Dva živé typy tvoření odborných názvů

Jaroslav Kuchař

[Články]

(pdf)

-

Nové termíny, odborná pojmenování, jsou oblastí, z níž se nejvydatněji doplňuje dnešní spisovná slovní zásoba. Nejde však jen o to, že se náš slovník obohacuje novými lexikálními jednotkami; růst nových termínů a potřeby odborného pojmenovávání mají totiž vliv i na změny v produktivitě slovotvorných prostředků a typů pojmenování vůbec. Není sporu o tom, že odborná terminologie je těsně spjata s celonárodním jazykem, že vyrůstá z jeho zákonitostí a přejímá i jeho slovotvorné prostředky a typy. Někdy si však přizpůsobuje a rozvíjí i typy nové, které jsou v celonárodním jazyce jen v zárodku. Účelem tohoto článku je objasnit na dvou ukázkách, z jakých podnětů se tak děje.

1. Dnešní stav kategorie přídavných jmen účelových na -cí (typ měřicí), znamenajících ‚určený nebo sloužící k tomu, co vyjadřuje základní sloveso‘, zčásti popsal v Naší řeči Fr. Svěrák.[1] Jak již sám upozorňuje, není těchto přídavných jmen ve starším období češtiny zdaleka tolik jako dnes (na př. K. Novák[2] uvádí z Husa jen jediný doklad). Během historického vývoje češtiny sice jejich počet vzrůstá, ale ještě ani v první polovině 19. století není možno mluvit o jejich bohatší frekvenci.

Jungmann sice ve svém neologisačním snažení této přípony hojně využíval, ale většina přídavných jmen takto tvořených se neujala. Tak ze 17 neologismů na -cí zaznamenaných v 1. vydání Slovesnosti (1820)[3] přejímá Jungmann do svého Slovníku (1835—1839) již jen šest přídavných jmen a z těchto šesti zůstává v dnešní slovní zásobě ve skutečnosti jen jedno (jednací), svým původem pravděpodobně ještě předjungmannovské. Šlo tedy spíše o pokus, který se nezdařil, než o soudobé živé a produktivní tvoření. O tom nás může přesvědčit malá ukázka tehdejšího stavu adjektiv na -cí. [66]Srovnal jsem v Jungmannově slovníku (1835) a v akademickém Příručním slovníku výskyt těchto přídavných jmen začínajících písmenem U. Kdežto Příruční slovník jich uvádí 94, jsou u Jungmanna pouze 4. Také u písmena T je poměr podobný (PS 57 — J 3). Odborné slovníky vycházející kolem roku 1850[4] nám tento stav dotvrzují: počet přídavných jmen na -cí je v nich nepatrný. Jejich rozvoj nastává tedy až ve 2. polovině 19. století, jak o tom psal už B. Havránek.[5]

Do té doby nebyla ještě kategorie přídavných jmen na -cí vypracována a kolísal jak způsob jejich tvoření, tak i jejich význam. Některé doklady na neustálené tvoření: trestajecí, padajecí (z Lindy a M. Z. Poláka),[6] voděcí šroub (ze Špatného),[7] třicí (z Vysokého),[8] pozdravěcí, vystavěcí (z Jungmanna). Také význam nebyl tak výhradně účelový jako dnes a přídavná jména na -cí měla pravděpodobně jen význam různě modifikovaného vztahu v širším smyslu. O tom by svědčila některá přídavná jména uváděná Jungmannem (na př. tvrdicí úsudek) i jeho neologismy a výklad, který k nim podává (na př. darovací list), ale i ta starší adjektiva, u nichž je dnešní účelový význam až druhotný (třecí, třaskací)[9], nebo ani dnes nepřevládá (podací listina,[10] křticí list, bicí hodiny).

Souvisí tedy vypracování kategorie účelových přídavných jmen s rozvojem spisovné slovní zásoby v 2. polovině 19. století a ve 20. století, hlavně s rozvojem pojmenování v oblasti odborné. Je tu jistá obdoba s rozvojem kategorie přídavných jmen na -telný, historicky starším, který souvisel s potřebou spisovného jazyka jednoznačně vyjadřovat abstraktní filosofické a náboženské pojmy.[11]

Dnes je kategorie účelových přídavných jmen již vypracována významově i formálně, přípona -cí se v účelovém významu stala systémovou. O vyhraněnosti významové svědčí i to, s jakými podstatnými jmény se tato adjektiva spojují. Většinou jsou to podstatná jména konkretní, zřídka abstraktní. Netvoří se ve spojení s pojmenováním osob, tam nad pojetím účelovým převládá ve spisovném jazyce pojetí dějové [pracující člověk, vyšetřující soudce [67](lid. vyšetřovací)]. Mezi pojetím účelovým a dějovým kolísala adjektiva spojující se s pojmenováním některých fysikálních a geometrických pojmů, jako jsou síla, tíha, váha, energie, přímka, křivka a pod. Příznakovost kategorie účelových adjektiv má za následek, že se tato spojení častěji chápou jako dějová (tlumící síla, brzdící váha, budící energie, tvořící křivka, lomící přímka).

Jak jsme již viděli z uvedených příkladů, nevystupují účelová adjektiva nikdy jako pojmenování samostatná (nikdy se také nesubstantivisují), nýbrž tvoří vždy jen součást pojmenování složeného, slouží k pojmenování stálé a neodlučitelné vlastnosti předmětu. O jaký pojmenovávací způsob v takových pojmenováních jako tlumicí cívka, trávicí ústrojí, popouštěcí pec, dlabací stroj, ustalovací lázeň, mlecí povolení a pod. jde? Je to popisný způsob rozčleněný, v němž se základní pojmenování podstaty (rodu) zařazuje a druhově odlišuje od jiných podstat poukazem k svému účelu, určení, funkci. Na rozdíl od opisného vyjádření takového poukazu různými syntaktickými prostředky (určený k něčemu sloužící k něčemu, jehož účelem je něco, předložkovými vazbami s předložkami na, k, pro) sepne se při pojmenovávacím aktu toto druhové odlišení v pojmenování se shodným přívlastkem, v terminologické sousloví. Syntaktické spojení původně volné se automatisuje v přívlastkové spojení ustálené s pevným a významově těsným vztahem jednotlivých částí. Přechod k novému typu pojmenování je pro termíny příznačný a je možno někdy pozorovat jeho průběh i u jiných lexikálních prostředků (rozhlas po drátě — drátový rozhlas, zábrana úrazům — úrazová zábrana).[12]

Ustálené spojení podstatného jména se shodným přívlastkem, terminologické sousloví, přispívá k významové určitosti a jednoznačnosti termínu a kromě toho rozvíjí tendence k systémovému uspořádání odborných pojmenování, v němž se kolem obecnějšího pojmenování podstaty seskupují druhově zařazené a specialisované jednotliviny, charakterisované stejnou odvozovací příponou. Tento typ pojmenování vytváří též ve větě pevnější a ucelenější jednotku, nosný „pilíř“ věty.

V tom případě, kde je význam účelu přece jen kategorií obecnější, propracoval se jazyk k systémovým prostředkům sám; jde-li o významy specifikovanější, může se tak dít i uměle, jak na to máme doklad v terminologii chemické (známá řada přípon přídavných jmen: -ný, -natý, -itý…).

Není třeba zdůrazňovat, že účelový význam adjektiv na –cí [68]předurčuje jejich tvoření zejména v oborech technických; podle odhadu je 70 až 80% těchto adjektiv součástí pojmenování strojů, nástrojů, nářadí a pomůcek. Snadno si tím pak vysvětlíme i historický rozvoj jejich tvoření a užívání.

2. Je dosud v paměti diskuse vedená o složeniny typu maloměsto i jejich přesvědčivá obhajoba ve stati Trávníčkově.[13] Chtěl bych k ní připomenout jen některé skutečnosti, na které již upozornil také Bečka[14] a které se dnes projevují ještě výrazněji.

Jde totiž o to, že se rozlišovací schopnosti tohoto typu zmocnila právě odborná terminologie pro své potřeby a ta typ maloměsto dále rozvíjí. Složenin takto tvořených neustále přibývá, zvláště po roce 1945, i když to není rozvoj živelný a je — jak si dále ukážeme — omezován. Z novějších případů uvádím alespoň názvy velkovýkrmna, velkodůl, velkolíheň, velkoprodejna, velkoodstřel, velkovýroba, rychloobrábění, rychlotavba, rychloražení, rychlovýkrm, vysokokmen, malotraktor. Důležité je, že dnes už většina těchto složenin nejsou kalky, mechanické překlady z cizího jazyka, protože pro ně zpravidla ani podobný slovotvorný model v cizím jazyce neexistuje. Stal se tedy tento pojmenovávací (a také slovotvorný) typ v české terminologii produktivní.

Platí tu ovšem jistá omezení. Především první část nově tvořených složenin je od takových přídavných jmen, která patří k základnímu slovnímu fondu a jejichž význam je velice široký a obecně hodnotící: velký, malý, vysoký, rychlý. Od jiných přídavných jmen, která tyto dva významové rysy nemají, se náš typ složenin netvoří, nebo jeho tvoření je omezeno na skutečně mechanické kalky (normohodina). Domnívám se, že příčinou toho je právě široký hodnotící význam těchto přídavných jmen, který se nemůže při odborném pojmenovávání zdaleka tak uplatnit. Odborná pojmenování mají dva charakteristické rysy: jsou významově přesná a jednoznačná a jsou členem nějakého systému nebo k zařazení do systému tíhnou. S hlediska pojmenovávacího skutečnost zpravidla nehodnotí, nýbrž různě popisují, a hodnocení je vlastně dáno až druhotně tím, že používají lexikálních prostředků národního jazyka, které tento hodnotící význam mají. Je tu na místě upozornit na zjištění Dostálovo: „… i terminologická jednoznačnost je jakoby neustále nahlodávána tendencí k zevšeobecnění, což je způsobeno tím, že jde o slova uměle k jedinečnosti redukovaná, ale mimo terminologii používaná s významovým obsahem daleko širším“.[15]

[69]Je ovšem pravda, že se uvedená přídavná jména automatisovala jako odborná pojmenování i v některých souslovích (vysoká pec, vysoká zvěř, velký mozek, velká písmena, rychlé jednotky a pod.). Potvrzuje to tu skutečnost, že i přívlastkový typ pojmenování je v terminologii živý, a že se tedy setkávají v jazyce dvě produktivní, živé tendence.

Složeniny typu maloměsto jsou svou rozlišovací schopností pro terminologii výhodné. Vzájemný vztah jednotlivých částí složeniny je těsnější a původní přídavné jméno svou formální změnou upozorňuje na zúžení vlastního širokého významu, i když si svůj základní významový rys ponechává. Slouží tedy tyto složeniny významové jednoznačnosti a přesnosti odborných pojmenování.

Studium typů a způsobů pojmenování, vycházející z potřeb pojmenovávacích a přihlížející k zvláštnostem jazykových stylů, zejména stylu odborného, může přinést jazykovědě cenné theoretické i praktické poznatky. Terminologie se zdá pro toto zkoumání svou proměnlivostí a tíhnutím k systémovosti zvlášť výhodným polem.

---

[1] Fr. Svěrák, K účelovým přídavným jménům na -icí, Naše řeč 36, 1953, s. 254n.

[2] K. Novák, Příspěvky k staročeskému kmenosloví ze spisů Husových, Listy filologické 26, 1899, s. 365—370.

[3] Viz A. Jedlička, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a linguistická, Praha 1949, s. 56.

[4] Přehlédl jsem tyto slovníky: Juridisch-politische Terminologie (s účastí Erbenovou a Šafaříkovou), Wien 1850 (německo-český), Německo-český slovník vědeckého názvosloví, Praha 1853 (s účastí Šafaříkovou), Deutsch-böhmisches Wörterbuch für Hilfswissenschaften und Gewerbe von Fr. Špatný, Prag 1851, A. Vysoký, Materiál k slovníku technologickému, Litomyšl 1861.

[5] B. Havránek, Vývoj spisovné češtiny, Čs. vlastivěda, Praha 1937, s. 114—115.

[6] Viz P. Váša, Naše řeč, 31, 1947, s. 101.

[7] Přehlédl jsem tyto slovníky: Juridisch-politische Terminologie (s účastí Erbenovou a Šafaříkovou), Wien 1850 (německo-český), Německo-český slovník vědeckého názvosloví, Praha 1853 (s účastí Šafaříkovou), Deutsch-böhmisches Wörterbuch für Hilfswissenschaften und Gewerbe von Fr. Špatný, Prag 1851, A. Vysoký, Materiál k slovníku technologickému, Litomyšl 1861.

[8] Přehlédl jsem tyto slovníky: Juridisch-politische Terminologie (s účastí Erbenovou a Šafaříkovou), Wien 1850 (německo-český), Německo-český slovník vědeckého názvosloví, Praha 1853 (s účastí Šafaříkovou), Deutsch-böhmisches Wörterbuch für Hilfswissenschaften und Gewerbe von Fr. Špatný, Prag 1851, A. Vysoký, Materiál k slovníku technologickému, Litomyšl 1861.

[9] Adjektivum třaskací uvádí Vysoký jako polonismus.

[10] To je jediný doklad z Husa uváděný Novákem.

[11] B. Havránek, Slavia 7, 1928—1929, s. 766—785.

[12] Viz norma ČSN 345152; též v časopise Slaboproudý obzor, č. 12, 1954, Praha. Příruční slovník jazyka českého, heslo zábrana.

[13] Fr. Trávníček, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 21—25.

[14] J. V. Bečka, Naše řeč 22, 1938, s. 65—71.

[15] A. Dostál, Produktivnost v jazyce, Slovo a slovesnost 12, 1951, s. 86.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 3-4, s. 65-69

Předchozí lj (= Ladislav Janský): Usnésti se na něčem, usnésti něco

Následující Václav Křístek: Havířské metafory