Souřadné spojení větného členu a věty
Josef Hrbáček
[Drobnosti]
-
je možné, jsou-li větný člen i věta závislé na společném řídícím výraze, např.: Zdravý novorozenec celý den prospí, budí se k jídlu, nebo potřebuje-li přebalení (z odb. lit.); Vzpomněl si na Bohouše Klínka a na to, jak se Tietze choval po útěku Elsy Magerové [117](Řezáč). Jde tedy o jev, jemuž se říká několikanásobnost. Takto mohou být spojeny větné členy (několikanásobnost členská: učila češtině a dějepisu) nebo věty (několikanásobnost větná: řekl, že přijde a že to opraví) nebo větný člen a věta (několikanásobnost smíšená). Smíšená několikanásobnost se však považuje někdy za „slohově nebezpečnou“.[1] Některé typy smíšené několikanásobnosti jsou nepochybně stylisticky nevhodné, např.: Při konstrukčním návrhu plastikačního zařízení vycházeli autoři z principu plastikace šnekem, vybaveným přesnou, plynule stavitelnou regulací otáček a který by současně působil jako píst v temperované komoře s přesnou regulací (z odb. lit.). Vzhledem k tomu, že vzpomenuté práce významně propracovaly metodiku zkoušení na vzorcích trubek a spolu s uvážením složitosti pevnostních poměrů u zatížené trubky, většina pracovišť … vede své experimentální práce… (z odb. lit.)[2]
Na druhé straně můžeme uvést z různých stylových oblastí a z jazyka vynikajících stylistů příklady se smíšenou několikanásobností, které nepociťujeme jako nevhodné. Vedle dvou příkladů uvedených na začátku stati citujeme ještě některé další: Nejdůležitější úloha vápníku v půdě není však v jeho živné hodnotě pro rostliny, nýbrž spíše v tom, že zmírňuje půdní kyselost (z odb. lit.); Nikde, ani na ulici, ani v kavárně, ani když jsi na návštěvě, nevidíš své bližní pohybovati se tak přirozeně, jak se pohybují doma (Nezval); Bůh ví, že jsem to neudělala ze zlého úmyslu, ale proto, že mám neposedný jazyk (Vančura).
Jazyková kritika vytýká některým stylizacím tohoto druhu porušování „harmonie souřadných větných členů“ (M. Jelínek). To se z našich příkladů týká vět citovaných z výzkumných zpráv SVÚMT. Aby harmonie bylo dosaženo, bylo by třeba tyto věty přestylizovat. První větu tak, aby byly souřadně spojeny dva přívlastky: Při konstrukčním návrhu plastikačního zařízení vycházeli autoři z principu plastikace šnekem, vybaveným přesnou, plynule stavitelnou regulací otáček a působícím jako píst v temperované komoře s přesnou regulací. V druhé větě smíšená několikanásobnost může zůstat, pouze souřadné spojení věty a členu je třeba vyjádřit výrazněji opakováním složeného předložkového výrazu (nepravé předložky) vzhledem k: Vzhledem k tomu, že vzpomenuté práce významně propracovaly metodiku zkoušení na vzorcích trubek a vzhledem k složitosti pevnostních poměrů u zatížené trubky, většina pracovišť … vede své experimentální práce… V této větě totiž stejně jako ve většině ostatních citovaných příkladů je nesourodost souřadně spojených výrazů značně zmírněna tím, že větněčlenská platnost větné složky několikanásobného výrazu je zřetelně naznačena odkazovacím slovem v řídící větě. Při smíšené několikanásobnosti tyto případy, kdy větná složka je do souvětí zapojena spojením odkazovacího slova se spojovacím výrazem (korelativně), převládají. V prozkoumaném materiálu jich bylo 61,5 %. Ze zbývajících 38,5 % případů nekorelativních (bez odkazovacího slovesa) bylo však zase mnoho takových, v nichž lze odkazovací výraz snadno doplnit: Langrovské stavení, a (to) co k němu na polnostech příslušelo, připadlo synovi… [118](Jirásek); sháněl po poslancích, sekretářích, a (všude) kde měl nějakého známého (Olbracht). Smíšená několikanásobnost s větnou složkou připojenou korelativně není tedy zpravidla stylisticky nevhodná. Závislost větné složky se obvykle nevyjadřuje korelativně tehdy, předchází-li v nečetných případech větná složka před členskou: A v ní bylo psáno, že Jandák pracuje za židovské peníze, že zaprodal národ Němcům, že je vinen vražděním legionářů, o briliantech a zlatých řetězech, které dostal z Ruska, o jeho automobilu a také o toaletách jeho ženy a dcery (Olbracht).
Ze zkoumaného materiálu se ukázala ještě druhá velmi výrazná tendence. 91 % dokladů smíšené několikanásobnosti tvořily případy, kdy členská složka předchází před větnou. Začneme-li při postupném vytváření výpovědi tvořit několikanásobný výraz jako několikanásobnou vedlejší větu, máme téměř vždy možnost dodržet stejnorodost všech složek, protože větně se lze vyjádřit zpravidla vždy, a proto v takovém případě nevzniká smíšená několikanásobnost často. Při opačném postupu, je-li na začátku několikanásobného výrazu větný člen, nelze vždy stejnorodou několikanásobnost dodržet, protože obsah některé části několikanásobného výrazu nedovedeme nebo vůbec nemůžeme vyjádřit větným členem. Německý jazykovědec O. Behaghel vyslovil názor, že je vůbec v jazycích tendence k větší rozvitosti druhého členu v souřadné dvojici nebo posledního členu v řadě. Nazval tuto tendenci „zákonem narůstání členů“. Kladení větné složky za členskou tuto tendenci také potvrzuje. Příčiny jsou podle Behaghela významové (významově nejbohatší, rozvité členy se kladou na konec), psychologické (sklon vypořádat se nejprve s jednodušším a ponechat na konec nejdůležitější a nejrozsáhlejší člen, pro jehož vyslovení se spotřebuje nejvíce času) a snaha o plynulejší tónový průběh.[3] K souřadnému připojení věty k členu se hodí nejlépe korelativní spojení (tj. pomocí odkazovacího výrazu, který má formu větného členu, ale který nemá žádný obsah). Případy smíšeného spojení nekorelativního jsou vzácnější. Stylisticky mohou být nezávadné tehdy, mají-li obě složky, větná i členská, touž významovou funkci: Opravdu, chodívali sem denně, buď přímo, nebo když se vraceli z divadla nebo z koncertu (Řezáč).
[1] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, s. 367. — Příklady nevhodného spojování členu a věty uvádějí též M. Jelínek, O jazyku a stylu novin, Praha 1957, s. 125, a Fr. Daneš v Jazykovém koutku Literárních novin z 16. III. 1963.
[2] Oba příklady jsou z výzkumných zpráv Státního výzkumného ústavu materiálu a technologie, jež jsou určeny jen pro interní potřebu. Mimo nevhodnou stylizaci jsou v nich i nedostatky interpunkční. Poslední vydání Pravidel z roku 1957 zavedlo kladení čárky mezi několikanásobný výraz větný a nevětný.
[3] O. Behaghel, Beziehungen zwischen Umfang und Reihenfolge von Satzgliedern, Indogermanische Forschungen 25, 1909, s. 110—142.
Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 2, s. 116-118
Předchozí Vladimír Mejstřík: Z 26. sešitu „Slovníku spisovného jazyka českého“
Následující Jaroslav Machač: Vrátil se coby vítěz
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1