Psaní předložek a předpon s a z

František Váhala

[Články]

(pdf)

-

Předchůdce a základ Pravidel českého pravopisu, „Pravopisný ukazatel“ Frant. Bílého a Jul. Rotha z r. 1886, říká o psaní předpon s a z doslova: „Obtíž bez hlubších znalostí jazyka téměř nepřekonatelnou působí slovesa s předponou s- a z- složená“. A třetí vydání matičního „Brusu jazyka českého“ z r. 1894 mluví podobně: „Největší potíže působí v pravopise našem rozdíl mezi předložkou (!) s a z při slovesech.“ Obě příručky pak shodně konstatují, že příčinou toho je výslovnost.

To, co bylo takto vysloveno před tolika lety, platí dodnes. Zkušenosti jazykové poradny Ústavu pro jazyk český i bohatá korespondence Jazykového koutku Čs. rozhlasu za jedenáct let jeho trvání potvrzují, že psaní zejména předložek s a z, avšak i předpon s- a z- je jednou z nejobtížnějších věcí našeho pravopisu. Příčina toho je v tom, že pisatel nemá při jejich psaní bezpečnou oporu ve výslovnosti. Neslabičné předpony i předložky s a z jakožto hlásky párové podléhají totiž spodobě znělosti, přizpůsobují se ve výslovnosti hláskám následujícím. Vysvětluje to úvod k psaní s a z v novém vydání Pravidel (s. 20): „s se přizpůsobuje párové souhlásce znělé (s jistým omezením pokud jde o v a h) i znělému ř a vyslovuje se zněle [z]; předložka a předpona z se přizpůsobuje následující párové souhlásce neznělé a vyslovuje se nezněle [s].“ Na př. psané s ve výrazech jako s babičkou, s děvčetem, s hochem, s řevem a v slovech jako sbor, sbratřit, sdostatek vyslovujeme jako [z]. Naopak psané z ve výrazech jako z ciziny, z chalupy, z kuchyně, z papíru, z těsta, a v slovech jako zcela, zchytra, zkusiti, zpět, zticha vyslovuje se jako [s]. Před jedinečnými souhláskami psané předpony s- a z- ve výslovnosti rozlišujeme, na př. [sjednat — zjednat, směnit — změnit, sleva — zleva] a j., a také před v: [svolit — zvolit], ale předložky s a z zpravidla nikoli; spisovná je výslovnost [s máslem] i [z máslem], [s radostí] i [z radostí] a pod., avšak jen [s ním] a j. — K tomu dnes ještě přistupuje skutečnost, že význam předložky s s 2. pádem se během doby v některých případech po[250]někud změnil, stal neurčitým, takže předložka s v 2. pádě pozvolna přenechává pole předložce z (viz dále s. 251).

Výhodné by proto bylo, kdyby pravopis předložek a předpon s a z, opírající se o přesný jejich význam, byl ve shodě s výslovností; tím by rázem zmizely všechny pravopisné obtíže s nimi spojené. Ale poněvadž tomu tak není a ani není možno sladit jejich psaní s výslovností, je nutno hledat způsob, jak pravopisné obtíže odstranit nebo alespoň snížit na nejmenší míru. Zdánlivě je celá věc poměrně snadná. Poněvadž pramenem nesnází je neshoda výslovnosti těchto předložek a předpon s jejich psaním závislým na jejich významu, nabízí se tu dvojí řešení: buď přizpůsobit jejich psaní výslovnosti a více méně pominout jejich význam, anebo obráceně přihlížet pokud možno k jejich významu a jen minimální pozornost věnovat jejich výslovnosti.

Převedení těchto theoreticky jednoduchých zásad do praxe však s sebou jistě přinese řadu nečekaných obtíží. První možné řešení, založené jen na výslovnosti, by mohlo nepochybně vyhovovat u předpon, sotva však — nebo řekněme přímo nikoli — u předložek. Zůstaly by nám totiž bez jakéhokoli významového rozlišení zase dvě předložky; psali bychom tedy před párovými neznělými souhláskami s, na př. s přítelem, s pole, ale před párovými znělými z, na př. z bratrem, z hory. A mimo to bylo by nutno autoritativně rozhodnout, které z předložek budeme dávat přednost před samohláskami a před některými souhláskami jedinečnými, budeme-li tedy psát na př. s oka, s oken, s ulice, s máslem, s radostí, s vodou, nebo z oka, z oken, z ulice, z máslem, z radostí, z vodou, neboť zde výslovnost kolísá. — Druhé krajní možné řešení, vycházející jen z významu předpon a předložek s a z a jen málo dbající výslovnosti, uplatní se jistě dobře u předložek, neboť konec konců všechny předložky, s a z nevyjímaje, mají svůj význam, ale k potížím dojde u předpon. Při důsledném uplatnění významu předpon nemohli bychom na př. psát schválit, spatřit, splašit, splatit, splnit, stvořit, skončit atd., nýbrž u všech bychom musili psát předponu z: zchválit, zpatřit atd. V našem případě by bylo nutno porušit celkem ustálený způsob psaní.

Z těchto důvodů nenalézáme v praxi nikde takováto „čistá“ řešení, nýbrž řešení kompromisní. Jeden jeho typ představuje psaní předložek a předpon s — z v polštině: předpony se tu píší podle výslovnosti, ale předložky se zredukovaly na jednu — z.[1] [251]K jinému typu kompromisního řešení se přiklonila poslední úprava pravopisu slovenského (z r. 1953); předpony se rovněž píší podle výslovnosti, ale psaní předložek s a z se řídí pravidlem mluvnickým: předložka s se pojí jen se 7. pádem, kdežto s 2. pádem — v němž právě konkurence předložek s a z působila velké nesnáze — pojí se jen předložka z.[2]

Které z uvedených čtyř řešení by bylo nejvýhodnější pro češtinu? Nebo je snad nutno hledat pro ni ještě jiný způsob, jak odstranit nesnáze? Pravopisná komise při vědecké radě Ústavu pro jazyk český pečlivě zkoumala všechny tyto možnosti, jak zjednodušit a ulehčit psaní předložek a předpon s a z. Mnoho času a práce bylo věnováno zejména zkoumání, zda by nebylo možno upravit psaní předložek a předpon s a z způsobem obdobným úpravě slovenské.[3] Ukázalo se však, že pro češtinu jakožto jazyk s dlouhou kulturní tradicí není vhodná žádná příliš zjednodušující mechanická úprava vycházející z výslovnosti. V češtině se dosud rozlišují významy jak předložek, tak i předpon s a z, a to někdy velmi přesně (s prstu — z prstu, se stolu — ze stolu; sběhnout — zběhnout, svolat — zvolat), a z této skutečnosti nutno vycházet při všech snahách o usnadnění jejich psaní.

Protože významy předložek s a z a předpon s- a z- nejsou totožné a jejich funkce je rovněž různá, šla úprava jejich psaní v nových Pravidlech různým směrem, a proto o nich pojednáme odděleně.

* *

Úprava a stylisace kapitoly nových Pravidel o psaní předložek s a z chce zdůraznit skutečnost, že předložka s se vývojem stává předložkou pojící se převahou se 7. pádem; ve spojení s 2. pádem, kde konkuruje předložce z, silně ustupuje; se 4. pádem se dnes pojí jen v několika málo ustálených rčeních. To je důvod, proč se tu nejdříve mluví o psaní předložky s se 7. pádem, ačkoli v tom nikdo znalý spisovného jazyka nechybuje, a proč se teprve potom přechází k psaní předložky s a pak z s 2. pádem. Tímto postupem je však na druhé straně poněkud zastřena jiná skutečnost, že totiž vývoj spěje k tomu, aby se výhradní předložkou s 2. pádem stala předložka z.

Nová úprava psaní předložek s a z s 2. pádem se tedy předložky s nezřekla, ponechala ji však jen pro ty případy, kdy ji skutečně potřebujeme. To je všude tam, kde tentýž děj může vycházet [252]buď s povrchu věcí, nebo z jejich nitra, a kde tedy rozlišování předložek s a z slouží k významovému rozlišování. Bývá to u hmotných předmětů nebo částí těla. Tak dostáváme dvojice jako vzít se stolu — ze stolu, se skříně — ze skříně, slézt se skály — vytékat ze skály, sejmout s hlavy — vyoperovat z hlavy, s nosu — z nosu, s prsou — z prsou atd. Jak říká poznámka v novém vydání Pravidel: „Rozlišujeme tedy psaním předložek s a z v témž spojení dvojí rozdílné místní východisko.“ K těmto dvojicím se řadí několik ustálených tradičních výrazů jako sesednout s koně, spadnout se stromu, s věže, viset se stropu a j., u nichž bychom těžko hledali protiklad v nitru věcí.

Mimo ony dvojice typu se stolu — ze stolu, t. j. tam, kde nemusíme rozlišovat povrch a nitro věcí, a mimo oněch několik případů tradičních vystačíme u hmotných předmětů s předložkou jednou, a to je z. Bude se tedy psát jenom: jíst z mísy, z talíře, seskočit nebo vyskočit z lůžka, z postele, ze židle, z okna, sundat ze stěny, pohnout se z místa, odvézt úrodu z polí, seno z louky, letadlo startuje z letiště, vlak odjíždí z 5. nástupiště, vítr vane z moře, z pevniny, díváme se z břehu na moře, herec mluví z jeviště, z jeho rampy, řečník promluvil z tribuny, z balkónu; hmyz přenáší pyl z květu na květ, z keře na keř, ze stromu na strom, přepíšeme něco z jednoho listu na druhý, z folia na folio atd. atd. Nová Pravidla pamatují i na ty případy, kdy je možné dvojí pojetí nebo dvojí výklad věci, a je tedy nesnadné rozhodnout, máme-li psát předložku s nebo z, na př. odvíjet kabel s/z bubnu. V takových případech dáváme přednost předložce z, nepovažuje se však za chybu, napíšeme-li tu předložku s.

Jedině předložka z se bude napříště psát ve spojení s abstraktními jmény a ve všech případech vyjádření přeneseného. Na př. seskočit z výšky 10 000 m, spadnout z oblak, z nebe, mluvit z cesty, sejít z pravé cesty, z mysli, z očí, z koupě, spustit z někoho oči a někoho z očí, pustit ze zřetele, spadl mu kámen z prsou, ze srdce, slevit z ceny, z požadavků, stáhnout z oběhu, z prodeje, z pořadu jednání, z programu, prohlédnout si něco ze všech stran, z pravé strany, z levé strany, posuzovat ze svého hlediska, z jiného stanoviska[4], provádět politiku z posice síly atd. Jednoznačné rozhodnutí psát ve všech těchto a obdobných případech pouze předložku z znamená podstatné ulehčení v dosavadních nesnázích, neboť právě při těchto výrazech přicházeli píšící nejvíce do rozpaků, nevědouce, mají-li postupovat stejně jako ve výrazech se jmény hmotných věcí, mají-li i tu uplatňovat pravidlo, že proti předložce na se píše před[253]ložka s a pod. (O tom viz ještě dále.) — V ostatních případech psaní předložky z na vyjádření původu a látky (na př. z papíru, ze zlata, prsť z bojiště, pochází z dělnické rodiny), příčiny, podnětu a různých okolností (jako radost z něčeho, onemocnět z nastydnutí, provést z moci úřední) anebo celku, z něhož se vyjímá část (na př. někdo z nás, nejmladší ze společnosti), není proti dřívějšímu způsobu psaní žádných změn.

Nepříliš často užívá se obou předložek v různých časových určeních. Předložka z vyjadřuje časové východisko ve výrazech jako z jitra, z večera, z neděle na pondělí a pod. Předložka s se píše jen v několika zastarávajících nebo lidových obratech jako hodina s půlnoci, některý den s neděle; tu vyjadřuje blízkou časovou následnost.

Formulace pravidla o psaní předložky s (totiž že „vyjadřuje ve spojení s podstatným jménem východisko pohybu s povrchu pryč, po případě po povrchu dolů“) vyrovnává se s dvěma dodnes tradovanými poučkami, totiž 1. že předložka s s 2. pádem označuje směr shora dolů, 2. že předložka s se píše proti předložce na.

První poučku můžeme v nové době zhruba sledovat od Jungmanna (heslo S v jeho Slovníku) až po poslední vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1941, 1946, 1948 (Slovník Vášův-Trávníčkův i akademický Příruční slovník necháváme stranou). Žádné vydání Pravidel od r. 1902 až do r. 1926 o psaní předložek s a z přímo nemluvilo, jenom v § 11 o psaní předpon s- a z- byla zmínka, že píšeme předložku s, „když poznáváme, že předpona je téhož významu jako předložka s, se, totiž a) buď = shora dolů, odněkud pryč atd. Na př. spadnouti (shora dolů), skáceti, skládati, složiti (něco shora dolů, s vozu na zem)“ atd. (V 1. vydání Pravidel z r. 1902 bylo za znaménkem = ještě „lat. de“, jež bylo v dalších vydáních vynecháno.) Vydání z r. 1941 (a jeho další přetisky) zavádí v abecedním seznamu slov a tvarů po prvé heslo s, se s tímto poučením: „předl. s 2. pádem označuje směr shora“. Tato poučka však zdaleka už neodpovídá skutečnosti. Probereme-li si všechny případy psaní předložky s v konkretních hmotných situacích, zjistíme, že doslova platí vlastně jen o výrazech spadl se stromu a spadl (skočil) s věže, kdežto v ostatních případech jde o povrch věcí (proti jejich nitru), nebo aspoň je sporné, jde-li o prostý směr shora nebo o směr s povrchu pryč (na př. sesednout s koně, sjeti se střechy, sběhnout se stráně a j.). Matiční Brus jazyka českého ve vydáních z roku 1881 a 1894 měl pod heslem S už toto poučení: „Obyčejné pravidlo, že předložka s klade se o směru shora dolů, třeba porozšířiti v ten smysl, že užívá se jí též tam, kde vyjadřuje se vzdalování od povrchu něčeho, kdežto předložka z (u jiných [254]Slovanů iz) naznačuje vycházení ze vnitra předmětů“ (kursiva v originále). Je ku podivu, že Pravidla českého pravopisu tuto poučku, velmi dobře vystihující skutečnost, aspoň nepřevzala. A je to škoda, neboť by tak byla předešla mnohé zmatky.

Druhé pravidlo, o psaní předložky s proti předložce na, platilo v staré době patrně bez výjimky, jak můžeme soudit ze staročeských dokladů[5] nebo z příkladů v Jungmannově Slovníku pod heslem S (na př. s papíru čítati, přenést s boha na člověka a j.). Ale v období matičních Brusů se už proti němu patrně mnoho „chybovalo“, jinak by Brusy (z r. 1881 a 1894, heslo S) nepoučovaly: „Kdo sedí na místě, o tom říkáme, když vstal, že zdvihl se s místa; jdou s ryb, s mlatu, s posvícení“ (kursiva v originále). Nejnověji toto pravidlo připomíná — neboť jeho oživením patrně hledá východisko z pravopisných nesnází — Fr. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny II, § 776, když v pojednání o předložce s, se s genitivem píše: „Opačný význam vyjadřuje na: býti na stromě // spadnouti se stromu, obraz visí na stěně // sundati jej se stěny…“. Správně však v poznámce ihned dodává: „Tomu nelze rozuměti tak, že s bývá proti každému na… Předložka na má různé významy a není v nich ve všech významovým protějškem předložky s“. V § 787 pak blíže vysvětluje, proti kterému na bývá předložka z (proti na účelovému). Nutno však říci, že tento Trávníčkův podrobný rozbor užívání předložek s a z přišel už pozdě, že už nemohl zadržet vývoj, který směřuje k pozvolnému vytlačení předložky s, se z 2. pádu. A totéž platí o kusém poučení, které podávají příklady pod heslem s, se v abecedním seznamu slov a tvarů v posledním vydání Pravidel: se stolu (:na stole), s kopce (:na kopci), spadl s věze (:na věži). Tyto příklady se měly správně vykládat tak, že proti předložce na se píše předložka s, jen jestliže jde o směr shora dolů (nikoli však v jiných případech), ale protože Pravidla nepoučovala zároveň o psaní předložky z, přinesly ony příklady více škody než užitku a nesnáze jenom zvýšily. Vedly totiž zejména v učitelských řadách k pochybené jejich aplikaci na případy jako s letiště (:na letišti), s náměstí (:na náměstí), s dovolené (:na dovolené) atd., právě tak jako poučení o psaní předložky s při směru shora mělo za následek mnoho zbytečného přemýšlení o tom, zda psát s ve výrazech jako: skočil z letadla, z výšky 2000 m, kapky padají z mračen, z oblak a pod. Nová Pravidla se o této dvojici s — na nikde nezmiňují, a to proto, aby nesváděla k mechanickému, lineárnímu uplatňování poučky, jejíž platnost by dnes už byla velmi omezená, takže by vyžadovala mnoho výjimek.

[255]A ještě jedno vysvětlení jsme dlužni čtenáři, aby v něm nevznikl nesprávný dojem, že nová pravidla o psaní předložek s a z jsou vytvořena uměle. V těchto pravidlech jsou ve skutečnosti pouze vyjádřeny tendence a stav, jehož vývoj psaní těchto předložek do dnešního dne dosáhl. Počátek tohoto vývoje nutno hledat v době, kdy se začaly obě předložky mást. Jos. Zubatý[6] uvádí nejstarší doklady tohoto matení už z 15. století. Na př. v Kronice trojánské z r. 1468 je vazba vstáti z lože. Řehoř Hrubý z Jelení píše o pádech z vysokého miesta. Jungmann ve svém Slovníku pod heslem Z píše, že se předložky z užívá někdy „pro meliore s, de, von“, t. j. místo lepšího s, a jako příklady uvádí z Veleslavína kůže z těla stažená, jho z sebe svrci a z Labyrintu Komenského A aj z vrchu zaskví se světlo jasné. Nic nového není ani na poučce o psaní předložky z ve výrazech s přeneseným významem. Rovněž už v Jungmannově Slovníku pod heslem Z najdeme, že se píše z, „když z má svůj význam, ale průpověď celá figurná jest“: z mysli pustit, jdi mi z očí, jdi mi z cesty a j. Také spojení mluvit z tribuny, z balkónu mají u Jungmanna svého předchůdce ve výraze mluvit z kazatelny. Na kolísání předložek s — z na př. ve výrazech se (ze) strany, s (z) pravé strany, se (ze) všech stran, s (z) lavice, se (ze) stolice a mn. j. nalézáme doklady u našich nejlepších spisovatelů po celou druhou polovinu minulého století i v století nynějším. Stačí nahlédnout do kteréhokoli z jejich spisů. Nová Pravidla tedy jen zobecňují a kodifikují, uzákoňují to, co se už v jazyce vytvořilo. Jejich formulace je přitom dosti pružná, aby se ani nestala hrází bránící dalšímu vývoji, ani jeho brzdou, jako tomu bylo u pouček z doby nedávné, jak jsme si ukázali výše.

* *

O psaní předpon s- a z- možno souhrnně říci, že nová Pravidla tu nepřinášejí věcně nic nového. (Těch několik změn v psaní předpony — viz dále —, které Pravidla obsahují, nijak nenarušuje dosavadní systém.) Nová však je v Pravidlech formulace zásad, jimiž se psaní s- a z- řídí. Schematicky se dají tyto zásady vyjádřit velmi jednoduše:

1. U sloves (a slov od nich odvozených) se předpony s- a z- rozlišují podle významu všude, kde různost jejich významu je zcela zřetelná. (Velmi často je toto významové rozlišení i ve shodě s výslovností, na př. sčítat, schoulit se, skrčit se, splynout, spojit, strhat, sjet, slézt, smetat, snášet, srůst, svolat [s- před párovými neznělými, před jedinečnými souhláskami a před v-], nebo zbarvit, [256]zdivočet, zhroutit se, zjevit, zlámat, zmoknout, zničit, zranit, zvolit [z- před párovými znělými, před jedinečnými a před v-]).

2. Jestliže však u slova s předponou význam předpony nepoznáváme a slovo nedovedeme zařadit do žádné z významových skupin těchto předpon (viz dále), píšeme je ustáleným tradičním způsobem, který je většinou ve shodě s výslovností.

Tento zjednodušený náčrt si nyní vysvětlíme podrobněji:

U předpony s- i u předpony z- máme po dvou významových skupinách.

Předpona s- se píše tam, kde dává slovesu (i slovům s ním souvisícím)

a) význam směřování dohromady (na jedno místo, k sobě, spolu), na př. sbalit, sběhnout se, sdrátovat, shrabat, slepit, slít, smísit, snést, splést, spojit, srůst, stlouci, stmelit, svést, svolat, sžít se, sehnat, sejít se, sepnout, sestrojit, sesypat. Mnohdy je tento význam obsažen už ve slovech samých a předpona s- jej pouze zdůrazňuje; na př. sblížit, sdružit, sjednotit, skamarádit se, spářit, spříznit a j.;

b) význam směřování shora dolů nebo s povrchu pryč, na př. sčesat, shodit, sjet, sklouznout, sletět, slízat, smýt, snést, spustit, srazit, strhnout, svalit, seskočit, sesunout, sestřihnout, sešlapat. U mnohých sloves předpona s- tento význam opět jen zdůrazňuje, neboť je obsažen už v základních neodvozených slovesech, na př. skanout, sklesnout, sklonit, spadnout. U této významové skupiny stojí za povšimnutí, že významy předložky s a předpony s- se poněkud rozcházejí. Zatím co u předložky význam „shora dolů“ vlastně téměř vymizel, předpona si jej v plné míře zachovala. Neplatí tedy, že předpona (s-) u slovesa má být totožná s předložkou u podstatného jména na něm závislého (nikoli tedy spadl s nebe, nýbrž správně spadl z nebe).

U obou těchto významových skupin uvádějí Pravidla velmi mnoho příkladů; přitom je zařazují podle věcné příbuznosti jednak proto, aby tím více vysvitl význam předpony, a jednak proto, aby bylo možno posoudit jejich frekvenci.

Předpona z- vytváří

a) od nedokonavých sloves slovesa prostě dokonavá, na př. barvit — zbarvit, orat — zorat, hroutit se — zhroutit se, kalit — zkalit, pozorovat — zpozorovat, vlhnout — zvlhnout, volit — zvolit;

b) přímo z podstatných nebo přídavných jmen dokonavá slovesa znamenající „učiniti nebo státi se tím, co znamená slovo základ[257]ní“; na př. nechuť — znechutit, podoba — zpodobit, dokonalý — zdokonalit, chutný — zchutnit, národní — znárodnit, státní — zestátnit.

Obě skupiny se od sebe snadno rozeznávají i tím, jak se od nich tvoří vidový protějšek: Chceme-li v prvé skupině dostat od předponového slovesa primární sloveso nedokonavé, odepneme od něho předponu z- (zbarvit — barvit); v druhé skupině musíme nedokonavé sloveso od předponového slovesa nově utvořit příponou -ovat (zpodobit — zpodobovat).

Takto podle významu rozlišujeme a píšeme předponu s- a z- u převážné většiny sloves.

Ustálené tradiční psaní předpony podle výslovnosti se týká většinou předpony s-. Jde o slovesa jako schovat, skonat, skosit, slevit, slosovat, smýšlet, spálit, spočívat, spravit, srozumět, sužovat, svolit a j. U některých sloves má předpona s- jenom prostě zdokonavující význam (měla by se tedy tato slovesa vlastně psát s předponou z-, neboť pak patří podle významu k první skupině předpony z-, podržujeme však u nich tradiční způsob psaní), na př. skončit, skoncovat, sklidit, sníst, spolknout, strávit; sežrat, sežvýkat, sehrát a j.

Případů, kdy píšeme podle výslovnosti předponu z-, je mnohem méně; na př. zběhnout, zboží, zbraň, zdířka, zletilý, zmužilý, zníti, zříci se, zřídit, zvedat, zvolat.

K tomu přistupuje několik slov, v nichž dnes podle ustáleného zvyku píšeme předponu z- v neshodě s výslovností; jsou to převážnou měrou slova, která již nepociťujeme jako spojená s předponou; na př. zkoumat, zkoušet, zpěčovat se, zpívat, zpovídat, zpravit, zpytovat, zpět, způsob, ztepilý aj. Až do osmdesátých let minulého století se psávalo spůsob, spůsobiti atd., tedy ještě poměrně nedávno, přesto však se u těchto slov nevrátíme k psaní podle výslovnosti, protože dnes je jejich pravopis pevně ustálen a nechybuje se v nich.

Před -h píšeme podle původu buď s- (na př. shnít, shořet, shovět), nebo z- (zhostit se, zhlédnout, zhlížet). Výslovnost nám tu není oporou proto, že tu dochází k spodobě znělosti jednak zpětné [zh-], jednak postupné [sch-] a tato dvojí výslovnost neslouží k rozlišování významu slov, nýbrž k rozlišování původu mluvčích (z Moravy, z Čech).

Nově se píší s předponou z- pouze dvě slova: zdrhnout (a zdrhovadlo) ve významu ‚stáhnout do záhybů‘ nebo ‚spojit zdrhovadlem‘ a zkreslit ve významu ‚podat zkomoleně‘. Důvodem ke změně [258]pravopisu prvního slovesa bylo, že se v obecném povědomí ztratila souvislost se slovesem drhnout a sloveso i podstatné jméno se začalo pociťovat jako neodvozené. Sloveso zkreslit se zase v povědomí přiřadilo ke slovesům jako zkazit, zničit, zpackat a j., prostě ke slovesům znamenajícím změnu k horšímu. Vedle toho ovšem zůstaly i obě původní podoby, avšak s jiným významem: sdrhnout znamená nadále jen ‚sedřít s povrchu‘ a skreslit má speciální význam v technickém kreslení: ‚spojit v jedné kresbě‘.

S předponou s- se nově budou psát slovesa scípat, scípnout (vedle chcípat, chcípnout), schrupnout si, schumlat, skropit, skrápět (ve zvláštním významu ‚trochu pokropit, zvláště slzami‘; vedle toho zůstává i dosavadní zkropit, zkrápět), schvátit, splasknout, splichtit, strnout a smontovat. U slovesa smontovat bylo nutno zavést psaní předpony s- proto, že se pozměnil význam základního slovesa montovat. Dříve se montováním rozumělo jen sestavování nějakého stroje, přístroje a pod. (a proto se ukončení montování vyjádřilo předponou z-), kdežto nyní se jím rozumí i jakékoli zacházení se součástkami nebo díly a jejich sestavení v celek je pak nutno vyjádřit předponou s-. Tím se sloveso smontovat sblížilo se slovesy sestrojit, sestavit a j. Všechna ostatní slovesa se vlastně píší podle výslovnosti. Přitom strnout bude mít nyní stejnou předponu jako ustrnout (dosavadní Pravidla předpisovala ustrnout, ale ztrnout). U sloves splasknout a splichtit je možno předponu vysvětlovat i významem ‚dohromady‘.

Dodatkem k pravidlům o psaní předpon s- a z- přinášejí nová Pravidla dobrou praktickou pomůcku: seznam slovesných dvojic rozlišených právě předponou s- nebo z-. Rozdělují je do tří skupin; první tvoří slovesa, jež jsou významově od sebe velmi vzdálena, na př. sběhnout (‚dolů‘) — zběhnout (‚dezertovat‘), spravit (‚opravit‘) — zpravit (‚informovat‘), stěžovat si (‚naříkat‘) — ztěžovat (‚činit obtížným‘). Slovesa druhé skupiny jsou sice významově také rozlišena, ale ne tak znatelně, a nadto jeden člen dvojice bývá stylisticky zabarven: má charakter lidový nebo knižní a pod. Na př. sbíjet (‚stloukat‘) — zbíjet (zastaralé, knižní ‚pobíjet‘), shlížet (‚shora dolů‘) — zhlížet (na př. v zrcadle), smazat (‚mazáním setřít‘) — zmazat (‚umazat‘). V obou skupinách je u každého slovesa udán jeho význam. Do třetí skupiny jsou zařazena slovesa, která mají v podstatě stejný význam, předpona mu jen dodává různého odstínu: předpona s- odstínu ‚shora dolů‘ nebo ‚dohromady‘ nebo ‚trochu, poněkud‘, předpona z- prosté dokonavosti nebo velké míry děje. Na př. sbrousit (‚trochu s povrchu‘) — zbrousit (‚broušením úplně odstranit‘ nebo přeneseně také ‚projít [259]křížem krážem‘), smačkat (‚dohromady nebo trochu‘) — zmačkat (‚pomačkat, poškodit‘), a podobně sladit — zladit, sřasit — zřasit, sřetězit — zřetězit atd. Podrobný seznam takovýchto dvojic dobře poslouží především spisovatelům, ať odborným nebo beletristům, pro školní vydání Pravidel jej bude možno značně omezit.

O psaní předpon s- a z- u příslovečných spřežek, t. j. u příslovcí vzniklých z předložkových výrazů, není třeba se šířit; podržují totiž předložku původního předložkového výrazu[7], na př. sbohem, sdostatek; zčásti, zleva, zprava a j. pod.

Možná, že nám čtenáři namítnou: Když tedy v psaní předpon s- a z- nepřinášejí nová Pravidla věcně téměř nic novéno, proč bylo třeba nové formulace pravidel o jejich psaní? K tomu je třeba na vysvětlenou říci toto: Dosavadní pravidla byla především značně kusá, zejména pokud jde o psaní předpony z-. Přinášela také málo osvětlujících příkladů. Celé poučení o psaní obou předpon zabíralo v dosavadních Pravidlech jenom jednu stránku, kdežto v Pravidlech nových sedm stran. A za druhé některé zásady byly dříve stylisovány pro filology znající historickou mluvnici českou a umějící si zdůvodnit psaní předpony jejím původem. Tak příliš odborná je na př. poučka, že píšeme předponu z-, „když je předponou význam obměněn ve smyslu ‚vzhůru‘, a když tedy tu bylo dříve vz-“ (Pravidla českého pravopisu 1941, s. XXVI). Odborně neškolený pisatel sotva uhodne, že ve zdvihnout nebo zpyšnět byla původně předpona vz-. Podobně i poučka o psaní z-, „když poznáváme, že předpona má význam odluky“ (l. c.), je pro neodborníka nesnadná, a tedy sotva užitečná pomůcka. Je to způsobeno tím, že tyto poučky jsou až na nepatrné změny tytéž jako ve vydání z r. 1913, ba většinou se shodují i s Gebauerovými formulacemi v prvních Pravidlech z r. 1902. A tehdy bylo aktivních uživatelů spisovného jazyka nepoměrně méně než dnes a hojně jich mělo odborné jazykové vzdělání. Dnes však, kdy na jedné straně se vzrůstem celé naší slovní zásoby velmi vzrostl i počet sloves zejména s předponou z- a na straně druhé se zmnohonásobil počet aktivních uživatelů spisovného jazyka, kteří nemají znalost historické mluvnice, bylo nutno vzdát se pomůcek jen historicky zdůvodňovaných a nahradit je co nejjednoduššími poučkami založenými na rozboru současného jazyka, který uživatelé znají.

---

[1] Poukazuji také na E(rtlův) článek Zánik předložky s (v Naší řeči 12, 1928. s. 85n.); v něm autor dovozuje, že v obecné češtině předložky s a z splynuly ve výslovnosti úplně a že tu jde o touž jazykovou změnu, která se v polštině provedla už před staletími.

[2] Viz Pravidla slovenského pravopisu (1953), s. 24n., 320, 384.

[3] Viz Fr. Váhala, Příprava nového vydání Pravidel českého pravopisu, Naše řeč 35, 1951—52, s. 115—117 — Fr. Daneš, Porady o nových Pravidlech českého pravopisu, Naše řeč 36, 1953, s. 124—127.

[4] Odchylně od původního návrhu, kdy se právě ve výrazech ze strany, z pravé — z levé strany, ze stanoviska, z hlediska připouštělo také psaní předložky s, se; viz Naše řeč 39, 1956, s. 217.

[5] Viz Jos. Zubatý, O českém pravopise III, Naše řeč 3, 1919, s. 133n.

[6] Jos. Zubatý, O českém pravopise III, Naše řeč 3, 1919, s. 133.

[7] Na rozdíl od psaní příslovečných spřežek ve slovenštině, kde se předpona píše podle výslovnosti (na př. zleva — sprava), viz Pravidla slovenského pravopisu (1953), s. 24.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 9-10, s. 249-259

Předchozí Zd. Hrušková: Skloňování některých afrických jmen

Následující Vladimír Šmilauer, předseda Názvoslovné komise kartografické: Revise českých pomístních jmen