Časopis Naše řeč
en cz

Suchar, sucharský, sucharství…

Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

Je známo, že slovní zásoba jazyka je citlivým registrátorem změn ve výrobní i jakékoli jiné činnosti člověka. „Nepřetržitý růst průmyslu a zemědělství, obchodu a dopravy, techniky a vědy vyžaduje od jazyka doplňování jeho slovníku novými slovy a výrazy, nezbytnými pro jejich činnost“ (Stalin). K změnám ve slovní zásobě dochází mimo jiné také tím, že mnohá slova nabývají nového významu a že ze slovníku mizejí slova, která zastarávají, označují jevy dané společnosti již nepotřebné, cizí. To platí o slovní zásobě každého jazyka a v kterékoli etapě jeho vývoje. Pro doklady není třeba chodit daleko.[1] Slovní zásoba současného českého jazyka se doplnila značným počtem nových slov, která vznikla v souvislosti se změnami v oblasti výroby, dopravy, obchodu, kulturního, politického, společenského života atd. Objevila se nová slova a výrazy jako pětiletka, proudová stavba, Tencerův rám, dílcová metoda, Spofa, mládežník, kachník…; slova známá již dříve nabyla nového významu, na př. úderník, brigáda, zlepšovatel a j. Slova jako panská, komorná, hejtman, četník objevují se už jen v souvislosti s výklady o společenských poměrech v dobách minulých. Za nějaký čas je budeme moci škrtnout ze živé slovní zásoby češtiny a budou náležet jen do zásoby historické. V době ne tak dávné měla velkou frekvenci slova mevro, mevrovati[2] (pův. zkratka pro Mezinárodní výstavu rozhlasu, přenesením pak jistý typ rozhla[203]sového pořadu, charakteristický tím, že se v něm aktivně účastnili i návštěvníci této výstavy a rozhlasových estrád); dnes jsou tato slova skoro úplně zapomenuta.

Posluchači Jazykového koutku československého rozhlasu nebo čtenáři Trávníčkova Jazykového zákampí (v bývalých Lidových novinách, v Literárních novinách nebo nyní v Hostu do domu) a všichni, kteří se zajímají o otázky jazykové, vědí, že vytvořit dobré nové slovo, které by správně pojmenovávalo skutečnost a které by zároveň způsobem svého tvoření odpovídalo všem ustáleným zákonitostem českého jazyka v oblasti tvoření slov, je někdy velmi těžké. Při velmi značné potřebě nových slov se často stává, že vzniká mnoho slov nevhodných. Vzpomeňme jen na úporný boj jazykovědců proti slovu protiplán; trvalo to dlouho, než bylo vytlačeno správným nadplánem. Houževnatě se přes mnohé útoky drží i jiná nevhodná slova jako nanésti, nanášeti (ve významu ‚přednésti, vysloviti‘), nahlásiti (které zatlačuje běžné ohlásiti) atd. Nejsou však řídké ani ty případy, že nové slovo se zrodí v okamžiku a stane se v krátké době majetkem celého národa. Je to tehdy, kdy je takové slovo zvlášť dobře tvořeno a je potřebné. Je to na př. dnes již starší slovo rozhlas nebo dálnice, z nových třeba výkrmna, výraz hnízdová sadba a j.

Je jistě velmi zajímavé, že vytvořit slovo zcela nové, nějaký shluk hlásek, s kterým jsme se dosud nesetkali, slovo oproštěné od slovních rodin v českém jazyce již existujících, je zcela nemožné. Myslím tu na nová t. zv. slova značková (jak je nazval zesnulý profesor Vilém Mathesius), jako les, dům, hora, nésti atd. Vezmeme-li kterékoli z našich domácích nových slov, můžeme lehce zjistit, že každé z nich kotví hluboce v českém národním jazyku, hlásí se do slovní rodiny, která je již odedávna v jazyce známá a běžná. Tak na př. nové samovazač hlásí se zřetelně do rodiny slov, jejichž základem je sloveso vázati a zájmeno sám; slovo pečivárny tkví svými kořeny v prastarém slovese péci, chladnička v chladiti, výkrmna v krmiti; odborné slovo předák má týž základ jako na př. přídavné jméno přední nebo podstatné jméno přednost atd., tedy předložku před. Ani v příponách a předponách, jimiž od jistého základu tvoříme nová slova odvozená, není a nemůže být nic náhodného. Vidíme naopak, že se postupně odstraňuje synonymita (souznačnost) slovotvorných přípon, a to v tom smyslu, že se jejich význam specialisuje, vyhraňuje. Tak na př. přípony -isko a -iště, které v dobách starších měly týž význam (srov. strnisko vedle strniště a j.), nabývají každá svého speciálního významu, a tedy vyhraněného uplatnění: příponou -isko tvoříme slova, která označují v pojetí místním nějaký soustředěný bod [204](typ ohnisko), přeneseně též v pojetí abstraktním (východisko, stanovisko), dále pak pro člověka nelákavý, nežádoucí prostor (na př. bahnisko, křovisko); tato přípona je homonymní s příponou -isko, běžnou ve slovech jako chlapisko, psisko, dubisko, tedy s příponou zveličovací a afektivní; příponou -iště tvoříme zpravidla pojmenování větších, převážně otevřených prostranství, kde se něco koná, provozuje, která k něčemu slouží (na př. staveniště, stanoviště, koupaliště atd.).[3] Platí-li tato zákonitost pro tvoření nových slov odvozováním nebo skládáním, platí ovšem také pro tvoření víceslovných pojmenování — sousloví. Můžeme tedy tento odstavec uzavřít zjištěním, že z domácích prvků nelze vytvořit nové slovo značkové, nýbrž jen slovo popisné (abychom zůstali u terminologie V. Mathesia), t. j. slovo, které kotví v některé z běžných slovních rodin a které již svým skladem prozrazuje a napovídá svůj obsah. (Do jisté míry výjimku tvoří ovšem některá slova zkratková, jak ukážeme dále).

Poněkud jiná je situace u slov přejatých z jazyků cizích. Přejímání hotových slov je také vydatným zdrojem obohacování slovní zásoby, a to nejen v současnosti, nýbrž i v minulosti. Podívejme se na př. na nedávno přejaté slovo kombajn. Přejali jsme je již hotové z ruštiny, která je přejala zase z angličtiny. Jeho základem je vlastně slovo kořenící až v latině, které žije i u nás na př. v známém slovese kombinovati nebo v podstatném jméně kombinace. Najít vhodné slovo domácí pro kombajn je jistě těžké a ostatně i zbytečné. Slovo kombajn — a s ním i ostatní přejatá slova, jako agregát, televise a j. — je ovšem slovo značkové, je to nová značka, jejímuž porozumění nám její sklad nenapomáhá, jí se musíme prostě naučit. Přejímání slov z cizích jazyků je tedy zdrojem nových slov značkových. Odtud lze do jisté míry vysvětlit snahu po překládání cizích slov vhodnými slovy domácími (automat — samopal, radio — rozhlas).

Po této stránce jsou také zajímavá slova zkratková, ať již jde o slabičné nebo písmenné zkratky (tedy na př. Spofa, bývalá Staska, Svazarm nebo ROH, AMU atd.).[4] Třebaže prvky, z nichž jsou tato slova tvořena, jsou vesměs domácí nebo alespoň zdomácnělé, máme s jejich porozuměním často dost potíží, které jistě souvisí s jejich druhotnou značkovostí.

[205]Slovo suchar (a jeho odvozeniny), jehož objevení nebo spíše oživení v naší slovní zásobě chceme v tomto článku zaznamenat, nemůžeme však zařadit do žádné z předcházejících skupin. Patří totiž mezi málo početná „staronová“ slova jako družba, úderník, brigáda a j., kterých jsme sice užívali již dříve, avšak v odlišném významu než nyní. A tento nový význam se nevyvinul z významu dřívějšího, nýbrž uplatnil se nově, vlivem příbuzného jazyka, ruštiny. Tak družba je v češtině již staré slovo, které zaznamenává i Jungmann, ovšem jen ve významu ‚druh ženichův‘. Ve významu jiném užívá se tohoto slova v době obrozenské i později jako slova jazyka literárního, básnického (s významem ‚přátelství‘) a nejnověji pak, ve významu ‚nezištné přátelství mírumilovných národů‘, až po druhé světové válce (episodicky se objevovalo také v legionářské literatuře) — v obou případech jistě podle ruštiny. Podobně tomu bylo i se slovy úderník, brigáda — viz již výše.

V jazyce se zpravidla neděje nic bezdůvodně a ani nové slovo suchar se neobjevilo z libovůle, nýbrž z potřeby. Jen málokdy se stává, že „zrození“ slova můžeme datovat tak přesně, jako první užití slova suchar v novém významu. Po prvé zaznělo na zasedání ÚV KSČ z 3.—5. prosince 1953. Užil ho náměstek předsedy vlády s. Václav Kopecký. V neděli 13. prosince téhož roku, kdy byly hlavní části diskusního příspěvku s. Kopeckého otištěny v Rudém právu, seznámila se s ním najednou celá česká veřejnost. S. Kopecký nenechal nikoho na pochybách, pokud jde o obsah tohoto slova a o jeho původ. Říká: »Žel, i v naší zemi, zemi Jaroslava Haška a Julia Fučíka, v zemi, jejíž lid je proslulý svým smyslem pro humor, radost a veselí, se již zrodil za naší éry onen zvláštní typ kulturníka, jemuž se v Sovětském svazu dostalo názvu „suchar“ … Ano, jsou u nás tak zvaní „suchaři“, kteří myslí, že příchod socialismu znamená, že lidé přestávají být lidmi s normálními lidskými radostmi, tužbami, vášněmi, zálibami a životními nároky a že se stávají pouhými mechanismy, jež je možno libovolně natahovat, aby vydržely přijímat nic než these, formule, stereotypní fráze atd. Tito suchaři si představují kulturní a společenský život za socialismu tak, že přestanou všechny formy kultury a zábavy, jež lidé pěstovali dříve a jimiž se obvykle obveselovali, na příklad že se přestanou hrát známé a líbivé opery, balety a operety, že se přestane pěstovat satira a kabaretní humor, že se přestane tančit, že v socialismu nemá být módní vkus, elegance oděvu, obuvi, nábytku atd. …«. Prostě tito suchaři se domnívají, že „znakem kulturního a společenského života za socialismu je chudoba, sebeodpírání, askese, nuda, šeď, jako by být veselým [206]a bavit se patřilo k přežitkům buržoasní minulosti a ke znakům západnictví“. Dále pak mluví s. Kopecký o „sucharském pojetí kulturního a společenského života“ a vytvořil tak k novému slovu jeho první odvozeninu — přídavné jméno sucharský.

Tak se objevilo a můžeme říci i zrodilo nové slovo suchar. Ovšem slovo suchar jsme už měli; najdeme je už u Jungmanna, kde je zaznamenáno též s kvantitou suchár a vedle toho pak jeho obměny suchán, suchoun, suchant ve významu ‚suchý, hubený člověk‘, dále pak „něco suchého, sušeného, jako suché ovoce, dvojpečený chléb (Zwieback), suchý strom, suchá větev, mor. suchý vřed“. Podobně je zachyceno toto slovo i v Kottově slovníku, v Příručním slovníku i u Váši-Trávníčka. V dnešním spisovném jazyce převládá podoba suchar ve významu ‚druh trvanlivého sušeného pečiva‘, podoba suchár ve významu ‚suchý strom, suchá větev‘; v moravských dialektech je běžná podoba suchár ve významu ‚vyzáblý, suchý člověk‘. Z odvozenin je nejběžnější přídavné jméno sucharový (sucharová moučka), tvořené příponou -ový, běžnou u přídavných jmen označujících mimo jiné látku, z níž se něco dělá nebo z níž je něco vyrobeno, která k něčemu slouží a pod. (srov. tvarohový, kovový a j.). Už přídavné jméno sucharský (utvořené příponou -ský, jíž se tvoří druhová přivlastňovací adjektiva ke jménům osob — srov. novinářský atd.) a tvary podle životného vzoru (suchaři…) ukazují zřetelně, že význam nově přejatého slova suchar se nekryje s významem slova starého. Zde jde o „typ kulturníka“, který se projevuje nesprávným, škodlivým pojetím a chápáním kulturního a společenského života za socialismu. V ruštině, jak ukazuje s. Kopecký, užívá se slova suchar’ v tomto významu běžně.[5] Tak na př. čteme v Humoristických povídkách Leonida Lenče: „Suchar se z tebe stal, prokurátore, sušená ploštice, to ti řeknu, nezlob se!“[6] — V češtině ještě snad více než v ruštině pociťuje se ovšem slovo suchar v novém svém významu jako metafora vzhledem k rozpětí, které je mezi významem ‚pečivo‘ a ‚škodlivý typ kulturníka‘; je proto silně citově zabarveno, má charakter expresivní (není jistě náhodné, že v projevu s. Kopeckého je slovo suchar uvedeno v uvozovkách).

Třebaže slovo suchar označuje člověka s nežádoucími rysy a vlastnostmi, který ve věcech kultury a společenského života [207]škodí z přehnaného levičáctví věci dělnické třídy, je to označení v dané situaci potřebné. Suchar byl rázem odhalen i pojmenován a nyní se nám bude snáze bojovat proti sucharům a proti jejich škodlivému počínání — sucharství, suchařině, suchaření… (což jsou všechno nové odvozeniny, označující počínání sucharů).[7]

Zdá se, že nejvhodnější odvozenina pro označení počínání sucharů je sucharství. Tvořena je zcela pravidelně od přídavného jména sucharský (jako dvojice krejčovský — krejčovství, dětský — dětství a pod.). Suchařina je spíše označení konkretního sucharského počinu (podobně jako na př. klukovina), třebaže doklad z Dikobrazu na to neukazuje. Suchaření je pak běžné podstatné jméno slovesné od slovesa suchařiti, které však doloženo nemám, ačkoli je lze tu a tam slyšet. Sucharština připomíná podobně tvořená slova jako háchovština, oblomovština a j. od příslušných přídavných jmen (háchovský, oblomovský); má s nimi společné to, že je to rovněž pojmenování citově, a to hanlivě zabarvené.

Vedle těchto odvozenin je možno slyšet a občas i číst výrazy další. Tak na př. v 25. čísle 10. roč. Dikobrazu píše Karel Bradáč: „Dokonce nebyl sucharem ani v době, kdy se ještě lidstvo na suchary a antisuchary nedělilo.“ Zde je zajímavé, že autor užil cizí záporové předpony, která v tomto významu je běžná zpravidla jen u slov cizího původu (na př. talent — antitalent), nikoli domácí záporové předpony ne-; — podle dvojice na př. kuřák — nekuřák mohli bychom čekat též suchar — nesuchar. Ukazuje to k tomu, že autor pociťoval slovo suchar za přejaté nebo aspoň nezvyklé. [Snad tu působí méně obvyklá přípona -ar ve srovnání s běžnou příponou -ař (srov. houbař, houbařský, houbařství)]. Odvozeniny další, jako na př. odsucharštit, odsucharštění je třeba pokládat již za slangové. Nám ovšem nejde o hodnocení všech těchto nových výrazů; jejich množství rovněž ukazuje k tomu, že slovo suchar bylo přejato vhodně a v pravý čas. Pomohlo nám pojmenovat nesprávný, nesocialistický poměr ke kultuře a k společenskému životu a uvědomit si zároveň poměr správnější, opravdovější a radostnější. Až „suchaři“ vymřou, škrtneme rádi i jejich pojmenování z naší slovní zásoby.


[1] Naše řeč věnovala pozornost těmto změnám v současné slovní zásobě i v jejím vývoji už dříve v článku M. Dokulila (35, 1951—52, s. 121n.) a ve stati autora tohoto příspěvku (35, 1951—52, s. 1n.).

[2] Srov. Naše řeč 33, 1949, s. 79n.

[3] Srov. o tom více v článku I. Poldaufa ve Sborníku vysoké školy pedagogické v Olomouci, Jazyk a literatura I, Olomouc 1954, s. 57.

[4] Srov. o nich výklad M. Helcla v článku Zkratková slova v Naší řeči 33, 1949, s. 161n.

[5] Ušakov (Tolkovyj slovar’ russkogo jazyka) zaznamenává tento trojí význam: 1. zasušennyj kusok chleba, 2. (přenes.) o čeloveke krajne chudoščavom, uschudavšem, 3. (přenes.) o čeloveke cholodnom, bezučastnom, neotzyvčivom.

[6] Leonid Lenč, Humoristické povídky, z ruštiny přeložil A. Lebeda, Praha 1953, s. 142.

[7] Odvozeninu sucharství je možno opět připsat s. Kopeckému; užil jí ve svém diskusním příspěvku na X. sjezdu strany. O suchařině mluví na př. Michal Sedloň v satirické básni Proměna (Dikobraz, 1954, č. 10): „Proti suchařině vydali se v boj …“ Sedloň zde upozorňuje na to, abychom v boji proti sucharství nezašli do druhého extrému, neorganisovali jen zábavy a nezapomněli na budování.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 7-8, s. 202-207

Předchozí Jaroslav Kuchař: Příspěvek k normalisaci hornického názvosloví

Následující František Cuřín: Klicpera a Mácha

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1