K výslovnosti cizích slov v češtině

Milan Romportl

[Články]

(pdf)

-

O výslovnosti cizích slov přejatých do češtiny se u nás psalo již několikrát. Zásadní stať Mathesiova[1] vytyčila tu obecně cesty, jimiž se přejímání v češtině ubírá; články a studie dalších autorů pak zachytily stav a tendence výslovnosti slov převzatých z jednotlivých jazyků, po případě skupin slov v určitých vědních a pracovních odvětvích.[2] Třebaže tyto stati zaznamenávají v jednotlivostech někdy jen osobní názory a pozorování autorů, přece vcelku a spolu se záznamem výslovnosti v Pravidlech českého pravopisu i v nejužívanějších slovnících jazyka českého podávají základ normy české spisovné výslovnosti cizích slov.

Poněvadž dosud nemáme k disposici soustavná pravidla české výslovnosti, bylo by třeba, aby se prozatím alespoň s tímto základem seznámili všichni ti, kdož ve svém zaměstnání i v denním styku užívají mluvené formy spisovného jazyka, především pak. ti, jejichž mluvený projev je určen většímu počtu posluchačů. Otevřeme-li na př. rozhlasový přijimač nebo poslechneme-li komentář k filmovému týdeníku, vidíme, že hlasatelé s těmito zásadami velkou většinou zcela obeznámeni nejsou a že se v jejich výslovnosti, zvláště přejatých slov, setkáváme s velkým počtem nesprávností a chyb.

Nebuďme však nespravedliví! Výslovnost všech slov cizího původu není totiž zcela ustálena, a i tehdy, jde-li o slova s výslovností nespornou, mohli bychom najít jakousi, i když zdaleka ne rozhodující omluvu. Je totiž třeba přiznat, že dosavadní Pravidla českého pravopisu do značné míry nesou vinu na rozkolísání výslovnosti cizích slov; a není možno ani nepřiznat, že tu Pravidla z r. 1941 znamenala někdy — hlavně v úseku slov přejatých — krok zpět proti Pravidlům z r. 1924 (resp. 1926) a starším. Mám tu na mysli to, že se Pravidla z r. 1941 v některých případech vrátila k původnímu pravopisu podle jazyka, z něhož je slovo [269]přejato, kdežto starší vydání Pravidel zaváděla již podobu počeštěnou, bližší skutečné spisovné výslovnosti, i když — zvláště pokud jde o délku samohlásek — nikoli důsledně; tak na př. cliché i klišé (1941) proti klišé (1924), bouillon proti bouillon i bujon, musa proti musa i múza, ether proti éter, bureau i byró proti jedinému byró, terpentin proti terpentýn atd. Je ovšem možno uvést i řadu příkladů opačných chór: (1941) proti chor (1924), fosilní proti fossilní, bazén proti basén a pod. Avšak již tato hrstka namátkou vybraných dokladů ukazuje na nedůslednost obou redakcí Pravidel, pokud jde o psaní cizích slov v češtině. Ani tato nedůslednost není však zcela bez příčin, neboť je výsledkem střetání dvou namnoze protichůdných principů, k nimž se při kodifikaci, stanovení pravopisu těchto slov, přihlíželo. Je to jednak princip přiblížení pravopisu k výslovnosti slova v jazyce, do něhož bylo přejato (tedy jeho počeštění), jednak princip zachování psané podoby původní (t. j. jazyka, z něhož bylo slovo přejato), buď zcela, nebo alespoň částečně, aby byla podržena souvislost s psaním v jiných jazycích. Uplatnění jednoho nebo druhého z obou principů se pak řídilo v konkretních případech tím, do jaké míry dané cizí slovo už v češtině zdomácnělo. Je zřejmé, že v poslední redakci Pravidel převládl velmi silně princip druhý, ovšem zdaleka nikoli důsledně. A tato nedůslednost v psaní přejatých slov byla pak jednou z hlavních příčin rozkolísání běžné výslovnosti.

Uveďme alespoň jediný příklad: v slovech misse, passivum, glossa naznačuje dvojí s výslovnost neznělého [s][3] v poloze mezi dvěma samohláskami; v slovech musa, dresina, praesens značí jediné s mezi samohláskami, že se tu vyslovuje znělé [z]. Píše-li se pak slovo diskuse s jedním s mezi samohláskami, nemusíme se snad ani příliš podivovat, slyšíme-li tu tak často nesprávnou výslovnost [diskuze]. Pravidla pravopisu tu sice uvádějí v závorce za heslem správnou výslovnost, avšak uvažme jen, kolikrát sáhneme po Pravidlech jako po pomůcce výslovnosti!

Je tedy zřejmé, že dnešní pravopis není bezpečným vodítkem pro spisovnou výslovnost přejatých slov. Kde však vůbec máme hledat kriteria této výslovnosti? Setkáváme se někdy s domněnkou, že podkladem české výslovnosti přejatých slov je výslovnost původního jazyka. Vzpomeňme jen na jednu z hlavních podmínek požadovaných naším rozhlasem pro přijetí nových hlasatelů, totiž požadavek znalosti správné výslovnosti hlavních světových jazyků. Přesto hlasatelé, přijímaní pod touto podmínkou, nevyslovují [270]velmi často cizí slova správně, totiž správně s hlediska české spisovné výslovnosti.

Vidíme, že věc není tak zcela prostá. Podkladem správné výslovnosti je sice obvykle výslovnost v jazyce, z něhož bylo slovo přejato, avšak rozhodující je, jak je slovo vyslovováno uživateli spisovného jazyka v mluvených spisovných projevech, a to za předpokladu, že toto slovo je součástí jejich aktivní slovní zásoby.

Přitom se ovšem často — pokud nejde o citáty, které se více přibližují výslovnosti původní[4] — výslovnost původního jazyka dosti obměňuje, a to v několika směrech. Připomeňme si nejprve alespoň dvě obecně přijaté zásady, podle nichž se přejímaní děje. První z nich je změna v přízvukování slov. Slova cizího jazyka češtinou přejímaná se vyslovují s přízvukem českým, umístěným na prvé slabice, poměrně slabým, neovlivňujícím ani trvání, ani barvu samohlásky, a to bez ohledu na to, jaký byl přízvuk původní. To je ovšem zásada, která je zachovávána všeobecně a porušována je výjimečně ve výslovnosti afektované, strojené.

Druhá je zásada náhrady hlásek původního jazyka nejbližšími hláskami českými. Různé jazyky, jak je známo, nemají stejné hláskové soustavy a mnohé z nich mají takové hlásky, které v češtině nejsou. Pro osvětlení tu uveďme německé, francouzské nebo maďarské ö, tedy e tvořené s účastí rtů (psané ö, oe, eu atd.). Tuto samohlásku čeština nemá a nahrazuje ji při převzetí samohláskou nejbližší, a tou je e tvořené bez účasti rtů; tak je tomu na př. v slovech roentgenovati, feuilleton, milieu. Podobně se ruské y nahrazuje ve výslovnosti českým i,[5] anglické th namnoze hláskou t, zejména na konci slov[6], francouzské i polské nosovky spojením příslušné samohlásky se souhláskou n a pod. Jen výjimečně je tu užito při převodu hlásky, která v češtině samostatnou hláskou (fonémem) není, ale vyskytuje se běžně jako výsledek asimilace znělosti (kombinatorní varianta). Tak vyslovíme anglické slovo gentleman jako [džentlmen] s hláskou [dž], ačkoli v českých slovech se tato hláska vyskytuje pouze v proudu řeči při spodobě, přizpůsobení hlásky č k následující znělé souhlásce (léčba, vysl. [lédžba]), nikoli však jako samostatný foném. Podobně je tomu s hláskou g, ve slovech přejatých velmi častou (gramofon atd.); ve slovech domácích je podobně jako [dž] jen výsledkem asimilace (kde, vysl. [gde]).

[271]Tyto hláskové obměny nejsou jediné, jimž cizí slova v češtině podléhají. Podle stupně zdomácnění přizpůsobují se cizí slova nejen svou hláskovou podobou, nýbrž zařazují se, často po změně zakončení, do kategorií domácích slov, s nimiž se pak shodně ohýbají. Uveďme jako příklad původní francouzské rondeau, které se nejprve vyslovovalo [rondó] a bylo přitom nesklonné, později pak, zvláště jako označení hudební formy, zařadilo se po zkrácení koncové samohlásky — [vysl. rondo] — ke jménům typu město, s nimiž se shodně skloňuje. Stejně tak i původní bureau, vyslovované [byró], má dnes také podobu byro a skloňuje se podle město. Tyto otázky však již překračují thema našeho článku.

Podívejme se však ještě podrobněji na několik otázek, s nimiž se při výslovnosti přejatých slov setkáváme a kde nejčastěji dochází k porušování výslovnostní normy.

Velmi často pozorujeme kolísání znělosti u některých párových souhlásek, jako zvláště u dvojice s a z, o němž jsme se již letmo zmínili. Spisovná výslovnost v podstatě zachovává výslovnost [s] tam, kde se v jazyce, z něhož bylo slovo přejato, rovněž [s] vyslovovalo; to jest — kromě případů, kdy nemůžeme vysloviti jinou hlásku než [s], tedy před neznělou souhláskou, na př. skafandr, sféra — tam, kde se v původním jazyce vyslovovalo [s] a bylo psáno v latině třebas jako ss, ve francouzstině též jako ç a pod. Tak vyslovujeme [profesor, mise, diskuse, garsoňijéra], poněvadž v původním jazyce měla tato slova (nebo slova, od nichž byla odvozena) podobu professor, missio, discussio, garçon. Naproti tomu tam, kde již pravopis původního jazyka psaním jediného s označuje výslovnost znělého [z,] vyslovuje se snad bez výjimky v češtině jako z; tedy résumé jako [rezimé], dále [pozér] (původní poseur), [cézúra] (lat. caesura) atd. Avšak od původní výslovnosti máme tu řadu odchylek, které jsou již pevně zakotveny ve spisovné výslovnosti. Tak vyslovujeme spisovně bazén, ačkoli původně bylo bassin, zjišťujeme kolísání s příklonem k výslovnosti se [z] v slově renesance (pův. renaissance), podobně i v slově disertace (pův. dissertatio). Občas dochází k zajímavým jevům, které bychom mohli téměř nazvat střídáním, u některých složených slov, v nichž je základní člen týž. Tak zachováváme původní výslovnost řeckého [s] v slovech pansofie, anthroposofie, avšak v slově filosofie je spisovná výslovnost s hláskou [z]. Podobné a téměř důsledné je střídání i ve dvojicích asonance (-s-) a resonance (-z-), asistence (-s-) a resistence (-z-) a dalších, podobně též absolvovati (-s-) a resolvovati (-z-), avšak ve slovech absorpce a resorpce převládá v obou případech výslovnost s neznělým [s]. K podobnému střídání z a s pak dochází při odvozování od slov [272]typu fáze: proti perifráze píšeme i vyslovujeme ovšem perifrastický (ani jinak vyslovovat nemůžeme), proti gnóze (v dosavadním pravopise gnose) je gnostický atd.

Jak je zřejmé, vzdálila se spisovná výslovnost těchto slov mnohdy velmi podstatně od výslovnosti původní a nedůslednost pravopisu tu způsobila rozkolísání, které je nežádoucí vzhledem k stále vzrůstajícímu významu spisovného jazyka a k hojnějšímu užívání cizích slov.

S podobnou záměnou znělých a neznělých souhlásek se setkáváme při výslovnosti hláskového spojení označovaného písmenem x. Zde ovšem nedochází ke kolísání ve spisovné výslovnosti, neboť ta je ustálena, zato však tu bývá často porušována výslovnostní norma. Jde především o výslovnost předpony ex-, která se často i před samohláskami vyslovuje nesprávně (hyperkorektně) s neznělou skupinou [eks-], ačkoli spisovné je tu vždy znělé [egz-], jako v slovech exaktní, exaltovaný, exemplář, existence atd., zatím co jinde mezi samohláskami vyslovujeme -ks- (axiom, axonometrie, taxi, flexe a pod.).

O náhradě hlásky k znělým g v cizích slovech není snad třeba obšírně se zmiňovat. G je tu téměř vždy příznakem nespisovnosti (jen v slově gauč proniklo v poslední době i do spisovné výslovnosti, v několika dalších je kolísání)[7].

Psané th v slovech původu řeckého se dnes vyslovuje velkou většinou jako t, a to v slovech různého stupně zdomácnění. Vyslovujeme [atletika, matematika, etika] stejně jako [katóda, izoterma].

Jen u některých příslušníků starších generací, absolventů klasických gymnasií, se ještě dnes setkáváme s výslovností -tch-. Tato výslovnost má u nás dlouholetou tradici, založenou na českém způsobu výslovnosti staré řečtiny, opřeném o transliteraci řeckého písmene ϑ spojením písmen th. Ať již bylo staré řecké ϑ vyslovováno jako t s přídechem, nebo jako zubná nebo snad mezizubná souhláska úžinová, byla česká výslovnost tch pouze náhradou (a to druhotnou, nikoli výslovností původní, jak obhájci výslovnosti tch často uvádívají), kterou v současnosti vystřídává ve spisovné výslovnosti převážně náhrada jiná, totiž hláska t, jak se ostatně děje podobně i se slovy anglickými, majícími v původní výslovnosti interdentální spiranty.

Značná nejistota je spojena s výslovností délky a krátkosti samohlásek v cizích slovech. Pravopisná pravidla tu označovala délku poměrně zřídka, takže tu opět zavdávala příčinu ke kolísání, nebo přímo sváděla k výslovnosti nesprávné. Tak jsme se [273]velmi často setkávali a stále více setkáváme s chybnou krátkou výslovností v slovech zakončených na -ura, -in, -iva, -ivní a pod. Spisovná výslovnost je zde vždy s délkou. Vyslovujeme tedy [kultúra, literatúra, brožúra, almandín, terpentín, karmín, lokomotíva, egzekutíva, aktívňí, pasívňí]. Podobně mají dlouhou samohlásku přípony -óza, -áza a pod. (na př. v slovech glukosa, leukocytosa, laktasa, maltasa, anamnesa, analysa atd.), stejně jako odvozená přídavná jména na [-ózňí, ézňí] a pod., (dubiosní, porosní, poresní, pompesní atd.). Přitom tu často v příbuzných slovech dochází k střídání délky s krátkostí, jako je tomu ve dvojicích alkálie — alkalický, kultura [ú] — kulturní, geodesie [-ézi-] — geodetický, Italie [á] — italský atd.

Zvláštní skupinu pak tvoří slova, která mají v zakončení samohlásku o, jako na př. -log, -nom, -on; jejich výslovnost není ještě zcela ustálena. Přesto se zdá, že tu převládne výslovnost s dlouhým ó, neboť se velmi zřejmě ukazuje zajímavé a zákonité střídání, jehož rozboru věnuje Naše řeč samostatný článek.[8] V příbuzných a odvozených slovech se však velmi často objevuje nesporně krátké o [astronom (-ó-?) — astronomie (o), filolog (-ó-?) — filologie (o)].

Přes těchto několik sporných případů je dnes spisovná výslovnost přejatých slov vcelku dosti ustálena. Pro budoucnost by bylo ovšem třeba, aby k jejímu ustálení v živé jazykové praxi přispělo nejen oficiální normování výslovnosti samé, nýbrž i přiblížení pravopisné podoby k výslovnosti, aby tak působením a tlakem odchylného pravopisu nedocházelo již k jejímu zbytečnému novému rozkolísávání.

---

[1] K výslovnosti cizích slov v češtině, sbor. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, str. 110 n.; původně Slovo a slovesnost 1, 1935, str. 96 n.

[2] Na př. stať B. Ryby Ke kvantitě latinských slov v české výslovnosti, SlSl 2, 1936, str. 25 n., A. Frinty Česká výslovnost slov původu slovanského, zvláště ruského, SlSl 3, 1937, str. 56 n., V. Bubna K výslovnosti románských slov v češtině, SlSl 7, 1941, str. 144 n., B. Trnky Výslovnost anglických vlastních jmen v češtině, Časopis pro moderní filologii 28, 1946, str. 175 n., dále též E. Votočka Poznámky o kvantitě samohlásek při vyslovování cizích slov v češtině, NŘ 29, str. 206 n., Fr. Daneše Několik poznámek o spisovné výslovnosti, SlSl 10, 1947-48, str. 177 n. i autorův článek Výslovnost ruských vlastních jmen v češtině, NŘ 35, str. 131 n.

[3] V hranatých závorkách [ ] se uvádí výslovnost hlásek a slov (nikoli jejich pravopisná podoba).

[4] Srov. tu citovaný článek Mathesiův.

[5] Srov. Naše řeč 35, 1952, str. 135. Zde také upozorňuji na odchylky od těchto obecných zásad při přejímání ze slovanských jazyků, způsobené jejich příbuzností s češtinou.

[6] Srov. v uvedeném článku prof. Trnky.

[7] O této otázce viz více v citované studii Mathesiově.

[8] Ukazuje se, že kdežto krátké o se může střídat s ů (doktor — doktůrek), dlouhé ó se s ů nestřídá (balkón — balkónek).

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10, s. 268-273

Předchozí Jaromír Spal, Václav Machek: Původ jména Čech

Následující Vladimír Ženatý: Množné číslo u ženských příjmení s přechylovací příponou -ová