Časopis Naše řeč
en cz

Nové údobí ve vývoji českého jazyka

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

V jubilejním roce desátého výročí lidově demokratické republiky je třeba se zamyslit s historického hlediska i nad rozvojem češtiny, ke kterému dochází v těsném sepětí s obrovskou revoluční přestavbou hospodářského života a celé společnosti. Hned předem si můžeme ovšem říci, že se změnou společenského řádu nenastává revoluční zvrat také v jazyce, to jest, jak to obecně postihl ve svých jazykovědných statích J. V. Stalin, vývoj se neděje „likvidováním dosavadního jazyka a budováním nového, nýbrž rozvíjením a zdokonalováním základních prvků dosavadního jazyka“.[1] Dnešní pohyb v češtině, jehož jsme svědky a účastníky, vůbec po mnoha stránkách potvrzuje správnost Stalinových pouček o jazykovém vývoji, které odhalením obecných zákonitostí ve vývoji jazyků zároveň velmi přispěly k uvědomělé a theoreticky správně podložené péči o jazyk v duchu těchto zákonitostí.

Jádrem českého národního jazyka, národním jazykem v užším smyslu zůstává tedy od dřívějška spisovná čeština, která se opírá svým dávným původem o nářečí středočeské v jeho starších vývojových fázích a skrze ně snad až o někdejší kmenový jazyk středočeského kmene Čechů, jehož území se stalo krystalisačním jádrem feudálního českého státu a středištěm vytvářející se tehdy české národnosti. V souvislosti s nadnářeční, celospolečenskou svou úkonností se ovšem již v době feudální spisovná čeština do jisté míry odpoutala od svého úzce regionálního základu a opírá se o celou širokou oblast, pro kterou je jednotícím jazykovým pojítkem. V této funkci dosahuje velké stability a vytříbenosti koncem šestnáctého století, takže její kultivovaná podoba z tohoto údobí se pak považuje za vzor i po celou dobu pobělohorského úpadku, a právě ona se proto také stala východiskem nového rozvoje na přelomu osmnáctého a devatenáctého století; v procesu utváření moderního českého národa byla pak zvláště vítána její široce uznávaná nadnářeční tvářnost, která jí umožnila stát se úspěšným bojovým nástrojem sjednocovacího národního hnutí, jemuž po[130]máhala překonávat názorové přežitky feudální roztříštěnosti a přímo tak přispívala ke konstituování buržoasního národa.

Ve spojení s rozvojem společenským se již v minulém století postavení spisovné češtiny jako celonárodního jazykového útvaru českého nebývalou měrou upevnilo. Z téměř vysychajícího a uměle napájeného pramínku spisovné češtiny obrozenské stal se mohutný a živý proud, který do sebe stále víc vstřebává všechna nářečí, jež jsou mu jako součásti českého národního jazyka v širším smyslu vlivem historických okolností podřízena a jež ztratila již svou samostatnost, vplývají do něho a počínají v něm mizet, dodávajíce mu ovšem zároveň stále více života a síly. Pasivním konsumentem spisovného jazyka je dnes již každý člen národního společenství a neustále vzrůstá i počet aktivních jeho uživatelů, jiní pak se k němu přibližují od svých lokálních nářečí přes mezistupně interdialektů, které zároveň recipročně působí na jeho další utváření. Již v průběhu minulého století dobývala spisovná čeština stále nových posic též pronikáním do různých úseků veřejného života, do rozmanitých oborů vědy a umění, vznikla v ní bohatá literatura odborná i krásná, a tím se jazyk obohacoval a vybrušoval po stránce výrazové i formální; přitom zároveň čeština již v rakousko-uherské monarchii postupně vytlačovala z různých těch odvětví kulturní činnosti národa němčinu, až v buržoasním údobí, za první republiky, nabyla postavení jazyka státního, dobudovávaného za úřední podpory podle současných potřeb společnosti pro všechny úseky státní správy, ekonomiky, vojenství atd.

Celý tento rozvoj nebyl ovšem bez různých úskalí, rušivých činitelů a neblahých průvodních jevů. Zejména tlak němčiny vyvolával na jedné straně silné vlny purismu, neseného snahou o očistu jazyka, trpícího však přímo hrůzou z germanismů, takže každý nový výraz nebo způsob vyjádření se zdál podezřelý a často býval zakazován bez ohledu na to, je-li potřebný a neomezují-li se jeho odmítáním vyjadřovací možnosti jazyka. S druhé strany měl purismus protějšek v nadbytečném zavádění módních slov i obratů francouzských, zčásti též anglických a jiných, jimiž se spisovná čeština zčásti rovněž měla „odněmčiť“, především však se vzdalovala od svého lidového základu. V obou těchto tendencích se jednak obrážela politická situace národa a výkyvy v ní, jednak se v nich projevovalo i třídní panství buržoasie s jejím vnitrotřídním protikladem buržoasního nacionalismu a kosmopolitismu.[2] Obě tendence samozřejmě přesáhly z Rakouska i do [131]buržoasní republiky a podle okolností, hlavně podle měnících se politických poměrů, převažovala někdy jedna, jindy druhá.

Různé tyto stíny a často i nesprávné vidění stínů vedly někdy až k tomu, že novodobý rozvoj češtiny býval hodnocen vcelku negativně.[3] Ve skutečnosti však byly všechny takové jevy jen podružného významu a povrchového charakteru, neschopné otřást stále se upevňujícím celospolečenským základem jazyka. Přes všechny nedostatky nelze nevidět v celkové vývojové linii od obrozenské doby až do dneška neustálý a trvalý vzestup spisovné češtiny, na jedné straně její vzrůstající stabilisaci tím, že se zbavuje zbytečného kolísání, i její zesilující se životnost a pružnost tím, že upouští od různých prvků zastaralých, na druhé straně její nepřetržité zpřesňování a obohacování ve spojitosti se společenským rozvojem ekonomickým a kulturním a rozvětvování do nových a nových funkcí zároveň s mohutnějícím a rozkošatělým životem národním. Sílící česká buržoasie koncem 19. a počátkem 20. století mohla sice vnášet do celonárodního spisovného jazyka rušivé třídní prvky vyplývající z její ideologie, nemohla však ani zabránit vítěznému pronikání historicky podmíněných výrazových prostředků opravdu potřebných k dorozumívání, ani nemohla odtrhnout jazyk od jeho celospolečenského, lidového základu, tak jako nebyla s to zabránit růstu nových společenských sil, povolaných k tomu, aby se staly nositelkami dalšího pokroku hospodářského a kulturního, a tedy i dalšího rozvoje jazykového.

V posledním období kapitalistického řádu u nás prošel ovšem český národ a s ním i český jazyk údobím smrtelného nebezpečí v době nacistické okupace. Nacističtí vládcové, zamýšlející později úplně vyhubit český národ, snažili se rychle zatlačit češtinu zpět do posic, v kterých byla před sto lety; proto ji zakazovali ve vnitřním úřadování, zavřením vysokých škol ji vypuzovali z oborů vědeckých a zákazem školních učebnic i na nižších školách ztěžovali její zvládnutí celé dorůstající generaci. Úředním uplatňováním zásady nepřeložitelnosti a v některých případech i neskloňovatelnosti různých německých názvů politicky administrativních, jako Reichsprotektor, Oberlandrat, a jmen zeměpisných, na př. Wien, Breslau, Rhein, Donau, i požadavkem, aby jména jako Prag - Praha, Elbe - Labe a pod. byla ve školách uváděna dvojjazyčně, násilně dokonce vytvářeli jakousi makaronštinu, otupující smysl pro jazykovou správnost a zákonitost. Tím vším chtěli češtinu snížit na úroveň jazyka nevyspělého a nedokonalého a oslabit tak i odolnost [132]národa. Pod tlakem poměrů skutečně i do slovníku hovorové řeči pronikalo mnoho dobových výrazů buď přímo německých, jako Arbeitsamt, Oberlandrat, Werkschutz, Führer, nebo přeložených z němčiny, na př. nasadit do práce, totální nasazení a j., které však měly od počátku pejorativní významový odstín a s pejorativní náplní ve vzpomínkách na okupaci dosud žijí podobně jako slangová terminologie z nacistických koncentračních táborů a věznic.[4] Úhrnem však lze říci, že český spisovný jazyk, po předcházejícím vývoji vcelku již pevně a bezpečně ustálený a zakotvený v rozsáhlé a všestranné literatuře, prošel tímto údobím národního útisku beze škod. S osvobozením republiky Rudou armádou před desíti lety a zřízením lidově demokratického státu se ihned vrátil do všech svých dřívějších posic a v novém svém rozkvětu organicky navazuje na vývoj dřívější.

Vítězství Rudé armády umožnilo i značné zvětšení geografického rozsahu češtiny. Odsunutím znacisovaných Němců a novým osídlením pohraničí znovu se rozšířil český jazyk v plné míře až k historickým hranicím českých zemí, od nichž byl po staletí stlačován do vnitrozemí již v údobí předbělohorském a zvláště po třicetileté válce. Zvýšený pohyb obyvatelstva, vyvolaný osidlováním pohraničí, hlavně však spojený s budováním socialismu, zesiluje pak hned od osvobození a ještě ve zvýšené míře od Února roku 1948 styk mezi nářečími, který vede k zrychlenějšímu stírání nejvýlučnějších znaků drobných nářečních jednotek zeměpisných a k jistému upevňování celé stupnice interdialektů, od neutralisováných „obecných“ nářečí menších okruhů k interdialektům velkých krajových celků v čele s regionálně českou „obecnou češtinou“ a k vytvářející se maximálně nivelisované obecné češtině celonárodní, mající už blízko k hovorové podobě spisovného jazyka. Velká politická aktivisace pracujících mas a rychle se zesilující šíření politického vzdělání i vědeckých poznatků stupňuje však zároveň přímé působení spisovného jazyka a neobyčejně dále zvyšuje počet jeho aktivních uživatelů.

Při celém tomto složitém jazykovém pohybu je zvláště hovorová forma spisovné češtiny v stálém dotyku s obecnou češtinou a s interdialekty i se starými místními nářečími a skrze ni pak zase opačně nabývají i v psaném jazyce převahy některé prvky, které se dříve buď vůbec nepřipouštěly, nebo se alespoň omezovaly a zatlačovaly. Ale i v těchto případech, jak jsme si už naznačili, běží o proces dlouhodobý, který pokračuje z dřívějška a v dnešní době se v sou[133]vislosti s revolučními změnami sociálními většinou jen zrychluje. Pokud jde o spisovnou češtinu samu, úplně v souladu se Stalinovým obecným pozorováním jazykového vývoje celkově projevuje značnou stálost její gramatická stavba, naproti tomu však slovní zásoba citlivě reaguje na každou změnu ve všech odvětvích života společnosti.

Jistý pohyb můžeme ovšem pozorovat i po mluvnické stránce. Vlivem interdialektů a hovorové podoby spisovného jazyka ustalují se i v jazyce psaném ve zvýšené míře na př. infinitvy na -t, jako nést, dělat místo knižního dnes už nésti, dělati, a z běžného užívání stále více ustupují zastaralé formy, jako jsou na př. rozkazovací způsoby typu pec, utec nebo první osoby jednotného čísla zavru, utru a třetí osoby množného čísla zavrou, utrou, za něž téměř obecně pronikají běžné, živé tvary peč, uteč, zavřu, utřu, zavřou, utřou a pod.[5]

V některých takových případech se uznávané příručky kodifikující spisovnou češtinu, dokonce i dosud platná Pravidla českého pravopisu z roku 1941, již dříve vyrovnaly se skutečným usem (předpisují na př. už jako jedině správné tvary zavřu - zavřou, utřu - utřou), v jiných případech však setrvávají na formách zastaralých (pec, utec a j.), takže je jistý rozpor v Pravidlech samých i mezi jazykovým povědomím uživatelů jazyka a nařizovanou normou. Skutečný kolektivní usus se pak u některých jevů i dost těžko zjišťuje, neboť zejména tištěné projevy procházejí v redakcích a tiskárnách rukama korektorů, kteří často bez hlubších znalostí problematiky jazykového vývoje dostatečně nerozlišují mezi opravdu defektními odchylkami od usu, t. j. chybami, a mezi vývojově kladnými prvky novými nebo třeba i autorovými osobitostmi; proto jen mechanicky uvádějí takoví korektoři jazykovou stránku všech projevů ve shodu s autoritativní kodifikací, čímž pak na škodu věci nejenom nivelisují jazyk autorů po stránce stylistické[6], nýbrž zároveň i zastírají a tím brzdí celkový jazykový vývoj.

Rozpor mezi povědomím normy a její oficiální kodifikací i jiné příčiny vedly v souvislosti s mylným učením N. J. Marra o třídnosti jazyka některé nevyzrálé jazykovědné pracovníky z nejmladší generace až k nesprávným závěrům, že spisovná čeština v dnešní své podobě je v celém svém rozsahu přežitek minulosti, [134]mrtvé dědictví z údobí kapitalistického, třídní jazyk poražené buržoasie, a že je tedy nutno nyní, po vítězství proletariátu, ji zrušit a zavést jako spisovný jazyk regionálně českou obecnou češtinu jakožto útvar vlastní dělnické třídě. Po tom, co jsme si alespoň stručně řekli o obecné češtině i o celonárodním, netřídním charakteru spisovného jazyka, nemusíme se zde těmito hlasy, ostatně již umlklými, podrobněji zabývat. Pokusy zavést místo dosavadní spisovné češtiny interdialektickou obecnou češtinu regionální nebo i nezkonsolidovanou obecnou češtinu vyššího stupně, o jejímž vytváření jsme se zmínili, jistě by byly narazily na prudký odpor všeho lidu a vůbec by nebyly chápány jako snahy o zlidovění jazyka. Patří to však rovněž k blahodárným důsledkům Stalinova zásahu do sovětské jazykovědné diskuse, že u nás nedošlo k takovým nedomyšleným experimentům, které mohly natropit mnoho škod.

Dokonce se zdá, že v údobí, kdy sociální rozšíření spisovného jazyka se silně rozrůstá a kdy se zároveň ve spojení s rozvojem celé společnosti, techniky, vědy atd. nezbytně obohacuje slovní zásoba, platí jistá zákonitost v tom smyslu, že se přísněji trvá na celkovém zachovávání tradiční mluvnické podoby jazyka jakožto pevného pojítka nářečně různorodých elementů, které se spisovného jazyka aktivně nově zmocňují, a zároveň jako bezpečného východiska k nutným výbojům lexikálním. Máme tu jakousi obdobu s údobím obrozenským; na rozdíl od obrození navazuje se dnes ovšem na češtinu i po mluvnické stránce již mnohem vyspělejší, než byla čeština předbělohorská, a také sociálně mnohem rozšířenější a zakotvenou alespoň pasivně již u všech příslušníků národa. Tím těžší by proto bylo provádět v ní nějaké umělé zásahy.

Těžký a složitý úkol spočívá ovšem za těchto okolností na jazykovědcích, aby v spletité situaci, kdy vzájemně interferuje podoba spisovného jazyka a jeho formy hovorové s interdialekty i místními nářečími, dovedli správně zachytit skutečně živou jazykovou normu existující v kolektivním povědomí uživatelů spisovné češtiny a aby dobrou kodifikací přispívali k její ustálenosti i k možnosti jejího pokud možno snadného a bezpečného zvládnutí aktivními uživateli novými.

Poměrně nejnápadnější změny, ke kterým dnes po mluvnické stránce dochází, jsou ve skladbě. Zase tu ovšem povětšině neběží o vznik nových syntaktických prostředků, nýbrž jen o pohyb uvnitř skladebného inventáře, jako na př. o ústup genitivních vazeb u řady sloves, zejména pak o ústup genitivu záporového, a o šíření vazeb s akusativem, jež rovněž pokračuje už z dřívějška a přes hovorovou češtinu proniká i do spisovného jazyka psaného. Je to opět jenom [135]projev postupujícího zživotňování spisovné češtiny, jejího sbližování s jazykem běžně mluveným v složitém procesu zanikání nářečí a směřování k opravdu jednotnému a celým národem aktivně užívanému jazyku celonárodnímu. Rozvoj odborného stylu podporuje zase naopak šíření prvků nehovorových, na př. t. zv. nepravých předložek, jako následkem, na základě, v důsledku, za účelem a pod.; přibývá též složitých konstrukcí větných, zejména hojně rozvinuté hypotaxe, sílí sklon k jmenným vazbám na úkor dynamických vazeb slovesných atd.

Tu již přecházíme na půdu stylistiky. Rozvoj odborného stylu zcela jasně souvisí se zmíněnou již politickou aktivisací širokých mas, s vyšší organisovaností hospodářského života, s rozvojem techniky i vědy. S popularisací politických a vědeckých poznatků se šíří prvky odborného stylu i do řeči hovorové a leckdy i do slohu uměleckého, takže to zčásti rovněž vede až k jisté nivelisaci stylového zvrstvení jazyka. Je v tom zase, myslím, jistá zákonitost údobí přelomu, avšak dobří spisovatelé, navazující na bohatě rozvinuté klasické písemnictví starší, její úskalí rychle překonávají. Jako klad při tom ovšem zůstává i v uměleckém slohu zaměření na věcnost, zdůraznění dorozumívací funkce jazyka, tedy zase zlidovění stylu proti samoúčelnému někdy hraní si s jazykem zvláště u mnohých básníků z údobí zahnívajícího kapitalismu nebo proti snižování jazykové srozumitelnosti nadměrným užíváním cizích slov.

Zvýšená politická i kulturní aktivita, hojnost diskusí, přednášek a pod. zároveň se starším už rozvojem divadla, mluveného filmu a rozhlasu tlačí v nebývalé míře do popředí též mluvenou formu spisovné češtiny a tím se obrací pozornost na otázky spisovné výslovnosti. Sociální pohyb, který zažíváme, způsobuje ovšem podobně jako u mluvnické stránky jazyka rovněž jisté rozkolísání i u některých detailních jevů, které byly ve spisovné výslovnosti dříve už stabilisovány; na př. u cizích slov jako diskuse a pod. proniká výslovnost se -z-) nebo u slov jako demokracie s -g- a j., jindy zase vlivem pravopisu se vyslovuje krátce kolektiv, lokomotiva místo správné výslovnosti s -í-[7] a pod. Na druhé straně však zároveň toto rozkolísání vede k zesílenému zdůrazňování potřeby jednotné kultivované výslovnosti.

V pravopise samém rovněž nastává celkem jen málo změn. Je to zajisté vlivem toho, že český pravopis má dnes již pevnou tradici, jednak i proto, že základní otázky pravopisné vyřešila [136]celkem uspokojivě již doba obrozenská. V jednotlivých slovech se ovšem pravopis zvl. od r. 1902 několikrát měnil a v podrobnostech se zase i od osvobození už vžily jisté odchylky od posledních Pravidel z roku 1941, vydaných v podstatě bez úprav znovu v roce 1946 a 1948; nevzniklo však žádné pozoruhodnější hnutí, které by volalo po radikálních pravopisných úpravách. Ba zkušenosti z široké ankety uspořádané na Slovensku před vydáním nových Pravidel slovenského pravopisu (1953) zřetelně ukazují, že veřejnost s výjimkou snad jen části učitelů a ojediněle i některých jazykovědců je většinou proti zásadnějším pravopisným změnám a že je nelibě nese jako zdánlivé otřásání ustáleností samého jazyka.[8] Proto připravované nové vydání Pravidel českého pravopisu nepřinese žádné závažnější změny, které by výrazně měnily grafický obraz češtiny, nýbrž bude v podstatě jen kodifikovat drobné odchylky od dosavadních Pravidel, které pronikly v usu, jako na př. psaní velkých písmen v řadě názvů různých organisací, institucí a významných dějinných událostí, jež se pociťují jako vlastní jména, na př. Komunistická strana Československa, Revoluční odborové hnutí, Místní národní výbor v …, Osmiletá střední škola v …, Únor, Velká říjnová socialistická revoluce, dále bude legalisovat zčeštěnější psaní některých vžitých cizích slov, jako hokej místo hockey, teorie m. theorie a pod. (v mnoha případech jde jen o návrat k praxi Pravidel před r. 1941). Zčeštěné psaní cizích slov bude snad zavedeno všeobecněji, i v jiných případech. Jinak bude úprava patrně usilovat o jisté ulehčení pravopisu v některých svízelných otázkách, jako je v některých případech psaní předložek a předpon s a z; i v těchto případech by však mělo jít o to, aby se změnám nikdo nemusil pracně učit, nýbrž aby postačilo uvědomění si zásady.

Celkově lze říci, že probíhající změny v mluvnické stavbě jazyka, změny stylistické, pohyb ve výslovnosti i proniklé nebo chystané změny pravopisné se týkají pouze jevů drobných a okrajových. Jak jsme si řekli, v mluvnické podobě češtiny se zákonitě pokračuje v předcházejícím vývoji a nedochází k žádnému převratnému zlomu. A stejně je tomu v ostatních úsecích, více nebo méně s mluvnickou stránkou souvisících. V postupujícím a zesilujícím se zživotňování mluvnické podoby češtiny, v stylistickém zvěcnění i v úsilí o novou stabilisaci výslovnosti a zjednodušení pravopisu je přitom nutno vidět kladné znaky vývojové, které nesporně mají vztah k vývoji společenskému.

[137]Mnohem výrazněji se naproti tomu i dnes projevuje souvislost s vývojem společnosti v oblasti slovníku. V našem časopise se v posledních letech o rozšiřování slovní zásoby češtiny dosti často psalo, přece však je třeba podívat se na celou otázku při této příležitosti znovu. V slovní zásobě, jak známo, obrážejí se všechny změny, které zažívá společnost, a to tak, že s každou novou věcí, institucí, pracovním úkonem a pod., s každým novým pojmem vznikají pojmenování těch věcí nebo úkonů, kdežto pojmenování věcí a úkonů zastaralých, opuštěných, zaniklých, z jazyka ustupují a pozvolna se zapomínají. Tak na př. s novou organisací průmyslu a práce v něm byla vytvořena nebo alespoň se nově rozšířila slova a slovní spojení jako znárodnit, národní podnik, dělnický ředitel, úderník, se zaváděním nebo šířením nových strojů a způsobů práce v zemědělství souvisí názvy obsekávač, kombajn, kombajnista, kombajnistka, družstvo, družstevník, dojička a j., se založením Československého svazu mládeže vznikly výrazy svazák, svazačka, mládežník, Soutěž tvořivosti mládeže a pod., s reorganisací armády a s novou vojenskou technikou se vytvořila na př. označení žen sloužících v armádě, jako vojínka, poručice, kapitánka a pod., názvy různých vojenských specialistů, jako odstřelovač, spojař, tankoborník, výsadkář, speciálních útvarů a jejich sestav, jako odřad, uskupení, nových zbraní, na př. pancéřovka, samopal atd.; naopak na př. se zrušením staré organisace administrativně politické přestává se běžně užívat názvů jako starosta, radní, obecní zastupitelstvo, okresní hejtman, zemský úřad a pod. a stávají se jen slovy označujícími historické skutečnosti.

Jak je vidět již z těch několika málo příkladů, které jsme uvedli, nejde v řadě případů o skutečný vznik nových slov, nýbrž toliko o novou pojmovou náplň nebo nové rozšíření slova nebo slovního spojení již starého (na př. družstvo, národní podnik); v jiných případech však opravdu běží o novou odvozeninu, složeninu nebo alespoň o nově ustálené spojení (na př. obsekávati - obsekávač, tankoborník, Soutěž tvořivosti mládeže), ještě v jiných pak konečně o slova přejatá z cizích jazyků (na př. tankista, kombajn), jimiž se do češtiny často vnášejí zcela nové slovní základy.

Množství všech výrazů, které takto od osvobození vznikly nebo se rozšířily, nelze ani přibližně odhadnout, neboť rozmanitost pracovních odvětví a vůbec života hospodářského i politického a kulturního je dnes tak veliká, že po všech úsecích je těžko mít přehled. S rychlými změnami v údobí přestavby společnosti vznikají též slova stále nová a některé výrazy brzy opět ztrácejí svou aktuálnost a zase ustupují (na př. národní správa, národní [138]správce, volný prodej); konečně vedle slov a slovních spojení opravdu celonárodního dosahu vznikají i termíny úzce speciální, které zůstávají širší veřejnosti neznámé (na př. nově upravené odborné názvosloví botanické a pod.). S jistotou však lze říci, že počet nových výrazů je značně veliký, mnohem větší než v stejně dlouhých časových úsecích dřívějších, a také že mnohem více nových výrazů vzniká, než kolik zastaralých ustupuje. S tohoto hlediska lze opravdu mluvit o nové etapě ve vývoji češtiny. Snad by bylo možno srovnávat dnešní dobu také po této stránce s jungmannovským údobím v době obrozenské; tehdy ovšem bylo třeba s rozvíjejícím se novým životem vypracovávat v zaostalém jazyce z velké části i základní terminologii pro obory již dříve u nás známé, avšak pěstované jazykem cizím, ba dokonce bylo nutno hledat a tvořit i některá základní slova pro běžný denní život, kdežto dnes, po více než stoletém úspěšném rozvoji většinou jde o dotváření nových výrazů, jichž si vyžaduje reorganisace společnosti a veliký rozvoj techniky a kultury, který je do značné míry s touto reorganisací spojen, nebo o dobudovávání, respektive revisi terminologie v souvislosti s pokrokem vědeckým a pod.

Nejvíce nových výrazů se objevuje samozřejmě v těch odvětvích života, kde nastávají největší změny. Sama přestavba společnosti, prováděná na vědeckém základě marxismu-leninismu, přinesla s sebou nutnost dobudovat a zpřesnit neúplnou naši předválečnou marxisticko-leninskou terminologii theoretickou a z velké části dotvořit terminologii společenskoorganisační pro celou strukturu lidové správy, strany a masových organisací, dále vybudovat terminologii pro nové uspořádání hospodářského života i pro nová zařízení kulturní, osvětová, zdravotnická a jiná. S novými zařízeními, vynálezy a zdokonalujícími se pracovními metodami vznikají stále nové výrazy především též v nejrozmanitějších odvětvích průmyslu a v zemědělství, dále ve stavebnictví a pod., i v různých oborech výzkumnických a vědeckých. Řadu nových výrazů přináší rovněž nové hodnocení lidské práce, oceňování vynikajících pracovníků a pracovních výkonů, vytváření příležitostných dobrovolných pracovních skupin atd.[9]

Pokud běží o charakter slov nově tvořených, pozornosti si zasluhují hlavně odvozeniny a složeniny. Důležitá je zde zejména [139]skutečnost, že tímto způsobem vznikají nová slova zpravidla podle slovotvorných zákonů vládnoucích v češtině už dříve. Na př. jména označující zaměstnání, povolání, příslušnost k jisté společenské skupině a jména činitelská se tvoří obvyklými starými příponami -ník, -ák, -ař (-ář), -č, -tel a pod., jako brigádník, zdravotník, svazák, spojař, desítkář, výsadkář, dojič, odstřelovač, plánovatel, zlepšovatel …, ženská jména pak příponami -ice, -ka, -yně, -kyně a j., jako svobodnice, dojička, ministryně, pověřenkyně atd.; jména nástrojů a ústrojů se tvoří na př. příponami -č, -ka, jako obsekávač, bleskovka, nástěnka, jména vlastností a pod. příponami -ství, -ost a j., na př. strojírenství, nemocnost a pod. Nová přídavná jména vyjadřující na př. příslušnost (t. zv. druhově přivlastňovací) se tvoří obvyklou příponou -ský, jako družstevnický, mládežnický, nová slovesa se rovněž vytvářejí běžnými příponami, na př. znárodnit, znárodňovat, hovorové brigádničit, schůzovat a pod. Dosti časté jsou složeniny jako rychlotavba, maloprodej, tankoborník, hospodářskopolitický, lidově demokratický (psáno ovšem takto odděleně).

Všechny uvedené příklady ukazují, že taková nová slova se organicky připojují k dosavadní slovní zásobě, neboť většinou běží o živé, produktivní slovotvorné typy. V některých případech se ovšem zesílila produktivita typů dříve poměrně málo běžných nebo dokonce ustupujících, jako zejména u přípony -yně; naopak se pokračuje v dřívějším už rozhojňování složenin typu rychlotavba, které ještě před válkou byly někdy prohlašovány za nesprávné,[10] nebo dále přibývá dvojčlenných adjektiv typu hospodářskopolitický atd. Ale i tu jde v obou případech o typy, které byly v jazyce už dříve.

Dodržováním slovotvorné zákonitosti u nových slov se ještě více posiluje stará systémovost české slovní zásoby, neboť jednotlivé typy odvozenin a složenin starých i nových se sdružují v řady slov stejného významového odstínu, které příčně prolínají skupinami slov o stejném slovním základu. Vedle toho je z uvedených příkladů vidět, že se nová slova zpravidla tvoří ze starých slovních základů, a to ukazuje, že jádro slovní zásoby se v podstatě nemění. Je to potvrzení Stalinových pouček o základním slovním fondu, který „žije … velmi dlouho, po celá staletí, a poskytuje jazyku základnu k tvoření nových slov“.[11]

[140]Mezi nově vznikajícími slovy tvoří zvláštní a hodně se rozšiřující skupinu zkratky a zkratková slova, jako na př. ČSM (Československý svaz mládeže), JZD (jednotné zemědělské družstvo), STS (strojní a traktorová stanice), SPN (Státní pedagogické nakladatelství), ROH (Revoluční odborové hnutí), ÚRO (Ústřední rada odborů), SÚP (Státní úřad plánovací) nebo Drutěva (Družstvo tělesně vadných), Kovomat[12] (prodejna kovového materiálu), Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), Tep (textilní prodejna) a pod. Tento způsob rovněž navazuje na dřívější už sice dosti řídké, avšak populární zkratky a zkratková slova, jako KSČ (Komunistická strana Československa), ČTK (Československá tisková kancelář), Čedok (Československá dopravní kancelář) a j., a podobně jako u nich jde většinou o vlastní jména, která do běžné slovní zásoby zpravidla ani nepočítáme. Některá z těchto zkratkových označení projevují však tendenci stát se základními jmény obecnými, na př. Masna = prodejna masa a masových výrobků, Chemodroga = drogerie, Narpa = prodejna papíru a psacích potřeb, a v hovorové řeči se od nich tvoří i odvozeniny, na př. masnař = prodavač v Masně, Jezedovic = členové JZD a j. Přitom se zařaďují k jednotlivým skloňovacím typům nejen zkratková slova, nýbrž podle možnosti i zkratky, říká se na př. (v hovorovém jazyce) je členem Úra, rekreace Rohu a pod. Nadměrné užívání zkratek, zvláště neběží-li o instituce obecně známé, působí ovšem při dorozumívání potíže, proto se v novinách a jinde právem zčásti omezuje.

Pokud jde o slova cizího původu, pronikají do češtiny v naší době hlavně z ruštiny. Je to věc samozřejmá, neboť při budování socialismu u nás se v široké míře využívá zkušeností ze Sovětského svazu, proto se při přejímání různých zařízení, institucí a pod. přejímá často i jejich označení. Při těsné blízkosti celé struktury ruštiny a češtiny má takové přejímání i tu výhodu, že mnohdy postačí jen drobná hlásková nebo tvarová obměna a slovo se ihned pociťuje jako staré domácí a každému je srozumitelné, poněvadž je odvozeno ze slovního základu žijícího i v češtině a je tvořeno podle slovotvorných zákonů, které platí v obou jazycích. Cizí původ nebo spíše vzor se proto vůbec necítí na př. v slovech pětiletka, dvouletka, utvořených obměnou podle ruského pjatiletka, ani ve výrazech prověrka, prověřit, vzniklých z ruských slov proverka, proveriť.

O přejetí z ruštiny běží vlastně i v případech, kde existuje v češtině staré domácí slovo shodné s ruským, avšak má odlišný [141]význam, a vlivem ruštiny dostává pak i význam slova ruského. Tak na př. slovo družba, které v češtině žilo s významem ‚ženichův druh, svatební mládenec‘, nabylo vlivem ruského výrazu družba zčásti již před první světovou válkou a po ní, hlavně však až v naší době též významu ‚přátelský styk, spojenectví, družnost‘.[13] Podobně slovo úderník, které ještě před druhou světovou válkou znamenalo v češtině nejčastěji člena zvláštního útočného oddílu, dostalo podle ruského udarnik též dnešní převažující význam dělníka s vynikajícím pracovním výkonem a tvoří se od něho odvozeniny, jako údernický, údernictví, úderka a j. Rovněž slovo suchar, označující do nedávna jen jistý druh sušeného pečiva, dostalo vlivem ruštiny i přenesený posměšný význam člověka nemajícího smysl pro zábavu a nepřejícího pobavení ani jiným; zase pak se k němu tvoří další slova, jako sucharský, sucharství, suchaření a pod.[14] Taková slova nelze mnohdy rozeznat od nově tvořených slov domácích, která ovšem často vznikají také pod vlivem ruštiny. Přejímání z ruštiny se však neomezuje pouze na slova tohoto druhu, nýbrž pronikají i některé výrazy češtině vzdálenější buď způsobem tvoření (na př. staršina jako označení nové poddůstojnické hodnosti), nebo i svým základem (na př. kulak ve významu ‚bohatý sedlák‘, obezlička ‚zbavování se odpovědnosti, zastírání původce jistého činu‘, zkratkové slovo chozrasčot, označující princip hospodářského vedení podniku podle jeho vlastní výnosnosti). Výrazy tohoto druhého typu mají svou povahou již blízko k výrazům z jiných jazyků, neslovanských, jako na př. televise, televisor, dispečer, kombajn a pod., jejichž slovní základ nebo složení není obecně jasné, a která tedy mají v češtině charakter značkový, t. j. necítí se jejich odvozenost, „motivovanost“, prostě nerozumí se jim apriorně tak jako nově vytvářeným slovům domácím nebo většině slov přejímaných z ruštiny, jejichž souvislost se starým základním fondem je zřetelná. Pokud taková slova z jiných jazyků pronikají do češtiny rovněž přes ruštinu, mají z velké části tu zvláštnost, že se vlivem ruského způsobu psaní cizích slov píší v češtině ihned podle výslovnosti (srov. kombajn, dispečer), čímž se usnadňuje jejich rychlé zobecnění, a nezachovává se pravopis původního jazyka (srov. anglické combine, dispatcher), jak tomu zpravidla bývalo u přejímaných slov dříve (na př. engagement a. j.).[15]

[142]Blízkost ruštiny a češtiny působí ovsem při přejímám slov i jisté potíže. Na př. některé typy složenin, jako čelovekočas, trudoděň a pod., jež jsou v ruštině běžné, pociťují se při mechanickém převodu do češtiny rušivě (člověkohodina, práceden) a nelze je ani převzít v ruském znění, poněvadž jejich motivovanost je i v ruské podobě pro Čecha zřetelná a často dokonce významově zavádějící (na př. rus. čas = čes. hodina, trud = práce); proto se musí hledat vyjádření příslušných pojmů opisem (na př. hodina lidské práce, hodina přepočtená na jednoho pracovnika a pod.), než se dospěje k ustálenému spojení, které nabývá povahy termínu (hodina pracovníka).[16] V jiných případech je zase na závadu to, že se stejně znějící slovo ruské a české nekryjí svým významovým rozsahem. Na př. českému slovu národ odpovídají v ruštině dva výrazy, narod a nacija; narod znamená různé společenské celky na kterémkoli stupni vývoje a zároveň také ‚lid‘ (třeba různého jazyka), kdežto nacija má vyhraněný význam národa buržoasního nebo socialistického. Překládání obou výrazů do češtiny slovem národ je pak nepřesné a ve vědecké literatuře může vést k nedorozumění.[17] To jsou problémy, kterými se musí zabývat a zabývají různé terminologické komise.

Někdy při přejímání z ruštiny do češtiny dochází i k posunutí významu ruského slova. Na př. ruské aktiv znamená jednak tolik, co naše aktiva (t. j. jmění, výtěžek hospodaření), jednak nejaktivnější, nejagilnější skupinu v jistém společenství (přibližně odpovídá českému výrazu aktivisté); vlivem druhého významu byla podoba aktiv přejata, ale význam sám se v češtině pozměnil, a slovo aktiv znamená pracovní shromáždění, schůzi vybraných pracovníků. V jiných případech se zase využívá odlišné podoby slova ruského a českého k významové diferenciaci. Na př. českému slovu fronta odpovídalo ruské jméno mužského rodu front; vlivem ruské podoby se však zúžil dřívější význam výrazu fronta toliko na ‚bojovou linii‘ (na př. linie fronty, rozrazit frontu a pod.), kdežto slovo front přešlo do nové vojenské terminologie s významem ‚skupina armád‘ (na př. velitel frontu).[18] Těmito způsoby, stejně jako vytvářením nových slov, česká slovní zásoba se jistě rovněž obohacuje.

[143]Při velikém a rychlém rozvoji slovníku vznikají ovšem někdy též slova nesprávná a zbytečná, která se na jedné straně živelně šíří, na druhé straně zároveň budí odpor. Na př. v referentském a schůzovnickém slangu se tvrdošíjně udržují pronásledované výrazy nahlásit (= podat hlášení, ohlásit), najet na plán (= začít pracovat podle plánu), nanést (= navrhnout, přednést), rozříkat (= prodiskutovat) a pod., zesměšňované v denním tisku i v rozhlase.[19] V jiných případech však včasný zásah jazykovědců rychle rozhodl o životě té nebo oné podoby nového slova, jak tomu bylo na př. s Trávníčkovým odmítnutím složeniny protiplán a doporučením podoby nadplán.[20]

V posledních letech je kvalita nově tvořených slov ve stoupající míře zaručována odbornou spoluprací jazykovědců v terminologických komisích jednotlivých ministerstev, výzkumných ústavů, různých výrobních odvětví a pod., v nejvyšší instanci pak zvláště spoluprací Úřadu pro normalisaci s Ústavem pro jazyk český Československé akademie věd. Spolupráce odborníků v technických i jiných oborech s jazykovědci směřuje též k sjednocení názvosloví v těch výrobních odvětvích, kde dosud je zbytečné a škodlivé kolísání, jako na př. v hutnictví a slévárenství, v hornictví a j.[21]

Potřeba rozvíjet slovní zásobu v souvislosti s rozvojem života společnosti je dnes zcela zřejmá, proto je též všeobecně uznávána a neozývají se zásadní hlasy popírající tuto potřebu, jak tomu bylo na př. v době obrozenské, kdy nesprávná theorie v některých případech měla ještě převahu nad potřebami života a nad praxí. Zkušenosti odborníků z celého novodobého vývoje češtiny a zvláště pevný theoretický základ, daný J. V. Stalinem v jeho jazykovědných statích a vůbec marxismem, umožňují pak vyvarovat se i jiných chyb buržoasního údobí v otázkách jazykové kultury. Nepropadá se ani nacionalistickému purismu a beze všeho se připouštějí, jak jsme viděli, cizí slova opravdu potřebná, za která je zbytečné násilně hledat český ekvivalent, na druhé straně však se nezabřídá ani do kosmopolitního nadbytečného vnášení cizích prvků do češtiny. Ba naopak v některých případech, kde starší exotická označení měla zřetelně třídní příchuť buržoasního sno[144]bismu, dochází k uvážlivému počeštění terminologie. Tak na př. z jídelních lístků v restauracích právem zmizely názvy, kterým většina lidí nerozuměla a neuměla je ani přečíst, jako risi-bisi, bearnaise, pommes frittes, mixed grill, rumsteak Jackson a j., a místo nich se zavedla prostá a zřetelná označení rýžová (polévka) s hráškem, vaječná omáčka, smažené brambůrky, masitá směs na roštu, roštěná se šunkou a vejcem a pod.[22]

Soustředění všech akcí směřujících k rozvíjení slovní zásoby zabraňuje též nebezpečí inflace nových výrazů, že by si je totiž každý vytvářel po svém a že by se tím ztěžovalo vzájemné dorozumění. Nová slova se rychle dostávají do odborných slovníků, většinou dnes rusko-českých a česko-ruských, jejichž úroveň se pozvolna zlepšuje,[23] a pokud běží o výrazy užívané i neodborníky, jsou zaznamenávány i v nových vydáních oblíbeného Vášova-Trávníčkova Slovníku jazyka českého a zejména v posledních svazcích velkého akademického Příručního slovníku i ve Velkém rusko-českém slovníku. Touto kodifikací se rovněž přispívá k ustálení a zobecnění potřebných nových slov.

Jak je patrno, na současném rozvoji českého jazyka se v nemalé míře podílí česká jazykověda. Jazykovědní pracovníci též v rozsahu mnohem větším než kdykoli dříve pečují o zajištění dobré jazykové výchovy celého národa spoluprací s praktiky na vypracovávání učebnic pro školy všech stupňů i pro dospělé zájemce, propagací jazykové kultury veřejnými přednáškami i v tisku, vedením Jazykového koutku v rozhlase, udílením jazykových porad a pod. Vylíčením veškeré této činnosti se zde nemusíme zabývat, protože je jí dále věnován zvláštní článek. Sám rozvoj jazyka ovšem zdaleka není jen zásluhou jazykovědců. Je neodlučitelnou součástí velkolepého rozvoje celého národa, s jehož vzrůstajícími potřebami se národní jazyk obohacuje, rozvíjí a vybrušuje.

Někomu by mohlo být podivné, že otázky jazykové kultury dnes nevzbuzují tolik zájmu a rozruchu jako dříve, zejména v době [145]obrozenské. Ale i to je příznak v podstatě zdravý. Péče o kultivaci a rozvoj jazyka naprosto není samoúčelná, nýbrž má na zřeteli především cíl praktický, aby totiž jazyk byl schopen dobře plnit všechny rostoucí úkoly dorozumívacího nástroje, které před ním vyvstávají. Takto realisticky již v první polovině minulého století dával spisovné řeči správné místo v národním životě na př. Jungmann, také Palacký a jiní a přímo zavrhovali jako škodlivé všechny tehdejší romantické tendence, které obracely nadměrnou pozornost k jazyku, nesprávně jej stavěly do centra všeho dění, planě s ním experimentovaly a vyvolávaly spory o jeho tvářnost, bez opravdové potřeby otřásaly jeho stabilitou a tím ve skutečnosti ohrožovaly jeho úkonnost právě v době, kdy se jeho funkční zatížení zvyšovalo. Palacký si tehdy kladl přímo za úkol, chceme-li uvést několik citátů, „odvoditi jak spisovatelstvo, tak i čtenářstvo naše od jalových a vášnivých půtek o slova, litery a slabiky ke snahám o věcné vzdělání národu, od otázek formálních k reálním“.[24] Po letech pak, když už jasně viděl, že tato jeho politika byla správná a měla úspěch, poněvadž se skutečně dospělo k všestrannému rozvoji národa, s netajeným uspokojením konstatuje Palacký ve vzpomínkovém doslovu k Radhostu roku 1873, tři léta před svou smrtí, že v té době již „zaměstnávají mysl národu našeho téměř výhradně otázky politické, průmyslové a národohospodářské“; a poněvadž tento ruch je mu příznakem opravdového národního vzkříšení, skutečného již národního života, nikterak se netrápí ani nad tím, že už „na gramatickou a lexikální řeči své bezouhonnost pomýšleti nemáme … ani kdy“.[25]

V míře daleko zvýšené to platí o dnešní době. Český jazyk žije dnes mocněji než kdykoli dříve, protože intensivněji než kdykoli dříve žije česká společnost. Za těchto poměrů jej nemůže ohrozit žádné přechodné rozkolísání v dílčích jevech, těžkosti nových uživatelů nebo občasné tápání při tvoření nových výrazů. Český jazyk je dnes již tak silný, že všechny podobné obtíže snadno překoná.

Slova Palackého ovšem nemohou vyvolávat nějaký liberalistický, nihilistický postoj k otázkám jazyka a jazykové kultury. Je nutno jen vidět věci ve správném světle. Jako dělník pečuje o nástroj, s kterým pracuje, tak celý národ musí dbát o svůj dorozumívací nástroj, umožňující výměnu myšlenek, bez níž „nelze uspořádat společné počínání lidí v boji proti přírodním silám, v boji za výrobu nutných materiálních statků, nelze dosáhnout [146]úspěchů ve výrobní činnosti společnosti … Bez jazyka, pochopitelného pro lidskou společnost a společného pro její členy, zastaví tedy společnost výrobu, rozpadá se a přestává existovat jakožto společnost. V tomto smyslu jazyk, který je dorozumívacím prostředkem, je současně i nástrojem boje a vývoje společnosti“.[26]

Tak zdůraznil význam jazyka J. V. Stalin a z jeho slov vysvítá i nutnost péče o jazyk. České národní společenství, jež nastoupilo cestu k socialismu, má před sebou perspektivu dalšího nebývalého rozmachu; na prahu nového rozmachu, jak zřetelně ukazuje uplynulých deset let, stojí tedy i český národní jazyk, který poroste spolu s rozvojem společnosti, zároveň však bude sám k rozvoji společnosti zpětně přispívat právě podle toho, jak bude schopen plnit stále větší úkoly, kladené na celonárodní dorozumívací nástroj vyspělého moderního národa ve všech odvětvích jeho života a práce.


[1] J. V. Stalin, O marxismu v jazykovědě, Svoboda, Praha 1950, s. 26.

[2] Srov. na př. v článku Miroslava Komárka K problematice cizích slov a purismu v národním jazyce, Slavia 22, 1953, s. 215 n.

[3] Viz na př. Josef Zubatý, O úpadku našeho knižního jazyka, Naše řeč 4, 1920, s. 1n.

[4] Srov. v Naší řeči (35, 1951, s. 50n.) článek V. Hejduka Čeština za mřížemi a dráty.

[5] Srov. B. Havránek, Mluvnická kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 8n., a Demokratisace spisovného jazyka (sb. Čeština v životě a ve škole, Praha 1947).

[6] Viz o tom na př. v článku Zdeňka Nejedlého Škůdci českého jazyka, Var I, 1948, s. 248n., přetištěném v Slově a slovesnosti 14, 1953, s. 10; srov. i dále o téže věci v násl. článku Al. Jedličky.

[7] Srov. k tomu článek Fr. Daneše Několik poznámek o spisovné výslovnosti, Slovo a slovesnost 10, 1947—48, s. 173n., a M. Romportla K výslovnosti cizích slov v češtině, Naše řeč 36, 1953, s. 268n.

[8] Viz shrnutí výsledků slovenské ankety v projevu Štefana Peciara na diskusním shromáždění Pred úpravou slovenského pravopisu, Slovenská reč 28, 1952/53, s. 328n.

[9] Viz na př. v článku Miloše Dokulila Nová skutečnost v zrcadle slovní zásoby češtiny, Naše řeč 35, 1951, s. 121n., kde je uvedeno množství dokladového materiálu; srov. též stať Václava Křístka Pracovní proces a vývoj jazyka, tamtéž, str. 1n., článek Jaroslava Kuchaře, Vývoj češtiny po roce 1945, Naše věda 1, 1954, s. 185n., týkající se ovšem všech stránek jazyka, a j. — Hodnocení mnoha nových názvů přináší na př. Jazykový koutek Československého rozhlasu, Druhý výběr, Praha 1955.

[10] Viz jejich obhajobu ve studii Františka Trávníčka Maloměsto a malé město, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 21n.; o vznikání nových složenin tohoto typu píše nejnověji Jaroslav Kuchař v článku Dva živé typy tvoření odborných názvů, Naše řeč 38, 1955, s. 65n.

[11] J. V. Stalin, O marxismu v jazykovědě, cit. vyd., str. 22.

[12] Některé z dále uváděných názvů byly při poslední reorganisaci zrušeny; ale v běžné řeči se jich užívá stále.

[13] Václav Křístek, Družba, Svobodné noviny z 8. 11. 1947.

[14] Srov. týž, Suchar, sucharský, sucharství …, Naše řeč 37, 1954, s. 202n.

[15] Výrazy dispatcher a dispatching uvádí jako odborné termíny dopravnické již I. díl Příručního slovníku (1935—1937), píše je však po anglicku; teprve nové rozšíření těchto výrazů v poslední době vlivem ruštiny přineslo psaní české.

[16] Srov. Zdeňka Sochová a Jitka Štindlová, K novým ekonomickým termínům typu „člověkohodina“, Naše řeč 36, 1953, s. 207n. — B. Havránek v Sovětské jazykovědě 4, 1954, s. 115n.

[17] Viz můj článek České výrazy za ruské nacija, narod, narodnosť, nacionál’nosť a pod., Naše řeč 35, 1951, s. 93n.

[18] Viz Malý česko-ruský vojenský slovník, zpracovaný v ministerstvu národní obrany, Praha 1952.

[19] Srov. na př. kursivku Jana Mareše Polární čeština (t. j. „pohlární“, podle Pohla), odsuzující i jiné jazykové nedostatky, v některých případech jen domnělé, v Literárních novinách z 16. 10. 1954, a v týchž novinách z 9. 8. 1955 článek B. Havránka Čeština ohrožena pohlouštinou?

[20] Fr. Trávníček, Jazykové zákampí, Svobodné noviny 18. 4. a 9. 5. 1948.

[21] Viz články ve Zprávách jazykovědných Státní vědecké knihovny v Ostravě, v nichž jsou i odkazy na další literaturu, a článek J. Kuchaře Příspěvek k normalisaci hornického názvosloví, Naše řeč 37, 1954, s. 198n.

[22] Srov. Karel Sochor, V novém roce nové názvy na jídelních lístcích, čas. Výživa lidu, 1953, čís. 1. Viz též Sochorův článek Úprava jídelních lístků a kuchařského názvosloví v Naší řeči 36, 1953, s. 247n.

[23] V posledních letech vyšel na příklad rusko-český odborný slovník zemědělský, slovník technický, názvosloví ze strojírenské technologie, šestijazyčný slovník chemický, slovník stavební mechaniky a příbuzných oborů v pěti řečích, rusko-český slovník z průmyslové ekonomiky, organisace a plánování, z oboru pletařství a textilní chemie, slovník z oboru masného průmyslu, rusko-český a česko-ruský lesnický slovník a j. O většině z nich viz referáty v předcházejících ročnících Naší řeči a v Sovětské jazykovědě; srov. též článek J. Kuchaře K nedostatkům odborných slovníků, Sovětská jazykověda 4, 1954, s. 116n.

[24] Viz Františka Palackého Spisy drobné III, Praha 1922, s. 783.

[25] Tamtéž.

[26] J. V. Stalin, O marxismu v jazykovědě, cit. vyd., s. 21n.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 5-6, s. 129-146

Předchozí -cl (= Miloš Helcl): Ještě jednou o slově spartakiáda

Následující Alois Jedlička: Deset let péče o český jazyk

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1