Složená podstatná jména typu maloměsto

Přemysl Hauser

[Články]

(pdf)

-

Složená podstatná jména typu maloměsto mají již pevné místo mezi slovotvornými typy spisovné češtiny. Avšak ještě v nedávné minulosti byla posuzována jako nesprávná, obyčejně proto, že byl v jejich tvoření spatřován přímý německý vliv.[1] Odmítavý postoj jazykovědců trval dosti dlouho; obrat tu způsobila teprve zásadní studie Trávníčkova.[2] I když se dnes už těmto složeninám přiznává spisovný charakter, panuje dosud nejednotnost v názorech na jejich rozsah a na produktivitu tvoření.

Všichni autoři, kteří se touto otázkou zabývali, určují, zda tu jde o tvoření živé či neživé, podle prvního členu složeniny. Uvádějí výčtem [77]přídavná jména, která v takovéto složeniny vstupují, a někdy se ještě snaží vystihnout jejich obecný význam. Vladimír Šmilauer[3] omezuje toto tvoření na prvotní přídavná jména, zvláště velko-, malo-, novo-, staro-, dobro-, zlo-, bělo-, černo-; jejich společným významem je vyjádření obecné vlastnosti. Nejobsáhlejší materiál je v Trávníčkově mluvnici;[4] v příkladech jsou tu uvedeny složeniny s prvními částmi vele-, zlo-, dobro-, svato-, plno-, blaho-, bystro-, jemno-, libo-, malo-, velko-, novo-, staro-, středo-, jiho-, veselo-, truchlo-, smutno-, divo-, rychlo-. Česká mluvnice Boh. Havránka a Aj. Jedličky[5] poznamenává, že se tyto složeniny tvoří zpravidla s prvními částmi velko-, malo-, novo-, staro-, rychlo-, ve Stručné mluvnici týchž autorů se uvádějí jako nejčastější přídavná jména vstupující do těchto složenin velký, malý, rychlý, veselý apod. Učebnice Český jazyk pro 10. postupný ročník[6] uvádí, že se toto tvoření omezuje na „určitá adjektiva širokého významu, jako velko-, malo-, rychlo-, celo- apod.“. O přesnější určení se pokusil J. Kuchař v článku Dva živé typy tvoření odborných názvů.[7] Nové složeniny se podle něho tvoří jen s těmi přídavnými jmény, která příslušejí k základnímu slovnímu fondu a mají široký a obecně hodnotící význam. Ve výčtu jmenuje přídavná jména velký, malý, vysoký, rychlý. Významová charakteristika, kterou autoři uvádějí, je však příliš všeobecná a tím neužitečná. Ani ony dva znaky, které vyznačil Kuchař, nejsou bezpečným vodítkem pro určení přídavných jmen, s nimiž se složeniny typu maloměsto tvoří.

Celý typ se obyčejně pokládá jen za omezeně tvořivý; srov. např. u Trávníčka „složeniny jsou dosti hojné“, u Šmilauera „do jisté míry živé tvoření“; Kuchař omezuje produktivitu tohoto typu na oblast odborné terminologie.

Podrobný průzkum celého jazykového materiálu nám pomůže zrevidovat, do jaké míry jsou správné různé výčty přídavných jmen vstupujících do těchto složenin, uváděné u jednotlivých autorů. Po dokončení Příručního slovníku jazyka českého můžeme o tom získat již dosti přesný obraz. Dříve se mohly uvádět jen přibližné odha[78]dy, např. J. V. Bečka[8] mluví jen o několika desítkách slov tohoto typu. V Příručním slovníku jsem nalezl na 40 přídavných jmen, s nimiž se tvoří přívlastkové složeniny našeho typu. V mnoha případech jde však jenom o jednotlivá slova, např. divoženka, hrubocez, veselohra, nebo jen o nepočetné skupinky. Podle počtu zastoupených slov je jádro tvoření u složenin s první částí velko- (167 slov), vele- (78 slov), novo- (64 slov), staro- (40 slov), rychlo- (36 slov), málo- (35 slov), středo- (11 slov), vel- (10 slov). Přívlastkové složeniny typu maloměsto se tedy tvoří především od dvou párů přídavných jmen s protikladným významem velký - malý, nový - starý a od přídavného jména rychlý. Složeniny s první částí středo- (podoba, v které vstupuje do složeniny přídavné jméno střední) se významově přiřazují buď k řadě velký - malý, nebo k nový - starý. Při srovnání počtu složenin tvořených v prvním členu z těchto protikladných párů je příznačné, že větší počet složenin je tvořen od přídavného jména představujícího „kladný“ pól dvojice. Je daleko více složenin s velko- než s málo-; více s novo- než se staro-. Složenin tvořených od jednoho podstatného jména oběma přídavnými jmény protikladného páru, jako velkoobchod - maloobchod, velkoměsto - maloměsto, není mnoho. Často existuje jen jeden člen takových dvojic, obyčejně právě s přídavným jménem „kladným“ (velkovýkrmna, velkodrůbežárna, novogotika, novoplatonik), které je významově diferencuje od slov nesložených (výkrmna, drůbežárna, gotika, platonik). Tam, kde jsou v běžném užívání obě složeniny s protikladným významem, je jim nesložené podstatné jméno významově nadřazeno: velkoobchod - maloobchod // obchod (nesloženého podstatného jména užijeme také tam, kde nejde o vyjádření specifického znaku jako u složenin, a mimo oblast odborného vyjadřování). Velmi zřídka vytýkáme střed mezi oběma krajnostmi: novověk - středověk - starověk, velehory - středohory (další člen není). Složeniny s rychlo- stojí vždy jen proti nesloženým slovům: rychlotisk - tisk, rychlotavba - tavba, rychloletadlo - letadlo.

Početnost složenin se stejnou první částí nám jistě podává přehledný obraz o rozsahu typu maloměsto a ukazuje také obrysově produktivitu tvoření. K tomu, abychom ji však správně určili, nestačí omezit se jen na toto konstatování, ale musíme posoudit významy slože[79]ných slov, zjišťovat významové oblasti, k nimž složeniny našeho typu příslušejí. Základy přídavných jmen velko-, malo-, novo-, staro-, středo-, rychlo- se nespojují ve složeninu s libovolným podstatným jménem. Kromě několika slov, která v každé skupině složených podstatných jmen se stejnou první částí představují zbytek staršího stavu (malosvět, středomozek, velkokříž apod.), seskupují se složená slova do několika významových okruhů.

Složeniny s novo- a staro- označují myšlenkový směr, hnutí nebo světový názor, přičemž první člen složeniny rozlišuje, zda jde o novou nebo o starou vývojovou etapu, např. novopozitivismus, novopythagoreismus, novorealismus, novoslovanství, novoklasicismus // starokatolicismus, staroromantismus, staroslovanství, staroutrakvismus. Obdobně se k těmto názvům přiřazují názvy pro stoupence příslušných hnutí: novopozitivista, novopythagorejec, novosocialista, novopohan // starohegelovec, starokatolík, staroromantik, Staročech, staroluterán. Tvoření těchto názvů je dosti živé. Živé je rovněž tvoření názvů pro označení vývojových stupňů jazyků: novořečtina, novočeština // staročeština, staroegyptština. Méně časté je tvoření názvů pro obyvatele: *novoobčan,[9] *novousedlík // starousedlík, staronájemník, starochalupník; jim blízké jsou názvy novomanžel, *staromládenec, staropenzista. Vedle významově protikladného páru starý - nový je také pár starý - mladý. Tak proti složeninám se staro- stojí někdy také složeniny s první částí mlado-: mladočech, mladohegelovec, mladoněmec, mladogramatik, mladokomik. Dnes je však tvoření složenin, s mlado- již neproduktivní.

Složeniny s první částí velko- a malo- označují názvy podniků a obdobou k nim názvy osob, zpravidla majitelů těchto podniků. Základ velko- pak vyznačuje podnik velký nebo provozující činnost ve velkém, základ malo- podnik rozsahem malý nebo provozující činnost v malém:

malobanka		velkobanka
malopodnik	malopodnikatel	velkopodnik	velkopodnikatel
malostatek	malostatkář	velkostatek	velkostatkář
malozávod		velkozávod
malomlýn	malomlynář	velkomlýn	velkomlynář
maloobchod	maloobchodník	velkoobchod	velkoobchodník
	malorolník
	malodomkář

[80]Tvoření je živé, se společenským vývojem ovšem souvisí, že mizí velkouzenáři, velkopekaři a velkokavárníci apod., zůstávají však většinou názvy podniků a přibývají i nové: velkodůl, velkodrůbežárna, velkoprodejna, velkovýkrmna, velkosprávkárna. Takto však vzrůstá dnes jen počet složenin s velko-, ne s malo-. Jinak jsou u složenin s těmito základy v první části vedle běžných slov velkoměsto - maloměsto zastoupena slova dnes už historická, např. velkokníže, velkosultán, velkopřevor, velkoalmužník, velkovévoda.

Původně stejný význam jako složka velko- má také složka vele- (od starého velí). Při tvoření složenin se však obou základů využívá jinak. V několika starších slovech označuje vele- totéž co přídavné jméno velký, totiž značný rozsah: velechrám, veleříše, veletok. Několik složenin s vele- označuje skutečnosti historické: velekníže, velekněz, velerada. Starší odborná terminologie využívala složenin s touto první částí tam, kde šlo o podtržení velikosti: velehora, veleještěr, velekur, velemlok, veleop, veletoč. Dnes je již takové tvoření neživé. V jazyce knižním a básnickém se využívá složenin s vele- pro označení předmětů zcela neobvyklých rozměrů, pro vyjádření velké míry vlastnosti nebo rozsáhlé činnosti. Složka vele- tu nabývá platnosti zesilující předpony. Takto ji chápal už Jungmann, když heslo velebludař vykládá synonymním arcibludař. Možnost tvořit složeniny s takovým významem je neomezená. Příruční slovník uvádí např. slova velebáseň, *velehrdina, *velečin.

Vedle podob velko- a vele- existují ještě složeniny s podobami vel- a veliko-. Složka vel- je v několika starších slovech velmistr, velryba, velvyslanec a v odborných termínech velkomár a velkotouč. Veliko- ustoupilo zcela podobě velko-, drží se jen ve velikonoce. Kottův slovník má ještě složeniny velikoměšták, velikoobchodník, velikokupec.

Dnešní stav, kdy se složeniny s velko- omezují na oblast odborné terminologie a složeniny s vele- se pociťují většinou jako prostředek knižní nebo básnický, je výsledkem nedávného vývoje. Josef Dobrovský upozorňuje ještě v Bildsamkeit der slawischen Sprache, že tvoření složenin s vele- je zastaralé. Jungmannův slovník má těchto složenin ještě poskrovnu: velebludař, velecelník, velemocnost, veleosa, veleřečivost, veleslavenství (-ost), veletok, ve Slovesnosti též velekrása. Slovník Franty Šumavského a první díly Kottova slovníku jich mají [81]více, uvádějí je však často prostě vedle složenin s velko-, např. Grosshändler překládají velkokupec i velekupec. Teprve v dalších dílech Kottova slovníku se začíná projevovat rozlišování mezi oběma složeninami s velko- a vele- v dnešním smyslu. V dokladech ze Sušilových náboženských spisů jsou uváděna slova velediv, veleprorok, velesvět, z básní Svatopluka Čecha veledub, velehrouda, velemoře, velepták.

Složeniny s první částí rychlo- se objevují v hojnějším počtu teprve v nejnovější době. Řada podstatných jmen nově vzniklých není ještě uvedena ani v Příručním slovníku. Stále vzrůstá počet složenin označujících nástroje, stroje, zařízení, dopravní prostředky, které vyznačuje především rychlost proti prostředkům dosavadním. Tento znak převažuje nad ostatními, např. nad zcela odlišným vzhledem, konstrukcí, a nachází jazykové vyjádření právě ve složce rychlo-: rychlolis, rychlobrzda, rychlosoustruh, rychlovařič, rychlovazač, rychlolod, rychloletadlo, v Příručním slovníku nejsou doložena slova rychloobvaz, rychlolíheň, rychlofréza. Produktivní je také tvoření názvů podniků, které se proti dosavadním vyznačují rychlým pracovním postupem: rychlosprávkárna (jediné slovo doložené z této skupiny v Příručním slovníku), rychlosušírna, rychložehlírna, rychločistírna, rychlokuchyně, rychloopravna. Častěji se také objevují dějová jména rychlobruslení, rychločinění, rychlodoprava, rychlomluva, rychlostřelba, v Příručním slovníku není ještě zaznamenáno rychlotavba, rychlomontáž, rychlorazba, rychloražení. K názvům strojů a ke jménům dějovým se tvoří také názvy osob: rychlohoblovač, rychlosoustružník, rychlorazič, rychlotavič, rychloobráběč.

Přívlastkových složenin typu maloměsto využívá v těchto významových oblastech teprve jazyk dnešní. Existenci tohoto typu máme dosvědčenu již ze staré doby (dobrodruh, zlosyn), avšak jen několika slovy. Ani období, která se vyznačovala prudkým novotvořením, tohoto typu celkem nevyužila. Tak Klaret má jen slova Dobropán, dobrozvěst, rovnohlas, rovnocena. Ani barokní novotvoření nerozšířilo příliš počet těchto složenin, ani v jeho intencích pokračující slovníkáři jako Thám aj. Teprve v obrození začíná tvoření přívlastkových složenin oživovat přes varování Dobrovského. Tehdy se tak tvořily náhrady za cizí slova, většinou to byly doslovné překlady, kalky slov [82]německých (drobnokrása - Kleinschöne, dobročin - Wohltat), řidčeji latinských (černokniha - nigromantia, vysokohřmitel - altitonans), nebo řeckých (blahorod - eugenia). Srovnámeli ovšem množství těchto složenin v Jungmannově slovníku s Příručním slovníkem, bude dnešní počet složenin značně vyšší než tehdejší. V Jungmannově slovníku jsou zastoupeny také větším počtem složeniny s prvními základy, s nimiž se dnes již složeniny našeho typu netvoří, např. složeniny s blaho- (asi 25 slov), dobro- (16 slov).[10] Naopak dnešní složeniny s velko- a malo- jsou tu zastoupeny jen několika slovy. Mnohem větší počet složenin typu maloměsto uvádí ve svém slovníku J. Franta Šumavský. Z valné většiny jsou to však jen kalky slov německých a v jazykové praxi asi nikdy nežily, např. blahovodí (Wasserreichtum), černouhlí (Schwarzkohle), cizodruh (Fremdling) apod. Podle dokladů v Kottově slovníku a v materiále Ústavu pro jazyk český lze soudit, že růst užívání složenin typu maloměsto v těch významových oblastech, kde jsou dnes běžné, začíná ke konci minulého století a rozvíjí se silně teprve v době nedávné.

S výjimkou složenin s vele-, využívaných v jazyce knižním a básnickém, je dnes skládání podstatných jmen typu maloměsto živé v odborném jazyku. Složenin s velko-, malo- a rychlo- využívá terminologie technická pro názvy podniků, pracovních postupů, zařízení, nástrojů a pro názvy osob. Složeniny s prvními částmi staro- a novo- stávají se odbornými termíny v oborech jiného charakteru než technického, např. v historii, v jazykovědě apod.

Dnešní ustalování produktivních typů přívlastkových složenin v oblasti významově a stylově vymezené je důkazem, že se tu spisovná čeština neřídí již vůbec napodobováním cizího slovotvorného typu, ale že kráčí samostatnou cestou.

---

[1] První kritické stanovisko zaujal k nim Josef Dobrovský v studii Bildsamkeit der slawischen Sprache. Praha 1799, s. 64. — Odmítavé stanovisko zaujímala zvláště Naše řeč, např. 8, 1924, s. 153, nebo 10, 1926, s. 250, a dále 11, 1927, s. 60 aj.

[2] Fr. Trávníček, Maloměsto a malé město, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 21.

[3] V. Šmilauer, První hovory o českém jazyce, Praha 1946, s. 136—7.

[4] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1948, s. 423—5.

[5] Boh. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1951, s. 61; Stručná mluvnice česká, Praha 1958, s. 27.

[6] Český jazyk pro 10. postupný ročník, Praha, SPN 1955. 

[7] Naše řeč 37, 1955, s. 65—69.

[8] Naše řeč 22, 1938, s. 65—71.

[9] Hvězdičkou označená slova jsou řídká. 

[10] Srov. Al. Jedlička, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická, Praha 1949, s. 59—61.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 3-4, s. 76-82

Předchozí František Trávníček: K postavení stálých příklonek po přestávce uvnitř věty

Následující Luděk Bachmann: K vývoji slovní zásoby lidového jazyka