnou složkou činnosti komunistických a dělnických stran a agitačně zaměřené projevy zaujímají nejen svým významem, ale i svým rozsahem důležité místo v celkovém jazykovém dění. Proto také se těmto otázkám věnuje pozornost jak v zemích tábora míru,[2] tak i v komunistických a dělnických stranách ostatních zemí světa.[3]

Pokud vím, není dosud u nás práce, která by zevšeobecnila poznatky a zkušenosti v tomto směru. Máme sice rozbory jazyka a stylu jednotlivých vedoucích stranických pracovníků[4] a vyšlo u nás i několik článků a brožur, hlavně ovšem přeložených, zabývajících se jazykem propagandistů vůbec.[5] Tyto druhé výklady mají však více ráz praktických pomůcek, návodů pro celkový styl činnosti agitátorů a propagandistů (jazyk je tu chápán poněkud metaforicky), pojednávají o jejich přípravě a vystupování, o vedení besed, o způsobech argumentace apod.; vedle hledisek jazykových, která ustupují víceméně do pozadí, uplatňují se tu hlediska věcná, logická, psychologická, výchovná a jiná. Praktická užitečnost těchto výkladů je nepopiratelná. [135]Nám však půjde spíše o to podívat se na vyjadřování a styl agitátorů z hlediska jazykového.

Pokusíme se v tomto nástinu nejdříve objasnit, v jakém smyslu lze vůbec mluvit o jazyce a stylu stranické agitace a propagandy. Pojítkem není jistě jen téma, i když tematické prvky tu mají určitou úlohu: některá témata jsou pro agitačně zaměřené projevy typická, propagace marxismu-leninismu se opírá o jistý tematický okruh otázek filosofických, ekonomických, politických. Na druhé straně může být tématem např. předvolební agitace jak osobnost navrženého kandidáta, tak stavba kulturního domu, anebo mezinárodně politická situace. Co však je společné rozmanitým tematickým podnětům V různorodých slohových žánrech, v nichž se dané projevy uskutečňují, je právě jejich jednotné zaměření, jejich funkce, tj. funkce přesvědčovací, získávací, agitační. Toto zaměření vytváří podmínky i pro jazykovou výstavbu projevů, pro jejich stylizaci, je důležitým slohotvorným činitelem. Stranická (nebo šíře politická) agitace a propaganda má a dále rozvíjí i některé specifické slohové formy, formu politické besedy (např. v kroužku Roku stranického školení), žánr politické brožury a některé jiné. A v neposlední řadě přistupuje v stranické agitaci k těmto činitelům jednotný světový názor mluvčích, jednota jejich zájmů a cílů.

Stranická agitace a propaganda probíhá ovšem v nejrůznějších konkrétních situacích, za různých okolností jazykových i mimojazykových, a také její nositelé mají rozdílné individuální vlastnosti. Tyto různé okolnosti a situace jsou základem jednak individuálních slohových rysů jednotlivých projevů, jednak slohových útvarů obecnějších, žánrů, lišících se navzájem výběrem jazykových prostředků i jejich uspořádáním. V psaných (tištěných) projevech se tu zřetelně rýsují žánry novinářské (např. styl politického úvodníku, mezinárodně politického komentáře), nebo žánry vlastní knižním publikacím (např. styl brožury o dějinách strany), a konečně žánry drobnější (ale ne nevýznamné), např. styl politického letáku, styl příspěvku do závodního časopisu nebo na nástěnku, styl různých výzev a prohlášení. V rámci mluvených projevů, v nichž se uplatňují prvky stylu řečnického, krystalizují se zejména tyto slohové útvary: styl politické besedy, živé výměny názorů třeba i ve formě narychlo svolané desetimi[136]nutovky, styl přednášky, referátu, nebo i připraveného diskusního příspěvku, styl instruktáže vedoucích školení nebo jiných funkcionářů na aktivech, a zejména styl projevů na veřejných schůzích a shromážděních. Vedle toho existují a rozvíjejí se i některé specifické žánry s agitační funkcí v rozhlasových a televizních projevech.

Žánrové útvary, které jsme tu naznačili, jsou z valné části vlastní i projevům bez agitačního zaměření, např. projevům ryze informativním nebo popularizačně odborným, a zase naopak přesvědčovací, získávací funkce proniká i do projevů, jejichž základní charakter je jiný: do projevů odborných (zejména politicky odborných), jako jsou základní stranické a vládní dokumenty a usnesení, do projevů popularizačně odborných, např. do výkladů filosofických, ekonomických aj.; agitačně bývají zaměřeny i jiné žánry typicky publicistické, jako zprávy, kurzívy, fejetony, a konec konců se stranické agitační prvky objevují i v některých žánrech uměleckého stylu, zejména v reportážích a drobných dramatických útvarech. Avšak i přes to, že se agitační funkce v současné době tak značně uplatňuje v nejrůznějších druzích projevů, lze jen stěží vyčlenit typické slohové prostředky a slohové vlastnosti agitačně zaměřených projevů, které by byly výrazně odlišné od prostředků a vlastností stylu publicistického.

Nelze proto mluvit v rámci stylového rozvrstvení dnešní češtiny o agitačním stylu jazyka v tom smyslu, jako mluvíme o stylu odborném nebo publicistickém. Vyjdeme-li ze slohového rozvrstvení dnešní spisovné češtiny, jak se obvykle uvádí,[6] patří převážná většina agitačně zaměřených projevů do stylu publicistického, popř. do jeho varianty, stylu řečnického. V něm také představuje agitační funkce — vedle funkce informativní a výchovné (vzdělávací) — jednu z funkcí hlavních. Naproti tomu ve stylech ostatních je přítomna jen příležitostně, jako činitel průvodní, nezávazný, fakultativní. Zvláštní postavení má pak v dílech uměleckých: převládne-li tu nad uměleckým ztvárněním, pociťuje se to nezřídka jako vulgarizace, nepřirozenost („polopatismus“, jak se žertovně tento jev označuje v literární kritice).

[137]Ani svými základními slohovými vlastnostmi, slohovými znaky, se projevy agitačně zaměřené v zásadě nijak neliší od jiných projevů publicistických. Jde jen o to, že požadavky na srozumitelnost, přesnost a slohovou vytříbenost, adekvátnost, jsou tu kladeny ještě s větší závažností, že jimi je agitační působivost a přesvědčivost podmíněna. To vyplývá už z toho, že projevy jsou určeny zpravidla nejširším vrstvám (a proto jim musí být přístupné, srozumitelné) a že jsou myšlenkově, argumentačně založeny na vědeckém světovém názoru, na logicky správném zdůvodňování a také na jednotné terminologii (proto musí být relativně přesné).

K požadavku slohové vytříbenosti platnému pro styl publicistický (týkajícímu se např. uměřeného využívání prostředků jiných stylů a zachovávání žánrových odlišností) připojuje se tu, zejména v stylových útvarech mluvených, i větší individuální slohové rozrůznění, než jaké je možné ve vlastních publicistických žánrech; toto individuální rozrůznění, „řečnické umění“ v kladném slova smyslu, sbližuje naopak agitační styl se styly uměleckými. Sbližuje je však s nimi ještě jedna vlastnost příznačná pro agitačně zaměřené projevy, a to emotivnost, citová působivost. Využívání prostředků citově působivých je tu však podřízeno logickému zdůvodňování a není spojeno se sdělováním umělecky obrazným jako ve stylech uměleckých.

Netvoří tedy styl agitačních projevů samostatný útvar slohový v rámci jazyka, ani se nevyznačuje zvláštními slohově zabarvenými jazykovými prostředky, nicméně je tu několik společných znaků, které dovolují vyčleňovat tuto oblast jazykového vyjadřování jako specifický celek.

Důležitost jazykového vyjádření, jazykové stylizace myšlenky v agitačních projevech je nesporná. Užití těch či oněch jazykových prostředků, celkový jazykový styl projevu, může jeho agitační funkci značně zesílit, může zpřístupnit a zvýraznit myšlenkový obsah projevu a dodat mu i určité emotivní působivosti, přesvědčivosti, na druhé straně však může také agitační funkci značně oslabit, popř. ji i zcela anulovat.

Toho si byli vědomi již v období před 2. světovou válkou vynikající straničtí agitátoři a propagandisté, jako Klement Gottwald, An[138]tonín Zápotocký, Jan Šverma, Eduard Urx, Julius Fučík aj., v jejichž projevech se jazyk a styl stranické agitace vlastně vytvářel a propracovával. Šlo tu jednak o navázání — u Fučíka i vědomě přiznané — na kladné starší tradice publicistického stylu nerudovského, ale také o jeho obohacování prvky jazykového vyjadřování prvních socialistických předáků (např. u A. Zápotockého), a zejména pak o tvůrčí převzetí a využití prvků bojovného agitačního stylu klasiků marxismu-leninismu. O tom, s jakou odpovědností a pečlivostí přistupovali k jazykové stylizaci svých myšlenek, jak přímo bojovali o výraz výstižný a působivý, přináší doklad známé svědectví Fučíkovo.[7] Stranická agitace a propaganda nabyla ovšem po roce 1945, a zejména po Únoru nových forem, odpovídajících novým podmínkám, a v souvislosti s tím se vyvíjel i jazyk a styl agitace.

Máme-li postihnout některé rysy charakteristické pro jazyk a styl stranické agitace a propagandy v posledním období, musíme vyjít od jazykových činitelů, na nichž agitační funkce projevu závisí; je to především podoba jazykového podkladu. Je samozřejmé, že v našich poměrech plní úlohu jazykového podkladu agitačních projevů, a to psaných i mluvených, jazyk spisovný. S postupným uskutečňováním kulturní revoluce, jejíž součástí je také jazyková výchova a jazyková kultura, bude se čím dál více rozšiřovat okruh těch, kdo užívají spisovné češtiny aktivně i v mluvených projevech veřejných. Spisovný jazyk je nejen pojítkem celonárodním, ale je i celospolečensky srozumitelný a jako nejrozvinutější a nejpropracovanější útvar je výrazem národní kultury a kulturní tradice. Je přímo požadavkem politickým, aby se spisovný jazyk stal v plné míře vyjadřovacím prostředkem všech stranických agitátorů a propagandistů. Zkušenosti z posledních let svědčí o tom, že časté odchylky od spisovného vyjadřování nebo dokonce užívání obecné češtiny, popř. zabarvené místním nářečím, s nímž se dosud setkáváme v projevech některých agitátorů, jsou už většinou pociťovány jako vulgarizace jazyka, jako zanedbání hodnoty kulturní, které oslabuje přesvědčovací funkci projevu.

Zároveň se však v agitačně zaměřených projevech, jak jsme toho [139]svědky v projevech předních stranických pracovníků, spisovný jazyk ve své mluvené podobě zbavuje určitých rysů knižních, papírových a po určitých stránkách se sbližuje s jazykem běžně mluveným, zejména po stránce skladebné a výběru slov. Méně se k tomuto přizpůsobování spisovné češtiny hodí plán tvaroslovný a hláskoslovný. Je příznačné, že lidovost vyjádření Antonína Zápotockého nebo Klementa Gottwalda záleží jen z nepatrné části v užívání tvarů a hláskových podob lidových, nespisovných (např. u A. Zápotockého v užívání podoby „jenerál“), ale právě v osobitém využití hovorových prostředků skladebných, a zejména lidových a hovorových prvků slovních, zvláště pak jadrných lidových rčení a úsloví.[8] Přitom celkový ráz projevu zůstává plně spisovný. Uvedená tendence je v souhlase s celým dnešním vývojem spisovné češtiny, v němž se obráží vývoj společnosti, řízený stranou.

Některým druhům agitačně zaměřených projevů, zejména projevům na veřejných shromážděních, nejsou zcela cizí ani prvky mírně knižní, pokud vyplývají z jejich celkové obsahové stavby. Takové výrazy, jako ukovat nerozbornou jednotu, zakalit v boji, osvobodit z fašistického jha aj., dodávají veřejným projevům patetického rázu, podporují jejich řečnický charakter. Jejich nevýhodou ovšem je, že při opakování anebo při přenesení do jiné situace nebo do jiného žánru mohou snadno působit šablonovitě, ba i frázovitě.

Máme-li však hodnotit jazyk stranické agitace a propagandy v jeho průměru, musíme říci, že se v něm v posledním období vyskytovalo a dosud ještě vyskytuje dosti prvků silně knižních, ba i papírových a zastaralých. Tyto jevy měly především kořeny mimojazykové, pramenily z dnes již odsouzeného dogmatismu a školometství, což zákonitě vedlo k jisté strojenosti jazyka, a někdy až k neživotnému, administrativnímu vyjadřování. Nemáme tu na mysli jen šablonovitost vyjádření, užívání navyklých klišé a obratů, popř. frázovitost, tj. užívání otřelých (často přepjatých, nadnesených) obrazných výrazů bez vnitřního vztahu k danému kontextu nebo k situaci apod.; [140]to jsou konečně jevy, které těsně souvisí s myšlenkovým obsahem projevů. Jde však i o jevy čistě jazykové, např. o užívání „papírových“ výrazů a vazeb, jako sloves zapříčinit, odviset, záviset od něčeho, sestávat a také slovesa stávat v různých spojeních, umělých neživých výrazů jako je pravdou, je chybou (místo běžných je pravda, je chyba), zastaralých předložek oproti a dle, knižních a administrativních odkazovacích zájmen, zvláště o samostatné užívání zájmena tento, dále o nadměrné užívání mechanicky tvořených složených přídavných jmen typu organizátorskovýchovný, pasivních vazeb a jmenných konstrukcí příznačných pro psaný administrativní styl odborný atd.

Tyto nedostatky měly i své příčiny jazykové: šlo tu, zejména po r. 1945, jednak často o vliv stylisticky nesprávných překladů z ruštiny, kde se některé z těchto jevů pociťují jako slohově neutrální, kdežto v češtině jsou slohově posunuty, jednak o tendenci některých stranických agitátorů a funkcionářů, kterou bychom mohli nazvat hyperkorektností, tj. přehnanou snahou vyjadřovat se vybraně spisovně, přičemž se podstata spisovnosti vidí v prvcích exkluzivně spisovných, často výrazně knižních až zastaralých. Je však třeba po pravdě říci, že tyto knižní rysy, obvyklé zejména v některých populárních brožurách, v závodních a vesnických novinách[9] a v textech (usneseních, směrnicích) stranických orgánů a odtud pak v mluvených projevech některých propagandistů, pozvolna, ale důsledně z jazyka agitace a propagandy ustupují.

Jazyk stranické agitace a propagandy se ve svém prudkém porevolučním rozvoji nevyhnul ani jinému úskalí, které bychom mohli nazvat „profesionálností“. Tento jev, který se sice obrazil i v mluvnické stránce, zejména v užívání nespisovných tvarů a v některých odchylkách od spisovné výslovnosti, projevil se nejvíce opět v slovním, lexikálním plánu jazyka.

Máme dosud v paměti vznik slangových výrazů schůzovní hantýrky jako nanášet otázku, najíždět na plán, postavit problém, vyhodnotit ho, tak nějak si to rozříkat a jiných, které jako typicky módní výrazy nemají většinou dlouhý život. Jejich emocionální, citové zabarvení nebylo a není v agitačně zaměřených projevech výrazem myšlenkového obsahu a přiměřeného citového zaujetí mluvčích, nýbrž [141]neslo a nese pečeť oné profesionální důvěrnosti, pracovní zasvěceností typické pro nespisovné prvky slangové, hantýrkové, a tedy pro vlastní spisovné vyjadřování nevhodné. V menší míře to platí i o jiných slangových výrazech, které však zpravidla sloužily jako prostředky hanlivého významu, jako např. obezlička, šturmovat a šturmovština, administrovat, rezortničit apod. Podobné dobové slangové rysy mohli bychom ukázat i na užívání předložek, zejména předložky za (linie strany za vybudování socialismu), na (zajišťovat úkoly na továrnách), k (přihlásit se k otázce). Výrazem stejné tendence bylo konečně také nadměrné užívání zkratek i v mluvených projevech a také některých omezeně srozumitelných zkratkových slov, např. politruk, déldop, kultprop, agitprop, opas apod. Jazykové prvky zdůrazňující profesionálnost brzdily a zeslabovaly agitační funkci vyjadřování jednak proto, že na sebe strhovaly nezaslouženou pozornost, ale hlavně z toho důvodu, že se jimi vyjadřování stávalo jakousi výlučnou záležitostí „zasvěcených“, že se jimi jazyk agitace izoloval jak od jazyka spisovného, tak i od celonárodního jazyka běžné mluveného.

Je snad zřejmé, že do pojmu »profesionálnost« nezahrnujeme užívání spisovných termínů, ve stranické agitaci a propagandě marxistických termínů filosofických, ekonomických a politických, které jsou — v nutné a únosné míře — pevnou součástí jazyka agitace a propagandy, bez nichž se nelze obejít. Stranický propagandista má být i propagátorem marxistického pojmosloví a názvosloví. Jak je však i v tomto směru třeba opatrnosti, názorně ukazuje případ s výrazem efektivnost (hospodářství), kterého se svého času v agitační práci hojně užívalo bez přesného vymezení obsahu, takže i výraz sám byl často komolen a zaměňován s hláskově příbuzným výrazem efektnost.[10]

Některé záporné rysy, které se vyskytovaly v jazyce agitace a propagandy v nedávném období a které jsme si tu ve zkratce uvedli, jsou výrazem hledání adekvátní působivé jazykové formy pro závažný obsah i pro vlastní cíl agitačně zaměřených projevů. Kultivovanost jazykové stránky agitačních projevů vytváří předpoklady i pro rozvoj vyšších stylových principů, jak individuálních, tak obecných.

Styl agitačních projevů v různých slohových žánrech se u nás [142]postupně rozvíjí s tím, jak strana vychovává kádry ideově vyspělých, vysoce vzdělaných a zanícených agitátorů. Nejsou proto ani obecné normy jazyka a stylu agitace a propagandy jednou provždy dány a uzavřeny. A není to ani možné ani potřebné. Agitační styl se bude neustále vytvářet a obohacovat v živých projevech individuálních mluvčích, podle jejich nových zkušeností, znalostí a schopnosti. Jsou-li tu v jazyce a stylu agitace a propagandy zřejmé tendence obecnější, na jedné straně zbavovat se určitých rysů oficiálnosti, knižnosti, neživotnosti, být blíže k živému a jadrnému vyjadřování lidovému, a na druhé straně zbavovat se prvků nevhodně zdůrazňujících důvěrnost nebo až výlučnost profesionální, jsou to tendence, které znamenají krok vpřed k vyjadřování jazykově vysoce kultivovanému a slohově vytříbenému.

Značný význam pro další rozvoj jazyka a stylu stranické agitace a propagandy má jazykově tvůrčí činnost vedoucích stranických pracovníků a marxistických myslitelů. Je příznačné, že velká část jich je vynikajícími stylisty, osobitými slovesnými tvůrci, že přesnost a logickou důslednost svých myšlenek dovedou vyjádřit i působivou adekvátní formou. (Uvádí se někdy, že tzv. „citátomanie“ v agitační a propagandistické činnosti pramení z valné části z toho, že k ní přímo svádí jazyková přesnost a slohová vytříbenost klasiků marxismu-leninismu.) Připomeňme si jen, jaké přímo obrození řečnického umění v agitační a propagandistické práci představuje jazyk a styl projevů N. S. Chruščova. Aniž slevuje ze základních požadavků kladených na obecnou srozumitelnost a přesnost projevů, dovede N. S. Chruščov velmi živou, rozmanitou formou, podle potřeby tu lapidární, úsečnou, jindy zase lakonicky věcnou, anebo bohatě obraznou, čerpající z lidových rčení a přísloví, ba využívající — zpravidla k ironizování — i biblických výrazů a rčení, pohotově reagovat na všechny podněty a na celkovou situaci projevu. Jazyk jeho projevů se nevyhýbá prvkům citově zabarveným, tato emotivnost však logicky vyplývá z myšlenkového obsahu, a je proto vysoce agitačně působivá.

Také přední činitelé naší komunistické strany, z nichž jsme tu již některých vzpomněli, vynikají vytříbeným a často osobitým stylem svých projevů. V jejich jazyce a stylu je spolehlivá základna, z níž [143]mohou dnešní agitátoři a propagandisté vycházet, o niž se mohou opírat. Jazyková stylizace projevů těchto stranických pracovníků vytváří svého druhu příklad pro jazyk a styl naší agitace a propagandy už v tom, že se shoduje s normami jazyka spisovného a navíc obsahuje slohové rysy specifické pro projevy agitačně působivé, přesvědčující.


[1] V politické terminologii marxistické se agitací rozumí objasňování užšího okruhu myšlenek a znalostí nejširším vrstvám, kdežto propagandou, která má už výraznější třídní ráz, propagování širšího okruhu myšlenek, učení nebo politických teorií, zpravidla též s hlubším výkladem, a to poměrně užšímu okruhu lidí; obě formy činnosti spojuje pak rys přesvědčovací, získávací.

[2] Z poslední doby je to zejména závažný výklad ministerského předsedy NDR Otty Grotewohla, o němž podrobně referoval Vl. Staněk v Naší řeči 42, 1959, s. 234n.

[3] Svědčí o tom anketa, kterou uspořádal časopis komunistických a dělnických stran Otázky míru a socialismu; shrnutí ankety, v němž jsou ve zkratce uvedeny názory pracovníků dělnických a komunistických stran z nejrůznějších zemí celého světa, je otištěno pod názvem Jazyk strany je jazykem lidu v 12. čísle 3. ročníku uvedeného časopisu (prosinec 1960), v českém vydání na s. 48.

[4] O jazyce a stylu Klementa Gottwalda psal zejména akad. František Trávníček v Naší řeči 36, 1953, s. 139, a akad. Zdeněk Nejedlý ve Varu 4, 1951, s. 20. Jazyk Antonína Zápotockého charakterizoval akad. B. Havránek v Slově a slovesnosti 13, 1951, s. 68n., a akad. Fr. Trávníček v Hostu 1, 1954, s. 532; jazyk Zdeňka Nejedlého Kvido Hodura v Naší řeči 36, 1953, s. 1, a podrobně ve Sborníku Zdeňku Nejedlému, 1953, s. 161n. Několik prací je věnováno jazyku Julia Fučíka; jmenujeme zejména práci Václava Křístka Jazyk u Julia Fučíka jako prostředek boje v Studiích a pracích lingvistických I (Havránkův sborník), 1954, s. 494, a výklady Milana Jelínka v Slově a slovesnosti 14, 1953 s. 148.

[5] Kromě drobnějších článků je u nás známa zejména brožura A. Jefimova O jazyce propagandisty, která vyšla v Mladé frontě v r. 1953; také v přeloženém souboru projevů M. I. Kalinina O komunistické výchově, Mladá fronta 1949, se na mnoha místech pojednává o vyjadřování agitátorů.

[6] Srov. např. v Trávníčkově knize O jazykovém slohu, Praha 1953, s. 46n., v Havránkově-Jedličkově České mluvnici, 1960, s. 373, a v Kapitolách z praktické stylistiky (autoři Fr. Daneš, L. Doležel, K. Hausenblas, Fr. Váhala), Praha 1955, s. 20.

[7] V zemi milované, Předmluva, s. 13. — Srov. též stať J. Janáčkové Julius Fučík a česká jazyková kultura, Naše řeč 36, 1953, s. 257n.

[8] Viz práce Trávníčkovy uvedené v pozn. 1. — B. Havránek v studii rovněž tu uvedené konstatuje (na s. 68): „Není jistě nahodilé, že v této kronice Zápotockého právě představitelé nového budoucího života mluví skoro spisovně (po stránce hláskové a tvarové).“

[9] Hojné příklady přináší publikace M. Jelínka O jazyku a stylu novin, 1957.

[10] Srov. Naše řeč 40, 1957, s. 180n.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 5-6, s. 133-143

Předchozí Lubomír Doležel: Komunistická strana Československa a naše jazykověda

Následující Alois Jedlička: K aktuálním otázkám péče o spisovnou češtinu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1