Časopis Naše řeč
en cz

K diskusi o polském pravopise

Jiřina Novotná

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Volání po zjednodušení pravopisné soustavy, které se dnes ozývá v mnoha zemích a vychází zejména z řad učitelů, kteří si stěžují na obtíže při zvládání pravopisu na školách i na to, že výuka pravopisu nevede k uspokojivým výsledkům a zabírá příliš mnoho času, našlo svůj ohlas také v Polsku.

V březnu r. 1960 předložil ministr osvěty W. Tulodziecki předsedovi Polské akademie nauk (dále PAN) prof. Kotarbińskému návrh, v kterém se zřetelem na prospěch školy a efektivnost výuky byla odůvodněna potřeba změny pravopisných pravidel obsažených ve 12. vydání „Polského pravopisu“ (Pisowni polskiej) z r. 1957. Vypracováním návrhu pravopisné úpravy byla pověřena Komise pro kulturu jazyka (Komisja Kultury Języka) při Jazykovědném komitétu PAN rozšířená o dva členy, zástupce ministerstva osvěty.

V návrhu nového vydání „Polského pravopisu“, který tato komise předložila v říjnu 1961, nešlo o radikální reformu polského pravopisu, ale spíše jen o zjednodušení kodifikace, zejména v oblasti psaní velkých písmen, psaní příslovečných spřežek a o jednotlivosti. Návrh přesto vyvolal živou diskusi o otázkách pravopisných; tato diskuse našla své místo nejen na stránkách odborných časopisů, ale i v denním tisku a kromě jazykovědců se jí zúčastnila i veřejnost.

V odborných jazykovědných časopisech vyšly především dva zásadní články, jejichž autoři jsou zastánci dvou krajních stanovisk. Prvním z nich je varšavský lingvista J. Tokarski, druhým známý krakovský jazykovědec Z. Klemensiewicz.[1]

J. Tokarski se ve svém článku zabývá nejen řadou podrobností, srovnáním změn pravopisných pravidel obsažených ve 12. vydání „Polského pravopisu“ a v návrhu jeho 13. vydání, některými nedůslednostmi změn, zejména tam, kde jde o psaní velkých písmen, psaní podmiňovací částice by dohromady nebo zvlášť ve spojení se spojkami tam, kde přibírá osobní koncovky (např. ażebym, żebyś, iżbyście, gdybyśmy) a zjednodušením kodifikace psaní záporky zvlášť nebo dohromady se zpřídavnělým příčestím (např. chwalący, pracująca, niesłychany, wycięta), ale i obecnými a zásadními otázkami stanovení pravopisné normy.

Správně konstatuje, že míra praktického využití znalosti pravopisu není u různých lidí, a dokonce ani u různých sociálních skupin stejná. Je rovněž pravda, že v nejvyšší míře se otázky pravopisu dotýkají těch, pro něž je denní užívání psané podoby spisovného jazyka povoláním, např. spisovatelů a novi[112]nářů nebo korektorů různých nakladatelství a redakcí. Od těchto úvah dochází však J. Tokarski k závěru, v kterém se v nejvyšší míře projevilo jeho krajní stanovisko, totiž k tomu, že „problém pravopisu ve společenském smyslu se v podstatě týká velmi úzkého okruhu individuálně píšících profesionálů“, a že je tedy možné pojímat otázky pravopisu jako privilegium nepříliš početných oborů, což by umožnilo vyloučit subtilnější pravopisné otázky z masového okruhu uživatelů jazyka a pojímat je raději speciálně (s. 402).

Pokud jde o výuku pravopisu, navrhuje Tokarski vypracovat dvojí znění kodifikace a dva stupně jejího dodržování: (1) kodifikaci více školsky chápanou, podávající pravidla, která by byla skutečnou složkou výuky a jejichž porušení by podléhalo poměrně ostrým školním sankcím, (2) volnější kodifikaci, zachycující to, co přesahuje užší rámec školních pravidel. Tato pravidla by měla charakter směrnic závazných více nebo méně pro odborníky, kteří ve svém povolání užívají psané podoby spisovného jazyka (novináři, spisovatelé atd.), pro školy vyšších stupňů by byla nejvýše doporučovaná.

K těmto závěrům Tokarského se staví prof. Klemensiewicz velmi kriticky. Upozorňuje na to, že takové pojetí kodifikace by vedlo k samému popření podstaty a společenské funkce pravidel pravopisu jakožto souboru závazných zásad a pravidel psaní. Znalost pravopisu je dnes bez ohledu na jeho praktické odborné využití podstatnou součástí základního obecného vzdělání. Podle Klemensiewiczova názoru není možné doporučovat lidem, kteří užívají pravopisu prakticky třeba jen v soukromé korespondenci, lhostejnost k otázkám pravopisu; také oni musí mít ctižádost patřit k okruhu lidí se základním vzděláním a škola v nich musí tuto ctižádost podpořit. Není tedy možné jak z hlediska didaktického, tak z hlediska společenského souhlasit s takovým pojetím, které by žákům přímo programově dovolovalo nezvládnout pravopis v celé šíři, protože taková znalost by se požadovala jen od odborníků.

Krajní stanovisko prof. Klemensiewicze se naopak projevilo v zásadním odmítání jakékoli reformy, v odporu proti tomu, aby se v mládeži a učitelích posilovalo přesvědčení, že polská pravopisná kodifikace je chronicky proměnná a provizorní. Tím by byl do jisté míry popírán sám fakt, že přirozený vývoj společnosti, překotný rozvoj celé řady vědních oborů, nachází svůj přímý odraz v jazyce, i když se přirozeně tento vývoj nepromítá ve všech jazykových plánech ve stejné míře. Zasahuje přirozeně především slovní zásobu, méně se dotýká gramatické stavby jazyka, ale i v pravopisné kodifikaci (např. v popolšťování pravopisné podoby přejatých slov) se demokratizace spisovného jazyka, vzhledem k rozšíření počtu jeho aktivních uživatelů, také odrazí. Domníváme se tedy, že požadavek jistého zjednodušení pravopisné soustavy je jistě oprávněný. Veřejnost, která vyžaduje od jazykovědců důsledná a logická pravopisná pravidla, si však často plně neuvědomuje, kolik těžkostí a problémů, vyplývajících ze složitosti jazykového systému, pravopisná soustava obráží. O tom nás také poučila diskuse o pravopise, která proběhla na stránkách polského tisku. [113]Zatímco převážná část diskusních příspěvků z řad veřejnosti se stavěla za racionalizaci pravopisu, jazykovědci zpravidla poukazovali na jeho funkci vybavovací a byli proti radikálním zásahům.

Otázka úpravy polského pravopisu zůstává však zřejmě stále ještě otevřená. Ministerstvo osvěty návrh změn polského pravopisu připravený komisí pro kulturu jazyka jako podklad nového vydání „Polského pravopisu“ schválilo (2. 10. 1962). Rukopis návrhu byl odevzdán nakladatelství Ossolineum a to připravilo v říjnu 1963 k vydání 800 exemplářů 13. vydání „Polského pravopisu“. Ministerstvo osvěty pak ještě téhož roku (26. 10. 1963) v tisku oznámilo, že závěry, ke kterým komise došla, mají charakter návrhu, o kterém se bude diskutovat. Až do uzavření diskuse platí podle tohoto oznámení pravidla uvedená v posledním, 12. vydání „Polského pravopisu“ z r. 1957.


[1] J. Tokarski, O pisowni polskiej, Poradnik Językowy 10, 1963, s. 401n.; Z. Klemensiewicz, O pisowni polskiej polemicznie, Język Polski 1, 1964, s. 1n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 2, s. 111-113

Předchozí Walery Pisarek (Krakov), Zdeňka Plošková, Věra Kratochvílová, Alena Šimonková: O jazykovou kulturu v zahraničí

Následující Vladimír Mejstřík: Z 26. sešitu „Slovníku spisovného jazyka českého“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1