Ohlas nového vydání Pravidel pravopisu a dnešní pravopisná praxe

Jaroslav Kuchař, František Váhala

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nové vydání Pravidel českého pravopisu v r. 1957[1] bylo natolik závažnou událostí kulturně politickou, že je třeba dnes — z odstupu více než dvou let — zhodnotit tuto událost i po té stránce, jaký měla ohlas ve veřejnosti, jak na ni reagoval zejména náš tisk, naše novinová a časopisecká produkce (kromě odborných časopisů jazykovědných). A nebude snad také neužitečné podívat se na to, jak se zásady a poučky Pravidel vžívají v praxi, jaké jsou s jejich uplatňováním zkušenosti, a vyvodit z toho příslušné závěry.

Je třeba především říci, že už samu několikaletou přípravu vydání Pravidel sledovala veřejnost s velkým zájmem a že o postupu prací byla denním a ze značné části i odborným tiskem čas od času informována. Zástupci novinářů — vedle zástupců spisovatelů — byli členy pravopisné komise, pro pracovníky tisku byla uspořádána v roce 1956 diskuse k prozatímnímu návrhu Pravidel a v novinách se objevovaly zprávy o navrhovaných změnách již před vydáním Pravidel. S přípravou vydání Pravidel seznamoval novináře také článek člena pravopisné komise redaktora V. Straky v časopise Čs. novinář z prosince 1955 a celou kulturní veřejnost článek člena korespondenta ČSAV Jar. Běliče v Literárních novinách r. 1956 (č. 49, s. 2).

[42]Nebyla tedy veřejnost na nové vydání Pravidel nijak nepřipravena, ba právě naopak, vydání publikace bylo očekáváno velmi netrpělivě. O tom svědčila i ta skutečnost, že první náklad knihy i další dotisky byly v krátké době rozebrány; první zprávy v tisku po vydání byly také spíše věnovány tomu, že nebyl uspokojen velký zájem a poptávka čtenářů, než vlastnímu obsahu Pravidel.

Jedním z prvních, kdo zhodnotil význam nového vydání Pravidel i jejich nové pojetí, bylo Rudé právo v článku z 27. 12. 1957. Oceňuje velkou práci jazykovědců, a zejména tu skutečnost, že se na zpracovávání Pravidel podílela celá široká veřejnost, takže jejich vydání se stalo záležitostí celonárodní. Kladně posuzuje také snahu o demokratičnost pravopisu, o to, aby jeho ovládnutí nebylo jen výsadou zasvěcenců, ale aby se správně česky psát mohl naučit každý náš člověk. Hodnocení více méně zásadního charakteru byla otištěna rovněž v Literárních novinách a v Učitelských novinách — tam hodnocení školního vydání Pravidel. Důkladně a všestranně rozebírá nová Pravidla a vykládá jejich význam A. Jedlička ve Věstníku Československé akademie věd (5—6, 1958, s. 463n.). Všímá si zejména, čím se liší jejich pojetí od vydání starších (zdůrazňuje, že tu jde poprvé o novou základní revizi pravopisných zásad, nikoli ovšem revizi radikální, a že jde také o zcela novou revizi slovního materiálu), a ukazuje, z jakých společenských potřeb toto teoreticky promyšlené a propracované pojetí vyrůstá.

Ale i ostatní větší část našeho tisku přijala vydání nových Pravidel kladně a zasloužila se i o popularizaci jejich zásad a pouček. Tak např. pravidelně seznamovala čtenáře se zásadami Pravidel a s jejich novými úpravami brněnská Rovnost, deník Práce, Učitelské noviny, ale i časopisy s menšími náklady, např. časopis Za čtenářem nebo Rozvoj komunálního hospodářství. Popularizační charakter měly rovněž články, stati nebo glosy v kulturně politických časopisech, jako v Literárních novinách (zvl. v Jazykovém koutku), v ostravském Červeném květu, v brněnském Hostu do domu, ve Vědě a životu, v časopise Co vás zajímá apod. Zvláštní pozornost věnovaly Pravidlům pravopisu časopisy pedagogické; kromě již zmíněných Učitelských novin a kromě časopisu Český jazyk a literatura, který věnoval pojetí Pravidel, novým změnám v pravopise a ohlasům Pravidel ve školní praxi několik pojednání, informovaly učitele o zásadách Pravidel i pedagogické časopisy jiné, např. Komenský, Zeměpis ve škole, Předškolní výchova ap.

Záslužnou práci po této stránce vykonal Československý rozhlas, zejména ve své pravidelné relaci Jazykového koutku, v níž téměř po dva roky pravidelně osvětloval jednotlivé poučky Pravidel. Poměrně málo známá je rozsáhlá činnost přednášková a instruktážní [43](i v ústředních úřadech), kterou vyvinuli jak jazykovědní pracovníci, často přímo členové Ústavu pro jazyk český, tak i učitelé škol, kulturní a osvětoví pracovníci, lektoři Společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí i pracovníci jiní, a to na celém území Čech a Moravy. Ministerstvo školství dobře zorganizovalo prostřednictvím krajských ústavů pro další vzdělávání učitelů instruktáže pro učitele. Tuto rozsáhlou činnost organizovanou po různých liniích pochopitelně podrobněji zaznamenávat nemůžeme.

A konečně bylo popularizaci Pravidel věnováno i několik publikací knižních: Pro novináře vydal Novinářský studijní ústav příručku Píšeme podle nových Pravidel (Orbis 1958), obsahující též seznam slov, jejichž pravopis se proti Pravidlům z r. 1941, popř. ve srovnání se současnými slovníky v něčem změnil.[2] Podobný diferenční slovník k Pravidlům, ovšem méně důkladně a pečlivě zpracovaný, vydal Krajský ústav pro další vzdělání učitelů v Liberci a v Teplicích (1957, autor Bř. Koudela). Poněkud jiný charakter má pomůcka určená pro vnitřní potřebu zaměstnanců novinářských závodů Mír, nazvaná Slovník pravopisných normativů používaných v tiskárenské praxi (s podtitulem „Výňatek z nových Pravidel českého pravopisu“); v ní jsou uvedeny jen podoby ustálené, pro tisk závazné, nikoli tedy dvojtvary. S vydáním Pravidel tematicky souvisí i převážná část výkladů Jazykového koutku Čs. rozhlasu. Třetí výběr (Nakladatelství ČSAV, 1959); zejména tvaroslovným jevům, upraveným školním vydáním Pravidel, je tu věnována velká pozornost. Příručka L. Zapletala Zeměpisné názvy, s podtitulem „Slovník a pravidla pravopisu“ (vydala jako skriptum Vyšší škola pedagogická v Opavě v září 1958), obsahuje kromě obsáhlého seznamu cizích zeměpisných jmen psaných podle nových Pravidel i stručné obecné poučení o tom, jak zeměpisné názvy psát. Charakter pomocné knihy pro učitele má pak příručka Zavádění nových Pravidel českého pravopisu na školách, kterou vydalo v roce 1958 se souhlasem ministerstva školství a kultury Státní pedagogické nakladatelství. Ta obsahuje metodické pokyny, které mají zajistit jednotný postup výuky nového pravopisu na všech typech škol. V závěru přetiskuje stať Al. Jedličky a Vl. Šmilauera Tvarosloví v školních Pravidlech českého pravopisu, která vyšla v Naší řeči 41, 1958, s. 138—149, 177—190.

Samostatnou kapitolu v tomto přehledu ohlasů nového vydání Pravidel, který si nikterak neklade nároky na bibliografickou úplnost, věnujeme nejazykovědným časopisům odborným. Tyto časopisy k obecné informaci o zásadách Pravidel často připojovaly i celé slov[44]níčky výrazů z daného oboru, jejichž pravopis se změnil, popřípadě svůj příkladový materiál volily z termínů svého oboru. To se týká např. časopisů Za socialistické zemědělství, Normalizace, Časopis lékařů českých, Účetní evidence, Železnice, Výživa lidu, Lidová armáda aj. Zvlášť důkladně jsou po této stránce zpracovány pravopisné slovníčky odborných výrazů v časopise Textil (č. 10—11 z r. 1958) a v Rozhledech matematicko-fyzikálních (v několika číslech v r. 1959); v časopise Nový Orient z února 1958 jsou v typickém, ale přesto značně rozsáhlém výběru vypočtena jména orientální do Pravidel zařazená. Chemické listy (v č. 1 z r. 1959) uveřejňují směrnice chemické sekce ČSAV, aby se v těch odborných chemických názvech (jejich seznam je připojen), v nichž Pravidla připouštějí dvojí způsob psaní, přidržovaly redakce chemických časopisů i jednotliví autoři mezinárodní normy (tam, kde existuje) a domácí tradice, tj. psaly takové názvy starším způsobem, např. jod, neon, synthesa, anilin apod.; podoby jód, neón, syntéza a anilín, které Pravidla uvádějí jako dubletní, označují směrnice pro odbornou praxi za nežádoucí. Elektrotechnický obzor (č. 8 z r. 1958) upozorňuje v drobné glose, že v Pravidlech nejsou správně uvedeny normalizované značky některých světelných jednotek, a také označení mluvnického rodu jednotky lumen (v Pravidlech[3] rodu středního) je v rozporu s užíváním tohoto slova v odborném vyjadřování. Ze zajímavého, nicméně podružného hlediska hodnotí výhodu staršího způsobu psaní slov jako milion, vagon, balon, aroma (proti novějším milión, vagón, balón, aróma) zpráva v časopise Podniková organizace (č. 2 z r. 1958): upozorňuje se v ní totiž na to, že v normalizované klávesnici českých psacích strojů není dosud zavedena klávesa s ó (písmeno ó je dosud nutno vypisovat dvojím úderem) a že přizpůsobení této normy bude narážet na jisté hospodářské obtíže.

Vcelku však přijal i odborný (nejazykovědný) tisk nová Pravidla kladně, s pochopením pro vývojové změny v pravopise a pro uskutečnění pozvolného přechodu od podob starých k novým. O tom svědčí nakonec i ta skutečnost, že zprávy tohoto druhu (a to i v časopisech denních, v novinách) se vyznačovaly znalostí věci (některé informační články dokonce vlastní vydání Pravidel poněkud předběhly, např. v Časopise lékařů českých), i tím, že tu otázky pravopisu a nového vydání Pravidel byly často hodnoceny v širších souvislostech. Nejednou se tu uvažovalo o obecných otázkách jazykové kultury vůbec a o jazykové výchově ve škole, ale nechyběly ani poukazy k souvislostem jiným: tak např. Práce ze dne 2. 1. 1958, v článku nazvaném Pravopis a politika, zdůraznila, že Pravidla no[45]vým způsobem přepisu orientálních jmen skoncovala se zbytky kolonialismu v našem pravopise.

V našem tisku se také vyskytovaly hlasy kritické, které upozorňovaly na skutečné (to v menší míře) i domnělé nedůslednosti a nedostatky Pravidel, některých jejich zásad i jednotlivých změn. Byly to zejména kritické reakce čtenářů starší generace, kteří byli vedeni spíše citovými pohnutkami než skutečnou věcnou znalostí nového vydání Pravidel, popřípadě i Pravidel předcházejících. Nezřídka tu byla nová Pravidla kritizována za úpravy, které v nich obsaženy nejsou, popřípadě za změny, které přinesla už Pravidla minulá. Kritiky jak obecné, tak i konkrétní často postrádaly dostatečné věcné argumentace. K ohlasům tohoto druhu patří např. příspěvek spisovatele (starší generace) K. Horkého i některých jiných čtenářů v diskusní anketě Lidové demokracie, která se vůbec vyznačovala typickými vlastnostmi uvedeného rázu. V kritických ohlasech se Pravidlům kromě všeobecné výtky, že se vůbec něco mění (K. Horký), vytýkal jejich „liberalistický“ ráz (tak zejména ve fejetonu Vypukla sloboda v bratislavském Večerníku z 2. 1. 1958, ale i ve fejetonistickém Zápisníčku Literárních novin), zčeštěné psaní velkého počtu přejatých slov, zejména psaní čárky u slov jako Ábel, citrón, benzín apod. (v anketě Lidové demokracie), změny v transkripci jmen orientálních, zvláště některé zvláštnosti, jako psaní Dillí atd.

Někdy, zejména v tisku regionálního charakteru, ale ojediněle i v tisku ústředním se při této příležitosti projevila špatná informovanost novinářů a pisatelů, jakož i malá odpovědnost redakcí vůči čtenářům. Pravopis se v takových glosách ztotožňoval s jazykem, jeho slovní zásobou a mluvnickou soustavou (psalo se např. o Pravidlech češtiny) a Pravidla se vydávala za diktát jazykovědců (v rozporu se skutečností — zapomnělo se na veřejné ankety předcházející vydání Pravidel).

Tu a tam se v novinách a časopisech objevily i správné výtky jednotlivých tiskových a věcných omylů v Pravidlech, např. Mladá fronta upozornila na chybné psaní názvu lidová umělecká tvořivost (v Pravidlech psáno Lidová umělecká tvořivost).

Tak jako dřívější vydání Pravidel mohou jistě i tato Pravidla vzbudit vážné hlasy odborné jazykovědné kritiky. Prozatím se však takové hlasy neobjevily.[4] Není k nim možno počítat ani kritické výhrady A. Frinty uveřejněné v časopise Kostnické jiskry (článek Okolo nového pravopisu z 30. 1. 1958), zejména též proto, že nejsou zřejmě ani jako závažný kritický rozbor míněny. Článek je stylizo[46]ván jako bezprostřední novinářská reakce bez přihlédnutí k školnímu (pozdějšímu) vydání Pravidel a je i přes příkrost jistých výtek bez dostatečné věcné argumentace. Autor se domnívá, že ponechání dublet při psaní některých slov přejatých je „matoucí liberálnost“, znamená uzákoněnou nejednotnost a metodicky pro vyučování povážlivé kolísání. Na četných výrazech z oblasti náboženské a církevní, zejména z literární praxe evangelíků, kritizuje nedůslednosti Pravidel v dodržování přijatých zásad (z větší části jde o nedůslednosti jen domnělé).

Také obsáhlé kritické výtky novým Pravidlům, jejichž autorem je Jan Jílek a které byly otištěny v časopise Přírůstky technické literatury ve vědeckých knihovnách v ČSR (č. 1, 1958, Nová Pravidla českého pravopisu a jazyková praxe v Knihovně vysokých škol technických), nemohou být pokládány za vážný jazykovědný rozbor, i když se tak, zejména ve své úvodní části, „tváří“. Autor se domnívá, že „pravopis je převážně podmíněn mluvnickou soustavou, a také většina změn pravopisných předpokládá změny v této soustavě“. Změny v písemném obraze slov jako krize (původně krise), hokej (pův. hockey) apod., které tvoří podstatnou část úprav nového pravopisu, nelze přece nijak spojovat s mluvnickou soustavou. Také pravopisné poučky o psaní velkých písmen a rozdělovacích znamének nejsou v základě vázány na daný systém jazyka (např. češtiny) a mají do jisté míry mezinárodní charakter. Ale i jiné názory autorovy a konkrétní kritické výtky obsahují omyly a nesprávnosti zásadního rázu.

Většina z uvedených ohlasů nového vydání Pravidel byla uveřejněna buď přímo po jejich vydání, anebo v krátké době po něm. Zkušenostem s novým pravopisem a s jeho výukou nebyla dosud věnována dostatečná pozornost. Vlastních zkušeností s uplatňováním nových Pravidel v praxi se týkají jen zprávy zaměstnanců tiskáren, typografů a korektorů. Ti se na důsledky, které přinesly pravopisné změny pro jejich práci, připravovali včas a vhodně již před vydáním Pravidel (o tom je poučný článek v časopise Zaměstnanec v tisku 24. 1. 1957) a také své zkušenosti si vyměňují časopisecky. Žádají především veřejnou popularizaci novějších, progresívnějších pravopisných podob (v časopise Zaměstnanec v tisku) a důsledné dodržování a respektování těchto podob od všech redaktorů a pisatelů, nejsou-li pro starší podoby zvláštní důvody (dopis korektorů Rudého práva otištěný v Tvorbě 22. 1. 1959). Ozývá se také volání po pravopisné a tvaroslovné příručce určené pracovníkům tiskáren, sazečům a korektorům, a přání, aby v dalším vydání Pravidel byly dubletní podoby omezeny na míru nejnutnější, a to na úkor podob starších. Korektoři Rudého práva formulují své stanovisko v ci[47]tovaném článku takto: „I když teoreticky pokládáme za účelné řešení, které zvolila nová Pravidla — za dané pravopisné situace snad jedině možné —, totiž přejít k novému způsobu psaní při zatímním ponechání podob původních (pro starší generaci a pro vědeckou literaturu), domníváme se, že by v dalším vydání Pravidel měly být dvojí pravopisné podoby omezeny na míru opravdu nejnutnější. Značná záplava dublet jednak vyvolává dojem pronikavých změn (ačkoli z velké části jde jen o opakování týchž zásad), jednak svádí uživatele k volnému výkladu a tím k libovolnému střídání obojích tvarů. To se pak projevuje v tiskárnách zmíněnými obtížemi a vede současně k rozkolísávání pravopisu.“

O zkušenostech s výukou nového pravopisu ve škole se objevil — pokud je nám známo — dosud jen článek jediný, a to podnětná stať Fr. Hladiše v časopise Český jazyk a literatura (č. 7, 1959). Bylo by však potřebí, aby dnešní situace ve vyučování pravopisu po zavedení nových Pravidel byla podrobena důkladnému rozboru a zhodnocení a aby byly také promyšleny metodické postupy pro vyučování těch žáků, kteří se pravopisu učí už jen na základě nových Pravidel. I když nechceme přeceňovat vyučování pravopisu na úkor jiných důležitých složek jazyka, domníváme se, že důkladné zhodnocení zkušeností ze strany učitelů by mohlo přispět k zlepšení vyučovacích výsledků na našich školách.

* * *

A nyní si aspoň letmo a stručně přehlédněme, které z oprav a úprav nových Pravidel českého pravopisu byly naší píšící veřejností uvítány a vžily se, a které činí dosud nějaké potíže nebo proti kterým se ještě ozývají námitky. — Probereme je podle jednotlivých kapitol Pravidel.

Téměř nepozorovaně jako samozřejmé se vžily všechny úpravy drobné. S povděkem bylo veřejností přijato zjednodušené psaní cenina, vinice, viník, sáti, suť, sutiny (a všechny odvozeniny od nich) a přes jisté počáteční rozpaky i psaní slov sirup a lišaj. Psaní přídavných jmen typu budapešťský, konopišťský s ť podle základního jména (Budapešť, Konopiště) je vlastně jen dodatečnou kodifikací stavu v jazyce už existujícího. Plného porozumění došla i přídavná jména haagský, kongský (místo haažský, konžský), i přídavná jména odvozená od anglických a orientálních jmen na -ng: readingský, pekingský, nankingský (ovšem u orientálních jmen vede toto psaní k nesprávné výslovnosti [pekinkský] atd.).

Úprava psaní předložek s a z se obecně pociťuje jako opravdové zjednodušení původně dosti složitého a obtížného rozlišování obou předložek. Tu a tam se dosud projevuje nejistota, kterou předložku — z nebo s — psát v obratech jako raketa ze Země, z Měsíce [48](správné je psaní s předložkou z). Ve škole se ještě setkáváme i s tendencí podržovat starou poučku, podle níž předložka s sloužila k vyjádření směru shora dolů (tedy podle tradičního spadnout se stromu psát také spadnout se židle, s lůžka, s okna atd.). Ještě se totiž dostatečně nevžilo vědomí, že význam předložky s (‚s povrchu pryč, popř. po povrchu dolů‘) se nekryje plně s významem předpony s- (‚shora dolů‘). Avšak ona poněkud zjednodušující zásada, že předložku s píšeme jen v případech jasných typu se stolu, s hlavy, proti ze stolu, z hlavy, kdežto ve všech ostatních jen předložku z, nabývá pozvolna, ale bezpečně vrchu. — V psaní předpon s- a z- nedošlo k podstatnějším změnám (psaní zkreslit, zdrhovadlo, smontovat atd. se opírá o pravopisný úzus už dříve pronikající), píšící veřejnost však s povděkem přijala formulaci zásad jejich psaní, neboť — jak se tvrdí — jejich přehlednost přispívá k snadnému jejich osvojení.

Pokud jde o označování dlouhých samohlásek v základech slov domácích, vžily se okamžitě podoby typu přijímač, vysílač, ohřívač, dohlížitel, najímatel, ohřívadlo, líčidlo, dýhárna, neboť stará kodifikace se základovou samohláskou krátkou nevystihovala skutečný stav. Mnozí se však pozastavili a dosud se ještě pozastavují nad poměrně značným množstvím dublet, dvojtvarů, jako jsou slévač - slevač, hájitel - hajitel, hájitelný - hajitelný, ovládatelný - ovladatelný, umývadlo - umyvadlo, umývárna - umyvárna atd. (Je však zajímavé, že kolísání v délce samohlásky v tvarech téhož slova, jako blánou - blanou, bránám - branám, lípách - lipách, lžícemi - lžicemi, námitky nebudí, ba právě naopak je přijímáno jako správné zachycení skutečného stavu v jazyce.) V připuštění těchto dublet se často vidí ztížení pravopisu. Je třeba si však uvědomit, že zde nejde o jev čistě pravopisný. Dvojí možné psaní téhož slova (se samohláskou dlouhou nebo krátkou) je odrazem rozkolísané výslovnosti, k níž přispěla též předchozí vydání Pravidel, která dostatečně nerespektovala novou tendenci v jazyce, aby totiž slovo odvozené mělo samohlásku stejné délky jako slovo základní, ale podle starých zákonitostí žádala přímočaré krácení samohlásky v slově odvozeném. Odstranění těchto dublet bude ovšem možné teprve tehdy, až se výslovnost těchto slov ustálí. Ve většině případů to patrně bude podoba se samohláskou dlouhou, a proto také ji pravopisný slovník Pravidel uvádí na prvním místě.

Právě tak s jistými pochybnostmi bylo přijato dvojí psaní příslovečných výrazů typu bezpochyby - bez pochyby, dozelena - do zelena, načerno - na černo, zrána - z rána. Široká veřejnost by tu ráda měla podobu jen jednu, ať už příslovečnou spřežku, nebo předložkový výraz. Dublety však byly v tomto případě zavedeny proto, že tu je skutečně často možné dvojí pojetí téhož výrazu, buď jako předložko[49]vého výrazu, nebo jako spřežky, a proto, že přechod předložkových výrazů ve spřežky je zcela plynulý. Nové spřežky jsou tedy plně ve shodě s vývojovými tendencemi jazyka, a proto jsou v pravopisném slovníku Pravidel uvedeny na prvním místě. (Mimoto o užívání některých typů dublet poučuje § 158.)

Ale nejvíce námitek a pochybností — zejména u příslušníků starší generace, kteří se ve školách učili latině a popř. i řečtině — vzbudily dublety v psaní slov typu fyzika - fysika, organizace - organisace. Ve skutečnosti však nový způsob psaní těchto slov se z znamená značné ulehčení pravopisu, neboť umožňuje, aby se zdomácnělá přejatá slova psala stejným způsobem jako slova domácí. Starší způsob psaní byl tu však ponechán proto, aby přechod k psaní novému, progresivnímu, jak se mu též začalo říkat, nebyl náhlý. Pravopisný slovník Pravidel uvádí tato slova podle abecedního řazení dvakrát, např. fysika i fyzika a dále pak obráceně fyzika i fysika; Pravidla sama nikde výslovně neříkají, které podobě z dublet se má dávat přednost. Rozumí se však už samo sebou, že byl-li nový způsob psaní těchto slov se z zaveden, stalo se tak proto, aby se postupně vžil a nahradil způsob starší.[5] Výrazem této vývojové linie je i praxe školního vydání Pravidel. To tato slova uvádí jen na jednom místě slovníku (na rozdíl od vydání akademického), a to pod typem se z: fyzika i fysika.

U přejatých jmen obecných pociťují se zčásti dosud pochyby o správnosti psaní ó ve slovech jako citrón, vagón, kanón atd. Je to způsobeno jednak tím, že v domácích slovech ó nemáme (jen v citoslovcích), jednak tím, že délka u ó není tak výrazná jako u jiných samohlásek, zejména u samohlásky á. Proto jeho psaní v přejatých slovech působí trochu nezvykle. Přitom v mluvených projevech se tato slova většinou vyslovují skutečně s délkou, ale z uvedeného důvodu si mluvčí často neuvědomují, že jejich výslovnost se zcela shoduje s psanými podobami těchto slov. Nutno též poznamenat, že už podle starých Pravidel jsme psali ó ve zdrobnělinách citrónek, balónek, kanónek atd. a dnes k nim pouze přibyla slova základní, která se vyslovují rovněž s dlouhou samohláskou. Nejde tu tedy vlastně o žádnou naprostou novotu.

Psaní cizích vlastních jmen se dnes už vžilo, ale zpočátku vyvolalo několik dílčích námitek. Tak především označování délek v osobních jménech typu Alfréd, Ámos, Emílie, Otýlie atd. se dostalo do rozporu s podobami těchto jmen na křestních nebo rodných listech [50]a jiných úředních dokladech nositelů těchto jmen. Bylo proto nutno vysvětlovat, že tato jména se zapisovala do dokladů vždy tím způsobem, který předpisovala tehdy platná Pravidla pravopisu, a že nositel jména není tedy vázán jeho pravopisnou podobou v dokladech (popř. i ze staré doby). — Dále měla veřejnost výhrady k psaní jmen Británie, Itálie s dlouhou samohláskou podle výslovnosti (ale je zajímavé, že odpor nebyl proti psaní ostatních jmen téhož typu, např. Sicílie, Bolívie, Albánie, Dalmácie; příznačná je praxe různých vydání Pravidel u těchto posledních dvou jmen: Pravidla z r. 1941 měla podoby Albánie, Dalmacie, ale ve vydáních starších se psalo obráceně Albanie, Dalmácie). A konečně jistým překvapením byl i nový způsob psaní orientálních jmen přímým přepisem z orientálních jazyků neužívajících latinky, jako Dillí, Kalkata, Peking, Jang-c’-ťiang atd. U jména Dillí vzbudila pozornost nejen změna vlastně anglické podoby Delhi v Dillí, ale též to, že tu podržujeme indické zdvojené ll, ačkoli ve jménech jako Apeniny, Ardeny, Atika, Helada atd. bylo psaní zdvojených hlásek odstraněno (tu se Pravidla vrátila k staršímu českému psaní). U čínských jmen typu Jang-c’-ťiang vzbudilo nelibost, že se tu zavádějí pravopisné znaky v češtině neobvyklé (’ pro neurčitou samohlásku, ťi). Zejména pak nezvykle působilo množství dlouhých samohlásek ve jménech indických a arabských, např. Néhrú, Pákistán, Súdán atd. Bylo třeba vysvětlovat, že podoby těchto jmen, jichž jsme dříve užívali, byly vlastně jejich anglický, francouzský a někdy i ruský přepis a že dřívější neoznačování dlouhých samohlásek v těchto jménech pochází právě z těchto jazyků, jež dlouhé samohlásky nemají, a tedy je ani v cizích jménech označovat nemohou.

Nově zavedené psaní zkratek jako tj., např., apod. se vžilo téměř okamžitě, protože je praktické (např. při psaní na stroji znamená dokonce i úsporu práce). Jistým překvapením pro mnohé bylo psaní zkratky dr. s tečkou a konečně starší generace inženýrů měla námitky proti zkratce inž., protože na svých diplomech mají zkratku ing. a cítili se vázáni tímto úředním dokumentem.

Nové zásady psaní velkých písmen byly uvítány s uspokojením, protože znamenají skutečné zjednodušení. I obavy některých činitelů z přemíry velkých písmen se ukázaly lichými, neodůvodněnými. Naopak veřejnost pociťuje jako nedostatek Pravidel všechny výjimky z jednoduchých přímočarých zásad, především, že se píší s malým písmenem názvy ministerstev, pověřenectev, zastupitelských úřadů, krajských soudů, škol jedinečného charakteru atd., a to tím spíše, že se tu ve slovenštině podle Pravidel slovenského pravopisu píše důsledně ve všech případech písmeno velké. V popularizujících odborných časopisech pak dosud kolísá psaní značkových názvů vý[51]robků s malým počátečním písmenem, není-li jich užito výslovně jako značky, např. koupil si spartaka, renaulta, novou oktávii, čezetu apod.

V dělení slov je vlastně jen jedna novinka, totiž, že etymologicky nejasnou skupinu souhlásek na hranicích dvou slabik je možno dělit libovolně, např. se-stra i ses-tra i sest-ra, ci-trón i cit-rón. Škola i sazeči a korektoři uvítali pokyn, že se v těchto případech doporučuje dělení typu ses-tra, cit-rón.

Výklady o psaní spojovníku ve složených přídavných jménech znamenaly sice jisté usměrnění praxe a odstranily mnohé kolísání a nejistoty, přesto však v praxi stále ještě nalézáme nenáležité psaní spojovníku ve výrazech jako vědecko-výzkumný ústav (místo správného vědeckovýzkumný; je to tzv. složenina určovací utvořená od sousloví vědecký výzkum), zahraničně-politický komentář (místo zahraničně politický; jestliže první část takovýchto složených přídavných jmen má podobu příslovce zakončeného na -ě, píší se obě části odděleně jako dvě slova, bez spojovníku) apod. Jednak tu stále ještě působí tlak překladů z ruštiny, jednak se zdá, že formulace pravidel o psaní typu zahraničně politický není dost jasná a přesná.

Pokud jde o psaní rozdělovacích znamének, stačí uvést toto:

1. Jen zvolna a obtížně se vžívá požadavek Pravidel oddělovat čárkami jenom rozvitý přívlastek volný stojící za svým jménem, kdežto přívlastek těsný nikoli (tedy např. Karlův most, založený Karlem IV. roku 1357, neslouží kolejové dopravě; avšak Nádoby nalezené v Bylanech mají charakteristickou kresbu). Stále, ať v denním tisku nebo v odborné literatuře, se ještě setkáváme s mechanickým oddělováním všech takových rozvitých přívlastků za jménem čárkou. Je to ovšem vysvětlitelné jednak tím, že rozlišování obou typů přívlastků vyžaduje rozumové úvahy a jemné významové analýzy, jednak tím, že starší generace mechanicky odděluje ony přívlastky čárkou podle pravopisného úzu dříve platného, neboť mnohdy ani netuší, že v této věci nastaly změny.

2. Dosud se plně nevžilo nepsaní čárky za citoslovci při splývavé výslovnosti (není-li za citoslovci přestávka, např. ach Karle; nu jak myslíš apod.).

3. Uvítána byla poučka o nehromadění rozdělovacích znamének; znamená jisté uvolnění hlavně v psaní pomlčky a čárky, v němž se opravdu vyznalo jen málo lidí.

* * *

Prohlédneme-li noviny, časopisy i knižní produkci za uplynulé dva roky, jak se v nich uváděla do praxe nová Pravidla, dostaneme zhruba tento obraz:

[52]Noviny po jisté počáteční nejistotě plynoucí pochopitelně z dosud nedostatečné znalosti nových Pravidel přešly poměrně rychle k novému psaní a rovněž brzy — jistě zásluhou Svazu čs. novinářů, Československé tiskové kanceláře, sazečů a korektorů, kteří byli vždy zvyklí vymáhat předpisy Pravidel — i v těch jevech, kde Pravidla uvádějí dublety (podobu starší a novou), k podobám novým, např. tým, džem, džez, teze, téma, metan, mýtus aj., ba v denním tisku zvítězilo i psaní z ve slovech řeckolatinského původu jako fyzika, organizace, analýza, syntéza, poezie atd. Podoby se s se objeví spíše jen nedopatřením (poměrně nejčastější jsou ve Svobodném slově). Ba jsme dnes svědky i toho, že se totiž v denním tisku často objevuje z i ve slovech, jež Pravidla uvádějí jen v podobě se s, např. prezident, filozofie, univerzita, socializmus (dokonce i na 30haléřové známce vydané ke IV. sjezdu ROH 1959 čteme socializmus se z), virtuóz, kurz (podle výslovnosti např. 2. pádu: [virtuóza, kurzu]). V Českém jazyku 7, 1959, na s. 324 Fr. Hladiš klade proto otázku, zda by se nemělo uvažovat o některých drobných korekturách právě ve prospěch tendence tzv. progresivního psaní přejatých slov. Ovšem na druhé straně můžeme číst ve Večerní Praze i podobu drez, v drezu, podobu nesprávnou, protože je odrazem nesprávné, nespisovné výslovnosti. Je třeba si totiž uvědomit, že počeštěné psaní cizích přejatých slov vychází z jejich spisovné výslovnosti — a tuto spisovnou výslovnost zároveň podporuje.

I časopisy přešly postupně k novým způsobům psaní už během roku 1958 a v roce 1959 většinou i k novému psaní z ve slovech řeckolatinského původu (tedy typu fyzika, organizace, poezie, teze). Jsou to zejména časopisy vycházející v nakladatelství Rudého práva, Práce, v Zemědělském nakladatelství, Technickém nakladatelství, Státním nakladatelství politické literatury, Státním pedagogickém nakladatelství, ve Státním zdravotnickém nakladatelství, ve Sportovním a tělovýchovném nakladatelství. Výjimky (tj. časopisy píšící postaru s: fysika, disposice atd.) jsou řídké: jsou to především časopisy úzce odborné, např. chemické (chemikové se drží starého způsobu psaní všude, kde to Pravidla dovolují; srov. už výše), dále např. Vnitřní lékařství vycházející ve Zdravotnickém nakladatelství, a také některé časopisy vycházející v Nakladatelství ČSAV. Tu a tam najdeme v časopisech vedle sebe jak články psané novým způsobem (se z), tak články psané způsobem starším (se s) (např. v časopise Vysoká škola, vycházejícím ve Státním pedagogickém nakladatelství; tam psaní často kolísá podle autorů). Jistě ani proti tomuto způsobu psaní není možno mít námitky, jestliže ovšem jsou jednotlivé články ve svém způsobu psaní pokud možno jednotné. Ojediněle se vyskytnou ještě i časopisy, které podržují starý způsob psaní podle Pravidel [53]předchozích, z r. 1941, např. schema, methoda, scraper, krise atd. Je to postup nesprávný a neodůvodněný. Je jistě možné, že po nějakou dobu se budou ještě objevovat stopy dřívějšího způsobu psaní, ale je-li takové zachovávání starého psaní záměrné, nelze s ním nikterak souhlasit.

Knižní produkce neskýtá obraz tak jednotný. Po celý rok 1958 vycházely knihy psané pravopisem starým a ojediněle se takové knihy objevují i v r. 1959. Je to především proto, že knižní produkce má dlouhé výrobní lhůty. Např. v půli r. 1959 vyšel ve Státním nakladatelství technické literatury „Malý technický naučný slovník“ Boh. Dobrovolného — tištěný ještě starým pravopisem; jeho sazba začala 21. 9. 1957, tedy dva měsíce před vyjitím nových Pravidel (při korektuře se tu a tam dostaly do textu podoby nové, např. citrónový, galantérie, fytáza, rentgen aj.). První knihy tištěné už podle Pravidel nových měly ještě dosti odchylek od nich, ale ty postupně mizejí. Některá nakladatelství přešla do konce roku 1959 v celé své produkci i k novému psaní z (organizace, kritizovat atd.), např. Státní nakladatelství dětské knihy, nakladatelství Práce, Státní nakladatelství politické literatury, Orbis aj.

Jistě bychom čekali, že nový způsob psaní se z najdeme především v literatuře čtené nejširšími vrstvami lidu — v beletrii, a to tím spíše, že i Svaz čs. spisovatelů se ve svých Literárních novinách přihlásil k tomuto způsobu psaní hned mezi prvními. Kupodivu jej však marně hledáte např. v knihách vycházejících ve Státním nakladatelství krásné literatury, a to dokonce i v překladech v knižnici Světová četba, kde se toto psaní nabízí samo sebou, protože tu nejsou žádné zábrany dané tradicí starších textů.[6] V edicích Československého spisovatele najdete knihy tištěné beze zbytku novým pravopisem jen ojediněle, např. román K. Nového Plamen a vítr.

Je ovšem pravda, že je tu třeba mnohé věci si ještě ujasnit a mnohý problém rozřešit především v tzv. reedicích starších děl, a to ne snad jen pokud jde o psaní s nebo z v přejatých slovech, ale i psaní příslovcí aj. Zde je třeba zjednat jasno tím spíše, že hrozí nebezpečí, že četba beletrie bude rozkolísávat nebo narušovat pevnost našich pravopisných zvyklostí získaných a upevňovaných četbou novin, časopisů a jiné knižní literatury.

A ještě několik slov o uplatňování nových Pravidel v praxi administrativní. Ústřední úřady (ministerstva aj.) přešly brzy k psaní po[54]dle nových Pravidel, ba i k novému psaní z v přejatých slovech. Dokladem toho jsou jejich vyhlášky, předpisy, zákonná ustanovení, korespondence atd. Málo však dosud pronikla nová Pravidla do ostatní administrativy, zejména v národních podnicích. Tam je jejich uplatňování často ponecháno na vůli jednotlivců, zejména písařek, a bude ještě trvat delší dobu, než se tu uplatní v plné míře.

Shrneme-li nakonec svá zjištění o uplatňování nových Pravidel v praxi, můžeme říci, že nová Pravidla se rychle ujala. Proniklo i nové psaní přejatých slov; je však potřebí, aby se co nejrychleji ustálilo v celé literatuře. Jistě k tomu dojde, jakmile zmizí všechny zbytečně brzdící, retardující momenty a jakmile vyjde ze škol mládež, která si osvojí pravopis už jenom podle nových Pravidel.

---

[1] Menší, školní vydání Pravidel českého pravopisu, obsahující však — na rozdíl od tzv. akademického vydání z r. 1957 — ve svém abecedním seznamu slov též údaje tvaroslovné, vyšlo na podzim r. 1958.

[2] Viz o ní zprávu v Naší řeči 42, 1959, s. 56n.

[3] Tj. v tzv. akademickém vydání; školní vydání Pravidel už správně uvádí u této jednotky rod mužský.

[4] V letošním ročníku Slova a slovesnosti budou otištěna teoretická pojednání o psaní velkých písmen a o hranicích slov v písmu, zčásti kriticky reagující na řešení těchto pravopisných jevů, jak bylo podáno novými Pravidly.

[5] Ovšem až do doby, než se tak stane, může autor, zejména odborný, volit tu nebo onu podobu dublet; jestliže ovšem Pravidla dublety nemají, není možno užívat staršího způsobu psaní (je tedy nutno psát např. jenom krize, inzerát, chryzantéma, polonéza atd.).

[6] Je jistě zarážející skutučnost, že jsou v tomto nakladatelství autorům opravovány jejich rukopisy psané novým způsobem v pravopise cizích slov, jak o tom postižení autoři mluvili na besedě Lidové university v Praze dne 16. 12. 1959. Pravý smysl zavedení pravopisných dublet je v tom, zachovat např. příslušníkům starší generace možnost psát v takových případech starým pravopisem; těžko však pochopíme, že je vůbec možno znemožňovat autorům užít nového způsobu psaní.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 1-2, s. 41-54

Předchozí Lubomír Doležel: Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury II

Následující František Cuřín: Z knih, časopisů a novin