Pracovní proces a vývoj jazyka

Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

(Rozšířené znění přednášky proslovené v Čs. rozhlase)

Můžeme začít oním známým biblickým příběhem o stavbě babylonské věže, o níž vypráví první kniha Mojžíšova — Genesis — ve Starém Zákoně. Toto rouhavé dílo potomků Adamových mělo svým vrcholem dosahovat nebe. V té době byla podle bible všechna země jazyka jednoho. Hospodin prý sestoupil s nebe, aby viděl to město a věž, kterou stavěli synové lidští, nikoliv k jeho slávě, nýbrž k jeho potupě. A hle, co učinil Hospodin, aby znemožnil jejich sveřepé dílo? Zmátl jejich jednotný jazyk, aby si navzájem nerozuměli, a rozptýlil je po vší zemi.

Nechceme ovšem vyvozovat poznatky o zákonitosti vývoje jazyka z biblických podání; hodnotíme jen tento prastarý a jistě velmi zajímavý postřeh o mohutnosti a síle společného jazyka, bez něhož se nemůže podařit žádné lidské dílo, ať již kolektivní či individuální.

Nová, skutečná věda, která se opírá o metodu dialektického materialismu, dovedla za poměrně krátkou dobu své existence odkrýt mnoho nerozřešených tajemství, jako na př. otázku vzniku života na zemi a zrození člověka. Člověk je produktem práce, jak dokázal Bedřich Engels ve svých spisech, zejména v nedokončeném díle „Podíl práce na polidštění opice“. Boj o existenci přinutil prvotního člověka vytvářet společnost, v níž mohl lépe čelit všem nebezpečenstvím, lépe získávat potravu a shromažďovat zásoby. Společná práce si pak vynutila orgán vzájemného dorozumívání a organisace — zvukovou, článkovanou řeč. Ta je vedle práce prvním a základním znakem lidské společnosti. Zvukovou řečí se člověk definitivně oddělil od světa zvířat. Ruku v ruce s rozvojem tohoto nástroje lidského styku šlo i zdokonalování lidského mozku a všech smyslových orgánů. Zpětné působení mozku a jeho podřízených orgánů smyslových, zpětné působení stále jasnějšího vědomí dodávalo práci i řeči stále nové a nové podněty k dalšímu zdokonalování. Tento proces trval ovšem nesmírně dlouhou dobu, statisíce let.[1] V pozadí jakéhokoli pokroku stojí společenská práce, jejíž nejjednodušší formou je zhotovování primitivních pracovních nástrojů.

[2]Pracovním procesem člověka rozumíme veškerou lidskou činnost, ať již v oblasti výroby nebo hospodářských vztahů, ať již v oblasti hmotné či duchovní kultury, politiky, veřejného života či způsobu života. Ve všech těchto oblastech lidské činnosti nastávají během existence společnosti značné změny, vývoj od jednoduchého k složitějšímu. Jazyk je přímo spjat s tímto procesem člověka.[2] Reaguje okamžitě na jakoukoli změnu ve vývoji pracovního procesu, zdokonaluje se jak ve své slovní zásobě, t. j. souboru všech pojmenování pro jevy skutečnosti, jejich vlastnosti i vztahy, tak také v obměňování, v spojování a pořádku těchto pojmenování ve větě neboli v mluvnici.

Všimněme si na př. husitské doby. Je známo, že husité byli vynikajícími obránci své země, dovedli rozprášit mnohonásobnou přesilu cizáckých žoldnéřských vojsk. Bylo to mezi jiným také tím, že velmi podstatně zdokonalili taktiku boje a své zbraně. Toto zdokonalení se okamžitě odrazilo v jazyce. Dosavadní vojenské názvosloví se obohatilo o výrazy jako píšťala, t. j. osobní střelná zbraň; název vznikl přenesením významu, a to podle podobnosti. Tato nová zbraň připomínala svým tvarem píšťalu, hudební nástroj. Dále jsou to výrazy jako hákovnice, t. j. zvláštní druh hákovité ručnice; tarasnice, t. j. husitské dělo na boření tarasů — opěrných zdí středověkých pevností; vozová hradba; ztracenec, t. j. člen přední stráže.[3] O tom, že to byla pojmenování nová, svědčí nejlépe ta okolnost, že tyto názvy byly v původní nebo přeložené podobě přejaty do mnohých jiných evropských jazyků. (Srovnej na př. německé Haubitze — houfnice.) Zajímavý osud mělo slovo píšťala; z husitského názvosloví českého přešlo do jiných jazyků a po dlouhém putování se vrátilo z románského prostředí v podobě pistole.

Stejně jako dochází k změnám v pracovním procesu pozvolna, dochází i ve vývoji jazyka k pozvolným, nikoli převratným změnám. Ve výrobním procesu je každé zdokonalení výsledkem dokonalého zvládnutí starých pracovních forem a jejich nového rozvíjení. Navazuje se na výsledky práce předcházejících generací. I jazyk ve své současné dokonalosti není výtvorem jedné generace nebo několika generací, nýbrž je výtvorem všech generací po staletí. Prostřednictvím jazyka podáváme si ruce se všemi předcházejícími generacemi, z nichž každá přispěla svým dílem k jeho obohacení a zdokonalení, a má tedy podíl na jeho současné dokonalosti. Naším úkolem je pak rozvíjet dále tento odkaz předků tak, aby jazyk sloužil lidské společnosti co nejlépe, aby byl stále dokonalejším nástrojem lidského styku, aby byl nástrojem stálého pokroku lidské společnosti.

[3]Všemu tomu nás učí ve svých statích o jazyce a jeho funkci klasikové marxismu-leninismu, zejména pak Josef Vissarionovič Stalin, autor geniálních příspěvků k sovětské diskusi o marxismu v jazykovědě.

 

Český národní jazyk je po mluvnické i slovníkové stránce jedním z nejlépe propracovaných jazyků slovanských. Česká jazykověda má již bohatou tradici; její počátek spadá do 16. stol., kdy v r. 1533 vyšla v Náměšti nad Oslavou první mluvnice českého jazyka tří autorů: Petra Gzela, Beneše Optáta a Václava Filomata.[4] S jejím dalším rozvojem jsou spjata jména vynikajících učenců českého národa. Z díla Bohuslava Havránka „Vývoj spisovného jazyka českého“, v němž Havránek shrnul všechny naše dosavadní výsledky bádání o tomto thematu — práce celostní i dílčí — a v němž po prvé u nás vykládá rozvoj jazyka ve vztahu ke společnosti, která ho užívala (srov. pozn. č. 3.), známe v základních rysech i osudy a vývojové etapy českého národnostního a později národního jazyka. Vyplývá z něho, že v historii českého jazyka nebylo žádných náhlých zvratů. Po celou dobu své existence byl český jazyk nástrojem myšlení a dorozumívání všech Čechů, bez rozdílu společenských tříd, nástrojem jejich společenského rozvoje a pokroku. Za celou dobu svého historicky známého vývoje, t. j. asi od r. 1300, změnil se český jazyk poměrně málo. Jako důkaz nám slouží na př. ta okolnost, že široká obec čtenářů může bez velkých obtíží číst většinu staročeských památek, které vycházejí v původním znění (nyní v Památkách staré literatury české i jinde).

V mluvnici jsou změny poměrně malé. V hláskosloví znamenají nejpodstatnější změny t. zv. přehlásky (oráča dalo oráče; oráču dalo oráči) t. zv. úžení (miera dalo míra) a vznik dvojhlásek (dóm se změnilo přes duóm v dům; vedú dalo naše vedou a j.); změny ty se dokonaly v době českobratrské. Ve tvoření slov došlo během vývoje k zjednodušení zanikáním neproduktivních přípon (na př. -slo ve slově číslo, odvozeného z čísti; čit-slo dalo naše číslo; podobně povříslo, sr. provaz; dále na př. přípona -to, obsažená ve slovech jako dláto, pouto, síto atd.), novým zatížením přípon produktivních, analogickým, t. j. obdobným tvořením atd. V tvarosloví nastala nejpodstatnější změna opuštěním starých, jednoduchých tvarů pro minulé časy sloves (t. zv. aoristu a imperfekta). Neříkáme dnes „… nalezech v tom domu dva…“ jako autor satiry Podkoní a žák (skladba vznikla koncem 14. stol.), tedy neužíváme jednoduchého tvaru nalezech, nýbrž nalezl jsem. Zhruba od konce 16. stol. mizí t. zv. duál, dvojné číslo u sloves i jmen (zachovaly se dodnes staré duálové tvary jen u některých párových údů lidských s významem čísla množného oči, uši, ruce…). Vztažnou větu ze zmíněné [4]satiry Podkoní a žák, „… ana sedita na pivě…“ řekli bychom dnes asi „kteří seděli u piva“, tedy číslo množné, nikoli dvojné. Během vývoje ustálil se i slovosled, osvobodil se od dočasného vlivu latiny, podle níž stávalo na př. v době humanistické i pozdější přísudkové sloveso na konci věty. Měnila se i stavba věty; na př. proti široce rozložené, periodické větě humanistického období setkáváme se dnes se zjednodušenější větnou stavbou, pružnější, plynulejší a srozumitelnější, bližší jazyku mluvenému.

V slovní zásobě docházelo k postupnému obohacování, jak si to vyžádala potřeba, diktovaná rozvojem pracovního procesu a společenských funkcí jazyka. Stalin učí, že toto rozmnožování slovní zásoby dělo se především slovotvornými obměnami slov t. zv. základního slovního fondu, t. j. slov základních[5], která provázejí daný jazyk po celou dobu jeho existence. To platí beze zbytků i pro češtinu. Taková slova jako lesní, lesník, lesnictví, lesák, lesácký, lesačka, lesan (lovecký pes), lesnice (lovecká lesní trubka), polesí, polesný, zálesí, zalesnění, lesmistr a j. vznikla zcela zřetelně v různé době podle potřeby ze základního slova les. Z příslovce spolu, složeného z předpony s- a základu pol (obsaženého na př. ve slově polovina), vzniklo mnoho nových slov odvozením: společný, spolčiti, společenský, společenství, společenstvo, společník, společnice, společnost, společnostní, společný, spolek, spolkař, spolkový, spolný, vespolný a m. j.[6] Jinak se obohacovala slovní zásoba přejímáním cizího výraziva, ať již v jeho původní, pozměněné nebo přeložené podobě. Na př. telefon, telegraf, bižuterie, blokáda, kilogram…; příroda, vzduch… (z ruského priroda, vozduch); dobrořečiti, zlořečiti, svědomí (z lat. benedicere, maledicere, conscientia), předložka, přednáška (praepositio, Vortrag) a m. j.

Zde všude jde o pozvolné, nenásilné obohacování jazyka, nikoli o překotný vývoj. Ten by odporoval základní funkci jazyka, jímž je dorozumění, a to nejen v rámci jedné generace, nýbrž mnohých generací. Jak jinak bychom mohli vysvětlit tu okolnost, že poměrně dobře rozumíme památkám českého jazyka starým 600 let i více? S tím souvisí i zřetelná tendence po hospodárnosti v jazyce. Nová slova se tvoří až tehdy, je-li jich vskutku potřeba. Využije se všech možností, které poskytuje zásoba stará. Tak na př. ve starém jazyce bylo běžné slovo letadlo, kterého se užívalo vedle slova pták s týmž významem. Slovo letadlo zaniklo, protože nebylo třeba nazývat týž jev dvojím názvem. Ale objevilo se znovu, když se ho v nové době vhodně užilo v odborném jazyce jako úhrnného označení pro jakýkoli přístroj na létání; v jazyce neodborném pak nahradilo cizí slovo aeroplán.

[5]Slovem péro označoval se původně nástroj k psaní, zhotovený z ptačího péra. Dnešní plnicí péro se již v ničem nepodobá skutečnému péru, a přesto nikomu nebylo potřeba vymýšlet nový název. Výrazem sekaná jmenujeme pečeni z pomletého masa; měla by se tedy nazývat „mletá“. Přesto však zůstává staré označení, třebaže se maso již dávno neseká, jak tomu bylo dříve, nýbrž mele. Dělník, který rozděluje železný plát na dvě části autogenem, říká, že řeže železo. A přece se tento úkon zásadně liší od řezání v běžném pojetí slova. Rovněž moderní elektrická lednička nemá již s ledem nic společného.

V historii našeho jazyka jsou ovšem také období, v kterých vznikalo více nových slov než v obdobích jiných. Tak na př. v době vlády Karla IV. rozšířila se značně společenská funkce češtiny. Ta si vyžádala mnoho nových slov v oblasti jazyka správního, vědeckého, politického a j. (O tom viz B. Havránek v citovaném spise.) Ale ani zde nejde o překotné novotaření. Způsob tvoření nových slov, která si vyžádaly nové funkce českého jazyka, odpovídá všem tendencím popsaným výše.

Dnešní doba může nám poskytnout mnoho poučení o zákonitosti vývoje jazyka, o jeho dialektické jednotě s myšlením, o jeho stálém navazování na výrobní proces člověka. Od r. 1918 změnilo se naše společenské zřízení několikrát. Předmnichovskou republiku s kapitalistickoburžoasní strukturou společenskou vystřídala t. zv. druhá republika, v níž zesílil tlak velkoburžoasie reakčního křídla. Došlo k fašistické okupaci, došlo k osvobození naší vlasti Rudou armádou, k národní a demokratické revoluci v r. 1945 a v únoru r. 1948 k definitivnímu převzetí moci ve státě pracujícím lidem. Přes tyto velké společenské změny neliší se dnešní jazyk skoro v ničem od jazyka z doby předmnichovské. V mluvnici nenajdeme skoro žádných změn. Dovršeno bylo jen vytříbení stavby, a to tím, že se pod tlakem demokratisace spisovného jazyka[7] oprostila od složitých a umělých konstrukcí, stala se jasnější, plynulejší a pružnější. Ve shodě se změnami v pracovním procesu rozrostla se slovní zásoba našeho národního jazyka o nová pojmenování pro nové formy hospodářského, politického i kulturního života.

Nejvíce takových slov je pochopitelně v oblasti hospodářského života. Výrobní proces člověka byl ze základu změněn především novým poměrem člověka k osvobozené práci, tvůrkyni hodnot, sloužících nyní nikoliv k individuálnímu obohacení vlastníka výrobních prostředků, nýbrž k zvýšení životní úrovně všech pracujících. Základem je znárodněné hospodářství a plánování. S tím souvisí pojmy jako dlouhodobý, krátkodobý plán; indivi[6]duální, kolektivní plán; nadplán, vstřícný plán; dvouletka, pětiletka… Výrobnost — produktivita práce stoupá socialistickým soutěžením a zlepšovatelským hnutím, k němuž se pracující zavazují socialistickými závazky, ať již osobními (individuálními) nebo kolektivními. Patří sem pojmy jako úderník, úderka, zlepšovatel, stachanovec atd. Socialistický způsob odměny za vykonanou práci žádá spravedlivé normování práce (prověrka pracovišť; měkká, tvrdá norma; mzdový strop; státní katalog prací…). Lidově demokratický řád nezná nezaměstnanosti; jeví se naopak značný nedostatek pracovních sil. Hlavně pro tento nedostatek vyskytnou se tu a tam úzké profily ve výrobě, které se odstraňují zvýšeným pracovním úsilím, údernickými brigádami a pod. Brigádnická pomoc je vůbec znakem soudružství pracujících (žňová, zemědělská, lesní, uhelná brigáda…).

Na socialistický výrobní sektor navazuje socialistický obchod. Tu se setkáváme s novými pojmy, jako národní podnik, komunální, družstevní podnik. Vznikají nová označení ústředně spravovaných podniků: Masna, Chemodroga, Medika, Chronor, Technomat, Kovotechna, Narpa, Tep, Spofa, Tesla, Jas, Zdar, Pramen a m. j.

Pozadu nezůstává ani naše vesnice, která se pozvolna socialisuje (socialisace, kolektivisace vesnice). Malý a střední rolník opouští individuální způsob zemědělské výroby (soukromokapitalistický sektor) a sdružováním zakládá zemědělské závody, jednotná zemědělská družstva různých typů. Vzornými zemědělskými závody jsou také státní statky. K mechanisaci zemědělské práce slouží státní strojní stanice, traktorové stanice. Vesnický boháč, odpůrce kolektivisace venkova, je kulak.

Lidově demokratické zřízení vyznačuje se mimo jiné vládou Národní fronty, t. j. pospolitosti všech pracujících. Lid si vládne sám, a to prostřednictvím jím volených zástupců v orgánech lidové správy (místní, okresní, krajské národní výbory…). Po vítězném Únoru byly vytvořeny akční výbory obrozené Národní fronty. Bezpečnost lidu má na starosti Sbor národní bezpečnosti.

V popředí veškerého života v našem státě stojí Komunistická strana Československa, předvoj naší dělnické třídy a jejích spojenců. S její prací organisátorky všeho dění souvisí pojmy jako člen strany (proti nestraník, jinostraník, indiferent, bezpartijní), kandidát strany; místní, závodní, základní organisace; desítkový důvěrník, desítkář; agitační důvěrník; kulturně propagační referent; kádr, kádrovat, kádrová politika; aktiv, prověrka, prověřovat atd. Pracující se organisují také v masových organisacích (Revoluční odborové hnutí, Svaz zaměstnanců v hornictví…). Na správě závodů se podílejí dělnictvem volení zástupci, členové závodních, dílenských rad.

Mládež se organisuje v mládežnických skupinách Československého svazu mládeže a v pionýrských skupinách. Příslušník ČSM je mládežník, svazák. S životem mládežnických organisací souvisí pojmy jako Soutěž tvořivosti mládeže, kulturní brigáda, hrátky, nástěnné noviny — stěngazeta — nástěnka atd.

[7]Jednotná škola je výrazem ústavou zaručeného rovného práva všech občanů na vzdělání. — Lidově demokratický stát potřebuje pro své budování především mír. Výrazem toho je široce rozvinuté hnutí obránců míru, bojovníků za mír. Spolupracuje se všemi mírumilovnými národy a usiluje o dokonalou družbu mezi národy.

Naše ústava zaručuje ženě naprostou rovnoprávnost s mužem. Žena se uplatňuje stejně jako muž ve všech povoláních. Svědčí o tom nová pojmenování, jako ministryně, pověřenkyně; brigádnice, vojínka, údernice, stachanovka, tkadlena… Pro mnohá povolání žen ještě ani označení nemáme.

Přes značný počet těchto nových slov a slovních spojení nelze mluvit o převratných změnách v naší slovní zásobě. Předně ve srovnání s celou slovní zásobou je procento těchto nových slov malé. Převážná většina těchto slov a slovních spojení není zcela nová. Jsou to výrazy známé již dříve. Dnes jich užíváme s poněkud pozměněným nebo aktualisovaným významem — na př. akční výbor, národní podnik, družba, brigádník… Dále jsou to slova tvořená zcela pravidelně slovotvornými obměnami běžných slov — na př. ministryně, pověřenkyně, tkadlena a j.; vznikají nové zkratky (ROH, KSČ…) a zkratková slova (Tep, Narpa). Některá slova vznikla napodobením nebo převzetím slov ruských: vstřícný plán, stachanovec, prověrka, dvouletka, pětiletka a m. j. To je pochopitelné. Budujeme společnost socialistickou a máme zde přímý vzor v práci a myšlení sovětského člověka, a tedy i ve stavbě jazyka.

Snažil jsem se ukázat, že jazyk je přímo spjat s pracovním procesem člověka. Pracovní proces se stále mění, zdokonaluje. Jeví se stále potřeba nových pojmenování pro nové jevy a pojmy. Zde je nezbytná spolupráce odborníků s jazykovědci, aby byla záruka, že nově tvořená slova budou odpovídat struktuře českého jazyka a budou skutečným obohacením naší mateřštiny. Je třeba stále budit úctu k tomuto velkému majetku našeho národa, provést do důsledků demokratisaci a socialisaci spisovného jazyka, prohloubit vyučování mateřskému jazyku na školách všech stupňů, zejména pak na jednotné střední škole, která je u většiny příslušníků našeho národa posledním stupněm obecně vzdělávací školské přípravy pro skutečný život.

---

[1] Srov. Bedřich Engels, Podíl práce na polidštění opice, Malá knihovna marxismu-leninismu, Praha, Svoboda, 1949.

[2] Srov. Stalinovy příspěvky k diskusi o marxismu v jazykovědě.

[3] Doklady převzaty z práce B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého, Praha, 1936, str. 48.

[4] Naposled o ní psal O. Králík v článku Humanismus a počátky českého mluvnictví ve sborníku „Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi“, Brno, 1948, str. 253n.

[5] Srov. také V. V. Vinogradov v článku Diskuse o jazyku, uveřejněném v překladu v časopise Český jazyk, roč. I. str. 71.

[6] Viz na př. Váša-Trávníček, Slovník jazyka českého, 3. vyd., Praha, 1946.

[7] Obsah pojmu demokratisace a s ním souvisícího pojmu socialisace byl vymezen naposled v nové Cvičebnici jazyka českého pro I. tř. gymnasií a vyš. odb. škol (1951) str. 16, srov. i v časopise Český jazyk, roč. I, str. 42.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 1-2, s. 1-7

Předchozí Rš (= František Ryšánek): Haňbolický?

Následující Bohuslav Ilek: O převodu ruských vlastních jmen do češtiny